V_M komentáře u knih

Taková příručka mladého nihilisty: skvěle promyšlené a napsané vyprávění-podobenství ze světa zhruba čtrnáctiletých dětí (ale určitě ne výlučně pro náctiletého čtenáře), které dovedně tematizuje problematiku „bytí a nicoty“, tedy zjednodušeně vztahování se ke smyslu existence tváří v tvář vědomí její pomíjivosti. Oceňuju sérii překvapivých point i závěrečnou katarzi-nekatarzi, díky čemuž autorka ponechává příběhu a úvahám v něm obsaženým značnou míru nedourčenosti (ono to nakonec ani jinak nejde).

Jediná má drobná výtka směřuje k překladu. Jakkoli je Markéta Kliková bezesporu zkušená a zdatná překladatelka (a sám ani nemám možnost srovnávat s dánským originálem), přišlo mi, že zejména v první půlce knihy se tu a tam vyskytl výraz kontextově poněkud nepatřičný, lehce posouvající autorský zámysl, tedy alespoň tak, jak jsem ho vycítil (např. místo slova „odvaha“ by se v jisté pasáži víc hodilo „odhodlání“ atp.). A občas byla větná či souvětná struktura příliš složitá, šroubovaná, což není úplně šťastné, zvlášť jde-li o četbu určenou mj. i mládeži. Na této rovině ovšem měla zasáhnout redaktorka, která jinak odvedla skvělou práci (nenarazil jsem na žádný překlep). Ale to jsou jen drobné skvrnky na jinak nesmírně pozoruhodném a podnětném celku.

2 24.01.2024

Zdařilá, místy vysloveně skvělá sbírka. Jestliže u autorovy prvotiny koncept poněkud haproval, zde už funguje mnohem slibněji. Totéž platí i pro básně samotné: poetika je tu jednotnější, ani zde sice nelze říct, že by byla vysloveně podřízená konceptu (což samozřejmě není podmínkou, ale uplatní-li jej autor, vyvolá takové očekávání) či jakkoli jinak disciplinovaná. Ale už je to protříbenější. Obecně mi přijde, že působivější je tam, kde se dotýká reálného života a reálného jazyka, jímž pochopitelně všelijak básnicky manipuluje (a toto manipulování – tj. tvoření – i vcelku často tematizuje), leč je tu zkrátka víc cítit, že východisko jen míň v pouhém žonglování slovy (byť i to je jeden z modů poezie, poslední dobou mě však baví čím dál míň) a mnohem víc v uvěřitelnosti, žitosti, ba takřka všednosti (což nikterak nevylučuje básně myslivé či – jak jsem výše naťuknul – metapoetické). V dvoudílné, intermezzem přerušené, ústřední části sbírky (Dialogy) tak autor vždy vedle sebe postaví nalevo báseň veršovanou (zahájenou pokaždé slovy „na počátku všeho“ a pak zpravidla nějakou formou sponového být), napravo pak báseň v próze (potažmo prozaizovaný poetický text), jež je pokaždé nadepsána písmenem A. A právě tyto texty v řeči nevázané patří k nejlepším kusům sbírky a troufám si říct, že valná většina z nich je výborná. Níže vybírám dva na ukázku, ale zaujalo mě jich mnohem víc:

Svoboda je redukce života. Člověk svobodný (homo caelebs) je redukován zákonem. Zákon je redukcí svobody. Člověk je člověk. Člověk píše básně. Pes nepíše básně, protože je svobodný. Šváb nepíše básně, protože je svobodný. Člověk píše básně, protože není pes nebo šváb, takže neví, co je svoboda. Báseň je nesmírnou touhou po svobodě, jak ji člověk atavisticky tuší. Začíná se a končí slovy. Pes a šváb neznají slova, proto jsou svobodní. Svoboda je svoboda Slova. Pes a šváb jsou člověčími slovy. Svoboda je člověčím slovem. Nezbývají než slova.

(s. 19)

---

Kdo kouří, přemýšlí o životě, řekl Goethe. Nedořekl o smrti. Nedořekl o ženě a o muži. O ruce na rameni tetující polárku. O vyhrnutém tričku měsíce vztyčujícího prostředník slunci. O prokletí osobnosti. Mlčel Johann u popelníku o gordickém uzlu prstů, o bludném kameni v lebce.

(s. 51)

1 19.01.2024

Přestože jde na první pohled o kvalitní literaturu v kvalitním překladu a kvalitně redaktorsky ošetřenou, zprvu (asi tak do půlky) mi ta poetika nesedla. Bronka Nowicka si pohrává s perspektivami, které různě převrací, dekonstruuje a re-konstruuje. Je to takové fenomenologizující, hodně zaměřené na vidění, předměty o sobě, věci vytržené a přesazené. Zvláštní, náročná a poeticky nosná hra, pracující s několika postavami (zejm. dítě, otec, matka, prababička) a mnoha motivy-předměty (z nichž ústřední je bezesporu kámen coby hračka/společník) a často využívající personifikace a „depersonifikace“ nejen jakožto poetického, ale též jaksi reflexivního postupu.

Čtenářsky zajímavé to pro mě ovšem začalo být až v okamžiku, kdy začala být zřetelnější tu více, jindy méně podprahová dramaticky osobní linka („Po několika dnech existence na správném místě ruce jedly, pily a luskaly prsty. Za čas se jim zachtělo bít. A otec ukázal na mě“). Do té doby to byla hravost pro hravost, sice rafinovaná a obratná, ale v podstatě taková legrácka. Ne všechny texty z té druhé části samozřejmě byly silné kalibry, ale našlo se jich tam dost na to, abych knížku Nowické hodnotil výš, než jsem původně plánoval. Jsou to mj.: Popel, Klacík, Stůl, Nůžky, Zápalka, Vrátka, Dveře, Záclona, Skříň, Studna a Kaštan.

A zde ještě pro představu jeden z kratších textů na ukázku (Zrovna k jeho názvu bych měl drobnou výhradu/pochybnost – je to totiž jeden z pouhých dvou textů, které mají v české verzi knížky dvojslovný titul, ten druhý jsou Papíroví draci. Originál jsem neviděl, ale mám neodbytný pocit, že pojmenovat každou z básní jednoslovně označením nějaké věci byl dost možná autorčin koncept a je škoda, že je v překladu takto porušen.):

Hrouda hlíny

Dítě přikládalo kámen k mnoha věcem, ale žádné neubývalo. A když jich bylo pořád stejně, znamenalo to, že pro něj nejsou jedlé.
Dítě našlo jamku pod svým jazykem, vložilo tam kámen, ale nijak tím nepřibralo na váze. Pocítilo, že ho ubylo. Ne v tom smyslu, že člověka ubývá, když žije a užívá si života, nýbrž proto, že ze sebe něco dává.
Dítě chodilo po zahradě a zkoumalo, co je co. Kámen hltal ten pohled společně s dítětem, které už vědělo: uživí kámen čímkoli, co projde smysly. Třeba i hroudou hlíny, pokud se na ni podívá, nebo obyčejnou trávou, pokud se jí dotkne. Možná stačí na trávu jen pomyslet.

1 18.01.2024

S Dominikem Melicharem jsem se před lety setkal a vím, že je to člověk, který žije literaturou a pro literaturu, respektive minimálně v té době to tak bylo. Psal kritiky, vedl literární rubriku, pracoval jako redaktor, bádal v oblasti literární teorie a – jak jsem s odstupem let zjistil – tvořil i básnicky. Sbírku jsem si teď přečetl už podruhé (ale narovinu přiznávám: z prvního čtení ve mně zůstal jen obecný pocit lexikální bravury, mnohdy až slovní ekvilibristiky), protože se chystám ne jeho Mizanscény, jež mi naopak doposud unikaly.

Musím přiznat, že po druhém čtení se mi Schýlené tělo jeví jako lepší sbírka, než se mi zdálo původně. Pominu-li možnost (bezesporu právoplatnou) číst ji pro opojnou radost ze slov a potenciálu českého jazyka, knížka vyniká pozoruhodnou koncepcí (jež ovšem není bezezbytku dopracovaná, spíš jako by ji tam autor narouboval ex post a až příliš zvenčí), hravostí v mnoha podobách a určitým básnickým chameleonstvím (v dobrém slova smyslu) – tj. autorovou schopností psát v různých polohách a cítit se v nich zpravidla bezpečně, takřka doma. Mnohé z toho je sice – jak naznačeno – na různý způsob virtuózní, leckdy snad i v dílčí míře nějak zajímavé, ale celkově málo působivé. Tím básně tohoto typu nechci zcela zatracovat: snad je za nimi jakýsi autorův zážitek, prožitek, imprese či nápad, které pro něj mají svůj význam, ale ke mně to nepromlouvá. V první skladbě se opakuje aliteračně efektní obraz „mraveniště moudrosti“, v souvislosti s čímž mě napadlo, že celá sbírka je takovým mraveništěm – postupů a jazykových řešení. Některé uličky jsou plodné, vedou do nitra, ke královně, a jiné jsou slepé, prázdné.

Za nejzdařilejší čísla pokládám z prvního oddílu (Vykročení) básně oni, zahrada sv. františka, doma, tátovi; z druhého (Vybídnutí) vernisáž, přítomnost, signum diabolicum a schýlené tělo; ze třetího (Vyjádření) geppetto a vzpomínám; ze čtvrtého (Vyskočení) pak texty vlastní sníh a nahý. Povedený je i Epilog. A v podstatě by mi stačilo, kdyby sbírka obsahovala jen tyto básně plus řekněme čtyři pět dalších, u nichž jsem váhal, zda je taky nevypíchnout. Jako ukázku uvedu poslední báseň, nepočítám-li tedy onen (kraťoučký) Epilog.

nahý

sebral jsem cikánce karty
a rybáři prut
ukrad jsem všem telefony
přístupová hesla peníze
hráčům a básníkům
jsem odcizil jejich nicky
diogénovi sud
ukryl jsem u sebe
úplně všechny knihy
spálil jsem patenty
mocným sebral jsem hlas
nemocným naději
z jazyka smazal jsem zájmena
bohu poťouchle šlohnul jsem čas
a teď jsou všichni nazí
jako já

1 18.01.2024

Knížka je sice ve své básnické části o něco slabší než jiné autorovy sbírky, ale má z mého pohledu dvě přednosti, přičemž obě souvisejí s její částí prozaickou (krátce na vysvětlenou: básně – někdy v krátkých blocích, jindy jednotlivě – se v ní střídají s reflexivními povídkami).

První plus je sugestivní zachycení autobiografických motivů a dobové atmosféry (Praha osmdesátých a začátku devadesátých let), protkané silně existenciálním podkladem a poetikou. Ne vše je zdařilé, plně dopracované a vybroušené, ne vše je důkladně promyšlené a bezvýhradně hluboké, ale i tak je to silný záznam odcizení, melancholie a sebezpytných analýz, který působí svěže a – jakkoli se tomuto slovu autor v jedné pasáži krásně vysmál – autenticky, prožitě, hmatatelně.

Druhé pak je ryze osobní: s protagonisty jeho povídek se zkrátka ztotožňuji, a to celkem snadno. I přes rozdílné kulisy (!), profese či okolnosti jako bych k nim – a tím i k autorovi – měl velmi blízko. Uvědomuju si ovšem, že toto není žádný univerzální soud a jiné čtenáře mohou de facto ze stejného důvodu Halmayovy prozaické pokusy klidně i iritovat.

O tom, že tato knížka dovede působit a sloužit čtenářů vskutku rozmanitě, svědčí i jedna úsměvná kuriozita: ve výtisku, jejž jsem si vypůjčil z knihovny, jsou u několika básní na margináliích téměř nečitelné přípisky tužkou a drobounkým písmem. To by ještě nebylo nic tak zvláštního, takové věci občas studenti dělávají, ale překvapilo mě, že obsahují poměrně dost cifer. Jal jsem se je luštit a zjistil jsem, že jsou to výpisky z nějaké seznamky či inzerátů, uvádějící jména, výšku, věk, telefonní čísla a někdy i další charakteristiky (barva vlasů, záliby typu sport, plavání) chlapců a mladých mužů, a to v poměrně velkém věkovém rozpětí. Čertví, proč si to nějaká čtenářka (či čtenář?) poznamenávala právě do Halmayovy knížky (kterou navíc musela po měsíci vrátit!) a právě jen pod těch několik básní.

A na závěr ještě pár úryvků (tentokrát opravdu jen úryvků):

Navěky odděleni od podstaty věci
zíráme na ohradu zemědělského družstva,
rýsující se jak náš vlastní negativ
v nezemském, chladném ránu.

(Vidina, s. 6.)

---

Dnes, kdy se zhroutila představa literatury, je skoro směšné pokoušet se pěstovat ji jako způsob existence. Pocit, že bych mohl říct něco skutečně nového, působí div ne trapně. Po vší té vyhlašované autenticitě vypadá spisovatel uprostřed hromady sraček v nejlepším případě jako pošuk, který roztrubuje do světa, že onanuje.

[...]

Na večírku přirozeně k ničemu nedošlo. Všechno se dálo jenom verbálně – jako ostatně velká část našich životů. Underground byl pro mě silně platonickou stylizací, pořádně jsem ho ani nechápal, jeho východiska mi byla cizí. Když se dívám z dálky na toho kluka, co miloval druhou generaci ruského symbolismu, vůbec mi nepřipadá směšný. Necítím ale taky ani závan dojetí. Necítím nic.

[...]

Odjaktěživa toužím napsat příběh svého života, abych posléze zjistil, že neexistuje. Cokoli, čím jsem žil a co se jevil v ten který čas zcela oslnivě, ztratilo význam.

[...]

Celá absurdita, vycházející z naprostého nepoměru mezi oním vně a uvnitř, umožňuje nakonec zahlédnout sebe sama jako člověka, pěstujícího zálibu ve fikcích, jež nemají žádné opodstatnění. Ne, to není alibi. Ani poukazování na relativitu napsaného. To je hrůza z relativity jako takové. Jsem přesvědčen, že člověk, o němž mluvím, jevil se v těch kterých konkrétních chvílích naprosto jinak. Že toto vše je pouhou eventualitou jeho života. Nicméně eventualitou, která se nakonec stala skutečností.

(Světlo, s. 7, 10, 11, 12–13)

---

Tam jsme se potkali. Za garážemi dvora.
Ztracený ve slunci byl jak metafora
ničeho, který byl zase jen tento dvůr.
Tak jsme se ukryli. Do světla. Do kontur.

Pak celé dlouhé dny hledíce na květinu
v přízemí za oknem, jež bylo věčně v stínu,
poslouchali svůj dech.
Stávali jsme se lidmi.

(Kýč, s. 15)

---

Za tmy, když vyrážíme na svůj lov
(s cizími obličeji,
s očima, ústy velkých lišajů),

když rukama, které už nejsou naše,
se dotýkáme vlastních vzpomínek,
cítíme jasně svoji noční kořist.

(Lišaj, s. 29)

1 17.01.2024

Pozoruhodná a inspirativní literárněvědná publikace, která je určitým odbornějším pandánem, potažmo doplňkem či pokračováním k proslulým Chalupeckého Expresionistům. Výběr autorů se ovšem lehce liší: oproti nim profesorka Goszczyńska zpracovává i Josefa Čapka, ale prizmatem právě expresionismu, a pak Vladislava Vančuru, přičemž ten je pro změnu nahlížen z hlediska psaní o světové válce, čímž tak trochu zastupuje Haška, jenž tu na rozdíl od Chalupeckého knížky nemá zvláštní kapitolu, avšak je několikrát zmíněn. Nicméně nutno podotknout, že interpretační studie Goszczyńské jsou úžeji zaměřené a operují se širším teoretickým a metodologickým konceptem, zatímco Chalupecký pojímá autory komplexněji, více biograficky a (mj. snad i proto) je výrazně čtivější a stravitelnější.

V každém případě platí, že autorka mnohdy přináší zcela nové interpretační podněty navázané na literární a kulturní teorii polskou nebo západní (do češtiny často dosud nepřeloženou). Můžeme tedy díky ní nahlédnout své autory z neotřelé perspektivy. Navíc nelze jednoznačně prohlásit, že by si vždy vybírala díla či autory u nás notoricky známé, ale pojednává i o dílech čtených a vykládaných u nás pohříchu málo (Lelio, Pole orná a válečná, Hra doopravdy), nadto přijímaných rozpačitě a s nepochopením. Tedy už jen za chuť a takřka tvrdošíjný zájem o jejich interpretaci si autorka zaslouží obdiv. A pak se v knize objevují i autoři, kteří u nás – zahleděných často jen do českého rybníčku nebo velkých literatur – stojí naprosto neprávem zcela na okraji pozornosti: František Švantner, Jozef Cíger Hronský, Ján Hrušovský, ale vlastně i třeba Leonhard Frank. Rovněž jejich připomenutí je nadmíru záslužné.

Kniha se nečte snadno a drobně bych vytknul to, že překlad (jakkoli si uvědomuji, že to musela být nesmírně náročná práce a obecně vzato je zvládnuta skvěle) občas patrně příliš doslovně převádí složité konstrukce originálu. Myslím, že by se zde našel prostor pro určité projasnění či čtenářsky přívětivější segmentaci, aniž by tím utrpěl smysl originálu. Mimoto jsem v knize narazil na pár věcných chyb (např. Robert Musil se nenarodil v Brně, nýbrž v Celovci/Klagenfurtu (s. 88), Čtení o Richardu Weinerovi není antologie autorových kritických prací, ale ohlasů věnovaných autorovi a jeho tvorbě (s. 58)), ale je toho jen hrstka a jsou to nepatrnosti.

Obecně vzato je to podnětné pojednání, navíc skvěle ilustrované Leszkem Hanselem (k té expresionistické lince se to náramně hodí; nakonec ilustrování odborných knih by klidně mohlo být častějším jevem). Nejvíce jsem si oblíbil texty o Richardu Weinerovi, ale mám obrovskou chuť vrátit se ke všem popisovaným autorům a dílům, z nichž velkou část jsem sice četl, ale už je to dávno...

2 16.01.2024

Halmayovu básnickou tvorbu mám rád. Líbí se mi prolínavost, téměř repetitivnost motivů a témat, jednota času a prostoru (při vědomí veškerých přesahů), již autor buduje už od první (čili této) vydané sbírky a jíž je věrný až po knížku doposud poslední.

I ve Strašné záři tedy nalezneme odkazy k jeho rodinné minulosti a přítomnosti (venkovský dům na Kladensku, děda, rodiče, strýc), k aktuálnímu pracovnímu prostředí a kolegům (sklad kulis Národního divadla), k blízkým (to v případě této sbírky hlavně v dedikacích) a pak frekventované motivy září, bytostí, světel (jak příznačně Halmay své sbírky pojmenovává!), krve a tělesnosti, rozličných atributů periferních, okrajových, neladných a opomíjených míst a prostorů. Je v tom expresionismus (byť ne tak silně jako třeba v Bytosti), existencialismus, ale i jakási zvláštní extatičnost rodu barokního či symbolistního (leč to pouze vnitřně, nikoli okázalostí či ornamentálností). Koneckonců už jen názvy samotné, zpravidla střídmě jednoslovné, maximálně dvojslovné, povětšinou odkazují k transcendentálním obecninám typu „věčnost“, „zrození“, „mládí“, „víra“ či „konec světa“. Tím jsou prosté výjevy z obyčejných lokací a situací (podané někdy jitřivě, jindy tajuplně až mysticky) jako pohled z okna na dvůr, odrolené zablácené boty v dílně, poletování mouchy kolem holé žárovky či šlágry z rádia v Parku kultury a oddechu Julia Fučíka definitivně kladeny, jaksi povyšovány do souvislosti s něčím, co by mělo být podstatou každé ryzí reflexivní lyriky (a myslím, že zde v této paradoxnosti žádná ironie není).

Celkově vzato je to ovšem sbírka o něco slabší než Bytost a Skrytá kopie. V některých básních se totiž autorovi nedaří dosáhnout sevřenosti výrazu, kterou je mi v jeho tvorbě blízká, a jsou naopak poněkud rozmáchlé a mnohomluvné (zejm. Den šestý). U některých básní jsem měl pocit, že by tvůrce udělal líp, kdyby je završil už v polovině, po první stránce, neboť pak jako by navazovala už jiná, někdy horší, jindy též obstojná báseň, jež ovšem působivost předchozí části rozmělňuje či z mého pohledu nepatřičně vychyluje (snad je ovšem záměrně dělil na dvě stránky právě takto). To jsou případy mj. textů Stvoření světa, Věčnost, Dům, Julie Kapuletová, Pokoj či Zrození. Což ovšem nic nemění na tom, že druhá, třetí a předposlední jmenovaná jsou básně vynikající.

Mimoto mám pocit, že báseň Jaro (skvělá!), popř. nějaká její variace, je zařazena i v Bytosti, ale nemám ji teď po ruce, abych to ověřil. Geneze a posloupnost zveřejňování Halmayových prvních textů je mi obecně docela záhadou: Strašná záře z roku 1991 je jeho prvotina, kdy však byly básně psány není uvedeno, v Bytosti, vydané roku 1994, jsou ovšem zahrnuty i básně z druhé půlky 80. let, takže chronologicky vzato by prvotinou mohla být ona. Aby toho nebylo málo, tak na záložce Strašné záře je ohlášeno, že básníkova prvotina s názvem Druhé tělo vyjde téhož roku (tj. 1991) v nakladatelství Práce. K tomu však (údajně „z autorova vlastního podnětu“) nikdy nedošlo. A to není vše – v Zemi nikoho z roku 2008 se Halmay k těmto sbírkám (plus ještě ke kombinované knize Hluk) vrací, pořizuje z nich výbor a básně upravuje a přepracovává.

Chvíli jsem dokonce uvažoval, zda neudělit o hvězdičku méně, ale i přes jisté rozpitosti a klopýtavost ve mně mnohé básně (včetně těch, jimž mám co vytknout) rezonuje, některé mi doslova vkročily do snu. Takže pro tuto znepokojivost (a její výsostná vyjádření jako třeba: „Protože jsme byli, / napsáni cizí rukou / pro jiný prostor, pro jiné století“) v kontextech vlastně překvapivých nakonec hodnotím výše. Na ukázku vybírám dvě básně z nejlepších. První reprezentuje oddíl Konec světa, druhá sekci pojmenovanou Julie Kapuletová

Stvoření světa I

Jednou a včera
(když v lampách trhá se syrové maso záře)
líbám tvé šlachy, tvoje oči, žíly
plnými, do krve rozbitými ústy.

Na konci zahrady v klinice ještě svítí.
U Nováků – nad šachovými stolky –
je už tma.

Člověk,
který uklízí do krabic spadalé figury

a kterého od vidění znám,
otevírá přede mnou dveře a uklání se.

---

Můj Betlém

Šest, sedm suchých pelargonií
v okně u rodičů
vidí člověk,

který,
jakoby na poslední chvíli, přijel tramvají
ze středu města.

Průhledné vemeno noci,
rozřízlé nožem hvězdy,
krvácí čirým světlem.

2 16.01.2024

Potěšilo mě, když jsem přednedávnem zaznamenal, že skvělý a zásluhami oplývající překladatel Petr Zavadil převedl do češtiny další verše Andrése Sáncheze Robayny, jehož V těle světa pro mě bylo před lety mezi českými básnickými překlady takovým malým zjevením.

Dantovsky nazvaná sbírka Tím velkým mořem je vytříbená reflexe v tom nejvlastnějším slova smyslu. Do všeho se zde totiž noříme a promýšlíme to a prociťujeme znovu, ze všemožných stran, ale básnicky, tedy spíše lyricky než analyticky. Ústředním tématem, problémem a vlastně i motivem je vzpomínka, paměť a čas. Hlavním postupem pak jako by bylo jakési vlnění, ale nikoli zběsilé a rozbouřené, nýbrž pravidelné, harmonické, ba cyklické. Ať už jde o vlnění klidné mořské hladiny, nebo zvukové vlny zvonů doléhajících k nám z dálky nebo ze vzpomínky. A nejde tu jen o motivy moře a vyzvánění, ale také – a proto píšu o postupu – o to, že Robaynovy skutečně často přibývají, postupují jako ve vlnách. Jako by každý další verš byl připlaven či donesen.

Mimo to je tam hodně slunce, táhnoucích oblaků, blyštivých rán, borovic, skalisek, ohňů, kamenitých cest, jižních plodů, ale i té touhy, jak se píše na přebalu (byť ta navýsost neeroticky, neprvoplánově, spíše jako nostalgické vědomí blízkého vztahu dvou bytostí než cokoli jiného). To vše haleno ve velmi prostém hávu věcí a skutečností takřka elementárních. Řada motivů se opakovaně vrací a celkově jich vlastně není tolik, což autorovi nebrání tvořit obrazy mnohdy až březinovsky mystické (jakkoli s mnohem větší výrazovou prostotou), nebát se invokací ani ryzí religiozity, kde bůh je ovšem s malým b a je to spíše „bůh nemožného“, přičemž místo posledního soudu spějeme k „poslední zkáze“. Leč navzdory tomu bychom tu marně hledali apokalyptické tóny či vyznění. Vše je obroušeno a zklidněno reflexí, jež plní i úlohu jistého smíru. Z duchovní písně zní, že „v milování je má služba“ a vše končí „mořem našeho zrodu i návratu“, „velkým mořem času“. Je v tom baroko, které autor u španělských mystiků a mistrů té epochy tak intenzivně vstřebává, je to však baroko ve své nejbytostnější esenci, nikoli vnějškové opulentnosti.

Závěrem dvě ukázky, které snad názorněji doloží, co jsem se tu tak lopotně a škobrtavě snažil popsat, respektive naznačit:

V

Zvony odbíjejí jen tak,
bez konce, po ránu, a je to,
jako by zvonily dovnitř
sebe, do hmoty, a prostíraly se
do věčnosti. Vyzvánění
je tříska trvání
v zrcadlivém světle času.
Vzpomínka neleží: točí se a točí
nebo se možná já točím v ní.
A kolem té vzpomínky
se točí ranní noc zvonů.

---

XXXIV

Počáteční skála vzpomínání
a pustá skála konce

a strast zanechaná
neprožitými činy
a šedivý popel mrtvého času
ve žhavých uhlících, jež také umřou
ve světě uhelných chuchvalců
pod sluncem, jehož paprsky
pronikají víčky moře
za třpytivého rána

čekají na tebe za všemi vzpomínkami
nakupenými jak mraky uprostřed noci.

3 15.01.2024

Věřím, že si sbírka své věrné čtenáře najde (a je to tak dobře), ale z mého pohledu je to bohužel celkem slabé dílo. Je to jednak strašně upovídané až úmorné, jednak silně vykonstruované a vykombinované, eklektické až nepůvodní. Obávám se, že autor postrádá cosi, co pro nedostatek preciznějšího a konkrétnějšího (ale co v metajazyce poezie je precizní a konkrétní?) označím jako básnický cit.

K přírodním vědám mám odedávna blízko, takže na mě naprosto nezapůsobil patrně hlavní zamýšlený (?) efekt prvního oddílu Barrandeum, kde se autor snaží čtenáře uchvátit množstvím geologických pojmů, zkušeností a zážitků. Vzpomínám si, že když mi bylo šestnáct, chopil jsem se Atlasu skalních, zemních a půdních tvarů (mimochodem: vynikající publikace!) s tím, že sepíšu „geologickou“ (no, přesněji vzato geomorfologickou) báseň. Podařilo se, ale nikoli zadařilo: výsledek byl totiž podobně disparátní až komický jako opájivé snažení Zedníkovo (což jsem tedy ve svém případě pochopil až s jistým odstupem). A jelikož autor šťastně a promyšleně umístil Barrandeum na začátek své sbírky, determinovalo to pochopitelně mou četbu celého zbytku knihy.

Tam tedy taky není příliš o co stát, ač kupodivu nechybí pár silnějších momentů a autor mj. stačil prokázat, že není navíc i dočista amúzický, jak by se z prvního oddílu mohlo jevit. Ještě víc tam ovšem vysvítá papírovost až bezmála epigonství jeho tvorby, chtěná hravost a vypointovanost. A samozřejmě i všudypřítomná mnohomluvnost. Jakkoli si v roli „nakladače se slovy“ počíná vcelku obratně a je nesporné, že je sečtělý a literaturu a poezii má upřímně rád. Ale to pochopitelně k obstojnému autorskému výkonu nestačí. Je mi líto, že nedokážu na jeho sbírce najít nic moc pozitivnějšího. Snad by pomohlo slyšet sbírku naživo v rámci nějakého básnického večera. Domnívám se, že lidsky vzato může být autor skvělý chlapík, moc rád bych s ním vyrazil na přírodovědnou vycházku třeba k nějakým devonským vrásám, ale básnicky to zkrátka není zdařilé. Snad by víc obstál v žánru poetické prózy nebo barvitě psaného eseje či průvodce, zvláště pak se zaměřením na přírodu.

Ani jsem příliš nevěděl, co vybrat na ukázku. Nakonec jsem zvolil jednu kompaktnější a příběhovější, přičemž tedy opisuji jen část delší básně:

Přírodní lyrika

Najdi si stromek a vlčáka.
Ze stromu otrhej listí a z vlčáka srst.
Chvilku ta holátka pozoruj. A potom z plných plic,
z plic teplých odstínů,
zakřič: Jsem podzim!

Zvol vhodné lepidlo.
Ne příliš řídké; a už vůbec ne přespříliš husté.
Průsvitné radši než průhledné.

Vlčáka polepíš listím, větývky pokryješ srstí.

Hleď, strom! Teď zaštěká.
Vlčák, až otevře mordu, poslušně vydáví jablko.

[...]

1 12.01.2024

Z tohoto příznačného „mnohokvětého bizáru“ ve mně zůstává především pocit, že tahle tvorba a autorka mají obrovský potenciál. Při četbě jsem byl místy skeptický, místy jsem se naopak podivoval básnické vyzrálosti, svrchovanosti, citu pro zvuk i úměru, pro mistrnost názvu/prvního verše či pointy, vkusnou, nesamoúčelnou slovní hříčku aj. Celkově platí, že i tam, kde mám určité pochyby, jestli jsou to vůbec básně dobré (a mám teď na mysli zejména oddíl od básně wald [s. 46n], ale i řadu jednotlivin), mě to přinejmenším upoutalo (a už to je při dnešní – ale tak to nakonec bylo skoro vždycky – básnické nadprodukci nemalý úspěch). Ono pracovat s cizojazyčnými citáty a citátovými slovy (když už zůstanu u toho oddílu po waldu) není jednoduché stejně jako psát dobré básně na dva tři verše (první oddíl a závěr) – asi nejsnazší na tom podlehnout takovému pokušení, ale jinak je to spíš past. Nicméně Anně Sedlmajerové se to podařilo udržet v mezích únosnosti a solidnosti, a přestože nejsem o výsledku jako celku vždy zcela přesvědčený, bavilo mě to.

Každopádně je to takové multiflorum, že o tom těžko ve stručnosti psát jako o celku. Ale možná je to prostě tak, že „nemůžu najít ideální místo, protože na něm jsem“, abych parafrázoval jedno ze skvělých autorčiných dvojverší. Na její další díla napjatě čekám. Velké poděkování patří Větrným mlýnům za celý Mlat, jednu z nejkrásněji vypravených edic naší současné poetické produkce. Je to počin o to šlechetnější, že je zaměřena na prvotiny, které přečasto vycházejí porůznu pokoutně a v úpravách tak pochybných, že se za to autoři stydí už v okamžiku vydání. A teď ještě tři básně, které dobře ilustrují silné polohy básnířčiny tvorby, na ukázku (název je v knize podtržen a tvoří jej vždy první verš daného textu):

kristus v lisu
kristus v lisu
kristus v lisu

křičeli lidé v celém kraji

popadli poháry lahve amfory
a každý si běžel natočit
nazaretské červené

tak dlouho chodili pro víno
až všechno došlo

ale oni se dál smáli a zpívali:
máme ještě plnou amforu
máme ještě plnou amforu
fórů fórů fórů

---

prohlat se k pravdě
jako stát na lehátku
ležet na stupátku
prohlat se k cíli
dnu abstrakce
lidi
lidi
lidi
exempláře tajemství
nekončí prozrazením

plně funkční jsou i po smrti

to oni přibili škvory na naše dveře
a střechy osázeli durmanem

černou na černou
mluvili svobodně
ale tvými ústy

---

ve chvíli kdy přichází budoucnost

všude překáží svět

2 12.01.2024

Sbírka bezesporu hodná přečtení, ale pro mě dost rozporuplná. Co popřít nelze, je autorčina schopnost vyseknout brilantní verš, skvostnou a mocnou metaforu. Potíž je, že tím to ve většině básní končí. Zpravidla je to takový proud, příval, který lze kdykoli utnout, jako bys zavřel vodovodní kohoutek... nebo pípu v hospodě. Řada básní totiž více či méně zjevně skrývá v pozadí životní, mladistvou divokost (za to palec nahoru), řada jiných zas jakýsi kazatelský pseudobiblicko-apokalypticko-církevně-fantasy tón a žargon (i to do značné míry funguje). V řadě z nich se pak oba tyto imaginativně-rétorické postupy snoubí.

Čili sbírku doporučuju zejména těm, kdo si chtějí osvěžit umdlévající obraznost, zpestřit život metaforickou barvitostí. Obávám se ale, že nic moc hlubšího ve mně z četby nezbude. Nejlepší básně: Hra na vyloučeného třetího, Cyklická liška, Poslední zhasíná, Zde leží, Lilith, Železná košile a Kámen ke kameni. A ještě ukázka:

Novoroční

Jak udržet čtyřspřeží krajnosti na uzdě
vědomím středu
pokud i průměrná závist bývá ochotná
uštknout tygra bičem pohrdání
Jistěže plivu na hrb každému principálovi
Jistěže blouzním v horečkách
když tvrdím
že všechny obrazy by měly být vysazeny z rámů
Ach, sebejistá epocho
uchcat si tu a tam do kalhot
a chvíli si v tom posedět
To bych ti ze srdce přála

1 11.01.2024

Svěží a stravitelná básnická sbírka s pozoruhodným konceptem. Ten na jednu stranu oceňuji a do určité chvíle mě fascinoval (váhal jsem dokonce, že počin ohodnotím o hvězdičku výš), na stranu druhou – a domýšlíte si správně, že potíž tkví v oné určité chvíli – se nejpozději cca ve dvou třetinách knížky vyčerpal. A nejenže nic nového – tedy až na nové, de facto nahodile přibyvší motivy – nepřinesl, ale jistou svou rekurzivností by vlastně umožnil, aby mohla sbírka pokračovat donekonečna, limitována v podstatě pouze existencí a imaginací autorčinou (čili nelimitována).

Vnímám, že sítem požadavku promyšlené a precizní komponovanosti a uzavřenosti (resp. otevřenosti v uzavřenosti) neprojde patrně valná většina nejen současných, ale ani minulých básnických knih. Přesto pokládám za legitimní a relevantní vnitřně s ním při četbě pracovat alespoň jako s určitým úběžníkem a hledat přinejmenším náznaky toho, že básník měl při sestavování sbírky (nebo ještě lépe: při jejím psaní) něco takového na paměti. Obzvlášť má-li sbírka podobu, tak jako je tomu u Terezy Bínové, jistého konceptu. Jinak to působí, jako by autor během určitého časového údobí vysmahnul x básní, z nich pak vybral y obstojnějších a ty pak (někdy sám, někdy – to asi čím dál řidčeji – s pomocí redaktora) seřadil, jak ho to zrovna napadlo, za sebe a vydal. Pochopitelně připouštím, že mi v některých případech až příliš jemné předivo detailně uvážené kompozice mohlo uniknout, ale většinou mám pocit, že tam nic takového zkrátka ani nebylo.

Jistě, u Červeného obra se motivy z nadějně rozjetého počátku ke konci vracejí, ale je to učiněno poněkud mechanicky, výčtově, autorka navíc pointovat dovede, umí báseň začít a ukončit, takže v knížce najdeme řadu dalších textů, které by stejně dobře mohly tvořit závěr svazku. Jakkoli, když to člověk zkouší posoudit a procítit, básnicky ohmatat, subtilněji, zjišťuje, že vlastně ne. Tj. že jejich výpovědní síla je až příliš ukotvena kontextově. Až příliš výrazně podmíněna sousedstvím dalších básní a motivů (tuto myšlenku ostatně podporuje i to, že kniha vůbec nemá obsah). To principiálně vůbec není špatně, naopak bych si přál víc podobných knih u nás. Jenomže právě k tomu se váže druhá má potíž: zkoušeje vybrat nějaké texty coby ukázky, coby nejlepší reprezentace – nepopiratelného – autorčina básnického umu, pociťoval jsem značnou nejistotu, nakolik a zda vůbec budou schopny fungovat samostatně. A to by přitom měly, podobně jako úseky nejslavnějších hudebních skladeb obstojí i bez jejich zbytku. Níže jsem se tři takové básně pokusil vybrat – posuďte sami:

Včera se narodila,
už dnes ji poštípali komáři.

Kam mizí naše krev,
co z ní roste?

---

Píšu perem,
které bývalo stromem.
Láká mě představa,
že také inkoust v něm
býval kouskem sépie.

---

S poslední perlorodkou
zmizí všechny divoké
sladkovodní perly.
Na krcích a ve šperkovnicích
zbydou prázdné provázky.
Po čase zmizí i ty.

Shrnuto a podtrženo: Sbírka je to velmi dobrá, koncept zajímavý, celek mně v mnohém (svět rodiny, přírody, venkova, zahrady, repetitivnost, hloubka jistoty i věčnost pochybností, kosmičnost i hravost, tázání po původním i budoucím, nadsázka) velice blízký a sympatický. Přál bych jí, aby si našla co nejvíc čtenářů (a ona si je díky svému ustrojení najde). Nejlepší je ovšem asi číst ji jako celek a vnímat jako koncept, jako svébytný svět snad více za slovy a verši než v nich. Ale možná se úplně pletu...

3 11.01.2024

Skvělé a čtivé repetitorium poznatků především o zemědělském a lesnickém hospodaření, které je vůči přírodě šetrné a nedecimuje naši krajinu.

Výhodou je jednak živý jazyk: občas má člověk pocit, jako by s Danielem Pitkem seděl někde na zápraží statku u piva, hleděl na Milešovku a louky a sady pod ní – a sedlák mu o tom všem zasvěceně, ale přátelsky vyprávěl. A jednak a zejména vzácné propojení perspektivy praktika-hospodáře a člověka, jemuž leží na srdci pestrá biodiverzita naší přírody a ekologická udržitelnost veškerých lidských zásahů do krajiny.

A – chtělo by se dodat – člověka společensky nelhostejného, občansky angažovaného, člověk překypujícího energií, se zájmem o celou řadu oborů a oblastí lidského konání, ale i pozoruhodnou rodinnou a osobnostní minulostí, kdy mj. lesničil ve Středohoří a na Šumavě, dělal řidiče u cirkusu, snil o životě v kanadských lesích, učil se kapitalismu v Bavorsku, rozjel úspěšnou firmu na sádrokartony...

Řada probíraných témat je mi blízká a leccos už jsem o nich četl, ale kniha je, jak naznačeno výše, užitečná i jako zopakování. A pak hlavně díky tomu, že zapojuje tu praktickou dimenzi. Petr Havel, který rozhovor vedl, ji doplnil o kontextové informace v šedivých rámečcích. Vůči nim směřuji drobnou výtku, že občas souvisí s předmětem rozhovoru jen velmi volně nebo skoro vůbec. Navíc mají občas ambici podat ve zkratce něco, co nejde (resp. nějak jde, ale nemá to valnou výpovědní hodnotu) – kupř. charakterizovat České středohoří nebo chráněná území v ČR jako celek (čísla samotná bez příměrů a srovnávání málokomu něco řeknou). Jiné jsou ovšem užitečné a přínosné: zaujal mě třeba ten o hodnotě stromů. Fotografické přílohy, zdařilé i zajímavé, by měly být barevné, na rozdíl od jiných rozhovorových svazků na nich převážně není jen zpovídaný někde doma u stolu nebo beztak černobílé snímky z rodinného archivu, ale záběry z přírody, se zvířaty, louky a tůně či aktivní rolnická činnost. V černobílé podobě to je nevýrazné a efekt je velmi oslaben. To ale není vina autorů, nýbrž nakladatele. No a pak škoda několika překlepů. Ale těm je v dnešním zběsilém vydavatelském provozu těžké se vyhnout, takže se bohužel staly bezmála pravidlem.

Kniha v každém případě doporučeníhodná. Kéž by se stala povinnou četbou na zemědělských a lesnických středních školách, ČZU a MENDELU.

3 09.01.2024

Jednoznačně jde o zdařilý a tematicky velmi potřebný počin, působivý obsahem i formou.

Měl bych ovšem dvě drobné výtky: na několika místech jsem měl pocit, že se ztrácím, respektive že ne zcela rozumím autorčině motivaci zařadit v daném místě (a sledu) určitou promluvu a/nebo vyobrazení. Nicméně nejsem příliš zvyklý číst knižní komiksy, tudíž připouštím, že zde může být na vině mé nedostatečné či chybné nastavení na ten to typ četby.

Druhá výhrada je univerzálnější: nedokážu se zbavit pocitu, že jakkoli byla první půlka (možná i dvě třetiny) skvělá, pak to začalo ztrácet dynamiku. Zařadit do knihy bezmála odborné poučky o tom, co je „limerence“ či „magické myšlení“ (mimochodem nepříliš šťastně a málo názorně formulované, navíc – takhle obsáhlé úryvky se do komiksu prostě nehodí) a následně věnovat celou kapitolu rozebírání teorie citové vazby (to už bylo srozumitelnější) je dozajista nápad zajímavý, ale celku to neprospělo. Vznikl tím jakýsi hybrid mezi komiksovým příběhem a ilustrovanou příručkou. To by a priori nemuselo být na škodu, ale zde to podle mě nefunguje. Děj příběhu byl rozjetý, ale autorka jej retarduje vlastně hned třikrát: odbočkou k Michalovi a jeho osobní historii a osobnostnímu vývoji, a to v podání na můj vkus příliš lapidárním a zúženém; pak ta neobratná vysvětlování pojmů a posléze ještě několikastránkový výklad teorie citové vazby.

V následné závěrečné části příběhu pak jako by se vytrácela logika a znejasňovaly příčiny dění a motivace jednání. Jako by toho až příliš zůstalo nevysloveno/nenakresleno, jinak řečeno, jako by autorka ze své autofikce nechtěla či nemohla prozradit víc (a dostatečně k tomu, aby to bylo srozumitelnější). Popřípadě jako by (což by byla nejhorší varianta) měla stanovený nějaký limit rozsahu komiksu, a musela se tedy narychlo proklouzat k závěru, aby nepřekročila počet stránek. Je mi zřejmé, že autobiografické zážitky a prožitky nemusí mít vždy zcela zřetelnou logiku a uspokojivě uchopitelné příčinně-následkové vztahy, chceme-li je však prezentovat jako příběh (a nikoli jako záznam, dokument), pak bychom je měli umět v tomto duchu podat, pospojovat. Otazníky a nespojitosti závěrečné části tedy v tomto případě celku knihy nesvědčí, neboť to čtenáře nevybízí k plodnějším úvahám směřujícím nad (mimo) úroveň textu, ale jen k pouhému vnitrotextovému ujišťování se typu „Pochopil jsem to správně? Jedná se o zprávu tomu a tomu/dopis té či oné postavě?“ nebo „Co se v ní či s ní odehrálo, že nahodilá návštěva tanečního klubu nebyla vnitřně fiaskem?“ atp. Čili na rovině sdělné (která jistě nemusí být vždy explicitní, „pro blbce“) tu dle mého soudu cosi selhalo, co minimálně části čtenářů (mě nevyjímaje) brání uspokojivě přijmout narativní linku příběhu a nutí tyto čtenáře pohlížet na něj (v rámci očekávání spjatého se žánrem – tj. komiksový příběh prostě není Holan) jako na příběh v něčem defektní.

Ale to jsou jen takové drobnější úvahy nad konstrukcí a koncepcí knihy, kterou jinak všem upřímně doporučuji.

4 08.01.2024

Druhá sbírka Petra Halmaye vznikala v době kolem autorovy třicítky, na přelomu 80. a 90. let, kteroužto dobu v několika ohledech (ale subtilně) odráží. Proniká do knihy náznakovitě, ať již v podobě jugoslávských válek (mj. silná báseň Betlém), nebo méně explicitně v podobě apokalyptických a postapokalyptických vizí, které se s válkami a obecně epochami konce a přelomu spojují dost pravidelně. Méně v této souvislosti nasnadě, ale přesto myslím dobově příznačné jsou i silné stopy expresionismu (výslovně zmíněna je Elke Lasker-Schülerová i méně známý expresionista Max Herrmann-Neiße), který tehdy v našem prostředí prožíval opožděnou druhou renesanci, potažmo možná už třetí, budeme-li brát jako druhou některé tendence poezie 60. let reprezentované třeba tvorbou Zbyňka Hejdy (i k němu mají některé polohy Halmayova básnictví blízko). A pak je tam vysledovatelný i onen karneval začátku devadesátek, ve vyhraněnější a barvitější podobě známý třeba od Jáchyma Topola. Je to doba, kdy ještě nebyl strach z vizí, odvahy k mysterióznu a metafyzičnu, naopak intimita a všednost jako by načas ustoupila do pozadí. Básník skoro jako by se až bál, že něco takového je nežádoucí až trapné: „Banality lyrizace všeho, co je po ruce, / jenom abychom uvěřili, / že jsme skutečně živi.“

Ale ve sbírce je samozřejmě i něco, co se (nedávno jsem četl jeho nejnovější sbírku Skrytá kopie) ukazuje jako konstanta jeho tvorby: motivy vzpomínek a rodiny (děda), venkovského stavení na Kladensku (ty dvory, lavóry, pivoňky...), ale též periferie, „nemísta“, estetika ošklivosti (nebo spíš neharmonizované, nekašírované normality?), náběhy k příběhovosti, obraty a metafory vracející se (leckdy v identické podobě) jako ozvěny a především pak jakási ztišenost tohoto přese všechno spíše vnitřně uzavřeného světa, navzdory vší jeho expresi(onističnosti) a všem výbojům křiklavosti.

Krátce, je to skvělá sbírka plná vynikajících, mimořádně působivých básní (a vedle nich několika kusů slabších, roztahaných a v čemsi nezrale rozjívených. Ty bych s klidem vyřadil, ale většina z nich obsahuje dedikaci, takže chápu, proč na to autor asi ani nepomýšlel). Po četbě překladovek a pak básníků současných a spíše mladších to pro mě bylo příjemné osvěžení. Jako nejlepší texty bych vypíchnul následující: Ráj, Vesnice, ZDŠ Umělecká, Svátek zemřelých, Jaro, Krása. Zajímavé je, že když jsem sbírku četl před řadou let, poznačil jsem si jako nejzajímavější čtyři úplně jiné básně: Záře, Věčnost I, Věčnost II, Iluze I. Jako špatné je sice nevnímám ani dnes, ale už nejsem schopen jednoznačně stanovit, proč jsem si je zatrhnul (běžně to spíš nedělám), čertví co jsem tím sledoval.

ZDŠ Umělecká
Odevšad ze mne raší květiny.
(E. Lasker-Schülerová)

I.

Před budovou devítiletky
v ulici Umělecká
padlá rosa svítí
z diamantových keřů.

Moje druhá láska hledí na mě z dálky,
na prudkým sluncem ozářeném dvoře,
jako by –
přišla na svět.

Stojí průzračná uvnitř mého těla –
její oči, mozek
jako kusy květin,
voní v mé lebce.

Ruce,
jimiž se před lety dotýkáme,
září –
patří jiným bytostem,
nežli jsme my.

Na velký skleník školního zahradnictví,
ve kterém leží mrtvý Káj,
padá večer.

2.

Z tvého těla
rašily květiny.

Z tvého těla
pila zvěř.

V nebi tvého masa
bloudí mé zlaté sny

vidím nás bytosti –
vystoupit ze sebe,
na dvoře školy v Umělecké ulici
odejít z tohoto světa.

2 06.01.2024

Vynikající počin, k němuž jsem zpočátku přistupoval s jistou nedůvěrou, maje značně neblahé zkušenosti s literárními/úvahovými projevy výtvarných umělců, zvláště mladší generace, nadto v kombinaci té, že vzdělaný a de facto zhýčkaný občan velkoměsta přijede na cikánské sídliště v severních Čechách a... no však si různé typické až stereotypní scénáře dovedete domyslet sami.

Bára Bažantová naštěstí psát umí, a to vcelku čtivě, krom toho si byla výše uvedeného vědoma a tematizovala to a problematizovala nejen v průběhu celého svého měsíčního pobytu v Janově u Litvínova (to je mimochodem můj velký rest, jinak jsem Podkrušnohoří v uplynulých letech prošel křížem krážem), ale i na prostoru celé knihy včetně doslovu, kde se nebojí otřást konceptem celého projektu.

Líbí se mi, že nepředestírá žádné definitivní závěry, nepřináší žádné hotové postupy, reflektuje (nejen) své slabiny, váhání, nejistoty, nedostatečnost, ba nemožnost nalézt netoliko adekvátní formy přístupu, nýbrž i to, přístupu k čemu vlastně a proč. Máme usilovat o integraci Romů z vyloučených lokalit, a pakliže ano, integraci v jakém smyslu? (A jak se vyrovnat s různou měrou stávající integrovanosti různých jejich vrstev, rodin, jedinců?) A pakliže ne, tak co vlastně? Jak soužít a umožnit jim soužití s námi? Nutno přiznat, že tento fluidní, trvale pochybující způsob uvažovaní je pro mě v této otázce (a v takové míře komplexnosti) nový a objevný. Navíc se v textu mihne celá řada zajímavých osobností a osudů, lidí nikoli slavných a známých (povětšinou jsou ostatně anonymizováni pouhým křestním jménem či přezdívkou), ale přesto s potenciálem posloužit svými aktivitami a minulostí jako vzor pro ostatní. Lidí, co si – jakkoli neplní stránky novin a časopisů ani nedostávají medaile či ceny – zaslouží obdiv a následování. Knížka je pozoruhodná i z grafického a výtvarného hlediska (však ji vydala instituce primárně zaměřená na výtvarné umění), obsahuje totiž ilustrace Michala Karvaye, jehož doufám správně ztotožňuju s postavou jedenáctiletého Míši, který se stal autorčiným asi nejlepším dětským kamarádem a tak trochu průvodcem po realitě a strukturách celé vyloučené lokality. Škoda jen dvou překlepů, na něž jsem – v tomto vcelku krátkém dílku – narazil.

Ještě jednou ovšem zdůrazním, že se jedná o skvělou, empatickou a inspirativní knihu. Rozhodně by si zasloužila širší ohlas a především, aby ji hojně četli mj. komunální politici, pedagogové a výchovní pracovníci či žáci středních škol.

1 05.01.2024

Na novinku Daniela Hradeckého jsem se těšil – a po jejím přečtení vlastně tak trochu jsem i nejsem zklamán. Graficky a výtvarně nádherně a nápaditě pojatá sbírka (díky, Jene Čumlivski!) těží z toho, co je autorovou největší devízou: tj. jakýsi proud vědomí, sycený ovšem hlubokou erudicí, sečtělostí a rozhledem po mnoha oblastech lidského konání a působení, jakož i takřka vehementní skepsí a racionalitou, jež ovšem nevylučuje asociativnost a průvaly tvůrčí energie. Do toho pak území „rudého severu“ (mimochodem, vodní plochu toho jména skutečně najdeme vedle chátrajícího stejnojmenného dolu kousek od Hamru u Litvínova, v létě jsem tam shodou náhod procházel), autorova kraje, který má v jeho tvorbě ústřední postavení, jež chtě nechtě určuje její východiska, dějiště a mentální prostor. A i pokud by s tímhle výrokem autor nebo kdokoli z vykladačů nesouhlasil (což je v posledku lhostejné), tak každopádně platí, že vnímat ji prizmatem těch „méně šťastných“ severních Čech je funkční a plodné.

První skladba (série básní?) Na cvičišti jako by skutečně byla jakýmsi trenažérem („trenažérem chůze“!), výcvikovým prostorem, kde autor oťukává vzpomínky, dojmy, krajiny a města, ale i to, co četl, zaslechl, někde zmerčil. Mezi impresemi, aluzemi (viz i subversivní pomrknutí na konci sbírky!) a reflexemi tu a tam probleskne někdo z blízkých či známých, spíš jako troska jednoho vztahu než jako soustavnější relace. Metodou není jen prosté řazení, ale rozličné textové experimenty, hříčky, práce s paradoxy. Vše se to slívá do proudu tu a tam přerývaného a přerývavého, jejž jako by dodatečně dávkovaly působivé výtvory (můžu tomu říct kresby?) Jana Čumlivského, který je – to jen tak na okraj – stejně jako Hradecký rodákem z Mostu. Nacházejí se vždy v levé části dvojstrany, ale svými výhonky/chapadly prorůstají na stranu pravou, potištěnou, takže má člověk při četbě pocit potřísnění či umazanosti. Doporučuju prohlédnout si třeba po přečtení výhradně tyto ilustrace, najednou a po sobě, jako by to byla políčka kresleného filmu.

Pro druhou skladbu/část (Bojiště) platí v podstatě totéž co řečeno výše, snad jen s tím, že je sevřenější a kompaktnější (nejen vnějškově), zprvu relativně tematicky jednotná, avšak i to se poměrně záhy rozplyne a roztříští a je z toho opět proud a změť, jakkoli motivy rodičů, dětství a mládí, Litvínova a severních Čech a léčebny patrně v Beřkovicích (ta se v menší míře vyskytuje i v první části, abych nezapomněl) se periodicky vracejí.

Tak proč vlastně to v úvodu nadhozené lehké zklamání? Před časem jsem přečetl Hradeckého prózu Tři kapitoly a nemůžu se zbavit dojmu, že oproti nim je přítomná sbírka unavenější, jaksi vyhořelejší. A to navzdory tomu, že místy působí promyšleněji (či spíše: vykombinovaněji), méně spontánně, jako by byla psána více chtěně a na sílu. Přesto (nebo právě proto?) je to o něco snazší četba. Tím nechci říct, že by byla špatná a nedalo se k ní opakovaně vracet, leč tato pachuť nenaplněných očekávání tam přesto je. Nedávno jsem si pořídil i Silážní jámy, tak až se k nim dostanu, uvidíme, jak vypadá mezičlánek popisovaných dvou knih. A ještě dva úryvky na závěr, myslím výstižně odrážející autorův um, tematiku a ducha celé sbírky:

Uživatel cvičiště je povinen respektovat, seznámit
se a řídit se, udržovat, nepoužívat, nahlásit. Na
cvičišti platí zákaz poškozovat, kouřit a konzumovat,
odhazovat, vodit, vstupovat, provozovat. Provozní řád
je závazný, provozní řád stanoví a obsahuje. Stane-li se
svědkem, uživatel je rovněž povinen.
S těmito znalostmi se již rodíme –

[...]

Na nemoc se předepisuje venkov,
který ničemu nevadí a nepomůže,
lékař a dominikán se propocují
k upotřebitelnému řešení.
Ale až přijedeš, smluvíme večer,
srazíme stoly, srazíme čepice,
nad příslovím Pivo dělá hezká těla
zapomenem, život že dělá mrtvá těla.

1 04.01.2024

Fenomén Mozart (jeho život, kult a hudba) mi byl vždycky celkem cizí, ale naopak německý romantismus mám rád odjakživa, a tak jsem uvítal, že si tuto Mörikeho knížečku (poslední, co jsem od něj neměl) můžu pořídit za dvě koruny na burze u nás v knihovně. Jakkoli ani „tržní“ cena by nemohla být o moc vyšší, a to nikoli proto, že by šlo o nějaký škvár, nýbrž pro dnes zcela neuvěřitelný náklad 180 000 výtisků, v němž tato biedermeierová novelka coby klubová prémie kdysi vyšla (a bylo to už několikáté vydání!).

Český název je poněkud zavádějící, vhodnější by bylo držet se doslovnějšího Mozart na cestě do Prahy (tak knížka vyšla poprvé v roce 1906), protože jejím předmětem je v podstatě pouhá jedna epizodka, zastávka v nejmenované vsi a zámku kdesi těsně za hranicemi Českého království směrem od Vídně. Kdo tedy čeká vylíčení celé – dozajista dobrodružné a kodrcavé – cesty nebo dokonce mistrova pobytu v Praze, bude nejspíš zklamán.

Aby bylo jasno: od Mörikeho druhorokového spíše asi obrazu nežli novely nelze čekat žádné velké líčení dějových zvratů, je to spíše taková poeticko-konverzačně-nostalgická idyla. A právě to je na ní nejlepší a skvělé. Bez ohledu na to, že se historických skutečností a reálného předobrazu hlavního hrdiny drží jen velmi volně. Přijmete-li její text a svět takový, jaký je, vrchovatě se vám odmění – básnivými dojmy z přírody, grandiózními popisy hudby (až mám pocit, že kdybych si ji poslechl v reálu, byl bych z toho zklamaný), mistrně vybroušenými hovory, všeprostupující půvabnou selankou, zvláštně přívětivými vypravěčskými vstupy (působí to na mě, jako by mi to celé vykládal nějaký shovívavý dědeček), téměř až pohádkovými digresemi, které se týkají vzpomínek bližších i vzdálenějších, harmonizujícím světem antiky/klasicismu, jenž se tenkrát v příslušných vrstvách zpřítomňoval na každém kroku (a my na něj dnes – až na hrstku nadšenců – prakticky docela zapomněli). Próza zároveň není prosta tragických tónů, či spíše podtónů: vědomí neúprosnosti Mozartova konce, křehkosti jeho osudu, který jako by byl jen jakýmsi pevně a přísně limitovaným darem shůry (Bůh či bohové svěřili lidstvu vzácného génia, ale jen na kratinkou dobu), prostupuje zvláště její druhou polovinou dosti výrazně. Avšak i to je podáno zmírněně, lahodně.

Celý tento literární balzám na duši podtrhuje vysoce kvalitní překlad a redakce. Marie Kornelová (Hrubešová) odvedla mistrnou práci a Hanuš Karlach skvělou jazykovou redakci (v mém výtisku se sice na s. 65 a 67 vloudil nesmyslně „Apollón“, správně je v úplně stejné textové pozici až na s. 68 [pro jistotu jsem to srovnal i s originálem], ale to je chyba technická, nikoli redakční). A to tato dnes zcela zapomenutá chrudimská učitelka a příležitostná spisovatelka překládala hned z pěti jazyků, mj. i Melvillovu Bílou velrybu! Člověk si až posteskne, kdeže ti překladatelé s bohatým a vytříbeným jazykem jsou Dnes, kdy redakce v pravém slova smyslu téměř vymizely a překladatelé pod tlakem nedostatečného času a finančního ohodnocení nemají příležitost text patřičně vycizelovat, ostatně většina z nich by na to asi ani nestačila, protože společně s úpadkem prestiže a lukrativnosti profese literárního překladatele se nutně snížil i zájem o ni ze strany těch nejtalentovanějších. Ale dosti o tom. Zkrátka – čtěte Mörikeho a užívejte si tento krásný únik z dnešní zběsilé doby i jazykové kvality překladu!

3 03.01.2024

Hans Magnus Enzensberger mě před lety oslovil svou přemýšlivou, analytickou lyrikou (zpětně se mi zdá, že má blízko k tvůrcům, jako je Herbert či Szymborská v Polsku nebo Rulf či Holub u nás, ale dost možná je to víc můj pocit než soud podložený reálnými argumenty), kterou jsem se zaujetím četl v Hiršalově výboru Zpěv z potopy. Potěšilo mě proto, že byl zařazen do skvělé a vkusně pojaté edice Opium poezie.

Začal jsem jako obvykle doslovem, při němž jsem s potěšením zjistil, že mezitím vyšel i Zánik Titaniku a Mauzoleum, což jsou - jak editor a překladatel uvádí - předchozí části pomyslné trilogie, v níž Enzensberger místy téměř esejisticky, myslitelsky traktuje západní (západoněmeckou) společnost, kulturu a civilizaci sedmdesátých let 20. století. Fúrie mizení, vydaná roku 1980, má být jakýmsi jejím vyvrcholením.

Sbírka je rozčleněná do tří oddílů, z nichž asi nejpůsobivější je pro mě ten první (Slzy vděčnosti). Ten obsahuje řadu skvělých, analyticky drásavých a jiskrně skeptických básní, které tak nějak odpovídají tomu, co jsem očekával a jak jsem si Enzensbergera uchoval v těch drobtech paměti, ale především jsou zkrátka dobré, srozumitelné (což u tohoto typu poezie pokládám bez nadsázky za podmínku působivosti), mají svěžest a energii. Jsou to mj. Zaměstnaný, Rozvod, Dálniční křižovatka Feucht, Po totální škodě, Krátké dějiny měšťáctví. Jednou z nejlepších je

Třiatřicetiletá

Všechno si to představovala jinak.
Pořád ty zrezivělé volkswageny.
Kdysi se vdala za pekaře.
Nejdřív četla Hesseho, pak Handkeho.
Teď spíš luští v posteli slabikové hádanky.
Od mužů si nenechá nic líbit.
Dlouhá léta byla trockistka, ovšem po svém.
Nikdy neměla v ruce přídělový lístek na chleba.
Když pomyslí na Kambodžu, je jí dost špatně.
Její poslední přítel, profesor, pořád chtěl, aby ho bičovala.
Zelinkavé batikované šaty, jsou jí příliš široké.
Mšice na pokojové lipce.
Vlastně chtěla malovat, nebo emigrovat.
Její dizertace: Třídní boje v Ulmu, 1500
až 1512, a jejich stopy v lidové písni:
Stipendia, začátky a kufr plný poznámek.
Někdy jí babička pošle peníze.
Váhavé tance v koupelně, drobné grimasy,
celé hodiny okurkové mléko před zrcadlem.
Říká: však já hlady neumřu.
Když pláče, vypadá na devatenáct.

Naopak druhý oddíl, tvořený jedinou kompozicí (nebo řadou bezejmenných textů sjednocených pod jedním názvem?) Žáby z Bikini je zmatečný, neurčitý, a jakkoli snad – jak praví doslov – tvoří „stále zahuštěnější strukturu či síť, v níž prožité věci a události neustále mutují do nových souvislostí“, nijak zvlášť mne neoslovil (ale snad ho prostě jen nečtu dost pečlivě). Potíž je i to, že jakkoli je překladatel sbírky Pavel Novotný zkušený germanista a skvělý básník, česká podoba Enzensbergerových básní mě na řadě míst zaráží a znejišťuje. Originál k dispozici bohužel nemám (úzkostlivý, takřka maniakální důraz Němců na autorská práva má za následek, že na internetu nenajdete v originále prakticky ani ukázečku), ale distribuce velkých a malých písmen, interpunkce nebo některá lexikální řešení či nelogičnosti působí spíše jako omyly než jako snaha o transfer nějakého rafinovaného autorského záměru z německé předlohy. Nepomohla tomu ani redaktorka Markéta Hofmeisterová, která přehlédla i takové chyby jako *Sandór (m. správného Sándor; s. 29), „je na *mě [] znát jistá vytrvalost“ (s. 43) nebo „konec *obočky“ (s. 50), což je v případě nedlouhé básnické knihy obzvlášť trestuhodné. Pochybnosti budí i kolísání v básni Lendler (s. 84–85), kde je název tohoto tance uveden nejprv jako „lendler“, pak jako „Lendler“ a nakonec jako „ledler“ (právě zde jsem se snažil dohledat originál, protože pohrávat si s velkým/malým písmenem u substantiv v němčině není snadné a nechce se mi věřit, že by autor záměrně pracoval s vypuštěním jednoho písmene v závěru básně – podle mě je to prostě – opět velmi ostudný – překlep; mimochodem v originále se ten tanec jmenuje Ländler, popř. Landler, proč to bylo takhle zvláštně počeštěno, čert ví?).

Ve třetím, eponymním oddíle je to pak takové nevyvážené: jsou tu básně silné, interpretačně nosné, „otevřené“ (mj. Automat, Dříve, Nehodící se škrtněte, Občanská nauka, Konzultace [ta je vynikající!], Šaty, Sen, Peníze a Létající Robert), ale i texty nezajímavé, blížící se Žabám z Bikini. Jednu z těch skvělých básní si opět dovolím odcitovat:

Nehodící se škrtněte

Co dělá tvůj hlas tak plochý
tak tenký a tak plechový
to je strach
že řekneš něco chybného

nebo pokaždé totéž
nebo že řekneš co říkají všichni
nebo něco nepodstatného
nebo bezbranného
nebo něco co může být nepochopeno
nebo něco co se bude líbit špatným lidem
nebo něco hloupého
nebo něco co už tu bylo
něco starého

Nemáš toho už dost
z neustálého strachu
z neustále strachu ze strachu
že řekneš něco chybného

pořád říkat to chybné?

1 02.01.2024

Přiznám se, že po četbě autorčiny první sbírky (Co s tím) se ta druhá zcela minula s mými očekáváními. A nemyslím to teď jako negativum, Alžběta Stančáková si zkrátka jen zvolila (popřípadě vypracovala) dost odlišnou poetiku, byť určitá pojítka tam samozřejmě jsou. Mimoto myslím, že není plně oprávněná výhrada jednoho z komentujících, že je to všechno stejné (na což má koneckonců básník plné právo: dílo nemusí být rozmanité, aby bylo působivé). Přestože řada básní variuje tutéž metodu, jakýsi de- a rekonstruktivní způsob vidění a nakládání s realitou/slovy, kde nechybí paradox, ironie a střípky velmi patrně autobiografické, tkanivo jednotlivých básní (a též napříč sbírkou) umožňuje i subtilnější čtení.

Sbírka je mou první knihou od nového a mladého nakladatelství Viriditas. Vypravena je vkusně, ilustrace Antonína Handla se mi líbí a k básnickým textům se principielně hodí, pozoruhodný je i nápad označit titulní stránku pouhým názvem srbského města v cyrilici (souvislost autorčiných textů s ním mi sice uniká, ale budiž, není to první takový případ, snad se jí prostě líbilo jméno toho města). Není mi však jasné, proč v knize chybí obsah, vždyť volná, úplně prázdná dvojstránka v závěru je. A hodil by se i medailonek autorky. Chvíli jsem si dokonce myslel, jestli to není nějaká technická chyba, ale nejspíš půjde – podobně jako u té obálky – o jakýsi umělecký koncept, jejž v tomto případě chápu ještě méně. No, tak ještě malá ukázka:

Milostná báseň

Nadejde noc a já tě budu pohlcovat.
Pak přijde den a oddáme se sanaci.

Život je snadný
a začal s ním člověk – oddaná svině
s neléčenou pamětí.

Neboj se ničeho, život je život
neschopný výkonu života.

2 02.01.2024