Na cvičišti. Bojiště

04.01.2024

Na novinku Daniela Hradeckého jsem se těšil – a po jejím přečtení vlastně tak trochu jsem i nejsem zklamán. Graficky a výtvarně nádherně a nápaditě pojatá sbírka (díky, Jene Čumlivski!) těží z toho, co je autorovou největší devízou: tj. jakýsi proud vědomí, sycený ovšem hlubokou erudicí, sečtělostí a rozhledem po mnoha oblastech lidského konání a působení, jakož i takřka vehementní skepsí a racionalitou, jež ovšem nevylučuje asociativnost a průvaly tvůrčí energie. Do toho pak území „rudého severu“ (mimochodem, vodní plochu toho jména skutečně najdeme vedle chátrajícího stejnojmenného dolu kousek od Hamru u Litvínova, v létě jsem tam shodou náhod procházel), autorova kraje, který má v jeho tvorbě ústřední postavení, jež chtě nechtě určuje její východiska, dějiště a mentální prostor. A i pokud by s tímhle výrokem autor nebo kdokoli z vykladačů nesouhlasil (což je v posledku lhostejné), tak každopádně platí, že vnímat ji prizmatem těch „méně šťastných“ severních Čech je funkční a plodné.

První skladba (série básní?) Na cvičišti jako by skutečně byla jakýmsi trenažérem („trenažérem chůze“!), výcvikovým prostorem, kde autor oťukává vzpomínky, dojmy, krajiny a města, ale i to, co četl, zaslechl, někde zmerčil. Mezi impresemi, aluzemi (viz i subversivní pomrknutí na konci sbírky!) a reflexemi tu a tam probleskne někdo z blízkých či známých, spíš jako troska jednoho vztahu než jako soustavnější relace. Metodou není jen prosté řazení, ale rozličné textové experimenty, hříčky, práce s paradoxy. Vše se to slívá do proudu tu a tam přerývaného a přerývavého, jejž jako by dodatečně dávkovaly působivé výtvory (můžu tomu říct kresby?) Jana Čumlivského, který je – to jen tak na okraj – stejně jako Hradecký rodákem z Mostu. Nacházejí se vždy v levé části dvojstrany, ale svými výhonky/chapadly prorůstají na stranu pravou, potištěnou, takže má člověk při četbě pocit potřísnění či umazanosti. Doporučuju prohlédnout si třeba po přečtení výhradně tyto ilustrace, najednou a po sobě, jako by to byla políčka kresleného filmu.

Pro druhou skladbu/část (Bojiště) platí v podstatě totéž co řečeno výše, snad jen s tím, že je sevřenější a kompaktnější (nejen vnějškově), zprvu relativně tematicky jednotná, avšak i to se poměrně záhy rozplyne a roztříští a je z toho opět proud a změť, jakkoli motivy rodičů, dětství a mládí, Litvínova a severních Čech a léčebny patrně v Beřkovicích (ta se v menší míře vyskytuje i v první části, abych nezapomněl) se periodicky vracejí.

Tak proč vlastně to v úvodu nadhozené lehké zklamání? Před časem jsem přečetl Hradeckého prózu Tři kapitoly a nemůžu se zbavit dojmu, že oproti nim je přítomná sbírka unavenější, jaksi vyhořelejší. A to navzdory tomu, že místy působí promyšleněji (či spíše: vykombinovaněji), méně spontánně, jako by byla psána více chtěně a na sílu. Přesto (nebo právě proto?) je to o něco snazší četba. Tím nechci říct, že by byla špatná a nedalo se k ní opakovaně vracet, leč tato pachuť nenaplněných očekávání tam přesto je. Nedávno jsem si pořídil i Silážní jámy, tak až se k nim dostanu, uvidíme, jak vypadá mezičlánek popisovaných dvou knih. A ještě dva úryvky na závěr, myslím výstižně odrážející autorův um, tematiku a ducha celé sbírky:

Uživatel cvičiště je povinen respektovat, seznámit
se a řídit se, udržovat, nepoužívat, nahlásit. Na
cvičišti platí zákaz poškozovat, kouřit a konzumovat,
odhazovat, vodit, vstupovat, provozovat. Provozní řád
je závazný, provozní řád stanoví a obsahuje. Stane-li se
svědkem, uživatel je rovněž povinen.
S těmito znalostmi se již rodíme –

[...]

Na nemoc se předepisuje venkov,
který ničemu nevadí a nepomůže,
lékař a dominikán se propocují
k upotřebitelnému řešení.
Ale až přijedeš, smluvíme večer,
srazíme stoly, srazíme čepice,
nad příslovím Pivo dělá hezká těla
zapomenem, život že dělá mrtvá těla.

26.10.2023

Hradeckého typická smršť, typický proud asociací, obrazů, kde se vše se svou-tvou typickou doslovností tak nějak tuší a kterou jsem si samozřejmě nemohl nechat, ze zvědavosti, ujít. Navíc se zajímavým doprovodem, voskovkovým vizuálem, který ale na 72 stránkách tuhle vázanou knížečku tak nějak spíš jen nafukuje. Stále mu fandím, protože je netradiční, jako vždy je to takový slepenec, formálně, i obsahově, ale stále nejsem schopen hvězdami od 0 po 5, hodnotit ho lépe, než za 3 (a za tři je dobrý), jestli se bavíme o nějakém způsobu hodnocení, DH jde u mě tak nějak (pořád) mimo rámec. 'Silážní jámy' jsou a zůstávají stále nejambicióznějším textem.

08.09.2023

Hradecký mne tolikrát zklamal a přesto jsem si ho zase koupila. A konečně se trefila. Za mne jeho nejlepší kniha. Bavila jsem se ohromně, místy jednoduše geniální.