vlkcz komentáře u knih

Jde v podstatě o tři povídky, které na sebe navazují. Prvním dvěma není co vytknout, třetí, třebaže je nejkratší, je i tak trochu rozplizlá.
Četl jsem snad po patnácti letech a byl zvědavý, jak na mě bude po té době působit. A ono to pořád funguje. Dokonce bych řekl, že těm tématům rovnováhy a osobní odpovědnosti rozumím mnohem lépe.
Kvůli té třetí povídce to není čistých 5*, ale na to, že to je ruská fantasy, velice kvalitní.

10 29.09.2023

Škoda, že lidem, jako je Václav Cílek se nepopřává víc sluchu. Nejenom, že jde o renesančního člověka, který má hluboký přehled o řadě odborných problémů nejenom ze svého primárního oboru, ale navíc vidí souvislosti a umí je přístupným způsobem předat.
Ale nejvíc mě v této knize zaujal svými úvahami na téma umění, byť i zde podává konotace na různé geologické skutečnosti.

19 21.09.2023

Myšlenkově bohaté, ale asi by knize přispěla trochu větší porce redaktorské práce. Takhle mi v některých místech přišla poněkud chaotická a neuspořádaná.
Na druhou stranu takhle široce uvažujících lidí se nevydává moc, takže s ohledem na tématický rozsah a hloubku předkládaných úvah je moc dobře, že kniha svého nakladatele našla.

11 20.09.2023

Jasně, je to vydané 1956, takže se můžeme smát tomu, jak si Heinlein představoval budoucnost. Ale jako u spousty, ne-li u všech, jeho knih, je sci-fi v podstatě jenom kulisa pro to, aby řekl, co si myslí o své současnosti. A zhusta to nejsou žádné pochvaly. A co by teprv psal dneska? I když dneska by si ho asi nikdo vydat netroufl, protože při své otevřenosti a obhajobě svobody by nutně byl politicky nekorektní.
Ale Dvojník je napsaný lehce a, byť jde v podstatě o politické téma, i vtipně. Své primární téma osobní svobody staví tentokrát trochu do pozadí a místo něj se zaměřuje na téma, které je u něj s tím prvním silně propojené, a to je osobní odpovědnost. Díky ní se tak Lorenzo stává trochu hrdinou proti své vůli.

12 17.09.2023

Tentokrát znovu skvělé. Opět spousta psychologie, tentokrát hlavně na téma rodičovství a toho, jak si člověk racionalizuje svoje touhy. Plus hodně společenských otázek. Jen ta původní neobvyklost promluv "duchů" se už vyčerpala a působí místy rušivě.
Navíc do linköpingské mordparty přibyla další posila a já se už těším, že v některém dalším díle dostane víc prostoru.

5 14.09.2023

Skvělá kniha plná nápadů, odkazů, tipů. A myslím, že nejen pro děti, ale i dospělé, kteří si k výtvarnému umění hledají cestu.

12 13.09.2023

Na Houellebecqa si člověk asi musí zvyknout. Elementární částice byla(y) pro mě jeho čtvrtou knihou a myslím, že teprve po ní se mi začíná skládat celistvější obraz.
H. (fakt se mi to jméno nechce psát pořád celé) je skvělý pozorovatel obdařený depresivní jasnozřivostí. Ano, je často nechutný a politicky nekorektní (ponechávám stranou, že před těmi 25 lety, kdy tahle knížka vyšla, ještě tohle spojení nebylo zdaleka tak zprofanované jako dnes). Ale řekl bych, že to není samoúčelné. Vždyť jak jinak v době, kdy se každý tváří, že všechno zná a nic ho nemůže překvapit, přitáhnout pozornost k tomu, že jsme si stvořili nemocný svět, ve kterém zhusta chybí smysl, kde se spousta lidí cítí zbytečných a osamělých, pro společnost v podstatě neviditelných a ke spoustě dalších věcí, které si odmítáme připustit a nazývat pravými jmény, než tím, že budu šokovat.
Neříkám, že se vším, o čem H. píše a co vidí jako řešení, souhlasím a že se mi všechno líbilo, ale jako kniha, která člověka provokuje k myšlení a nastavuje nemilosrdné zrcadlo i jeho životu, je (jsou) Elementární částice skvělá(é). A v kontextu Možnosti ostrova a Platformy to platí ještě víc.

24 08.09.2023

Kruh se uzavírá, příběh se opět vrací k prvním výzkumníkům Ryhopského lesa, rodině Huxleyových, tentokrát nahlíženo očima a zkušeností Chrise.
Nevím, zda to je tím, že už jsem si na Holdstockův styl zvykl nebo právě tím jakoby návratem na začátek a občasnými odkazy na osoby a události z předchozích dílů a povídek, každopádně jsem si připadal, že se vracím na místa, která už znám, takže pro mě určitě nejpřístupnější díl série. Ale možná je to i tím, že leckteré z těch mýtů, které se v knize objevují jsou mi známé nebo aspoň povědomé z irských legend, takže mě nemátly.

9 05.09.2023

Protože jde o scénář k dokumentu, je jasné, že bude chybět vizuální stránka. Hlasy vypravěčů Františka Němce, Igora Bareše a Daniely Kolářové si člověk s hlasovou pamětí snadno doplní. Takže jako kniha průměr, nicméně jako trailer k filmu skvělé. Určitě ho zkusím někde zkouknout.

6 04.09.2023

Moje třetí setkání s Viktorem Fischlem a opět skvostné.
Pomalým tempem vyprávěný příběh, který je tvořen vzpomínkami hlavního hrdiny na jeho dětství. Vzpomínky na otázky, které se rodily v dětské hlavě při pozorování světa kolem sebe. Otázky o lásce, dobru a zlu, spravedlnosti a milosrdenství, Bohu či jeho neexistenci. To vše v prostředí malé židovské obce.
Navíc se nad vyprávěním jako temný mrak táhne tušení neblahého konce většiny zmiňovaných osob během II. sv. v.
Hluboce lidské a moudré.

10 04.09.2023

Z toho štítku reportážní román jde spíš o reportáž než o román. I když se můžeme seznámit s myšlenkami zločince, jsou to myšlenky tlumočené při rozhovoru s autorem, takže žádná fikce. Za knihou stojí obrovská práce, tuny nastudovaných spisů a přesto je to čtivé. Jen u přeskakování mězi časovými rovinami se člověk občas na chvíli ztratí.
Při čtení se mi občas vybavovaly Kmentovy knihy, ten se taky věnuje takhle podrobnému studiu materiálů, aby pak čtenáře srozumitelně provedl vybranou kauzou.
Přes značný časový odstup od Ausoniova šílení musí člověka zamrazit, když si uvědomí, že ty postupy, které používala tehdy švédská krajní pravice zabírají i dneska, podpořené moderními technologiemi mnohem účinněji.
Jen škoda toho obrovského množství chyb a překlepů, to si autor nezasloužil.

6 02.09.2023

Uznávám, že jde o nesmírně silnou knihu, jenže mě prostě Lustigův styl, jak se opakovaně přesvědčuji, nesedí.
Tady jsem navíc měl problém i s logickými lapsy (tisíc kilometrů do Hamburgu za sedm hodin, do Švýcarska ještě rychleji) a neskutečnou naivitou postav. I když ona naděje umí být někdy pěkná svině. Užvaněný Brenske mi občas připomínal Rudišova Winterberga, ale ten měl už svůj věk, Brenske je jenom odpudivá kreatura.

16 31.08.2023

Škoda, že jde o 30 let starou knihu, protože poslední zdroje, ze kterých autorka vychází jsou z roku 1993. Docela by bylo zajímavé, zda by v současné situaci viděla nějaký posun. Plné zajímavých myšlenek, v době vzniku určitě ještě kontroverznějších než dnes, některé jsou asi daleko aktuálnější teď než v době vzniku (např. polemika s feminismem či směřování k androgynitě).
Ale celkově hodně náročné čtení.

7 30.08.2023

Původně jsem ke knize přistupoval s tím, že půjde o mysteriózní příběhy. Postupně jsem zjistil, že to tajemství v názvu opravdu odkazuje spíš k něčemu skrývanému. K těm mysteriózním se dají bez výčitek zařadit ty od Neffa a Šabacha. Přítomnost ďábla (anděla) z protirasistického textu Ivy Pekárkové tajemný příběh ještě nedělá. Když jsem tedy změnil svá očekávání, dostal jsem sbírku většinou hodně kvalitních povídek, ze kterých vyčnívá Život plný krás a Kašja. Naopak mě, kromě zmíněné Pekárkové povídky zklamala i úvodní Vieweghova Záhada.

5 26.08.2023

Formou otázek a příběhů z dopisů autor ilustruje teze ze svých předchozích knih. Bez jejich znalosti se člověk bude ztrácet, s nimi leccos zapadne na své místo.

6 19.08.2023

Knížka, která se musí číst pomalu. Ono to tedy ani rychle moc nejde. Text, ve kterém jako na japonských obrazech záleží na detailu. Úvahy robotky Kláry provokují otázky do jaké míry je, i přes omezení ve své konstrukci a vnímání, lidská, a nakolik my svou lidskost ztrácíme. O potřebě mýtu v životě, objevování transcendence.
Vlastní příběh plyne velmi zvolna, v okamžiku, kdy hrozí nuda přijde překvapivý posun.
Mistrovské dílo.
Za zmínku stojí i doslov překladatelky, která zasazuje knihu do kontextu ostatních podobných děl.

21 11.08.2023

Nechávám bez hodnocení, protože nemám potřebnou praxi k tomu, abych byl schopen posoudit úspěšnost předkládaných cvičení a postupů. Ale protože ke mně téma kabaly v poslední době přichází nejen v knihách, asi se jí budu muset začít věnovat soustavněji.
Přišlo mi, že kniha je psána pro čtenáře, kteří něco málo o kabale ví, ale nemají v těch informacích systém. Pro ty je, myslím, dost prospěšná, protože přesně toto poskytuje. Úplně nepolíbení budou mít asi trochu problém, už jen proto, že ten systém jde mimo naše navyklé myšlení.

Topol psát umí, umí překvapovat a pořád jsem si myslel, že to je jasných 5*. A najednou, nějakých 50 stran před koncem se ze mě stal nasycený roztok a už se ve mně další slova nerozpouštěla. Možná můj problém, ale nejsem kritik, tak si subjektivitu můžu dovolit.

11 29.07.2023

"Snad nás někdo miloval. Nebo tedy děti byly milovány i dříve. Ačkoliv po pravdě, v mém dětství prožitém v oblacích cigaretového dýmu a bez bezpečnostních pásů nic nenasvědčovalo tomu, že by mou generaci dospělí chtěli zachovat naživu. Láska se mění."
Finští spisovatelé mají asi tu smůlu, že pro zbytek světa jsou jejich jména divná a obtížně zapamatovatelná. Proto je asi jediný obecně známý finský spisovatel Mika Waltari. Přitom konkrétně Nousiainen, resp. jeho Kořeny, jsou nejméně tak dobří jako Švéd Backman.
"Láska se zas tolik neliší od čištění kořenových kanálků. Cílem je udělat druhému dobře. Občas to bolí, občas přináší odměnu, je třeba jít do hloubky a vydat něco ze sebe."
Kořeny v názvu neodkazují jenom ke kořenům zubním, které jsou osudem pro dvojici hlavních hrdinů. Pro jednoho pracovním, pro druhého zdravotním problémem. Během náhodně objevené příbuznosti se oba bratři pouštějí do hledání svého otce, objevují další příbuzné, mění svůj přístup ke světu a díky různorodosti nově objevovaných příbuzných zjišťují, jak obohacující je nepředpojatost a tolerance. Například.
Nousiainen v Kořenech umně balancuje na hranici kýče, ke kterému by téma svádělo. V okamžiku, kdy by to hrozilo, shodí patetické prohlášení sarkasmem, když hrozí, že si k nějaké postavě vytvoříte nekritický postoj, nechá ji provést něco, co vás vrátí zase na zem.
Ale nakonec všechny postavy když už ne přímo milujete, tak pro ně máte pochopení.

"Jak se švédsky řekne čištění kořene?"
"Rotbehandling."
"A jak pacient se zánětem dásní jako já?"
"Idiot."

"Tohle je Pasi, Stojan, Miguel a Muhammed."
Kluci se zdvořile představí plynnou švédskou švédštinou a vrátí se rychle do pokojíků k tomu, co zrovna dělali.
"Tvůj syn je určitě Pasi, co?"
"Všichni jsou mý."
"Nějak mi v tom výčtu jmen uniká červená nit."
"Žádná tam neni, každej má jinýho otce. Pasiho otec byl finskej ožrala, uchlastal se k smrti, a eště že tak. Stojanův byl podvodnej srbskej vykuk, Miguelův zas utek z Chile před perzekucí a Pinochetem, a když o tom ex post přemejšlim, asi by bylo lepší, kdyby tam zůstal. Muhammedův otec je takovej línej Somálec. Asi i teďka chrápe někde v centru na tržišti. Že si kruci jedna ženská dokáže tolikrát vybrat za chlapa ňákýho hajzla. Jedinou útěchou je, že nemám ani jedno děcko se Švédem, ty nesnese nikdo."
... A o pár vět dál....
"Uběhlo dost roků, než jsem pochopila, že i když můj život stojí za hovno, tak to eště neznamená, že za to hovno stojím i já."

Prostě jak píše nefernefer.

Navíc velký obdiv překladateli.
Za mě velká spokojenost a jdu hledat Fazónu.

14 26.07.2023

Těch aktuálních 71 % asi odpovídá. Přeci jen je vidět, že jde o školní práci. Graficky výborné, příběh by chtěl vypilovat a roztáhnout klidně na dvojnásobný rozsah. Takhle trochu nedotažené a zkratkovité.

5 19.07.2023