bearwhiteraven
přečtené 12
Skleněný trůn
2015,
Sarah J. Maas
Text na zadní straně knihy slibuje turnaj na život a na smrt, v němž se utkají nejlepší vrahové a zlodějové z celé země včetně hlavní hrdinky Celaeny, který je ovšem narušován záhadnými rituálními vraždami. Protože je k tomu všemu Celaena představena jako nejslavnější vražedkyně, ta nejlepší z nejlepších, čekala jsem příběh protkaný napětím a neustávající akcí. Jaké bylo moje zklamání, když se z turnaje vyklubala série nudných úkolů (střílení z luku, šplhání po budově, rozeznávání jedů), z nichž některé byly dokonce jen tak mimochodem shrnuty v několika odstavcích, jen aby se příběh mohl točit kolem velice nepřesvědčivého románku mezi hlavní hrdinkou a korunním princem či v náznacích počínajícího románku s podezřele mladým kapitánem královské gardy. Nad záhadnými a nevídaně brutálními vraždami se postavy vždy pozastavují jen na chvíli, aby na ně vzápětí pozapomněly a nadále se věnovaly mnohem důležitějším věcem, jako jsou například hostiny nebo maškarní bály. Ani hlavní záporáci mě nijak neuchvátili — jeden je nudným stereotypem hloupého, surového a neotesaného kulturisty, další je arogantní tyran, potom tu máme tyranovu pravou ruku, a nakonec povrchní mrchu bažící po titulu královny. Teď budu za hnidopicha, a možná jsem jen zmlsaná rozsáhlými fiktivními světy gigantů fantasy žánru, ale od samého začátku mi na knize opravdu vadilo rozhárané pojmenovávání postav, míst i věcí. Neexistuje tu žádný ucelený vzorec, podle něhož by bylo možné poznat, z jaké kultury daná postava pochází či v jaké zemi je to a to město. Všechno je stejná splácanina různých jazyků (i těch Tolkienových) bez jakékoliv hlubší myšlenky, což výrazně ubírá na "reálnosti" autorčina světa. Kniha je psaná velmi jednoduchým ale čtivým stylem a abych jenom nekritizovala, nedá se jí upřít, že ve čtenáři dokáže neustále vyvolávat řadu otázek. To je také důvod, proč se chystám přečíst ještě jeden další díl, než se rozhodnu, zdali tuto fantasy sérii nadobro zavrhnu nebo ne. Na konec musím zkritizovat naprosto otřesnou práci editorů. Nechápu, jak je možné, že lze v každé kapitole nalézt minimálně pět překlepů včetně chybně vyskloňovaných slov, špatně zvolených zájmen a občas i chybějících uvozovek. Navíc jsou některé dialogy zcela nepochopitelně namačkané v jednom jediném odstavci, tudíž je švanda se v nich orientovat.... celý text
Kladivo na čarodějnice
2011,
Václav Kaplický
Lidská krutost, hloupost a rozežranost nezná mezí, zvlášť když je podpořena fantasmagorickými smyšlenkami, které si každý může překroutit tak, jak se mu nejvíce hodí. A nezáleží na tom, jestli jde, jako v případě Kladiva na čarodějnice, o křesťanství či jiné náboženství a ideologii — vše se dá s trochou úsilí zneužít ke konání toho nejhoršího, co si dokážeme představit. V tomto ohledu je kniha nadčasová a asi to tak zůstane, dokud lidé budou existovat. Kniha se mi četla těžce, protože jsem ji co chvíli musela odkládat ze zlosti nad vším tím bezprávím a zbytečným utrpením, navíc se Kaplickému podařilo vytvořit opravdu temnou, depresivní atmosféru, z níž mi chvílemi běhal mráz po zádech. Některé okolnosti a především charakteristiky postav jsou samozřejmě přikrášlené v porovnání se skutečnými záznamy z čarodějnických procesů té doby a jinými historickými zdroji, ale nijak to neubírá na hrůze, která odporuje zdravému rozumu. Obvinění ze spolku s ďáblem bylo zároveň i vyřčením ortelu smrti, člověk se nemohl nijak obhájit. Cokoliv řekl či neřekl, udělal či neudělal, to všechno bylo považováno za ďáblovo dílo. Mlčíš? To ďábel tě nutí mlčet. Popíráš obvinění? Ďábel tě nutí lhát. Omdlela jsi během mučení? Za to může ďábel. Vydržela jsi mučení? Ďábel. Za všechno může jenom ďábel, zatímco údajně všemohoucí a vševidoucí Bůh jen bezradně sedí s rukama složenýma na klíně.... celý text
Síla
2017,
Siri Pettersen
První díl se mi až na pár maličkostí líbil, druhý díl mě zklamal. Tato kniha mi navrátila chuť zjistit, jak to všechno skončí. Bavila mne natolik, že jsem předchozímu dílu odpustila mnohé nešvary. Jde o povedenou trilogii se zajímavými postavami a dobře vylíčeným světem, ale Ódinovo dítě zůstává jednoznačně nejlepším dílem série čistě proto, že je nejucelenější a má dobré tempo. Nemůžu se zbavit dojmu, že by celý příběh plynul lépe, kdyby byla druhá a třetí kniha delší. Stejně jako u předchozího dílu zde totiž platí, že je spousta důležitých mezníků v ději uspěchána a některé záležitosti visí jen tak ve větru, takže je čtenář ponechán se spoustou nezodpovězených otázek. Věci, které by pro hlavní hrdiny měly být náročnými a zásadními okamžiky jejich života, se často dějí jen tak mimochodem. Minimálně posledním několika kapitolám by prospělo, kdyby byly delší, protože jsem se místy ztrácela v ději, který (stejně jako v předchozí knize) plynul rychlostí světla. Svět Dreysíl i jeho obyvatelé mě fascinoval, atmosféra byla skvělá, ale narozdíl od Ymslandy nebyl popsaný a propracovaný tak dobře, což je škoda. Teď k postavám. SPOILER! Hirka mě bavila — dostala prostor dospět, musela čelit velkému morálnímu dilematu, udělala pár těžkých a nakonec i špatných rozhodnutí, díky čemuž přestala být tou naivní holkou, jakou byla na začátku. Chvílemi mi bylo to omílání její výjimečnosti proti srsti, stejně tak i skutečnost, že si získávala přízeň ostatních příliš snadno, ale to asi patří k YA. Na druhou stranu mi Rime nepřipadal o nic méně otravný než v předchozím dílu. Je stále stejně tvrdohlavý, impulzivní, (nadržený) a posedlý Hirkou natolik, že je ochotný bez rozmyslu rozbourat ymslandskou společnost i její vládu, aniž by měl nějakou vizi či plán, jak vybudovat něco lepšího. Nové postavy patřící k Umpiri se mi líbily, hlavně Skerri a Kolail, kteří ke konci příběhu ukázali, že nejsou tak černobílí, jak se zprvu zdálo. Ovšem ze všeho nejvíce mě potěšil návrat Urda Vanfarinna, kterému podle mě nebylo v prvním dílu dáno dostatek prostoru, aby se předvedl i jako něco víc než obyčejný záporák typu "páchám zlo, abych páchal zlo". Také se ukázalo, že havran Kuro/Naiell nakonec nebyl vypočítavým zrádcem a skutečně mu na Hirce záleželo, což mi udělalo ohromnou radost. Nevím proč, ale pobavilo mě, kolik se v tomto dílu objevilo narážek na sex, kterých bylo v předchozích knihách poskrovnu — nejenže dojde k dlouho očekávanému sexu mezi Hirkou a Rimem, také se málem dočkáme scény s popisem masturbace a několikrát nám je připomenuta existence Rimeho zasychajícího spermatu na Hirčiných stehnech. Celkově je příběh čtivý a pěkně napsaný. Od Siri Pettersen si ráda přečtu něco dalšího.... celý text
Plíseň
2017,
Siri Pettersen
Kniha pro mě byla velkým zklamáním. SPOILER! Těšila jsem se, že se s Hirkou podívám do nového zajímavého světa, ale čekala mě jen Anglie, Itálie, Švédsko a nekonečné omílání toho, jak je náš svět ošklivý a pomalu umírá. Fantasy čtu, abych z reálného světa utekla, ne abych v něm žila ještě prostřednictvím fikce, z toho důvodu se "urban fantasy" (až na několik vzácných výjimek) vyhýbám. To je samozřejmě jen má preference, která nemá s kvalitou knihy nic společného, ale i když pominu svou nespokojenost z prostředí, v němž se druhý díl odehrává, stále zůstává spousta věcí, které mi nesedly. Většina nových postav mě nijak zvlášť nezaujala. Graal a jeho bratr Naiell, který se zrodil z milovaného havrana Kuro, patří k těm zajímavějším, ale nemůžu se zbavit pocitu, že autorka naplno nevyužila jejich potenciál. Vše kolem zvratu, jenž odhaluje Hirčin skutečný původ, mi připadalo takové nemastné a neslané, předvídatelné, uspěchané. Pak tu máme Stefana, chlapíka středního věku, který našel zalíbení v šestnáctileté hlavní hrdince a ona v něm. Opravdu to bylo nutné? Jestliže chtěla autorka do příběhu naroubovat milostné napětí (mimo hlavní dvojici), nemohla k Hirce napsat někoho blíž jejímu věku? Bez toho je Stefan totiž docela zajímavou postavou. Ovšem jednoznačně nejhorší byl Rime, který mi v této knize neuvěřitelně lezl na nervy. Stal se z něj přehnaně impulzivní, tvrdohlavý, arogantní a zaslepený hlupák, který třebaže se sám vpasoval do role vůdce náhle nemyslí na nic jiného než na Hirku a dělá jednu fatální chybu za druhou, až přivede společnost v Ymslandě na pokraj zhroucení. Vím, že je mladý, ale krucinál! Zatímco Hirka byla donucena trochu dospět a přehodnotit mnohá svá přesvědčení, Rime byl po celou dobu buď zaseklý na místě nebo se motal v kruhu. V porovnání s předchozím dílem je tenhle mnohem kratší, což je dle mého názoru chyba, protože je většina dějových linek i zvratů, jak jsem již psala, příliš uspěchaná. Zhruba v prvních dvou třetinách se děj táhne, v mnoha kapitolách se nic neděje, a když konečně přijde řada na vyvrcholení a vysvětlování, děj se náhle posouvá rychlostí světla. Chvílemi jsem se musela přemlouvat, abych knihu dočetla, přesto se chystám na třetí (a poslední) díl v naději, že mne zbaví pachuti, kterou u mě tato kniha zanechala.... celý text
Ódinovo dítě
2016,
Siri Pettersen
V první řadě musím pochválit design obálky, který — jak jsem později zjistila — navrhla a vytvořila sama autorka, protože právě ten mě nalákal k přečtení téhle knihy i zbytku trilogie. Dalším lákadlem byla inspirace severskou mytologií, která je v příběhu opravdu znát. První třetina příběhu mi dala docela zabrat. Rozjezd byl pomalý, těžko jsem se orientovala v přívalu nových pojmů a neustále tápala, kdo je kdo, co je co a kde se to odehrává (přiložená mapka je k ničemu, spousta lokací v ní není zakreslena). Autorčinu stylu psaní jsem dlouho nemohla přijít na chuť, ale je možné, že za to může překlad, kdo ví. Neumím vysvětlit, co přesně mi na tom nesedělo, některé pasáže textu zkrátka neplynuly tak dobře. Svět byl vykreslený barvitě, moc se mi líbí jeho ponurá atmosféra, ale u některých věcí jsem si říkala, že by stálo zato je více rozvinout, vysvětlit. Je dost možné, že k tomu dojde v následujících dílech. Co se týče samotného příběhu, jde o takovou klasiku — náctiletá hrdinka Hirka je jiná než ostatní, jediná svého druhu, a tak stojí sama proti celému světu. Občas se chová naivně, sem tam učiní nesmyslné rozhodnutí, ale celkově mi je sympatická svou odvahou, otevřeností, ochotou přistupovat k druhým bez předsudků, vztahem k přírodě a především svou snahou řešit obtížné situace v klidu a bez násilí. Rime, Hirčin přítel z dětství, je rozervaný klaďas, který má narozdíl od Hirky všechno od vysokého postavení až k bohatství, ale protože měl možnost odmalička přihlížet politickému pletichaření, v němž jde o všechno možné jen ne o lidi (vlastně ætlingy), rozhodl se odmítnout to, kým se měl stát a vzal život do vlastních rukou. Hlavní záporák Urd mě zpočátku bavil, nakonec zklamal. Pořád jsem netrpělivě čekala na velké odhalení a vysvětlení, proč dělá to, co dělá, ale nakonec dělal špatné věci prostě proto, že byl špatný, a tak se spojil se špatnými silami, aby mohl páchat ještě špatnější věci. Škoda. Naštěstí jsou ostatní postavy zajímavé a dobře napsané, takže jsem to závěrečné zklamání překousla. Jo a abych nezapomněla — kam se hrabou psi a kočky, když můžete mít jako domácího mazlíka věrného havrana jménem Kuro? Co říct na závěr? Od některých kapitol jsem se nemohla odtrhnout, do jiných jsem se musela nutit, ale celkově šlo o příjemné počtení a pokud si další díly udrží alespoň stejnou úroveň, pravděpodobně si knížky pořídím do sbírky.... celý text