Toffee komentáře u knih

Je krásné, že se stále najdou autoři, kterým stačí 150 stran na rozehrání silného příběhu o přátelství, domově, válce a zapomínání. Nejenže se Timo rozhodne před válkou neutéct, neopustit svůj domov, ale ani na okamžik nepřestane být člověkem a snaží se k tomu přimět i ostatní, protože jen jako lidé přežijí. Současně musí člověk přemýšlet nad hranicí mezi hrdinstvím a kolaborantstvím nebo nad selektivní pamětí a vytěsňováním vzpomínek. Stačí pár slov, detail, vyprávěná historka a jednotlivé postavy vám defilují před očima tak známě, že když odejdou a zmizí, rozumíte prázdnotě, kterou Timo pociťuje, když válka skončí a život se vrací do normálu. Až na to, že všichni zdá se zapomněli, co se dělo, Timův příběh nikoho nezajímá, jako kdyby se to všechno nikdy nestalo. Možná i proto jsme my, lidé, tak nepoučitelní.

20 04.02.2020

První díl se četl dobře a nezastírám, že k tomu přispělo filmové zpracování, které jsem měla při čtení před očima. Humor fajn, co stránka, to minimálně jedna historka o různých lidech, rakouskouherská policie a armáda vykresleny opravdu bravurně. Na začátku druhého dílu ale přišla krize a všechno mi začalo splývat, překonala jsem to až ke konci s blížícím se odjezdem na frontu. Pokračování už ale fakt nedám. Co je moc, je moc.

17 26.01.2020

Melancholie z minulosti. Tahle slova použila jedna z postav a nejlépe vystihují celou knihu i jejího hlavního protagonistu. Je o ztrátách, samotě, vzpomínkách, které se vytrácejí, místech, která se mění a mizí. Je mi blízká nostalgie, s jakou Frank vzpomíná, na místa, ulice, domy, které důvěrně znal a které už neexistují, fotografie i předměty vyvolávají vzpomínky na dětství, probouzejí dávné příběhy. Je mi blízká i jeho touha dozvědět se víc o "ztracených" a zapomenutých lidech. A taky jeho nezlomná naivní víra, že není podstatné, jak člověk vypadá a jak je starý, ale jaký je to člověk a co umí (i když mu to jedna z postav řekla jasně: "Ty to nikdy nepochopíš, co? Vidět je jenom vnějšek, na ničem jiném lidem nesejde, kamaráde.").

"Vždyť spousta lidí umře a jako by po nich nezůstala ani stopa - třeba Michael Church. Jenže když se vrátíš zpátky a hrábneš pod povrch, najdeš lidi, co ho znali, pro které něco znamenal, anebo na které měl nějaký vliv. Zanechal stopy. A druhá krajnost jsou zase lidi, jako byl otec, po kterých zůstalo tohle víc než hmatatelné dědictví. Betonový důkaz, že existoval; jenže když všechny jeho domy zmizí, co po něm zůstane za stopy?"

"Když mám pocit, že dělám práci, která je na prd, připadám si bezcenná."

10 25.01.2020

Nádherně laskavá vzpomínková knížka. Téměř celou dobu jsem se při čtení usmívala a občas se i nahlas smála. Úžasná rodina, dědou počínaje a mladým Janem konče.

(k tatínkově nedělní polévce s cibulí a česnekem) "Jednou někdo vylil zbytky polévky do popelnice a bratr Jan pak vyprávěl, jak viděl popeláře nad nádobou plakat."

16 30.12.2019

Pro mne jednoznačně pětihvězdičková knížka: námět, zpracování, jazyk... všechno prvotřídní. Už jen to množství originálních, barvitých a vtipných nadávek, přirovnání a přívlastků! Klaním se stejnou měrou autorovi i překladateli.
Kdo by to řekl, že je na hřbitově takový šrumec. Od prvních řádků to bylo jako ocitnout se v uzavřené místnosti, kde všichni mluví jeden přes druhého, někteří se baví spolu, jiní vedou monology, další recitují.... a v téhle kakofonii hlasů se dozvídáte spoustu drbů, historek ze života jednotlivých mrtvých, kteří si do hrobu odnesli všechny své starosti, animozity a prostě jen pokračují tam, kde za života přestali. Jsou celí lační po informacích o tom, co se děje nahoře, jak se vyvíjejí věci, které opustili, jaký měli pohřeb atd. Každého nového nebožtíka dopodrobna vyslýchají, spekulují, osočují se, nadávají si, pomlouvají... až je trochu děsivé, že ani po smrti nedojdou klidu.

- "Sorchina Gita, říkáš. Pořád mezi živejma. Lepší tam než u nás. Chraň Bůh, že bych ji chtěla nějak hanit, ale ani nahoře na ni nebyla příjemná podívaná a tohle místo jí na přitažlivým vzhledu přidá jen těžko."
- "Hrom do ní, ta má ale tuhej kořínek! Už byl bejvala zhebla dávno, kdyby měla trochu studu v těle.... Svatá pravda, je velkej div, že si při svý příchylnosti k posteli neuhnala proleženiny."

14 29.12.2019

Mám ráda klasické detektivky s tradičním vyšetřováním, ať už v podání policisty, nebo soukromého detektiva, jako v tomto případě. Jsem spokojená i proto, že jsem neměla jistotu pachatele až do konce a autorka si mě povodila od jednoho podezřelého ke druhému. Trochu mi vadila jen občas zbytečná mnohomluvnost, která knížku jen natahovala.

22 29.12.2019

Čekala jsem trochu víc. Je to zvláštně psané, soustředí se na vyrovnání se se smrti matky a naznaky její vykořeněnosti po odsunu že Sudet.

4 19.12.2019

Jak snadné je pokřivit mysl dítěte.

9 19.12.2019

Nechápu, jak je možné, že mě tahle knížka minula v mladším věku. Možná se mi tehdy nezdálo spojeni sci-fi a polokočovný kmen dost zajímavé, ale to jsem se pořádně spletla. Naštěstí jsem teď vše napravila a jsem nadšená. Vůbec není poznat, že je to psané v 50. letech. Bylo to napínavé a hlavně nečekaně překvapivé, takže i když mě v průběhu čtení občas napadaly šťouravé otázky, všechny byly postupně zodpovězeny. Byla to úžasná studie vývoje lidstva v uzavřeném světě, po katastrofě.

33 19.12.2019

Vždycky mně potěší, když od knížky očekávám, že bude dobrá, a ona opravdu je. Právě tohle se mi stalo se Sběratelem sněhu. Nadchla mě lehkost vyprávění, přechody mezi třemi časovými liniemi, které se od sebe neliší jen postavami, ale i jazykem a stylem. Je to stručné a úsporné, všechny postavy jsou jen tak letmo naskicované, přesto jsem měla pocit, že je znám, viděla jsem Šmídovnu i její obyvatele. Jsem ráda, že i když nechal postavy prožívat dějinné zvraty a být jejich oběťmi, nehrál na emoce, nesnažil se hodnotit tu či onou stranu. Prostě nechal na čtenářích, aby to celé prožili s postavami a sami se to snažili pochopit.

33 08.12.2019

Vyklubal se z toho slušný román z viktoríánské Anglie i s trochou tajemna.

5 05.12.2019

Zajímavý návrat v čase. Vlastní detektivní linie občas ustupovala dobovým praktikám StB a líčení dění na státní hranici.

16 05.12.2019

Celá série, i její poslední díl byly úžasné. Znovu a znovu jsem obdivovala, s jakou lehkostí a věrohodností dokázala projít celým životem nejen Lily a Eleny, ale i jejich okolí, od dětství až do stáří. Říkala jsem si, kolik skutečných životních osudů musela odpozorovat, aby tak citlivě vystihla, jak se s léty lidé mění, resp. jak vlastnosti zůstávají, jen se některé zvýrazňují a jiné se trochu vytrácejí. Obě, Lila i Elena, mi přirostly k srdci. Chvílemi jsem je nesnášela - jednou tu, podruhé onu, říkala jsem si, proč je tak slepá, tak pitomá, tak tvrdohlavá, jenže ony prostě dělaly chyby, jako každý jiný, uhýbaly problémům a vytvářely si nové, dělaly kompromisy, pořád jedna druhou ovlivňovaly, žárlily a záviděly si, utíkaly od sebe a přitom si chyběly. Jako každý jiný ale jenom chtěly, aby jejich život měl smysl a byly šťastné.

"V jakém jsme žili nepořádku, kolik úlomků se z nás odštěpovalo, jako kdyby žít znamenalo vybuchnout a rozpadnout se na střepiny."

"Deprimovaní lidé nepíšou knihy. Ty píšou spokojení jedinci, kteří cestují, jsou zamilovaní a mluví a mluví, protože jsou přesvědčení, že slova pokaždé tak či onak dorazí na správné místo."

"Co znamená, že Nino je inteligence bez tradic?" Ironicky na mě pohlédla. "Že není nikdo. A pro toho, kdo není nikdo, je ze všeho nejdůležitější, aby z něj byl někdo. A to má za následek, že tenhle pan Sarratore je nespolehlivá osoba."

21 05.12.2019

Zůstala jen vzpomínka...
Bylo to neskutečně zajímavé sledovat, jak odpozorované a opakující se vzorce chování společnosti autor s neuvěřitelnou představivostí použil na budoucí vývoj lidstva i Země. Nebylo zrovna povzbudivé sledovat, kam to vede, protože slovy autora "vesmír není pohádka" a "slabost ani nevědomost nejsou překážkou existence, ale arogance ano". Fascinovalo mě to o to víc, když jsem si uvědomila, že mnohé z toho, co popisuje pro budoucnost, se dá velmi snadno přenést na dnešní realitu, mezinárodní situaci, jednání politiků, aktivistů.... je to až děsivě trefné.
Bylo mi líto Sin - skákat v čase a sledovat, jak ostatní stárnou a umírají, jak je lidstvo stále stejně chybující, a mít pocit, že všechno svým "špatným" rozhodnutím zavinila, to je peklo, ne život. Přitom netoužila po ničem jiném, než aby pozemská civilizace přestála útok temného lesa a dále vzkvétala. Mrzelo mě, že vzbuzuje dojem viníka, když přece žádný jednotlivec nemůže sám změnit dějiny, pokud mu společnost nejde naproti, pokud po jeho rozhodnutí sama nevolá - abych si znovu vypůjčila z knihy: "Lidé vedli živé debaty o tom, kdo za celou pohromu nese konečnou zodpovědnost, téměř nikdo však neřekl nahlas, že volba byla výsledkem stádního chování všech zúčastněných."
I když v úplném závěru příběh narazil na mé limity představivosti v souvislosti s fyzikou a vesmírem vůbec, byla celá série fantastickým příběhem lidstva a lidství. Odnáším si z ní ještě jednu myšlenku:
"Každý dějinný okamžik skrývá nekonečno promarněných příležitostí."

29 08.09.2019

Formálně zvláštně vystavěný román střídající perspektivy vyprávění – současnost střídají retrospektivy a snové představy. Narcistní mladý muž, který se stále pozoruje a rozebírá se, v něm hledá vlastní identitu. A dělá to dost sebetrýznivě, což ho vede k depresi, poraženectví a cynismu. Prvotním nadšením z manuální práce Urban obelhával sám sebe a čím dál víc si uvědomuje, že odchod ze školy a z domu je prohrou a selháním, za které se prací v Ostravě trestá („Nik ho nepochválil. Všetci kričia, že bolo zbytočné odchádzať zo školy, ak sa vôbec odhodlajú s ním o tom hovoriť. A Urban im vlastne odôvodňuje svoj krok vždy ináč, a nikdy nie — pravdivo. Pomocný robotník! Či je to vari ideál? Veď si nemal chodiť sem, Tolstoj hovorí o sedliačení, a nie o fabrike, naopak, je proti nej.“).
Stereotyp a práci v železárnách postupně čím dál víc nenávidí („Dni leteli a každú nedeľu si si uvedomil, že márniš čas, že by si mal žiť ináč.“) Nic s tím ale nedělá, utápí se v neustálém přemýšlení o sobě.
Chtěl by holku, ale má problém navazovat vztahy a pokaždé už předem ví, že to nedopadne („Tipujem, ako dlho vydrží táto žena so mnou. Nie viac ako mesiac, a to při dodržaní všetkých pravidiel slušnosti a za predpokladu, že sa nebudeme stretať každý deň. Zas sa to skončí iba priateľstvom bez hriechu.“). Chodí sice s Danou z práce, ale pořád řeší, jestli ji chce, takže vymýšlí, co všechno mu na ní vadí, rozchází se s ní, aby se k ní zase vrátil s představou, jak se vezmou….. Prostě tápe, neví, kdo je a co si má se životem počít.
Urban mě dost iritoval, jak se choval, jak se sebepozoroval, ale vlastně… kolik lidí má ve dvaceti o životě jasno, neplácá se životem ode zdi ke zdi a nehledá sama sebe? Sloboda dost přesně vystihl myšlení a pocity nezralého a nezkušeného mladíka, který musí utéct, aby se dokázal vrátit.

13 30.08.2019

Můj první Goffa a česká detektivka po dost letech a jsem příjemně překvapená. Nápaditá forma zpracování, zajímavá zápletka, dobrá atmosféra, sympatický "detektiv". Jako pozitivum vnímám absenci abnormálních schopností nebo úchylek/závislostí hlavní postavy a přehnaných akčních scén. Výsledkem je dobrá a uvěřitelná detektivka, u níž jsem si říkala, že takhle asi to u kriminálky opravdu funguje.

28 27.08.2019

I ty nejtragičtější situace v sobě někdy skrývají kus ironie a komické momenty. Právě to je základem krátkých vzpomínek Ivana Krause, když s nadhledem a jemným humorem líčí, jak jeho rodina (hlavně tatínek, který přežil koncentrák) čelila absurditě totality.

13 23.08.2019

Je to správně ulítlé, ale i milé a taky trošku posmutnělé. Perfektní oddechovka pro pobavení.

14 19.08.2019

Když to člověk čte, připadá si, jako kdyby v daném místě i čase byl a přímo vše viděl (nebo jako kdyby tam byl přinejmenším Vondruška osobně). Jak je to do nejmenších detailů každodenního života vypracované a k tomu ještě nápadité rámování mikrosvěta postav globálními informacemi o klíčových událostech doby. Opravdu smekám před autorem, množstvím rešerší, které musel dělat. Jen za to by si zasloužil pět hvězd a epopej by se určitě dala využívat i jako super podpůrný studijní materiál pro hlubší vhled do života v 15. stol. Jako s románem jsem z toho ale trochu rozpačitá. Postav je tam dost, jsou i zajímavé vyvíjejí se, prožívají všechny emoce a životní zvraty ... to všechno tam je, ale něco tomu chybělo, nějaký zápal, vášeň, srdce (pozn. nepatřím zrovna k typickým čtenářům romantických knih pro ženy)... nevím. Chybělo mi v knize něco, co mě bude hnát k tomu, abych otáčela stránky s touhou dozvědět se, co s postavami bude, co se bude dít dál.

15 19.08.2019

Lahůdka! Bylo to okouzlující a poetické, učarovala mi nekonečná představivost autora při vykreslování měst, o nichž Marco Polo vypráví.

- "Pokaždé, když cestovatel přijde do nového města, nachází znovu nějakou svou minulost, o které už nevěděl, že ji má."

- "S městy je to jako se sny: o všem představitelném se může snít, ale i nejneočekávanější sen je hádankou, která skrývá touhu, anebo její rub, strach. Města jsou, stejně jako sny, vystavěna z tužeb a strachů, i když je jejich smysl skrytý, jejich pravidla absurdní, perspektivy klamné a každá věc v sobě ukrývá jinou."

-"Když člověk cestuje, všimne si, že se rozdíly stírají: každé město se podobá všem městům, místa si vyměňují podobu, řád, vzdálenosti, beztvarý poprašek pokrývá kontinenty."

-"A tohle se vypráví o jeho založení: lidé z různých národů měli stejný sen, viděli zezadu postavu ženy, jak běží nocí neznámým městem - měla dlouhé vlasy a byla nahá. Všichni snili o tom, jak ji pronásledují. Hnali se za ní, seč jim síly stačily, ale všem se ztratila. Když procitli ze sna, šli hledat město; nenašli je, ale sešli se spolu; rozhodli se, že postaví takové město, jaké viděli ve snu. Ulice vedly tak, jak každý v tom snu běžel; ale v místě, kde ztratil stopu prchající ženy, rozvrhl každý jinak než ve snu prostory a zdi, aby mu pronásledovaná už nemohla utéci. To byla tedy Zobeide, kde se usadili a čekali, že se jedné noci bude ta scéna opakovat."

13 19.08.2019