Zelený_Drak komentáře u knih

(SPOILER) Sérii jsem měla dlouho na seznamu kvůli vysokému hodnocení (a taky to vydal FP). Bylo mi jasné, že tam bude nějaká ta ústřední dvojice, která to dá dohromady, ale netušila jsem, do jaké červené knihovny se to pouštím. Stylisticky se to dalo vydržet, příběhově to bylo slabší. Posun v ději byl velmi často závislý na náhodě a kniha trpěla vším, čím obvykle špatná paranormální / fantasy detektivka trpí. Část napětí je třeba budována tak, že hrdinové si zásadně vzájemně neříkají důležité věci. A veškeré problémy se řeší tak rychle, že se čtenář vůbec nestihne bát, že by se hrdinům něco stalo. Ani jedna vedlejší postava nebyla tak propracovaná, aby stála za povšimnutí, a to včetně rodiny hlavní hrdinky, která posloužila také jen jako kulisy. Ústřední dějovou linií je romance, při jejímž čtení by se v hlavě každého čtenáře měla rozsvěcet jedna červená kontrolka za druhou. Pokud autorčiným cílem bylo vykreslit patologický vztah dvou podezřelých individuí, pak byla celkem úspěšná.

1. Ona je chudá, prakticky nezkušená studentka, je jí 22. On je zajištěný upír, bývalý gigolo a je mu 241. Nic proti tomu, ale pravděpodobnost, že nepůjde o vztah dvou rovnocenných partnerů, je hned trošku vyšší.
2. Jeden druhému dělají žárlivé scény. On horší. Oba jsou totálně majetničtí, čemuž on roztomile říká "teritoriální" a má to být povahovým rysem všech pijavic. A oba mají pocit, že právě nezvladatelné projevy žárlivosti jsou důkazem pravé lásky.
3. On několikrát zdůrazňuje, že by nikdy nepřekročil její hranice. Překročil je při první příležitosti.
*
"Mám přestat?" zeptal se.
Do tváří se mi vhrnula červeň a nedokázala jsem jasně říct, co mi vadí. "Ech, ne jako přestat úplně, jen... mmm, jen si... ech, nemyslím, že... je to vhodné..."
Zdálo se mi, že si odfrkl. "Ale já si to myslím."
*
No ty kráso, jestli tohle je míněno i chápáno jako romantika a ne jako odstrašující příklad patologického chování, tak už asi chápu, že se se mnou některé poněkud nudily.
4. Po čase se on přizná, že s ní začal spolupracovat jen aby s ním strávila víc času a přišla na to, že není tak úplně špatný. Ta spolupráce začala tak, že jí dal na výběr mezi smrtí a spoluprácí. To je vcelku neobvyklý způsob, jak někoho přesvědčit, že nejsem zas tak špatný upír. Chtěla autorka popsat Stockholmský syndrom? Vyhrožoval jí i skrze rodinu.
*
"Podívej, drahoušku. Ty a já si musíme navzájem věřit, abychom dosáhli, čeho chceme. Řeknu to hodně, hodně jednoduše: Jestli se na mě jen křivě podíváš a já budu mít sebemenší podezření, že mě chceš podrazit, zabiju tě. To tě možná nevyděsí, když si tu hraješ na velkou a statečnou holku, ale pamatuj si: Dokázal jsem tě vystopovat až k tobě domů. Žije v tom domě někdo, na kom ti záleží? Protože jestli ano, pak ti doporučuji, aby ses ke mně chovala hezky a udělala, co říkám. Pokud mě zradíš, budeš žít jen tak dlouho, abys viděla, jak tvůj dům spálím i s celou tvou rodinou takže jestli po mně někdy půjdeš, měla by ses postarat, aby bylo nadobro po mně, je ti to jasné?"
*
A ona pak jednoho dne jen tak z ničeho nic pochopila, že k zbláznění miluje toho chlapa, který jí vyhrožoval, že před ní upálí její rodinu.
5. Jako vrcholně romantické vyznání z jeho strany je chápáno toto: "Pokud přede mnou utečeš, půjdu po tobě. A najdu tě."

Slaďák, co? Chápu, že tyto drobné vady na kráse onoho perfektního vztahu s perfektním playboyem přehlédne dospívající dívka, ale dospělá žena nad 20? Ale tak hlavně, že hrdinka hrdinovi občas nezapomene říct, že už není 18. ale 21. století, takže míní emancipovaně podstupovat všechna dostupná nebezpečí. Dalších šesti dílů mi asi netřeba.

1 29.03.2023

Doma jsem měla koupený 3. a 4. díl, ale 1. mě úplně nepřesvědčil o tom, že si je budu chtít nechat pro budoucí generace. 2. už ano. Méně jsem se soustředila na skutečnost, že ta zatracená města se pohybují (i když je to pěkná blbost) a více na zápletku, která tentokrát nebyla tak přímočará. Líbila se mi ale myšlenka parazitické přílipky, postava alternativního historika, nebo také to, jak se nejedné postavě nevyplatila trocha té spekulace. Hlavní postavy se skutečně stále chovají dosti naivně. Ale vzato kol a kolem už mi to přišlo vcelku snesitelné. Napsané to možná bylo lépe než první díl, protože tady jsem byla více zvědavá a měla jsem chuť pokračovat ve čtení a dokonce se docela těším na 3. díl, kde se (jak doufám) dozvím, co je tedy v Americe.

24.03.2023

Nemám ráda pohyblivá města. Jak v Ledové společnosti, tak ve Smrtelných strojích mi to přijde jako hodně nepravděpodobné a nesmyslné řešení čehokoliv. Takže na atraktivním prostředí mě kniha neutáhla. A, bohužel, mě příliš nebavili ani hlavní hrdinové Tom a Hester. Dialogy mi chvílemi přišly vyloženě přitroublé. Ale vzala jsem to tak, že to je příběh pro odrostlejší děti, není to celé špatně napsané a i ti hrdinové jsou vcelku fajn, když to srovnám třeba s Rezistencí. Tento úvodní díl slibuje do budoucna mnoho možností, takže mě od četby dalších neodradil. V době prvního vydání by mě kniha nejspíš oslovila víc.

3 24.03.2023

Druhý díl se mi líbil podobně jako první, trpěl ovšem odlišnými nedostatky. Nesourodost zmizela, ale objevil se syndrom prostředního dílu. Celý děj se postavy pomalu a opatrně šinou ke startovní čáře třetího dílu, který by měl být velkolepým finále a možná by i byl, kdyby byl přeložený. "Piołun i miód" se u nás sice dá koupit tištěný, ale vzhledem k tomu, že polsky jsem se nikdy neučila a zvládnu tak nanejvýš přelouskat informace na eshopu, ale na knihu se asi úplně necítím, potřebovala bych spíš e-book, nacpat ho do překladače a doufat, že výsledek bude mít hlavu a patu (a docela o tom přemýšlím, protože i přes níže uvedené nedostatky mě příběhy všech hrdinů baví).

Autorka prakticky nic nevytěžila z nálezů na Dračím souostroví. Druhý kruh ostrovy opouští aniž by si odvážel velké znovunalezené vědění, které by jim pomohlo v boji s Prvním kruhem. Ani čtenáři se nedostalo oslnivých střípků historie, které by teď byly známé jen jemu a Druhému kruhu. Mohli najít třeba nějaké odkazy na nějakou zemi za mořem? Dozvědět se něco o místě, odkud původně přišli mágové? Bohužel, nic takového se nestalo. Druhý kruh je opět na útěku. Chybí mi tam (od začátku) aspoň náznak plánu, co budou hrdinové dělat a čeho by chtěli docílit.

"Piołun i miód" (Pelyněk a med)
---------------------------------------------
Tak jsem se po čase (červen 2023, komentováno 25.) odhodlala k četbě třetího dílu v angličtině, do které jsem si knihu nechala přeložit Google překladačem. Bylo to šílené a volba slov často neadekvátní, ale bylo to kupodivu srozumitelné, pokud se člověk dokázal přenést přes častou záměnu rodů. Což pro někoho, kdo mluví jiným slovanským jazykem byly celkem srozumitelné chyby. Vyžadovalo to trochu víc soustředění, ale bez ohledu na příšernou kvalitu mě to dost chytlo.

Tento díl se Kamínkovi věnuje jen málo. Do popředí se dostává Paprsek a hned v závěsu je Ocelář. Některé postavy ustupují do pozadí úplně (Horský vítr, Noční zpěvák s rodinou, Jahoda) a většiny příběhu se neúčastní. Neuzavřených linek ale spíš přibývá než ubývá. Kdo usiluje čarodějům o život? Dozvíme se něco o technicky vyspělejší kultuře, ze které pochází předci čarodějů? Je na severu magie opravdu vzácná? Co se stane s dítětem, o kterém se naši hrdinové shodli, že je svým talentem všechny předčí? Založí Druhý kruh vlastní školu?

Chtěla jsem hned pokračovat čtvrtým dílem, ale ukázalo se, že "Czas złych baśni" ještě stále nevyšel a autorka ho zřejmě ani nemá dopsaný.

24.03.2023

(SPOILER) Nikdy jsem nebyla velkým fanouškem upířích romancí. Dokonce ani poloromancí, což se odráží na mém hodnocení Jiné rasy. Hodně se řeší události a tajemno, ale vlastně málo to, co se děje postavám v hlavě. Ne, že by to tam nebylo, ale pokud tam tedy byly prvky romance, byla bych tam ráda viděla i hlubší vhled do toho, jak došlo k jejímu vzniku. Úplně se mi nezdálo, že by mezi Graen a Dakhem mohlo vzniknout něco jiného než Stockholský syndrom. Druhá romance zase měla málo prostoru ze strany hrdinky a tato na mě proto působila nekonzistentně (zvlášť vzhledem k tomu, že je stará věčnost). Příběh a styl mě překvapily příjemně. Není běžné, aby po smrti hlavních hrdinů děj vesele pokračoval v rámci téhož dílu a bylo to tedy docela zajímavé. A obvykle mě příliš neoslovují ani příběhy nalepené silou vůle na nějakou lokální (a většinou docela nudnou) pověst. Ale tady to fungovalo dobře a nepůsobilo to na mě jako upocené dílo bez kousku vlastního nápadu. Myslím, že kniha by si zasloužila o trochu větší popularitu.

24.03.2023

(SPOILER) Tohle je Terry Pratchett mého pozdního dětství, tak jak si ho pamatuju a ve výborné kondici. Nenucený humor, povedené slovní obraty. Byla jsem nadšená tehdy i teď. Jen jako o něco sečtělejší jsem ocenila i narážky na draka Šmaka a poněkud zvláštní právní systém Velké Británie, kdy platí každý zákon, který nebyl výslovně zrušen. Karotka Rudykopalson a Samuel Elánius mě neomrzí ani ve stoosmdesátemtřetím dialogu. Příběhy o dracích byly moje nejoblíbenější. Jak by se mi mohla nelíbit lady Berankinová, nadšená chovatelka Draco vulgaris? Jak by se mi mohl nelíbit kapitán Elánius v noční košili a pantoflích s růžovými bambulkami, který se ostřízlivělý a ozbrojený dračím nepodarkem postavil do dveří dračince a ochránil dámu v nesnázích a její draky před rozběsněným davem? Odvaha, vášeň, nebezpečí! Památeční figurka draka, jen za tolar, ať se picnu!

*

Je to strašná věc, když je někomu šestnáct, a k tomu ještě zjistí, že patří k jinému živočišnému druhu!
"Nechtěli jsme ti to říct dřív, chlapče", řekl mu smutně otec. "Doufali jsme totiž, že z toho vyrosteš."
"A z čeho?" zeptal se Karotka.
"Z toho, jak pořád rosteš. ... Tam nahoře budeš mnohem víc doma. Máš to v krvi. A taky jsou tam mnohem vyšší stropy", řekl starý trpaslík a v duchu dodal: Nemůžeš se věčně mlátit do hlavy a ztrácet vědomí.

*

Kapitána Elánia jsem našel ve veřejné pivnici. Pamatuju si, co jsi mi říkal, totiž, že pořádný trpaslík na taková místa zásadně nechodí, ale protože on nešel ven, musel jsem jít dovnitř.

*

"Jak se zdá, má Noční hlídka nějaké potíže s cechem zlodějů", řekl Patricij. "Byl tady von Fuj a stěžoval si, že ho dokonce jakýsi člen hlídky zatkl."
"A proč, pane?"
"Očividně proto, že je zloděj."

*

"Máte pravdu, pane sekretáři", prohlásil. "Dohlédnu na to, aby si dobře zapamatoval, že zatýkání zlodějů je proti zákonům."

*

Jeho věk byl neurčitý. Pokud bychom to ovšem měli hodnotiti podle cynismu a celkové unavenosti světem, což je něco jako uhlíková metoda stanovení stáří osobnosti, mohl být stár zhruba sedm tisíc let.

*

" ... Patří to k jejich etnickejm zvykům, nebo tak nějak. Do etnickejch zvyků se člověk plést nemá."
"Ale, ale," zajíkal se Karotka, "to je můj národ. Tedy jako když. Je to strašlivá ostuda, že se takhle chovají. Co si o nás pomyslí všichni ostatní?"
"My si o nich myslíme, že jsou to nebezpeční malí zkurvysyni," prohlásil Noby.

*

"Víte, pane," zaváhal, "všichni víme, že draci se už přes tisíc let počítají k vyhynulým zvířatům, pane, ale -"
"Ale co?" Patricijovy oči se zúžily.
Elánius vstoupil na tenký led. "Ale, pane, je tady důležitá jedna věc, vědí to ti draci?"

*

"Uvědomujete si, že vidíme něco, co lidé neviděli celá staletí?"
"Ano, vidím prašivého krokodýla, který se snaží podpálit moje město!" vykřikl Elánius. ... "Žádný pitomý létající mlok nebude podpalovat moje město! ... Podívejte, jestli má tohle město někdo zapálit, tak to budu já."

*

Hruď lady Berankinové stoupala a klesala jako impérium.

*

... seržant Tračník říká, že když je na hlídce a zvoní a křičí "To slyšíte dvanáctou bít a všude je ticho a klid", zatímco někde kus dál rozpouští drak ulice, cítí se tak trochu jako lupič mrtvol.

*

Kdyby měl člověk říct, co se mu líbí na obyvatelích Ankh-Morporku, tak to bude jejich neochvějná nezávislost. Neupírají nikomu stejné právo loupit, zpronevěřovat, vraždit. To se Elániovi zdálo naprosto správné. Mezi boháčem a chudákem nebyl prakticky žádný rozdíl, kromě toho, že ten první měl spoustu peněz, dostatek jídla, moc, pěkné šaty a pevné zdraví. Ale nebyl o nic lepší. Jen bohatší, tlustší, mocnější, líp oblečený a zdravější. A tak už to bylo nějakou tu stovku let.

*

Vznešení draci nemají přátele. Bytost, která je nejblíže jejich chápání významu tohoto slova, je nepřítel, který je ještě naživu.

*

"Nemůžeme pro toho chudáka něco udělat?" zeptala se lady Berankinová.
Noby jí předpisově zasalutoval. "Mohl bych ho za vás kopnout do koulí, pokud si přejete, madam."

*

"Vždyť už nějaké lidi zabil," připomínal mu Karotka. "To odporuje všem šestnácti základním vyhláškám, odsouhlaseným v radě."
"No, to jo. Jenže znáš to, bylo to odhlasovaný, když se nic nedělo, víš, jak se to dělá, nezdržujte, stejně vo nic nejde, ať můžem na oběd," vysvětloval mu Tračník. "A teď, když o něco půjde, lidi budou mít strach a budou s ním určitým způsobem spolupracovat. Prostě mu předhoděj nějakýho chudáka holku a budou stát vokolo a koukat, jako kdyby to bylo všechno legální a v pořádku, a to je, hochu, k zeblití."

*

Co by teď udělal kapitán Elánius? Dal by si panáka. Ale co by udělal, kdyby neměl panáka?

*

"... je mou povinností vás informovat, že jste byl zatčen a budete obviněn z -" v té chvíli vrhl Karotka silně bolestný pohled na Elánia, "- mnoha trestných činů, které zahrnují mimo jiné několikanásobnou vraždu tupým předmětem, konkrétně drakem, a další případy všeobecného napomáhání, jejichž přesný charakter bude objasněn později. Máte právo mlčet. Máte právo nebýt bez výslechu vhozen do nádrže s piraňami. Máte právo na výslech na mučidlech. ..."

*

"Tam dole jsou lidé," pokračoval, "kteří by ... přistoupili na každou ohavnost. ... Oni přijímají zlo, ne tím, že říkají ano, ale protože nedokážou říci ne. Lituji, pokud se vás to nějak dotklo," dodal a znovu poklepal kapitánovi na rameno. "Ale vy nás, lidičky, opravdu potřebujete. ... My jsme jediní, kdo vědí, jak mají věci fungovat. Víte, jediná věc, ve které jsou dobří lidé dobří, je umění sesadit ty zlé lidi. V tom jste opravdu dobří. Jenže bohužel je to ta jediná věc, ve které jste dobří. Jeden den vyzváníte na zvony a svrhnete zlého tyrana a druhý den už všichni sedíte a stěžujete si, že od chvíle, kdy tyran padl, pořád ještě nikdo neuklidil svinstvo. Zlí lidé umějí plánovat. Je to, dalo by se říci, součást jejich specifikace. Každý zlý tyran má plán, jak ovládnout svět. Nezdá se, že by takový dar měli i hodní lidé."

9 23.03.2023

Knihu jsem měla (na náhodně nalezené doporučení) na seznamu velmi dlouho. Líbila se mi obálka a nemám nic proti rámcové povídce spojující různá vyprávění. Bohužel, povídky mě nebavily. Kdybych měla jmenovat jednu, která nad ostatními vynikala, byla by to ta o malířích. Rozuzlení rámcové povídky pro mě nebylo žádným překvapením, takže vlastně jsem knihu dočetla hlavně proto, že než jsem vyhodnotila, že lepší už to nebude, už jsem byla na konci. Nedostatky jednotlivých povídek už dostatečně popsala SBH, takže se mi to nechce opakovat a budu doufat, že už zůstane uživatelem DK navždy a komentář nesmaže.

1 23.03.2023

Kroniky Sialy považuji za jeden román ve třech svazcích, protože děj plynule navazuje, takže komentář je stejný ke všem dílům. Nemíním se příliš věnovat ději, takže snad neprozradím nic zásadního. Už v době vydání jsem četla první dva svazky, ke třetímu jsem se ale nedostala. Závěrečnou část jsem koupila asi jen 2 roky po vydání, ale už jsem se do ní nepustila. Z děje jsem si pamatovala jen hlavní zápletku a několik důležitých událostí a to, že to byl úplně jasný dračák, takže jsem se rozhodla vzít to od začátku.

Hlavní postava Harold Stín je samozřejmě "suprspešl" a neví o tom. Bohužel to není příběhu nijak ku prospěchu. Stačily by malé úpravy a kniha by se obešla bez toho, aby byl Harold víc než "opravdu šikovný zloděj, který má přízeň svého boha". Celá linka se stíny a prvotním světem chaosu by se dala osekat na minimum v podobě jisté záhadné osoby a příběh by fungoval stejně dobře. Jediný přínos je, že Harold mívá vize skrze které se čtenář dozvídá zajímavosti o Siale. Ty by ale mohl mít i z jiných důvodů. Jinak je hlavní hrdina tak nějak akorát sympatický a nerealistický. Je to vlk samotář, který se na nikoho neváže a dělá si svou práci, ale jakmile dostane úkol, o který vůbec nestojí, je připravený kdykoliv podat svým novým druhům pomocnou ruku a riskovat pro ně život. To určitě. Úkolem je nepřekvapivě získat magický artefakt nedozírného významu a zabránit tak černokněžníkovi zničit svět, tak jak ho známe.

Družina je jinak plná sveřepých bojovníků, ke kterým by si čtenář raději neměl dovolit mnoho sympatií, protože by mu mělo být hned jasné, k čemu tam jsou. Od začátku je zjevné, že autor sáhne i po těch nejoblíbenějších. Goblin Kli-kli jako dvorní šašek a šamanský učeň je jedna z mála zapamatovatelných postav, o které jsem byla přesvědčená, že vydrží až do konce.

Všechno, co tam je o jednotlivých inteligentních druzích, doslova křičí, že jde o dračák. Jestli to není svět pro Dračí doupě, tak se autor musel aspoň nadchnout pro nějaký podobný, kteý jím je a svůj vystavět podle jeho vzoru. Orkové jsou prvorození (tedy hned poté, co dvě jiné starší rasy pozbyly významu), elfové druhorození a tisíce let se mydlí mezi sebou. Goblini jsou tak nějak bokem a jejich šamanismus je nejmocnější. Gnómové a trpaslíci jsou rovněž příbuzné druhy a rovněž se k sobě mají podobně jako orci s elfy. A na závěr tu máme lidi s lidským kouzelnictvím, kteří vyvraždí kohokoliv, pokud jim to zrovna připadá výhodné. A tento svět, z nějakého nepochopitelného důvodu, chce Harold zachovat takový, jaký je a čtenář má tak možnost si přečíst o dlouhé cestě do Paláce kostí, který je tak trochu jako nekonečný dungeon.

Celkově se příběh čte příjemně, byť je místy trochu natahovaný. Cílová skupina tak 12 - 18 let, ale neurazí ani později. Z kategorie "potřetí už bych nečetla, ale schovám to pro budoucí generace". Doporučuji komukoliv, kdo by chtěl číst fantasy, které je jako hra (i počítačová) nebo aspoň ještě nic moc podobného nečetl.

05.03.2023

Kroniky Sialy považuji za jeden román ve třech svazcích, protože děj plynule navazuje, takže komentář je stejný ke všem dílům. Nemíním se příliš věnovat ději, takže snad neprozradím nic zásadního. Už v době vydání jsem četla první dva svazky, ke třetímu jsem se ale nedostala. Závěrečnou část jsem koupila asi jen 2 roky po vydání, ale už jsem se do ní nepustila. Z děje jsem si pamatovala jen hlavní zápletku a několik důležitých událostí a to, že to byl úplně jasný dračák, takže jsem se rozhodla vzít to od začátku.

Hlavní postava Harold Stín je samozřejmě "suprspešl" a neví o tom. Bohužel to není příběhu nijak ku prospěchu. Stačily by malé úpravy a kniha by se obešla bez toho, aby byl Harold víc než "opravdu šikovný zloděj, který má přízeň svého boha". Celá linka se stíny a prvotním světem chaosu by se dala osekat na minimum v podobě jisté záhadné osoby a příběh by fungoval stejně dobře. Jediný přínos je, že Harold mívá vize skrze které se čtenář dozvídá zajímavosti o Siale. Ty by ale mohl mít i z jiných důvodů. Jinak je hlavní hrdina tak nějak akorát sympatický a nerealistický. Je to vlk samotář, který se na nikoho neváže a dělá si svou práci, ale jakmile dostane úkol, o který vůbec nestojí, je připravený kdykoliv podat svým novým druhům pomocnou ruku a riskovat pro ně život. To určitě. Úkolem je nepřekvapivě získat magický artefakt nedozírného významu a zabránit tak černokněžníkovi zničit svět, tak jak ho známe.

Družina je jinak plná sveřepých bojovníků, ke kterým by si čtenář raději neměl dovolit mnoho sympatií, protože by mu mělo být hned jasné, k čemu tam jsou. Od začátku je zjevné, že autor sáhne i po těch nejoblíbenějších. Goblin Kli-kli jako dvorní šašek a šamanský učeň je jedna z mála zapamatovatelných postav, o které jsem byla přesvědčená, že vydrží až do konce.

Všechno, co tam je o jednotlivých inteligentních druzích, doslova křičí, že jde o dračák. Jestli to není svět pro Dračí doupě, tak se autor musel aspoň nadchnout pro nějaký podobný, kteý jím je a svůj vystavět podle jeho vzoru. Orkové jsou prvorození (tedy hned poté, co dvě jiné starší rasy pozbyly významu), elfové druhorození a tisíce let se mydlí mezi sebou. Goblini jsou tak nějak bokem a jejich šamanismus je nejmocnější. Gnómové a trpaslíci jsou rovněž příbuzné druhy a rovněž se k sobě mají podobně jako orci s elfy. A na závěr tu máme lidi s lidským kouzelnictvím, kteří vyvraždí kohokoliv, pokud jim to zrovna připadá výhodné. A tento svět, z nějakého nepochopitelného důvodu, chce Harold zachovat takový, jaký je a čtenář má tak možnost si přečíst o dlouhé cestě do Paláce kostí, který je tak trochu jako nekonečný dungeon.

Celkově se příběh čte příjemně, byť je místy trochu natahovaný. Cílová skupina tak 12 - 18 let, ale neurazí ani později. Z kategorie "potřetí už bych nečetla, ale schovám to pro budoucí generace". Doporučuji komukoliv, kdo by chtěl číst fantasy, které je jako hra (i počítačová) nebo aspoň ještě nic moc podobného nečetl.

05.03.2023

Kroniky Sialy považuji za jeden román ve třech svazcích, protože děj plynule navazuje, takže komentář je stejný ke všem dílům. Nemíním se příliš věnovat ději, takže snad neprozradím nic zásadního. Už v době vydání jsem četla první dva svazky, ke třetímu jsem se ale nedostala. Závěrečnou část jsem koupila asi jen 2 roky po vydání, ale už jsem se do ní nepustila. Z děje jsem si pamatovala jen hlavní zápletku a několik důležitých událostí a to, že to byl úplně jasný dračák, takže jsem se rozhodla vzít to od začátku.

Hlavní postava Harold Stín je samozřejmě "suprspešl" a neví o tom. Bohužel to není příběhu nijak ku prospěchu. Stačily by malé úpravy a kniha by se obešla bez toho, aby byl Harold víc než "opravdu šikovný zloděj, který má přízeň svého boha". Celá linka se stíny a prvotním světem chaosu by se dala osekat na minimum v podobě jisté záhadné osoby a příběh by fungoval stejně dobře. Jediný přínos je, že Harold mívá vize skrze které se čtenář dozvídá zajímavosti o Siale. Ty by ale mohl mít i z jiných důvodů. Jinak je hlavní hrdina tak nějak akorát sympatický a nerealistický. Je to vlk samotář, který se na nikoho neváže a dělá si svou práci, ale jakmile dostane úkol, o který vůbec nestojí, je připravený kdykoliv podat svým novým druhům pomocnou ruku a riskovat pro ně život. To určitě. Úkolem je nepřekvapivě získat magický artefakt nedozírného významu a zabránit tak černokněžníkovi zničit svět, tak jak ho známe.

Družina je jinak plná sveřepých bojovníků, ke kterým by si čtenář raději neměl dovolit mnoho sympatií, protože by mu mělo být hned jasné, k čemu tam jsou. Od začátku je zjevné, že autor sáhne i po těch nejoblíbenějších. Goblin Kli-kli jako dvorní šašek a šamanský učeň je jedna z mála zapamatovatelných postav, o které jsem byla přesvědčená, že vydrží až do konce.

Všechno, co tam je o jednotlivých inteligentních druzích, doslova křičí, že jde o dračák. Jestli to není svět pro Dračí doupě, tak se autor musel aspoň nadchnout pro nějaký podobný, kteý jím je a svůj vystavět podle jeho vzoru. Orkové jsou prvorození (tedy hned poté, co dvě jiné starší rasy pozbyly významu), elfové druhorození a tisíce let se mydlí mezi sebou. Goblini jsou tak nějak bokem a jejich šamanismus je nejmocnější. Gnómové a trpaslíci jsou rovněž příbuzné druhy a rovněž se k sobě mají podobně jako orci s elfy. A na závěr tu máme lidi s lidským kouzelnictvím, kteří vyvraždí kohokoliv, pokud jim to zrovna připadá výhodné. A tento svět, z nějakého nepochopitelného důvodu, chce Harold zachovat takový, jaký je a čtenář má tak možnost si přečíst o dlouhé cestě do Paláce kostí, který je tak trochu jako nekonečný dungeon.

Celkově se příběh čte příjemně, byť je místy trochu natahovaný. Cílová skupina tak 12 - 18 let, ale neurazí ani později. Z kategorie "potřetí už bych nečetla, ale schovám to pro budoucí generace". Doporučuji komukoliv, kdo by chtěl číst fantasy, které je jako hra (i počítačová) nebo aspoň ještě nic moc podobného nečetl.

1 05.03.2023

Jediná starší Pratchettovka, která mi utekla, až po Zimoděje (včetně) jsem jinak všechny přečetla mezi 12 a 15. Je škoda, že zrovna Pyramidy v knihovně nebyly, protože Egypt mě jako dítě bavil a měla jsem ráda i "konspirační teorie" kolem pyramid (prarodiče mívali doma časopisy typu "2000 záhad"). Myslím, že ve 12 by mě Pyramidy bavily mnohem víc než teď, ale i teď mi přišly jako dobrá jiná Zeměplocha. Tymrcha je samozřejmě nejlepší postava (vlastně plní roli Zavazadla). A kniha má hodně míst, která jsou úmorná tím neustálým omíláním titulů a ceremonií a tradic (čtenář skončí podobně znechucený jako Těpic). Atmosféra pomalého plynutí času v zemi slunce a písku vykreslená tak dokonale, až to odrazuje od čtení. Ale líbilo se mi, jak faraon hlavně nechtěl být pohřbený v pyramidě. A jak ty zatracené pyramidy nenáviděl! Akorát drahé to je a k ničemu... A jak tam chudák duch čekal, až ho do té pyramidy nachystají. A "trójští koně" a mnozí efektové. Nevěděla jsem, co mám od "egyptské" Zeměplochy čekat a dočkala jsem se něčeho, co by mě nenapadlo. Škoda, že by se k tomu dalo jen těžko vymyslet nějaké pokračování. Ale co má taky jeden se svou kariérou dál dělat, když už inhumoval panteon?

1 05.03.2023

(SPOILER) Po více než deseti letech jsem se vrátila k McCaffrey a jejímu Pernu. Dlouho jsem to odkládala, protože klan McCaffrey dal dohromady 28 knih jen o Pernu (což rozhodně není vše, co mají na kontě). Chtěla jsem si Pern přečíst chronologicky, a to znamená docela velké množství nepřeložených kousků, nad kterými teď ale nemám čas vysedávat, takže je plánuju vstřebávat poslechem, což vede k tomu, že mi občas něco uteče. Také jsem měla obavu, že už by mě to nemuselo bavit. Je pravda, že stylem není autorka zrovna konkurence pro Tolkiena, ale když vezmu v potaz dobu, kdy Pern začal vycházet, je v tom i pěkný kus hard sci-fi.

Dračí úsvit mě velmi příjemně překvapil, protože jsem si myslela, že autorka se nebude chtít pustit do samotné kolonizace (anotace moc nečtu). Opak byl pravdou. Čtenář dostane vše o tom, jak lidé osídlovali Pern, jak studovali draky (ohňové dráčky), i jak poprvé bojovali s vlákny. Přes vznik dračích jezdců až k letce královen.

Zaujalo mě, že tato západní kniha má vlastně v něčem docela blízko k sovětské sci-fi. Lidé přilétají na Pern s mnoha socialistickými až komunistickými ideály a záporné postavy jsou sobci, kteří chtějí především získat bohatství sami pro sebe. Na rozdíl od sovětské sci-fi se ale nepodřizuje vše tomu, aby ani nejhloupějšímu čtenáři neuniklo poznání zla. Četba je tak mnohem příjemnější.

Také mě zaujalo v jak moderní a svobodomyslné společnosti lidé na Pernu žijí. Autorka se narodila v roce 1926 a tady píše o manželstvích na zkoušku (ono to v minulosti v nějaké podobě určitě někde na ostrovech existovalo, takže jí ta myšlenka mohla být bližší než nám dnes). Vše se podřizuje tomu, aby lidé ochotně přiváděli do nového světa nové obyvatele. Vztahy mezi muži a ženami jsou velmi rovnoprávné a zpravidla popsané jako harmonické a dobrovolně dlouhodobé. A homosexualita není nic, za co by se měl člověk stydět (zároveň tedy není nikde specificky popsáno, jaká mají nebo nemají homosexuálové ve společnosti práva, ale nijak zvlášť mi to nechybělo). Vůbec si nevzpomínám, že by Pern byl takový (vybavuju si, že po 2500 letech spíš upadal do pozdního středověku).

Příběh i postavy mě velmi bavily. Byla tam i hluchá místa, ale to se při tolika sledovaných osudech snadno stane, že ne všechny čtenáře zajímají všechny linky.

***

The Chronicles of Pern: First Fall
(Pernské kroniky: První spad)

Po značném nadšení z chronologicky prvního dílu jsem rovnou pokračovala ke sbírce povídek. "The Survey: P.E.R.N." je krátký doplňek, který by samostatně nefungoval, v kontextu je ale určitým vysvětlením, proč byla planeta označena jako vhodná ke kolonizaci. Za nejlepší považuji důraz na to, že podoba se Zemí ovlivnila úsudek badatelů a ti z nostalgické touhy po Zemi, jakou znali jen z historických záznamů, možná nebyli až tak pečliví, jak měli být.

Další povídka "The Dolphins' Bell" mě vůbec nebavila. Je to to nejslabší, co jsem od McCaffrey četla. Hlavním hrdinou je Jim Tillek, který vede evakuaci z Přistání. Vypadalo to jako linka, kterou autorka původně chtěla prokládat linku prvních drakenů v třetí části Dračího úsvitu, ale nakladatel byl proti. Mně by to tak ale asi oslovilo víc. Samostatně to podle mě nefungovalo dobře.

Ani třetí povídka "The Ford of Red Hanrahan" mě příliš nenadchla. Představuje jen drobný doplněk, střípek historie, který bych možná ocenila více, kdybych si pamatovala, co se v pevnosti odehrálo nebo neodehrálo o 2500 let později.

Teprve čtvrtá povídka "The Second Weyr" mi vrátila chuť ke čtení (tedy vlastně k poslechu). První Weyr je přeplněný a mladí drakeni, kteří se mnohdy musí dělit o prostor s drakem, aby vůbec měli kde spát, touží po nových prostorách. Tento kousek historie je docela zajímavý. U draků je určitá nerovnost pohlaví (evolučně je samozřejmě krajně podezřelé, že by královny nemohly žvýkat patřičné nerosty kvůli plodnosti, když celá ta záležitost s chrlením ohně je tu kvůli vláknům, vypadá to spíše na zásah konzervativní genetičky... na druhou stranu, není to ani nemožné, protože kdyby to tak bylo už u ohňových dráčků, pak by nutnost ochrany hnízd zdůvodňovala, proč všichni draci poslouchají královny). Po prvním rozhořčení nad touto skutečností, zřejmě drakeni také dospěli k určitému rozdělení rolí, které se stane tradičním (zvláště s ohledem na to, že draci páchají po smrti jezdce sebevraždu a zlaté dračice jsou příliš cené). Sean se stará o výcvik drakenů, Sorka o chov draků (což při větším počtu královen je práce na plný úvazek). Hlavní hrdinkou povídky je Torene a zápletka je spíš do červené knihovny, ale celková zajímavost pro čtenáře mi přišla mnohem vyšší než u všech tří předchozích povídek dohromady.

Poslední ve sbírce je novela "Rescue Run", která původně vyšla samostatně. Ta mě bavila. O té jsme se dokonce hádali u večeře. Je v ní mnoho okolností, které se jeví jako nepravděpodobné. Že by loď nepoznala z orbity, zda je planeta osídlená a musela za tímto účelem přistát? Dnes, když máme satelitní mapy už to nezní jako příliš pravděpodobné. Že by někde zůstali "zapomenutí" přeživší? (Ale byli doopravdy zapomenutí, nebo se jen chtěli dostat z Pernu? Povídka vyzněla spíše ve prospěch první možnosti, jenže to se jeví jako nepravděpodobné.) Dává smysl, že by po nalezení jedné skupiny nebylo věnováno více péče hledání dalších? Povídka má vysvětlit, co se stalo se zprávou, že Pern potřebuje pomoc Země a proč o 2500 let později je kolonie už docela zapomenutá. A řekla bych, že po této stránce mě autorka úplně nepřesvědčila. Ale velmi se mi líbilo, jak hrdinové řešili množství paliva a přesnou váhu, kterou jsou schopni přepravit a pouhých 90 kg nad limit pro ně znamenalo velký problém. A mám ráda na starších sci-fi jak lidé v klidu létají vesmírem a koukají přitom na stopky, když je potřeba správně načasovat zrychlení a odhadnout manuální stlačení tlačítka, aby to bylo tak akorát. Úplně si neumím ředstavit, že by takové kritické momenty nebyly v době meziplanetárních letů automatizované.

27.02.2023

Knihu jsem koupila náhodou a jako obvykle jsem od knihy, která má člověka poučit o dětech, nic neočekávala. Nakonec to bylo zajímavé. Nejvíce se mi líbila část s materiály, kde jsou popsané postupy - pro laika je to zajímavé a myslím, že leccos se u nás dá uplatnit i u prvňáků. Co mě velmi šokovalo je, že běžná mateřská škola počítá s tím, že děti ve věku 3-5 let budou sedět na zadku a vyplňovat písanku nebo jiné cvičení a v 5 letech budou umět číst, psát a počítat. Zatímco se zahradou a pobytem venku se zřejmě příliš nepočítá. Bohužel, kniha neobsahuje pro českého čtenáře doplnění o úvod, který by vysvětloval, jak přesně to s těmi francouzskými školkami je. Naše školky jsou podle všeho sice nepříliš podnětné, ale mnohem svobodnější prostředí pro dítě. Velmi mě zaujalo, že experimentální třída byla věkově smíšená a je popisována spolupráce mezi různě starými dětmi. To je myšlenka, které velmi fandím. Přijde mi nepřirozené držet pohromadě 25 lidí stejného věku, nikde mimo školu se to člověku neděje. Nelíbily se mi jen dvě věci. Úmorné opakování stejných myšlenek a nedostatečné členění textu. Ocenila bych kdyby byly do rámečku vyčleněny metody nebo naopak jejich aplikace nebo prostě kdyby to bylo vymyšlené tak, aby člověk mohl zpětně snadno vyhledat postup či přístup, který ho zaujal a nemusel kvůli jeho nalezení nutně číst i "my jsme to udělali tak a tak" a několik názorných příkladů.

25.02.2023

Otvírala jsem knihu s tím, že ji nejspíš nedočtu. Hned na první stránce jsem si všimla, že je tam příliš často, kdo, co a jak zadal do počítače (jako kdyby počítače byly něco fascinujícího a ne něco, u čeho si kazíme záda, když vyděláváme na chleba) a takovéto "mrk mrk" na čtenáře v podobě narážek na úplně všechno, co už čtenář určitě dobře ví. Ale nechtělo se mi hledat jinou knihu, kterou mám z místního bazaru, tak jsem tomu dala šanci.

Přiznávám, že mě to bavilo. A bavilo mě to i přesto, že jsem "team SW" a nikdy jsem neviděla ani jeden díl ST. Odsýpalo to, příběh je uzavřený, bez problémů to překoná třeba Neochvějného (o 19 let mladší sci-fi, které jsem četla loni). Líbila se mi i zápletka, přestože byla průhlednější než moje nové spodky. Knihu si asi nechám. V rámci "nefilosofických" sci-fi z 80. let je to celkem poklad. Na pozornost nenáročné, řekla bych ideální na delší cestu nebo na dovolenou.

1 17.02.2023

Poslouchala jsem jako audioknihu. Od příběhu jsem nečekala mnoho, protože Stockerův Drákula mě zklamal a na další slavné kousky z 19. století jsem tedy až tak zvědavá nebyla. Nevšimla jsem si ovšem, že ačkoliv jsou obě knihy z 19. století, reálně jsou z dost odlišných dob a Frankenstein mě příjemně překvapil. Asi jen málokdo z těch, kteří tyto dvě knihy srovnávají, si uvědomí, že Dracula vyšel až 79 let po Frankensteinovi. To je o 19 let víc, než kolik dělí Hobita od Harryho Pottera. Srovnávání by tedy mělo zahrnovat úvahu, jak se čtenář liší od svých prarodičů, protože autory dělí 2 generace. Když jsem toto zahrnula do náhledu na příběh, byla jsem po všech stránkách nadšená. Vzhledem k tomu, že rok 1818 se mi zdá poměrně vzdálený, netroufám si ale posuzovat, zda se postavy chovaly dostatečně realisticky nebo ne.

6 17.02.2023

Tak ani na druhý pokus mě Drittzt nepřesvědčil. Hrdinové jsou sympatičtí, ale chybělo tomu napětí. Po týdnu už skoro ani nevím, o čem to bylo. Líbilo by se mi to, kdybych byla podstatně mladší, ale dostala jsem s k FR pozdě (ať už ve vztahu k věku nebo počtu přečtených generických fantasy knih). Nejvíce se mi líbí, jak u Drowů funguje, že magie a náboženství mohou pohnout rozdíly mezi pohlavími. To jsou určitě body k dobru, protože u řady děl je úsměvné, když stejně magicky obdaření jedinci různých pohlaví nemají ve společnosti stejné postavení. Naposledy jsem nad tím nevěřícně kroutila hlavou u Tchaikovského Stínů vědoucích.

1 10.02.2023

(SPOILER) První "opravdové" čarodějky. Za své dvanáctileté já, které bylo ze Soudných sester na té nejvyšší větvi lancerského pralesa, musím dát i teď po druhém čtení *****, i když bych nikomu nevymlouvala názor, že se to možná místy malinko vleče. Tehdy mi ten (vcelku předvídatelný) děj přišel neprokouknutelný. A zapomněla jsem, jakou tomu Pratchett na posledních řádcích nasadil korunu. Takový drobný detail mě obvykle potěší a ve dvanácti mi určitě připadal geniální. Od té doby jsem četla i viděla nějaké Shakespearovy hry, takže jsem teď ocenila zase jiné aspekty. Jen inscenaci samotných Soudných sester jsem, bohužel, ještě neviděla.

Od Pratchetta nečekám strhující akční děj, ale spíš zábavné a osvěžující uchopení tématu. Ta nenucenost, která mi chybí v Magickém prazdroji, tady funguje dobře. Líbilo se mi divadlo, byť ho tam někdy bylo na můj vkus skoro až moc. Líbilo se mi, jak měl vévoda problém pochopit lancerský lid a jak šašek vysvětloval vévodkyni, jak prodat lidem nepopulární změny.

A jak to vůbec Kantůrek myslel s těmi soudnými sestrami? Čeština disponuje slovem sudičky. Chtěl snad zdůraznit, že čarodějky zachovávají soudnost i tehdy, když ji ostatní ztrácí?

***

Výběrčí si odkašlal. „No, pane, víte, já jim vysvětlil, že potřebujete vybudovat stálou armádu a tak dále, ne? A on prý na co, a já že kvůli lupičům, ne? A ony že je lupiči nikdy neobtěžovali.“
„A co civilní sféra?“
„Vidíte, málem jsem zapomněl, ne? Dokazoval jsem jim, že musíte stavět a udržovat mosty, ne?“
„No a?“
„A ony na to, že je nepotřebujou.“
„Aha,“ prohlásil vévoda hlasem znalce. „Jenže jak se dostanou přes řeku? Tekoucí širokou vodu neobejdou!“
„Nejsem si tak docela jistý, pane. Já si myslím, že čarodějky obejdou cokoliv.“

***

Dole na pláních to bylo něco jiného. Tam když jste do lidí kopli, snažili se oni kopnout do vás. Jenže tady? Když jste kopli do lidí tady, tiše vám ustoupili z cesty a trpělivě čekali, až vám noha sama upadne. Jak se měl král dostat do historie, když vládl takovým lidem? Ty jste mohli utiskovat se stejným výsledkem jako matraci.

***

„Copak ty nechceš zemřít vznešenou smrtí pro spravedlivou věc?“
„Já budu pro tu věc raději tiše žít. S vámi čarodějkami je to jinak, vy si můžete dělat, co se vám zlíbí, ale moje možnosti jsou omezené.“

***

„Jsme povinny mluvit pravdu,“ řekla. „Ale nikde nebyla řeč o tom, že musíme všem vytroubit i věci, na které se nikdo neptal.“

8 30.01.2023

Přiznávám, že nemám ráda DragonRealm, DragonLance a to, co jsem četla z ForgottenRealms (od jiných autorů) se mi také nelíbilo. Přečtení čehokoliv z FR od Salvatora jsem se tedy dlouho vyhýbala. Neměla jsem odvahu pustit se do toho od Domoviny, tak jsem si vybrala díl, u kterého už je jistota, že autor je "vypsaný". Abych do začátku řekla něco pozitivního - ze všech těch autorů, kteří píší v uvedených světech, patří Salvatore k těm nejlepším.

Pro mě to ale není. Za celou dobu jsem si stěží zapamatovala, jak se kdo jmenuje, protože kromě Dritzzta byli všichni jen takové křoví. Pěkně kvetoucí křoví, na tento druh fantasy. Líbilo se mi, jak byl věnován prostor postupně rostoucímu napětí mezi trpaslíky a lidmi, které dodávaly knize širší záběr a celek tedy byl něčím více, než jen prostým "hrr na orky". Příběh mě ale, bohužel, příliš nezaujal. Opakovaně jsem se dívala, kolik knihy už mám přečteno, abych odhadla, když už se do sebe tedy konečně pustí, pobijí se navzájem a já si budu moct odškrtnout Salvatora ze seznamu autorů, od kterých jsem nic nezkusila. Líbilo by se mi to před 20 lety, teď už to je jen "další obyčejná fantasy kniha". Abych si byla naprosto jistá, že se mi nechce číst celou sérii, plánuju ještě Bezhvězdnou noc. Pokud mě nebude bavit víc než Tisíc orků, s Dritzzem končím.

1 29.01.2023

Jako pro dospělého to pro mě bylo velmi předvídatelné, ale neumím v tomto případě odhadnout, jak moc by bylo jasné čtenáři z cílové skupiny, co se bude dít dál. Nejvíc se mi líbila část, kde se Cal dostal k uzamčeným vzpomínkám a vysvětlilo se, kdo tedy doopravdy je. To bylo super a jako dítě bych z toho byla nadšená. Z celé série si ale za chvíli budu pamatovat jen to, že tam byla spousta nelogického chování a nepovedené dialogy. Dočetla jsem s dojmem, že to je tedy taková vykrádačka Harryho Pottera, která se snaží být "americky" vtipná a akční jako Percy Jackson, ale nic nedělá pořádně. Percyho Jacksona si schovávám, Magisterium si nenechám.

29.01.2023

Tento díl, jakkoliv nabitý dějem, pro mě představoval spíš výplň před finální bitvou. Ty nejlepší kousky (o Nepříteli smrti a oživování) byly příliš uspěchané a už jsem se ani nesnažila přemýšlet nad tím, kdy a jak se Tamara zapojila do plánu na Calovu záchranu a jakto, že jí nikdo na nic nepřišel a v ničem nezabránil a proč to šlo tak hladce... Milostná linka je tam pořád dost na sílu. Hrdinům je 15, tak to se musí dát dohromady. V rámci série mi to nepřipadalo horší ani lepší a vzhledem k tomu, že jde o tenkou a předposlední knížku, jsem se rozhodla sérii dočíst (jsem zvědavá, jak to tedy autorky plánují uzavřít a už jsem skoro na konci).

1 29.01.2023