tynkaiscrazy komentáře u knih

Jako velká fanynka jsem zkrátka nijak nebádala po recenzích, Noc s Audrey Hepburn jsem zkrátka potřebovala.

Ze začátlu to vypadalo slibně - taková ta oddychovačka, vtipné, z hereckého prostředí. Chvílemi mě štvala ta šablona typické vtipné oddychovky (tj. pokazí se vše, co se dá), ale pak se to trochu zklidnilo. Vyvstal ale jiný problém - Audrey Hepburn v 21. století je bohužel úplná husička. Myslím, že to je moc velké sousto, vynést z hrobu někoho tak oblíbeného, obdivovaného a ikonického a předpokládat, jak by se choval dnes.
Navíc se celá zápletka stala natolik stěžejní, že se Audrey ani moc v knize nevyskytovala. Knihu nedoporučuji, ani jako oddychové čtivo.

1 03.01.2017

Čím to je, že mi všichni Noahové umějí tak krásně sebrat vítr z plachet?

Jandy Nelsonová podle mě určitým způsobem - vědomě či nevědomky - chtěla, abychom měli raději Noaha. U mně se jí to podařilo.

Jeho kapitoly byly celé uměleckým dílem, paletou barev a emocí. Vážně jsem si připadala jako v Neviditelném muzeu, až na to, že to mé bylo zcela jistě přímo přede mnou. Velice příjemné byly obzvláště Noahovy portréty a autoportréty v hlavě, které vsouval do textu, aby lépe popsal své pocity. Kapitoly třináctiletého Noaha mi navíc připadaly daleko bohatší na takové ty části, které si podtrhnete, vyznačíte a přemýšlíte nad nimi nebo vám připadají aspoň úsměvné.

Charaktery všech postav v knize byly tak dokonale promyšlené, tak skutečné - s chybami, s cíly, s láskou, nenávistí, výčitkami. Skýtaly neskutečnou lidskost, která mě nořila do příběhu hlouběji a hlouběji a já měla za okamžik pocit, že v něm zůstanu zaklíněná do konce života. A tak by se mi to i líbilo.

Ačkoliv jsem Dám ti slunce přečetla za tři dny, zdálo se, jako bych ji četla věky (v tom dobrém slova smyslu). Byla nekonečná a bylo to dobře, protože každá stránka se rovnala čistému umění. Psací styl mě s každým popisem (obzvláště Noahových) pocitů chytal za srdce.

Je ro miloučké, smutné a hlavně neuvěřitelně umělecké dílo. Zanechá ve vás silnou rýhu. Mně osobně silně ovlivnila, opravdu silně.

8 13.12.2016

:----) no.
Tohle se tedy moc nepovedlo. Rozhodně bych Prokleté dítě neoznačovala za osmý díl, spíš jako nějaký pokus o spin-off nebo tak něco.
Zas tolik mi nevadí, že je kniha celá psaná jako scénář. Je sice pravda, že tomu trochu chybí ty popisy pocitů, které Rowlingová tak bezvadně ovládá, ale cl dělat.

Co mi ale dost pilo krev, byly charaktery postav. Jak tady už někdo uváděl, Prokleté dítě psala buď třináctiletá puberťačka nebo se dva ožrali a něco zkusily vyplodit. Všechny vlastnosti postav jaou zextremované. Hermiona je moc generál, moc taková ''bossy". Ron je moc šprýmař, nic nebere vážně. K takovým vlastnostem se mi hodí spíš Fred a George. Harry je moc špatný otec. Albus je moc fakan. Draco je najednou moc kámoš.
Moc divný.
Moc jiný.
Moc neee.

5 11.12.2016

S Janou Eyrovou jsem měla tu čest již před dávným časem, když jsem ji ve formě audioknihy nadělila pod vánoční stromek babičce a pravidelně s ní nahrávky poslouchala tak často, až jsem je uměla skoro sama odrecitovat.
Nyní, když se objevila v seznamu povinné četby, jsem neváhala ani vteřinu a půjčila si opravdickou knihu!

Možná se to může zdát poněkud zvláštní, ale čím víc se v knize Jana Eyrová motala kolem hlavní zápletky - pana Rochestera - tím víc mě děj nudil a unavoval. Když se ale dělo cokoliv jiného, začínala jsem v sobě opět probouzet pocit určité spokojenosti a už jsem se ke čtení nevracela s takovou nechutí.

Janu Eyrovou jsem si rozdělila na čtyři části:
1. část - dětství a Lowoodský ústav: Jana měla dramatické dětství a jeho popisování bylo vskutku zabávné, respektive zajímavé. Zde není nic k vytknutí.
2. část - Thornfield: Jana se dostala k panu Rochesterovi a začíná slaďounké holubičkování, rozsáhlé, zcela nudné a znavující moralistické monology samotného Edvarda Rochestera, které jsem často po kousíncích přeskakovala. Jeho osobnost mi byla protivná a nechápala jsem Janiny sympatie, které v ní tento o dvacet let starší muž probouzel.
3. část - dům Na blatech: no a teď se posouváme pryč od Thornfieldu směrem ke šlechetným dobrodějcům, s nimiž je Jana Eyrová (dlouhou dobu zcela nevědomky) spřízněna. Tato část je podle mé nejzajímavější, děj utíkal velice rychle a osoba Jana Křtitele aka pana Riverse mi pŕijde precizně propracovaná, skvěle komplikovaná a úžasně realistická. Kdyby nebyl takový pedant, byla bych mu možná i fandila.
4. část - dům ve Fredeanu: na scéně je opět pan Rochester, tentokrát ještě trošku ošklivější a skeptičtější než jindy, zato stále tak bezhlavě zamilován. Naštěstí je poslední část nejkratší a končí slaďounkým happyendem!

Kniha se mi kromě Rochesterových částí četla dobře, prot srsti mi bylo však časté opakování slova 'být' v případech, kdy se toto stylisticky nevítané slovíčko dalo obejít jiným, příhodnějším slovesem.

Mějte se hezky a čtěte Jane Eyrovou, ale pouze ty části bez pana Rochestera, jinak vás to zabije.

4 28.09.2016

Ano, ano, i mně se Jackaby tuze líbil! Barvitý sloh a propracované postavy, žel bohu jich příliš není, a tak to malinko zabilo celou onu detektivní záležitost. Již od počátku jsem měla svůj tip, ale říkala jsem si, že je to ta kniha, která vás celou dobu tahá za nos a na konci z vás udělá absolutního hlupáka, protože vrahem je někdo jiný, někdo, koho bychom pro svou zaslepenost vůbec nebrali v potaz. Proto mě trošku zklamalo, když se právě mnou dvě vytipované osoby ukázaly jako hlavními aktéry celého vyvrcholení děje, ale příliš to hodnocení neubírá. I přesto nedostatek má kniha své kouzlo a vůbec by mi nevadilo, kdyby se příběh chytl nějaký šikovný režisér. Ano, protože detektivek máme přece ještě málo, že.

15.07.2016

Po Gatsbym a May Day, co jsou knihy, které ve mě zanechaly dojem, že nic, co vyjde z Fitzgeraldova pera, nemůže být brak, jsem měla trochu jiná očekávání.

Při čtení Něžná je noc jsem se nemohla zbavit, že čtu přes nějakou hustou mlhu - slova ke mně přicházela, ale nedá se to říct o jejich významu. Promlouvaly ke mně jen jakési občasné útržky a já ani nevěděla, co čtu. Fitzgerald vytvořil mnoho dějových linií, které mi působily zmatek.
Po stylistické stránce se však nedá nic moc vytknout, slovní obraty mi jako vždy braly dech, lehkost vět kompenzovala zvláštní mohutmost příběhu.

V poslední čtvrtině příběh dostal trochu spád a přestože jsem nechápala, jak je možné, že je postava Nicole tak moc proměnlivá, jsem poslední část přečetla s největším ponořením a pochopením.

Celkově to bylo dost ubíjející. Množství popisů často odvádělo pozornost a já jsem ráda, že je to konečně za mnou, i když ve skrytu duše lituji, že si tímto Fitzgerald u mě odebra titul neomylného velmistra.

2 07.07.2016

Tenká knížečka, přečteno za jediné odpoledne. Redfordův život je zde popsán od jeho narození a není zbytečně rozpitvávána historie celé rodiny sahající až kamsi k prapradědům, jako to mají ve zvyku jiní životopisci. Biografie je samozřejmě doplněna fotografiemi z filmů, v nichž tento významný herec hrál.

1 29.06.2016

Tahle kniha mi naprosto sebrala dech. Jejími zbraněmi jsou tak nádherně lidští hrdinové, barvitý sloh a především samotný děj první světové války. Mladý Paul Bäumer popisuje válečné hrůzy ve střídavých režimech - když je na dně, předává nám informace tak, jak jsou. Odporné, kruté, zcela zvířecí, pod úrovní. Když není na dně, stejné obludnosti popisuje s lehkou nadsázkou, nebere je vážně, nechce si je připustit, protože - jak sám popisuje - kdyby si je připustil, naprosto by ho zlikvidovaly.
Je to smutný, strhující a nesmírné naučný příběh, jenž se ihned staví do mé top pětky. Je v něm spoustu nádherných vojákových myšlenek, jež jsem si neodpustila podtrhnout a které opravdují stojí nad pozastavením.

Moje Na západní frontě klid není tak úplně moje, neboť je pouze vypůjčená, ale do takových knih se prostě vyplatí zainvestovat. Remarquea musím mít doma, poněvadž si jsem jistá, že to nebylo mé naposled.

7 02.05.2016

Zamilovala jsem si Kunderovu češtinu, reálnost povídek a jak už někdo níže psal, i jejich tragikomedický nádech.

2 01.05.2016

Pokud něco jako tragický příběh čtrnáctileté heračky může být skvělé, tak přesně taková je kniha My děti ze stanice ZOO. Možná by bylo přesnější použít výraz 'zajímavé', přeci jen nelze úplně jistě říci, že první styky s drogou, které u Christiany proběhly ve 13 letech, mohou být brány jako zářný příklad skvělého díla.

My děti ze stanice ZOO jsou místy šíleně děsivé. Na intenzitě přidávají i fotografie s krátkými příběhy, z kterých jen mrazí. Je to kniha, která vám ukáže drogy v celé své nádheře, v tom nejpravdivějším světle; jak je lehké jim podlehnout, jak je těžké se od nich odpoutat, jaké požitky přinášejí a co odnášejí.

Kdesi dole v komentářích jsem četla, že by kniha měla být zařazena do povinné literatury. Můj názor je jednoduchý - nikoliv. Sama jsem už na sté stránce měla potíže se dějem, tolik drsných událostí, tolik špinavého prostředí a zvrhlých postav mě málem přinutilo knihu odložit. Nakonec jsem se příběhem prokousala celkem obstojně, avšak pravdou zůstává, že spousta jedinců by místy velikou drastičnost nemuselo zkousnout, nedejbože, aby se někdo inspiroval.

Můj názor je smíšený, pociťuji ke Christianě velkou lítost, zároveň je kniha poměrně poutavá (psána slangem) a hodně poučná.

2 18.02.2016

Skvělé, skvělé, skvělé. Fitzgerald byl zkrátka ve svém oboru pán a tato knížečka to opět jen potvrzuje.

1 07.01.2016

Jelikož je kniha psána třemi autory, nebudu ji úplně hodnotit jako celek, ale spíše jednotlivě:

Zasněžený expres - Maureen Johnsonová: První příběh čítal poměrně spoustu jmen, které není radno zapomínat, na konci se budou hodit! Protože se jednalo o úvodní část, nebylo možné provést žádné extra zvraty, o to se postaral až Archanděl prasátek, ve kterém vám všechno do sebe hezky zapadne. Jubilee mi připadala poměrné sympatická, asi ze všech nejsympatičtější. Na styl si stěžovat nemohu, na druhou stranu to nebylo něco, z čeho bych si měla sednout na zadek. 4 hvězdičky.

Vánoční zázrak - John Green: za mě nejslabší povídka. Možná, kdyby toto byla první kniha, kterou bych od něj četla, líbila by se mi, ale bohužel tomu tak není. Připadalo mi, že opět sázel na svou osvědčenou taktiku, takže v porovnání s jeho ostatními díly to bylo do psychiky postav, stylistiky, vtipu a detailů (kterých si všímám) úplně stejné. Opět plné pubertálního chlapeckého humoru, opět je jeden z party odkudsi z daleka (tentokrát Korejec, předtím Arab). Opět měl někdo z party švihlou přezdívku (tentokrát Vévoda, předtím Radar, Plukovník). Přijde mi, že se vůbec nesnaží své práce v něčem odlišit! Jako by vycházel ze sepsané šablony a podle té se řídil. Nudí mě to. 2 hvězdičky.

Archanděl prasátek- Lauren Myracleová: povídka, ve které vše zapadne do sebe. Hlavní zápletka nebyla nic velkého, kromě toho, že se hlavní hrdinka utápěla v bahně sentimentality a nekonečného smutku z rozchodu, se měla postarat o koupi miniprasátka, což se odehrálo tak rychle, že bych po tom tuto část ani nepřemýšlela pojmenovat. Konec je ale tak nějak hezký, prorože se všechny tři příběhy prolnou a i když je v tom trochu zmatek, asi se mi to líbilo. 3 hvězdičky.

Výsledek: 3 hvězdičky.

1 05.01.2016

Od knihy jsem přespříliš neočekávala, a možná v tom spočívá kouzlo jejího úspěchu v mém soukromém žebříčku přečtených knih.
Je to milá, vtipná oddechovka s nezaměnitelným humorem Lauren Grahamové. Děj je poněkud předvídatelný, tím myslím osobní život mladé Franny, ale rozhodně to knize nesráží mnoho bodů. Jak už jsem jednou psala v recenzi na Jablečný koláč naděje - některé knihy jsou prostě psány proto, aby byly předvídatelné (a možná aby nás utvrdily v naší neskomírající genialitě, když se v posledním odstavci knihy můžeme úspěšně poplácat po rameni a tiše zašeptat ,,Já si to myslela"). Jednoho dne, možná je příjemný příběh a já ho doporučuji k četbě v momentě, kdy jste přesyceni klasikou a potřebujete si prostě trošku zarelaxovat nad ne příliš filozofickou knihou (netvrdím však, že vám nevsadí brouky do hlavy; dozvíte se tolik závratných teorií onpodstatě čistíren!)

5 30.12.2015

Ve všech směrech zvláštní kniha. Celou dobu vás udržuje v úsměvné náladě, ovšem pouze do té doby, než na vás přejdou depky, že svět je tak šíleně na nic (slušněji řečeno).

Leonard Peacock mi sedl. Upřímně - v mnohém mi připomínal Holdena Caufielda z Kdo chytá v žitě. Sarkastický, cynický a svým způsobem neuvěřitelně vtipný. Přesto mi ho bylo líto.

Opravdu doporučuji. Kniha je psána poutavě, přečetla jsem ji za 2 dny. Dokáže člověka zasáhnout díky roztroušeným myšlenkám, kterými se to v knize jen hemžilo a které zaujmou.

2 25.12.2015

Když se mi kniha dostala do ruky, málem jsem se rozplakala nad tím žalostným počtem stran. 278? A pak co? Čekat do jara na Dědice?

Bohužel mi nezbývá nic jiného. S každým otočením strany jsem se zabíjela imaginární pistolí a nadávala si, že ji budu mít rychle za sebou. A taky že jo. Snažila jsem se čtení rozplánovat do dvou dní, ale co čert nechtěl, hned druhý den ráno byla První za mnou a nekonečné čekání přede mnou.

Jsem ráda, že se situace s rebely začala konečně vyvíjet a že s nimi autorka předvedla několik povedených zvratů. Obzvláště se mi líbil ten závěrečný, který mě neušetřil několika peprných nadávek.
Příběhu nejspíš není moc co vytknout, možná jen několik drobných detailů. Na můj vkus se v knize příliš opakovalo slovo 'užuž', ale to je jen hloupý rýpanec, který kvalitě nijak závratně neubírá. Daleko lepší než Elita.

3 29.10.2015

Příjemné čtení, které neurazí.

Hodně se mi líbila myšlenka, bohužel zpracování trochu pokulhává. Tučné texty věnované dědovi mi přišly občas zbytečné a akorát ubíraly pozornost ději.
K žádné z postav jsem si nezvládla vybudovat žádné pouto, snad možná jen k Owenovi, kterému se stalo to, co se stalo...

Kniha se četla rychle, rozlouskala jsem ji za dva dny. Určitě se poohlédnu po druhém díle.

11.10.2015

Skvěle zpracováno!
Čelist mi spadla až někam k podlaze, když jsem četla, co všechno musel autor vystudovat a jak skvěle si dokázal poradit s otázkou přežití na Marsu.

Když píši 'skvěle zpracováno', myslím tím opravdu skvěle. Mark Watney byl milý chlapík, dokonce mě značně mrzelo, že jsem ho musela opustit, když jsem Marťana dočetla. Jeho humor dával knize ten správný směr, jeho důvtip a smysl pro improvizaci, jeho inteligence! Nad tím vším mi zůstával rozum stát. Bylo by štěstí potkat takového člověka v reálném životě.

,,Moje konverzace s NASA ohledně recyklátoru vody byla nudná a plná technických detailů. Proto vám ji shrnu:
Já:'Očividně se něco ucpalo. Co kdybych to rozebral a podíval se na vnitřní potrubí?'
NASA:'Ne. Posereš to a umřeš.'
A tak jsem to rozebral."

Co se stylu psaní týče, kniha se četla nesmírně dobře. Autor nás zahrnoval podrobnými postupy, podle kterých se Mark řídil a díky kterým přežil. Jak je níže psáno, opravdu s podivem, že Andy Weir neprošel něčím podobným, až tolik je jeho psaní věrohodné.

Film je bohužel drobným zklamáním. Tvůrci vynechali několik podstatných částí a kompletně překonali konec, aby z filmu vytěžili co nejvíce akce, čímž dosáhli jen závěru přitaženého za vlasy.

3 06.10.2015

Abych byla upřímná, ke knize mě přimělo to, že ji celou ilustrovala Myokard. A když jsem si jednou náhodou šla zkrátit chvíli do knihovny, Jablečný koláč naděje na mě mrkl a hned v dalším okamžiku jsem si ji spokojeně odnášela ve své tašce.

Těch 180 stran je jen a pouze roztomilá pohádka. Jak většina lidí píše, hlavní hrdinové by si zasloužili více popisu, protože kromě jmen (a pečení jablečných koláčů) o nich nevíme téměř nic. Děj je předvídatelný, ale tak to holt některé knihy mají. Některé knihy nejspíš nemají být strhující od začátku do konce a mezi ně patří i Jablečný koláč naděje.
Aby to tady ale nebyla jen samá negativa, Sarah Moore Fitzgeraldová dokázala nádherně popisovat pocity, na kterých je tento příběh založený. Dále se mi líbilo ztělesnění Palomy jakožto chodící falše. Byla přesně taková, jaká faleš bývá. Nádherná a podlá.

Mé doporučení tedy Jablečný koláč naděje získává, jen neočekávejte žádné zvraty a zkuste se ponořit hluboko do příběhu. Je to milé čtení.

1 26.09.2015

MŮJ BOŽE, CO JSEM TO ČETLA?
Knížka bez naprostého nápadu, bez originality, bez všeho. Nesnášela jsem Miu pro její neustálé žvatlání o cellu a klasické hudbě. Není to tím, že nemám ráda klasiku, co si budem povídat, při čtení nic jiného než Beethovena neposlouchám, ale vážně musela svými řečmi o hudbě zaplnit třičtvrtě stránky?
Adam mi přišel jako kluk, co se k ní absolutně nehodí. Ona byla tichá, divná, on hrál v rockové kapele, nosil křiváky a podobně. Navíc mi přišel nerealistický.

Děj tedy taky nebyl žádný zázrak. Na třetí stránce už byli všichni už mrtví (navíc popisování válejících se vnitřností... Vážně? Má to být román, ne?) a následovalo nekonečné vyprávění o tom, jak se Mia se svým přítelem setkala, jak ji bral na koncerty a podobné absolutně nezajímavé a nezáživné věci, které by možná za něco stály, kdyby byly dobře popsány. Pokud si to chcete přečíst bez té zbytečné omáčky, stačí vám první a poslední kapitola. Nebo vlastně jen ta první, protože poté stejně už všichni víte, jak to dopadne.

Nejsem ten ekologický typ člověka, který tvrdí, že třídění zachrání svět, ale po přečtení tohoto braku mi bylo opravdu líto všech těch stromů, které musely být poraženy.

Jakmile jsem přelouskala prvních pár stran, věděla jsem, že tohle je ta pravá knížka, která na mě celý život čekala. Holden mi neskutečným způsobem přirostl k srdci svým chováním a smýšlením. Lidé tvrdí, že to byl naivní hlupák. Možná ano, ale nebývají mladí lidé naivní?

Je zřejmé, že tento román nepadne do noty každému. Člověk se musí naladit na tu správnou vlnu, aby uměl pobrat Holdenův úhel pohledu. Myslím si, že se Salinger nesnažil skrýt do knihy nějaký hluboký význam, možná nám chtěl jen nastínit to, čím se takoví Holdenové Caufieldové zaobírají. Nečekejte žádnou akci, jen vyprávění od slangově mluvícího chlapce, jehož život je stejný, jako ten náš. Věřím, že se najdou tací, kteří budou knihu brát jako odpad, ale také vím, že někteří si vyprávění Holdena Caufielda opravdu nechají líbit.

2 23.07.2015