s-reader
přečtené 480
Lucemburská zahrada
2011,
Michal Ajvaz
Nová kniha Michala Ajvaze se poněkud liší od jeho předchozích beletristických děl. Sám autor uvádí, že hlavní rozdíly jsou v tom, že tentokrát nepoužil ich formu a že se příběh, ani částečně, neodehrává v Česku. Nejsou to však jediné rozdíly. V Lucemburské zahradě byl autor velice skoupý na vložené příběhy, kterými jeho knihy vždy oplývaly. Jedinou výjimkou je fragment textu s dialogy psanými v yggurštině – smyšleném jazyku Donalda Rosse. Michal Ajvaz naopak těžiště příběhu posunul směrem k milostnému dramatu, k tématu, které dříve tak často nezpracovával. Příběh je tak nezvykle přímočarý, průzračný, bez velkých odboček a komplikovaných zápletek. Tento „nový“ styl tvorby je však velmi dobře zvládnutý, a přestože občas balancuje na hraně dobrého vkusu, vždy se udrží ve správných mezích. Čtenáři, který je u Ajvaze zvyklý na dlouhé věty, které popisují „vlnění záclon ve větru“, je budou možná postrádat. Pokud ano, mohou si pomocí slovníčku a gramatiky, uvedených na konci knihy, přeložit dialogy z fragmentu Rossova textu a tam "ajvazovské" věty najdou. Není to práce jednoduchá ani přínosná a ani nevede k porozumění celému textu, ale jako tichá, neškodná zábava to není špatné. Sigesti!... celý text
Pražský hřbitov
2011,
Umberto Eco
V porovnání s ostatními Ecovými romány je to mírné zklamání. Eco pouze rozpracovává téma své přednášky o vzniku Protokolů sionských mudrců. Širší filozofické souvislosti, na které jsme u Eca zvyklí, zcela chybí, zůstávají pouze souvislosti historické. Spojení jednotlivých historických událostí do románu působí poněkud násilně.... celý text
Vyhnání Gerty Schnirch
2009,
Kateřina Tučková
Velmi dobře zpracované téma odsunu Němců po druhé světové válce. Autorka sice místy balancuje na hraně velmi negativního postoje k Čechům, kteří jako by všichni se sadistickým potěšením ubližovali nevinný Němcům, ale snaží se tento postoj vyrovnat, vyvážit. Román je velmi rozsáhlý, jak počtem stran, tak i obdobím, které mapuje. Jde o překvapivě vyzrálé dílo mladé spisovatelky.... celý text
Rozhoupaný dech
2010,
Herta Müller
Další kniha na velmi kontroverzní téma – osudy Němců po druhé světové válce. Ožehavost tématu vychází z toho, že je velmi těžké porovnávat odsuny a odvlékání Němců po válce s hromadnou likvidací lidí v koncentračních táborech. Herta Mülerová to nedělá a nezpochybňuje hrůzy, které se za války děly. Soustřeďuje se pouze na jednotlivce, kteří byli odvlečeni do Sovětského Svazu, aby vykonávali otrockou práci. V knize nepolemizuje o spravedlnosti nebo nespravedlnosti, je to prosté vyprávění člověka, na kterém nechal hlad, zima, bití a dřina nesmazatelnou stopu. Stavbou a celkovým vyzněním připomíná knihu Imre Kertésze Člověk bez osudu, která byla poctěna Nobelovou cenou o sedm let dříve. Děj je nejprve monotónní, místy až nudný. Monotónnost vyprávění je podobná jednotvárnému plynutí dní v koncentračním nebo pracovním táboře. Teprve poté, co se hrdinové románů vrátí domů, začne být děj nesmírně emotivní a čtenář pochopí celou tíhu osudu, který na postavy dolehl a jako prokletí na nich bude ležet po celý zbytek života.... celý text
Tajná kniha
2011,
Irena Obermannová
Kniha, která se stala problematickou díky mediální mikrobouři, otázkám a odpovědím. Literární kvalita díla je sporná, velmi těžce se v něm hledá jiná výpověď, něž: spala jsem s Největším Čechem. Kritický čtenář má navíc pocit, že by za Největšího Čecha označil i jiné osobnosti.... celý text
Netopýří muž
2008,
Jo Nesbø
Velmi elegantně napsaný detektivní román s nekomplikovanou zápletkou. První kniha s detektivem Harry Holem, důležitá, ale ne nezbytná pro pochopení Harryho pohnutek v dalších dílech. Zajímavosti o Austálii, které se Harrty dovídá a s ním i čtenář, jsou do knihy vloženy méně obratně, než informace, které Nesbø prezentuje ve svých dalšíchj knihách. Místy je jich moc, začnou nudit a působí nepřirozeně.... celý text
Velitelem v Osvětimi : autobiografické zápisky
2006,
Rudolf Höss
Mé hodnocení nemá nic společného s literární kvalitou knihy a už vůbec nic s osobností autora. Neodráží ani souhlas s ideologií, kterou autor vyznával. Robert Merle byl textem zápisků Velitelem v Osvětimi inspirován k napsání knihy Smrt je mým řemeslem. Když jsem Merleho knihu přečetl, považoval jsem ji za dobré beletristické zpracování vzpomínek. Poté, co jsem si přečetl originál, mé mínění o Merleho práci zklamaně pokleslo. Znovu opakuji, nejde o literární kvalitu, ale Hössovy zápisky svou strohostí a dojmem přesnosti jsou daleko působivější, než pokus o sondu do duše fanatického vykonavatele rozkazů, která zoufale zůstává na povrchu. Těžko posoudit, do jaké míry jsou Hössovy vzpomínky přesné, jestli vnímal situaci v koncentračních táborech způsobem, který popisuje a do jaké míry je to jen jeho přání aby ho lidé takto viděli. V každém případě se Höss jeví jako člověk s naprostou absencí lidského citu. Chybí mu soucítění, ale chybí mu i jakýkoliv prvek sadismu. Jediná motivace, kterou má, je naprostá poslušnost, plněná příkazů a úkolů. Přesto, že jeho výpovědi budily dojem hrdosti na vykonané dílo, pochybuji o tom, že by mu hrdost dala jiný pocit, než pouhé uspokojení. Doslov k českému vydání uvádí na pravou míru dojem přesnosti, který se Höss snaží ve svých zápiscích vyvolat. Vzpomínky členů zvláštního komanda jsou v příkrém rozporu s popisem obětí zplynování, jak jej uvádí Höss. Pravděpodobně za tím stojí snaha profilovat se jako člověk, který se snaží v dané situaci pracovat efektivně a hlavně humánně. S takovým vědomím je potřeba ke knize přistupovat, abychom nepodlehli falešnému obrazu Hösse, jakým sám sebe vykreslil.... celý text
Andělé a démoni
2006,
Dan Brown
Opět jedna kniha, v níž Pan Dokonalý a Paní Dokonalá spasí svět. Svět byl v knihách spasen tolikrát, že si ani nezaslouží. Dan Brown si opět vybral provokativní téma, vlastně abych byl přesný, Andělé a démoni jsou předchůdci Šifry. Ale to nevadí, je jedno, jestli čtete napřed Šifru nebo Anděly. V obou případech platí, že přečtení jedné knihy prozradí děj i zlosyna knihy druhé, tak podobné jsou postupy v obou dílech. Dan Brown má pozoruhodnou vlastnost zpracovat jakékoliv téma žalostně kýčovitým způsobem. Zápletku, která je velmi dobře rozpracovaná a z které by se dala vytěžit opravdu kvalitní a výborná kniha degraduje pouhými několika detaily: vlastnostmi postav, dialogy, necitlivým vysvětlováním problému, odpočítáváním do nuly a nedostatkem humoru. Vysvětlím, co mám těmi body na mysli. Kladné postavy Dana Browna jsou jako naprosto dokonalé. Fyzickým vzhledem, ušlechtilostí duše, schopnostmi jak na poli sportu, tak i jiskrného intelektu. Brown jejich vlastnosti korunuje neobratným popisem hodným červené knihovny. Už takový úvod dokáže znechutit. Pokud je potřeba čtenáři osvětlit nějaký problém, dokáže Brown vložit pomocnou otázku do úst člověku, který by měl být na takové výši, že by takovou pitomost neměl z huby vůbec vypustit nebo se stydět a vrátit celou sadu svých vysokoškolských diplomů. Obrazně řečeno, pokud má vybuchnout bomba, zastaví se odpočítávání na nule. Vím, že se takový postup používá u akčních filmů běžně pro zvýšení napětí (ale prosím vás, kdo by v dnešní době už tím byl napnutý), ale už je to trochu otravné. Náznak nějakého odlehčení jsem v Brownových knihách nenaleznul, hledal jsem snad špatně? Pokud by alespoň části těchto věcí, které mi kazí dojem z knihy, nebylo, dokázal bych si najít dost momentů, které bych ocenil. Nevadí mi ani scény, které se týkají antihmoty, přestože jsou z fyzikálního hlediska dost nesmyslné, ale to je zcela v kompetenci autora a technické řešení výroby a skladování antihmoty nejsou prioritou knihy. Naopak to považuji za docela zdařilé. Je tam mnoho výborných postřehů, ať už se týkají CERNU nebo Vatikánu, vztahu vědy a náboženství. Ale neztrácím naději, třeba Brownovi zůstane schopnost kombinace a vytváření zápletek a časem se naučí lépe psát.... celý text
Sweeney Todd: Šňůra perel
2008,
Thomas Peckett Prest
Sweeney Todd – Šňůra perel je naprosto dokonale zpracovaná „městská legenda“. Původem a autory je předem určená k osudu kýčovitého příběhu, ale tím, jak dokonale tento příběh ladí s formou, pozvedává se z kýče na pozoruhodný záznam londýnské zkazky. Knize nechybí napětí, přesto, že čtenář nemůže být v pravém slova smyslu dějem překvapen, ten se odvíjí podle jednoznačně daných zákonů žánru. Je v ní nečekaný humor a útržky syrového líčení nelehkého života. Souhrnně řečeno – skvěle sladěná, odpočinková, zábavná a kupodivu nekýčovitá. Uvažoval jsem, zda ji dokonce nemám hodnotit pěti hvězdičkami, ale přece jen jde o zábavnou hříčku, ne o seriózní literaturu. Takže téměř pět hvězdiček, kéž by takových knih, které se netváří jako něco, co nejsou, bylo více.... celý text
Zlodějka
2008,
Sarah Waters
První dojem, který jsem z knihy Zlodějka měl, byla stylová nejednotnost. Začátek sliboval temnou a tísnivou atmosféru Dickensova Londýna, pak se vynoří záhadami opředený děj jakoby z pera Emily Bontëové a chvílemi má čtenář pocit, že drží v ruce nějakou knihu z edice červené knihovny. Asi by to nevadilo a bylo by to zajímavé, kdyby autorka se změnami stylu pracovala pečlivěji a použila je k dotváření příběhu, ale podle mého to působí spíše chaoticky. Kupodivu, i když je z hlediska stylového kniha tak různorodá, z hlediska postav je více než jednotvárná. Autorka příliš nerozlišuje jednotlivé postavy myšlením, motivací, ale hlavně ani způsobem vyjadřování. Bylo by to možné považovat za záměr, ale aby dvě postavy Sua a Maud, které byly vychovány v úplně odlišném prostředí nebylo možné v dialozích rozlišit, to nemá logiku a vyvolává to spíše pocit neobratnosti než literárního záměru. Pozor SPOILER! Nechte se raději překvapit! Nechci prozrazovat nic z děje, v případě této knihy by to byla škoda, ale přece jen se v této části hodnocení neubráním alespoň lehkému dotknutí se. První třetina knihy si zaslouží pochvalu. Po, jak jsem se už zmínil, zdařilém Dickensovském začátku, přechází kniha do stylu, který nenechá čtenáře na pochybách, že má před sebou jednu z mnoha knih s typickým dějem, ve kterém bude hrát hlavní úlohu záhada a láska. Ale pak přichází první překvapení, na které není čtenář překvapen a to potěší. Dále se ale autorčina snaha o originalitu stává kontraproduktivní. Vyprávění stejného děje z pohledu druhé postavy by bylo zajisté zajímavé, kdyby ale nestálo převážně na přímých větách, které se samozřejmě slovo od slova opakují věty z první části. Druhá třetina tak působí nudně, dějové zvraty jsou předvídatelné, protože autorka postupuje podle stejného scénáře jako v třetině první. Poslední třetina knihy už je chaotická a přesto, že je čtenáři vše jasné, místy se ve spleti zámlk a vysvětlování ztratí. Celkové hodnocení knihy je nejednoznačné jako kniha sama. Nelze ji upřít určitou míru originality jak děje tak prostředí a postav. Ale není zvládnuta úplně dokonale. Mám výhrady ke stylu, k logice i motivaci jednotlivých postav. Na závěr dva drobné nevýznamné postřehy: na začátku se objeví zmínka o pár mililitrech. To je nesmysl a nevím, zda ho tam zavedla autorka nebo se tam dostaly překladem. Dále mě zmátla jedna drobná větička: „Tak jmenujete se Smithová nebo Watersová?“ Nevím, co tím chtěla autorka říct. Nebo že by překlep?... celý text