trudoš
komentáře u knih
Program Nosferatu
Miroslav Pech
Miroslav Pech patří mezi nejzajímavější české tvůrce strašidelných příběhů. Spíše než na explicitních hrůzách si dává záležet na psychologické prokreslenosti a životních zkušenostech. Právě ty se odrážejí v jeho nejnovějším dílku nejvíce. Dokonale pracuje s koncepcí příběhu, kdy nejdříve nechá čtenáře podlehnout charismatu životem zkoušené dcery spisovatele, aby ho pak společně s ní zatáhl do víru zlovolných událostí, o kterých víte, že nemůžou dopadnout dobře, přesto ve skrytu duše doufáte, že pro tentokrát by Satan Klaus mohl přinést dobrý konec. Tady ale nejsme v pohádce, dámy a pánové, tenhle příběh napsal člověk, jenž ví, jak se prolétnout na noční můře…
Program Nosferatu je báječná hororová hříčka, z níž klidně mohla být literární perla žánru. Potenciál na to rozhodně má a prostor pro více textu také. Otázkou však je, jestli by jí důkladnější rozepsání spíš neublížilo. Vtípek by se totiž mohl proměnit v parodii a najednou by bylo po kouzlu děsivosti. Někdy je méně skutečně více.
Země Nikoho kniha první
Greg Rucka
Na Zemi nikoho jsem se těšil už od dob vydání šestého Hitmana, přičemž jsem ani moc nedoufal, že bychom se jí v českých luzích a hájích kdy dočkali. Konečně se však nemožné stalo skutkem a pánové Bob Gale, Greg Rucka a Kelley Puckett rozjíždějí jednu z nejtemnějších událostí historie Gotham City. A že je na co koukat – město bylo odstřiženo od světa a prohlášeno za místo stižené živelnou pohromou. Všichni příčetní je opustili a ti ostatní, co zůstali uvnitř, musí zůstat dokud... dokud se nestane zázrak. Anebo Gotham neshoří na popel. V ulicích tak propuká nemilosrdný boj o moc, kterého se účastní i zbytky policie pod vedením Jima Gordona. Jestli ovšem očekáváte nějaké hraní si na spanilé rytíře, můžete rovnou zapomenout. Už ani Batman se nechytá, protože vzbuzovat hrůzu v lidech, kteří si prošli peklem, není právě jednoduché. A že šílenci své domovy neopustili, na to můžete vzít jed.
Civilní příběhy v uhrančivých kulisách, které tíhnou spíš ke gangsterce než k superhrdinskému mainstreamu.
Rakvář
Sharon J. Bolton
Když se Sharon Boltonová drží scénáře „lovec pronásleduje kořist“, má to perfektní drajv, jakmile ale přejde k pokusu o detektivku, uvěřitelnost jde stranou a stává se z toho babské čtení. Právě tohle pro mě bylo největší slabinou jinak slušného thrilleru, okořeněného špetkou magie. Jen je škoda, že přes všechny čáry máry se nakonec žádná kouzla nekonají, až na jedno maličké spoutání v závěru. O nějakém vyšetřování se však mluvit nedá, autorka si v podstatě dělá, co chce, včetně náhodného házení klacků pod nohy. Podobně náhodné jsou předkládané motivace i samotná konstrukce zločinu. Nehledě na to, že uvědomělá hlavní hrdinka, bojující za právo žen sloužit u policie, je taková ťunťa, že skončí v náručí prvního ženatého fešáka, a když pak dostane od kolegů přes prsty, musí běžet k čarodějnicím, aby se psychicky nesložila. Bohužel, záměr zločinců si člověk musí domyslet, přičemž o konkrétní identitě pachatele se můžeme dohadovat do té doby, než bude v nějakém dalším románu konfrontován.
Spálené mosty
Peter J. Tomasi
Tohle se mi líbilo moc, jen člověka mrzí, že si v redakci De Agostini nedali trochu práce se správnou chronologií vydávání jednotlivých svazků.
Celkově nejsem úplně fanoušek New 52 a následného Znovuzrození, jež scenáristům častokrát sloužilo jen k tomu, aby převyprávěli staré události v nových kulisách. V případě Spálených mostů se to samo nabízí, nový věk žádá nového Two-Face s jeho rozervanou duší. Peter Tomasi ovšem zvládl něco, o co se třeba Gregg Hurwitz pokoušel se střídavým úspěchem v paralelní řadě Batman: Temný rytíř. Kromě srdceryvné historky z minulosti totiž postavil před Harveyho Denta protivnici, jež disponuje stejným arzenálem spalující nenávisti, jako on. A když se dva psychopatičtí ďáblové pustí do sebe v ulicích Gothamu, musí Batman hrát hodně vabank, aby z toho dokázal vybruslit s čistým morálním štítem.
Závěrečná noticka, vzpomínající na Damiana a jeho namachrovanou povahu, je pak hezkou nostalgickou tečkou za jinak nekompromisně syrovým příběhem o touze po odplatě.
Tarzan z rodu Opů
Edgar Rice Burroughs
Od prvního vydání uteklo sto dvanáct let, a přesto Tarzan z rodu Opů strčí do kapsy leckterou současnou konkurenci na poli dobrodružného románu. Samozřejmě by asi Edgar Rice Burroughs dnes měl problém s gender normou a rasovou korektností, protože jeho představa ideálního člověka je založená na mužském rodu, britském občanství a šlechtickém rodokmenu. Ovšem bez jakýchkoliv zbytečných řečí předkládá na necelých dvou stech stranách fascinující příběh hrdiny, vyrůstajícího v džungli, který hravě přebírá její pravidla přežití a nakonec je i úspěšně aplikuje v takzvané civilizaci. Archaická stylistika pak dodává vyprávění nenapodobitelný šmrnc, díky kterému s úsměvem přehlédnete dobové názory či praktiky. Zároveň lze příběhu jen závidět živost, s jakou se dere kupředu, nekompromisně řešíc problémy okamžitě, bez nějakých tanečků a psychologických kudrlinek. Přitom zápletka je skromná, třebaže plná boje s šelmami všeho druhu, ty lidské nevyjímaje. Krystalická esence romantiky a dobrodružství.
Gannibal 2
Masaaki Ninomija
Druhý díl dokazuje, že Masaaki Ninomija není žádný amatér a ví, jak komponovat hororový příběh. Takže zatímco v předchozím díle nás seznámil s prostředím a postavami, tentokrát nám představuje protagonistu a jeho rodinu, aby následně mohl pracovat s motivy nebezpečí, která jim hrozí. Čtenář tak má strach o někoho, s kým se již stihl ztotožnit. Policista Daigo Agawa se navíc ukazuje v trochu zajímavějším světle, než posledně a zdá se, že padouši z kraje Togu krapet podceňují jeho výbušný potenciál. Ostatně, zajímavě se rozvíjí i samotná zápletka, kdy v ději načrtnuté záhady jsou nějakým způsobem zodpovězeny, třebaže vše poukazuje na skutečnost, že ne úplně pravdivě. Hrdina se tak ocitá v situaci přijetí rozhodnutí, zda obětovat bezpečí rodiny a honit se za chimérou, nebo se podvolit tlaku okolí a žít svůj šťastný život. Druhá kniha tak sice nepřináší žádnou velkou hrůzu, ba ani krapet děsivosti, ale rozhodně navnadí na pokračování mnohem spolehlivěji, než se to povedlo knize první.
Půlnoc opět přichází
Dana Stabenow
Po románu Lovcův úplněk jsem podvědomě čekal zvolnění. Posledně naložila Dana Stabenowá vyšetřovatelce Kate Shugakové pěknou hromádku trablů, takže logicky musel přijít díl plný popírání, hněvu, smlouvání, deprese a nakonec smíření.
A ono ejhle, ocitáme se v Petrohradě, kde si ke svému kousku štěstí přijde ruská mafie dosti nevybíravým způsobem. O pár stránek dál přistává Vrtulník Jim na nejzápadnějším koutu Aljašky, aby se infiltroval mezi pachatele petrohradského masakru, kteří tu hledají klid, mír a kupce ukradeného plutonia. O Kate ani zmínka, kromě toho, že už ji pár měsíců nikdo neviděl. Jasně, říkáte si, pravidla se změnila a autorka povede tuhle hru tentokrát jinak. V ten moment Jima postřelí a všechno se hnědým navrch obrátí...
Půlnoc opět přichází je prozatím nejdelším románem série, přičemž tu ale žádná stránka není navíc. Zápletka funguje dokonale a kromě úplného závěru, který má k detektivce bohužel ještě daleko, nemám knize prakticky co vytknout. Snad jen to, že skončila.
Vzkříšení Ra´se Al Ghula kniha druhá
Grant Morrison
Dokončení Ra's Al Ghulova vzkříšení je lepší, než jeho začátek, minimálně po dějové stránce má příběh rozhodně co nabídnout – jak zajímavé morální konflikty, tak nápadité akční scény. Do poloviny jsem ani nevěřil, že čtu stejný komiks jako posledně.
Pak se ale redakce DC předvedla a zkazila mi zážitek. Ono, když už chci vyprávění vést napříč sériemi, je snad samozřejmostí pohlídat si detaily, popřípadě vysvětlit objevování a mizení klíčových postav. Protože u DC se to evidentně neděje, je zde standardem roztrhané oblečení, které se v průběhu jednoho sešitu samo zalátá, popřípadě projde kompletní proměnou. A to ani nemluvím o nenadálém objevení Bílého ducha, jehož jsem považoval za mrtvého – asi mi proklouzl někde mezi řádky. Vystoupení I-Ťinga pak už považuji za guilty pleasure Granta Morrisona, protože jiné opodstatnění v ději nemá.
Co naopak kvituji s povděkem, je synchronizace alb v kompletu, protože minimálně pro ty, co čtou vše dosud vydané, nebude role padoucha Senseie překvapením.
Smrt je má tanečnice
Hana Hozová
Jestli knihu něco zabilo, tak styl vyprávění v první osobě přítomného času. S tím pak souvisí rozvleklost, kdy autorka neopomíjí popsat vše do nejmenších podrobností, třebaže to pro děj nemá zbla významu. Ne, že by neměla co říct – od prvních stránek až po ty poslední se zabývá trampotami, které hrdinovi uvily do vínku sudičky. Jedna tragédie střídá druhou, což vyústí v odhodlání pomstít všechny způsobené nepravosti. Trochu to kazí maličkost – názvy kapitol sem tam prozradí i jejich obsah, takže ne vždy se dá mluvit o překvapení.
Nic to nemění na faktu, že Hana Hozová pojala odyseu Luka Mortifera ve velkém. Jenže atmosféra románového světa působí neúmyslně pohádkově, zápletka se tříští pod vlivem motivů a v okamžiku, kdy hrdina nabude zkušeností, přestáváte o něj mít podvědomě strach. Ani vedlejší postavy nepůsobí uvěřitelně, buď jsou podlé, dobré nebo bodré, pročež jejich množství je přímo úměrné rozsahu. Ambicemi se nešetřilo, výsledkem je ale bohužel pouze zárodek něčeho dobrého.
Vzkříšení Ra´se Al Ghula kniha první
Grant Morrison
Takový ten nutný doplněk, aby sága byla komplexní. Když ale při čtení podvědomě cítíte, že komiksem listujete pouze z nutnosti, je něco špatně. Jiné by bylo, kdyby nakladatelství De Agostini dodržovalo vnitřní chronologii ságy Granta Morrisona a člověk tak mohl sledovat vývoj událostí v návaznostech. Když ale znáte konec, prostředek i začátek, na nějaké kudrlince v prvním poločase už vám nesejde. Navíc, jak se Ra's Al Ghulovo vzkříšení rozlézá skrze různé řady, působí celé dobrodružství chaoticky a uspěchaně, třebaže je v základě křišťálově jednoduché. Obzvláště pak v druhé půlce, kdy Damian, Tim a Dick bojují proti tisícovce nepřátelských nindžů.
V kontrastu s předchozími „událostmi napříč sériemi“ z 90. let je úžasné sledovat, jak to ta stará škola bravurně zvládala, zatímco moderní tvůrci mají problém udržet čtenářovu pozornost. Ona jedna věc je akce, druhá pak dějová linie, která přeskakuje z místa na místo tak, že by i profesionální hráč škatulat měl co dělat, aby nepropadl panice.
Hřbitov nevěst
Tomáš Boukal
Thriller se dvěma pozitivy – ponurou atmosférou opilé postsovětské země a s rekem, který není akčním hrdinou. V případě druhého bodu jde ale zároveň o největší slabinu. Protože, i když se mi líbí, že je příběh psán z pohledu obyčejného člověka, který se ocitne na místě, kde standardní západní procedury nefungují a morálka je nastavená úplně jinak, nejde o protagonistu, kterému bych dokázal držet palce. Jeho způsob vyšetřování až příliš připomíná vesničana, absolutně netušícího, kam se vrtnout a nešťastně pobíhajícího po nákupním centru.
Jednoduchá dějová linka by mi ani tolik nevadila, mám tyhle věci rád. Problém je, že hrdina Tomáše Boukala někde začne, vydá se nějakým směrem, tam nepochodí, vydá se jiným směrem, tam náhodou narazí na pachatele, dojde ke konfrontaci a konec zvonec. Tohle je špatně, chybí tomu prvek napětí, což ještě podtrhne ultra depresívní konec, o kterém si myslím, že jej autor napsal z trucu, aby si čtenář moc nemyslel. Mohla z toho být dobrá povídka, ale román?
Katastrofa kniha třetí
Alan Grant
Máte-li podobně dlouhé vedení jako já, teprve až v tomto závěrečném svazku vám dojde, že celá Katastrofa je pouhým prologem k mnohem rozsáhlejší události jménem Země nikoho. Což samotnému vyprávění nijak neubližuje, ovšem je třeba se vypořádat se skutečností, že nějaké finále se v tomto případě nekoná. Situace se maximálně v mezích zákona stabilizuje, a to je ale asi tak všechno, co vám tvůrci nabídnou.
Naštěstí se neopomnělo uzavření všech drobných zápletek, které autoři v předchozích albech rozehráli. To znamená, že třetí Katastrofa je opět souborem víceméně samostatných epizod. V rámci příběhu mi pak přijde jako nejslabší, což je dáno tím, že úvodní Huntress & Spoiler nasadí laťku vysoko a všechno další už je jen takovým čajíčkem v ruinách Gothamu. Ne, že by to bylo špatné, ale oproti vší té předchozí zkáze už scenáristé vlastně nedokážou nabídnout nic nového, snad až na Alana Granta, který se jako jediný nebojí ubližovat nevinným a zanechávat na jejich duších nevyléčitelné šrámy.
Lesní duch
Graham Masterton
V Lesním duchovi se odráží záliba Grahama Mastertona v tradičních motivech, jež dokáže pojmout novým způsobem. Ačkoli název přímo vybízí k očekávání duchařského příběhu, opak v tomto případě nemůže být větší pravdou. Přesto zůstává spisovatel věren poctivé strašidelné atmosféře, kterou hned zkraje vygraduje masakrem skautského tábora. Co naopak překvapivě nefunguje, jsou emoce. Situace, jež by každého poslala na pár týdnů k psychoterapeutovi, je tady prezentována maximálně jako ošklivá zkušenost; a jede se dál. Jakmile ovšem dojde na pátrání v temných lesích, nejeden žánrový fanoušek si vzpomene na Záhadu Blair Witch. Nekonečné hvozdy umí s psychikou udělat hodně, přičemž autor toho využívá bezezbytku.
Ostatně celé vyprávění má na horor nezvykle smysluplnou zápletku, třebaže prapodivně složenou ze dvou víceméně samostatných dějových linií. Pátrání po příčinách děsivých sebevražd má pak ve finále hlavu a patu, i když závěrečná pointa může působit na moderního čtenáře zbytečně trendy.
Katastrofa kniha druhá
Alan Grant
Druhá kniha Katastrofy nám tentokrát přináší sérii krátkých a delších povídek, mapujících události plné zmaru a zkázy. Některé jsou komické, jiné tragické, občas jde o spojení obého. Rozhodně je to ale nečekaná změna oproti prvnímu albu, jež nabídlo jasně definovanou událost. Ovšem poslední příběh nám dává na vědomí, že zemětřesení dost možná vůbec nebylo přírodním jevem, ale cíleným zločinem...
Tohle se tvůrcům povedlo, především pro tu maličkost, že síly všech hrdinů i padouchů se během několika minut prakticky vyrovnaly. Žádné souboje s geniálními zločinci, mimozemskými parazity či kouzelnými bytostmi, ale starý dobrý zemětřas. Navíc je ke cti tvůrců třeba dodat, že se nijak nepářou s počtem obětí, díky čemuž celá událost působí mnohem hodnověrněji. Jediné, co tomu krapet podkopává uvěřitelnost, je fakt, že o zemětřesení slyším poprvé a na budoucí tváři Gothamu se prakticky nijak nepodepsalo. Netuším, kde se stala chyba, ale v tomhle ohledu soudruzi ze západu troufale zahodili klenot.
Na konci října
Lawrence Wright
Podle data původního amerického vydání až děsivě prorocký román, který naštěstí přepálil skutečnost, třebaže některé momenty takhle zpětně až děsivě připomínají prožitou realitu. Lawrence Wright ovšem nevyužívá celosvětovou pandemii k tomu, aby pouze kritizoval jednotlivé státy za jejich neschopnost se s problémem vypořádat, ale rozehrává mezi nimi rovnou regulérní válku zapříčiněnou všeobecnou paranoiou ohledně toho, kdo a co způsobil.
Když však pominu omáčku kolem, nemůžu se zbavit dojmu rozptýlených fragmentů, které výborně fungují samostatně, ale v celku postrádají údernost. V okamžiku, kdy se mluví o tisíci či milionech mrtvých, nepůsobí to zdaleka takovým dojmem, jako při sledování umírajícího jednotlivce. Osudy hrdinů jsou navíc zprostředkovány zbytečně útržkovitě a těžko k nim hledat cestu, když spoustu důležitých momentů autor pro zjednodušení přeskakuje. Přesto vyprávění nemohu upřít sílu ani údernost katastrofy, proti níž je morálka, vůle a moudrost člověka naprosto nicotná.
Katastrofa kniha první
Alan Grant
„19:04. Čtyři nejvyšší Gothamské mrakodrapy popadaly jako domino. 19:05. Začalo vybuchovat porušené plynové potrubí. 19:06. První velké požáry se právě vymkly kontrole.“
Po Soumraku, Poslání a Konci Temných rytířů se tvůrčí redakce DC pustila do dalšího megalomanského projektu, který sice v historických souvislostech nedosáhl takové proslulosti, ale jeho děsivost je minimálně z mého pohledu mnohem intenzivnější, než jakékoliv předchozí boje s pekelnými monstry, slovutnými zločinci či nekonečnými krizemi. Protože, co si budeme nalhávat, zemětřesení je reálnou hrozbou, která už mnohokrát dokázala, jak smrtící může být. A v případě světové metropole si její zkázonosnost stačí vynásobit několika tisíci.
Katastrofa se tak nese v poměrně jednoznačném duchu zkázy, proti níž jsou nadlidské schopnosti jednotlivých hrdinů zcela nicotné. Přičemž právě moment, kdy neohrožený Batman poprvé vidí následky spouště, jíž se na Gothamu dopustila matka příroda, patří k nejsilnějším momentům celého komiksu.
Kvůli tobě i zhubnu
Ellen Berg
Německá obdoba filmových snímků Ženy v pokušení či Román pro ženy. Máte-li navíc porozumění pro sofistikovaný germánský humor, projevující se zvracením na nevhodných místech, vtípky o tlouštících, potlačovanými orgasmy a sem tam nějakým tím pšouknutím, máte ohledně titulu Kvůli tobě i zhubnu jistotu dobře stráveného odpoledne. Mě tenhle smysl pro nesmysl zcela míjí, včetně podivně nevyrovnaného podprahového sdělení, že obžerství je vlastně super, hubnutí zákonitě musí stát majlant a když umíte připravit bramboru se suflé, jste jako stvořeni pro šéfování hotelové kuchyně.
Nemohu ale příběhu upřít spád a sem tam nějakou tu povedenou situaci, ovšem jako celek na mě vyprávění působilo až příliš vyumělkovaně, psané podle předem stanoveného scénáře, kdy jde snadno vydedukovat o sto stran dopředu, jakým směrem se děj bude nadále ubírat. Než ohledně zápletky jsem víc úžasu zažíval nad naprosto nepravděpodobnými momenty, které s realitou (alespoň v to upřímně doufám) nemají vůbec nic společného.
Mráz (grafický román)
Bernard Minier
Za mne jednoznačně lepší než předloha, už jen kvůli tomu, že byly vypuštěny všechny nudné pasáže, bědující nad stavem moderní společnosti.
Těch něco málo přes sto stran komiksu dává vyniknout detektivní linii, aniž by byla utopena v balastu odboček, díky čemuž se čtenář v ději tolik neztrácí. Matoucí však nadále zůstane proveditelnost prvních dvou vražd, nemluvě o krapet chaotických motivacích jednotlivých protagonistů – touha po pomstě je jasná, třebaže jsem přesvědčen, že zničit pověst pachatelům oficiální cestou by pro ně bylo mnohem horším trestem. Naprostým tajemstvím však pro mě zůstalo zapojení Juliana Hirtmana, který tu je evidentně pouze proto, aby evokoval mnohem slavnější Mlčení jehňátek a ve finále byl autorovi co k čemu pro další knihy. Příběh jinak dokonale ilustruje tvůrčí styl Bernarda Miniera, pro kterého je podstatnější šokovat čtenáře samoúčelnou morbiditou a kostlivcem ve skříni, než se zabývat logikou. Pravdou ale je, že v komiksové podobě mě to alespoň bavilo číst.
Každý z mé rodiny někoho zabil
Benjamin Stevenson
Ačkoli australský, působí detektivní román Každý z mé rodiny někoho zabil typicky britsky. Ať už kvůli důslednému lpění na správných literárních postupech (včetně proslulého Desatera pátera Knoxe) nebo odlehčené interakční formě s jakou Benjamin Stevenson provází čtenáře příběhem. Na jednu stranu si tak autor z žánru utahuje, na druhou mu skládá nijak neutajovaný hold.
A právě pro ten civilní přístup ke kriminálce, která nepotřebuje šokovat morbidními vraždami, psychologickými rozbory a neproveditelnými zvraty, mi bylo celé vyprávění neskonale sympatické. V důsledku je přitom zápletka prostinká – máte skupinu podezřelých v lyžařském středisku a hrdina vás postupně provází celým vyšetřováním, aniž by vám zatajil sebemenší detail, popřípadě na vše skutečně důležité náležitě upozorní. Přesto v závěru překvapí vynalézavým řešením, bez toho, že by porušil kterékoliv z pravidel Knoxova desatera. Zkrátka příjemné, stručné, zábavné. Jednorázovka, která se v moderní době bohužel už moc nenosí.
Duna, grafický román, Kniha 1
Kevin J. Anderson
Řemeslná adaptace, která se věrně drží předlohy a zároveň není omezena nízkým počtem stran. Kevin J. Anderson a Brian Herbert dokázali převést dílo Franka Herberta do plnohodnotného komiksu, aniž by přitom cokoliv na zápletce měnili. Výsledkem je kniha, která jistě potěší všechny fanoušky a těm, kdo knihu četli před nějakým časem, sympatickou formou připomene základní dějovou osu. Tady opět musím vyzdvihnout autorovu schopnost vplétat intriky do intrik, což má za následek, že při každém zvratu naprosto netušíte, kdo je do něj skutečně zapojen a co přesně tím sleduje. A vzhledem k tomu, že pád rodu Atreidů je čtenáři prorokován už od prvních stran, moment, kdy se spustí lavina událostí, je naplánován s přesností chirurgického mistra. Kresba tomu však ubírá na emocích a podobně pochybná je Paulova závěrečná proměna (myslím závěr první třetiny původního románu). Přesto jsem ve finále spokojen a jen se modlím, aby slovenské nakladatelství PreMedia dotáhlo komiksovou trilogii do konce.