ZajDa37 komentáře u knih

Ach Anne. Milá, chytrá, hezká a nevinná Anne. Proč si zrovna tebe, mladou bezbrannou dívku s takovým nadáním, musela do samotného pekla (protože koncentrační tábor se nedá nazvat jinak než peklem) odvést zrůdná a odporná ideologie vedená šílenci. Čím jsi se vůči nim provinila? Z jakého důvodu jsi nemohla zůstat navždy usměvavá? Z každé stránky tvého deníku můžu cítit cit, který jsi v sobě měla. Měla jsi plány. Být spisovatelkou, cestovat. A já se ptám, kvůli komu se to nesplnilo?

17 17.01.2016

Michaile Afanasjeviči Bulgakove, smekám před vámi v tichém úžasu. Chtěl bych říct tolik krásných slov o vašem románu, ale bylo by to málo. Ta kniha je geniální, ironická, ďábelská, mistrovská, pilátská. A mrazivá, když Woland má více pochopení než sovětští kritici. Ďábel je mi sympatičtější než andělé. Věřím, že vám byl též.

Michail Afanasjevič Bulgakov nezemřel. On se připojil na koních ke svitě Wolanda, ďábla, který ho pochopil, spolu s Mistrem, Markétkou, Korovjevem, Kňourem, Azazelem a Pilátem. Sbohem, můj učiteli.

Kdybych mohl tak dám šest hvězdiček.

16 20.02.2016

Nuž, hleďte, vy, co této knize dáváte odpad a posíláte ji do pekel, vy, kteří jí vyháníte ze školy, kteří láte Boženě Němcové, za to že toto dílo napsala a házíte ho zpátky, do propadliště dějin! Hleďte vy všichni, (slovy Michaila Bulgakova: "Čtenáři, za mnou."), já Babičku přečetl. A líbila se mi.

Ano, uznávám, že, tato povídka ve své podstat nemá děj a jde jen o popis toho, co se událo na malém venkovském stavení, za dobu co tam bydlela babička. Ale, jaký je to popis. Kdo z vás by nechtěl, alespoň v koutku duše, v malinké skulince, babičku, o jaké Božena Němcová psala? Hodnou, mírnou, laskavou a chápající. Vyčítáte jí, že dětem vše zakazovala a do všeho se pletla. Vaše babičky to nedělají?

Babička je symbol. Nejen českého venkova, ale i rodiny a nad vším bdící dobré stařenky. Tím končím svou obhajobu.

15 06.04.2016

Znáte ten pocit, sedíte v restauraci a čekáte až vám přinesou dlouho očekávané jídlo. Zatímco ostatní nedočkavě hltají nebo nechávají zbytky, tak já v poklidu sedím a pomalu vychutnávám delikatesu před sebou. Každé sousto v puse trpělivě a s chutí přežvýkám.
Tak přesně takhle jsem se cítil při čtení této knihy. Zatímco ostatní knihy skoro hltají, tak já pomalu pročítám každý nádherný verš.
A že jich je (sváděl už někdo někdy takhle ženu, Richard III. / buďte si jist, že se pojistím, abych si mohl být jist, Kupec benátský/ žije-li láska z hudby, hrajte dál, Večer tříkrálový)

Shakespeara máme všichni zřejmě zafixovaného jako toho, co napsal Romea a Julii, ale on psal i skvělé komedie. Nemůžu se rozhodnout, která byla nejlepší, ale mými favority jsou Jak se vám líbí, Kupec benátský a Sen noci svatojánské.

Z historických her je samozřejmě (aspoň pro mne) nejlepší Richard III., ale na záda (nebo na hrb) mu šlape Jindřich IV., především kvůli Falstaffovi. Zvláštní že ve Veselých paničkách... mne tolik nenadchnul.

Zřejmě nejgeniálnější Shakespearovou hrou je pak Hamlet. Ty jeho zdánlivě šílené odpovědi vůbec nejsou šílené. Jsou pro ostatní postavy jenom podivné tím, že jdou na dřeň (ne, že by jedl, spíše je pojídán; Hamlet na otázku, kde je Polonius). Ale podle mě je stejně naprosto geniální Shakespearovou tragédií apokalyptický Král Lear, s tolika významy. Jedno z největších překvapení u Shakespeara pro mne představoval Coriolanus. Hra, která popírá demokracii, nebo-li slovy Coriolana: moc tupé lůzy. Ono to zní hezky, problémem je, že takhle se dostávají k moci diktátoři.

Romance pak beru jako průměrnější Shakespearovy hry, snad kromě Bouře a Zimní pohádky, možná i Cymbelína.

A jednou z nejkrásnějších částí Díla, básně. Venuše a Adonis, Znásilnění Lukrécie jsou jenom nádherným předvojem před ještě muzikálnějšími Sonety.

Po šesti měsících dočteno, a závěr? Shakespeare je prostě geniální autor. Ne všechny jeho díla se mu povedly (Perikles, Jindřich VIII.) , ale ty ostatní jsou geniální. Shakespeara jsem nedočetl. Shakespeara nejde dočíst. On pokračuje dál, pokračuje v nás. A jeho příběhy nikdy nekončí. Pořád tu jsou totiž ty příběhy z jeho her a ty vlastnosti. Othellova žárlivost, Macbethova ctižádost, láska Romea a Julie, neváhavost Hamleta, humor Šašků, války Kateřiny a Petruchia a rasová nesnášenlivost vůči Šajlokovi. Všechno je to v nás. Will je prostě génius. Génius jazyka, příběhu i postav.

Upřímně, nelíbí se mi nějaké přeslazené románky ze kterých by se dala naivnost a patetičnost ždímat, ale příběh Petra a Lucie mne dostal. To dílo není kniha, to je jedna velká oslava lásky a jedna z největších obžalob války. Je to citát naděje, života a lásky.

Je tolik protiválečných románů psaných z pohledu vojáka (Na západní frontě klid, Oheň, Sbohem, armádo), ale tak čistý a prostý příběh je přebije.

Ti, co tady píšou že ta kniha nemá děj, tak ať si přečtou jiný román o válce, třeba od Remarquea. Protože tohle nepotřebuje děj, to je o snech zamilovaných, které přetrhl meč války.

11 22.02.2016

"Padl v říjnu 1918, v den, jenž byl na celém bojišti tak klidný a tichý, že se zpráva vrchního velitelství omezila na větu: Na západní frontě klid."

Jak může být klid, když padne nevinný člověk, který za nic nemůže. Nerozpoutal konflikt ani neposílal miliony vojáků do pekla zákopů. Jediné čím se provinil bylo zabití George Duvala, protože by pak byl sám zabit. Proč musely zemřít ty spousty mladých lidí, Leer, Müller, Katcziensky a Paul Baümer? I kdyby přežili, umřeli by ve společnosti, která nezažila útoky plynem i střepiny granátů.

Věc, kterou mne tato kniha naučila je, že je jedno jak moc civilizovaní jsme, stačí aby začal boj, a změníme se zase ve zvířata. Krutost války je bezmezná a proto jsem z přesvědčení pacifista. I na duších vítězů totiž zanechá nesmazatelné šrámy.

"První granát, jenž dopadl, zasáhl naše srdce."

11 26.01.2016

Tohle je jedna z nejzvláštnějších knih, které jsem kdy četl. Děj je vyprávěn schizofrenním způsobem tak jako se to děje na planetě Tralfamadoru, odkud přilétají létající talíře. Jatka č. 5 je postmoderní román v pravém smyslu toho slova. Jsou tady citace jiných děl, černých humor, nelineární dějová linie, skoky v čase, míšení žánrů a hlavně, a to je nejdůležitější, kniha má spoustu interpretací.
Můžete si myslet, že všechno, co Billy zažívá je pravda. Že ho opravdu unesli mimozemšťané, že pendluje v čase, že byl spářen s Montanou Wildhackovou. A bude to správné a nepochybně dobré, si to myslet. Protože je to možné. V rámci vonnegutovských možností.
Můžete si myslet, že si Billy celé Tralfamadořany vymyslel pod vlivem četby románů Kilgora Trouta. Jak pak ale vysvětlit to cestování časem? Snad bychom to celé mohli připsat na vrub Vonnegutově experimentu.
A můžete si myslet, a tohle si myslím já, že těmito skoky v čase Billy utíká před hrozivou reálností války a událostí, co jsou kolem něj. Po celou dobu psaní knihy jsem si psal takovou mapku s tím, jak sebou Billy v čase hází sem a tam. A zjistil jsem, že tam je jediný trvalejší průsečík všech časových údajů, kam se Billy po celou dobu trvání knihy vrací. Do roky 1944, respektive 1945 do doby zuřící druhé světové války. Ano, jsou tam i další věci, co se prodlužují a nejsou jednorázovou cestou, Pilgrimovy zážitky na Tralfamadoru, pobyt v zotavovně s Rosewaterem nebo léčení v nemocnici roku 1968.
Přijde mi, že Billy se těmito "cestami časem" snaží nějak uniknout drtivé skutečnosti, která se s ním vždy nějak setká, která se mu připomene a on se musí vrátit a letargicky reagovat. A pod vlivem druhé světové války se Billy upne na jedinou myšlenku, že všechno v našem životě je strukturované, je předem dané a naplánované. Nemůžeme se tomu nijak vyhnout, protože nás všichni nechají, abychom to udělali. Jak jinak se vyrovnat s nervy drásajícími věcmi z války. Všechno se děje, neboť musí. Je to nutné. Tak to chodí.
Třeba se Billy ve svých viděních trefil, třeba byly správné, takže doopravdy viděl, co se mu stane. Dostane se mu tedy ještě větší dávky letargie. Koho by nepoznamenaly masakry tohohle období. Billy dá svému myšlení formu, tvar, postavy malých Tralfamadořanů. Ti se zdají žijícím ztělesněním jeho postojů. Upneme se na šťastné okamžiky. A z toho jsem se snažil pochopit, že Billy se snaží během války upínat na třeba možné skutečné události ve svém životě. Je to trochu depresivní, nejvíce se to projevilo během Billyho popisu válek Tralfamadořanům. Neberou války na vědomí, protože nejsou důležité, jsou šťastnější okamžiky. Ale ty zlé jsou tady taky. A snad proto napsal Kurt tuhle knihu Protože je solný sloup.
Nebo ještě jinak. Další z možných interpretací, která se ve mně po dočtení ozývá čím dál tím víc, je, že Kurt se snažil napsat román podobný těm z Tralfamadoru, kteří na svých knihách oceňují obraz života, jenž je krásný, překvapivý a hluboký. A Vonnegut si nedává o nic menší úkol než předestřít nám obraz tohoto života v celé jeho šíři a na každém menším kousku popsat vyrovnání se člověka s válkou a problémy z toho plynoucí.
Víc toho ze sebe už asi nedostanu. Mohli jste to pochopit jinak a já váš názor respektuji. Mě tohle přijde pravděpodobné.

Jestli je tahle kniha a tenhle komentář na vás příliš náročný, tak to chodí, odpovím vám jinak: "Ptí-pííí-ptíí"

10 20.01.2017

Je snad jen jedna kniha ke které bych mohl Exupéryho mistrovské dílo přirovnat, protože stejně neopakovatelným způsobem popisuje krásu dětské duše a to je Carrollova Alenka v kraji divů. Ale zatímco Lewis Carroll zobrazil nekonečný svět dětské fantazie, Saint-Exupéry ukázal, že jedině děti (a malý princ) dokáží vidět svět skutečně. Carroll vidí, že děti vidí svět neobyčejně složitě, Exupéry vidí, že děti vidí svět neobyčejně jednoduše. Pravdu mají oba. Svět dětí je složitě jednoduchý (nebo jednoduše složitý?).

Kniha obsahuje takové množství filozofických mouder, že je vlastně sama pro sebe studnicí neopakovatelného citu. A když se podívám na nebe doufám, že beránek nesnědl růži. Snad se malému princi nic nestalo, snad mu had neublížil.

10 18.01.2016

Četl jsem Dostojevského, Austenovou i Melvilla, ale žádná kniha, kterou jsem zatím otevřel, nebyla tak dokonalou směsicí britského humoru a tak pravdivým vylíčením příhod, jež se prostě musely odehrát. Polovinu lidí z vyprávění v knize snad každý zná z vlastní zkušenosti. Je škoda, že tři muži nebyli na vodě ještě o trochu déle. Snad to vynahradí Tři muži na toulkách.

9 22.11.2015

Každý spisovatel je svým způsobem vypravěč a Gabriel G. Marquez je ten nejlepší vypraveč, se kterým jsem měl tu čest se setkat. Všemu, co je v knize, věřím. Prasečím ocáskům, létajícín kobercům i třem tisícům mrtvých.
Během čtení o plukovníku Aurelianovi Buendiovi a jeho kapitulaci mne zaplavila nekonečná osamělost a došlo mi, jak moc je ta kniha skvělá.

Děkuji, Gabrieli José Garcio Marquezi, že jsi mně naočkoval buendiovskou samotu.

8 16.03.2016

V poslední době začínám čím dál tím více podléhat ruským románovým epopejím, Vojně a míru, Bratrům Karamazovým a právě teď i Doktoru Živagovi. Je to dílo těžké, klasické a typicky ruské. Už jenom ta velká matička Rus, která je tak nevyzpytatelná a tak podobná Laře. Dokážu, i když s obtížemi pochopit důvod, který vedl doktora k tomu, že vydal Laru Komarovskému. Tohle dílo by si právem zasloužilo Nobelovu cenu, už jenom za ty popisy přírody (kvůli kterým se teď kolem sebe dívám mnohem pozorněji), i za tu osudovost, která je na každé stránce románu.

Nedokážu ani moct říct, jaké myšlenky tento román podává, ale doktora, Laru, Toňu i ostatní budu mít ještě dlouho před očima. Snad někde našli místo, když jim ho revoluce nedala. A to je myšlenka, kterou jsem pochopil já.

"Planula svíce na stole. Svíce tam plála."

8 08.02.2016

Tahle kniha mne naučila, že jednoduchá věta se dá říct naprosto složitým způsobem, takže pak přemýšlíte pět minut, co chtěla Jane Austenová napsat. Další věc, které kniha obsahuje hromadu, je všudypřítomná ironie. Pan Bennet měl tak zjevně sarkastické poznámky, že se divím, že na to jeho žena nepřišla. Román navíc obsahuje neskutečné panoptikum karikatur, ať už podlézavého pana Collinse, pyšnou tetu pana Darcyho, vdavkuchtivou paní Bennetovou, namyšlenou slečnu Bingleyovou, lehkovážnou Lydii nebo intikařícího pana Wickhama. Čekám na čtení dalšího románu Jane Austen.

8 17.10.2015

Po skončení knihy jsem se pousmál. Hořkostí. Jak moc jsme se tomuto Mločímu věku přiblížili. Ačkoliv už hrozbou není Německo, tak si stále myslíme, že jsme pány naší zeměkoule a můžeme si s ní zacházet jak chceme. Kvůli penězům i podporujeme i náš vlastní zánik. Lidé v knize učili mloky jak se stát civilizovanými, škoda je, že jim lidé předali i zbraně a válku. Srovnejte ty klidné a mírné tapa-boys kapitána Van Tocha s mloky, kteří zničili a podryli pětinu souše. Tu proměnu s nimi udělali lidé.

7 12.02.2016

Nejkratší Shakespearova hra. A přesto je v ní mnohé. Vražda, touha po moci, nenávist, nadpřirozeno, věštba a šílenství.
Macbeth i jeho žena jsou nadčasovými typy. On jako lehce ovlivněný a slabý muž,
"...jak kočka, co rybku chtěla, však nohu smočit ne..."
a jeho žena jako sebestředná, ctižádostivá a nakonec zcela labilní žena.
"Zmiz odporná skvrno, zmiz."
A navíc je tu ještě neodvratitelná moc osudu. Vždyť stalo by se, co se stalo, kdyby se Macbeth nesetkal s čarodějnicemi? Kdyby se nedozvěděl věštbu? Bylo by něco jinak? Možná.
"...pustá zem. Tam sejdeme se s Macbethem."

6 15.11.2016

Shodou okolností jsem v poslední době četl dvě knihy, které jsou na zdejší databázi celkem haněny. Babičku (viz můj komentář) a tuto Snídani u Tiffanyho.

Na to že má hodnocení 74 procent, jsem tu našel docela dost komentářů, které si stěžují jaký je to průměr. Takže já se vás ptám: Co vám vadí? Hlavní hrdinka? To byl autorův zájem. Buď ji milujete nebo nenávidíte. Pochopte, že Holly je ikona své doby ať se vám to líbí nebo ne.

Mimochodem jsem se po dočtení zkoušel podívat na film a nic moc. Z mé představy romantického spisovatele se stal typický playboy, celá kniha zpřeházena. Jediné dva světlé body: vynikající Audrey a hudba.

6 12.04.2016

Ze začátku jsem se do knihy nemohl začít a chtěl jsem svoje hodnocení snížit. Pak se ale příběh rozvinul, zejména pro mne od okamžiku setkání Maguy s Corou a já se do příběhu "dostal". Cooper je bezesporu klasik jak americké tak světové literatury, už jenom pro to vylíčení indiánů.

Ten nečekaný konec knihy mne dostal. Myslím si, že je omyl, že tato kniha je vnímána jako dětská literatura. Ten příběh uchvacoval, uchvacuje a bude uchvacovat děti i dospělé.

6 08.03.2016

Hrabě Dracula...jak já jsem mu fandil. Ano, doopravdy jsem mu fandil a v duchu si přál, ať už konečně skoncuje s celou skupinou okolo Van Helsinga. Neříkám, že bych je přímo neměl rád, jenom mi přibližně od poloviny knihy začali lézt docela dost na nervy, tím jak byli ctnostní a věřící a ušlechtilí a milující a tak dále. To alespoň Dracula se i přes to, že byl upír, choval víc jako normální člověk.
Ale jinak, tahle kniha už dnes, v době kdy je člověk už otupen televizním a filmovým násilím a strašením, nemůže být považována za horor jako dřív. To ovšem neznamená, že by nějak došlo ke ztrátě její kvality, to vůbec ne. Jenom se tak posunuly meze toho, co je pro nás strašidelné, že dnes už je Dracula pro nás více než děsivým příběhem spíš dobrodružnou knihou. Ale velice dobrou dobrodružnou knihou.
Možná to teď vypadá, jako že si protiřečím, když řeknu, že hlavní postavy byly až moc nekriticky zobrazené, a zároveň to je dobře napsaná kniha. Jenže to si neodporuje. Tři mušketýři jsou přece také až příliš jednoznačně kladní hrdinové, a přitom nám to nebrání říct, že to je výborná kniha.

5 08.05.2018

Kniha, která je stejně tíživá jako doba, ve které se odehrává. Člověk nemůže na konci nefandit Kateřině Horovitzové, když (pozor spoiler) se rozhodne pomstít se. Za rodiče, skupinu obchodníků, krejčího, za ohně vycházející z komínů krematorií, za popel, který bude navždy na povrchu země, ve všech lidech.
Ano, mohlo by se říci, Kateřina Horovitzová není o nic lepší než nacisté, taky vraždila. Jenže si musíme všimnout, že Kateřina nezabíjela lidi, ale bojovala proti bestiím, bezcitným bestiím. Někomu, kdo si jako kočka s myší hraje s lidskou nadějí, vírou a sny. A Kateřinu hájím i přesto, že jinak opovrhuji trestem smrti, vrahy, kteří se hají vznešenými myšlenkami.
Celou knihou se navíc táhne motiv toho, jestli je vůbec někde místo pro klidný život. Jestli už je celý svět táborem s ohni, kouřem, plynem a obviňujícím popelem.

5 11.06.2017

Katyně je ... eh ... zvláštní kniha. Morbidní, obscénní, faktografická, ovšem s úžasnou nadsázkou, groteskou a černým humorem. Lízinka Tachecí je alegorií nemyslící a slepé mládeže, otupěná, flegmatická, které je jedno, co dělá, i když je to zrovna učení se o popravách. Stát v roli vraha je navíc jedna z nejpodivnějších myšlenek, kterou člověk vymyslel a v myšlence školy popravčích je dovedena ad absurdum. A nikomu to nevadí, ani naivní Lízince, náruživé Lucii Tachecí, ani doktoru filologie, který se nechá uplatit za knihu, ani citlivému básníkovi Richardovi. Nikomu nepřijde představa školy, kde se vraždí, zvrácená. Ale co těmto lidem přijde zvláštní je, že žena bude katem. Proč jim nepřijde zvláštní popravnictví samo o sobě?
Za tohle, naivní Lízinku jako symbol všech tupých mas a geniální linku s vojenskou kariérou docenta Šimsy dávám 5*.

5 22.05.2017

Jih USA byl ve třicátých letech zajímavé místo. Místo, kde jste se mohli tvářit jako ctnostní a bohabojní občané starající se například o kulturní vzdělání domorodých národů a na druhé straně zametat pod koberec všechno, co by souviselo s tím, uznat černochy jako sobě rovné. Místo, kde jste mohli na jedné straně hluboce odsuzovat Hitlerovo zacházení s židy a na straně druhé volat po větší přísnosti v jednání s černochy.
A v tomto místě vyrůstají dvě nevinné děti, Jem a Čipera s kamarádem Dillem. Velkou část knihy zabírá popis jejich dobrodružství, takže se vám může chvílemi zdát, že čtete Toma Sawyera. Ale pod tou zdánlivou slupkou se skrývají temné předsudky a nesnášenlivost, která se plnou silou projeví při procesu s Tomem Robinsonem.
Na předsudky se tu nedívá jako na něco zvláštního, ale jako na normální součást lidského života. A tak je smutné, když i po promyšleném Atikově projevu porota Toma odsoudí. Je to smutné, i když se radili dvě hodiny. A tak se člověku někdy opravdu nechce ven. Jako Arthurovi.
Je to zajímavý příběh, kde tak nejde předně o nenávist a rasismus, ale spíše o pohled na širokou společnost jihu v třicátých letech, kde je ovšem i ta nesnášenlivost zakořeněna jako hnusná plíseň.

"Tentokrát nebojujeme s Yankeei, bojujeme se svými přáteli. Ale pamatuj si, i kdyby šlo sebevíc do tuhého, budou to přesto naše přátelé a tohle bude pořád náš domov."

"Sojek si postřílej, kolik chceš, když je trefíš, ale pamatuj, že je hřích zabít drozda mnohohláska."

"Jediná věc, která se neřídí pravidlem většiny, je lidské svědomí."

"...ale za jistých okolností a vždy, když se okolnosti vymykají z jeho moci, člověk musí lhát."

"Ať je to jak chce, dav vždycky sestává z lidí."

"...tlupu zdivočelých zvířat lze zarazit, z toho prostého důvodu, že v nich zůstala lidskost."

"...ale tady u nás platí, že jakmile máš kapku černý krve, jsi celá černá."

"...já myslím, že je jenom jeden druh lidí. Lidi."

5 09.02.2017