bookshelf
přečtené 211
Jiskra v popelu
2016,
Sabaa Tahir
Jak se říká - sto lidí, sto chutí. Tentokrát jsem asi právě já tou rybičkou, která plave proti proudu. Protože kdybych měla tuto knihu popsat jedním slovem, hned by mě napadlo: nudná. Ale nebylo to tak celou dobu. Většinou se snažím od knih nemít moc velká očekávání. Bohužel jsem všude o této knize neslyšela nic jiného než chválu, takže jsem své předsevzetí porušila a musím říct, že se mi to moc nevyplatilo. Zpočátku se mi kniha zdála opravdu poutavá, ale neuplynulo moc kapitol, kdy mě jedna ze dvou hlavních postav, Laia, začala vadit, hlavně její nesmírná naivita. Eliasovi to trvalo o něco déle, ale ani jeho jsem neměla ráda moc dlouhou dobu. Milostný trojúhelník/čtyřúhelník ani nestojí za zmínku. Ke konci už mi byli jejich osudy v podstatě ukradené. Nevím, čím to bylo, protože měli oba velký potenciál. Když se zamyslím nad příběhem samým, i tím sem byla zklamaná. Svět, ve kterém byla kniha zasazena byl trochu odbytý, ale věřím, že si to lepší autorka nechává na další díly. Když už o Tahirové mluvím, nesmím zapomenout vyzdvihnout její styl psaní. Taková spousta přívlastků z knihy dělala opravdu čtivý kousek, což je nejspíš důvod, proč jsem knihu dočetla. Příběh, i přes moji lhostejnost, utíkal velmi rychle. Ještě bych se chtěla pozastavit nad hodnoceními knihy, která se nachází na zadní straně obálky. Přijde mi trochu úsměvné přirovnávat ji k dílům jako je Harry Potter, Hunger games nebo Hra o trůny. Je na místě knihu dobře ohodnotit, ale ne ji tolik přecenit. Od čtení Jiskry v popelu vás svojí recenzí nechci odrazovat, sama si plánuji přečíst druhý díl, protože jsem na konci knihy získala dojem, že v dalším díle možná získáme komplexnější pohled na celý svět. Poučím se ale a nebudu mít až moc přemrštěná očekávání.... celý text
Osvětimská knihovnice
2013,
Antonio G. Iturbe
Jestli existuje nějaká kniha, kterou by si podle mě měl přečíst úplně každý, je to právě Osvětimská knihovnice. Je to kniha o nacistické zvrácenosti a brutalitě, v určitých částech obsahuje zvášť naturalistické popisy. Ale hlavně je to kniha o lidskosti a touze přežít. Zároveň v ní najdete i spoustu zoufalství. Přiznejme si, nebylo to tak jednoduché na čtení, ale stálo to za to. Kniha je velmi autentická. Jak by také ne, když hlavní pilíře jsou odvyprávěním skutečných událostí doplněných o trochu té fiktivní prózy. Styl psaní autora byl opravdu skvostný, i když se nesnažil ždímat ze čtenářů na každé stránce slzy, dokázal na mě fouknout zápach Osvětimi. A že to smrdělo. Nemám slov. Ne vlastních - podělím se s vámi o část 1. odstavce: "Lidský život v Osvětimi nemá cenu ani zlámané grešle, je tak bezcenný, že už ani nestřílejí, protože kulka je cennější než člověk. (...) Smrt se tu stala průmyslem, který se vyplatí, jen když pracuje ve velkém."... celý text
Dám ti slunce
2016,
Jandy Nelson
Nevím, jestli jsem někdy byla nějakou knihou zklamaná tak moc jako právě touto. Mrzí mě to, protože vím, jak talentovaná autorka Jandy Nelson je, její styl psaní hladí a hřeje. Vím to, protože už jsem měla to potěšení číst její předchozí knihu. Na obálce se píše, že Dám ti slunce je příběhem dvou životů. Podle mě jde spíše o 4 rozdílné charaktery, které se náhodou usídlili ve dvou puberťácích. Noah před tím, Noah po tom, Jude před tím, Jude po tom. Jejich matka hned zpočátku knihy zemře a ve dvojčatech jako by něco zemřelo také. Jejich příběh sledujeme ze dvou pohledů - z Noahova, když byl ještě podivín a z Judina, když se podivínkou stala. Noah byl takový roztomilý malý umělec, jeho vyprávění jsem měla radši. Naproti tomu se mi doopravdy špatně četla část s Jude, která byla otravná a extrémně pověrčivá. Ostatní postavy v této knize mě také příliš neoslovily. Na to, že hlavní záležitostí knihy je rodinný svár, moc toho o příslušnících této rodiny nevíme, což podle mě dost kazí dojem. Během čtení zjišťujete, co všechno se přihodilo - proč už není vůbec nic jako dřív. V určité části knihy jsem toho měla dost. Všechno jako by se opakovalo a každá věta jako by už tam někdy byla. Musím ale uznat, že kniha určitý potenciál má. Vzala bych několik Noahových vyprávění a zasadila do úplně jiného příběhu. Určitě bych vás ale svým názorem nechtěla od knihy odrazovat, jen se prosím nečertěte, že mně se nelíbila, i když vám ano.... celý text
Jsou světla, která nevidíme
2015,
Anthony Doerr
Po stylistické stránce pro mě byla tato kniha téměř dokonalá. Jednotlivé kapitoly jsou velmi krátké a obkročmo střídají popis z pohledu Marie-Laure a Wernera. I přes to, že u většiny knih bych krátké kapitoly přivítala, tato je ale výjimkou. Je sice pravda, že každá ta malá kapitola měla svoji vlastní pointu, ale já bych dala přednost delším oddílům. A důvod? Mnohokrát se mi během čtení přihodilo, že mě jednotlivá vyprávění naprosto okouzlila a pak byl najednou konec. Další kapitola. A navíc z jiného pohledu. Myslím, že právě toto bylo důvodem, proč mi trvalo dost dlouho knihu přečíst, protože jsem třeba po každém 2. oddílu knihu odložila a šla dělat něco jiného. Jednoduše mě dílo nedokázalo plně vtáhnout. To ale nemění nic na tom, že jsem si čtení doopravdy užila a všem bych tuto kouzelnou knihu doporučila. Více si můžete přečíst zde: http://the-power-of-books.blogspot.cz/2015/11/jsou-svetla-ktera-nevidime-recenze.html?m=1... celý text