tomas6658 přečtené 178

Gobseck 1926, Honoré de Balzac

Jedna z raných Balzacových povídek – mistrný psychologický portrét pařížského lichváře, pohybující se ve vyšší společnosti. Dílo je typickým představitelem kritického realismu. Advokát Derville, postava která se proplétá celou autorovou Lidskou komedií (cyklem jeho děl), vypráví příběh starého lichváře Gobsecka, jenž je věřitelem pařížské smetánky. Muž, žijící navenek asketicky, je geniálním obchodníkem, zbohatlým na výhodném získávání majetku zadlužených pařížských aristokratů, neschopných splácet své půjčky. Derville se s Gobseckem setkává v době svých právnických studií, je postupně zasvěcován do lichvářova „řemesla“ i jeho myšlenkového světa, a nakonec se stává jeho obchodím partnerem. Jako advokát pomáhá Derville v jedné kauze vysoudit jedné spřízněné aristokratické rodině veliké jmění a při té příležitosti je zainteresován do vymáhání dědičné renty pro potomka jednoho z Gobseckových věřitelů, jehož záletná žena zpronevěřila velikou část jeho majetku. Po určitých dramatických peripetiích se podaří zajistit onomu mladému šlechtici dědictví i sňatek s dcerou z oné spřízněné rodiny, za vydatné pomoci obou hlavních postav. Derville s Gobseckem si postupem času vybudují vzájemnou důvěru a přátelství, což umožní Dervillovi proniknout hlouběji do způsobu Gobseckova myšlení a konání. V závěrečné scéně Gobseck umírá, obklopen nashromážděným majetkem, hodnotným i zcela neupotřebitelným Ústředním motivem povídky je psychologická studie Gobsecka, člověka veskrze pragmatického a zdánlivě bez emocí, hromadícího bohatství a z toho plynoucí moc. K tomu využívá všechny dostupné prostředky a velmi obratně se přitom vyhýbá, s Dervillovou pomocí, překročený formálních právních pravidel. Pohybuje se tedy v „mantinelech“, která mu společnost poskytuje. Jeho jednání není možné v zásadě ani odsoudit jako zcela morálně nepřijatelné, ani jej bezezbytku tolerovat, protože se přeci jen vymyká obecnému povědomí „morálnosti“ z pohledu určité části společnosti. Nastavuje tím určitým způsobem „zrcadlo“ svému okolí a těm, kteří jsou nuceni jeho služeb využívat. Je jakýmsi přesným vykonavatelem své činnosti, mající své vlastní pravidla a zásady, jednajícím téměř vždy pouze ve svůj vlastní prospěch, ovšem v určitých okamžicích je schopen pomoci někomu, koho si považuje. Zajímavým prvkem je tedy nejednoznačnost jeho jednání a ambivalence jeho osobnosti, která je neschematická a není ji možno prvoplánově odsoudit nebo velebit.... celý text

Vstup zakázán 1955, Egon Erwin Kisch

Sbírka literárních reportáží z pera pražského rodáka, ve své době jednoho z nejznámějších a nejoceňovanějších světových novinářů. Sbírka se soustředí na reportáže z cest „zuřivého reportéra“ v třicátých letech 20. století. EEK vycizeloval žánr literární reportáže téměř k dokonalosti. Přes svoji angažovanost (levicovost a členství v komunistické straně) jsou reportáže napsány profesionálně – autor se vždy držel kréda, že: „Reportér nemá tendence, nemá co ospravedlňovat a nemá stanoviska“. Reportáže jsou napsány velmi bohatými jazykovými prostředky (hra s jazykem), stylisticky na vysoké úrovni, a mohou svým způsobem sloužit i jako doplňkové zdroje pro studium historie, díky autorově cílení na detail a snahu zprostředkovat popisovaný jev nebo událost detailně a ve své celistvosti i kontextu. Egon Ewin Kisch je dnes podle mého neprávem polozapomenutá postava dějin žurnalistiky. Přitom je jeho dílo stále živé a díky velmi kvalitním zpracování stále schopno podávat zprávu o dané době a událostech, které autor pokrýval. Rozhodně je zajímavé číst jeho tvorbu i v dnešní době.... celý text

Na střeše je Mendelssohn 1960, Jiří Weil

Je život v mezní situaci pronásledování a hrozby smrti věcí strnulosti a rezignace nebo motivem (a nutností) k aktivnímu odporu nebo alespoň k pokusu o něj? Toto je jedno z hlavních témat Weilova románu, který nese prvky povídkové tvorby a byl vydán po autorově smrti v roce 1960. Kniha popisuje osudy několika postav, jejichž životy se v některých okamžicích prolínají, v jiných ukazují obraz určitých událostí reflektovaných těmito postavami z různých pozic a úhlů pohledu (např. přímých aktérů události nebo jako svědků či těch, kteří se o událostech dozvídají a přemýšlí o nich) a zaměřuje se na období od heydrichiády (1942) do roku 1944. Děj se odehrává v Praze a v terezínském ghettu a sleduje reflexi událostí (perzekuce Židů a transporty v rámci nacistických plánů na jejich vyhlazení, teror následující po atentátu na Reinharda Heydricha, události v terezínském ghettu, činnost odboje a jeho pronásledování gestapem, likvidace pražské Židovské obce na konci druhé světové války) tak, jak jimi prochází či vnímají je jak samotní nacisté a jejich oběti z řad Židů, ale i další občané protektorátu, kteří buď s okupanty kolaborují (šmelináři, političtí kolaboranti), nebo se mu staví aktivně na odpor (příslušníci podzemního hnutí odporu). Určitým leitmotivem je symbolika soch – v úvodu se jedná např. o sochu židovského hudebního skladatele Felixe Mendelssohna-Bartholdyho, která má být na Heydrichův příkaz stržena z balustrády střechy Rudolfina, dojde ovšem k omylu a je místo ní stržena socha Richarda Wagnera. Tato symbolika se pak prolínána s osudy jednotlivých postav i v dalších příbězích. Weilovým ústředním tématem tvorby po druhé světové válce bylo pronásledování Židů a jejich tragédie v rámci holocaustu, kterou osobně prožil. To je v tomto románu nahlíženo jak z pozic pronásledovaných i pronásledovatelů, tak z pozic těch, kteří s nacistickou diktaturou spolupracovali, i těch, kteří se jí stavěli různými způsoby na odpor. Tento vypravěčský postup – metoda několikeré projekce – je známým autorovým tvůrčím prostředkem i u jiných jeho děl. Jednotlivé příběhy jsou pak řetězením příčin a následků událostí a tím, jakou v nich daná postava hraje roli nebo jak je jimi zasažena. Velký důraz je kladen na fakta (autobiografický popis ničení a rozkrádání židovského majetku, heydrichiáda a její dopady v protektorátní společnosti, události v terezínském ghettu), která jsou poté dokreslována jejich reflexí u postav jednotlivých příběhů. Autorův apel, který se prolíná všemi příběhy v tomto románu, je kladen na to, že není možné zlu pouze nečinně přihlížet, či s ním dokonce kolaborovat - je vždy nutné se mu pokusit postavit na odpor. Toto odkazuje na humanistické ladění románu.... celý text

Jakobowski a plukovník 2021, Franz Werfel

Poslední Werflova divadelní hra – jak ji sám definoval – „Komedie v tragédii o třech dějstvích“. Strhující a svým námětem stále aktuální téma - s nadsázkou a humorem popisuje jednu obtížnou lidskou anabázi a snahu o zachování si lidství i v mezních podmínkách války, všeobecné skepse a v podmínkách společenského úpadku. Hlavní postava, židovský obchodník Jakobowski, je už po několikáté na útěku před pronásledováním nacisty, tentokráte ve Francii v roce 1940. Ve snaze uniknout z nacisty obléhané Paříže se seznamuje s polským exilovým plukovníkem a aristokratem Stierbinskim, rozšafným důstojníkem „staré školy“ a jeho sluhou Szabuniewiczem, kteří mají za úkol uniknout do Londýna s důvěrně tajnými vojenskými materiály. Při společném úniku dochází nevyhnutelně ke střetu mezi plukovníkem a Jakobowskim (střet aristokrata a vojáka s pacifistickými pohledy Jakobowského, autoritativnost a určitý vrozený antisemitismus plukovníka a snaha vše mít pod svojí přímou kontrolou, oproti životnímu nadhledu a liberalismu atd.) a situace se komplikuje i tím, že dojde k dramatické záchraně Stierbinského francouzské milenky Mariany, těsně před vpádem nacistických okupantů. Nakonec Jakobowski zachrání plukovníka i sebe před zatčením, když narazí na postupující okupační německou armádu na jihu Francie. V závěrečné, velmi působivé, scéně se podaří Jakobowskému za velmi dramatických okolností zachránit a nalodit se na anglickou vojenskou loď, která je určena pouze pro Stierbinského. Je tedy zachráněn, ovšem za „vysokou cenu“ a osobní oběť jak Mariany, tak plukovníkova vojenského sluhy, kteří zůstanou v okupované Francii. Jedná se z mého pohledu o vrcholnou ukázku Werflova dramatického umu. Leitmotivem hry je jednoznačně snaha o udržení si lidství i za k životu velmi těžkých podmínek a v situaci neustálé hrozby smrti. Je to tedy dílo veskrze humanistické. Výrazným výrazovým prostředkem je humor a nadsázka v jednání postav (nadhled Jakobowského v mnoha mezních situacích a zkouškách, kterými je nucen při své cestě za kýženou svobodou procházet, rozšafné a dnes by se asi řeklo aristokratické a „machistické“ jednání plukovníka, jako protikladu Jakobowského), stejně tak lze v dílu nalézt silnou touhu po lidskosti a zachování si života (Jakobowski) i osobní oběť, tváří v tvář těžkým životním zkouškám (jednání Mariany v závěrečné scéně). Tyto motivy dohromady vytváří silný humanistický a protiválečný morální apel díla, odsuzující zhoubnost fašistického útlaku – univerzálně se to dá zevšeobecnit na odsouzení jakéhokoliv jednání proti lidskosti a lidské svobodě.... celý text

Kuropění 2005, Viktor Fischl

Bez jakékoliv přílišné nadsázky jeden z vrcholů česky psané lyrické prózy 20. století. Poetický román, psaný krásnou češtinou, který oslavuje krásu života a půvab české venkovské krajiny. Jedno z nejvýznamnějších Fischlových děl, které nejen dle mého názoru dosáhlo formálního i lyrického mistrovství. Starý venkovský lékař je tak trochu podivínskou, ovšem velmi oblíbenou postavou v malé vesnici, kde žije a ošetřuje své sousedy. Je ovdovělý a na jeho cestách za pacienty jej obvykle doprovází jeho kohout Pedro. S ním „promlouvá“ v okamžicích, kdy bilancuje svůj život nebo hledá otázky ohledně jeho smyslu. Pedro je mu zkrátka jakýmsi přítelem, souputníkem a partnerem při dialozích o niterních myšlenkách, často i oponentem v tom, co je v životě důležité a jak toho dosahovat. Mimo tyto „dialogy“ je doktor moudrým a pečlivým pozorovatelem života ve vsi a upřímným rádcem pro ty, kteří stojí o jeho názory a zkušenosti - v časech dobrých i zlých. Hlavní postava si uvědomuje neodvratnost blízkosti konce svého bytí a v pokoře před ní se oddává myšlenkám a dialogům s Pedrem i dalšími blízkými lidmi o podstatě věcí, lidských činů a údělu člověka. To vše se odehrává v poetické formě, oslavující jak život jako takový, tak i krásu přírody a prostého venkovského života. Určitým sjednocujícím motivem knihy je poetickou formou podaný autorův filozofický a teologický náhled na to, co je pravou podstatou bytí, o co je třeba v životě usilovat, zkrátka co pro něj znamená naplněný život, žitý v pravdě. Při jedním ze svých četných „dialogů“ s Pedrem, například hlavní postava obhajuje nutnost hledání smyslu života těmito slovy: „Musíme se alespoň snažit odkrýt pravdu. Musíme se aspoň snažit vědět. Bez stálého hledání by život neměl smysl. Hledat, i když víme, že nikdy nebudeme vědět. Nevíme, jen věřit můžeme, jen věřit musíme.“. Zajímavé i k zamyšlení nad vlastním životem a tím, co je v něm skutečně důležité. Báseň v próze.... celý text

Harfeník 1958, Jiří Weil

Historický román na motivy života Mojžíše Porgese (Mosese Porgese von Portheim), prolínajícího se s životními osudy napoleonského vysloužilce, původně chudého venkovského Žida Itziga, dějově zasažený do přelomu 18. a 19. století. Zároveň mé první čtenářské setkání s Jiřím Weilem. Životní příběhy Mojžíše Porgese, rodáka z pražského ghetta, a Itziga Fideleho, chudého venkovského žida, mísící a prolínající se na pozadí velkých i malých dějinných událostí konce 18. a první poloviny 19. století. Oba dva hrdinové v mládí podlehnout svodům falešného mesiášství a vydávají se do jeho služeb Mojžíš do služeb samozvaného židovského mesiáše oné doby, Jakuba Franka, Itzig (po určité době, kdy pracoval pro Mojžíše) do armády císaře Napoleona, o kterém ho potulný židovský učenec přesvědčí, že je novým spasitelem židů a strůjcem jejich emancipace. Vystřízlivění a další životní osudy obou postav jsou značně rozdílné Mojžíš se přiučí textilnímu řemeslu a postupně se stane váženým a bohatým pražským továrníkem (majitelem prosperující kartounky) a posléze i šlechticem, Itzig je ve válce zmrzačen a vrací se jako válečný vysloužilec a žebrák do Prahy, kde se protlouká hraním na harfu. Běhy jejich životů se opět střetávají v době, kdy se zaměstnanci Mojžíšova závodu v roce 1844 organizovaně vzbouří proti nahrazení jejich práce novými stroji. Vzpoura je nakonec násilně potlačena a její vůdci pozatýkáni. Při potlačování vzpoury Itzig umírá ve věznici pro žebráky a je pohřben se všemi náboženskými poctami na židovském hřbitově na Žižkově, za účasti pohřebního bratrstva, jehož váženým členem je i Mojžíš Porges. Krásným a poutavým jazykem napsaný román, mistrně prolínající několik dějových linií. Nemohl jsem se od něj odtrhnout a nemohu jinak, než mu dát z mého pohledu plné hodnocení. Pro zajímavost ještě dodám, že tato kniha byla vydána rok před autorovým úmrtím a byla věnována tehdejšímu státnímu židovskému muzeu v Praze.... celý text

Zmatky chovance Törlesse 1993, Robert Musil

Autorova prvotina a jedno ze zásadních děl expresionistické moderní literatury 20. století. Popis osobnostního vnitřního zrání mladého hlavního hrdiny v kulisách vojenského výchovného ústavu za dob rakouského mocnářství. Není rozhodně bez zajímavosti, že tento ústav se nachází v Hranicích na Moravě, kde i sám autor v mládí studoval. Jedním z hlavních motivů je sebeuvědomování si vlastní osobnosti (svého vlastního já) hlavním hrdinou, tříbené popisem jeho vnitřního myšlenkového pnutí a zmatků při prožívání žité reality. Popis těchto dějů je ve svém výrazu úsporný. Výrazný aspekt je i nejednoznačnost postojů hlavní postavy k prožívaným situacím např. při konfrontací s krutostí a zvráceností mezilidských vztahů ve svém nejbližším okolí. Zrání pocitů i tříbení postojů vůči takovým situacím je doprovázená určitou ambivalentností vůči nim a postupným vývojem Törlessova jednání. Toto okoušení reality prostřednictvím vlastního myšlenkového zrání, to vše skrze konfrontaci s nejistotou, způsobuje rozdílnost mezi reálným konáním (zážitky) a jejich myšlenkovou reflexí. Výše popisované zrání osobnosti tedy souvisí se zpracováváním vlastních pocitů a myšlenek v jejich konfrontaci s prožitou realitou. Na konci takového procesu přichází poznání a formování vlastních postojů. Důležitým rysem díla je mimo výše uvedené i rozrůznění hranic v myšlení a konání hlavního hrdiny, v přecházení mezi různými stavy a polohami v nich. Nejednoznačnost myšlenek a činů je prostředkem dozrávání osobnosti hlavního hrdiny a jeho následných postojů k prožitým skutečnostem, popsaných expresivní formou.... celý text

Návrat do Sighetu 1994, Elie Wiesel

Subor kratších autobiografických próz, převážně na téma holocaustu, zrcadlící autorovu mezní životní zkušenost s touto tragickou historickou etapou. Mimo své vlastní prožitky je dalším významným motivem těchto próz úděl židovského národa a v některých z povídek i vzpomínání na autorovo dětství a dospívání v chasidské komunitě ve svém rodném měste Sighetu, které se nachází v dnešním Rumunsku. Své vyrovnávání se s hrůzami holocaustu Wiesel dle mého velmi přesně zachycuje v povídce "Smrt mého otce", kde mimo jiné zmiňuje: "Jednoho dne třeba vysvětlíme, jak byla z lidského hlediska možná Osvětim, ale z Božího hlediska to jednou provždy zůstane jedním z nejvíc zneklidňujících tajemství." Elie Wiesel (spolu např. s Primem Levim, Otou B. Krausem, Arnoštem Lustigem) patří mezi významné autory memoárové autobiografické literatury o holocaustu. Za jeho celoživotní působení a dílo byl vyznamenán roku 1986 Nobelovou cenou míru.... celý text

Sjezd abiturientů 1958, Franz Werfel

Druhý Werflův román, ovlivněn značně Dostojevským a expresionismem. Brilantní a jímavá studie „zločinu“ z mládí a polemická analýza ohledně trestu a rozhřešení. To vše podáno v kontemplativním hávu úvah nad vírou a nad možnostmi osobní spásy ducha. Vyšetřující zemský soudce Arnošt Sebastian se setkává s podezřelým z vraždy prostitutky. Podle shody jmen nabývá postupně dojmu, že se jedná o bývalého spolužáka z gymnázia, se kterým jej poutalo přátelství, ale i určitá osobní závist (v němčině existuje pojem „Haβliebe“) kvůli jeho literárnímu talentu a daru filozofického myšlení. Umocněno dojmy z právě proběhnuvšího setkání se spolužáky z gymnázia po pětadvaceti letech, kterého se daný spolužák neúčastnil, proběhne v mysli hlavního hrdiny sebereflexe dávných událostí, kdy se vůči němu provinil nejprve urážkami, posléze falešným obviněním za něco, co nespáchal. Následkem toho, ve snaze zachránit se před vyloučením ze studia, donutil Arnošt spolužáka k útěku z města. Hlavní hrdina je tedy tížen svým vlastním svědomím za učiněné příkoří a představou, že svého spolužáka svým způsobem přiměl až ke spáchání vraždy. V širší rovině dochází k obvinění sebe sama a svého mravního pochybení a obžalobě svého nicotného života, prožitého ve falši. V závěrečné scéně dochází k jakési extatické snaze o spásu duše, která ovšem vyzní jako omyl a jako jakési marné gesto... Zajímavostí je dvojí vrstvení děje a času - z přítomnosti k prožívání studentských let a nazpět. Silným motivem je také potýkání se a vyrovnávání se generace potomků s jejich rodiči, která nevyznívá nijak příznivě a uspokojivě (např. komplikovaný vztah Arnošta a jeho otce, soudce nejvyššího soudu, poměr starého třídního profesora Kia a jeho „morální“ působení vůči svým žákům). Bez zajímavosti nejsou ani autobiografické prvky a skutečnost, že děj románu se odehrává v Praze, Werflově rodišti.... celý text

Cantervillské strašidlo / Obraz Doriana Graye 1992, Oscar Wilde

Dita Saxová 1969, Arnošt Lustig

Příběh dívky Dity Saxové, která strávila dobu svého dospívání v koncentračním táboře a jako jedna z mála ze své rodiny a komunity přežila. Autobiografická postava - autor se s předobrazem k ní setkal v rámci působení v židovské obci v Praze. Děj příběhu se zaměřuje i na vykreslování vedlejších postav - přeživších šoa, s jinými přístupy k životu po válce (většinou o snaze zapomenout na mezní prožitky a vybudovat si nový život). Dita je oproti nim myšlenkově zatížena vzpomínkami na prožité hrůzy (ztráta rodiny v období šoa) a není schopna v podmínkách po válce znovu začít plnohodnotně žít. Prožité mezní situace ji přímo paralyzují. Ponořenost do niterních myšlenek, strnulost v minulosti vlivem mezních prožitků, kterým se hlavní hrdinka nemůže vyhnout a které jsou u ní všudypřítomné - ze kterých není v konečném důsledku úniku. Nemožnost přemýšlet o budoucnosti a plánovat ji kvůli nutnosti žít okamžikem v ghettu a posléze v Osvětimi. Naturalistický popis hrůz zažitých v koncentračních táborech a odlidštění jejich vězňů. Nemožnost otevření se druhému a otevřené projevení citů - ztroskotání vztahu k několika mužům. Děj je protkán niternými pocity a myšlenkami, často také sebeobviňováním ohledně vlastní nedokonalosti, pocit méněcennosti a vnitřní pochybnosti. Tragický konec - dívka končí svůj život sebevraždou - motiv úniku před nejistou budoucností a určitého osobního vykoupení z bezvýchodné situace. Akcentování osamělosti, odcizení a vykořeněnosti ze života hlavní hrdinky. Vykreslení vnitřního rozporu "lidí, kteří se vrátili z války příliš mladí, než aby mohli být ponecháni sami sobě, a příliš vyspělí, než by někomu dovolili, aby se o ně staral". Základní autorovou myšlenkou díla je motto, že "Život není to, co chceme, ale to, co máme."... celý text

Modlitba pro Kateřinu Horovitzovou 2003, Arnošt Lustig

Tragický příběh mladé tanečnice Kateřiny Horovitzové, která je vybrána jako schovanka bohatým americkým zajatcem v koncentračním táboře - podobenství lidské naděje a kuráže bojovat o lidskost a důstojnost za jakýchkoliv podmínek. Hlavní hrdinka ztělesňuje touhu po životě a důstojnost i tváří v tvář apatii, iluzi a rezignaci svých hostitelů, jejich zbabělství a zoufalství pod vlivem absurdního vydírání ze strany důstojníka SS. Odvaha hlavní hrdinky vycítit nebezpečí a vymezit se vůči dehonestaci a útlaku. Vystavění příběhu balancující na hranici únosnosti či absurdnosti (způsob jednání esesáka Brenskeho). Protiklad přirozenosti a instinktu života (Kateřina) vůči odevzdanosti a umělé spekulativnosti společníků, reprezentovaných panem Cohenem, kteří jakoby pozbyli lidských přirozených instinktů a propadají iluzornosti. Leitmotiv důstojnosti jako jedné z klíčových hodnot lidství. Až téměř groteskní ironie v podání esesáka Brenskeho, který sugestivně působí na skupinu zajatců a pomocí své brilantní rétoriky, absurdních lží a manipulace je postupně ožebračuje a zbavuje zbytků lidské důstojnosti. Nadčasové poselství o zlu a jeho služebnících a těch, kteří jej umožňují, byť v jakkoliv mezní situaci, na straně jedné a těch, kteří se instinktivně zlu brání na straně druhé. Odsouzení pasivity a rezignace těch, kteří tímto způsobem ono zlo umožňují jako onoho pomyslného "odsouzence, který si ještě sám nasadí provaz na krk, protože i pod oprátkou je ochoten věřit, když mu to někdo vhodně namluví, že síra a oheň je cukr a smetana." Závěrečná strhující scéna je vzepětím hrdosti v mezním okamžiku a v gestu lidství Kateřiny vůči všeobjímajícímu zmaru a rezignovanosti i hrubému násilí - výsostně lidské gesto proti zlu a absurdnosti iluze naděje. Zdánlivě marný vzdor hlavní hrdinky je tedy jistou univerzální snahou o nalezení ctnosti v záplavě zla. Jedním z klíčových motivů novely je pojmenovávání a odhalování zla (byť i v "civilizované" či banální podobě v podání distingovaného vystupování Brenskeho) a jasné vymezování se vůči němu ve jménu důstojnosti, i za cenu nejvyšší.... celý text

Jaro v Prátru 1997, Stefan Zweig

Soubor sedmi povídek, variace na téma lásky a mnohosti jejich podob v různých epochách a okolnostech. Leitmotivem je snová opojnost okamžikem a její pomíjivost v tušení jeho brzkého konce. Tedy autorovi blízká a v mnoha jeho dalších dílech rezonující nostalgie. Jaro v Prátru Příhoda mladé prostitutky pro movité pány z lepších kruhů, která se jednoho krásného jarního dne rozhodne jen tak vydat na procházku do vídeňského Prátru. Při té příležitosti ji osloví mladý student, se kterým stráví milostné splanutí a závan opravdové lásky. Okouzlení nostalgií místa a okamžiku vytváří mlhavou a opojnou chvíli, umocněnou svou konečností, jakoby s vědomím, že za nějakou dobu skončí. A skutečně - tato situace netrvá dlouho a život se opět navrací do svých předešlých a zaběhlých kolejí. Dva osamělí Setkání dvou lidí, vlivem svého hendikepu společenských outsiderů, působící jako katarze jejich předešlého života v ústraní. Vzájemné porozumění a pochopení peripetií svých životních cest vede nakonec k jejich sblížení a naději v lepší společnou budoucnost. Byl to on? Příběh lidské tragédie s detektivním nádechem. Anglické maloměsto a postarší manželský pár, žijící si poklidným životem. Jednoho dne se do sousedství přistěhují mladší sousedé - bezdětný manželský pár. Po krátké době se obě rodiny začnou přátelit. Po nějaké době si muž z mladšího manželského páru pořídí psa, který se pro něj stává (vlivem absence dítěte) středobodem jeho péče a až pedantické pozornosti. Tahle situace se ovšem zásadně změní tím, že jeho manželka (nečekaně) otěhotní. Po jejím porodu se někdy až dusivá a okolí obtěžující puntičkářská náklonnost muže přesouvá ze psa na dítě. Pes na danou situaci reaguje útokem na dítě a je vyobcovaný z domu. Za nějakou dobu dojde k tragédii a dítě umírá. Nevyslovenou a děsivou představou a podezřením vypravěčky příběhu (ženy ze staršího manželského páru) zůstává, že svou vinu na smrti dítěte má pes, který musel opustit domácnost při své žárlivé reakci po porodu dítěte. Člověk, na kterého se nezapomíná Krátká povídka o setkání se zajímavým člověkem, jehož chování se vymyká dobovým standardům. Anton je člověk bez domova, žijící na malém městě, který nezištně pomáhá svým sousedům a za svoji pomoc a práci si bere vždy jen to, co mu stačí k prostému životu. Svým upřímným vystupováním a ochotou je ve městečku oblíben a těší se všeobecné úctě. Jeho přímočarost a způsob života mu přináší svobodu a obdiv vypravěče a vede k úvahám nad tím, jak by mohla společnost vypadat, kdyby se lidé chovali stejně jako Anton. Co odvál čas Ludvík, nadaný student chemie z chudých poměrů se dostane vlivem šťastné náhody do služeb movitého majitele továrny. Ten si všímá jeho talentu i píle a podporuje jeho rychlý kariérní postup. Jako vyhlédnutého nástupce ředitele své společnosti je Ludvík pozván, aby žil v rezidenci majitele a tím poznává i jeho ženu, do které se zamiluje (a jeho city jsou opětovány). V zápětí je však poslán do Mexika, aby zorganizoval těžbu drahých kovů. Této výzvy se po určitém váhání chopí a na americkém kontinentu jej zastihne začátek první světové války. To prodlouží jeho původně zamýšlený dvouletý pobyt v zámoří na dlouhých devět let. Po válce se Ludvík vrací do poválečného Německa, s touhou ještě jednou se setkat s milovanou osobou. Události však naberou jiný spád, než Ludvík původně zamýšlel a on sám dochází k poznání, že nelze navázat na to, po čem toužil a co si vysnil. Svatba v Lyonu Tragický příběh na pozadí události Francouzské buržoazní revoluce, konkrétně neúspěšného povstání Lyonu. To bylo novou republikou poraženo a zasaženo těžkou represí v podobě masových poprav lyonských obyvatel a ničení města. V nastalé situaci se odehrává příběh zasnoubeného páru, kdy je nastávající ženich zatčen a odsouzen k smrti. Jeho snoubenka se ze zoufalství a ztráty naděje nechá také zatknout. Souhrou náhod se večer před popravou setkává se svým snoubencem a jsou v žaláři oddáni knězem, dalším z mnoha odsouzených. Příběh o síle lidského přesvědčení a odhodlání, o naději překonat i nejtěžší věci v životě. Seznámení s jedním řemeslem Kulisou této novely je Paříž a pozorovatel, movitý pán z lepší společnosti, který si při zvědavém pozorování městského dění začne všímat počínání chudého kapesního zloděje. Fascinován a přitahován jeho chováním a "řemeslem" jej poté několik hodin následuje po městě. Tato pozorovatelova chvilková fascinace člověkem z odlišné společenské vrstvy končí po vzájemném setkání, kdy se zloděj pokusí pozorovatele okrást, nečekaně stejně tak jako nečekaně začala.... celý text

Můj známý Vili Feld 2008, Arnošt Lustig

Tma nemá stín 2000, Arnošt Lustig

Původně povídka z povídkového souboru Démanty noci, vydaného v roce 1958. Přepracovaná a doplněná v novelu v roce 1991. Drama dvou chlapců (Many a Dany) uprchlých z židovského transportu při náletu. Strastiplná cesta z jižního Německa do Prahy přes pusté lesy. Popis putování proložen retrospektivními "střihy", mezními zážitky chlapců z koncentračního tábora - psychologické sondy do vědomí chlapců tváří v tvář vypjatým životním situacím, s autorovými autobiografickými prvky. Many je sužován vzpomínkami na prožité hrůzy, Dany se obrací do budoucnosti, se silnou vůlí po životě a svobodě, se snahou vše špatné vytěsnit a "pohřbít". Popis nacistické mašinerie a mentality, ztělesněné postavou primitivního esesáckého dozorce v koncentračním táboře. Popis nacismu jako degenerované pseudoideologie, demaskované sadismem a loupeživostí. Skupinová mentalita židů v koncentráku je popisovaná jako myšlenková mapa mezi komunisty (Kohenova parta), podřizující svůj život pro ideály revoluce na straně jedné a nábožensky ortodoxními židy (židé z Podkarpatské Rusi), hledající sílu a útěchu ve víře v boha. Významná pro děj je postava "světáka" Franka Bondyho - člověka, co "umí" žít v přítomné chvíli, snažícího se z ní vytěžit maximum pro sebe - jako symbolu nejednoznačnosti. Časté je střídání perspektiv postav. Klíčová scéna je, když Many vstupuje do selského stavení, aby opatřil potravu, a setkává se s venkovskou ženou a dítětem - konfrontován jak s ní, tak se svými morálními postoji. Leitmotivem díle je dle mého pojetí podstaty člověka a hodnoty lidství: "Člověk není jen souhrn zkušeností, ale co a čím se ukáže v rozhodující chvíli". Naděje v lidskou toleranci a nepředpojatost vůči lidem, prověřená mezními životními zkušenostmi. Závěr je nejednoznačný a otevřený pro oba výklady: smrt chlapců nebo jejich možný únik.... celý text

Leviatan a jiné prózy 1994, Joseph Roth

Soubor povídek s hlavním motivem postav, ocitajících se v situacích, kdy se jejich doposavadní (často přehledný a spořádaný, až nalinkovaný) život velmi radikálně proměňuje a nabývá zcela odlišných podob. Dalším společným prvkem povídek je hledání vlastní identity a víry, tváří v tvář všem osobním slabostem a pochybení. Hrdinové povídek jsou konfrontováni s něčím novým, neznámým a dosud nepoznaným (a navýsost přitažlivým) pročež opouští svoji doposavadní zajištěnou existenci - hledají tedy svoji možnou duchovní spásu. Děj povídek se odehrává v autorově rodném Haliči a v Paříži, kde Roth prožil závěr svého krátkého a pohnutého života. Leviatan Příběh vesnického židovského obchodníka s korály Nissena Piczenika. Jeho obchodní úspěch a oblíbenost v širokém okolí jsou ovšem v kontrastu s postupně rostoucí vnitřní nespokojeností (nešťastné manželství a především touha poznat a porozumět světu moří a oceánů jako místa, která jsou místem původu korálů a také domovem Leviatana, bájné starozákonní mořské nestvůry). Vlivem několika situací (setkání s námořníkem, který pochází ze sousedství, návštěva Oděsy a jejího přístavu, nástup obchodní konkurence - obchodníka s umělými korály) a sílící touhy po životní změně, doprovázenou krachem obchodu a odlivu všech zákazníků a následném úmrtí manželky, se Nissen rozhoduje navždy opustit svoji rodnou vesnici a vystěhovat se do Kanady. Parník, kterým se plaví, se však potápí a Nissen umírá situace je vykreslena jako návrat k něčemu, co bylo hlavnímu hrdinovy zdánlivě vzdálené, ale přece tak blízké a přirozené - návrat k sobě samému a své duchovní podstatě. Povídka je parafrází na starozákonní legendu o Leviatanovi, strážci všech moří. Falešné závaží Státní cejchovní úředník Eibenschütz, rodák z Mikulova, je po dvaceti letech vojenské služby přeložen do Haliče k ruské hranici kontrolovat obchod. Svojí služební nesmlouvavostí si brzy v kraji pašeráků a nepoctivých obchodníků udělá řadu nepřátel. Postupem času se ovšem vlivem několika zásadních událostí (nevěra manželky, zatčení a odsouzení místního mocného zločince Jadlovkera a úřední správa jeho hostince a především milostné vzplanutí k milence Jadlovkera, cikánce Eufemii) stává z Eibenschütze postupně alkoholik, který ztrácí chuť žít. Navíc propukne v kraji epidemie cholery, na kterou umírá i manželka hlavního hrdiny a její dítě. Vlivem nesrovnalostí počas epidemie se Jadlovker dostává na svobodu a s pomocí svého kumpána Kapturaka osnuje vraždu Eibenschütze. Po jejím vykonání upadá mezi lidmi velmi neoblíbený úředník Eibenschütz rychle v zapomění. Fallmerayer Přednosta c.k. Jižní dráhy Fallmerayer se v předvečer první světové války při řešení železniční nehody seznámí s ruskou šlechtičnou, do které se zamiluje. V touze po ženě se přihlásí jako dobrovolník do války a ocitne se po určitých peripetiích na Ukrajině. Zde se, koncem války, opět shodou náhod setkává s hraběnkou Walevskou a stane se jejím milencem. Podaří se jim únik přes Istanbul do západní Evropy, kde začínají nový život a zplodí dítě. Obratem v tomto novém začátku je ovšem návrat manžela hraběnky, kterému se podařilo uniknout bolševické revoluci. V ten okamžik Fallmerayer svoji milenku opouští. Legenda o svatém pijanovi Poslední Rothova povídka, napsaná krátce před jeho předčasnou smrtí. Slezský rodák Andreas se po době, kdy se živil jako horník v Quebecu a po odpykání trestu za vraždu, ocitá jako žebrák a alkoholik v Paříži. Jednoho dne se setká s člověkem, který mu daruje dvě stě franků s tím, že je má vrátit, až bude mít na splátku, do kostela panny Marie batignolleské. Následuje šňůra podivuhodných setkání (s ženou, kvůli které se ocitl ve vězení, s bývalým spolužákem - známým fotbalistou, kamarádem z dolů) a další zázraky v podobě nabytí dalších peněz. Slib splatit půjčených dvě stě franků však zůstává (i přes několik neúspěšných pokusů) nenaplněn. Při posledním pokusu dostát svému slibu Andreas umírá.... celý text

Nevolnost 1993, Jean-Paul Sartre

Zeď 1992, Jean-Paul Sartre

Valpuržina noc 1998, Gustav Meyrink (p)

Bílý dominikán 1999, Gustav Meyrink (p)