vlkcz komentáře u knih
Příjemná jednohubka, i když na to, aby se člověk stihl víc identifikovat s hrdiny, jsou povídečky příliš krátké a bez pointy, spíš jako koláž jednotlivých drobných příhod.
Ale pokud bych měl něco doporučit budoucím čtenářům tohoto dílka; nemějte velká očekávání, je to trochu jako když si v hospodě poručíte pivo, a když si při něm uděláte žízeň a chcete druhé, tak vám řeknou, že došlo.
Jste relativně slavný spisovatel, je vám 74 a usoudíte, že už nestihnete stejně napsat všechny povídky a romány, které máte v hlavě. Navíc máte pocit, že beztak už by o ně nikdo nestál. Co uděláte?
Vonnegut použil své literární alter ego Kilgora Trouta, přidal historky ze svého života a svým nenapodobitelným stylem z toho všeho vytvořil koláž plnou absurdity, humoru a lidství, při jejímž čtení přecházíte plynule ze smíchu do smutku a zase zpátky.
"Jestli tohle není hezký, tak už vážně nevím."
Jediné, co by autora snad omlouvalo, je, že knihu napsal pod vlivem a hlavním cílem je udělat si ze čtenářů pr... (dobrý den).
Vzhledem k tomu, že děj románu se odehrává kolem roku 1255 je nesmysl, aby mezi postavami byli páni z Landštejna (v té době to byli páni z Třeboně a Landštejn získali až mnohem později). Absolutní nonsens pak je postava purkrabího Viléma z Landštejna, který spadá do doby Karla IV. o sto let později.
Samotný děj je překombinovaný, guláš s přísadami templářů, sv. Františka z Assisi, sv. Kláry, valdenských (v době smrti Petra Valdese bylo sv. Kláře 11 let, takže v románu použitá fabulace je hodně divoká) sice může dobře vonět, ale člověku se při jeho konzumaci dělá špatně.
Těch 74 % v hodnocení asi odpovídá. Kniha je nadprůměrná, ale přeci jen v určitých fázích ztrácí švih, občas se v příběhu objeví nelogičnosti. Na druhou stranu je znepokojivá a má překvapivý závěr.
Druhá kniha série ještě rozvinula témata z prvního dílu.
A už se těším na příběh mé favoritky Mii v závěrečné části.
Rozředěné do příliš mnoha slov, ale možná, že to je arabský styl.
Pokud by byl román, nebo alespoň jeho převážná část, psán v ich formě, asi by byl přijatelnější. Takhle to působilo příliš neosobně a odtažitě na to, aby si člověk k hlavnímu hrdinovi vybudoval nějaký vztah.
Někteří čtenáři možná budou oceňovat, jak se autor vypořádal s islámem. I když není v knize nikde uveden, je podobnost jména boha Yölaha, oblékání, pouštní prostředí atd. výmluvná. Ale ono to zobrazuje v podstatě každou totalitu. I tu naši s diktátem reklamy a konzumu.
První kniha, kterou jsem si jako dítě sám přečetl a od té doby se k ní stále vracím. V posledních letech střídám originál a překlad a vždy žasnu, jak kongeniálně Aloys a Hana Skoumalovi tuto knihu převedli do češtiny.
Četlo se to docela dobře, až na nepřehledné dialogy (v jednom odstavci bez uvozovek člověk za chvíli neví, kdo mluví) a několik míst, kdy autor exhibuje své znalosti francouzské literatury.
Ale celkově nic převratného, bez čeho by člověk nemohl žít.
Tedy to je blábol. Prý realismus. To je realistické asi jako pohádky. Zlá představitelka "nové" šlechty prozře díky vlastní nemoci a odvrátí se od společnosti sobě podobných k chudým lidem čisté a vřelé mysli. Červená knihovna hadr. Když k tomu připočtu toporné dialogy a faktické nesmysly (jak dlouho by asi tak napájeli psíka kávou se smetanou než by pošel na otravu kofeinem, který je pro psy jedovatý?), je to utrpení číst.
Chyže pod horami je spíš národopisná studie s chatrnou milostnou zápletkou, i když i tady je otázka, do jaké míry je podaný obraz idealizovaný.
Největším kladem obou dílek je to, že nejsou dlouhá. I přesto je práce, dočíst do konce.
To opravdu nemá česká literatura mezi spisovatelkami větší osobnost než tuhle rajdu?
Jsem nadšen. Ve dvaadvaceti takovýhle debut, to se každému nepodaří.
Alternativní historie, dystopie, gotický román, cyber-punk, romantika, napětí, akce... Skvěle zvládnutý mix žánrů.
A jestli je Vidořád ještě povedenější, tak klobouk dolů.
Tenhle text je geniální. Přestože na mnoha místech je odporný z estetického hlediska. Realismus až na půdu.
"brigita se ani neodváží říct, jestli má hlad nebo žízeň. když má pak později heinz hlad, má ho i brigita, jedno jediné tělo se všemi důsledky. heinz a brigita jsou jedna bytost.
potěšitelná situace pro dva mladé lidi.
brigita heinze nenávidí velice vřele."
No není to skvostné?
Pokud odhlédnu od některých nepravděpodobných míst (hezky shrnul Boby 17), tak jako studie charakterů docela dobré. Bohužel literárně trochu pokulhává, ale kvůli překvapivému závěru jsem ochoten leccos přehlédnout.
Naprosto konvenčně napsaná romantika. Dokonale předvídatelné, tudíž nepřekvapivé, černobílé charaktery, těžkopádné, opakující se dialogy.
I Červená knihovna se dá napsat zajímavě, tohle dílko to ale není. Vzhledem k tomu, že kniha vyšla až 6 let po autorčině smrti, lze předpokládat, že sama ji nepovažovala za příliš podařenou.
Jedna z mála knih, která mi vlezla až do snů. A že to byly kvalitní noční můry.
Dva v jednom. Je pravda, že fantasy v první části by asi leckdo napsal lépe, ale mám pocit, že autorovi šlo hlavně o tu druhou část. A ta je skvostná.
Těžko se mi hodnotí, protože se člověk neubrání srovnáním s Jane Austenovou. A tady Colleen, v tomto případě, prohrává na plné čáře.
Moje hlavní výhrada je v tom, že, minimálně v případě pana Darcyho, do značné míry změnila charakter postav. Mírný sarkasmus Jane Austenové, kterým si dovolila častovat své současníky, je nahrazen myšlenkami o sociálních podmínkách chudých a postavení žen, ovšem bez náznaku humoru.
Pokud by se román neodkazoval k Pýše a předsudku, a byl by napsán čistě jako dobrodružný, některé výhrady by ubyly, ale i tak, některé nelogické obraty v ději i chování postav, by bránily v nějakém slušnějším hodnocení.
Ve srovnání se Ztracenými iluzemi mnohem akčnější, snad kromě třetí části bez "hluchých míst" v podobě rozvláčných popisů, závěr je však trochu uspěchaný, zbytek Vautrinova příběhu je zřejmě jinde.
Příběh odpovídá době vzniku, ale postavy jsou podané velice moderně i z dnešního hlediska. Pro mě velice příjemné překvapení.
Místo komentáře snad bude lepší, když dostane slovo přímo autorka.
Její neskutečné vystoupení na TEDu 2012.
https://www.ted.com/talks/susan_cain_the_power_of_introverts?language=cs
Neb neznám Homéra věhlasná díla,
svědčiti musím, že Aeneis je "síla".
Jasně, není to žádná oddechovka, kterou by člověk mohl louskat v autobuse, taky jmen je tam strašidelná spousta, ale když se do toho člověk ponoří a nechá se vést rytmem veršů, snadno se přenese do doby, kdy nejen héroové, ale i běžný lid žil v každodenním styku s bohy a musí si připomínat, že nejde o skutečnou historii, ale "jen" o epos.
Pro mě moc příjemné překvapení, rozhodně mnohem poutavější, než většina příběhů komiksových hrdinů.