Vecerkova komentáře u knih

Při čtení se mi vybavila báseň J. Préverta:

Ta láska
tak prudká,
tak křehká,
tak něžná,
tak zoufalá.
Ta láska
krásná jako den
a špatná jako počasí,
když počasí je špatné.
Ta láska tak pravdivá
ta láska tak nádherná
tak šťastná,
tak veselá,
a tak nicotná,
třesoucí se strachem jako dítě když je tma.

Nedojala mne ani tak smrt milenců jako část, kdy se oba shodují na tom, že je štěstí, že brzy zemřou, protože se nechtějí stát takovými lidmi jakými jsou ti, kteří jsou schopni páchat zločiny, ať už ty válečné anebo ty proti lidské cti a morálce. To, že někdo jejich věku (Petrovi je osmnáct let) dochází k takovému závěru– ve věku, kdy by měl ještě naivně snít o budoucnosti a s elánem si užívat všech potěšení, které život nabízí– mi připadá jako jeden z nejvíce zdrcujících důsledků války. O to horší je uvědomit si, že tyto pocity prožívala celá ztracená generace. „Ti ubožáci, všichni ti, kteří nejsou námi,“ prohlašuje vášnivě Petr, smířený s blízkou smrtí a dojímá mě.

19 24.12.2019

Něco moc krásného. Oceňme způsob, jakým se motivy v průběhu skladby mění, jak se tytéž objekty mění v symboly úplně jiných skutečností.
Křídla – volnost, samostatnost, když se František poprvé řízne břitvou, kapka krve je oněmi křídly, později láska, touha po neuskutečnitelném („má křídla zřasená v krvi žil a cév šíleně tepají“)
Břitva – dospělost, vstup do další etapy života (František spekuluje nad tím, zda není darem nad jeho síly), později se k ní autor vrací jako k symbolu smrti (zatímco moje první břitva chtěla krev; v břitvě vždy bude něco z vraždy, ale břitva sama nemůže vraždit) a jako k symbolu očištění od smutných myšlenek
Kopr – když dá tatínek Františkovi břitvu, voní koprová omáčka, doprovází tak den, kdy vykročil do dospělosti; když sedí u okna a bdí, popisuje noc jako noc kopru, kopr spojuje svými květy, jež se podobají hvězdám, pozemský život s nebem; když se vydá na hrob jeho otce, kopr je první rostlina, která tam roste
Maringotka, popel doutníku, křídlovka, Viktorova čepice, doplňte si sami.

A ještě vyzdvihnu něco, co na Romanci vrhá stín skutečnosti a co ji pro mě odlišuje od příběhů povrchních lásek.
František byl bezhlavě zamilován, popis Teriny, jež se ve skladbě opakuje, je popisem dojmu, který v něm vyvolala ještě předtím, než spolu mluvili („Je všechno, co naráz zastavuje srdce, a přece to není smrt. A je všechno, čím člověk vždycky poprvé vydechne.“ ) Ve chvíli vzteku, kdy udeří Terinu čepicí, ale projde určitou desiluzí. Najednou vidí, že ve skutečnosti si vlasy nedokonale stříhá sama a že připomínají žito, běhá bosa, má nevybranou mluvu a lacině si maluje rty, skvrnka na její tváři najednou mu připadá ošklivá. Přiznává dokonce, že přes zimu prožívá několik lásek, jež nazývá chatrnými. Přesto se dalšího léta vydává na náves se štěstím, že ji znovu uvidí – ne už proto, že by byl zaslepen. A ze stejného důvodu bude o několik let později hledat její hrob.

15 08.02.2020

„Patnáctiletý hoch jde po břehu řeky, slunce svítí na řeku– slunce je rádo, že je sluncem, řeka je ráda, že je řekou, jenom hoch neví, má-li se těšiti z toho, že je hochem.“

Narativní výstavba románu je rozvolněná, protože vznikl jako kompilace již vyšlých epizod. Sny často přechází do skutečnosti a hranice mezi nimi je nezřetelná. Šrámek na snové pasáže nikterak neupozorňuje a často jsem vůbec neměla jisto v tom, co se Jeníkovi jen zdálo, co si představoval, a co se skutečně stalo.
Nicméně! Impresionistické popisy mne dostaly. Málokdy jsem měla takový pocit navození atmosféry jako právě u Stříbrného větru. Byly pasáže kdy jsem téměř cítila vlahou noc, slunce, kaluže, zemitou hlínu. Jako bych seděla v loďce s Jeníkem. A bylo to krásné. I na metaforická vyjadřování jsem si brzy zvykla. Vždyť jak byla shrnuta jediná pozitivní Jeníkova sexuální zkušenost! Následovně: „Hřbitovní zeď padala jako opona, tma před námi tma za námi.“ Připouštím, že ne každému tento sloh lahodí, ale mně vskutku ano.

A pak, přestože hlavní hrdina prožívá jednu negativní zkušenost za druhou, román jako celek je lazen pozitivně, vitalisticky. Autor je toho mínění, že lidé jsou přirozeně upřímní ve svých citech, přirozeně mravní, přirozeně toužící po životu krásném, radostném a čistém, ale jsou špatní lidé, instituce a prostředí, které tyto přirozené potřeby mladých ničí.
Přímo jako novátorský počin bych Stříbrný vítr nazvala, jak si autor počínal při jeho psaní. Způsob, jakým příroda odráží stav Jeníkovy mysli! Například, když se na konci románu blíží jeho milostné naplnění s Aničkou, projektuje si svoji radost i do přírody, kterou vidí oknem z vlaku. Způsob, jakým splývá přímá řec s řečí polopřímou! A neobjektivita autorského vypravěče, který zaujímá tady hledisko hlavní postavy, tady perspektivu některé z postav vedlejších, tam spíše názor všech měšťanů.
Přiznávám, že jsem čekala, že mne román zasáhne hlouběji, ale netušila jsem, že Jeníka opouštíme ve věku, kdy bych se do něj teprve mohla vcítit. Škoda, že jsem nečetla jako mladší, ale možná, že v té době bych jej nedocenila. V současné době mě jeho rozbor nesmírně bavil.

„Jeník postavil se obličejem proti větru, dulo mu kolem uší a Jeník si myslil: Hle, vítr duje. Cítím ho, slyším ho, zdá se mi, že něco povídá– ale nerozumím mu. I život je takový. Dívám se a z údivu nevycházím. Poslouchám, radost mám nebo i bolest, ale těžko říci, proč právě radost nebo proč právě bolest– nerozumím zkrátka. Lze porozumět? Porozumím já někdy?“

A pak, co mě k četbě přivedlo? Následující úryvek: „Mládí má zápasit, snad má i krvácet z ran, padne–li, znova se vztyčovat, musí i leccos ztratit– jen dokud stále slyší z dálek svůj stříbrný vítr.“

15 27.12.2019

Tenhle román je pohlazením po duši. Láska hlavních hrdinů, něžná, bezpodmínečná, tak čistá, jak jen může být mezi dvěma mladými lidmi, přesto opravdová.
Není autor, jehož vyjádření by mi bylo milejší než Otčenáškovo; jeho kompozice textu, syntax celkově včetně nádherných souvětí, pečlivě vybraná slova i s těmi latinskými, autentické dialogy. Jeho schopnost zachytit krásu okamžiku, ale nikoli sentimentálně, nýbrž s grácií. Jak elegantní jsou v jeho podání i ty nejobyčejnější situace z běžného života! Výsledkem jsou romány které je radost číst, už kvůli kráse po stránce jazykové. Tento pak je můj vůbec nejmilejší, snad kvůli jeho poněkud optimistickému ladění.
Filozof Petr a pedagožka Ludmila jsou mladý pár, který se z jejich bytu v Praze rozhodne přestěhovat do horské chaty na Šumavu. Přes absolutní nedostatek praktických zkušeností s činnostmi jako je zatápění v kamnech, práce se dřevem nebo chov slepic si usmyslí probudit k životu horské údolí a z chaty poblíž vrcholu Ostružná udělat turistický cíl. Oživit již dávno zchátralou stavbu ale není lehké a oba musí projít celou řadu zkoušek, při nichž je často jedinou pozitivní věcí to, že jsou dosud spolu.
Tvrdohlavá vytrvalost spojená s mládím obou hlavních hrdinů a upřímnost jejich vzájemného vztahu si mě získala. Jelikož celý děj sledujeme očima Ludmily, která je na život mimo pražskou společnost zvyklá ještě méně než Petr, veškeré pocity spojené s často marným snažením páru máme z první ruky. Dostáváme se tak k precizně vykreslené psychologii postav- Ludmila, která dává své emoce najevo a veškeré psychické dění se tak soustředí kolem ní, a Petr, který se své pocity snaží skrývat, ale skrze Ludmilu jež ho zná jako nikdo jiný jsme informovaní i o tom, jak situaci prožívá on.
Čtení tohoto románu bylo příjemné a já jej vřele doporučuji, přináší uspokojivou naději v lepší časy.

13 20.07.2018

Máchova eufonie, volby slov jako jevil vonný vzdech; z venku větru vání; lebka bledá; ticho té temnosti; lazurným se pláštěm krylo na mě útočí.
Také to, jak Mácha užívá barvy a barevné kontrasty, nejčastěji modrou, bílou a zelenou – nad modré temno hor brutnaté slunce rudě zasvitnulo (...) v jezeru zeleném bílých je ptáků sbor; růžový nebe klín; černý mrak; zeleně zakvítá, vždy zeleněji prosvítá; rudá zář bledou barví tvář. To můžu.

11 21.04.2020

A s jakým zájmem, s jakou chutí
teď rozkošné čte romány!
Jak pije do zapomenutí
klam citů začarovaný!
Jak šťastná síla obraznosti
vše zkrášlí, všechny chyb jich zprostí!
A Wolmar, milec Juliin,
Marek Adhel, rek Cottinin,
i Werther, smrti zasvěcený,
i Grandisson ten skvělý zas,
jenž kolikráte uspal nás,
se slili ve snu jedné ženy
v jediný obraz, jeden stín -
vždy byl to Eugen Oněgin.

Četla jsem Horův překlad a je krásný. I dnes jej považuju za srozumitelný a čtivý, stejně jako celé dílo je přístupné i těm, kteří jako já si příliš nelibují v lyrice. Netuším, jestli je Evžen Oněgin v seznamu povinné četby, ale zařadila bych jej tam.
Moje vůbec nejoblíbenější část bude představení Taťány, sloky XXIV - XXIX hlavy druhé, tyto jsem si četla nahlas. Za pozitivum považuju také otevřený konec, mám za to, že dílu dodává tu správnou pointu. Promluvy ke čtenáři mi rušivé nepřipadaly.
Na jedné straně vyzdvihuji estetickou stránku knihy, na straně druhé veškeré Puškinovy odkazy na nejen soudobé ruské osobnosti a reálie. Co jsem ovšem nedocenila byla úvaha nad desátou hlavou, která se dochovala jen zčásti, v závěru mého vydání knihy- nemám ráda tyto analýzy, ve kterých se vykladači příliš snaží najít v díle narážky související s historickým kontextem doby. I bez toho je jich Oněgin plný. Buď nemám dílo ráda natolik abych tyto analýzy četla, anebo spíše nepovažuju tyto souvislosti za nezbytné, vědoma si toho že v mnoha případech jde pouze o domněnky autorů těchto analýz.

11 18.04.2019

Osamělost prvočísel ve mně nejednou vyvolala stejný pocit smutku, osamělosti, marnosti a nepochopení, se kterým sama bojuju a ve kterém se nevyhnutelně čas od času utápím, a právě proto jsem se dokázala ztotožnit především s myšlenkami Mattia, které mi připadaly tak důvěrně známé, že už ono blízké propojení mezi hlavní postavou a mnou mne dojímalo.
Nespočet bylo pasáží, které se mě dotkly natolik, že jsem cítila kritickou potřebu si je označit a vrátit se k nim později; když mi záložky došly, rozstříhala jsem na proužky reklamní leták který ležel na stolku, u kterého jsem toho odpoledne seděla. Konečný počet záložek pak působil natolik výmluvně, že moje ustavičná chvála na tuto knihu působila, jako bych se opakovala.

Něco na způsobu, kterým Giordano píše, je mi neuvěřitělně blízké. Jednak je to jeho čistý, objektivní styl, který je mi tolik sympatický, jednak osudy hlavních hrdinů. Máme anorektičku Alici, která se pro ostatní necítí dost dobrá, a asociálního matematika Mattia, který si naopak vystačí sám se sebou a o společnost lidí nestojí, a sledujeme jejich život od dětství, přes trapné okamžiky, kdy se setkají na gymnáziu, až do doby kdy oba dospějí natolik, že se více vzájemně nepoznávají. Ráda bych poukázala na to, že Giordano nepíše o tom, co sám nezažil- opouští postavy přibližně v jeho věku, a právě proto jeho debut působí, bez ohledu na to, nakolik je autobiografický, velmi autenticky.


Paolo Giordano je vzděláním teoretický fyzik a jeho styl to výrazně ovlivňuje, nechává to znát, když píše z Mattiova pohledu. Způsob, jakým vidí mnohé všední situace, mi přijde krásný.

Mattia záměrně prováděl každý svůj pohyb tak potichu. Věděl, že nepořádek světa může jedině narůstat, že hluk zvukové kulisy se bude zvyšovat, dokud nepřekryje všechny koherentní zvukové signály, ale byl přesvědčený, že když bude pozorně odměřovat každý pohyb, bude mít na tomhle pomalém rozkladu menší vinu.

Mattia neodpověděl. Vzal z vysokého sloupku plastový kelímek a naplnil ho coca-colou až po okraj. Snažil se co nejvíce přiblížit k hranici, kdy povrchové napětí tekutiny ještě dokáže zabránit jejímu přelití. Pak ho postavil na stůl.

Měl se usmát, podívat se jí do očí a políbit ji. To je všechno, byla to jen mechanika, banální sled vektorů, aby se jeho ústa setkala s jejími. Mohl to udělat, i když se mu zrovna v té chvíli nechtělo, mohl se spolehnout na přesnost pohybů.

„Tady je táta.“
Zpoždění odpovědi bylo sotva postřehnutelné. Mattia by si musel vzít chronometr, aby ho změřil a mohl spočítat, o kolik se signál odchyluje od přímky delší než tisíc kilometrů, která ho s otcem spojovala, ale pokaždé na to zapomněl.

Ona pomalu oddychovala. Mattia si řekl, že pokud je vztah mezi frekvencí jejích dechů iracionální číslo, pak neexistuje žádný způsob, jak se spojit a najít nějakou pravidelnost.


Že je děj vcelku tragický a Giordano hlavní hrdiny ani čtenáře nešetří? Jsem ráda, že je právě takový. Ukazuje, že narodit se do dobré rodiny není zárukou štěstí, že některé vzpomínky s námi i přes veškerou snahu zůstanou navždycky a že i nenaplněná láska může výrazně ovlivnit náš život. Ukazuje, že stačí málo, jedno rozhodnutí, a vše se může náhle změnit, a že důsledky za naše rozhodnutí, i ta, která neučiníme, neseme my sami.

Osamělost prvočísel je jednou z knih, které stojí za to přečíst opakovaně. S přehledem překonala i moje vysoká očekávání. Začetla bych se do ní od začátku třeba hned a veškeré emoce bych prožívala snad ještě intenzivněji než poprvé. Už dlouho jsem nezažila takový pocit lítosti jako po tom, co jsem Prvočísla odložila, tedy vím, byla to moc dobrá kniha.

––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––
Po patnácti měsících jsem četla znovu a jak jsem očekávala, napodruhé mě v knížce zaujaly úplně jiné pasáže, i přes ten poměrně krátký časový interval který uplynul od doby kdy jsem Prvočísla četla poprvé vidím v nich zase něco jiného.

V čem jsem zaznamenala nejzásadnější změnu byl můj nový pohled na situaci mezi Alicí a jejím manželem. Když jsem četla poprvé, připadalo mi její chování vzhledem k jejím dlouhodobým problémům omluvitelné a přestože jsem s ním nesouhlasila, dokázala jsem se do ní alespoň částečně vcítit. Nyní mi ale přišlo vyloženě nesympatické a ke konci knihy jsem k její postavě cítila spíše odpor.
Manžel je k Alici už od začátku velmi chápavý, do ničeho ji nenutí a jde poznat, že mu na ní záleží. Přesto, když jí řekne, že by s ní chtěl mít dítě a ona ví, že není schopná otěhotnět, mu tu skutečnost zamlčí. Jediné pro mě ospravedlnitelné vysvětlení by bylo, že jej miluje a nechce, aby ji opustil. Tak to ovšem není. Alice svého manžela nemiluje, je si toho vědoma a má za to, že jeho láska stačí pro ně oba. V podstatě ho jen zneužívá.
Vede si falešný menstruační kalendář a odmítá podstoupit vyšetření, zatímco marná snaha jejího manžela psychicky ničí, při sexu pláče. Přes to všechno se jí snaží domluvit, chce, aby mu popsala svůj problém, říká jí, že není pozdě, pokud podstoupí léčbu. A ona mu, jedinému člověku, který ji kdy upřímně miloval, ještě více ublíží tím, že situaci obrátí proti němu, po tom, co roky vědomě marnila jeho čas a lhala mu.

11 07.10.2018

Kytice mezi jinými díly vyniká především tím, že i přes častý výskyt dnes již archaických výrazů (chopíc; jeseň; poutníče; ana; žetě; každéť; čáka; témě) je dokonale srozumitelná. Troufám si tvrdit, že jsem její převážnou většinu pochopila už ve svých desíti, jedenácti letech, kdy jsem ji četla poprvé.
Stručnost, rytmičnost, výstižnost v kombinaci s hláskovou instrumentací činí Erbenovy verše čtivými i po více než stošedesáti letech.

10 28.12.2019

„Ale do desíti let nadělají Russumovi Universální Roboti tolik pšenice, tolik látek, tolik všeho, co řekneme: věci už nemají ceny. Nyní ber každý, kolik potřebuješ. Není bídy. Ano, budou bez práce. Ale pak nebude už vůbec žádné práce. Všechno udělají živé stroje. Člověk bude dělat jen to, co miluje. Bude žít jen proto, aby se zdokonaloval.“

Zařazení do povinné četby dle mého názoru zcela oprávněné.

10 11.06.2019

Byla to jedna z mých učitelek na základní škole, která nám převykládala obsah tohoto díla tolikrát, že mě od jeho četby odradila na dlouhé roky. Naštěstí jsem mu dala šanci a teprve teď si uvědomuji povrchnost výkladu Obrazu Doriana Graye jak na škole základní, tak v rámci povinné četby na střední škole.
Mám ráda Oscara Wildea. Vtipem, se kterým píše, a svými trefnými poznámkami si mě naprosto získal. Obraz Doriana Graye pak považuju za jeho dílo ve všech ohledech stěžejní. Jeho ostatní tvorbu převyšuje jak svým obsahem, tak formou, které jsem propadla.

Malíř Basil se seznámí s pohledným mladým chlapcem Dorianem, kterého považuje za svůj ideál a zdroj umělecké inspirace. Jednoho dne se s ním má opět sejít ve svém ateliéru, aby jej namaloval, a ten se tak setká s Basilovým přítelem Harrym. Harry, s poněkud kontroverzní životní filozofií, vnutí Dorianovi v krátkém rozhovoru představu, že jeho mládí a hezký vzhled je to nejcennější, co má. Dorianovi se po návratu do ateliéru při pohledu na svůj vlastní portrét zdá, že Harry má pravdu- a vysloví přání zůstat navždy mladý, ať portrét stárne namísto něj a on si navždy uchová hezkou tvář.
Dorian se dále setkává s Harrym, jehož zálibou je lidem nenápadně podsouvat svou ideologii a z psychologického hlediska jimi manipulovat, a jako předmět svého studia si vybral právě jeho. Stane se tak, že Dorian začne svět vidět jako on, jako svět, ve kterém má nejvyšší hodnotu estetická krása, a zamiluje si proto umění. Když později vidí na jevišti divadla herečku Sibylu, připadá mu dokonalá- každý večer je někým jiným, ale vždy stejně krásná- bez ohledu na její charakter se rozhodne s ní zasnoubit a nadšeně to oznamuje Basilovi i Harrymu.
Ti jdou následující večer do divadla s ním, hraje se právě Romeo a Julie- ale Sibyla úmyslně hraje svoji roli nevýrazně a bez emocí. Dorian ji jde po představení navštívit do zákulisí a ona tvrdí, že teď, když poznala pravou lásku, je všechno ostatní jen parodie. To ovšem není to, co chtěl Dorian, který ji miloval jen a pouze pro umění, slyšet, zasnoubení ruší, nechává ji plačící na kolenou v šatně a odchází. A toho večera, když se vrátí domů, všimne si, že na jeho portrétu se něco změnilo- jeho vlastní obličej se na něj dívá s krutým úšklebkem.

Harry je výrazná osobnost s neuvěřitelně vyhraněnými názory, zejména proti intelektuálům, ženám, manželství a jiným závazkům. Až jsem se cítila při jejich četbě jako by mě osobně napadal, a upřímně se mi to líbilo. Některé z myšlenek a aforismů, kterými se Obraz Doriana Graye jen hemží, jsou spíše úsměvné, ale u jiných jsem měla pocit, že Wilde uhodil hřebíček na hlavičku. A opakovaně. Úmyslně nebudu mezi nimi rozlišovat a uvedu některé z nich:


Ale krása, opravdová krása, ta přestává tam, kde začíná intelektuální výraz. Intelekt je už sám o sobě jistý druh přehnanosti a ruší harmonii každé tváře. V okamžiku, kdy si člověk sedne a začne přemýšlet, je hned samý nos nebo samé čelo nebo prostě něco děsného. Jen se podívej na lidi, kteří vynikli v kterémkoli učeném povolání! Jak jsou dokonale oškliví!

Je smutné si to připomínat, ale duch má beze sporu delší trvání než krása. Tím také lze vysvětlit, proč se tolik namáháme být tak přehnaně vzdělaní. V tom zuřivém boji o pouhé bytí toužíme mít v sobě něco, co nepomíjí, a proto si plníme hlavu veteší a fakty a bláhově doufáme, že tak se tu udržíme. Dokonale poučený člověk- to je moderní ideál. Ale hlava dokonale poučeného člověka, to je něco strašného. To je takový starožitný krám, samá obludnost a samý prach, a každý předmět je tam oceněn vysoko nad svou hodnotu.

Vždycky! To je strašlivé slovo. Zamrazí mě, když je slyším. Tuze rády ho užívají ženy. Ženy zkazí každý milostný románek tím, že se snaží, aby trval provždycky. Vždyť to slovo nemá žádný význam. Mezi rozmarem a láskou na celý život je jediný rozdíl: že rozmar trvá o trochu déle.

Ovlivnit někoho znamená dát mu svou vlastní duši. Ten člověk pak nemyslí svými vrozenými vášněmi. Jeho ctnosti, to už nejsou jeho pravé ctnosti. Jeho hříchy- je-li vůbec něco takového jako hřích- jsou vypůjčené. Ten člověk se stává ozvěnou hudby někoho jiného, hercem role, jež nebyla napsána pro něho. Účelem života je rozvoj vlastní osobnosti. Každý z nás má dokonale uplatnit svou vlastní povahu, proto jsme na světě. Ale člověk má dneska sám ze sebe strach. Zapomněl na tu nejvyšší ze všech povinností, na povinnost k sobě samému.

Muž se žení, protože je znuděn, žena se vdává, protože je zvědavá. Oba se zklamou.

Děti své rodiče zprvu milují; jak stárnou, začínají je soudit; a jen někdy jim odpouštějí.

Jen dva druhy lidí jsou opravdu okouzlující- lidé, kteří vědí naprosto všechno, a lidé, kteří nevědí naprosto nic.

Lidumilové ztrácejí všechen smysl pro lidskost. To je pro ně příznačné.

Když se obviňujeme sami, máme pocit, že už k tomu nemá právo nikdo jiný.


Kdybych měla vybrat jediné dílo z povinné četby, které si zaslouží být čteno a je v tomto smyslu legendou, jednoznačně bych zvolila Obraz Doriana Graye.

Kolikrát jsem četla, tolikrát jsem byla dojata, tolikrát jsem žasla, tolikrát jsem pociťovala mrazení, tolikrát jsem se znovu Poeovi klaněla a přesto jako by každé čtení bylo pro mne úplně novým zážitkem.
Tentokrát v překladu Vítězslava Nezvala zatímco venku je noc podobná té v básni a opět řeknu jen jediné– geniální.

9 28.12.2019

Za mě naprostá srdcovka, tentokrát jsem četla v překladu Josefa Topola, ale preferuji překlad profesora Martina Hilského, stejně jako doporučuji jeho besedy. Miluju shakespeareovský vznešený styl, se jmennými tvary přídavných jmen a obráceným slovosledem. Metafory, personifikace, apostrofy, přirovnání, kontrasty, epitetony. Některé pasáže čtu procítěně nahlas, nemůžu si pomoct.

„Kdo nenávidí, přijde o rozum,
ale co teprv ten, kdo miluje?
Vražedná lásko, láskyplná zášti,
co všecko nejsi, vzniklá z ničeho!“

„Svými rty moje z hříchu očisťuj.“
(Líbá ji)


V díle není určený důvod, proč se oba rody nenávidějí, tato skutečnost je nám předložena jako fakt. Pravdou je, že tuto nenávist je možné odůvodnit v každé době, kdy je drama inscenováno; právě to je jeden z důvodů, proč jde o nestárnoucí klasiku.

9 22.12.2019

Tohle byl jiný Giordano, než kterého jsem znala. Tentokrát se odklonil od svého chladného, neosobního stylu a děj vyprávěl ich-formou a navíc zpočátku z pohledu dívky, což mě překvapilo, stejně jako rychlý nástup pasáží jako z červené knihovny. Netlačil se tolik do nečekaných zvratů na koncích kratších kapitol jako tomu bylo v Prvočíslech, ani do silných slovních spojení a řečnických otázek, jako tomu bylo v Těle. Dal si spíše záležet na vykreslení prostředí a pocitů protagonistů, ovšem trochu jiným způsobem. Věnoval se mnohem více přiblížení nitra hrdinů čtenáři, nedržel si již od nich odstup a bylo zřejmé, že tentokrát je pro něj naopak důležité, aby s nimi čtenář soucítil.
Obecně bych řekla, že Dobývání je stylisticky mnohem uvolněnější než ostatní autorova próza, snad je tomu tak i proto, že tentokrát si dovolil operovat na větším prostoru. Těžko říci, jestli tohle rozvolnění neubralo knize na kvalitě, troufám si tvrdit, že výsledkem to minimálně hnulo směrem k jiné cílové skupině čtenářů. Zařazení dialogů na úkor popisných pasáží, pravda, dělá knihu čitelnější, v tomto je Dobývání přívětivé.
Giordano byl tentokrát také mnohem intimnější. A, co se erotických scén týče, odvážnější. Posouzení toho, nakolik bylo jejich zařazení šťastné, ponechám na někom jiném, špatně zvládnuté nebyly, nicméně Giordano umí šokovat jinak a lépe. Snad to bylo tím, že jsem čekala něco jiného, nicméně zhruba ve čtvrtině knihy jsem si uvědomila, že se cítím, jako bych se vrátila do doby, kdy jsem ve svých čtrnácti letech četla dívčí romány, natolik se jim Dobývání podobalo. A já jsem od autora, který mne dosud nezklamal, čekala něco více než tímto směrem rozvíjející se zápletku.
Ani starší verze hrdinů mi k srdci nepřirostly, připadalo mi, že jsem nechtěným svědkem toho, jak jdou jejich životy ke dnu. Teprve v době, kdy bylo Terese oněch 27 let, se začala její dějová linka vyvíjet takovým směrem, že jsem k ní pocítila sympatie. Tři hvězdičky patří jí. Události v jejím životě se mnou rezonovaly, čistě z ženských důvodů. Ne ovšem na dlouho, po krátké epizodě můj zájem opět opadl, tentokrát nadobro. Za vrcholný výkon považuju to, že jsem knihu dočetla. A to bych prosím dříve za autora dala ruku do ohně.

8 02.04.2021

Případ se mi líbil moc a to hlavně kvůli naprosto ztotožnitelné postavě pana Jekylla. Typický romantický hrdina který žije v rozporu, konkrétně v rozporu mezi stránkami sebe samého. Jedna jeho stránka touží po společenském uznání, chce být obklopen přáteli, mít dobré jméno, a jeho charakterové rysy k této pověsti přispívají. Vypadá to, že se nic nemůže pokazit. Ale ta druhá, temnější část jeho charakteru si chce užívat života, odhodit starosti o soudy jiných. Jako každý, Jekyll se snaží v sobě tyto touhy potlačovat, zahrnuje sám sebe prací a hoví si v altruismu, ale přesto...
Zkrátka a dobře, doktoru Jekyllovi není obtížné porozumět ani v dnešní relativně liberální době. A nové kontexty dostává jeho zpověď v paralele s viktoriánskou Anglií, kdy pokrytectví společnosti popíralo jakékoli odchylky od standardu a k mnohému tak docházelo v utajení. Právě proto, že Hydeova zábava nebyla v novele explicitně popsána jde o dílo stále aktuální. Stejně jako tenkrát i dnes by každý našel něco, za co by jiné odsuzoval, přestože to sám praktikuje. A stejně tak by každý něco udělal jinak, věděl-li by, že za to nebude souzen.

8 29.04.2020

Za mě naprosto brilantní literární počin. Jednak důkaz toho, jak různorodé dojmy může ve čtenáři text vyvolat v závislosti na autorově podání, jednak pestrá ukázka všech možných gramatických i stylistických hříček. Inspirující. Moc jsem se bavila, nejvíce si mne získaly verze Lipogramy, Taktilně, Kompozice („Vy mne záměroschválně šlaponožíte“), Apostrofa, Množinově, Přesně, Váhavě, Pleonasmy a je jich mnohem více, které jsem fakt ocenila. Francouzštinu studujícím doporučuji dvojjazyčné vydání a klaním se překladateli.

8 08.12.2019

Tento román sice patří k těm, které závisejí na konečném rozuzlení, ale je důkazem toho, že pokud má autor po celou dobu co nabídnout, i přes ne příliš dramatický závěr zanechá ve čtenáři dobrý dojem. Ani zdaleka nepovažuji Vražedné léto za detektivku, za většinou záporných hodnocení vidím právě toto nedorozumění, i přes mnohé společné prvky je zde jeden zásadní rozdíl. A sice, zatímco detektivky si zakládají na překvapivém závěru, Vražedné léto je už od začátku tak dobré, že žádný takový konec nepotřebuje.
Příběh je vyprávěn z hlediska čtyř postav- hlavní hrdinky Eliany, její matky, muže přezdívaného Pin-Pon a jeho tety. Eliana nikdy nepoznala svého biologického otce, její matka byla před dvaceti lety v nepřítomnosti svého manžela znásilněna. Nyní, ve vlastní dospělosti, Eliana zcela náhodou narazí na nové informace o tom, co se stalo, a rozhodne se po letech pomstít svou matku. Eliana není zcela psychicky zdravá. Kvůli něčemu, co se přihodilo později během jejího dospívání, prožívá v dospělosti stavy kdy se vrací do doby před onou událostí, kdy byla ještě šťastným dítětem. Vědoma si své nynější fyzické krásy, navazuje Eliana vztahy s místními muži a snaží se získat informace které by vedly k dopadení násilníků, aniž by na sebe strhla pozornost. Zachází až tak daleko, že se přestěhuje do rodiny, která může mít s událostí něco společného. To, že žádný ze zbylých tří vypravěčů neví nic o jejích skutečných úmyslech, dělá příběh poutavým a já tuto vícepohledovost považuju za výborně zvládnutou.
Všechny postavy, které v románu vystupují, jsou perfektně charakterizované, máme k dispozici celou jejich minulost, veškeré jejich motivy jsou touto cestou uspokojivě objasněné. Právě hloubka, se kterou se autor věnuje psychice postav, dává knize nálepku psychologický román. Považuji jej také za lehce naturalistický.
Děj je poutavý a čte se jedním dechem, knížku jsem měla přečtenou během jednoho dne. Autorovu vypravěčskému stylu jsem sice nepropadla, ale v celém průběhu děje bez problémů udržel moji pozornost a není nic, co by mi na něm vadilo. Díky detailnímu rozboru pocitů postav není o nic těžší vžít se do postavy Eliany než do ostatních- ačkoli nám její počínání může připadat až bizarní, díky tomu, že známe její motivy, mu můžeme zcela porozumět.
Jediné, co bych knize vytkla, byl závěr- připadal mi lehce uspěchaný, i když chápu, že běžný čtenář v závěru přece jen očekává určitý spád. Stejně tak bych ocenila kdyby byl konec románu psán spíše z pohledu Eliany, protože to ona byla ve středu událostí a vidět tak situaci jejíma očima, zejména vzhledem k okolnostem, by mi připadalo přínosnější. Takto se o jejích pohnutkách dozvídáme skrze Pin-Pona. Přesto mě ale závěrečné rozuzlení nezklamalo, na konci nezůstaly žádné nezodpovězené otázky.
Rozhodně se k autorovi ještě vrátím, snad si jej někdy přečtu v originále.
Mimochodem, ještě poznámka na závěr- pobavilo mě tvrzení v doslovu, že Japrisotovy knihy neseženete v antikvariátu, což je jakási záruka kvality. Naopak, právě odtamtud svoje vydání mám- pravda, o 35 let později.

8 16.08.2018

S jakou lehkostí se Smrtka čte! Cítím se téměř neoprávněně tohle dílo hodnotit. Shusterman nasadil laťku opravdu vysoko. Způsob, jakým udržuje čtenářovu pozornost, jakým dávkuje nové informace a zvraty, je obdivuhodný. Výsledkem je dílo od začátku do poslední stránky napínavé, čtivé, nepředvídatelné. Závěr mě pak ponechal v úžasu.
Samotná myšlenka autora na svět tak vyspělý, že v něm přirozená smrt není možná a veškeré informace jsou všem k dispozici, má přirozené důsledky: zločinci v podstatě neexistují, stejně tak umělci, jakékoli vzdělávání postrádá smysl. Není možné nakazit se nemocí nebo cítit bolest, zanikají náboženství. To vyvolává ve čtenáři otázky: Jaká by byla naše motivace pro to studovat, tvořit, pracovat právě v tomto okamžiku, víme-li, že náš čas není ničím vymezen? Jaký by byl smysl života kdyby nebylo možné dosáhnout ničeho nového, jednoduše by nebylo o co usilovat, protože bychom přirozeně byli tou nejlepší verzí nás samých a veškerých pokroků ve vědě a technice by už dávno bylo dosaženo? Autor zaměstná vaši mysl natolik, že o reálnosti tohoto nového světa nebudete pochybovat.
Regulaci počtu obyvatel mají na starost smrtky, jediné bytosti, které mají své vlastní zákovy a pravidla. Všechno ostatní spadá pod správu všudypřítomného Nimbu, připomínající Hamiltonův Eden. Být smrtkou není jen pocta, ale také zodpovědnost, a každá z nich k úkolu přistupuje svým vlastním způsobem.
Hlavní hrdinové příběhu, Citra a Rowan, jsou vybráni, ne zcela náhodně, aby se stali učedníky smrtky Faradaye. Ačkoli nikdo z nich o tuto výsadu nestojí, jen jeden se nakonec bude moci stát smrtkou, a situace se dále komplikuje. Všechny postavy, nevyjímaje záporáky, jsou precizně vykreslené, a proto není obtížné nechat se jimi již v prvních kapitolách vtáhnout do děje. Marie Curieová je osobnost. Navíc, autor si vás jistě získá svým humorem, mnohdy vyplývajícím z ironie situace.

„To mi nemůžete udělat,“ prosil Kohl. „Moji rodiče z toho budou mít smrt. Prostě zemřou!“
„Ne, nezemřou,“ opravil ho smrtka. „Budou žít dál.“

,,Můžeš mi říkat Alessandro,“ nabídl mu Volta.
,,To je tvoje pravé jméno?“ zeptal se Rowan.
,,Ne, pitomče, to bylo křestní jméno Volty.“

,,(…) ale vzhledem k naší hvězdné reputaci Prométheus shledal, že nám stačí méně přísný trest. Byli jsme odsouzeni k sedmi smrtím (…)“

„Víš co? Jdi se bodnout,“ odpověděla Curieová a jenom částečně potlačila veselý úšklebek.
„Ledaže bych si mohl přijít na vlastní pohřeb, má drahá.“

Nápady autora jsou brilantní a dozvídáte se o nich tak nenásilně, že zákonitosti světa z budoucnosti přijmete s naprostou samozřejmostí. Knize uděluji maximální možné bodové ohodnocení, tady odpovídající pěti hvězdičkám.
(Ačkoli Smrtku považuju za nejlepší stand-alone, který jsem kdy četla, Shusterman naznačuje, že je prvním dílem série, a já jsem nadšená při pomyšlení, kam až by to mohla dotáhnout.)

8 13.07.2018

„Potom jsem rozsvítil všechna světla v místnosti, zapálil si cigaretu (každý si čas od času dopřeje nějakou tu pózu) a sedl si na postel, abych očekával svoje dopadení. Mohl jsem se plížit po tmavém domě za svými nepřáteli a možná je i načapat; ale nejspíš by se mi podařilo nechat se střelit. A já se nerad nechávám střílet.“

Že jsem toho od Hammeta příliš nečekala, příjemně mne překvapil. Ačkoli šlo o povídky, četla jsem je jedním dechem. Brzo jsem si zvykla na autorův styl a uznala, že hlavní hrdina je prostě týpek. Obvykle detektivky nečtu, ale Hammeta bych proti přirozenosti mezi konzumní literaturu nezařadila. Úplně nadšená jsem sice nebyla, ale v kontextu mého hodnocení tady se nebojím ocenit autora nadějnými pěti hvězdičkami, už jen proto, že mě oslovil i mimo můj obvyklý žánr.

7 04.09.2019

„Zešílela, říkají, a někdy říkají příšla o rozum, jako by rozum byl domov, o který můžete přijít, střecha nad hlavou. Jenže když zešílíte, o střechu nad hlavou nepřijdete. Ale někdo jiný přijde k vám.“
Alias Grace rozhodně není špatná kniha, přesto můj pocit z ní není takový abych udělila plný počet hvězdiček. Vyjádřila bych se k tvrzení na přebalu: Alias Grace uhání kupředu tempem komerčního románu a oplývá silou budoucí klasiky. Klasika budiž, ale neuhání.

Mladý doktor Simon studuje v 19. století tajemství lidské psychiky a rozhodne se navštívit ve vězení Grace Marksovou, jejíž případ byl před lety mediálně omílaný. Ona a James McDermott byli obviněni s dvojnásobné vraždy svého zaměstnavatele Kinneara a jeho domácí Nancy. Grace si ale velkou část z oné události nepamatuje, a ačkoli se před soudem dozná a díky advokátovi je odsouzena jen na doživotí, jednotlivé výpovědi její a Jamese se od sebe markantně liší. Gracein případ proto rozdělí společnost na dvě skupiny- ty, kteří věří, že je nevinná a byla k spoluúčasti na vraždě přinucena, a ty, kteří ji považují za vražedkyni.

Velmi oceňuju propracované historické prostředí, celá Graceiná minulost působila autenticky. Příběh je vyprávěn ze strany Grace, jejíž výpověď tvoří většinu knihy, ale také Simona a prostřednictvím dopisů. Pasáže které sledují osudy doktora Simona jsou vyprávěny s elegancí až nadsázkou, u těch jsem se bavila.


„Matka považuje své stávající životní poměry za upadající, což je pravda vzhledem k tomu, z jaké úrovně spadly. (…) Jeho otec se vypracoval sám, ale jeho matku vybudovali druzí a takové stavby, jak známo, bývají křehké.“

„Veškerý povrch je tu pokrytý čalouněním v barvách lidských vnitřností- vínová červeň ledvin, načervenalý purpur srdce, tlumená modř žil, slonovinová běloba zubů a kostí. Přemýšlí, k jakému pozdvižení by došlo, kdyby se o tento svůj pocit podělil s ostatními.“

„Pokusil se představit si ji jako prostitutku- tuto soukromou hru v duchu hraje s různými ženami, které potkává-, avšak nedokáže si představit muže, jenž by byl ochoten za její služby zaplatit. Bylo by to jako zaplatit si za to, že vás srazí povoz, a byl by to zážitek úplně stejně ohrožující.“

„Žasnu nad tím, jak se člověk s doktorským titulem může nechat oklamat tak do očí bijícím šarlatánstvím a absurdním nesmyslem, jakým je „neurohypnotický trans“, který co do imbecility předčí snad jen spiritismus, všeobecné hlasovací právo a podobné pitomosti.“

„Četl jsem i takzvané „svědectví“ paní Moodieové, jakož i další její výplody, a všechny jsem je hodil do krbu, kam také patří- a odkud vrhly alespoň trochu světla, což jinak ani náhodou nečinily.“


Nicméně pasáže Graceiny výpovědi byly o něco slabší. Její vyprávění působilo až zdlouhavě, pane. Zpočátku jsem neviděla problém, ale po třech stovkách stran už mi její jednotvárný styl výpovědi vadil. Ať Grace mluvila o čemkoli, mluvila stále stejně. „Podél příkopu rostla spousta květin, sedmikrásky a tak, a tahle část cesty byla moc hezká.“ To bylo příliš, podařenější pasáže jako

„Potom tma zhoustla, vyplazila se zpoza stromů a z křovisek a polí, a stíny se prodloužily a spojily a mě napadlo, že je to jako voda, která vyvěrá ze země a její hladina pomalu stoupá jako moře, a já se zasnila a vzpomněla si na plavbu přes oceán, jak v tuhle denní dobu měly obloha i moře stejnou indigově modrou barvu, takže nebylo poznat, kde končilo jedno a začínalo druhé.“

už situaci vyvážit nedokázaly.


-------------------------------spoiler------------------------------------
Co mne velmi zklamalo, byl závěr. Celou dobu stojíme na straně Simona, který se pokouší situaci vědecky prošetřit, a na konci se dozvídáme, že nejen že byl tento postup k ničemu, ale dokonce k rozuzlení dochází způsobem, kterého se on celou dobu snaží vyvarovat, neboť „Postupuje nazdařbůh, jestli vpřed, to netuší, aniž by se dozvěděl cokoli kromě toho, že se dosud nedozvěděl nic, pokud nepočítá míru vlastní nevědomosti.“ V okamžiku, kdy se autentický, racionální příběh zvrhnul k mysticismu jsem se jako čtenář cítila podvedená a marně doufala, že se v následující pasáži psané z pohledu Grace vše vysvětlí, taková pasáž zde nebyla. Následující šťastný konec na mě po tomto zklamání působil spíš křečovitě.


„Když se nacházíte uprostřed příběhu, ještě zdaleka příběhem není, je to jen zmatek: temný řev, slepota, změť rozbitého skla a popraskaného dřeva, jako dům ve větrné smršti, jako loď drcená ledovci či smýkaná po peřejích s bezmocnou posádkou na palubě. Příběhu se začíná podobat teprve později. Až když ho vyprávíte, sami sobě či někomu jinému.“

„A potom začala plakat, a když jsem se jí zeptala proč, odpověděla, že nakonec bude mít můj příběh šťastný konec, úplně jako v knížce. A já si říkala, jaké knížky asi čte.“

7 24.12.2018

„A i kdyby to nebyla pravda, protože zradou zločince se neproviníte, byl jsem přesto vinen, protože jsem zločince miloval.“

Film jsem viděla už před pár lety, nyní došlo na knižní předlohu. A za mě ano. Jednohubka na čtyři hodinky, i se spoilery z filmu příběh působivý. Šokující přímo ne, spíše faktický, hluboký obsahem, ne formou. U některých knih zpracování za nápadem pokulhává, v tomto případě za mě autor vytěžil z námětu co se dalo a já mu nemám co vytknout, krásných pět hvězdiček.

6 18.04.2021