Kořeny
Miika Nousiainen
https://www.databazeknih.cz/img/books/35_/356178/bmid_koreny-t5O-356178.jpeg
4
64
20
Úsměvný příběh o zubních kanálcích, rodinných vztazích a správně načasované anestezii. Obyčejná návštěva u zubaře odstartuje nečekaný genealogický řetězec událostí… Když Pekka Kirnuvaara vejde do ordinace nového dentisty, který má shodou okolností stejné příjmení, netuší, co všechno ho – nad rámec čištění kanálků – potká. Jakmile pacient na křesle otevře ústa, zjistí odměřený profesionál Esko Kirnuvaara, že mají oba tutéž vadu chrupu. Dědičnou. Čerstvě nalezení bratři se s novinkou každý po svém chvíli sžívají a nakonec se rozhodnou pátrat po svých kořenech. Dlouhá cesta s překvapivými a lehce bláznivými peripetiemi je zavede až na druhou stranu polokoule. Dojemný humorný příběh o zakořeněnosti, vykořeněnosti, o potřebě něčí blízkosti a potřebě někam patřit.... celý text
Literatura světová Humor Romány
Vydáno: 2017 , XYZ (ČR)Originální název:
Juurihoito , 2016
více info...
Přidat komentář
Dočteno. Nějak váham, jak hodnotit a co napsat. Kniha začala pozvolna, žádné napětí, žádné vzraty, stejně jsem měla pocit, že něco se stát bude a nenechalo mě to, musela jsem číst dál a dál. Vyprávení příběhu vidíme ze dvou stran - střídavě od Pekky a Eska. V příběhu putují z Finska do Thajska a Austrálii, kde dozvíme o rodině víc a víc. Konec hezký, dojemný a odnese i ponaučení. Byla to neobvyklá kniha, ale moc hezká a nelituji vypujčení z knihovny.
Skvělá knížka, super příběh, takový netuctový. Pekka navštíví zubaře Eska, podle příjmení se domnívá, že by to mohl být jeho nevlastní bratr. Postupně se rozjede pátrání po kořenech, těch rodinných. Vzájemně obohacují své světy. Celý příběh je protkaný humorem, zároveň je i napínavý, i dojemný. Moc jsem si čtení užila.
Příběh čerstvě nalezených bratrů mě zaujal od první stránky. Přestože to zpočátku nevypadalo na vyloženě humoristický román, nakonec jsem se místy smála nahlas. Mám moc ráda finskou literaturu, a tak mi tato kniha připomněla černý humor Paasilinnův a jeho knihy Stará dáma vaří jed nebo Autobus sebevrahů. Neuvěřitelný propletenec lidských vztahů a výborný situační humor vás nejen pobaví, ale zároveň přiměje k zamyšlení nad tím, jak je těžké udržovat a pěstovat rodinná pouta. Pokud ale člověk chce, dá se to, i přes velké vzdálenosti, tak jak to vtipně popsal tento talentovaný finský autor.
Když jsem si četla anotaci, vůbec mě nenapadlo, jak moc se mi kniha o bratřích, kteří se náhodně objeví, bude líbit. A to i přesto, že jeden z nich je doslova zapálený zubař. Není to vyloženě humorný příběh, trošku mi to připomíná Backmana, ten nadhled, lehkost, úsměvné situace a spousta věcí k zamyšlení. K tomu jsem se prošla po mých oblíbených Helsinkách a zavítali jsme i do Švédska, Thajska a Austrálie. Nemůžu jinak, než knihu doporučit.
Úsměv, zamyšlení, dojetí - to vše jsem si v příběhu našla a moc se mi to líbilo.
“Člověk může mít třeba tisíc lidí, s nimiž je snadné a přirozené si povídat. Ale každý potřebuje někoho, s kým je snadné a přirozené mlčet.
"Snad nás někdo miloval. Nebo tedy děti byly milovány i dříve. Ačkoliv po pravdě, v mém dětství prožitém v oblacích cigaretového dýmu a bez bezpečnostních pásů nic nenasvědčovalo tomu, že by mou generaci dospělí chtěli zachovat naživu. Láska se mění."
Finští spisovatelé mají asi tu smůlu, že pro zbytek světa jsou jejich jména divná a obtížně zapamatovatelná. Proto je asi jediný obecně známý finský spisovatel Mika Waltari. Přitom konkrétně Nousiainen, resp. jeho Kořeny, jsou nejméně tak dobří jako Švéd Backman.
"Láska se zas tolik neliší od čištění kořenových kanálků. Cílem je udělat druhému dobře. Občas to bolí, občas přináší odměnu, je třeba jít do hloubky a vydat něco ze sebe."
Kořeny v názvu neodkazují jenom ke kořenům zubním, které jsou osudem pro dvojici hlavních hrdinů. Pro jednoho pracovním, pro druhého zdravotním problémem. Během náhodně objevené příbuznosti se oba bratři pouštějí do hledání svého otce, objevují další příbuzné, mění svůj přístup ke světu a díky různorodosti nově objevovaných příbuzných zjišťují, jak obohacující je nepředpojatost a tolerance. Například.
Nousiainen v Kořenech umně balancuje na hranici kýče, ke kterému by téma svádělo. V okamžiku, kdy by to hrozilo, shodí patetické prohlášení sarkasmem, když hrozí, že si k nějaké postavě vytvoříte nekritický postoj, nechá ji provést něco, co vás vrátí zase na zem.
Ale nakonec všechny postavy když už ne přímo milujete, tak pro ně máte pochopení.
"Jak se švédsky řekne čištění kořene?"
"Rotbehandling."
"A jak pacient se zánětem dásní jako já?"
"Idiot."
"Tohle je Pasi, Stojan, Miguel a Muhammed."
Kluci se zdvořile představí plynnou švédskou švédštinou a vrátí se rychle do pokojíků k tomu, co zrovna dělali.
"Tvůj syn je určitě Pasi, co?"
"Všichni jsou mý."
"Nějak mi v tom výčtu jmen uniká červená nit."
"Žádná tam neni, každej má jinýho otce. Pasiho otec byl finskej ožrala, uchlastal se k smrti, a eště že tak. Stojanův byl podvodnej srbskej vykuk, Miguelův zas utek z Chile před perzekucí a Pinochetem, a když o tom ex post přemejšlim, asi by bylo lepší, kdyby tam zůstal. Muhammedův otec je takovej línej Somálec. Asi i teďka chrápe někde v centru na tržišti. Že si kruci jedna ženská dokáže tolikrát vybrat za chlapa ňákýho hajzla. Jedinou útěchou je, že nemám ani jedno děcko se Švédem, ty nesnese nikdo."
... A o pár vět dál....
"Uběhlo dost roků, než jsem pochopila, že i když můj život stojí za hovno, tak to eště neznamená, že za to hovno stojím i já."
Prostě jak píše nefernefer.
Navíc velký obdiv překladateli.
Za mě velká spokojenost a jdu hledat Fazónu.
"Měl by se nastolit stav, v němž je možné nadávat imigrantovi do hňupů a všichni by pochopili, že teď se nadává do hňupů hňupovi, a ne že se nadává do hňupů imigrantovi."
Tenhle severský přístup k psaní literatury se mi líbí čím dál víc. Asi stárnu. :o) Stejně jako u Backmana i tady je základem laskavost a víra v sílu lásky k bližnímu svému. Ačkoliv si osud s hrdiny vlastně celkem dost zahrává, obrací jim život vzhůru nohama a nutí je dělat věci, o kterých se jim nikdy ani nesnilo, žádné velké drama se při tom nekoná a čtenář si rozhodně nehty napětím neokusuje. Prostě je mu od začátku jasné, že je to milá, občas úsměvná, občas dojemná pohádka pro dospělé, která dobře dopadne a ze které by si měl nakonec odnést nějaké ponaučení. A těch je tu celkem dost a podle mě taky dost trefně popsaných. Mě to moc bavilo a tak s naprosto klidným svědomím doporučuji. :o)
"... u vás, u současných rodičů mě udivuje jedna věc. [...] Je to jakési kondicionální rodičovství.
Moh bys mi to osvětlit?
Copak kondicionál není jakýsi tvar podmíněnosti?
Asi jo.
No a to vy používáte. Co kdyby sis sedla? Co kdybys to autíčko vrátil do regálu? [...] Papala bys, drahoušku, dneska těstovinky se sojovým masíčkem? Takhle se za mého dětství s dětmi nemluvilo."
Skvělá knížka na oddechnutí. Ale zároveň má i svou hloubku. Postupné odhalování cesty otce, jeho hledání, a hledání sebe sama každého ze sourozenců je krásná cesta. Mnohdy smutná, ale vždy braná s humorem.
Zpočátku to vypadalo, že je to vtipné vyprávění, ale ke konci to už bylo skoro až dojemné. Některé skutečnosti mě tam zasáhly víc, protože pro mě byly víc osobní a k zamyšlení.
Naštěstí ve chvílích, kdy by začalo jít do tuhého, to Esko uvedl nějakou svou zubní hláškou zase zpátky do humorných kolejí.
Do knížky jsem se nejprve nemohla začíst,ale později jsem se bavila a těšila se až ji po práci zase vezmu do ruky.A každou další stránkou mě začínalo být líto,že už to bude končit.
Úsměvné, zajímavé, zajímavé postavy i prostředí. Hezké, lidské. Pěkná knížka - doporučuji.
Také se několikrát naráží na otázku národů a migrace a problému v zemích s množstvím migrantů (Švédsko - jen jsem do této země krátce nakoukla, ale migranti jsou tam všude). Místní si stěžují: migranti berou práci, druzí říkají: migranti nepracují.
Citát:
"Když člověk pocítí nenávist, často se vyplatí zastavit se a zamyslet, jestli to není jen závist, obvykle ano."
Zajímavý příběh o hledání vlastního otce, místy s vtipnými hláškami. Autor do příběhu zakomponoval spoustu vlastních filozofických názorů na život. Díky dějové linii zpracované jako cesta na jiný kontinent vyjádřil i svůj názor na odlišné kultury, pochopení pro odlišnost a došel tak až ke smíření s vlastními rodinnými příslušníky a se sebou samým. Místy bylo téma až křečovitě tezovité, kdy děj a postavy sloužily jen k vyjádření názorů na hlavní témata knihy: rodina, láska a kulturní odlišnost. Kniha neurazila i pobavila.
Já si čtení užila. Jednak mě bavily různé pohledy na výchovu dětí, jednak touha po nalezení kořenů i proměna některých hlavních postav. A je to jedna z mála nových knih, která je sice z reálného prostředí, ale i tak skoro pohádková. Zajímalo by mě, zda je ten příběh založen na pravdivé události.
Výhradu mám k sedmiminutovému čistění zubů a k používání zubní nitě. Ze zkušenosti vím, že stačí minuta i méně a k tomu místo nitě (příliš vehementním protahováním je možno pochroumat zubní sklovinu - stalo se mi to) raději šetrnější mezizubní kartáček!
Ale víc než pátrání po otci mě tam zaujala sice jakoby vedlejší, ale stejně naléhavá myšlenka - soužití těch, kteří jsou někde po staletí doma, a těch, kteří tam přijdou a taky tam chtějí být doma. Jak skloubit příchozí a jejich kulturu se starousedlíky a jejich kulturou?! Nejsem si vědoma, že by v historii byli někteří nově příchozí trpěliví a snášenliví vůči původním obyvatelům. Britské kolonie, decimování indiánů v Americe a kdovíco by se ještě našlo!
Já z toho popravdě zas tak odvařenej nejsem. Možná to je oddychová četba, ale oba bratři, kteří střídavě vypráví příběh jsou otravní, trapní a obzvlášť Esko mi lezl krkem, neboť každá jeho věta obsahovala něco se zubama nebo péči o ně. Pekka je nadruhou stranu hrozně free a sluníčkovej, ale hlavně hnidopich, jehož kecy vás začnou postupem času docela štvát. A další sourozenci o tom nejsou o nic líp, neoblíbíte si je, jsou vám tak nějak jedno, co se jim stane a jediný, co mě nutilo číst knihu dál, byl osud jejich otce. Když to ale vezmu kolem a kolem, některé myšlenky jsou zajímavé , ale některé povídání k smrti ubíjející svojí, jak bych to řekl, nudností. Zkuste to, sám dávám 2,5/5.
Skvělé ke čtení!!!! Pro čtenáře Fredrika Backmana, Arta Paasalina.
Ještě něco, každý má své starosti, problémy, proto jsme na světě pro druhé.
Krásný příběh o rodině, rodičovství i hledání sebe sama. Moc jsem si čtení užívala, trochu humorné, trochu dojemné, trochu k zamyšlení.
Kniha, kde je na každé třicáté stránce malý happy end a která v sobě zároveň nese spoustu moudrých postřehů... o dnešním rodičovství, o důsledcích rané ztráty pro další život dítěte, o lžích a tajnostech. Chvílemi nemá úplně švih, ale četla se mi velmi příjemně a tentokrát mi pomalejší tempo nevadilo.
Z příběhu o hledání příbuzenstva, čtenáře rozhodně zuby bolet nezačnou.
Svérázné postavy jsou reálně vykresleny. Jsou plné odhodlání a nepostrádají jistou dávku vtipu. Jejich radostné chvíle se střídají s pocity smutku, zmatenosti, zlosti.
Kniha, která není členěna na kapitoly, nýbrž se střídá pohled Pekkův s pohledem Eskovým, nese drobná poučení, jenž neobtěžují.
Z Kořenů se vyklubala krásná zdravá pětka :-)
..."Nakonec jsme všichni stejní. Potřebujeme co nejvíce respektu a lásky. Tak, a vy, šneci, koukejte mazat do prdele a nemotejte se tu. My spěcháme domů za svými milovanými."
..."Zuby je třeba si čistit pečlivě. Ale je mnohem příjemnější čistit si je pečlivě společně. To je ta láska."...
Štítky knihy
humor finská literatura rodina stomatologie, zubní lékařství bratři
Kniha Kořeny je v
| Právě čtených | 1x |
| Přečtených | 77x |
| Čtenářské výzvě | 3x |
| Doporučených | 6x |
| Knihotéce | 46x |
| Chystám se číst | 90x |
| Chci si koupit | 11x |
| dalších seznamech | 1x |
Do knihy jsem se musela nutit.Spíš šlo o geniální zápletku, kterou ještě nikdo nevymyslel.Podle které se poznají dva bratři.A následuje kolotoč historek z jejich bývalého a současného života.