tomasblazek komentáře u knih

Útlý román Michaila Jevgrafoviče Saltykova-Ščedrina (1826- 1889) Golovlevské panstvo v mém exempláři vyšel česky v nakladatelství Mír - Družstevní práce Praha v roce 1952, takže zcela logicky musel v předmluvě románu Julius Dolanský dojít k nevyhnutelnému verdiktu: „Neboť golovlevská historie se ještě neskončila. Má tisíce obměn a pokračování v Upírech a Jidášcích angloamerického imperialistického světa.“ Naštěstí lze Dolanského stalinisticky vyšinuté blábolení zcela pominout a soustředit se raději na román samý. Na menší ploše cca 230 stran textu Saltykov-Ščedrin vykreslil formou rodinné kroniky nemilosrdný a silně sugestivní portrét zdegenerovaného šlechtického rodu Golovlevových. Román vznikl nepravidelným spisováním jednotlivých epizod v letech 1872 až 1880. Celek proto působí formálně trochu nesourodě, ale pokud netrváme na jedné od počátku črtané dané dějové linii a ctěné časové linearitě, nijak to nevadí. Román se velmi dobře čte, je vytvořen značnou měrou z vybroušených dialogů, respektive monologů. Narozdíl od Dolanského si nemyslím, že v Golovlevském panstvu Saltykov podal „zralé jádro svých názorů na ruské statkářstvo a na jeho reakční úlohu ve společnosti“, ale zapsal převážně psychologickou historii rodiny, která prostě už neodvratně dohrála svou společenskou a sociální roli v systému nevolnického Ruska. Ale proč? Protože a právě jen proto, že šlo o statkáře? Takto prostoduše přímočarý Saltykov rozhodně. Lze věřit, že podobných typů jako Golovlevovi mohl sociální demokrat Saltykov vidět kolem sebe velmi mnoho a logicky vnímat jejich zhoubné působení na celkový obraz a stav Ruska po reformách cara Alexandra II. v době ještě před zrušením nevolnictví. :: Geniálně je vykreslen „Upír“ aneb „Jidášek“ Porfirij Vladimirovič Golovlev, poslední z rodinného „panstva“, cynický a mravně plochý muž bez legitimních potomků, přesto nesmyslně shromažďující majetek i přes mrtvoly v řadách vlastní rodiny a ubírající se cestou postupného duševního rozkladu. Na jeho postavě mě fascinuje jeho - a to zcela uvěřitelná! - schopnost po dalším dokonaném drobném zločinu na svém příbuzném/služce/dítěti postát před svícemi ozářenými zčernalými ikonami a vždy přesvědčit svého osobního „Boha“ jako bezvýhradně služebný instrument, že takto konáno je správně, ba velmi správně konáno. Slovy jednoho z aktérů: Co může být lepšího než (vlastní, zcela privátní) ráj v duši? - Takto hovoří Porfirij ku služce Ulitě, když ji vysvětluje, jak naložit s jeho právě narozeným nemanželským synem Vladimírem, kterého mu porodila druhá služka Eupraxejuša: „My dva to, má milá, uděláme takhle. Vezmi uličníka Voloďku, zaviň ho teplounce a pěkňoučce a odvez ho rychle do Moskvy. Saně vám dám připravit kryté, zapřáhnou vám párek koníků a cestu máme teď hladkou a rovnou, žádné výmoly ani díry, pěkně si pojedete! Jenže si dej pozor, aby bylo všechno, jak se patří. Podle mého způsobu, po golovlevsku… jak já to mám rád! Aby byl čisťounký cucáček, lahvička… košilky, prostěradélka, povijánky, plenky, přikrývečky - aby bylo všeho dost! Ber si! Poroučej! A když ti nedají, jdi na mne, na starého, a stěžuj si u mne. Až přijedeš do Moskvy, ubytuj se v zájezdním hostinci. Stravu, samovar, čaj – všechno si objednej! Ach Voloďo, Voloďko! Takovéhle neštěstí! Je mi líto, rozloučit se s tebou, ale nedá se hochu nic dělat! Později sám uvidíš, že to bylo prospěšné, sám mi budeš děkovat!“ Voloďka odjíždí z Golovleva a více již o něm prakticky neslyšíme. Zmizel, jakoby nikdy nebyl. Porfirij jej odstranil ze svého zorného pole a sám sebe přesvědčil, že udělal nejlépe, jak mohl. Služka Eupraxejuša se nijak zblášt nebrání, její omezenýn intelekt jí až s notným časovým odstupem dovolí produkovat úvahy na téma opatrné vzpoury proti svému pánovi, který ji není dobrým druhem (!), uvažuje tupá Eupraxejuša, a protože jinde by se možná měla lépe. Stejně jako Euraxejuša nechápe, kde se v ní takové zvláštní myšlenky vzaly, Porufirij zase nerozumí tomu, jak je možné, že jej po desetiletí věrné služebnictvo na sklonku jeho života přestává respektovat, tak jako se přestáváme bát psa, který umírá. Porfirij se však nijak proti těm podivným změnám nebrání a stále více se uzavírá ve svém statku do dokonalé duševní izolace od okolního světa. Hledí z okna na pracující mužiky, pozoruje střídání ročních období v krajině, a jak tiše postupuje jeho šílenství, zapisuje do svých účtů nekonečné sloupce vybájených čísel, třeba předpokládané výnosy, když bude pokutovat každého svého nevolníka za každý protiprávně pokácený strom ve svých lesích a za každý pošlapaný klas ovsa. - „Musíš mi odpustit!“ pokračoval. „Za všechny… Za sebe... i za ty, kdo už nejsou… Co to je? Co se to stalo?“ téměř zmateně volal, rozhlížeje se kolem sebe. „Kde jsou… všichni...?“ :: Samozřejmě – román nekončí dobře. Ani nemůže, Golovlevské panstvo neobsahuje ani jedinou trvale výrazně pozitivní postavu, vychytralá podlost se zde utkává s tupostí, jakýkoli náznak bujného života končí v nihilistické bažině. Je to čtení truchlivé, ale čtenářsky, mohu-li soudit, naopak velice přívětivé; postavy románu trpí, jsou trýzněny a samy duševně mučí a rdousí, ale čtenář může plesat, protože textem mučen není. Subjektivně mohu říct, že Golovlevské panstvo je po čase ze starší ruské klasiky nejlepším dílem, co jsem četl a obecně bych ho zařadil vysoko do čela své soukromé hitparády klasiků. Saltykov-Ščedrin je v této době méně známý, čtený a vydávaný než Tolstoj, Dostojevskij, Gogol, Čechov, ale neprávem. Zatím jsem četl od něj tři knihy a je mi milý věcností, autenticitou a schopností kombinovat jakýsi až brutální naturalismus s nečekaným a místy notně černým humorem – možná tato kombinace spisovatelských darů byla nezbytná pro zachycení obrazu starého Ruska… starého? Čtěte. :: Mé vydání Golovlevského panstva doplňují ilustrace Františka Tichého. Nevím, co bych o nich napsal, přijdou mi jako poněkud mechanicky vytvořená obrazová výplň.

4 25.08.2022

Kdybych měl číst Nemocnou Ameriku (vydáno v originále 2020, stejného roku v češtině vydal Prostor a Paseka) od aktivistického amerického historika Timothy Snydera jako jeho knihu erbovní, tak už bych od něj nikdy nic dalšího číst nechtěl. Tento jeho 160tistránkový vztekem a žlučí naplněný šrapnel namířený do amerického zdravotnického systému Spojených států amerických nemá atributy reportážní sondy (žádné konkrétní zdroje, žádní nezávislí experti, převážně jenom Snyderovy osobní pocity a zážitky), a už vůbec neobstojí jako esej: je sice správně zacílen (nepochybuji, že zdravotní péče v USA potřebuje radikální reformu), ale neobsahuje žádné progresivní a elegantní myšlení, žádný návod, jak by měla změna vypadat, jaké jsou hlubší příčiny stávajícího stavu; čtenáři se dostane pouze obecných proklamací ("Zasloužíme si svobodu a potřebujeme zdravotnictví, které funguje" "Když je demokracie omezována, občané umírají", "důležitou práci nahradilo účtování", atd. atd.) a litanií stále opakovaně líčených totožných prožitků v nemocnicích, obsahujících zavádějící generalizace ("ve Vídni jsou všichni empatičtí, v USA jsme nikoho nezajímali", jeho dojem, že v jisté nemocnicí je málo lékařů, mu potvrdil tam sloužící dobrovolník na oddělení s tím, že "totéž říkají všichni"). Snyder propojuje požadavek nedělitelné svobody s právem každého občana na levné a solidní zdravotnictví, toto právo v USA podle něj neexistuje a může za to momentálně Trump a jeho administrativa. Snyderova teze: v USA ztravotníci nemoci neléčí, podávají převážně pouze tišící prostředky, a tam, kde těch tišících prostředků - konkrétně opioidů, píše Snyder - bylo podáváno nejvíce, tam voliči nejvíce volili Trumpa. Nemístně a dle mého soudu přímo rouhačně Snyder porovnává americké zdravotnictví s nacistickými a stalinskými koncentračními tábory - podobné je podle něj ze strany systému dělení lidí na zdravé a nemocné - nemocní jsou bezcenní, protože již nejsou prospěšní, a proto jsou obětováni, zvláště pak, nelze-li na nich už nijak náležitě vydělat peníze.
:: Pozoruhodné jsou také Snyderovy soudy coby pacienta nad tím, jak je zdravotníky léčen, zpochybňuje jejich postupy, protože "sám nahlížel do své zdravotnické dokumentace" - to sice lze třeba pochopit jako podklad pro podání žaloby autorem na nemocnice, v nichž se Snyder se svým zánětem jater léčil, ale nelze z toho uplést knížku, byť útlou jako Nemocná Amerika. Snyderovi se nelíbí, že zdravotníci v nemocnicích u sebe nosí mobily, které jim zvoní a tím je vyrušují od vyšetřování pacienta, že stále hledí do monitorů počítačů a nedívají se na pacienta, Snyder má dojem, že v Rakousku všichni vychovávají už malé děti ke svobodě, ale v USA se jim naopak dostane pouze dozoru a ony pak svobodu už nepoznají a netouží po ní. Snůška demagogií. Další Snyderova teze: USA nechaly padnout a zaniknout nezávislá média, jejichž roli a jejichž inzerenty převzaly sociální sítě, jejichž cílem není nezávislá žurnalistika, ale byznys - a díky tomu si mohl Trump dovolit krutě nezvládnout první vlnu pandemie koronaviru, protože ho žádná hlídací pes demokracie nekontroloval. Velmi zkratkovité - Trump to nepochybně (vedle jiných politiků) nezvládal, ale dnes je velmi obtížné konstatovat, kdo jiný kde a jak konkrétně pandemii úspěšně zvládl (Izrael? Na jak dlouho?). Lze úspěšně pochybovat o tom, že pandemií pomáhají společnosti lépe zvládat nezávislí novináři, než ryze komerční média či autoritářské vlády.
:: V kontextu jednoho roku od vydání Snyderovy knihy lze pohledem z Česka konstatovat, že ani nárok na bezplatné zdravotnictví (samozřejmě v návaznosti na všeobecné zdravotní pojištění) není samospasitelný zvláště v situaci těchto dnů, kdy tuzemský masivní zdravotnický systém začíná bezprecedentně praskat ve švech, protože kvůli explozivnímu šíření kovidu a jeho těžkých případů už přestává být schopen svým pojištěncům zajištovat neakutní péči. Snyderova knihy má nepochybně jako politický pamflet svůj smysl v USA, kde snad může někoho ovlivnit ke změně myšlení a třeba posunu od zdravotnictví komerčního k všeobecně zaručenému a dostupnému z - bez pardonu povinného - zdravotního pojištění. České vydání této knihy upřímně řečeno nechápu. Pochopit se dá, že Snyder ji psal opravdu naštvaný a vyčerpaný po nemoci a psal ji zřejmě velmi rychle. Ani s ohledem na závažnost tématu a jeho nepochybně dobrou volbu tenhle Snyderův politický plivanec nemá smysl číst. Doufám, že - jak někdo jiný jinde napsal - Nemocná Amerika je opravdu tou nejhorší Snyderovou knihou a všechny ostatní jsou výrazně lepší.

4 17.11.2021

Jedovatý pás je útlým, v českém vydání 139-stránkovým příběhem ze série dobrodružství profesorů Challengera a Summerleho, lorda Roxtona a žurnalisty Malonea, z nich je nejznámější Doylova "cesta do pravěku" Ztracený svět. Vědeckofantastický Jedovatý pás za oním slavným a vlivným románem nezaostává. Profesor Challenger oznamuje svou hypotézu o vysvětlení záhadných onemocnění a nevysvětlitelných událostí na Sumatře posunem spektrálních čar světla, které mění éter v ovzduší na jedovatý plyn. Vzápětí žádá Challenger novináře, aby k němu do bytu Malone okamžitě přijel s lahví kyslíku. Zmínění hrdinové románu se pak u Challengera setkávají - k přežití jim pomáhají lahve s kyslíkem - a společně sledují, kterak smrtící jedovatý pás přechází přes zeměkouli a prochází Anglií. Okny hermeticky uzavřeného bytu sledují postupující zkázu na ulicích: umírající chodce, požáry vzdálených měst... Předpokládají ovšem, že sami také zemřou, jenom o několik hodin později než ostatní... Jsou tam půvabné pasáže, kterým nelze odolat. "Statečná ta malá dáma (Challengerova choť) se pak rychle vzdálila a záhy jsme slyšeli sykot samovaru. Velmi brzy se vrátila s pěti kouřícími se koflíky kakaa na podnosu. "Vypijte tohle," pravila. "Bude vám ihned lépe!" Učinili jsme to. Summerlee se tázal, zdali si smí zapáliti dýmku a my ostatní jsme si rozžehli cigarety. Myslím, že to posílilo naše nervy, ale byl to omyl, neboť způsobili jsme v dusném a těsném pokoji hrozné ovzduší. Challenger pak musil otevříti ventilátor. "Jak dlouho ještě, Challengere?" tázal se lord John. "Bezpochyby tři hodiny," odpověděl, krče rameny. "Dříve jsem se bála," pravila jeho choť. "Ale čím jsme tomu blíže, tím se to zdá býti snadnější. Nemyslíte, že bychom se měli pomodliti, Georgi?" - Hrdinové čekají na smrt - ale všechno nakonec dopadne jinak. Jedovatý pás je skvělé, hutné, napínavé dílo vědecké fantastiky, blízké sci-fi příběhům Herberta George Wellse.

4 24.09.2021

Žena v bílém (1860) je první román od anglického spisovatele Williama Wilkie Collinse (1824 - 1889), který jsem přečetl. Collins je považován za jednoho ze zakladatelů detektivního žánru, to jsem se ale dopídil až po přečtení. Bál jsem se vcelku, že půjde o variaci na stylu o něco starších anglických a pro dnešního čtenáře už přece jen poněkud utahaných gotických románů. Nicméně není tomu tak a mohu jen konstatovat, že Žena v bílém je vynikající detektivní thriller - ovšem paradoxně bez postavy detektiva - s důmyslně spředenou zápletkou a napětím, které čtenáři nedá oddech ani nudu. Ostatně - můj mylný předpoklad vycházel z poněkud zavádějícího textu na záložce - a současně úvodních slov románu - kde Collins píše: "Náš příběh líčí, jakou moc má trpělivost ženy a čeho může dosáhnout odhodlanost muže." Ne, čtenář nemusí mít s touto knihou trpělivost, protože se od ní - pokud má asoň poněkud v lásce žánr černých příběhů z 19. století - nebude moci odtrhnout.
Zajímavý je styl vyprávění, kdy se vypravěči postupně a napřeskáčku stává sedm postav knihy a vypravěčem se dokonce v nejděsivějších pasáží stáne sám jeden za strůjců série dokonale vykombinovaných úkladů a zločinů, o kterých román pojednává. Já vlastně nemám tenhle styl literatury "několikerých pohledů" moc rád, ale tady zanfungoval perfektně.
Učitel kreslení Walter Hartight za dusné noci na cestě do Londýna potkává zvláštní zjev. "... když tu náhle mi ztuhla každá kapka krve v těle - někdo mi zezadu znenadání položil lehce ruku na rameno. Prudce jsem se otočil a pevně sevřel v ruce hůl. Uprostřed široké a měsíčním svitem zalité silnice stála, jako by se vynořila z podzemí nebo spadla z nebe, jakási bíle oděná žena, která na mne hleděla s vážnou tváří a pravicí ukazovala k temným stínům, pod nimiž se rozprostíral Londýn. "Je to cesta do Londýna?" zeptala se." Kolem záhadné ženy v bílém se začne roztáčet kolotoč mysteriozních udílostí, na jehož pozadí je boj o velký rodový majetek. Záměna dvojníků, tajemné komnaty starých zámků, únosy, vydírání, dusivá atmosféra a celé panoptikum postav, z nichž některé skvěle klamou čtenářova očekávání, když mezi nimi chvílemi hledá pro oběti zločinců zastánce, o kterých se dlouho zdá, že snad ani nevystoupí na světlo a scény úzkosti a beznaděje budou nekonečné a bezedně truchlivé...
Místy vynikající horror, místy příběh spíše kriminální, ovšem ještě bez postavy jakéhosi Sherlocka Holmese, protože řešitel problémů zde rozhodně není detektivem, natož profesionálním či proslulým; takový literární typ v době sepsání Collinsova románu měl teprve přijít na scénu. Skvělé dílo, čtěte.

4 18.07.2021

Psát zde o nejslavnějším románu Herberta George Wellse Válka světů je patrně nošením dříví do Atén i sov do lesa. Já jsem ho přečetl až teď a konstatuji pouze, že legenda nelhala. Na tento strhující postapokalyptický epos z roku 1898 prach rozhodně neusedl. Při četbě toho brutálního příběhu zničujícího útoku obyvatel Marsu na Zemi jsem si neustále nemohl nevybavit scény a obrazy z Emmerichova filmu Den nezávislosti, který pro mě vlastně Wellsův román nadlouho zničil, ale současně mu dal takovou vizuální podobu - především v podobě řičících třínohých marťanských útočných monster - že jsem si při četbě liboval, jak přesně jsem v předloze ty filmové obrazy zpětně poznával. - Notoricky známo je, že Orson Welles v roce 1938 Wellsovu předlohu zdramatizoval v americkém rozhlase tak působivě, že se US obyvatelstvo dalo na úprk, protože si myslelo, že reálně vypukla válka s vetřelci z kosmu. Ale ke knize: Válka světů je thrillerem, který čtenáře nepustí až do posledních stránek, je prostoupena stupňujícím se napětím a scénami tak naturalisticky líčeného násilí, drastického spektáklu válečné katastrofy, davové hrůzy a paniky, obrazů malého lidského sobectví i syrové beznaděje přeživších či třeba biologického rozkladu - hromady mrtvol na ulicích, psi rvoucí se o "mršiny" těl Marťanů, lidské hyeny, okrádající mrtvé, až je s podivem, že knížka vyšla roku 1988 v "pruhované" edici KOD, určené dětským čtenářům dokonce s doporučením že je vhodná pro děti od 12 let věku. - Úryvek jedné z řady scén exodu Londýňanů po marťanském útoku: „Stůjte!“ zařval bratr, odstrčil z cesty nějakou ženu a vrhl se ke koni, snažil se ho chytit za udidlo. Dříve než se k němu dostal, uslyšel zpod kol bolestný výkřik a skrze zvířený prach viděl, jak obruč kola najíždí nešťastníkovi na záda. Kočí šlehl bičem po bratrovi, když se snažil drožku oběhnout. Do uší mu burácela matoucí změť výkřiků. Muž se svíjel na zemi uprostřed rozsypaných zlaťáků, vstát nemohl, neboť mu kolo přerazilo páteř a dolní končetiny mu ochrnuly a zmrtvěly. Bratr se od něho zvedl a varovně houkl na nejbližšího vozku. Na pomoc mu přispěl jezdec na černém koni. „Musíme ho odtáhnout z cesty,“ řekl; bratr chopil ležícího muže volnou rukou za límec a vlekl ho k okraji vozovky. Avšak vousáč nepřestával chňapat po rozkutálených penězích, vztekle se po bratrovi otočil a začal ho pěstí, v níž stále ještě svíral hrst zlata, tlouci do paže. „Tak uhněte! Nepřekážejte tu!“ ozývaly se rozezlené hlasy zezadu. „Z cesty!“ Zapraskalo dřevo, do kočáru, který zastavil jezdec na černém koni, narazil zezadu voji další povoz. Bratr se ohlédl, majitel zlata natočil hlavu a zahryzl se do zápěstí ruky, jež ho držela za límec. Otřes dospěl až k nim, vraník nejistě uskočil stranou a kůň zapražený do kočáru se tlačil podél něho. Jen o vlas minulo kopyto bratrovu nohu. Pustil ležícího muže a uskočil. Viděl ještě, jak se hněv na nebožákově tváři proměňuje ve výraz děsu, a vzápětí už bratra tlačenice unášela dál, pryč od ústí silničky, takže měl co dělat, aby se z dravého proudu lidí vyprostil. Viděl, že si slečna Elphinstoneová zakrývá oči rukou, a postřehl, jak si nějaké dítě, tak jak to jen děti se svou soucitností a představivostí dokážou, vytřeštěnýma očima prohlíží cosi černého, překrytého již prachem, znehybnělého, co pod sebou drtila kola dalších a dalších povozů. - Určitě si přečtěte, nelekejte se toho, že téhle knize je 123 let, je skvělá. Vydání z KOD provází statické, ale celkem pěkné ilustrace Petra Urbana.

4 07.05.2021

Znalcům sci-fi literatury samozřejmě přinesu jenom to dříví do lesa, ty ostatní, kteří jako já tento žánr až tak příliš neznají, možná bude pozvánka k výboru povídek Poselství z vesmíru od Clifforda Donalda Simaka (1904-1988) vítanou. Předestírám, že jsem autora dosud vůbec neznal, a konstatuji hned, že to byla moje chyba; jeho knížky jsem se ujal náhodou coby vyřazené z jihlavské knihovny. Zřejmě si ji nikdo nepůjčoval. Potkal ji nešťastný osud: vyšla v obrovském nákladu 77 tisíc (!) výtisků v roce 1990, což se stalo - předpokládám - podstatné části nákladu zhoubou, tehdy jinak právem zasloužilá edice "dětských" dobrodružných knih KOD rychle vyšla z kursu. Přicházel čas přechodné módy kýčovitých obálek s akčními thrillery. A je to škoda, protože Poselství z vesmíru je knížkou velice dobrou. Tvorbu C. D. Simaka (Američana s českými kořeny) více zatím neznám, ale pokud bych mohl předkládaný výbor povídek někam zařadit, tak snad do žánru pozitivní nebo pastorální sci-fi, pokud něco takového existuje. (A teď se koukám na wiki, že skutečně byl Simak, který je jednou z ikon žánru, nazýván pro svůj styl "pastoralistou".) Mimozemšťané zde nevystupují v roli nepřátel lidí, ale bytostí v roli jejich učitelů v nejlepším slova smyslu - odtud název výboru povídek. Aby to však nevypadalo nijak kýčovitě: ta jakási morální, citová a inteligenční nadřazenost bytostí z jiných světů jednak není pravidlem a jednak se projevuje jaksi implicitně, v pozadí, vznáší se lehce nad příběhy, jako stříbřité předivo z průzračné hlubiny kosmu. - V první povídce z daleké budoucnosti provázíme cestovatele Seldena Bishopa při jeho cestě na planetu Kimon; má pro Zemi vypracovat zprávu, proč se nikdo z lidí z Kimonu nevrací zpět na Zemi. Jenže Bishop zjišťuje, že ani on se nevrátí, nechce se vrátit a nedokáže popsat, proč: chápe jen, že pozemšťané by jeho informaci nepochopili, protože zpráva z vyspělejšího světa Kimonu je nepřenosná. - Projekt Kelly je název povídky o léku od vesmírné civilizace, který dokáže léčit všechny pozemské nemoci. Hlavní hrdina povídky - bezejmenný lékař - prožívá dilema: má bránit šíření léku, který jej připraví o materiální existenci? - Jediným horrorovým sbírky je povídka Dvojník o muži s posláním zničit zabijácké inteligentní živé monstrum jménem puudly, které má superinteligenci a telepatické schopnosti. To se mu podaří, ale pak muž seznává, že se mu tak zdařilo jen proto, že on sám není tím, za koho se pokládá... - Smrt v domě je hluboce dojemným příběhem osaměle žijícího muže, který se setkal s mimozemšťanem. Ten se stává jeho přítelem, i když nejde o přátelství, jaké bychom si dokázali běžně představit. Pro mne asi nejlepší povídka z knížky. "Trávil pak po večerech dlouhé hodiny pozorováním rostliny a ptal se se sám sebe, jestli už z té osamělosti nezačíná podléhat přeludům. Jednoho rána spatřil rostlinu, jak stojí u dveří a čeká na něho. Byl to samozřejmě důvod k překvapení, ale on ani tak moc překvapen nebyl, protože byl s rostlinou stále ve styku, každý večer se na ni chodil dívat, a i když se to neodvážil sám sobě připustit, dobře věděl, co to je. Byl to ten tvor, kterého našel v lese, už ne nemocný, ale plný života a síly. I když úplně stejný nebyl." - Povídka Soused využívá koncept utopie, kdy se do zapadlého Mývalího údolí kdesi na americkém Západě mezi farmáře přistěhují zvláštní sousedé. Všechno se jim daří, jsou všemi oblíbeni, jejich farma jen kvete - jenomže jak je možné, že jejich traktor nespotřebovává vůbec žádné palivo, a že od té doby jejich přistěhování je v Mývalím údolí stále příjemné počasí? Přijíždí novinář, aby přišel těm záhadám na kloub... podaří se mu to? - Konečně Všechny pasti země jsou vyprávěním o robotovi, který se toužil stát člověkem. - Všechny příběhy - s onou jednou výjimkou jsou prodchnuté vůlí k životu; nadějí, že šipka vývoje přece jenom může v určitých případech ukazovat vzhůru. Považujte to klidně za selanku nebo třeba za jednu stránku pohledu na možnou fiktivní pozici člověka v kosmu, ale je to dobrá literatura a do mě tohle čtení vlilo potřebný jarní optimismus. K Simakovi se určitě ještě vrátím. - Knížku provází ilustrace Teodora Rotrekla - k tomu jenom má úvaha: proč jinak vynikající výtvarník v tomto případě sáhl od postupu jeden obraz-jedno téma k formě obrazu-mozaiky, na kterém se oko takřka nezastaví, protože nemá jedno ohnisko a prolíná se v něm několik motivů současně? Jeho práce tím devalvuje sama sebe.

4 02.04.2021

Když teď máme to mlžné bezčasí, pustil jsem se po večerech do další z těch velkých knih, které všichni znají, ale nikdo je nečte: Francois Rabelais a jeho renesanční groteskní kroniky Gargantua a Pantagruel. Měl bych začít od konce a tak začnu. S knihou jsem se totiž na první čtení nějak příliš neprotnul, přišlo mi to jako koláž dobových kuriozit, anekdot a parodií. Proto jsem hned potom přečetl vlivnou Bachtinovu studii Francois Rabelais a lidová kultura středověku a renesance. A ano, díky Bachtinovi mohu říct, že už je mi text Gargantuy poněkud dost jasnější. O čem tento příběh života a putování obrů Gargantua a jeho syna Pantagruela (a dalších) je, to si každý může dohledat na wikipedii. Co zaujalo mě: Rabelaisova modernost. Při čtení mě napadalo, že vlastně čtu takového Joyceova Odyssea zasazeného do 16. století. Literární experiment, využívající všechny možnosti jazyka a jazyků obecně, nešetřící experimenty, hrou se slohy a styly, parodickými výčty - například dvoustránkový výčet bájných zvířat, která jedna z postav - souputník obra Pantagruela Eusthenes - NESPOŘÁDÁ k jídlu, neboť je již syta; variace komické řeči makaronštiny; satira právnické hatmatilky; či detailní líčení vlastností vymyšlené rostliny pantagruelium... - Překvapilo mě, jak často se v Gargantuovi vyskytují fekální a skatologická témata, anatomické popisy částí těl, pojídání a procesy trávení - Bachtin to vysvětluje tak, že mu to věřím: celý Rabelaisův román je (nikoli metaforickým) karnevalem obrozujícího smíchu, převracejícím nízké ve vysoké, zánik ve zrození, lejno ve slunce, výmysly ve skutečnost a zase zpátky. - Též mě překvapilo, že v určitých částech v knize např. Pantagruel vůbec nefiguruje, jakoby tam nebyl, nebylo ho zrovna možná autorovi třeba, jako odložený instrument. - Čtení je to zajímsvé, nikoli oddechové, bez komentářů rabelaisologů je kniha dnes z větší části nesrozumitelná. S jejich poučením může být zážitkem. - Četl jsem překrásné vydání SNKLU z roku 1962 s dechberoucími ilustracemi Gustava Dorého. Vyplňují asi třetinu rozsahu tohoto vydání knihy. Dorého ilustrace mi nikdo vysvětlovat nemusel, z těch mě prostě mrazí v zádech. Mnohé z těch ilustrací jsou samostatnými vizemi, obrazovými romány, hrůzostrašnými příběhy. Protože i Rabelaisův román je jednou velkou anekdotou, jsou i Dorého ilustrace často karikaturami. - Přitom mne napadla kacířská myšlenka: zda totiž ty Dorého obrazy Rabelaisově knize vlastně neškodí, protože svou energií obrazotvornost čtenáře posouvají - jak jsem měl dojem - poněkud mimo území vlastního ilustrovaného textu. Tak to beru jako dvě samostatná velká díla v jednom: text / obrazy. K hostině fajnšmekrů doporučuji obojí. Dokonáno jest, ať žije hodování!

4 03.01.2021

Skvělé. Velmi pesimistické, až nihilistické dílo, které žene vpřed energie stylu a příběhu.

4 10.11.2020

Jakožto vcelku fanatický milovník knih Milana Kundery jsem si začerstva koupil a hned přečetl jeho Slavnost bezvýznamnosti. Možná mi skoro nešťastné přišlo , že s román(k)em vychází v knize i naučný a poněkud příliš nadšený doslov Sylvie Richterové, který původně vznikl v roce 2016, tedy tři roky po prvním vydání Slavnosti bezvýznamnosti; knihy tohoto typu by neměly být myslím takto vysvětlovány, ne v jednom svazku. - Vlastně to nedokážu zhodnotit. Jen ocituji jednu větu z knížky: "...děti, které se smějí, aniž vědí proč, není to krásné?" Leží mi ten symboly přeplněný krátký Kunderův text v hlavě. Pokud se rozloučit (?), tak takto, krásně... zatím nehodnotím, musím nechat odležet.

Dovolenou jsem zahájil střevní chřipkou a tak jsem si chtěl navečer přečíst něco milého, klidného. Sáhl jsem po foglarovce Poklad černého delfína, kterou jsem zatím před očima nikdy neměl. Knížka je to dost slabá, no ale navnadila mne k dalším a nakonec jsem strávil ve společnosti Jaroslava Foglara tři červencové večery - přečetl jsem premiérově ještě Tajemnou Řásnovku a Když Duben přichází. Poklad černého delfína ke čtení nedoporučím, je to odvar už předtím pětkrát vyvařený, knížka víc didaktická než zábavná či napínavá. Celý děj je vlastně především až úmorným popisem jedné táborové hry. Dobře. Přečteno, odloženo. - Ovšem Tajemná Řásnovka! Ta je v nejlepší tradici Záhady hlavolamu a dalších Foglarových perel typu Chata v jezerní kotlině či Boj o první místo. Setmělé spletité uličky, intriky, záhady, temná tragédie, beznaděj i uvolnění, napětí i patologické lidské zlo... Bezvadné. Je tam všechno, co od foglarovek čekáme. Velkým a skvělým překvapením pro mě byla třetí knížka Když Duben přichází. Z mého pohledu velice netypická pro autora, cele se odehrávající ve školním prostředí, zabývající se šikanou. Příběh místy až depresivní, děsivý a beznadějný, neztrácející ale dynamiku a snad v nejhlubší intimitě odhalující Foglarovu duši. Nechybí samozřejmě vítězný boj za mravnost, krátké a co nejkratší chlapecké kalhotky (!), svalnaté paže, chmýří pod nosem a krásné (samozřejmě klukovské) tváře... ale to už prostě k Foglarovi se vší svou bizarností patří a tak to bereme. - Takže po x-leté čtenářské přestávce - Dík, dík, pane Foglar! Kouzlo stále funguje. PS. Nestává se asi příliš často, aby vydavatel knížku přímo na záložce před čtenářem poněkud pohaněl, aby se mu asi náhodu nezačala nějak podezřele líbit - jako je tomu v případě mnou čteného 1. vydání Tajemné Řásnovky z roku 1965 v Bloku. Hnus, velebnosti.

4 11.07.2020

Pro mě jedno z velkých zklamání. Kniha, která slibovala i díky reklamě ("něco přesně pro vás - inteligentní čtenáře") být zážitkem, se nakonec suchopárně a nesnesení dlouho točí stále dokola a znovu kolem jediného ústředního motivu, který by se dal zhustit na jednu stránku textu. Ne, ne, ne. Nerozumím bublině, která kolem téhle knihy vznikla. Asi je to sama další černá labuť.

4 20.09.2019

Skvělý sběr analýz místa, kde se nacházíme, a důvodů, proč se tam nacházíme. Nic tak brilantního jsem na poli tuzemské politologie dlouho nečetl. Zařadil bych do panteonu neuctivě znejisťujících knih Podiven či Kapesní průvodce inteligentní ženy po vlastním osudu. Výtečné. Pro mě tuzemská analytická kniha roku 2018.

4 14.08.2019

Nelíbí se mi na knize jen ten žlutý papír. :) Jinak moc dobré. Jen jeden z poustevníků mi byl nesympatický. - Zaujalo mě, že stejné otázky (teoreticky), které si kladu já, si kladou většinou i tito poustevníci (díky svému reálnému životu) a příliš na ně nenachází odpověď. Respektive ta odpověď je zhuštěně obsažena v názvu knihy. Žít sám v lese: deset procent selanky a devadesát procent smrti v zádech. Tož autore, velké díky za toto. A ještě se mi jako čtenáři líbí pokora tazatele, že nechal tázané vymluvit, aniž by je někam tlačil nebo jim něco podsouval. Kniha, ke které se bude dát vracet. O životě a myšlení očesaném na dřeň. Dal bych 4,5 hvězdy.

4 03.04.2018

Není co vytknout, v rámci žánru velmi dobrá práce. Strhující, deziluzivní příběh. Uvítal bych více fotografií z míst dění ze současnosti, ale to je samozřejmě otázka kompromisu mezi výpravností a cenou knihy.

4 21.02.2018

Soubor deseti povídek, který česky vyšel v roce 1988 v edici Smaragd pod názvem Žádné stopy (No comebacks, 1982), je první povídkovou knihou a v pořadí osmým literárním dílem klasika špionážního žánru Fredericka Forsytha (*1938). U toho autora se mi zatím nepodařilo sáhnout vedle a ani Žádné stopy nezklamaly. Mnoho nelze o povídkách napsat, Forsyth je totiž mistr napětí, náhlých zvratů a silných point, příběhů s mnohdy tragickým vyústěním. Žádné stopy nejsou ovšem povídkami ze špionážního ani válečného prostředí. V souboru jsou obsaženy příběhy jak temně groteskní (titulní Žádné stopy o nešťastném nedopatření nájemného vraha, Někdy přijdou dny - jak se lupiči při notné smůle někdy dostanou z louže doslova pod - šibenici), tak hemingwayovské (Císař - o iniciačním souboji stárnoucího bankéře s obrovskou mořskou rybou). Povídka Profíci varuje předtím pouštět se do hraní pokeru ve vlaku s neznámým člověkem, story V Irsku přece nejsou hadi je naopak čistým horrorem o křehké povaze jinak skvěle vymyšlené vražedné pomsty. Průměrná mi přišla povídka Peníze pod pohrůžkou o jednom nepodařeném vydírání a nejslabším kouskem je už dnes poněkud vyčichlá Výsada, kde se podnikatel svérázně brání proti lživému nařečení v novinách. Úplně mě nezaujala poněkud moralizující Povinnost o nečekaném setkání dosud si neznámých lidí, mezi které se, jak posléze zjišťuje jeden z nich, v minulosti osudně vložila první světová válka. Tento příběh je podle autora podle skutečné události a jako jediný je vyprávěn v ich-formě. Tam se možná projevila Forsythova slabina: není silný realista, tedy především od-pozorovatel, ale je skvělým vypravěčem příběhů. Pečlivý člověk pojednává ve variaci na oblíbené téma, jak bohatý nebožtík rafinovaně zmotal hlavy dědicům - tam mi zase na mysl přišel Graham Greene se svými romány o hledání hlubin lidského. Jako poslední zbývá krátká temná detektivní črta Jako důkazu proti vám - skvělá. Když shrnu - žánrově velmi pestrý soubor vyprávění, z nich ale ani jedno není pro Forsytha typické, či přesněji není z toho šálku, kterým se tento stále spisovatelsky činný bývalý britský špion Forsyth proslavil, tedy thrillery s dokonalými a až chirurgicky řezanými reáliemi, kde se prolíná práce tajných služeb (studená) válka a politika. Z valné většiny skvělé, čtěte. (Pro seznámení s typickým Forsythem v jediné knize přinesu ale přece jen aspoň jednu větev do lesa: number one je jeho v pořadí druhá, megaslavná kniha Den pro šakala (1971).

3 14.08.2021

(SPOILER) Jediný román Zikmunda Wintera (1846 - 1912) Mistr Kampanus beletrizuje osudy Jana Campana Vodňanského (1572-1622), spisovatele, básníka a především rektora pražské univerzity. Winter používá bohatě archaizující jazyk, ale román se mi četl dobře. Dovolím si odbočku. Pokud bych mohl srovnat s podobně uměle jazyk zdobícím pozdějším Jaroslavem Durychem - který mohl být ve svém díle i z náboženského hlediska jistým protipólem Winterova Mistra Kampana - tak Winter se čte krásně: používá sice mnohdy výrazy, které bych neuměl přeložit bez slovníku staré češtiny, ale sdělení každé věty či odstavce vždy jasně září nad její formu i bez znalosti detailu - když třeba hned nevíte, kdo je "plkoš". Narozdíl od katolíka Durycha, kterému v beletrii (viz Bloudění) já zpravidla nerozumím - vůbec nerozumím! - ač bych chtěl - a opájím se jen jeho krásným a barokně těžce zdobeným nesrozumitelným jazykem, vyprávění Winterovo v Mistru Kampanovi je na druhé straně: autor v příběhu z období Bílé hory na světlé návrší mučednictví a náboženské pravdy vynáší (převážně české) evangelíky, a jeho jazyk, ač starodávným bejlím se hemžící, je vlastně prostý a srozumitelný, je to jazyk, který přese všechno chce, aby byl chápán a který se nevyvyšuje nad - čtenáře z fabriky (rozuměj třeba mne).
Velmi poutavý byl pro mne hned úvod - živě a uvěřitelně líčící rozjařené řádění studentů den před zkouškami, tak prožité, až čtenáře napadá, jak žil své studentské roky adept teologie a historie Zikmund Winter, a jaká je relativita času: události zasazené nedlouho před rok 1620 se mohly odehrávat stejně tak i v současnosti jako v letech sepsání Winterova románu, tedy v letech 1907 a 1908.
Ve druhé části knihy se účastníme bitvy na Bílé hoře a pak sledujeme její dopady - postupné uzavírání a kleštění pražské univerzity na úkor koleje jezuitské, Klementina.
Více než příběhy z historických dějů vnímal jsem Mistra Kampana jako román o stáří, stupňující se opuštěnosti a marném vzdoru, bláhovém světě intelektuála, válcovaném v jeho údělu kolesem, kterým otáčí vítězové - zde tedy ti, kteří stáli na straně katolických sil proti povstání českých stavů. Většinu událostí vnímáme prismatem Mistra Kampana - ten shledává, že přestává rozumět dění kolem sebe a pokud se valí k němu a jeho univerzitě pohroma, nevěří jejímu příchodu do poslední chvíle. Z beznaděje uniká básněním - slušno říci, že z dnešního pohledu básněním smutnotragickým, vlastně přímo směšným - neboť věří, že múzy a ideál zmohou více než tvrdá bota vojáka.
(SPOILER) Nakonec Kampanus, v zoufalé snaze zachovat univerzitu volí konverzi ke katolicismu, posléze však vnímá, že tento pragmatický krok nedokáže jednak obhájit ani sám před sebou a jednak že tento krok byl zbytečný - jeho univerzita - rozuměj univerzita evangelická - zaniká, vnímá Kampanus, protože jí přebírají jezuité. Kampanus se ovitá na dušovním dně a rozhodne se po jistém zmítání a úvahách pro sebevraždu. Polyká jed i u vědomí toho, jaký osud může jeho duši podle tehdejší víry coby samovraha očekávat. (KONEC SPOILERU)
Co je pro mě jako příjemce Winterova románu obtížné přijmout, je ta od počátku do konce předkládaná věrouka románu, že stojí vždy (české) evangelictví výše nad (především německým) katolictvím - tak ovšem nemluví autor, ale jeho postavy - nemám na tuto věc zatím nijaký originální vlastní názor, jsa mj. oficiálně nijak nepraktikujícím a nepřesvědčeným katolíkem, ale Winterův román mě v ničem nepřesvědčil, že by staletý evangelicko-katolický spor měl být ještě dnes - nebo, řekněme, ve Winterově době - ohněm nevyhaslým. Či, ještě jinak řečeno, že by Winter dokázal ve mě, čtenáři, vzbudit sympatie s jakoukoli ze stran toho dějinného tření, které bylo ukončeno a přidušeno Bílou horu. To ovšem pro mě nijak nesnižuje kvality a čtivost románu, spíš mi vyvolalo úvahy o tom, které tradiční rozpory v (mé) lidské duši jsou nyní - 400 let pobělohorských - úplně ztichlé a které se tam nachází aktuálně a já je patrně teď nijak jasně nevidím.
Populární spisovatel a Winterův generační souputník Alois Jirásek svému o pět let staršímu kolegovi vytýkal, že v jeho románu chybí "vševědoucí" vypravěč nebo postava, která by čtenáři věci správně (ovšemže - v jaké verzi pravdy?) vyložil - ale právě tato unikavost a nedořečenost mi přijde nejsilnější, nadčasovou - a myslím i nad Jiráskovým ideologickým pojetím čnící - kvalitou Mistra Kampana.
Když to shrnu: pětisetstránkový Mistr Kampanus je románem místy pomalého běhu, snad někomu obtížnější na čtení, vyvolává více otázek než na kolik odpovídá, ale mně nabídl na tři večery požitek z robustního, poctivého díla s krásným jazykem. Myslím, že mu vydatně pomohlo i Winterovo vybavení poctivého a pracovitého dějepisce a kulturního historika.

3 25.07.2021

Zápisky čtenáře. :: :: :: Od Jaroslava Durycha jsem zatím přečetl Masopust a Bloudění. Zatímco Masopust jsem jen s vypětím vůle nehodil po dočtení do kamen, Bloudění jsem pietně uložil zpět do knihovny s tím, že třeba někdy se dostanu do fáze, kdy se dokážu s jeho textem více protnout. Napoprvé jsem totiž zůstal zcela nezasažen. Nepochopil jsem příběh, uměle barokním jazykem autora jsem se nedokázal prokousat ani k základnímu porozumění. Nyní jsem si tedy přečetl Durychovo Rekviem, které je jakýmsi krátkým epilogem k Bloudění, sestávajícím ze tří krátkých povídek z doby třicetileté války po smrti Albrechta z Valdštejna. Zde jsem měl - možná díky té neporovnatelně malé ploše oproti takřka sedmisetstránkovému monumentu Bloudění - konečně pocit, že Durychovi rozumím, ba dokonce jsem jím okouzlen. Tady mi jeho archaizující a do černého závoje zahalený jazyk nevadil, naopak jsem si jej dokázal užít. Ty příběhy jsou právě díky použité extrémně stylizované podobě vyjádření podobny rozměrným chmurným obrazům války: třem statickým plátnům obrovské imprese, v nichž vojsko už dobojovalo, mrzáci se belhají polem, krev v ranách dosud nezaschla a ve vzduchu visí otázka: víš vůbec, zač jsi bojoval? je dobojováno, ty’s prohrál; a co teď? - Přikládám úryvek ze závěrečné povídky Valdice. Ocitáme se v klášteře, kde je z hrobky vytažena rakev s Valdštejnem. "Furýr se rval s pravým ramenem bývalého generalissima císařova. Mrtvý hnát čouhal z rakve do výše, kroutil se, bezvládné prsty něco nesmyslného ukazovaly, jakoby ruka velela v nějaké bitvě ve tmách nicoty. Posléze tesák dokonal a uťatý hnát spočinul na prosou mrtvoly. Furýr si oddechl a důvěrně hleděl na generála. Svíce plály a čadily. Paní Bannerová v úzkosti se odvrátila, upírajíc oči do tmy. Tu padl její pohled na tvář svatého Brunona. Lekla se. Ta tvář byla černá a bledá, děsila tak strašnou mocí. Nejen papeženci, ale i ctitelé evangelia věřili v zázraky a v pomstu těch divných svatých. Tolik se vyprávělo o vichřicích, požárech, zemětřeseních, ochrnutí i náhlé smrti. Generál spatřil její úděs a zálibně upřel zrak na temný obraz zasmušilého světce. "Nu," děl s úsměvem, "svatý Bruno nikterak neprotestuje proti našemu konání." - Ačkoli byl vojenský lékař, básník, teolog a spisovatel Durych proklamovaným katolíkem, nemohu se ubránit dojmu, že byl ve skutečnosti ateistou, protože jeho Bůh zemřel - snad právě za první světové války, kde byl Durych lékařem... Nevím, je to moje úvaha, ale jeho knihy, jak jsem zatím mohl číst, jsou beznadějně prodchnuté zánikem a smrtí. Možná je to ovšem jen ta těžká stylizace, kterou jsem nedokázal proniknout. Čtěte. - Četl jsem vydání Melantrichu z roku 1935 s krásnou dekadentní fotomontáží na obálce - dílo Štyrského nebo Toyen? - Tak se asi ještě k Durychovi vrátím...

3 01.04.2021

Kdy jindy si přečíst novelu s názvem Hrůza, než právě v únoru druhého roku Korony, v této době pádu do propasti, kdy jsme ještě nedopadli na dno, ale už tušíme, že pod nohama nemáme pevnou zemi. Nevím, zda jde o vývěr mého podvědomí, ale čím dále jsem se nořil do tohoto příběhu z pera Arthura Machena (1863-1947), velšského spisovatele a okultisty, tím více mě jímala závrať z toho, že Machen psal - ano, pokolikáté už mě to v posledním roce u četby napadlo! - že Machen psal příběh o naší době. Hrůza z titulu příběhu (poprvé v českém překladu vyšel ve Volvox Globator roku 2017 - tedy přesně sto let po svém vzniku), je jevem, který, jak se zprvu zdá, vyvěrá z něčeho nepostižitelného, či snad z různých příčin. Nakonec se ale ukáže, že příčinou dotčené série hrůzných úmrtí ve venkovské krajině Walesu v době první světové války je vlastně něco možná velmi přirozeného, tedy pokud se jen trochu uvolíme pokládat postavení člověka v přírodě za dosud nepříliš jasné a zřetelně popsatelné. Machenem důmyslně vyfabulovaný princip oné hrůzy zde nelze popsat, aby nedošlo k vyzrazení toho podstatného pro budoucí čtenáře. Na začátku figuruje podezření, že německá armáda podkopala pobřeží a útočí na Velšany z podzemí a vraždí je... a zdá se, že noviny záměrně o událostech neinformují. Jenže ve skutečnosti šlo sice o válku, ale o válku zcela jiného druhu, než by kdokoli očekával. Čím méně informací bylo možné zjistit, tím šílenější spekulace se však šířily mezi lidmi, když mrtvých přibývalo a jakékoli pokusy o objasnění vražd či zabití stále tonuly někde v mokřadech. Můžeme navnadit úryvkem. "Noc ztemněla, mraky zakryly bledý měsíc a mlhavé hvězdy. Lewis vstal a rukou naznačil mírně varovné gesto Remnantovi, který na něho užasle zíral. Vyšel ven otevřeným francouzským oknem, pustil se po venkovní pěšině a upřeně sledoval temný tvar stromu v dolní části svažující se zahrady nad šumícími vlnami. Přiložil si obě dlaně ze strany k očím, aby zastínil zezadu dopadající světlo lampy. Masa stromu - toho, který zde nemohl být - vystupovala proti obloze, ale nijak jasně, protože nebe se zatáhlo mraky. Obrys stromu a okraje koruny listoví nebyly nijak zřetelné. Lewis měl pocit, že si uvědomuje v koruně jakýsi chvějivý pohyb, i když vzduch byl naprosto nehybný. Byla to noc, kdy bylo možné zapálit sirku a sledovat její ubývání bez jediného zakolísání plamene." - Novela Hrůza působí jako svým způsobem proroctví do našeho času - objevují se zde odkazy na černý plášť moru, který opakovaně zahaloval svět, rdousil jej a pak povolil stisk a nechal lidstvo na chvíli vydechnout. Vrátil se snad mor? A co to vlastně byl ten dávný mor? Ne, tato Machenova knížka naprosto nezestárla a je v ní poměrně dost explicitně obsaženo i vážné varování - nikoli čtenáři, ale lidstvu. - Arthur Machen byl členem okultistického řádu Zlatý úsvit. - Četl jsem od něj už před drahnými lety cca tři knížky, ale nepamatuji se z nich už na nic jiného, než že se mi líbily, takže srovnávat příliš nemohu. Hrůza je špičkové dílo environmentálního horroru, pokud takový žánr existuje. Čtěte. (Pro jazykově zdatné: na anglické wikipedii je celý román k dispozici.)

3 22.02.2021

Čtenářský deníček. Historickou fresku Salambo od Gustave Flauberta zařadila katolická církev spolu s jeho Paní Bovaryovou na index zakázených knih. Román z roku 1862 pojednává o dobývání Kartága za punské války, kdy Kartágo žoldnéřům odmítlo zaplatit za válku proti Římu a žoldnéři se vzbouřili. V prvním plánu příběhu se však nachází story zvrácené, dekadentní lásky barbara Mathona k Salambo, dceři kartaginského vojevůdce Hamilkara; lásky, která končí umučením jednoho a smrtí druhé, té, která předtím přihlížela jeho bestiální popravě. Romantika žádná. Logičnost ani světlo v příběhu, zrozeném z Flaubertova nihilismu, nelze hledat. - Popisy mučení, brutálního zabíjení, destrukce a zla v přízračném světle hlavního náboženského kultu Kartága s nejvyšším bohem Baʿal Hammonem zůstanou v paměti. Když jsem to četl, uvědomoval jsem si, že scény vidím jakoby kamerou, která natáčela osmihodinový Griffithův film Intolerance, v němž jsou v jedné části nesmírně působivé scény ze starověkého Babylonu - vznik filmu v roce 1916 byl v čase mnohem blíž vzniku Flaubertova Salamba než jsme dnes my a snad proto mohla ta křiklavá a (před)expresivní vizualita románu být i podobná. - Salambo je jeden příšerný sen ze světa, v němž pochopitelně neexistují hodnoty, které nám přijdou samozřejmé - obětování vlastních dětí za zdar války v pekelnému chřtánu Baala je tam v běžném řádu věcí - a v němž neexistují lidé, jen jejich šílené grimasy; bytosti, které jsou napůl samy ještě démony a jejichž druhou půli démoni zcela ovládají. - Tímto prismatem hrůzné podívané, kde neexistuje šipka k morálnímu lepšímu, kde je jen jedno zlo jako klín vyráženo zlem ještě větším, je nutno část Salambo. Odtud lze pochopit jak se sugestivní kniha dostala na církevní index - ano, je to rozběsněná emanace Zla, protože Bůh Dobra se ještě nezrodil - a pro Flauberta se nezrodil nikdy. - Pro mě zůstávají Flaubertovým vrcholem Paní Bovaryová, následována nedokončenou hořkou fraškou Bouvard a Pécuchet. Román Salambo ale vůbec není špatný. Možná se k němu ještě vrátím, nesrazí-li mě hněv Baalův. :: "Pojď! Hamilkar zapaluje Autharitův tábor!" Jedním skokem byl na nohou. Salambo osaměla. :: - Čtěte.

Knihu s názvem Rakovina asi člověk začne číst tehdy, když je v solidním duševním rozpoložení. Solženicynův román toho názvu není ale čtením bezvýchodným. Ocitáme se na taškentské onkologické klinice, kam se přichází hlavní hrdina Oleg Kostoglotov léčit s rakovinou. Prožíváme šeré dny a noci v sanatoriu, hovory pacientů, jejich umírání, vzdálené ozvuky konce poststalinské éry, která přináší muklům a vyhnanců svit naděje, druzí ji ani nezaznamenají a třetí uvrhá do chaosu; svět příslušníků stalinské administrativy se (zdánlivě) začal rozpadat... Kniha osvěcuje ruské paradoxy: vyhnanci nechtějí opustit vyhnanství, protože tam mají životní jistotu - odtud je už nikdo nemůže vyhnat ani je soudit, popravit... alespoň v to věří. Lékař si uchoval soukromou praxi, protože vyléčil aparátčíka. Propuštění pacienti se radují, ale netuší, že byli propuštěni jako nevyléčitelní, aby uvolnili místo nadějnějším případům... Paradoxy kontaktů příslušníka lidu klotových rukávů se zbídačelými vojáky z fronty, kdy oba mají pocit, že vlastně bojovali ze stejnou věc, ale vůbec si nerozumí a nechtějí rozumět. - Románem prosvítají záblesky tolstojovské mystiky, možná právě proto v ní není ta bezútěšnost. - Rakovina je v románu metaforou pro sovětskou chorobu: jako rentgen vše pronikající strach, úplatkářství, genocidu vlastního obyvatelstva, protekcionářství, elitu stranických bohů, pro Středoevropana stěží pochopitelnou hrůzu z negramotné drtivé moci, kterou řídí jako bezduchou lavinu i po Stalinově moci anonymní aparát. - Čte se to velmi dobře: útvar je sevřený, ukázněný a úsporný, dostatečně nedořečený a coby divadlo ruského světa též nedohraný, takže se k jeho poselství a významům dá opakovaně vracet. - Podnětné je myslím i pro zdravotníky a lékaře jako příspěvek k dějinám onkologické medicíny. - K ději inspiroval Alexandra Solženicyna jeho pobyt na onkologické klinice v Taškentu v roce 1955. Román byl dokončen v roce 1966, jedna jeho část vyšla - jako vůbec první publikace díla - na Slovensku v roce 1967. - Čtěte.