vito_s komentáře u knih

Brilantní beletrizace vzpomínkové knihy Höss, Rudolf: Velitelem v Osvětimi: autobiografické zápisky (poprvé česky 2006). Francouzský literát Robert Merle si nepochybně řadu věcí přibásnil, ale jeho SS-Sturmbannführer Lang je stejně intenzivní a mrazivý zároveň jako jeho skutečný předobraz Höss. Formující dětství jako z filmu Das Weiße Band - Eine deutsche Kindergeschichte (2019), mladí hurá do 1. sv. války a následná deziluze Výmarské republiky. Protloukání se v mizerných dělnických profesích, pak zase akce s Freikorpsem, zvláštní vsuvka s polorozpadlým hospodářstvím barona von Jeseritze, a následující vstup do NSDAP, SA a SS. Podivný emoční chlad, asexuálnost, plnění úkolů jako obsah cti a života, bez ohledu na vlastní zájmy a technický přístup ke smrti. Freska jedné bavorské kariéry z let 1913 až 1946. Německá mentalita vykonavatelů konečného řešení = právem povinná literatura.

Rakousko-Uherská jízda, která se nedá překolejit tak snadno jako Alpy. Vzpomněl jsem si v této souvislosti na bonmot, podle kterého "Brno není Vídeň a Praha není Paříž". To si zapamatujte, milý pane Krausi. Historie, architektura, kultura, pivo a železnice, jde na mě z toho veliká melancholie. Hlavně ta historie, každý nějakou máme, jako ti dva v románu. Ale musíme se umět dívat skrz historii a přečíst si Clausewitze. Tavící tyglík středoevropského prostoru, beautiful landscape of battlefields, cemeteries and ruins (jak by řekl Angličan). Češi a Němci, Prusové a Sasové, šílené, všechno je to šílené, cornus sanguinea, není úniku. Čtenáři Járy Rudiše nejsou hezké mrtvoly. Winterberg je bez nadsázky něco jako Švejk pro 21. století.

„Realitu odjakživa nesnáším, ale je to jediné místo, kde se dají dostat dobrá grilovaná kuřecí křidélka“ (s. 133). Má smysl něco o této knize psát? Pro Woodyho fans je to must. Woody píše otevřeně, převážně kousavě vtipně. Svým nezaměnitelným stylem popisuje dětství, které ho formovalo, a jemuž zůstal věrný (okouzlení newyorským Manhattanem, dobou psacích strojů, papírových komiksů, hollywoodských filmů, mafiánů, baseballu a jazzu). Strhává nálepku intelektuála a vypráví o cestě k psaní vtipů, scénářů a režírování filmů, stejně jako o kariéře stand-up komika. Tato cesta je protkaná neuvěřitelnou řadou person a osobností z pop-kultury, na které Woody odkazuje, až by to chtělo poznámkový aparát. Woody odhaluje svoje partnerské vztahy, tak jak šly za sebou, stejně jako své filmy a psychoterapie. Nevyhýbá se samozřejmě aktuálnímu vztahu se současnou dlouholetou manželkou - adoptivní dcerou Mii Farrow korejského původu Soon-Yi. Kniha nabírá hořkého – nicméně stále věcného tónu – v popisu aféry s obviněním ze zneužívání, kterému Woody čelil, a které bylo nedávno opět rozdmýcháno v souvislosti s #metoo. Je nabíledni, že Mia Farrow z toho nevychází zrovna dvakrát dobře, nejde však o prvoplánové házení špíny nebo očerňování. Ať už je pravda jakákoliv, milovník starých časů Woody, a svět který stvořil ve svých filmech, bude mít v mém srdci vždycky místo (a nyní i tato kniha v mé knihovně).

Hurikány, rasové nepokoje, střelba na školách, Trump v Bílém domě. Martin Řezníček se na pětiletce na pozici "našeho člověka ve Washingtonu" rozhodně nenudil. Předesílám, že jsem nikdy nevlastnil televizi a televizní zprávy záměrně nesleduji. "Opožděné" reportáže shromážděné do této knihy mají neuvěřitelný švih, čtou se jako po másle a jsou přitom postaveny na poctivé novinářské práci. No posuďte sami: "Na slzný plyn jsme nejdříve nebyli připraveni a odnesli jsme to stejně jako všichni, kdo si naivně mysleli, že na hodné nefouká. Při protestech v listopadu téhož roku už jsme si do Fergusonu vzali plavecké brýle a pracovní roušky, a to nejhorší jsme přečkali takto. Zní to jako z Receptáře Přemka Podlahy, ale nechtěli jsme zbytečně utrácet stovky dolarů za vybavení, které novináři v USA zase tak často nevyužijí. To, že si se slzným plynem příliš netykají ani kontaktní čočky, si budu pamatovat už navždy." Před panem Řezníčkem smekám, je to profík každým coulem, který reprezentuje to nejlepší co máme v České televizi, resp. republice: pokora, pracovitost a televizní novinařina jako služba veřejnosti. Já se snad začnu zase dívat.

Klade si nároky, ale může dát nějaké záruky? Telefonovat na Zámek je možné, ale spíš jde o žert? Zámek je nedostižný. Geniální, imaginace, spisy všude samé spisy, že to na Zámku trvá může být dobré znamení, tedy že se věcí důkladně zabývají, ale stejně tak to může být špatné znamení, že věc byla odložena a nebude nikdy vyřízena. Nutno číst znovu. Dlouhé rozhovory přes celé kapitoly se ženami jako v románu od Dostojevského.

Tenhlecten Démon(pion). V originále kniha vyšla s podtitulem: LA BIOGRAPHIE D'UN PHÉNOMÈNE. Asi tak. No, autor nenechá na chudákovi Mišelovi nit suchou. Ale je Houllebecq vlastně takový chudák? Možná Demonpion má pravdu, asi to bude zvíře, asociál a trochu vlastně svině. Kniha postupuje chronologicky podle knih autora a jeho manželství a snaží se vykřesat z minima informací maximum. Co si budeme namlouvat, dalo by se to jistě seškrtat tak na třetinu. Je nicméně zajímavé, že z toho vyšla knížka, kterou by mohl napsat sám autor, pokud by jen chtěl (tak je to čtivé!). Ten si ale raději zapálí a bude se tvářit, že čumí do blba (hlavně aby u toho dobře vypadal). Nahlédnutí do fungovaní francouzského literárního provozu a letmý popis Houllebecqových soudních kauz poukazuje na trochu jiný level, ve kterém se literatura v zemi galského kohouta pohybuje. Houllebecqa mám ale po přečtení tohoto spisku pořád rád, aneb „c'est la vie – co nadělám!“

Zdeňka Pohlreicha mám moc rád, pro mne je to opravdová osobnost, vycentrovaný chlap, který má něco za sebou, má rozhled, nastavuje laťku vysoko, nebojí se dělat věci pořádně a mít vlastní názor, a to vše s osobitým výrazným humorem. Jeho přínos pro tuzemskou gastronomii je podle mne neoddiskutovatelný. Se zájmem se dívám nebo čtu každý rozhovor s ním, vždy je to přesné pojmenování reality, ale i důraz na základní věci (v životě či [restauračním] podnikání) a trefné postřehy k české společnost a mentalitě.

"Řekl vše, co uznal za vhodné," píše Jan Kobylák v poděkování v závěru knihy. A je tomu přesně tak. Kdo Zdeňka Pohlreicha sleduje, ví, že soukromí si chrání a víceméně je tomu i tak v biografii. Je to pracovitý člověk, který nejraději píše až a geekovsským zaujetím o profesních věcech. Poodhaluje ale rodinné zázemí, svá studia a praxe, vojnu, stejně jako formující korporátní prostředí velkých hotelů a zkušenost z emigrace, stejně jako svou situaci po návratu zpět. Dále všechny podniky od těch přes které prošel po ty, které jsou dnes v jeho impériu: Café Imperial, Divinis, nechybí etapa se švýcarskou TriBeCa, Yamato a NextDoor. A samozřejmě probleskují ty spousty lidí, se kterými se v životě potkal. Řeč je samozřejmě také o televizi a dnes už bez nadsázky kultovnímu pořadu Ano, šéfe! a slávě.

Celkové povedená, promyšlená a moc zajímavá kniha.

4 02.07.2022

Přiznám se, že od Stefana Zweiga jsem dosud nic nečetl. Amok či Hvězdné hodiny lidstva mne v povinné literatuře jaksi minuly, ale po Světu včerejška jsem dnes sáhl bez zaváhání. Bravurní popis vídeňské společnosti za habsburské monarchie, a to včetně odvážné kapitoly o morálce v sexuální oblasti (zřejmý vliv obdivovaného Freuda). Spisovatel a jeho doba v proměnách a posunech nás vezme mj. na cestu po zemích, které Stefan Zweig navštívil: semestr za studiích v Berlíně, okouzlení uvolněnou Paříží, návštěva rozkvétajícího New Yorku, barevné Indie nebo chladné Anglie, která byla autorovi souzena. Světoobčan Zweig byl ale především bytostným milovníkem kultury (literatura, hudba, divadlo, malířství a sochařství). Klukovská fascinace umělci a tvorbou u něj přetrvala: Stefan Zweig byl zkrátka obdivovatel umění na prvním místě a teprve na druhém byl sám umělcem. Popisy návštěvy u sochaře Rodina, úcta k personě Romaina Rollanda nebo sběratelská vášeň zaměřená na originály skic a notových záznamů věhlasných umělců je toho důkazem. Pacifista shrnující první světovou válku, období mezi ve znamení inflace, a následně počátek druhé světové války, která už autora zastihla v pokročilém věku v Anglii, kde sledoval takřka v přímém přenosu Mnichovskou zradu, a v jejímž průběhu knihu psal. Nejsou to však přespříliš osobní paměti: je zřejmé, že spisovatelské řemeslo mu umožnilo pohodlný život (dům v Salcburku, zahraniční cesty, investice do sbírky) nicméně soukromí si autor hájí (o manželství prvním či druhém ani slovo) a raději píše o světovém dění, společnosti a kultuře. A je to čtení skvělé.

(SPOILER) *SPOILER* Tento "pejskařský román" byl zmíněn v anketě Lidových novin Kniha roku 2021 a takto jsem jej i objevil. Jsem spíše "cat person", tak mě pasáže o oddaných pejscích a venčení bulíků nechávaly chladným. Troufnu si říct, že první část knihy je skvělá svou obrazotvorností a obratností v jazykovém vyjádření, které je působivé, požitkářsky se čte a přitom není na efekt, což je jinak výjimka v recentním proudu české "spotřební" beletrie. Střídání vypravěčů kulhá: pro stejný styl je nelze odlišit - zkrátka každá postava postrádá svůj osobitý hlas. Tragické osudy, diagnózy a rodinné vzorce dělají z knihy místo, ve kterém neexistuje humor, jen depka a máte problém fandit alespoň jedné postavě. To by samo o sobě zas tak nevadilo, ale od druhé části jako by si autor nevěděl s příběhem dramaturgicky rady a tak nechává postupně zmizet všechny postavy ze scény a následně se přepne do módu jakési podivné dystopické vize, které Libeň slouží jako jen nezřetelná kulisa. Dobrý pocit z první části naprosto přebily další části románu, a čtenář zůstane s pocitem jako když stojí nad psím hovínkem uprostřed ulice a ptá se sám sebe: "Proč?!"

Skvěle napsané, osobní, obnažené, opravdové, hořké, přesto s noblesou. Obrýlená intelektuálka, sečtělá, znalá historie kultury i společenského dění. Pavlík neohroženě spal do 12:00, pak kouřil a četl International Herald Tribune, pak listoval Biratnnicou. Prokládané Kafkou a Kinderstube, Viktorkou a Černým myslivcem, Kráskou a zvířetem. Ty tvoje pivo (afetamíny) a jak seš skvělej. Vašek Havel, Pavel Kohout, Menzel a Forman, Chytilka a další a další a další, Český snář a pan Vaculík, jiné silné ženy Olga a Madla. Život v šestatřiceti metrech čtverečních, nebylo práce které by nezhatil, psaní deníku tajil i své aféry. Narcis divokej.

Aldortová nastavuje laťku hodně vysoko: "Dítě vyjadřuje své potřeby tím, že něco požaduje. (...) Nádobí počká, dětská duše ne (s. 55)." Začínající rodič amatér si v této knize přečte o rodičích empatických, trpělivých s nervy ze železa (zkrátka super(wo)mani/y). Řada situací a kazuistik může jít proti srsti: představa dítěte jako spolehlivého partnera pro domluvy nebo případ čtyřletého, který stále nosí pleny a rodiče ho v tom podporují. Jako červená nit se celou publikací vede Metoda S.A.L.V.E. podle počátečních písmen slov Separate (oddělení se), Attention (pozornost), Listen (poslech), Validate (uznání), Empower (povzbuzení), které má rodič při interakci s emočním dítětem používat. Některé může až šokovat přístup autorky, který jde proti většinovému proudu i po 16 letech od vydání knihy: "Odřené koleno musíme ošetřit; ale zastavit slzy nebo nářek nemusíme" (s. 107). Ve skrze pozoruhodná kniha, a pokud si odnesete jen třetinu z ní, i tak to stojí za to uvažovat v intencích této knihy o automatických přístupech tak trochu out-of-the-box.

V mistrné zkratce se tuto novelu podařilo vystihnout nedávno zesnulému Mekymu Žbirkovi ve stejnojmenné písni na albu Chlapec z ulice (1986): Doktor Jekyll, Mister Hyde, každý z nich je iný / Obaja však rovnako riadia moje činy / Doktor Jekyll, Mister Hyde, dvaja čudní páni / Jeden chodí v noci len, druhý na svitaní / Doktor Jekyll, Mister Hyde, majú veľkú smolu / Vôbec sa im nedarí poklebetiť spolu/ Doktor Jekyll, Mister Hyde, chodia stále sami / Jeden bozky rozdáva, druhý zasa rany. Příběh nepřestává fascinovat ani po 135 letech, a věnují se mu kromě umělců i psychiatři jako svébytné případové studii (např. Ruediger Dahlke v Principu stínu). Za pozornost stojí i další dvě povídky, zařazené do tohoto vydání, a to Lupiči mrtvol (1884) a Markheim (1885). Obě jsou stejně dobře napínavé a temné.

Úvodní verše songu s názvem „Soma“ od newyorské kapely The Strokes z jejich debutového alba Is This It? (2001) mi teprve po 20 letech konečně dávají smysl: „Soma is what they would take when / Hard times opened their eyes.“ Zdá se, že v angloamerickém světe je Brave New World klasika. Byť je to nepochybně dobrá literatura, přece jenom jsou postavy spíše kulisou a hlavní hrdina se v půlce jaksi vytrácí... Nechce se ale uvěřit, že Aldous Huxley v roce 1931 de facto předpověděl totalitní systémy a přišel s tak brilantní nadčasovou dystopickou vizí moderní/konzumní/třídní/řízené společnosti to celé s Freudovskými a náboženskými podtóny. Z toho všeho nezbytně mrazí i dnešnímu čtenáři z daleké budoucnosti, a chce se dodat jen „Ó, Forde!“

Všeználek z Černého mostu opět zasahuje: „Měl jsem se jenom podívat na Niklovy obrazy, ale zároveň se do toho připletlo dílo Anny Zemánkové, tibetský mnich a Navahové.“ (235) Oblíbená témata zas a znovu kameny – environmentalistika – grafiky – američtí indiáni – Detroit rock city. Nedostižný v glosách, opět nabité

Devadesátky. Patřím ke generaci, která v nich vyrostla a dnes hltá vše, co se kolem té éry krátkého svobodného nádechu a barevných sak rychle se objevivších podnikatelů vyskytne. Tento román ale prostě nemá váhu např. psaní osmdesátkového Vladimíra Párala, a to ani nevím, proč se mi nabízí tohle srovnání. Dotlačilovo román přitom (nejen) z tohoto srovnání vychází jako slabučký, schematický, s plochými postavami, nepravděpodobnými dialogy, kdy lidé mluví jako Wikipedie (a pořád se někam telefonuje!). Celkově je to takové bezkrevné (ač z masokombinátu), a hlavně bez humoru! 90-tky jsou tu pouze chabou kulisou vykonstruovaného příběhu a především dost zabolí opakované zmínky o BSE, které bylo v tuzemsku až v roce 2001, a FAÚ, který vznikl až v roce 2017. V rámci devadesátkové literatury sáhněte raději po Baletkách (2020) Miřenky Čechové.

Pozdní Bukowski, chlápek zraje jako víno, věřte mi. Začátek 90. let, závěr Hankova života, ale přitom první roky opravdové slávy a vlastně hmatatelného sucessu (bydlení ve vilové čtvrti v L.A., autorská čtení, neodbytní fans). Převážně střídmé pití lehkých plechovkových piv a vína, cigarety. Přes den rutinně na dostizích a večery s vážnou hudbou z rádia a hlavně s datováním do počítače - zázraku moderní techniky. Tyhlety late night "zápisky starého prasáka" jsou zachycením autorova podzimu života, ale stejně vás sundají. I úplné banality totiž vyznívají tak nějak s plnou vahou opravdovosti, aneb „měl bych si ostříhat nehty“. No prostě last great poet.

Svět mezi dvěma válkami. Společenská sonda a ponor do předválečných časů v podobě pár dnů v životě (tlustého) pojišťováka (tzv. married with children) protkaného nostalgickým vzpomínáním. Konformní život v šedivé Anglii a pochybnosti o tom, co se sluší a patří. Návrat do dětství a přiblížení se a zase vzdalování se k (ne)dostupné vášni: rybaření (ale dosadit si tam můžete co chcete). Vytříbené pozorování, vykreslení typických nerudných postav britského venkova a jeho přírody. K tomu klasické Orwellovské motivy: urbanizace, moderní život, rozdíly ve společnosti představované kastovním systémem social class, k tomu ty oxfordské mrdky a nezdolný duch starého (dobrého) Albionu. Orwellova próza představuje svérázný čtyřicátnický coming of age titul: návrat do rodného města nebyl nikdy více hořký. Dlužno dodat, že se navíc zvrhne v jeden velký binge v předvečer války (autor dokonce nechá spadnout cvičně bombu, protiválečný apel tak trochu tlačí na pilu, ale vzhledem k roku vydání není divu). Žádný velký děj, ale prvotřídní literatura.

(SPOILER) Fakta, nic než fakta poskládaná do velmi čtivé reportážní knihy, napsané až románovým stylem, publicistika jako řemen, která tady chybí. Sleduje paralelně osudy Anderse B., přistěhovalecké rodiny a norské rodiny, kdy v každé jeden ze sourozenců zakalil na Utoye. Kluk vyrůstající bez otce u matky, která měla dost problémů sama se sebou (prý to u nich nevypadlo, že by tam žili děti, matka byla věčně venku a dcera z prvního vztahu – krátký románek s jakýmsi Švédem - se brzy osamostatnila a zdrhla do USA). Žádala i o tzv. víkendové odlehčení, pěstouni na víkend, neznal do té doby výlet do přírody. Otec byl diplomat, od první rodiny odešle a od nich taky., resp. matka to nedávala jako diplomatova žena v Londýně, po 6 měsících to vzdala. U Anderse vzorný pořádek ve věcech, důraz na značkové oblečení. Jinak značná trvalá snaha uspět se zvraty: prorazit jako grafiťťák: writer – nepodařilo se, ignoroval pravidlo, že nesmí kreslit po tagu kinga, když je jen boy. Kamarádí imigranti. Pak velká změna a snaha o kariéru v politice, Strana pokroku ho ale nevynesla na výsluní. Snaha dostat se do zednářské lobby. Pak podnikání, ale shady: výroba fake diplomů, nakonec nelegitimní byznys ukončuje, ačkoliv jakýs takýs úspěch, dokonce krátkodechý anabáze s běloruskou blondýnkou - manželkou na inzerát, ale neklapne to. Pak od 27 let do 32 zavřený zpátky u mamky na bytě a paří WOWko. Ale taky se vypracuje: čaroděj, boss grupy. Radikalizace, fantazie o islamizaci, weby a internetové diskuze. Skvělé pasáže o výrobě bomby a chemických pracích na statku, který si pronajal. Zobal steroidy apod. Syrový popis řádění na Utoye: regulérní popravy, laserovým zaměřovačem do hlav ležících mladých sociálních demokratů (od 14 let). Suchý popis selhání a diletantního přístupu policie a dalších norských složek, které umožnil rozsah Andersova řádění (úsporná opatření, nevědomost, nekompetentnost, špatná rozhodnutí… ). Graduje popisem průběhu soudu a psychiatrických dobrozdání (autista?, narcis!). 21 let na tvrdo s možností prodloužení.

Motto: „Kdo si pamatuje devadesátá léta, ten je neprožil.“ Knihu jsem objevil ve výprodeji Kosmasu za sympatických 71 Kč. Tenhlecten Glen, co byl obklopen jinýma Glen(n)ama a Ianama, prostě Amíkama, Briťákama, Aussies a další anglofonní havětí co sem jak pavouci nalezla za dobrodružstvím a příležitostma. Ale taky různejma postavičkama jako (polo)mafiánama z řad Jugošů a Rusáků, jejichž mordy plnily stránky černobílejch novin. Doba, kdy ještě popelnice stály na ulici, nikdo se neusmíval, a cestou do práce jste se stavili na panáka, aby se ten unylej socík co se plynule přehoupl dál do těch podivnejch letech kdy bylo možný všechno a zároveň nikdo nevěděl co bude, dal alespoň trošku snést. V téhle komunitě expatů vynikal Glen svýma pražskýma hospodama, kde pivo teklo jak jinak než proudem, odvážné výboje nejenom do dámských ložnic tomuhle hecíři nebyly cizí a nastřádal tak hromady hospodskejch historek z té doby. Tyhle historky se zdaj dnes naprosto neuvěřitelný a overall je to nutný všem hledačům pokladů o 90.letech doporučit.

Pokus o otravu Alexandra Navalného, novičoková otrava Sergeje Skripala, Moritz Rakuszitzky a Bellingcat, poloniová otrava Alexandra Litviněnka, vražda Anny Politkovské a Zelimchana Changošliviho, pokus o státní převrat v Černé Hoře a v neposlední řadě domácí kauzy představované aférou se sochou maršála Koněva (a Řeporyjským památníkem Vlasovcům) a Vrběticemi. Čtení doporučuji v homeopatických dávkách. Textům reportéra Respektu zařazeným do této brožury lze vytknout šití horkou jehlou a absenci hloubky nebo originálních postřehů, přitom každé téma by přitom jistě vydalo na samostatnou knihu. Kdo četl knihu Marka Ubrana nazvnaou The Skripal Files: The Life and Near Death of a Russian Spy Skripal (2018, česky 2019) může porovnávat informace: Ondřej Kundra tvrdí, že Skripal odešel do důchodu jakmile dovršil důchodového věku - Urban naopak uvádí, že Skripal odešel do důchodu poněkud překvapivě v 48 letech. Urban vznáší tezi, že důvodem otravy mělo být to, že Skripal měl vyzradit španělským úřadům vazby ruské mafie na FSB a naopak. Kundra v tomto směru nepřekládá žádnou tezi o důvodech. Nepřesností je v knize více - např. úvaha autora o neaplikovatelnosti ruských trestních zákonů mimo území Ruska, která popírá zásadu exteritoriality platnou pro trestní právo téměř ve všech státech (jinými slovy platí přesný opak, než uvádí autor). Osobně jsem poněkud překvapivě postrádal kritickou práci s informacemi (pochybné maltské depeše) nebo zdroji (tajemné ruské zdroje Bellingcatu).