Yogi komentáře u knih

Básnický sbírky obvykle nekomentuju, přestože jsem velký milovník poezie. Popravdě, tomuhle jsem se nějakou dobu vyhýbala, protože jsem fanda spíš starých dobrých autorů a klasik, zvlášť pak těch našich českých, a moderní básně mě tolik netáhnou. Myšlenky se v tom najdou zajímavý, občas i takový, který stojí za to připomínat si nebo si číst každý den, což je vlastně hrozně fajn. Naopak něco ale působí až moc lacině a "teenagerovsky" - já vím, asi unpopular opinions - prostě jako něco, co bych si jakožto třináctka vylepila do deníčku. Ale jako zkušenost, proč ne. A doporučuju přečíst v angličtině - nejen, že to zní všechno mnohem líp, ale taky člověk zachytí opravdu ty prvotní významy a myšlenky.

Knihy tohohle typu - takový víceméně young adult s temnejma zápletkama, postupně se odkrývajícíma tajemstvíma z minulosti, psychickýma poruchama a sem tam s nějakou tou mrtvolou - mám hrozně ráda. "Cenu nevinnosti" jsem si chtěla přečíst hned po "Krásném zlu" (který mě totálně dostalo), a nevím, jestli je to tím, že jsem se k ní dostala po tolika letech a nebo tím, že jsem starší (i když, jinak mě, jak už jsem psala, podobný záležitosti furt táhnou, takže tím to asi nebude), ale zkrátka jsem se nebavila. Jo, četlo se to rychle, je to napsaný svižně a nikde to nijak výrazně nedrhne, ale příběh jsem hned odhadla, dokonce i ten údajně "překvapivý" konec. Mrzelo mě, že nebyla nijak víc vykreslená Annina nemoc, mohla tam ztropit ještě nějaký větší neštěstí, takhle mi tahle linka přišla skoro až prázdná. Ani to nebylo moc strašidelný, potenciál toho starýho obrovskýho baráku naprosto nevyužitej, to to mohlo udělat zajímavější. Jako oddechovka asi dobrý, ale větší intelektuální žrádlo bych v tom nehledala.

17.05.2019

Taková menší černobílá (nebo spíš šedobílá) nuda. Je vážně hodně znát, že toho autorka ještě moc nenapsala, a že to bylo dřív - co jsem tak pochopila - publikovaný jako nějaká internetová sranda. Tudíž netuším, jestli má být zrovna tohle kniha, která nutí čtrnáctiletý holky ke čtení, přestože nikdy předtím neotevřely ani časopis, a starší ženský si nad tím řešej nějaký svý dlouholetý neukojený touhy. Ten příběh ukazuje případ dost toxický "lásky", násilnickýho vztahu - o žádný BDSM tam fakt nejde, nebo alespoň tak to na mě působilo.
Nicméně, jako odpočinková četba to posloužilo, proti tomu nemůžu říct nic. Nepotřebujete to ani moc vnímat a stejně naprosto přesně víte, co se tam asi tak děje - na utahaný cesty ze školy nebo z práce ideální. Mám k tomu ale jednu poměrně stěžejní výhradu - na román koncipovanej jako erotickej je tam toho sexu docela málo. Brala bych to spíš jako klasickou romanťárnu, která občas trochu přitvrdí. Knihu jsem četla po Palahniukově Zalknutí - a ve srovnání s tím se o žádnym přelomovym románu fakt nemůžeme bavit.
Hodnotit hvězdičkama nechci, ale myslím si, že si to přinejmenším označení "odpad!" nezaslouží, protože člověk prostě občas nemá chuť na nic intelektuálně obohacujícího a přesně v takovym případě šáhne po věcech jako je tohle - proto se to píše a je to tak dobře.
(Ale stejně slovo BEJBY už nechci v životě vidět ani slyšet, děkuji pěkně.)

Popravdě pořád nevím, jaký pocity ve mně tahle kniha vyvolala. Zaprvý - nepřišlo mi to moc jako thriller, no, a ani jako detektivka. Spíš jako vyprávění o jednom dost zkaženym městečku - a takovejch je habaděj. Prostě se pár věcí nepovedlo a několik lidí na to doplatilo. Žádnej velkej zázrak, už vůbec ne žádnej velkej horor.
Jestli autorka obšlehla "To"? Netuším, jelikož Kinga nečtu. Ani jsem neviděla film (jak ten starší, tak ten novej). Já spíš říkám, že to má takovej stranger-thingovskej hipster nádech.
Pořád moc nechápu název - jestli je to dělaný jen na oko, nebo aby to mělo styl, aby se to dobře pamatovalo, nebo proto, že z Kříďáka se nakonec vyklube někdo trochu jinej, než si člověk zprvu myslí, a to má bejt právě ta pointa? Nápad s křídovými panáčky je fajn, ale přišlo mi, že byl až tak jako na pozadí - podle anotace jsem čekala, že tam budou hrát ještě trochu jinačí roli. Nějakou zrůdnější, výhružnější - jako pomerančový jadérka.
Ale vlastně se mi ta knížka stejně líbila. Odsejpala jak hodinky - přečetla jsem jí během jednoho dne a hltala až dlouho do noci, i když jsem měla ráno brzo vstávat - jen abych věděla, jak to skončí. Takže účel to asi splnilo a to se počítá.
Vraha jsem odhadovala už od poloviny knihy, ne-li dřív - vyčuhuje tam jak... no, jak hlava z listí. (:D) Ale i přes to, že tahle část vyprávění byla víceméně jasná, mě autorka dokázala udržet v napětí. Nejspíš proto, že se jednalo o jeden z mnoha dílků skládanky. To, jak se ty osudy lidí v městečku Anderbury propletly, mi připadalo docela zajímavý. Takovej butterfly effect trošku, no.
Jasně, že je to jen další počin ze zástupu spotřební literatury. Ale proč ne. Nelogičností tam pár najdete, co už naděláte. Na tu pátou hvězdu to není, ale 4* jsou asi akorát.
A shrnutí? Pokud máte zrovna dlouhou chvíli, klidně se do toho dejte. Rozhodně kniha ze sorty těch lepších "světovejch bestsellerů".

8 19.02.2019

Tak tohle bylo trochu něco jinýho než neustálý omílání aminokyselin na přednášce z bioinformatiky. :D
Abych začala. Námět knihy pro mě originální teda nebyl - něco podobnýho jsem viděla kdysi v nějaký seriálový detektivce, takže žádný překvápko. Prakticky do půlky knihy jsem se bavila. Bylo to napínavý, přestože místy ne tolik uvěřitelný, děsně čtivý a hlavní postavu jsem si fakt oblíbila a ještě se dozvěděla spousta zajímavejch věcí (teda alespoň za předpokladu, že je to všechno pravdivý).
Ironií je, že to začalo drhnout hned, jakmile se na scéně objevil vrah. Škoda. Konec byl hrozně uspěchanej a ve svý podstatě k smíchu. Jo a nečinná totálně hloupá policie - to už je taková tradice, no ne?
Hodně toho zůstalo otevřenýho a nedořešenýho, což mě dost vyvedlo z míry. A ještě něco - nebyla jsem si jistá, jestli mi dělení na krátký kapitoly sedělo nebo ne - vždycky jsem věděla, kde jsem skončila, na druhou stranu mi to přišlo celý trhaný - Theo byl na jednom místě, v další kapitole zas jinde skoro s nulovým vysvětlením, vyhrabal mrtvolu támhle, dal si dvě a dvě dohromady a jak jinak, měl prostě pravdu (!), vyhrabal mrtvolu tady, našel tohohle člověka a hned věděl, že má spojitost s vrahem - like - what the fuck? Takhle v praxi věda snad nefunguje.
Váhala jsem mezi 3* a 4* - 4 jsou moc, takže tak 3,5 s tím, že se stejně na další autorovy počiny těším, protože mě styl jeho psaní baví.

9 16.02.2019

No. Musím přiznat, že prvních několik desítek stránek jsem se fakt bavila - až jsem si říkala, že třeba bude konečně něco z edice "světovejch bestsellerů" stát za to.
Příběh měl určitě skvěle našlápnuto. Adams má dobrej vypravěčskej styl, kterej mi dost seděl, takže se knížka četla dobře, to se musí nechat. Zarazilo mě ale, jak rychle byl svým způsobem odhalen pachatel - od tý doby jsem tak nějak tušila, že mě už nemá co překvapit - a taky že nepřekvapilo. A myslím, že zrovna to má být v thrillerech klíčový - ten prvek překvapení.
Takže za mě spíš ten průměr - občas dost plytký a nerealistický, předvídatelný. Takový chození v kruhu - skoro doslova - kdy člověk stejně ví, jak to skončí. Atmosféra zapadlýho odpočívadla, sněhový "apokalypsy" a žádný možnosti útěku nabízela podstatně víc, takřka nepřeberný množství variací na mnohem kvalitnější zápletku. Spíš to působilo dojmem o něco málo zvrhlejším prvoplánovým young adult - a to asi proto, jak tam bylo přeteenagerováno.

6 10.02.2019

Moje první zkušenost s tímto autorem - a předem říkám, že mě příběh tak dojal, že rozhodně nebude poslední. Krásná knížka, ve který je navzdory počtu stránek ukryto velký poselství - je plná něžností i hořkosladkosti končícího a začínajícího života, s prchajícími vzpomínkami, přestože to nejdůležitější se nikdy nezapomíná. Jo, a taky voní po hyacintech.
Moc se mi líbily ilustrace, mile doplňujou atmosféru celého vyznění, a to, že honorář z prodeje putuje nadaci Hjärnfonden, věnující se výzkumu nemocí postihujících mozek.
Stejně je lidstvo zvláštní zvířecí druh - učíme se jadernou fyziku, léčíme nemoci a lítáme do Vesmíru, ale nedokážeme si poradit s globálními krizemi, prozkoumali jsme jen nicotnou část všech oceánů a vlastně často neznáme ani sami sebe.
"Náš mozek je nejnekonečnější rovnice; až se ji lidstvu podaří rozluštit, bude to větší úspěch, než když jsme doletěli na Měsíc. Ani ve vesmíru není větší záhada než člověk."

13 07.01.2019

Díky týhle knize jsem se zase přesvědčila o tom, že dobrej příběh fakt nedělá všechno. Spisovatel musí taky umět trochu psát. A takovej pocit jsem z autorky teda neměla.
Možná je to jen překladem, ale první část mi přišla jako shluk nesmyslnejch dětskejch žvástů. Pak se to trochu zlepšilo, ale furt to byl takovej pubertální nepovedej slohovej blábol deváťáka ze základky. Fakt si stojim za tim, že jedno konkrétní jméno by se nemělo v nějakým krátkym odstavci vyskytovat ani dvakrát, natož třikrát a víckrát. Hned za sebou jdoucí věty typu "Anne sedí na pohoce. Anne chce zavolat mamince." - jo, a takový hlody tam vážně byly! - hrozně rušily a úplně mi zkazily požitek z celýho čtení. Žádný z postav jsem nefandila, všechny byly naprosto nezajímavý, plochý a daly by se popsat jediným slovem. I když čistě příběh mi nepřišel špatnej, přestože jsem oba aktéry odhadovala - stejně si ale myslím, že by se to dalo napsat daleko líp. Jakože DALEKO líp.
(A jen tak na okraj - marketing "světovejch bestsellerů" teda dělá divy, jen co je pravda.)

6 06.01.2019

No, já teda nějak nevím. Musela jsem si knihu i seriál (na kterej jsem koukala během čtení... asi docela blbost, co?) nechat uležet v hlavě a trochu se tím probrat. Nepomohlo to. Pořád z toho mám dost nejasný pocity a rozporuplný dojmy. Co ale vím - rozhodně nejsou úplně pozitivní.
Tak v první řadě. Za mě určitě nejslabší kniha od týhle autorky. Temné kouty mi přišly super, Zmizelá už je v podstatě kult. Nedá se odepřít, že Flynnová má brilantní vypravěčskej styl, kterej mně osobně neskutečně sedí. Nehledě na to, že její detektivky-thrillery-říkejtesitomujakchcete jsou pojatý trochu jinačím, zajímavým způsobem - neřeší jen vraždy, ale i různý problémy sužující dnešní konzumní společnost. Ty její postavy jsou sice pošuci jeden vedle druhýho, zralý na psychárnu, totálně zavrženíhodný, a rozebrání jejich osobností by vydalo na dalších několik knih - ale to je právě to, co mě u týhle spisovatelky tak bere.
Ale tohle byl maličko přešlap. Slovo, který to dokáže perfektně vystihnout a který se mi po celou dobu čtení honilo hlavou, jako by to Camille taky měla vypálený na kůži, bylo "těžký". Ta kniha byla prostě těžká, dusivá. Všechny témata v ní obsažený. Natolik, že jsem z toho až občas nedokázala dejchat, a to jsem zvyklá na ledacos.
Navíc mi to přišlo celý chaotický a nesmyslný - hlavně krátký, počet stran tomu hrozně uškodil. To, co by potřebovalo vysvětlit mnohem víc, bylo zamlčený. A naopak z toho, co autorka vůbec nemusela rozvádět, byly najednou tři stránky popisů.
Ztrácela jsem se v postavách, vztazích i dialozích. Vlastně i v myšlenkách. A to vyprávění o děsivý párty náctiletejch bylo skoro až groteskní. Vážně si každej dospělej myslí, že to zrovna takhle vypadá, jo?
*(asi?) SPOILER: Amma působila jako takovej pokus o vytvoření Lolity 21. století se sadomaso sklonama. Camille hysterka. Skvělá byla až matka - alespoň jsem se dozvěděla o Münchhausenově syndromu - o tom jsem zatím teda neslyšela. Příběh Adory a Marian mě jako jedinej fakt bavil. //*
Zbytek úplně nefungoval. Konec moc nepřekvapil. Rušily trhliny ve vyšetřování, nedotažený dějový linky a nesmyslnosti okolo vražd, který člověka hned trkly, aniž by se nad tím nějak víc zamyslel. Na prvotinu možná super, ale v jiných měřítkách spíš o něco málo lepší průměr.

5 26.12.2018

Byla jsem v poslední době tak přesycená rádoby tajemnejma příběhama s trapnejma postavama a hrozně "deep" zápletkama, ve kterejch všichni jen lžou - lhaní a utajování všeho možnýho je asi v dnešní době oblíbenej trend naší zakomplexovaný společnosti, co? Ale tady... tady slovo "lež" nabralo úplně novej směr a hlavně - hlavně - rozměr.
Já se teda bavila. Přímo královsky. Až do konce.
Začátek knihy mi nepřišel vůbec pomalej, ba naopak, krásně to udrželo tu správnou temnou atmosféru - mírně zmatenou a zkreslenou, protože Libby je přece zmatená a zkreslená a celej její život je zmatenej a zkreslenej.
Bavěj mě charaktery v knihách Flynnový, slušná přehlídka magorů, hezky vidno, do čeho nás společnost dotlačuje. V životě taky nepotkáváte jen dobrý, hodný lidi. Všichni jsme asi svym způsobem nějak zvrácený.
Tady byly postavy sice víceméně trochu stereotypní, takový, který v knize tohohle typu čekáte - mladej kluk snažící se zalíbit, co je zhrzenej životem se svejma otravnejma malejma sestrama, nečinná věcně uslzená matka, která si upíchla víc dětí, než může zvládnout, a k tomu její dobrodiná sestra, punk-rock drama queen dělající bordel, aby přilákala pozornost svejch rodičů, jelikož se cejtí blbě za to, že jim nestojí ani za flusanec na podlaze - přesto měly všechny tak perfektně vykreslenou a popsanou psychologii a jejich vyprávění bylo tak silný, že mi to vůbec nevadilo.
Líbilo se mi dobový zasazení (80.léta a Amerika? - no zkrátka paráda), prostředí (chudá rodina na farmě) a i celkově styl, hra se slovy, pohledy všech postav na věc, dvě časový linky i samotnej způsob vraždy.
Co na to vlastně ještě říct? Asi jen - tohle se teda sakra povedlo!

6 05.12.2018

Prezentuje se to jako mysteriózní thriller s geniálním plánem psychopatickýho mozku a hrozně překvapující zápletkou, při jehož čtení budete mít od začátku do konce husinu. Ale moc to nefunguje.
Dočíst se to dalo. A vcelku rychle - autorčin styl mi vyhovoval. Zprvu jsem se nedokázala úplně prokousat přes blogový zápisky (jen tak mimochodem - chci v reálu vidět člověka, co by tohle doopravdy čet - jako pravidelně - no a že podle knihy ten blog četlo teda hafo lidí - asi prostě Američani), ale nakonec mi to přišlo jako příjemný osvěžení, protože co vím, nikde jinde jsem na tenhle formát zatím nenarazila.
Doopravdy ale musím vytknout charaktery. Stojím si za tím, že v psychothrillerech jsou postavy klíčový - a tady nebyly vůbec dobře vyvedený, nudný, plochý, s děsně "nepředvídatelnejma" vzorcema chování, asi aby se s příběhem dobře pracovalo. Stephanie působila jako drama queen, co se neustále schovávala za svýho syna a za přesvědčení, že je dobrá matka, protože pomáhá ostatním maminkám, takže jí všechno ostatní omlouvá - co si připadala zajímavá svejma "velkýma tajemstvíma", po kterejch ve finále neštěk ani pes a během líčení příběhu jako by vyprchaly - jestli je někdo takhle posedlý něčím, co kdysi udělal špatně, a myslí si, že je monstrum, opravdu by na to tak rychle zapomněl, jo? Nevím, zkrátka mi přišlo, že Stephaniina minulostní linka byla dosazená jen proto, aby se slovo "tajemství" a "lhaní" stalo "jako by" druhou tváří knihy "naplno".
Emily aka o dost tupější Gone Girl to zas moc nemyslelo. Asi měla být vykreslená jako geniální lhářka, ale její myšlenkový pochody se mi nezdály moc jasný, spíš chaotický. Seanovy kapitoly byly zas vcelku zbytečný - co jsme se o něm vlastně dozvěděli? Že se bojí svý ženy a že je Brit (to tam zaznělo asi 50x).
Zhruba už v první třetině knihy jsem si byla jistá, jak to dopadne, poslední stránky mě donutily zvednout hodnocení alespoň na 2 hvězdičky - kdyby takhle přemýšlela Emily celou dobu, možná bych jí ten "psychopatickej" háv i věřila. Takhle to byla ale spíš parodie na psychopaty, sociopaty, patologický lháře a thrillery - furt ta stejná pohádka - v hlavní roli s hysterickejma matkama.

8 28.11.2018

John Fitzgerald Kennedy byl hodně - milující manžel, skvělý otec, inteligentní muž, takový trochu bohém, sympaťák a nadaný spisovatel. V pořadí čtvrtý a taky poslední americký prezident, na kterého byl spáchán atentát ve vládnoucím období, jeden z nejznámějších a nejvlivnějších úřadovníků za posledních 100 let.
Po zhlédnutí "Jackie" s Natalií Portman v hlavní roli jsem na 35. prezidenta USA chytla mírnou úchylku. A jsem na jednu stranu neskutečně ráda, že mě tahle kniha přinutila zamyslet se nad mým poblázněním. O Kennedym jsem toho ze začátku nevěděla moc - jen prvotní fakta, základní informace o atentátu, něco o Oswaldovi a o událostech, který se staly během let 60. - 63.
Tahle knížka mi ukázala, že prezidenti USA nejspíš nebyli žádní svatoušci a měli více než jednu nebo dvě stránky osobnosti. Občas jsem byla až znechucená Kennedyho myšlenkami o zneužívání oblíbenosti Jackie na kampaň či jeho milostnými hrátkami.
Líbí se mi, že je kniha psána jako příběh - hned se četla líp a člověk mnohem snadněji vstřebával všechny reálie. Ovšem, přesně kvůli takto zvolenému stylu bych čekala nějaký průběžný shrnutí v krátkých a jasných bodech, jelikož jsem se někdy trochu ztrácela.
Ocenila jsem vykreslený mapky prezidentovy kolony v Dallasu či znázornění Oswaldova útěku po vypálení všech třech ran. A naprosto mě uchvátily náhodný podobnosti mezi Lincolnem a Kennedym. Neuvěřitelný.
Rozhodně doporučuju přečíst, pokud se chcete dozvědět něco víc o americké historii, protože tu je i celkem dobře "populárně-naučeně" vyvedena studená válka a karibská krize, či počátky Vietnamu. Taky doporučuju, pokud se potřebujete něco přiučit z dějepisu, nebo Vás zkrátka téma Kennedyho a atentátu na něj zajímá.
Jsem ráda, že tu autor nevyzdvihuje a zbytečně nerozvádí žádný konspirační teorie. Jen poutavým jazykem píše holá fakta, a ty nutí čtenáře utvořit si vlastní názor na smrt slavného prezidenta Spojených států - bylo to ztřeštěné poblázněné jednání šíleného zabijáka Oswalda, nebo pečlivě promyšlený, zkonstruovaný krok odstranění?
To už se nikdy nedozvíme.
Avšak čelíme stále tomuto: 22.listopadu 1963 v Dallasu v Texasu byl zabit významný muž, který toho mohl ještě mnoho dokázat.

2 08.06.2017

Miluju existencionalistický průpovídky, filozofii (ať už tu populární, nebo složitější) a příběhy, ve kterých můžu číst mezi řádky - takže je asi jasný, že tohle dílko pro mě bude to pravý ořechový. S myšlenkama, který jsou do tak útlý knížky vložený, se peru prakticky celej svůj dosavadní život a budou mi, předpokládám, ještě dlouho ležet v hlavě.
Co se vlastně skrývá pod slovy "čekat na Godota"? Je to čekání na změnu, na něco nového, na něco lepšího, o čem stejně víme, že to nikdy nepřijde? Nebo je to čekání na vysvobození, na uvolnění, na světlejší budoucnost a na správnou příležitost?
Godot je symbolem pro něco, co člověk vždycky někde hluboko uvnitř postrádá – jsou to místa nepoznaná, lidé nepoznaní, pocity nepoznané.
My jsme, my žijeme. Čekáme, přemítáme, nahlížíme do čepic a hledáme provazy. Jsme otroci, jsme vládci, jsme tuláci. Ale nakonec všichni vězíme pod stromem a čekáme, nevědíc na co.
Koneckonců, nejspíš právě Godota.

8 10.05.2017

"Vědět víc o sebezničení..."
Stejnojmenný opěvovaný film v hlavní roli s mnou tolik milovaným Edwardem Nortonem naprosto zbožňuju. A co je tedy automatickou povinností knihovníka? Yeah, přečíst si i inkoustovou předlohu.
Palahniukovi krátký, úderný věty jsou něco, co sedí do mýho stylu a do mý hlavy jako puzzle - přesně to, co jsem poslední dobou potřebovala. Nefalšovaná syrovost, rvačky, krev, díry ve tváři a hlavní nejmenovaný protagonista, s nímž jistým zvláštním způsobem soucítím a jehož hněvu vůči světu naprosto rozumím. Durden se s ničím nepárá, balancuje na ostří nože samotného života a naschvál občas povyskočí, aby mu nemilosrdná čepel ještě víc zajela hluboko do masa. Nad všemi těmi absurdními myšlenkami Tylera kroutíte hlavou a říkáte si, to pro mě sakra neplatí... přestože ve skrytu duše víte, že to pravda je. Jsme jen hovna, nic víc.
"Když Tyler říkal, že jsme bezvýznamní a otroci dějin, bylo to přesně to, co jsem cítil."
Co je ještě neocenitelný - člověk jako já, který se zajímá o psychický poruchy, jejich průběh, stádia, příčiny a důsledky, musí vyzdvihnout vyobrazení šílené mysli postihnuté disociativní poruchou identity.
A jinak? Dle mého geniálně znázorněný odraz ubíjejícího stereotypu každýho dalšího dne a sžírajícího konzumního způsobu života, který ovlivňuje nás všechny.
"Jsem Joeovo Zlomené Srdce, protože se na mě Tyler vykašlal. Protože se na mě vykašlal můj otec. Ech, mohl bych pokračovat donekonečna."

6 27.01.2017

Všichni víme, že vztahy nejsou žádný peříčko. Nikdy to není úplně idylický a hlavně to nikdy není jednoduchý. Stýkání se s lidmi, tlachání s lidmi, milování lidí - to je náš každodenní chleba, tudíž nám to nepřijde jako nějaká překážka, ale ve skutečnosti je to jedna z nejtěžších věcí, se kterými se musíme vypořádat. Přece jenom - kdo nás dělá nejšťastnějšími a zároveň nejsmutnějšími, než právě další lidi?
Přesně o tomhle byla tahle kniha. Pro mě osobně byla Amyina psychopatie, precizně vypracovaný plán zmizení, vražda a postupy policie trochu upozaděný.
Důležitá byla perfektně vykreslená psychologie postav - to vždycky oceňuju. Promyšlený postavy. Podtrženo, sečteno. Za jedna.
A taky - neděláme to přece jenom pořád, že se před něčím schováváme? Neděláme se lepší před ostatními, protože nechceme ztratit tu svou pomyslnou dokonalost? Kolikrát a jak moc jsme "potrestali" lidi kolem nás za to, že nejsou dokonalými, nejsou takovými, jak jsme si je vysnili, jakými byli, jaký chceme, aby byli? Kolikrát jsme trestali jenom kvůli sobě, kvůli vlastní sobeckosti a egocentrizmu?

4 24.10.2016

Well, úplně špatný to nebylo - musíte to prostě číst s tím, že je to YA a od toho se moc čekat nedá.
Co mě hrozně mrzelo byla délka knihy... Ani vám pomalu nedojde, co vám to právě uletělo pod rukama zpátky na poličku. Z celkem zajímavýho, ale už profláklýho tématu by se dalo ještě tolik vytěžit, víc to promyslet a rozepsat.
To by šlo zkousnout, nebejt těch plochejch a předvídatelnejch, klišoidních postav (holka outsider, bad boy, namyšlená nána a její splozenkyně, nezodpovědná matka ukrutně se snažící porozumět svý dcerce) a jejich chování přes celou knihu.
Musím ale vyzdvihnout originalitu toho, jak hlavní hrdinka nemluví (mimo ty její lesbický experimenty ještě :D). Zezačátku jsem s tím měla trochu problém. Je neuvěřitelný, jak je člověk zvyklej na normálně jednající protagonisty :D Rozhodně zvláštní zkušenost.

4 30.07.2016

Knihu jsem dostala jen proto, že hlavní hrdinka je moje jmenovkyně.
Ze začátku jsem z ní byla nadšená - nejspíš proto, že jméno není jediný, co mám s Johannou společnýho. Její oční linky, bohémskou rodinu, články a rebelii jsem si fakt zamilovala. Ale čtení mi připadalo čím dál nudnější, a nezachránilo to ani to soft porno na konci.
Dlouho jsem váhala, co za hvězdičku dát, ale ať jsem to viděla z jakýhokoliv úhlu, na tu čtvrtou to pro mě nebylo.

2 03.03.2016

Tak jo.
Přestože miluju knihy, jen hodně málo mě doopravdy chytne za srdce a donutí něco cejtit, změní mi pohled na svět, změní mě... "Cesta" patří do seznamu těch, kterejm se to fakt povedlo. K post-apokalyptickýmu tématu jsem vždycky měla celkem výhrady, ale poslední dobou na tom dost ujíždim. Tohle dílo bylo taky kvůli tomu něco neskutečnýho. Strašně jsem si užívala autorovy popisy, přišlo mi, jako bych cestovala s nima a viděla ten svět jejich očima. Knihu si rozhodně beru k maturitě.
(a ještě něco - v otci a synovi jsem často viděla Ricka a Carla Grimesovi, přece jenom, oni v tom svym světě taky nesou oheň.)

12 15.02.2016

Jak už jsem četla v jedný knížce od Greena (fakt teď nevim, která to byla, ale je to fuk) - lidi maj vždycky nejradši tu poslední knihu, kterou přečtou. Vážně to tak je. Ale mám pocit, že tohle bude moje nejoblíbenější knížka ještě dlouho po tom, co přečtu spoustu dalších.
Když jsem mámě pučila moje "Hledání Aljašky" a ona mi to vrátila s tím, že jí to strašně připomíná "Kdo chytá v žitě", nějak jsem to nebrala na vědomí a postupem času na to zapomněla, i když jsem hned dostala chuť si to přečíst. Já vždycky dostanu chuť si přečíst jakoukoliv knížku, o který se kdokoliv zmíní jen slovem nebo někde čtu její název. Fakt zlozvyk, co?
Připomněla mi jí až četba k maturitě. Přelouskala jsem jí za dva dny a kruci - na světě není nic, co by líp vystihovalo moje stupidní pubertální pocity a myšlenky. Všechno, co v ní je napsaný, každá Holdenova věta, je pro mě prostě poklad - každý to jeho polemizování nad tím, jak jsou všichni kreténi, jak ho všechno umrtvuje, jak nesnáší svojí školu, jak nenávidí všechny a všechno a to jeho přemítání o tom, jak by chtěl zmizet. V jeho osobě jsem se viděla úplně neskutečně zřetelně.
V tý naší "Pencey" jsme měli nedávno psát referát na téma "Kniha, která se objevila v pravý čas". Hrozně moc teď lituju, že jsem si to nepřečetla dřív. Protože by se to pak určitě stalo tou hlavní knihou, která se objevila v pravý čas.
A jak taky říkal Holden - tohle je přesně případ díla, jehož autorovi bych chtěla zavolat, seznámit se s ním a prostě pokecat.

P.S.: Takovej třídenní "vejlet" nezní špatně a možná ho v nejbližší době podniknu. A napíšu vlastní "Kdo chytá v žitě".

10 23.05.2015

"Hledání Aljašky" si mě získalo víc než "Hvězdy nám nepřály", a to na celé čáře. I když jsem sem tam měla chuť Aljašku pořádně proplesknout, ve výsledku mi ale nepřišla tak hrozná - její impulzivnost jsem si zamilovala a na konci stejně uronila slzu.
Občas jsem se hodně smála některým hláškám a Plukovník zůstane mojí srdcovou postavou. (Mimochodem, taky bych chtěla ochutnat burfrida. :D)

5 30.12.2014