LadyCharlene
komentáře u částí děl
Tak tohle byla ale jízda... Je tu hodně znát autorova záliba v komiksech. Laškuje s představou přenosných genetických mutací, konspirací ale i nadčasovou "pandemií". Já si nemohu pomoct, ale zase jsem si našla kritiku společnosti, poukázání na šovinismus a konec je vyloženě utopistický.
Překvapuje mě, že ze všech tří povídek studenti literatury rozebírají právě tuto. I přesto, že jsem v povídce také našla kritiku bossingu, kritiku lidské povahy a narážky na jejich nitro, možná právě i na hojné požívání navykových látek právě v pornoprůmyslu a jejich dopad, líbila se mi tato povídka nejméně. Bylo to takové snové, podivné a ať si autor říká co chce, byl to jeden jinotaj za druhým...
Už při první větě jsem se pobavila. Nejdřív to vypadalo na ztřeštěnou a bizarní výpravu, u které se budete válet smíchy, ale nečekala jsem, že mě konec takhle "dostane"...
Ono to mělo docela hloubku, a to jak metaforicky, tak i doslova. :D Povídka měla jedinou chybu, a to přítelkyni hlavního hrdiny, už od první chvíle, kdy se madam dokonalá vyjádřila na mě působila jako sebestředná dětinská pipina. Značnou část povídky zabraly popisy madam dokonalé, mělo to svou úlohu - kde je hranice mezi láskou, oddaností a závislostí? Člověk by se na partnera neměl tolik upínat jako Steve na Stacy, ta to v podstatě vyřešila, poslala ho do pi... :D Ne, ono je to fakt geniální.
Tato povídka mě utvrdila v tom, že Petr Šabach byl panem Spisovatelem. Jsem poznamenaná Občanským průkazem, ale tato povídka měla velmi podobný nádech. e tam krásně propojeno nevinné dětství, rebelské dospívání a dospělácké vztahy... Opravdu, toto byla NEJLEPŠÍ povídka celé knihy.
Povídka o ***. Nic nedává právo chlapovi oje*** jinou ženu, právě ve chvíli, kdy mu ta jeho právě rodí potomka...
Měla jsem chuť napsat" Tak to dopadá, když si čtyřicátník nabalí dvacítku." Ale když pominu ten věk, tak je to příběh každého žárlivce nehledě na věk a pohlaví. Myslím, že se v tom spousta lidí najde. My všichni žárlivci jsme otroci této vlastnosti, jsme ve vězení, svěrací kazajce vlastních představ a hledáme jakoukoliv záminku tomu druhému nevěřit. Když to člověk čte, vidí tu absurditu žárlivosti. Otevřený konec mi vadil, ale když to tak vezmu, je to jen odraz našich vztahů, nikdy nebude konec a nikdy nebudeme mít jistotu, dokud tomu druhému neuvěříme a nezřekneme se své vlastní ješitnosti. Dokud nepřijmeme, že ve vztahu nejde jen o "mně"...
Tento příběh odhaluje pokrytectví, lidské i církevní. Velmi silná a krásná povídka, člověk zvířatům nevládne, zvíře má v sobě mnohdy víc lásky, porozumění a přívětivosti než "svatý muž"...
Příběh o lidském srdci, duši, lásce, odvaze a neústupnosti. Příběh o muži se zlatým srdcem, který se nehodlal vzdát svého života kvůli maloměšťáckému způsobu života.
Velmi silná povídka, kraťoučká a nabitá tolika emocemi, myšlenkami. Při čtení se přinutíte k myšlenkám, zda je člověk pořád sám sebou, i když má v sobě orgán cizího člověka. Co to pro něj vůbec znamená? Nebo je to prostě jen "náhradní díl"? Velmi složité téma.
To nejlepší na konec. I když je pravdou, že po této povídce jsem ocenila snovou povídku V nebi o něco víc. Při čtené Deště jsem se i rozbrečela, Joe se s ničím nepáře a vlastně jsem v této povídce viděla jakési poselství. Kam až člověk zajde, že musí mít situace takové následky?
Opravdu není příjemné v parném letním odpoledni jít domů s bouřkovými mraky nad hlavou, zvlášť po této povídce. :)
Povídka se mi velmi líbila. Trochu mi připomněla Dobiášovy Neočekávané dýchánky. I přesto, že jsem se těšila na setkání třetího druhu, zklamaná jsem nebyla. Možná přinutí člověka se zamyslet nad svými přáními, sny, touhami a nad tím, zda bychom byli opravdu šťastní, kdybychom to všechno dostali. Není ten náš obyčejný a nudný život lepší? Nebo chceme zůstat u toho, co je nám blízké i přesto, že to nenávidíme? Mimochodem, strašně se mi líbily narážky na současnou kulturu, což platí pro všechny povídky. "Zahrajte Kissssáky!!!!" :D
P. S. Jako dítě jsem si často představovala, že mám svoje nadýchané království uprostřed velkého bílého mraku. Joe, ty mi čteš myšlenky. :D
Velmi syrová, autentická povídka. Joe se s ničím nemaže. Začátek byl trošku utahaný, "hlavní hrdinka" mi byla velmi nesympatická a lezla mi na nervy, což se vyřešilo v první třetině povídky. Joe pěkně propojil minulost se současností a osudy svých postav. A ten konec? Mrazivý, napínavý. Příběh postupně graduje, takže pokud vás začátek nechytne, věřte mi, že od druhé poloviny se od něj nebudete moci odpoutat, dokud si nepřečtete tu osudovou větu: "Kdybyste měla zbraň, měl by tenhle příběh úplně jiný konec."
Podobně jako Změna vedení, akorát, že se jedná o lidské výtvory, které necháváme napospas, ničíme je, představa, že každá věc má svou duši, může ožít, zvláště domy, stavby, které vypráví minulost. Svou, lidskou, uměleckou...
Povídka zašala opravdu dobře, skvělá atmosféra, napětí až do osudné noci, ale pak je už jen tma, obrazně řečeno. :D Konec a skoro žádné vysvětlení mě trochu zklamalo. Mrtví vrabčáci jsou u Hilla snad už folkórem (Zámek a klíč) :D . Nicméně, Joe je opravdu skvělým vypravěčem, velmi realisticky popsal atmosféru amerického předměstí na konci osmdesátých let. Vnitřní myšlenky a monology hlavní postavy dostaly opravdu velký prostor, což bylo skvělé, přesně to umocňovalo houstnoucí atmosféru, jen je škoda toho nejasného konce. Hill ponechal čtenáře s mnoha nikdy nezodpovězenými otázkami.
Tato povídka byla snová. Prolnutí reality s pohádkou, fantazií, sny... Začalo to v malé dílničce na opravu spadlých hvězd, milovníci steampunku se zaradují. Poté se dostáváme pod povrch této roztomilé dílničky, která je součástí mezigalaktické nebeské korporace. Opět skvělá alegorie s trochou více fantazie. Jedna z povídek, u kterých si říkáte, zda to nebyl jen sen. Miluju tuto sbírku povídek.
Vzhledem k současnému stavu ohroženosti zvířat mě z této povídky mrazilo. Již od zmínky o člověku jsem si celou dobu říkala: "Jenom to ne, nedopusťte to. On vás zničí." Tato povídka společně s Křikem harpyjí byla jedna z těch závažnějších, alegoričtějších. V mnoha případech jsou zvířata opravdu odkázaná na lidskou pomoc, ochranu a místo respektu a bezpečí se jim dostane kulka do těla (zrovna dnes jsem viděla článek, kdy jedna americká "lovkyně" zabila v Africe (legálně!!!!!) vzácnou žirafu) kvůli "trofeji"... Lidé ztratili úctu k přírodě, které oni ale nevládnou, jsou její součástí, a ona nám to jednou spočítá i s úroky...
Proč není povídka zdánlivě dotažená? Přesně abychom o tomto tématu začali přemýšlet, co znamená lidská vláda nad Zemí?
Už od začátku mi bylo jasné, na jaké dílo se zde naráží, ale ani ve snu by mě nenapadlo, že to bude tak doslovné. :D U této povídky jsem se velmi pobavila, škoda, že byla tak krátká. Autor tak skvěle popisuje prostředí, že jsem v hlavě měla živé obrazy děje, akorát ke konci jsem se zamyslela a řekla si, co když to nebylo úplně tak, jak je nám to popisováno? Nechci spoilerovat, takže toto uvážení nechám na každém čtenáři. Rozhodně se těším na zbytek knížky.
Poslední dárek, už název v sobě nese poselství příběhu. Je tam gradace, klasický střet dvou sourozenců. Rychlý spád a očekávaný konec. Přesto úchvatná.
V této povídce jsem viděla film Imaginaerum. Příběh byl velmi dobrý s erbenovským motivem.
Tato povídka mi připomněla Viktoriánské duchařské historky. Malé holčičky ve viktoránských šatičkách jsou děsivé, a to nemusí přijít ze záhrobí.