Annieren
přečtené 455
Pohřbený obr
2017,
Kazuo Ishiguro
Kniha, která se nečte úplně lehce (a do které se asi už znovu pouštět nebudu), která se odkrývá velmi pomalu a postupně a která vyjadřuje myšlenku a otázku, kterou v umění vyhledávám a o níž velice ráda čtu - jsou lidé vůbec schopni žít v míru? Co je potřeba k tomu, abychom složili zbraně a žili spolu bok po boku? Určitě doporučuju přečíst, protože kniha je o to více uhrančivá svou atmosférou a raným anglickým středověkem.... celý text
Ydris: kniha první
2017,
Květoslav Hönig
Tahle kniha by výborně šla popsat slovy "all flash and no substance". Je vidět, že autoři si dali velkou práci s vytvářením světa, avšak sice všechno hezky pojmenovali, ale nedokázali to nechat žít samo o sobě. Cílem první knihy nějaké série je vtáhnout čtenáře do děje, aby si chtěli přečíst další díly, aby se těšili na pokračování. Tato kniha na mě tak nepůsobila. Naopak; je to, jako by čtenáře prosila, aby ještě chvíli vydrželi, než se to všechno rozjede. Teď se sice ještě nic neděje, ale slibujeme, že to bude lepší! Avšak tyto "sliby" jsou velmi pofidérní věc a málokdo dokáže opravdu předvést to, k čemu se takto zaváže (viz Sherlock od Moffata, který používá tuto "taktiku" a kvalita viditelně sérii od série klesá). Možná se před vydáním mělo ještě pár měsíců počkat, aby si autoři ujasnili, jak knihu napsat tak, aby dokázala fungovat sama o sobě. Mohla bych psát dál o věcech, které tu úplně nefungovaly - příliš dokonalé postavy, příslib slovanské mytologie, kterou jsem tam tedy moc nenašla (fajn, jednou tam byl vodník), na první pohled zbytečné dějové linky (turnaj?). Nechci se tady ale o tom rozepisovat, protože je vidět, že autoři do toho přeci jen dali kus práce a proto mě trochu mrzí, že to nedokázali dotáhnout a trochu se uskromnit ve svých grandiózních snech o sérii připomínající Píseň ledu a ohně.... celý text
