yellow komentáře u knih
Malé se pohádky o Amálce líbily, ale Maková panenka nebo jiné ji zaujaly víc. Časem se třeba dostaneme i k večerníčkům, tak uvidíme, jak se jí budou líbit.
Dnes jsem Cesty formana Šejtročka dočítala dvouleté dceři a byla jsem překvapená, jak moc se jí líbily. Dokonce plakala, že nechce, aby byl konec a babičce nadšeně vykládala o koníkovi. Já si ráda připomněla dětství, i když některá slova mi dala zabrat i v dospělosti. Pana Čtvrtka rozhodně neopouštíme, hned jsme rozečetly vílu Amálku a jakmile ji najdeme (někomu jsme ji půjčili), tak se chystáme i na Jak ševci zvedli vojnu pro červenou sukni, mou oblíbenou.
Tento díl se mi líbil více než předchozí. Jen mi u něj pořád tekly sliny. Popisy jídla a krajiny jsem si doopravdy užila.
Četla jsem ji dceři před spaním, moc ji to nezaujalo a mně se to nepříliš dobře četlo.
Helle Helle mám ráda, ale tohle mi asi úplně stoprocentně nesedlo do nálady. Vím, že nemám čekat nic víc a nic míň, než velmi minimalistický a neosobní popis běžného života, ale v tomto případě bych asi uvítala nějaké bližší informace. Také mi trochu vadilo nahrazení minulého času časem přítomným, chvílemi to bylo matoucí.
Jedna z mých nejoblíbenějších, když jsem byla malá a musím říct, že i v dospělosti se mi líbí. Jednotlivé příběhy jsou milé, a i když v nich děti létají letadýlkem, tak jsou takové obyčejné. Jak kdyby to tak mělo být. Četla jsem ji dvouleté dceři, která si pak doma hrála na Káně.
Začátek knížky byl takový trochu roztahaný, ale dobře se to četlo, takže jsem se začetla a najednou byl konec. Neuspokojivý a uspěchaný. Jako kdyby to autorku najednou přestalo bavit a rozhodla se na dvaceti stránkách knížku dopsat. Musím přiznat, že jsem trochu zklamaná, čekala jsem víc.
Můj favorit brouk Pytlík není, ale malé se jeho příběhy líbily. Mně to přišlo takové dost opakující se a tak trochu o ničem, ale dvouletá dcera vždy přišla, že chce číst Pytlíka. A ilustrace jsou na jedničku.
Milovala jsem Bourdainovy Neznámé končiny a teď jsem se konečně dostala i k jeho knihám. Trošku hůř se mi to četlo, hodně se to opakovalo, ale vyvolalo to ve mně spoustu vzpomínek. V podstatě až na ty drogy to v některých kuchyních vypadá i 20 let po vydání knihy dost podobně. Jsem ráda, že moje doba v pohostinství byla krátká, ale neskutečně ráda vzpomínám na tu směsici lidí a jejich humor.
Já nikdy fanouškem Ferdy nebyla, ale četla jsem ho dvouleté dceři a moc se jí líbil. Moc ráda si i sama prohlížela ilustrace
Nemůžu si pomoc, ale já prostě Three Pines žeru. Autorka si drží i u patnáctého dílu (a dalších) vysokou úroveň a rozuzlení tohoto příběhu bylo poměrně překvapivé. Závěr s ohledem na některé mé oblíbené postavy mě příliš nepotěšil, ale naštěstí jsem nemusela čekat a mohla si přečíst rovnou pokračování. Od Vánoc na mě z knihovny pomrkává A World of Curiosities (Gamache č. 18!), tak se těším, že se brzy do Three Pines vrátím.
Uf, konečně jsem to dočetla a byl to boj. Styl autorky mi absolutně nesedl a trochu jsem se trápila s popisy, protože jména některých rostlin nebo zvířat neznám ani v češtině, natož v angličtině. A příběh té "velké lásky", kterou za lásku nepovažuji, mě taky nenadchl. Kdyby v knize nebyl a kniha zůstala jen kronikou života jedné rodiny, asi by se mi líbila víc.
Tento díl se nám s dcerou líbil se všech nejvíc a podle toho, jaké máme salátové vydání, byl asi hodně čtený, i když jsme byly se sestrou malé.
Oddělení Q už není tím, čím bývalo. Příběh byl sice zajímavý a mělo to spád, ale něco tomu chybělo. Nebo možná přebývalo. A za ten cliffhanger by autora patřilo kopnout do zadku.
Večerníček se mi moc líbil, ale knížka proti němu trochu zaostávala. Dceru příliš jednotlivé pohádky nezaujaly, kdežto večerníček se jí líbil. Možná to bylo tím množstvím zvláštních a neznámých slov. A ani ilustrace nebyly příliš povedené.
Příběhy Žofky jsou skvělé, moc se mi líbí a dceři také. Na čtení je to trochu horší, ale oproti Machovi a Šebestové se mi to četlo mnohem lépe. Přišlo mi, že věty byly o něco kratší. Nebo jsem si možná už zvykla.
Dvouletá dcera Krtečka miluje. Již více než rok musíme každý den přečíst alespoň několik jeho příběhů, ale většinou je čteme všechny a několikrát. Když už máme číst nechce, tak sedí a prohlíží si alespoň obrázky a povídá si k tomu nějaký příběh.
Příběhy pro mě byly asi nejzajímavější, co jsme dosud z Macha a Šebestové četly. Ale prostě ten způsob, jakým je to napsané mi celou knížku značně zprotivil.
Knížky autorky si drží poměrně vysokou úroveň. Jasmine mi úplně jako postava nesedla, hlavně za začátku mi byla trochu nepříjemná, ale dokáži pochopit, proč se chovala, jak se chovala. Ivan byl fajn a celkově se mi jejich příběh hodně líbil, ale Wait for it nepřekonal.