vlkcz komentáře u knih
Moudrost západního taoisty.
Medvídek Pú mě nikdy moc nezaujal, ale tahle koláž z Tao Te Ťingu a dalších taoistických textů, citátů z Milneho knihy, Thoreaua a vlastních autorových vsuvek je naprosto perfektní. Možná toho medvídka vezmu na milost a zkusím ho ještě jednou.
Ke knize jsem se dostal prostřednictvím filmů (Hook, Hledání Země Nezemě) až v dospělosti, takže nevím, jak bych ji přijal v dětství. Myslím, že by mě asi moc nenadchla. Dneska už je to trochu jiné. Teď už nevidím jako hlavního hrdinu víceméně protivného Petra, ale Wendy. Příběh krásně ukazuje, jak moc mužský svět (a přes veškerý vývoj od doby vzniku, je ten náš svět pořád primárně mužský) potřebuje zjemňující (a chápavý) ženský vliv.
Na americkou pohádku dost dobré. A vlastně nejen americkou.
Těžko říct, jestli ta hrabalovská stylizace je úmyslně konstruovaná nebo je to autorova přirozenost. Já osobně bych tipoval to druhé. A pro mě lepší než Hrabal, i když ne všemi povídkami jsem byl nadšen.
Dobře napsáno, ale někde kolem dvousté stránky mi přišlo, že vše už bylo řečeno a již sdělené myšlenky se opakují jenom proto, aby se pokryla celá modlitba sv. Františka, na které je kniha postavena.
Plešatá zpěvačka je dokonalá, Židle možná v divadelní podobě, knižně trochu zdlouhavé a nudné, pravda, s překvapivým koncem.
"Když jsem otevřela oči, jako bych to neudělala, protože byla taková tma. Kde je bratr Guido?
Je mrtvý?!
Zatřásla jsem s mnichem a klepala s ním tak dlouho, až se mu hlava na krku rozkmitala. Ale černé kartáčky jeho řas se konečně zachvěly a jeho modré oči se otevřely."
Jedna z mnoha "perel" této nápodoby Da Vinciho kódu (v ději se také mihne). Děj příběhu, ve kterém se prostitutka a mnich snaží odhalit spiknutí, které je zašifrováno v Botticelliho obraze La Primavera, je docela napínavý a poutavý, zejména pokud znáte města, která dvojice při svém putování po renesančních městských státech Itálie navštíví. Bohužel je v knize i spousta nelogičností (pro mě zejména ta ústřední, proč by vůbec malíř zašifrovával do obrazu zprávu o spiknutí), jako ta v úvodu komentáře a anachronismů (mniši mluví o květinách moderní botanickou nomenklaturou, zmiňují růži, která se ale v Evropě objevila až o sto let později apod.).
Z mého pohledu raději nebrat.
Velice dobrá kniha, která má jen jeden nedostatek. Je z období, které bylo v Anglii velmi turbulentní a, alespoň pro mě, poněkud nepřehledné. Spousta postav, velmi propletené rodinné vztahy jednotlivých hrdinů, to všechno místy vyvolává v mysli čtenáře zmatek.
Kniha je vyprávěna optikou málo známé matky pozdějšího krále Jindřicha VIII. Sledujeme její dětství a dospívání v období válek mezi Yorky a Lancastery, i její krušné soužití se zakladatelem tudorovské dynastie Jindřichem VII. Tudorem. Hlavním motivem knihy jsou střety Alžbětiny dobroty s krutostí tehdejšího světa. Zajímavou postavou, i když spíše vedlejší, je král Richard III., který je ale vykreslován výrazně jinak, než v dramatu tudorovského apologety Shakespeara.
Dojemná kniha, která ale i poučí.
Určitě nejde o špatnou knihu. Jenže osobně mi trochu vadí poněkud dryáčnický styl autora. V některých okamžicích má člověk pocit, že sleduje Michaelu Jílkovou v Kotli. Argumenty pak slouží ne k vysvětlení vlastního názoru a důkazu, že autorův koncept je lepší, ale k ponížení oponentů. A to i v případě, že sám autor na závěr své myšlenkové exhibice připustí, že jeho koncept je pouze stejně dobrý, jako ty konkurenční.
Ve druhé části, ve které nastiňuje koncept rozšířeného fenotypu už je argumentace mnohem klidnější.
Pokud člověk patří k intuitivním lidem, pak má pro něj tahle kniha vysokou hodnotu. Zjistí, že na světě není sám, a že podobné situace a těžkosti (z pohledu "normálních" lidí prkotiny nebo neexistující věci) řeší ve svém každodenním životě milióny dalších lidí.
Pokud člověk k intuitivním lidem nepatří, pak zřejmě přečte jen pár stránek, protože nebude chápat, o čem je řeč. Ale pokud se otevře, možná pochopí, kde je původ některých reakcí jeho blízkých. Nebo má to "štěstí", že nikoho takového ve svém okolí nemá, a v tom případě je pro něj přínos nulový.
Přečíst to, to byla fuška. Ale stála za to. I přesto, že:
- příběh je zalidněn velkým množstvím postav (historických i smyšlených)
- je pro mě problém orientovat se v českých hodnostech, natož ve všech těch -hauptmanech a -führerech
- věta na půl stránky, odstavec přes tři k přehlednosti moc nepřispívá
- občas se člověku chce zvracet
atd.
Ale po přečtení zůstanou otázky, které si člověk musí zodpovědět sám. Kde se všechno to zlo vzalo? Opravdu jsme proti němu už imunní? Není v každém z nás jenom potlačeno a nečeká, až bude moci beztrestně vytrysknout?
Jo, málokterá kniha nechává takhle hlubokou stopu.
Jen jsem nakoukl, mám pocit, že se jedná o totéž dílo, které bylo později vydáno jako Nemáme na vybranou. Zda v plném rozsahu nebo přepracované, to nevím.
Moje seznámení s Arnoštem Lustigem bohužel nedopadlo úplně dobře. Množství postav ve mně občas vyvolávalo zmatek v tom, kdo je kdo, zvlášť, když kromě jmen je ještě pro některé postavy občas použitá přezdívka.
Téma bylo zajímavé, ale některé postavy a dějové linky mi přišly nadbytečné, revize a zkrácení o nějakých 50 stran by z toho pro mě udělalo stravitelnější záležitost.
Jen těsně za Dálniční atrakcí.
Příběh agenta CIA, který se zabývá odhalením podstaty vesmíru, sexuální přitažlivostí své nezletilé sestřenice, pašováním zbraní, tajemstvím fátimského zjevení a spoustou dalších věcí. Vše okořeněno typickým (politicky nekorektním) humorem (pravda, ne každému musí konvenovat) a nečekanými dějovými zvraty. Navíc je ta absurdita podaná tak, že si člověk říká, co když je to pravda. A lituje, že asi není.
Každopádně doporučuji těm, kteří už nějakého Robbinse četli a zaujal je.
Pro mě jedno z nejlepších děl PKD. A asi "nejnormálnější". Jasně, jsou tam patrné projevy jeho vlastní choroby, ale v podstatně menší míře než třeba ve Třech stigmatech.
Vzdáleně mi to připomínalo Robbinsovy "Rozpálené invalidy", jen bez Tomova humoru, na druhou stranu mnohem ukázněnější.
Hlavní poselství knihy by se dalo shrnout do jedné věty. Jak ekonomie zdegeneruje, když z ní zmizí lidský rozměr a zůstanou jenom vzorce a tabulky, k čemu vede, když se ptáme jenom na jak a rezignujeme na proč.
Ten historický přehled byl nutný k tomu, aby si člověk uvědomil, že to tak vždycky nebylo.
Pokud budete ke knize přistupovat jako k románu, nevyhnete se zklamání. Jedná se o rekonstrukci (pravděpodobnou) vztahu dvou mladých lidí na základě jejich (notně) neúplné korespondence. Jako obraz doby je ale kniha zajímavá právě tím, že je postavená na originálních textech a myšlení tehdejších lidí.
Po zajímavém úvodu kniha trochu ztrácí spád, protože se pořád dokola řeší stejné city a problémy, které oba mladí lidé měli se schůzkami a nepřízní okolí. Nový impulz se dostavuje v okamžiku, kdy Giustiniana odjíždí z Benátek a sledujeme hlavně její další osud, protože se zachovaly zejména její dopisy a jen pár dopisů od Andrey.
V závěru knihy je dovyprávěn osud obou hlavních protagonistů a několika vedlejších osob na základě archivních materiálů.
Ve srovnání s prvním dílem už to není tak jednoznačná akce, ale to je jedině dobře. Přesto, že to občas může vypadat, že autorovi místy docházel dech, střídání klidnějších a prudších sekvencí knize pomohlo.
Velice propracované má autor principy kouzlení.