Rade přečtené 1287

Šeptuchy 2019, Alena Sabuchová

Nečekaně mě tohle čtení moc chytlo. Jako bychom se přenesly do pohádkové země, kde žijí čarodějnice šeptuchy, mrtví vstávají z hrobů a navštěvují živé, kde se v močálech zjevují mrtvé duše a když zemře šeptucha, která lidem kouzly pomáhala nebo škodila, vylétají jí z úst motýly nebo vosy. Já byla okouzlená, způsobem psaní, jazykem, obrazy, které autorka tak sugestivně maluje. Zprvu nenápadně, zpovzdálí, později už konkrétněji sledujeme osudy různých lidiček, někdy je to úsměvné, někdy smutné i dojemné. Mně se moc líbilo a spojení tohoto světa z dob minulých s dravě nastupujícími léty devadesátými dodalo knížce ten pravý šmrnc. Koňský povoz pro odvoz mrtvých parkující před Kauflandem, dívky, žádající si rady od šeptuch a současně hltající Bravíčko, pohřeb a později hodováni na hřbitově na Lavičce truchlících, cibule zakopané v zemi se jmény partnerů, popíjení místního domácího alkoholu i vody z posvěcené studny, pravoslavná víra s báťuškou za zády spojená s vírou ve strašidla v domech nebo na střeše a v návraty zemřelých, to vše mi ukázalo neznámý svět, který mi autorka obdivuhodným způsobem přiblížila. A postavy, nakonec tak živoucí. Dorota, Maciej, Jaroslaw, báťuška, Aleksandra... * "Někdy se ten pocit, že někoho můžete navždy ztratit, dostaví náhle a bez varování. I tehdy, když si myslíte, že máte tisíckrát pravdu a on se má tisíckrát bouchat do hrudi, že je to jeho vina. Slovo vina se už málokdy používá. Děláme chyby, ale vina je něco, čím dokážeme rozbít okno, zlomit kost nebo rozpárat duši. Někdo jednou posbírá naše viny a přihodí je do sběru ke křivdám anebo ke zdánlivým křivdám a možná se navzájem vyváží."... celý text

Jedeme na výlet do knížky 2017, Marek Hladký

Voda, která hoří 2018, Jitka Vodňanská

Na jednu stranu do jisté míry obdiv, jak se autorka dovedla otevřít. Že vše, co jí v životě trápilo, deptalo, nebo naopak bavilo, povznášelo, obohacovalo, dovedla srozumitelnou a celkem empatickou formou sdělit, vtáhnout čtenáře do svého vnitřního světa. Na druhu stranu rozpaky z tak velkého otevření a tedy zveřejnění. A opravdu hodně, hodně podrobné... Vzpomínky na dětství, na rodiče a zejména dvě úžasné babičky fajn, stejně tak zaujalo povídání o dění okolo docenta Skály. Disidentské prostředí v sedmdesátých a osmdesátých letech mě taky zajímalo. Plus za fotky. Ale... Tak podrobné odhalení intimních vzpomínek na tak trochu utajenou lásku s Václavem Havlem pro mě bylo spíš zklamáním. Jsou věci, které člověk nemá zveřejňovat, ani po letech... Zveřejněné dopisy, navíc v tak velkém rozsahu, jsou toho vyvrcholením, ty měly zůstat v šuplíku. Pro trápení autorky mám do jisté míry pochopení, nikoliv však pro to zpřístupnění všem. Dopisy Jitce nejsou "Dopisy Olze", které vyšly se souhlasem jejich pisatele a už od počátky byly koncipovány jako širší úvahy, nejen jako soukromá korespondence. Pokud srovnám s knihou Terezy Boučkové "Indiánský běh", na kterou jsem v průběhu čtení pro občasnou podobnost myslela, řekla bych, že Tereza Boučková se s tím dilematem, co ještě zveřejnit a co ne, vyrovnala mnohem lépe. I když úplně se samozřejmě srovnávat nedá, Jitka Vodňanská byla přímá aktérka vztahu a zveřejněním jeho podrobností se asi vyrovnávala i s pocity zklamání a křivdy. Z knihy mám nakonec hodně rozporuplné pocity, hvězdičky neumím spočítat. A nečetla jsem vše, zvlášť v závěru jsem knihu spíš prolistovala, z obou těchto důvodů se hodnocení pro tentokrát vyhnu.... celý text

Noční výpravčí 2018, Mirek Vostrý

Povídky, které zahřejí na duši. Je to možná fráze, ale tady je to výstižné. S takovým prostým nenápadným vyzněním, trochu čapkovsky laděné. Takové starosvětské, člověk je tu spíš dobrý, než špatný, povídky mají vyústění v duchu - je něco mezi nebem a zemí, co se vysvětlit nedá... A vždy nějaký morální přesah, který nutí k zamyšlení. Nejlepší povídky pro mě jsou asi ty vlakové, jemně nostalgické - Nejdůležitější schůzka a Noční výpravčí. Pro výbornou zápletku oceňuji i Padělatele novin. Ráda vyhledám další autorovy knihy.... celý text

Rozum do kapsy 1988, kolektiv autorů

Skořápka 2017, Ian McEwan

Výborné, absurdní, sarkastické. Pohled dítěte v matčině lůně na okolní dění, glosování všeho, mudrování a nápady, jak problémy řešit. Banální zápletka podaná tímto pohledem, nabývá úplně jiných rozměrů. Skvěle jsem se bavila. Doslov Ladislava Nagye mi ukázal další možný pohled - provázání s jinými literárními díly. A myslím hodně povedený překlad. * "Rád si dám se svou matkou skleničku. Možná jste to ještě nikdy nezakusili nebo jste už zapomněli, jak chutná dobré burgundské (její nejoblíbenější) nebo dobré sancerrské (také její nejoblíbenější) stočené přes zdravou placentu. Ještě dřív než víno - dnes večer to podle zvuku vytahované zátky bude sancerrské z vinice Jeana-Maxe Rogera - skutečně dorazí, cítím je na tváři jako jemné pohlazení letního vánku. Vím, že alkohol mi sníží inteligenci. Všem snižuje inteligenci. Jenže radostný kradmý doušek pinot noiru nebo sauvignonu s angreštovým dozvukem mě nutí v mém skrytém moři obracet se a převalovat, odrážet se od stěn svého zámku, svého skákacího hradu, který je mým domovem."... celý text

Pád výletního mola 2017, Mark Haddon

Povídky, z nichž každá zatne do čtenáře drápek, ale pokaždé úplně jinak. Přečteme povídku, domníváme se, že jsme už autora pochopili - a ouha, další povídka nás zasáhne úplně nečekaně na jiném místě. Hned první povídka Pád výletního mola je chladně krutá reportáž bez emocí, čtenáře ale zanechá naopak emočně dost odrovnaného. Každá povídka je navíc psaná trochu odlišným stylem, což u povídkového souboru jednoho autora možná poněkud překvapuje, na druhou stranu to podtrhuje odlišná vyznění jednotlivých příběhů. A ještě k povídce Ostrov: Tak to je už moje druhé literární převedení řecké pověsti o Théseovi a princezně Ariadné do reálného příběhu, proto mě zaujalo. To první je z mého dětství, jedna z těch opravdu povedených dětských knih, která nebyla už nikdy znovu vydána, což je velká škoda, protože to je mimořádně dobré čtení o starověké Krétě (Bohumír Fiala: Bronzová cesta). Tady samozřejmě autor v duchu povídek s poněkud pochmurným koncem přitvrdil, princezna, jejíž jméno v povídce nepadne, zůstane na opuštěném ostrově za poněkud tragičtějších okolností a u závěrečné drsné scény se můžeme jen dohadovat, zda to má být ona svatba s bohem Dionýsem, jak předvídá starověká báje... * "Až bude později tuhle historku vyprávět, nikdo ho nebude chápat. Proč neutekl? Jeho kamarád měl přece nabitou pistoli. Bude ho opakovaně udivovat, jak špatně si všichni pamatují své dětství, jak do těch vyšisovaných fotografií, do těch sandálů, na ty židličky neustále promítají své dospělé já. Jako by rozhodování, vybírání či odmítání byly schopnosti, které si můžete osvojit stejně jednoduše jako zavazování tkaniček nebo ježdění na kole." (povídka Pistole)... celý text

Ve vteřině 2021, Suzanne Redfearn

Přemýšlím, proč mě kniha s tak hvězdným hodnocením nechytla. Že je primárně pravděpodobně psaná jako YA literatura asi není pro mě to hlavní, zda by se mi líbila v patnácti šestnácti, fakt nevím. I když mám trochu pochybnosti, zda takto pochmurný neradostný příběh je vůbec přínosný pro dorůstající mládež... Ano, v příběhu rodiny, která prožije autohavárii se smrtelnými následky, a ještě k tomu hororové přežívání v mrazivé pustině, je mnoho pravdivého a jistě i poučného. Ukazuje nám, jak fatálně taková událost zapůsobí na přeživší členy rodiny, jak zamíchá se vztahy v rámci rodiny i se vztahy k dalším účastníkům nehody a dalším lidem. Jak devastující je takové prožití a přežití. Ale to je pro mě tak všechno. Knižní příběh se mi jeví jako taková dost přehnaná moralita, jsou rozpitvávány různé větší nebo menší prohřešky účastníků, řeší se, zda člověk víc ochrání vlastní děti na úkor cizích. To nejsou spoilery, tohle je nastoleno hned v počátku a celá kniha je vlastně o tomhle. Mně toto zaměření prostě nesedělo, nebo možná přesněji, způsob podání téhle problematiky mi neseděl. Vzhledem k závěrečnému slovu je zřejmé, si autorka potřebovala vyřešit své vlastní trauma z dětství, které jí v dětské duši při zážitku v horské bouři nastolilo právě tyto otázky.... celý text

Sen poté 2023, Milan Dřevojánek

Knížečka, spíš sešit s drobnými povídkami uveřejňovanými na Neviditelném psu, tomu odpovídá různorodost povídek. Někdy opravdu minipovídky, rozsáhlejší je humorně zaměřený Parvenu, ten mě ale zase tolik nechytl. Těžké hodnocení, některé povídky mě hodně oslovily, některé míň. Líbily se mi ty snové, lehce strašidelné a znepokojivé, kde sen, smrt a vědomí člověka mezi sebou prostupuje a čtenář váhá, zda se právě nachází ve vypravěčově snu, reálu nebo někde úplně jinde... Takže výborná povídka Blázen ve tmách chodí, dost se mi líbily i V domě mrtvého, O myších, kočkách - a lidech a Sen poté. Rozhovor s vítězem voleb je svým námětem trochu nekoncepčně zařazen, v roce 2020 mohlo být hodně vtipné a aktuální, dnes přece jen spíš vzpomínka, ale na druhou stranu ano, nevíme, co bude za dva roky... Váhám mezi tři - čtyři, nakonec hodnocení zvyšuji, protože ty dobré povídky se mi líbily hodně, budu si je pamatovat a tři hvězdy se mi přece jen celkově zdají málo. A možná taky, že ráda čtu příspěvky na Neviditelném psu, na autora a odkaz na jeho sbírku povídek jsem narazila právě tady. * "Čas běží, dumal stařeček, když sledoval jednou na terase stařenčina záda, jak dávala kočkám do misky. Vlastně je to ale stejné, jako by stál - cokoli, ať, už se to stane nebo nestane, jako by tu už předem bylo. Dynamické obrazy statické věčnosti, boží sen. A co víc, pomíjivost přináší jedinečný punc originality - žádný strom není stejný. Vlastní běh času je už jen jako ten vítr, který je nezúčastněný - o čem by si tak povídal Newton s Einsteinem? A Platón s Pascalem?"... celý text

Kdo se postará o Annu 2023, Kateřina Pantovič

Docela originálně pojatý příběh, jako nápad jsem ocenila. S lehkým nadhledem a chvílemi s černým humorem pohled na mezilidské vztahy, občas docela trefné. Pro sebe bych přece jen uvítala té absurdity trochu víc, takto bylo trochu rozkročené mezi vtipným námětem zcela absurdním a fantaskním a na druhou stranu pohledem tak trochu z rychlíku na vztahy a různé lidské typy a charaktery, tady už reálné bez nějaké větší nadsázky. Úplně to nebyl druh četby, kterou bych vyhledávala, vlastně jsem čekala něco trochu jiného, ale zase nemůžu říct, že bych byla zklamaná; pointa nakonec řízná a humorná hodně černo-hořce... Tři plus. *"Víte, krtek už naši zemi stejně několik let v zahraničí reprezentuje. Těší se velké oblibě u všech věkových kategorií. Navíc působí značně nekonfliktně. Kromě našeho krtka obecného existuje totiž taky krtek čínský, západoamerický, dokonce i balkánský nebo sibiřský. Krtka zkrátka mají všude. A všude ho mají rádi." "A budeme mít taky něco speciálního, co mu dodá důstojnost?" prohodím ležérně oběma svými ocasy. "No jistě! Náš krtek bude mít kalhotky, kalhotky s kapsami!" *... celý text

Silentium 2019, Stanislav Hudský

V rámci současné nabídky hororů nebo strašidelných příběhů v naší kotlině taková malá čtivá jednohubka. Zprvu komorní jednoduchá detektivka až po docela strašidelné, nejednoznačné vyústění a konec s malým otazníkem na úplný závěr. Krátké, stručné, bez omáčky. Plus za mapu. * "Hlína, zbavena skeletu kořenů, se měnila na zelenočerné bahno, sunoucí se po milimetrech dolů do údolí - čeká ho dlouhá cesta, ale není kam spěchat, to bylo jediné, co bylo teď, tady, hluboko pod térovým papírem i bednícími prkny jasné - není kam spěchat. Je třeba jen pomalu čerpat všechnu tu mocnou energii, zakletou v chladu a mokru těch nekonečných provlhlých středoevropských zim, je nutné v sobě nakumulovat všechno to, co je nutné mít k dispozici v okamžiku, kdy bude zasazen první úder. Aby stál opravdu za to."... celý text

Jak napsat dobrou knihu , Stanislav Hudský

Výborné, vtipné, s mnoha postřehy a odkazy na knihy, některé hodně trefné nebo aspoň zajímavé. Pobavilo, možná i trochu poučilo. Knihy se už psát nechystám, to jsem dělala ve svém dětském věku, dokonce i jeden minihorůrek jsem tenkrát spáchala, ale přesto myslím, že mohu udílené rady tu a tam využít, protože některé jsou i obecnějšího rázu a jsou použitelné i na jiné než ryze spisovatelské texty; člověk přece neustále něco skládá, dopisy, žádosti, pracovní texty (těch moc!), nebo třeba i příspěvky na Databázi knih :) *** "Jestliže Vítězslav Nezval dokázal chrlit milostné sonety stejně rychle, jako oslavné básně na Stalina, nebylo to jeho profesionalitou, ale genialitou (spojenou s dosti slabou morální integritou), a z děl Alexandra Dumase staršího nakonec přežily také jenom ty, které napsal sám, nikoliv ty, které mu vyráběli doboví profesionálové v jeho spisovatelské dílně, čas kvalitu vytřídil." * "V literatuře se neustále řeší rozdíl mezi obecným a konkrétním. Spisovatel musí neustále přepínat mezi zkušenostmi, které jsou obecné (aby ho čtenáři dokázali pochopit a identifikovat se s jeho hrdiny) a jedinečné (aby je nezačal nudit známými a samozřejmými detaily a aby je dokázal zaujmout něčím novým, skutečnostmi, s nimiž se ještě nesetkali a myšlenkami, které je ještě nenapadly). Schopnost vyloučit ze svého psaní triviality a klišé a přitom dokázat sdělovat něco, co se bude dotýkat téměř každého ze čtenářů, je vůbec uměním, kterému se budete učit celý život." * "Spisovatel je člověk, který nezná žádný obor pořádně, ale o každém dokáže říct spoustu zajímavých věcí." * "Ani skutečná literatura faktu není pravdivým obrazem reality, ale jenom více či méně pravděpodobným popisem tohoto obrazu. V beletrii pak už vůbec neplatí, že pravdivost je nejlepší cestou ke čtenáři. I sebefantastičtější fantasy může, pokud je dobře napsané, připadat čtenáři uvěřitelnější než špatně napsaný příběh ze současnosti, v němž jsou popsány reálné, ale do kontextu špatně zasazené či neobratně popsané skutečné události. Udělejte vše proto, aby vaši hrdinové a vaše literární světy byly uvěřitelné, vycházejte z logiky díla a charakterů postav a dávejte logice věci přednost před realitou, s níž jste se kdy setkali." * "Kdyby Kafka nenapsal svou ,Proměnu', ale vydal by ji někdo dnes jako jakousi fantasy vizi, tak byť by i byla stejně kvalitně napsána, našli by se intelektuálové, kteří - zaklínajíc se jinak Kafkou jako pánembohem - by ji automaticky zařadil do poličky: ,nízká literatura'."... celý text

Zuzanin dech 2020, Jakuba Katalpa (p)

Psáno zvláštním časosběrným způsobem, odtažitě, s odstupem od postav. Pohled na osud jedné židovské rodiny v běhu času a krutostí dvacátého století. Ten trochu chladný nadhled nad lidským osudem způsobuje, že emoce přestávají fungovat. Chvíle šťastné, krásné, kruté, zlé a nespravedlivé pro mě až trochu strašidelně splývají, autorka neždímá slzy, bylo to tak a tak, lidi se milují, nenávidí, pomáhají si i ubližují. Vlastně se tady ani neptáme proč. Na mě nejvíc zapůsobila postava židovského cukrovarnického podnikatele Abraháma Liebeskinda, ten pozvolný sešup od bohatého ve všem úspěšného muže, přes postupnou šikanu a zcela zjevně nespravedlivé omezování všech svobod, pomalý nenápadný sešup do bídy, nikdo se nediví, nikdo ani moc neprotestuje... A nakonec naprostou člověčí degradaci v koncentračním táboře až do úplného, člověk by až řekl krutě logického vyústění. Zajímavé, stejný spisovatelský postup mi v Zuzanině životě už drhnul, aniž bych chtěla cokoliv prozrazovat, tady mě spisovatelčin až dějepisný způsob vyprávění bez emocí nechal chladnou. Nebo to tak mělo být? Že člověk se drží života zuby nehty a je vlastně jedno, jestli je šťastný nebo ne? A že hodnocení, co je dobro, a co zlo, z dějepisného odstupu není až tak podstatné? Což mi přece jen trochu při četbě vadilo, i když chápu, že to asi tak myšleno nebylo... I když úplný závěr, stejně strohý a popisný, jako celá kniha, mě vlastně docela pozitivně překvapil, když nic jiného, ohromil svou nezvyklostí. Váhám tři nebo čtyři, přemýšlím o knize, a zejména o způsobu psaní, který dělá příběh tak těžko stravitelný a současně ukazuje lidský osud s určitou lhostejností; celou dobu mi znělo v uších Nohavicovo "...zastav svá kola, osude, osud se ale nedívá, supí jak lokomotiva...". Nakonec tři a velké plus, dost těžké hodnocení ... * "Pan Nachtigal po očku sleduje Německo a po vydání norimberských zákonů má chuť přestat Zuzanu učit německy, cukrovarník Liesbeskind mu však přikáže, aby ve výuce pokračoval. Liebeskind chce, aby Zuzana uměla německy, protože až se přežene bouře vyvolaná Hitlerem, exportní oddělení cukrovaru obnoví obchodní styky s Německem; Hitler je dočasný, cukrovar věčný, říká Liebeskind, ,Der Hitler ist vorübergehend, die Zuckermühle ewig' a Nachtigal si rozmrzele pomyslí, že věčný je jenom Bůh."... celý text

Pověz mi, jak žijete 2003, Agatha Christie Mallowan (p)

Agatha Christie, úplně jiná. Vzpomínky na účast na archeologických vykopávkách manžela na severu Sýrie a zejména na lidi, kteří byli při tom. Angličané, francouzští důstojníci, ale hlavně neobyčejně barvitě vylíčení místních lidí; Arabové, Kurdové, Arméni... 30. léta 20. století, kdy Sýrie byla pod francouzskou správou; hodně překvapí, jak relativně bezpečně se tady Evropané tenkrát mohli pohybovat. Vtipně, občas sebeironicky, s lehkým nadhledem glosuje autorka svoje zážitky, někdy docela krušné a dobrodružné. Agatha musela být dost "děvče" do nepohody. Překvapilo, pobavilo. Výborný překlad Dušana Zbavitele. Čtyři plus. *Najednou vycválá jako obyčejně odnikud nějaký jezdec na koni a žene se po pahorku nahoru. Přitáhne koni uzdu a křičí na mne, přičemž mě oslovuje plynnou arabštinou. Nerozumím mu víc než pozdrav, který zdvořile opětuji, a dodávám, že ,chawádža' je na druhé straně pahorku. Vypadá zaraženě, položí mi další otázku, a najednou hodí hlavu dozadu a rozeřve se smíchem. "Ale vždyť je to ,chatun'! křičí. "Jaký omyl! Mluvím s ,chatun'!" a odcválá na druhou stranu pahorku, krajně rozveselen tou nevychovaností, jíž se dopustil tím, že na první pohled nepoznal ženu.*... celý text

Šepot z lesa 2022, Kateřina Surmanová

Neznámé nové jméno české autorky, nic moc jsem nečekala, a ejhle, ono je to docela příjemné překvapení. Ano, inspirace Kingem, což autorka v textu odkazem na Kingovu knihu přiznává, dost podobné i třeba Karikovu Strachu, inspirace je asi i v použití příběhů, které začínají v dávné dětské partě, s těmi se také v poslední době roztrhl pytel. Ale vlastně nic z toho nevadilo, autorce se podařilo vytvořit velmi zajímavý, mysteriózní a celkem ucelený originální příběh, který měl hlavu a patu, logiku, pochmurnou mrazivou atmosféru a taky sympatickou návaznost na české prostředí - Orlické hory a místní mytologii, dost mě uchvátilo použití řopíků. Pár věcí mi vadilo, nebo se zdálo nadbytečné či nelogické, neprozrazuji, protože by to byly už částečné spoilery nebo kousky z příběhu, a tuhle knihu je třeba číst, jako obdobné knihy v žánru, bez větších informací, o co jde. Pak už to není ono. Ale celkový dojem je jednoznačně pozitivní, bavil mě i jazyk, ano občas trochu květnatý, ale rozhodně osobitý. A závorky, které někoho rušily, stejně tak kurziva, mně nesmírně vyhovovaly, ano, Kingova škola, ale proč ne, když to tak dobře funguje... A některé okamžiky byly opravdu chlupovstávací, pro mě třeba rádiové vysílání. Konec výborný, trochu jsem z něj měla strach, aby nebyl plný klišé, ale pro mě se autorce opravdu povedl. Jakékoliv dovyprávění všech neukončených dějů a vztahů by podle mě skvělý závěr rozmělnilo, co jsme se měli dozvědět, jsme se dozvěděli, nedůležité si každý může domyslet podle své nátury. Měla jsem možnost číst bez větších prodlev, což asi taky přispělo k dobrému pocitu ze čtení. Jedna z mála výhod nevítané virózy... * "Les se zkazil."... celý text

Arcivévodkyně Žofie: Silná žena na Vídeňském dvoře 2017, Anna Ehrlich

Čtení o posledních Habsburcích mě prostě baví; o arcivévodkyni Žofii už čtu poněkolikáté v různých souvislostech, ať už to byl životopis císaře Františka Josefa I., čtení o korunním princi Rudolfovi nebo příběh krásné a rozporuplné císařovny Alžběty - Sissi. Trochu dějepisu, trochu dynastických záležitostí, trochu historických drbů... Pohled na 19. století zase trochu jinak, přiznám se, je to pro mě tak trochu i odpočinek od náročné současnosti, je to dávno, že tam tu souvislost s dneškem už moc nevidím. Ale zase ne tak moc dávno, mí prarodiče ještě vládu Františka Josefa I. zažili... Baví mě procházet se Hofburgem, Schönbrunnem nebo Bad Ischlem a sledovat minulost prostřednictvím rodinných příběhů Habsburků. Byli to i naši panovníci, i když to někdo nerad slyší. Ale přece jen mám výhrady. Za prvé překlad. Když je řeč o Napoleonovu synovi, vévodovi Zákupském, píše se o něm "...ve Vídni mu ale neřekli jinak než Frantík". Frantík! A o dceři arcivévodkyně Žofie se píše "Dívenka, které říkali něžně ,Aničko'..." Aničko! Chápu, že se v historii používají české ekvivalenty německých jmen - Žofie, František, Josef, Alžběta, ale dětské přezdívky nepotřebuji překládat do jakýchsi variantních českých přezdívek, mě zajímá, jak se těm dětem říkalo doopravdy! A stejně tak jsou mi nepochopitelné i tak zjevné chyby, že si jich všimne i takový laik jako já (o Habsburcích ráda čtu, ale odborník na ně fakt nejsem): V souvislosti s porážkou Rakouska v r. 1866 ve známé bitvě u Hradce Králové se uvádí: "Excísař Ferdinand komentoval bratrovu zdrcující porážku lapidární větou: ,No tohle bych uměl taky.' " Známá, dost vtipná hláška pražského Ferdinanda Dobrotivého, ale bratr císaře Františka Josefa I. to věru nebyl. A při zmínce o smrti manžela Nené, kterým byl Maxmilian Anton von Thurn-Taxis, píší autorky: "Podobně jako Žofie, nacházela taky Nené útěchu v pevné víře a obě sestry si byly oporou i vzájemně." Přitom kdo jen trochu zná příběh náhle propuknuvší lásky mladičkého císaře Františka Josefa I. k Alžbětě Bavorské zvané Sissi, ví, že Nené (Helena) byla sestrou Sissi a též potenciální nevěstou Františka Josefa I. ... Arcivévodkyně Žofie byla její tetou. Čert ví, zda se tyhle chybky nepřihodily také v překladu, škoda, celou knihu, která se mi zdá jinak pečlivě a celkem objektivně sestavená, mi to bohužel trochu kazí.... celý text

Dědina 2018, Petra Dvořáková

Jazyk? Naprosto skvělý! Takové použití nářečí jsem ještě neviděla. Postavy, dialogy, skvělé, skvělé! Zápletky, řešené maléry, výchova dětí, manželské vztahy a další rodinné propletence uvěřitelné, odkoukané ze života, úplně jsem ty jednotlivé postavičky z dědiny viděla a slyšela. A proč tedy o hvězdičku méně? Protože nějak nemůžu, a hlavně nechci uvěřit tomu, že je česká, resp. moravská vesnice komplet taková. Závist, drby, za prachy všechno, bez nich nic, i ta pomoc v rodině je taková vypočítavá, mezigenerační vztahy neutěšené. Čtení, které mě ohromilo a současně deprimovalo. Vzpomínám na Poláčkovo Okresní město, je to o něčem jiném, ale přesto hodně podobné. Obdobná vypočítavost, závist a mamon a neupřímnost; na jednu stranu trefné, na druhou stranu rozpaky. Z této knihy mám stejné pocity; opravdu jsou lidé takoví? ----------- Bohužel o kouzlo mapy dědiny jsem kvůli knihovnou zataveném obalu přišla...... celý text

Věra Čáslavská – Život na Olympu 2012, Pavel Kosatík

Nejdřív jsem viděla zcela náhodně v televizi film Věra 68 Olgy Sommerové z roku 2012, a to mě překvapivě chytlo, a tak jsem si šla hned vypůjčit Kosatíkův životopis. Život Věry Čáslavské s mnoha vrcholy i propady je sám o sobě strhující, nejprve skvělá sportovní kariéra, zakončená úžasnou pohádkovou svatbou v narvané metropolitní katedrále v Mexiku, pak dvacetiletý propad v důsledku změny režimu po sovětské okupaci i nešťastného manželství, po listopadu ´89 pozvednutí, a pak další propad v souvislostí s podílem syna Martina na smrti bývalého manžela Odložila a další propad do těžkých, léta trvajících depresí, a nakonec zase zázračné pozvednutí. Být to smyšlený příběh, čtenář si řekne, no to už spisovatel přehnal, tolik zvratů narvat do jednoho života, to není uvěřitelný příběh. Ale život píše právě neuvěřitelné příběhy... Plus za působivě vylíčenou atmosféru nastupující normalizace v sedmdesátých letech, což je dost neutrálně znějící pojem, zvlášť pro někoho, kdo tu dobu nezažil. Ve skutečnosti komunistický totalitní režim, kdy si nikdo není ničím jistý, ti nejlepší jsou trestáni, jejich kariéry likvidovány. Smutný osud úspěšných lidí, kteří si museli posypat hlavu popelem, zkritizovat se, nebo spíš popřít sami sebe a přihlásit se k novým pořádkům, jen tak se mohli vrátit k tomu, co uměli, nebo je aspoň režim nechal na pokoji. Obdivuhodné, že Věra Čáslavská tenhle tlak ustála a hlavu nikdy nesklonila, i když ji to život hodně zkomplikovalo... Asi i trénink z tvrdého sportu, vydržet, necouvat, bojovat. Události kolem nešťastné smrti Josefa Odložila a mediální smršti, která se kolem toho rozpoutala, jsou hodně smutné. Já to tenkrát tolik nevnímala, znala jsem jen stručnou kostru té události, dokonce jsem si říkala, zda tohle takto podrobně v životopise rozebírat, ale když jsem teď, v souvislosti s četbou nahlédla na internet, úplně mě vyděsila záplava nenávistných článků a urážek v různých diskuzích, dokonce z doby docela nedávné, takže jsem po počátečních rozpacích nakonec porozuměla tomu, proč se Pavel Kosatík v knize postavil jednoznačně na stranu Věry Čáslavské. Poučná kniha, nejen o skvělé gymnastce, ale i o době, ve které žila.... celý text

Paví hody 2022, Jan Štifter

Můj třetí Štifter, po jedinečném Sběrateli sněhu a Café Groll. Tedy vlastně čtvrtý, ale Světlo z Pauliny jsou povídky, a tak tolik nesrovnávám. Tentokrát nejsme v Českých Budějovicích, ale na pardubicku, ale opět autora bezpečně poznávám; píše dost nezaměnitelným stylem napůl skrytých, vzájemně se prolínajících příběhů, a stejně jako ve Sběrateli sněhu se pomaloučku zlehýnka přibližujeme k překvapivým pointám, které jsou jen naznačeny a my si leccos musíme domýšlet. A opět se setkáváme s osudy drobných lidiček, které dále žijí ve vzpomínkách a vyprávěních těch, co zůstávají. Smrt, láska, vztahy rodičovské, manželské i ty utajené. Nevěra, válka, nebo taky partyzánský život trochu jinak... Jan Štifter píše způsobem, který chytne za srdce. Ale možná proto, že jsem z města, takže mě genius loci starých Českých Budějovic uhranul, možná proto, že obdobných venkovských příběhů jsem už četla víc, anebo z nějakého úplně jiného důvodu, který ani neumím vyjádřit, ale přeci jen, první dvě knihy autora, které jsem četla, jsou pro mě nepřekonané. Takže "jen" za čtyři, ale rozhodně hodně dobré čtení.... celý text

Vysoké Tatry - retro 2019, Ivan Bohuš ml.

Výběr tatranských pohlednic z doby socialistické. Můj první prchavý pocit byl - hvězdy musí dolů, vždyť je to občas i trochu rozmazané, občas divné barvy, občas kýčovité (ta červená škodovka před Popradským plesem!), samé zotavovny ROH, samé budování... A ty názvy hotelů - Úderník, Fučík, Volga, Družba, Hutník... No jo, ale ono to tak opravdu bylo, ať se nám to líbí nebo ne! Jsou to skutečně pohlednice z té doby, zahrnuje to i dobu mého dětství a mládí, kdy jsem do Vysokých Tater hodně jezdila, takže pro mě i silně nostalgické. Hory tu ustupují do pozadí, nejdřív mě to trochu mrzelo, vždyť byly i pohlednice jen s horami, ale pak mi došlo, hory zůstávají stejné, ty se nemění, to už by nebylo socialistické retro... Snad mohlo být víc černobílých pohlednic, ty pamatuju z raného dětství a zdály se mi lepší než ty barevné. Chybělo mi i víc pohlednic chat, ale ano, o tatranských chatách vydal autor samostatnou publikaci. Potěšila pohlednice s obrázkem matliarského koupaliště, dávno a dávno zrušeného, kde jsem se jako dítě v ledové tatranské vodě koupala; jeho rozpadající se zbytky hustě zarostlé vegetací jsem před šesti lety po dlouhém hledání v Tatranských Matliarech opravdu objevila a připadala jsem si tehdy skoro jako Schliemann po nálezu Tróje... Kdo není pamětník, tak tomu asi stačí knihu prolistovat, já pamětník jsem, a tak ač knihy dnes už moc nekupuju, tuhle do své knihovny zařazuji.... celý text