AdamMez
přečtené 104
Šest procházek literárními lesy
1997,
Umberto Eco
Školomecký do sebe zahleděný filosof, autor krásné literatury přináší svěží, zábavný a překvapivě čitelný akademický vhled do některých aspektů literární teorie s příjemně osobním přesahem. Mám pocit, že kniha rozšířila mé vnímání každého v budoucnu přečteného díla minimálně o deset procent. Možná to jednou, jako poděkování, znovu otestuji i na některém z Ecových románů.... celý text
Chrám divů
2016,
Leslie Parry
J. Irving pro dospělé, zcenzurovaný o jeho pokroucenou představu, že spolu všichni musí neustále souložit. Parry jako náhradu tohoto „nedostatku“ předkládá otázku lidského sebeurčení a důstojnosti prezentovanou na široké škále postav vytržených z bezpečné bezejmennosti svými více či méně viditelnými odlišnostmi či zkrátka nevydařenými životními osudy. Na druhou stranu stejně jako si nebudeme nalhávat, že by J. I. měl mít jakoukoliv intelektuální hodnotu pro postpubertální čtenáře, nebudeme ani u této knihy zastírat, že autorka často sklouzává k senzačnosti, až mírné fantastičnosti, že zneužívá samoúčelně naturální scény, a že místy nejde o nic jiného než o intelektuálněji navoněnou detektivku. Jenže ta kniha je taky fakt dobře napsaná, a i když se můj vnitřní pečlivě hýčkaný intelektuální snob vzpouzí a zároveň intenzivně stydí, přiznávám, že mě to hrozně bavilo. Bavilo mě to tak moc, že odpustím všechnu krev kapající z kufrů, odříznuté jazyky, snové bloudění katakombami i všechnu tu úplně zbytečně rozepsanou šikanu chovanek blázince, a budu se vší silou soustředit na tu myšlenku, že oškliví, divní a odpudiví nejsme v objektivní skutečnosti ale jen v očích ostatních. Doufám, že s tímhle smířlivým přístupem neskončím nakonec u čtení porevolučních Páralovek.... celý text
Směna
2022,
Anna Beata Háblová
Tohle je přesně ten směr, způsob, ta cesta, jak dneska „dělat" literaturu, aby se i za padesát let dala považovat za umění... Můžeme se toho držet, prosím? Podle mě se po technické stránce autorka musí prózou ještě trochu propsat a zbavit některých schématických postupů, pak to bude jednoduše dokonalé. Doufám, že další její propisovací počin přijde brzy.... celý text
Dubliňané
2014,
James Joyce
Přestože jde o autorovu prvotinu a přestože s sebou kniha nese obrovskou nevýhodu každé povídkové knihy, tedy prostě skutečnost, že se jedná o knihu nekonzistentních krátkých povídek, bylo by minimálně nespravedlivé nezdůraznit precizní jazyk spisovatele, popisující detailně vždy jen krátký úsek příběhu postav, a jeho téměř obsesivní práci s reáliemi, která je v každé povídce přítomná, aniž by se však autor začal topit v jakémkoliv nácionálním nebo domácím sentimentu. Do svých povídkových knih mohou autoři vkládat obrovské ambice, ale takové knihy mají většinou přílišný handicap svého formátu na to, aby se mohly stát zásadními body v historii literatury. Dabliňané mají ale přeci jen jednu obrovskou přednost, autor v každé povídce chytá už běžící příběh právě tam, kde se s ním zrovna potkal a pouští ho většinou bez velkého vyústění či pompézních katarzních závěrů o několik stránek dál. Žádná touha vytvořit každou povídkou jeden koncentrovaný román, nebo naopak dlouhou pečlivě vystavenou anekdotu, jen rychlý popis vnímání na okamžik přítomného nehmotného vypravěče. Možná se to někomu, kdo na konci filmu potřebuje vědět, "jestli se teda vzali nebo jestli ji nechal," nedokončené, nejednoznačné, nepochopitelné. Mně to přijde jako nejlepší důkaz toho, že autor nemá své čtenáře za blbce, a to je super.... celý text
Plovoucí opera
2021,
John Barth
"Dnes jsem se, milý čtenáři, rozhodl, že si večer uvařím čaj. Na konci této knihy ale zjistíš, že jsem si žádný čaj přes to všechno neudělal. Moc ale neumím psát, takže mne, čtenáři omluv, když budu kromě plánu uvařit si čaj také o tom, jak nepíšu, psát větší část knihy. Jo a jen tak mimochodem, jsem nebetyčný šovinista a tak trochu rasista, což je sice v mé době úplně ok, ale pro jistotu raději děj celé knihy zasadím do období, ve kterém tenhle můj samozřejmý postoj působí jako dobově autentický přístup k ději." Teď vážně, dlouho jsem nečetl více cancel-worthy knihu. Ne proto, že se do ní autor pokouší propašovat dobový rasismus, který tu ostatně byl a bylo by nezdravé popírat ho, nebo proto, že každá žena, která má tu smůlu, že se v knize ocitne, je unifikovaným sexuálním nástrojem bez mozku, ale prostě proto, že tenhle autorem zvolený vyprávěcí postup nepřináší žádnou hodnotu navíc. Není kontrapunktem k jakékoliv myšlence lyrického subjektu, nesnaží se poukázat na chyby doby nebo jedince, je jen vyprávěcím prostředkem technicky velmi špatně napsaného díla, které pneumatickým kladivem buší do čtvrté stěny a snaží se tak oscilovat mezi několika experimentálními formami, ale nakonec se stává jen upatlanou zpovědí jednoho šovinisty. Teď mi došlo četl tuhle knížku Honza Němec? Určitě by se mu líbila. Chtěl jsem to takhle velkolepě zakončit rýpnutím do jedné z knih, která mě naštvala snad nejvíc za posledních pár let, ale nedá mi to a ještě se musím vrátit k tomu povšechně vzývanému nihilismu knihy a autora. Ne, prostě to takhle nefunguje. Nemůžete na každé stránce napsat jsem cynik a nihilista a je mi to všechno úplně jedno a čekat, že vám to zbaští úplně všichni, pokud se zároveň na zatraceně doslova každé stránce pitváte jako nevypsaný puberťák ve vlastních pocitech, minulosti, vztahu s otcem, smyslu své existence ve společnosti. Ta knížka je ve skutečnosti příkladem anti-nihilismu.... celý text
Restaurant The Hills
2018,
Matias Faldbakken
Zvláštní obžaloba společnosti formou naprostého mlčení. Dokonalá kritika, kterou ale jako by autor nenapsal ani na řádcích ani mezi nimi. A přesto se nedá popřít, že tam někde je. Někde v nepromítnutých a tím spíše nevyřčených myšlenkách neurotického číšníka i naivně optimistickém přijímání čehokoliv, co přijde, ničím neposkvrněnou Annou. Povrchní společností, o které ale nikdo neřekl, že je skutečně povrchní. Překladatelka v doslovu přirovnává knihu mimo jiné k Lynchovu dílu. Já bych ale šel ještě dál a dovolil bych si ji (snad trochu povrchně) přirovnat k "dokumentům" Johna Wilsona stejně vnitřně labilního jako autorova hlavní postava, který několika záběry na odpadky uprostřed chodníku zvládne obžalovat i trefně a zároveň vtipně odsoudit společnost za její ztrátu schopnosti komunikace, vítězství byrokratické formy nad lidskostí či pohodlí nad humorem...... celý text
Ticho
2022,
Don DeLillo
Rozhodl jsem se své poznámky z průběhu četby neučesávat a prostě je sem překlopit, autor si s tím taky zas tolik práce nedal, ne? Starý muž sedí u psacího stroje, vší silou do něj buší a křičí: "tyhlety dnešní technológie, všichni akorát čučí do mobilů!" Přesně tak na mě kniha působí. Laciná pompézní apokalyptičnost. Sebedestruktivní chování postav vytržené z běžného rámce mezilidských interakcí. Stejné jako v Cosmopolis. A stejně jako v Cosmopolis autor dospívá k závěru, že svět se řítí do záhuby sledován pádem výdobytků moderních technologií. Nejvíc boomer závěr na světě. To, že věta na první pohled nedává smysl, ještě neznamená, že za ní musí být nějaký hlubší smysl skrytý jen pro intelektuálního čtenáře. Může to být jen plácání, že ano? Proč úplně každá postava pronáší filosofické proslovy jako profesor na univerzitě? Vlastně to působí, že většině těch věcí, kterým spílá (např. kryptoměna), vlastně nerozumí. Obraz fotbalu jako náhražky války je možná chytrý, ale moc nefunguje ve chvíli, kdy je zasazen do země, pro níž je export skutečné války do zahraničí jedním z nejvýznamnějších vývozních artiklů.... celý text
Neutěšenci
2020,
Kazuo Ishiguro
Kafkův pan K. padající dolů králičí norou… Jen s tím rozdílem, že v Neutěšencích je K. (pan Ryder) vědomou součástí celého šíleného aparátu. Nestojí vně a nesleduje svůj zánik, naopak se alespoň domněle celého cirkusu aktivně účastní, ovlivňuje dění kolem sebe a bez zaváhání, i když občas v polospánku, prochází časovými skoky až k vytouženému Zámku. Promlouvající postavy se svým vyjadřováním prostřednictvím formálních zdvořilostních obratů pohybují téměř na hranici bezobsažnosti, čtenář je v duchu chytá pod krkem a třepe s nimi, aby z nich konečně vypadlo to, co skutečně chtějí sdělit, a zároveň se klaní neuvěřitelné trpělivosti lyrického subjektu, který šroubované promluvy vyposlouchává a odnáší si z nich sdělení, která ale ve skutečnosti nikdy nezazní. Jakob by měla forma výpovědi napořád dokonale nahradit obsah. (Neděje se něco takového pokaždé s vlnou úspěchu populistických stran, myšlenek a hnutí?) Autor se prostřednictvím popsaných postupů dostává až na samou hranici čitelnosti, kterou ale s až geniální přesností nepřekračuje. I když je čtenář, stejně jako hlavní postavy Tarkovského Stalkera na cestě do Zóny, dokonale ukolébám pomalým vnímáním světa ospalého lyrického subjektu, najednou se rozsype čas i prostor, lyrický subjekt si vzpomíná na detaily z minulosti postav, které potkává poprvé v životě, rozdvojuje svůj vlastní komplikovaný vztah s rodiči mezi sebe, autora (zcela zjevně), postavu syna majitele hotelu…, ztrácí se v nekonečném množství liminálních prostor, snaží se překonat nesmyslnou a uctívanou zeď zjevující se najednou uprostřed města, a pak přichází konec, který je nejspíš nejdepresivnějším positivním závěrem knihy, na který jsem kdy natrefil.... celý text
Hranice už nejsou, tati
2021,
Miroslav Pech
Tak tohle opravdu ne. Psychologická kniha s hororovými prvky? Jaký je proboha rok? Autor za sebou definitivně nechává svůj jazykový talent, který prezentoval v Cobainových žácích, a raději se upatlává béčkovými vyprávěcími postupy na běžícím pásu psaných thillerů. Celý příběh stojí na pitomé a v poslední době zjevně velmi lákavé premise, že násilí je imanentní přirozený stav věci, který musí společnost každou vteřinou potlačovat, aby na těch nejméně očekávaných místech nevystupoval s animálním zadostiučiněním na povrch. A tak to naštěstí není. Nežijeme v korejském seriálu financovaném všepohlcujícím produkčním domem, ani v Rodriguezově noční můře. Lidem nedělá násilí a pritori dobře. Vezmeme-li to v potaz, nedává kniha bohužel vůbec žádný smysl. Pravděpodobně nejtrapnější je ale ten pokus (který má naštěstí jepičí život) o otevření sociálních otázek prostřednictvím úplně umělého rozhovoru otce a babičky začínajícího na str. 117. Ano, jsem otrávený a naštvaný. Nejvíc jsem pravděpodobně naštvaný na Argo, kterému jsem věřil, že mě před podobnými slinty svou ediční činností ochrání.... celý text
Běguni
2008,
Olga Tokarczuk
Takhle by se měly psát knihy. A také by se tak měly točit filmy. Ale filmy se tak přecijen točí víc, než kolik se tak napíše knih. Takže i když potřebujeme víc a víc takových filmů, vlastně by se mělo psát zejména víc takových knih... a dost. Úžasná dekonstrukce knihy jako fenoménu. Vítězství metapovídky nad obsahem i formou, které by nikdy nenastalo, kdyby autorka nebyla zjevně téměř neuchopitelně chytrá. Díky knihám, jako je tahle, stále žije literatura coby umění a prostředek mentálního stimulu. A to je víc než dobře. ...a mimochodem, na rozdíl od těch mých pseudointekektuálních žvástů se kniha čte hrozně krásně, i když možná trochu pomaleji.... celý text
Boxer, brouk
2011,
Ned Beauman
Jejda... ta kniha je ale opravdu strašně špatná. Omlouvám se, vím, že se shrnutí většinou píší až na závěr, já to ale ze sebe potřeboval dostat. A teď popořadě. Svým stylistickým výrazem se autor zařadil mezi takové velikány jazyka, jakými jsou Ludlum, Hailey nebo Dan Brown, místy dosahující strhující úrovně rodokapsových příběhů. Ač je kniha zoufale "plot-driven", všechny postavy jsou mírně retardované, aby příběh vůbec fungoval. A to v obou časových rovinách. To jen aby si náhodou někdo nemyslel, že jde o nějakou inteligentní podprahovou kritiku jednoho nebo druhého období. Zmíněná vlastnost ale nebrání například sběrateli fetišů, který celý život tráví u internetových chatů, aby se hravě dostal z bytu, zatímco na něj míří pistolí profesionální zabiják (ano, proboha, v té knize je "profesionální zabiják"!). Dialogy postav jsou na úrovni franchisových superhrdinů hecujících se v multikinech před nelogickou bitvou, ale ještě horší jsou vnitřní monology postav, zejména vypravěče, vysvětlující děj hloupému čtenáři („Věděl jsem, že tohle je moje poslední šance … Velšanovi přestanu být velmi brzy užitečný“). Práce s reáliemi sice svou otravností připomíná Sofiinu volbu, pravdou ale je, že řadu faktů bylo třeba pokroutit, postrčit či upravit, aby kniha zachovala svou všude zmiňovanou humornou šťávu, která působí spíše jako žaludeční šťáva vylitá ve špatné části zažívacího ústrojí (jak by pravděpodobně řekl vypravěč). Kvalita rozvitých přirovnání v knize by si ostatně zasloužila vlastní článek. Pro smíření se s dějem musí čtenář přijmout premisu, že každý potřebuje teď hned souložit, pokud zrovna někoho nemlátí do hlavy. Popsaný sexuální akt pak nemá jiný smysl, než další nepatrné posunutí děje. Žádnou katarzi, žádnou filosofii. Vrátíme-li se k postavám, nelze nezmínit freak-show jednoaktových bytostí, u nichž je jedna (humorná?) vlastnost vždy vypíchnuta tak, že potlačuje jakékoliv jiné potenciální projevy lidskosti. Namísto Millicent, Battla (komorníka), ale i místo Juliema by mohly v knize figurovat vtipně natřené věšáky na kabáty a výsledek by byl stejný. Na závěr bych chtěl poděkovat Benjaminu Slavíkovi, který mi hned po dočtení knihy svým závěrem poskytl kladnou odpověď na otázku, jestli v dohledné době budu číst něco ještě horšího.... celý text
Pan Pip
2008,
Lloyd Jones
Až mi v mé často zpomalené hlavě dojde jiný důvod, proč se pan Pip pokaždé zachová jako všechny ohrožující pitomec, než pro účely posouvání děje vpřed, pokusím se znovu zvážit své hodnocení. Celá kniha nepřekročí stín bílého muže Darwinova typu píšícího o problémech "jakýchsi" domorodých kmenů. Nenávidím samoúčelné násilí a přestože autor popisuje události naprosto příšerné, jeho zvolená vyprávěcí metoda je naprosto bez literární hodnoty a není ničím jiným, než prvoplánovým útokem na city čtenáře. Na ty city, které se nepodařilo příliš pohnout dojemně naivní paralelou s klasickým dílem literatury staré Anglie.... celý text