ThePetinka komentáře u knih

Všichni o tom mluví, to je docela běžné, nicméně, což už není tak běžné, všichni to také čtou. I když to zrovna nepatří mezi ty nejhubenější knihy. 50 odstínů šedi. Erotický román. Pro puberťačky, vyspělé slečny i maminky. Inu - je to něco, co chce každý. Což mě velice rychle přivedlo k tomu, že já to nechci. Bohužel, mám velice, ale opravdu velice otravnou nejlepší kamarádku, která mi to doslova vnutila.
Měla jsem strach, že z toho budu zklamaná - a byla jsem. Jako vždycky, je to hromada povyku pro docela obyčejnou knihu. Tedy jistě, pardon, hromada povyku pro erotický román. Abych byla upřímná, připomínalo mi to Stmívání. Prvních několik desítek stran vlastně docela dost (později bych to nazvala ´Stmíváním s detaily´).
Na celé knize mě zaujala jen jediná věc postava - samotný Christian Grey. Je skrz naskrz prolezlý tajemstvími, má hromadu peněz a pěkně perverzní úchylku. A vrtulník! On je to, co mě nutilo číst dál. Zajímalo mě, proč je jaký je, co ho poznamenalo a také to, jestli se z toho dostane.
On je to, co tuhle knihu prodává. Myslím, že ty erotické scény s tím nemají moc co dělat (na internetu jsem četla různé podobně laděné povídky, jejichž autoři dokázali popsat orgasmus i jinými slovy než "…v jeho objetí jsem se zřítila do propasti" nebo "…a já se tříštila na malé kousky"). A to ani nemluvím o vnitřní bohyni (co to sakra je?). Nehledě na to, že je až trapně patrné, jak to celé dopadne.
Kniha se mi také docela špatně četla. Nevím, možná je to překladem, hodně lidí na něj nadává. Některá slova se opakují (byla, byla, byl, byl, je, je, je, byl, byla) a určité věty jsem musela číst několikrát, než jsem pochopila, co znamenají. Na druhou stranu, příběh hezky odsýpá a nejsou v něm žádná hluchá místa.
Když shrnu všechna pro a proti, vychází mi z toho kniha, která za ten čas a peníze rozhodně nestojí. Pokud jde o mě, tak nedoporučuji.

14 08.12.2013

Ke knihám mě přivedla kamarádka, ale nemohu tvrdit, že jsem o nich neslyšela i odjinud. Hunger Games jsou totiž světovým bestsellerem, který přilákal miliony čtenářů, na internetu jsem se dokonce dočetla, že díky knihám stoupl zájem o lukostřelbu až o 50% oproti normálu. Není se čemu divit, je to totiž úžasný příběh plný odvahy, síly, vzdoru, lásky a radosti ze života. Ale je také plný strachu, zbabělství, intrik, bolesti, slz a smrti. Hlavně té smrti.
Hlavní hrdinkou, která nás celým příběhem provází, je Katniss Everdeenová, teprve šestnáctiletá dívka, téměř ještě dítě. Okolnosti ji však vrhnou do víru dospělosti dlouho předtím, než se s ní v příběhu seznamujeme. Je silná a milující, nadevše staví svoji mladší sestru Prim, nachází si cestu i ke své matce. Není však jako jiné dívky v jejím věku, není bojácná a slabá, nebojí se postavit systému. S lukem, šípy a svým kamarádem Hurikánem denně porušuje zákaz lovu v lesích, živí tak totiž nejen sebe, ale i svoji rodinu. Nevědomky se tak připravuje na docela jiný lov…

Katniss, jak už jsem zmínila, velmi miluje svoji mladší sestru a je ochotná pro ni udělat vše. Když je Prim vybrána do Hladových her jako plátkyně za 12. kraj, přihlásí se Katniss místo ní jako dobrovolník, aby ušetřila její život. Ironií zůstává, že ji tím neochránila, jen spustila kolotoč věcí, které už po svém návratu z arény nemohla zastavit.
Aréna smrti ji zároveň znovu spojuje s chlapcem jménem Peeta Mellark, který jí jako malé zachránil život a už od dětství ji tajně miluje. V Katniss se zprvu perou emoce, není se čemu divit, protože v aréně neexistují přátelé, vítěz může být jen jeden. Její a Peetův trenér Haymitch Abernathy ale přichází s příběhem dvou milenců stíhaných osudem, který jim má v aréně zajistit dary od sponzorů. V Katniss tím rozjíždí kolotoč emocí, které se točí nejen kole Peety a Hurikána, ale i kolem spousty jiným nevinných lidí, které je dívka nucena zabít.
Děj všech tří knih je velmi složitý a spletitý, postavy přichází a odchází, umírají a nahrazují je jiné. Katniss však přežívá, nejen díky svým schopnostem s lukem, ale i díky pomoci ostatních. Zjišťuje ale, že je s ní manipulováno, lidé jí podvádí a využívají, což je příčinou toho, že se nejednou nervově zhroutí.
První knihu jsem přečetla během jediné noci, tak moc mě dostala. Boj na život a na smrt smísený s láskou a porozuměním, vzpoura proti utlačování, nenávist, šílenství a strach. Všechno se mi to dostalo pod kůži, nešlo přestat číst. A ani když jsem obrátila poslední list, nešlo na knihu přestat myslet. Vyspala jsem se tedy a pustila se do druhého dílu. Ach, kdybyste jen tušili, jak mě jeho konec rozčílil, měla jsem pocit, jako by využívali mě, ne Katniss a Peetu. Dostala jsem hrozný strach, že ho zabijí a Katniss z toho zešílí! Udělala jsem navíc tu chybu, že jsem si přečetla nějaké diskuze na internetu a zjistila, že Peetu skoro nikdo nemá rád a všichni si přejí, aby byla Katniss s Hurikánem. Nechápu to, museli to psát lidé, kteří nečetli knihy, jen viděli film!
Třetí kniha, vyvrcholení celé trilogie, mě stála spousty nervů a pláče, tak moc jsem si Katniss oblíbila a tak moc jsem se o ni bála. Autorka ovšem bravurně zvládla vše, do posledního detailu. Nechala Katniss uvědomit si, koho miluje a kdo jí rozumí, nechala jí zastřelit tu správnou osobu a hlavně nechala zemřít Prim. Napřed jsem hrozně plakala, ale došlo mi, že s její smrtí dostává příběh tu správnou špetku ironie. Katniss to všechno dělala pro ni, chtěla jí zachránit před smrtí a postarat se o to, aby byla šťastná a zdravá. Proto šla do arény, proto vypukla vzpoura, proto kraje strhli Kapitol a sesadili prezidenta, proto se Katniss několikrát málem zbláznila a proto týrali a mučili Peetu. Katniss to dělala proto, aby Prim přežila. Ale jak vidno, nemusela se namáhat (to je vtip, ano?).
Příběh naštěstí končí dobře, tak, jak jsem si to vysnila. Mám ráda šťastné konce, hlavně ty, ve které už nikdo nedoufá.
Knihy vám určitě doporučuji, jsou víc, než jen dobré. Jsou to jedny z těch mála, které člověka vtáhnou do děje a nedovolí mu odejít. Katniss vás nějak nutí všechno to s ní prožívat, nejde ji v polovině knihy opustit a jít spát. Je jako Harry Potter v sukni.

9 07.01.2014

Ke SSKVZAZ (nenuťte mě, prosím, vypisovat pokaždé celý název), jsem se dostala díky několika zmínkám a recenzím různých blogerů - a že jich bylo vážně požehnaně. A když jsem četla tu poslední, řekla jsem si, že když je z knihy nadšená taková spousta lidí, tak to možná stojí za přečtení. Tak jsem se mrkla na internet, stáhla si knihu do čtečky, pustila se do a ní a zjistila, že za to tak opravdu je. Je to výborný příběh!
Četli jste někdy Jirotkova Saturnina? Pokud ano a líbil se vám, tak vám vřele doporučuji si SSKVZAZ pořídit, protože mi přijde, že je psaný velmi podobným stylem. Kniha je prostě celá nesmírně příjemná na čtení. Každá věta v člověku vyvolává pobavení, vše je takové lehce ironicky laděné a každá historicky významná událost 20. století je vylíčena jako naprostá prkotina a shoda náhod, za kterou stál jeden švédský muž s láskou k pálence a talentem na výbušné směsi. A i když kniha svým způsobem zesměšňuje skoro každého, nepůsobí vůbec nepatřičně. Po celou dobu zůstává jen vtipná - a to říkám z pozice člověka, který má historii rád a zajímá se o ni.
Příběh se odehrává ve dvou dějových liniích. Ta první vypráví o tom, jak stoletý Alan utekl z domova důchodců, ukradl kufr a omylem zavraždil několik lidí, zatímco ta druhá se vrací do Alanovy minulosti a ukazuje, jak tenhle švédský maniak pomáhal utvářet dějiny světa. Příběh je díky tomu velmi napínavý a ozvláštněný, protože člověk postupem času zjišťuje, čeho všeho se mladý Alan účastnil a spojuje si to s tím, co starý Alan dělá a říká. Toho chlapíka prostě nejde nemilovat!
Shrnu-li to, je kniha SSKVZAZ výborná. Skvěle jsem se u ní pobavila, zopakovala si historii 20. století a přiučila se i lecjakou ironickou odpověď. Příběh ve mně zanechal jiskřičku pobavení a zvláštního humoru, který je knize vlastní a mimo jiné také skvělý pocit, jakým mívám jen po přečtení velmi dobrého příběhu. Nepřišla jsem vlastně na nic, co bych mohla knize vytknout. Takže pokud máte možnost se k ní nějak dostat, neváhejte. Rozhodně to stojí za to!

7 08.12.2013

Líbila se mi preciznost, s jakou autoři vykreslili postavy a jejich životní styl, názory, koníčky i povahové vady. Díky tomu bylo zábavné sledovat, jak se jejich osudy vzájemně proplétají. To mě však vede k první velké vadě na kráse této knihy - těch postav bylo prostě moc. Bože, bylo jich snad nekonečno!
Trochu jsem také bojovala s plynulostí příběhu. Přestože mě čtení bavilo a kniha mi připadala zajímavá, byly některé její části doslova nicneříkající a nudné. Díky tomu jsem ji občas odložila na celé dny - vždy jsem se k ní ale vrátila, protože mě zajímalo, jestli opravdu dopadne tak, jak si myslím. A víte co? Dopadla.
Závěr mě celkově dost zklamal, protože jsem předpokládala, že když příběh potřebuje k rozjezdu 200 stran, bude jeho finále strhující a zajímavé. Jenže nebylo. Napětí, které se příběhem po celou dobu táhlo, prostě nahradila nuda.
Na druhou stranu musím ocenit, že jsem se při čtení docela dobře pobavila a někdy i nahlas zasmála. Pro mě osobně byla ale kniha velkým zklamáním!

6 15.11.2016

Už od začátku jsem byla příjemně překvapená atmosférou i celkovým nábojem knihy. První strany mi přišly naprosto nejvtipnější a nejtrefnější, hodně jsem se u nich nasmála. Bohužel postupem času mé nadšení trochu sláblo, i když, to podotýkám, nikdy zcela nevyprchalo. Ten pověstný anglický humor se mi snad nikdy neomrzí! Mám takové knihy ráda. Jen se tak napůl úst pousměju, kniha mi zvedne náladu a vlije čerstvou krev do žil. Přesně takový Tři muži ve člunu jsou. Suchý anglický humor, místy bohužel trochu říznutý jakýmsi poetickým blábolením a podrobnou historií každé malé vesnice na břehu Temže.
Pominu-li právě ony poetické odbočky a lekce historie, je příběh svižný a hezky člověku ubíhá. Autor k hlavní dějové lince přidává spoustu zábavných příběhů o milionech svých známých a známých jejich známých a známých známých jejich známých, kteří všichni do jednoho zažili něco, o co stojí se podělit. Rozhodně chápu, proč si kniha našla cestu do srdce tolika čtenářů.
Pokud máte rádi komické příběhy ze života a suchý anglický humor, rozhodně vám Tři muže ve člunu doporučuji (pozn. v některých vydáním se kniha jmenuje Tři muži ve člunu – o psu nemluvě). Mě osobně se moc líbila a její čtení jsem si užívala. Celé je to takové mile domácí a když už nic, vybaví vás kniha řadou výborných historek, které můžete vykládat svým známým, nebo známých jejich známých, nebo známým…. vždyť vy víte.
80%

6 25.05.2014

Liesel je dívka, která prožívá své dětství během 2. světové války. To je téma, lákající spoustu autorů, nicméně Markus Zusak ho uchopil velmi nezvyklým způsobem. Ukázal nám, že člověk v té době nemusel být nutně židem, aby zažil strach a bolest ze ztráty blízkým. Vzal nás totiž na exkursi na HimmelStrasse do Molchingu, doprostřed nacistického Německa, a představil nám rodinu Hanse a Rosy Hubermannových, která s otevřenou náručí přijala nejen cizí malou dívku, ale i židovského boxera.
Právě Liesel je hlavní hrdinkou knihy. Její životní osud je vážně krutý - je dcerou komunisty, před očima jí umírá mladší bratr, matka ji opouští a nechává ji v cizím nepřátelském světě… A čeká ji ještě spousta trápení.
Liesel neumí číst, písmena a slova jí přitom provází celým příběhem. Na pohřbu svého bratra ukradne první knihu a v tu chvíli se stává zlodějkou. Zlodějkou knih, která nezná abecedu. Když se to dozví její adoptivní otec, vezme ji do sklepa a za pomoci své malířské štětky a běloby jí naučí, co které písmenko znamená. Sklep se tak záhy stává ústředním místem celého příběhu.
Sklep hraje v příběhu velkou roli, větší, než by se mohlo z počátku zdát. Nejen, že se pro Liesel stává milovaným místem, na několik měsíců se také stává domovem pro Maxe, žida, kterého Hubermannovi ukrývají. A ve chvíli, kdy Max sklep opustí, vrací se do něj Liesel a sklep jí zachrání život.
Možná vám přijde, že předchozí odstavec je samý spoiler, ale věřte, že hlavní vypravěčka příběhu o Liesel Menningové si na spoilery také docela potrpí. Smrt. Je všude tam, kam, se Liesel pohne a dívčin příběh ji tak velmi záhy pohltí. Zároveň je velmi nezaujatým vypravěčem, který zná všechny aspekty příběhu a nebojí se o ně podělit. V důsledku to znamená především to, že čtenář se dozví nejen všechny detaily o životě postavy, ale především všechny drobnosti týkající se její smrti.
Příběh mě naprosto pohltil a uchvátil. Kniha je mnohdy velmi emotivní, člověk se u ní ale také zasměje. Je to však především příběh o temných místech v životech lidí, kteří nikdy neudělali nic špatného, takže láká k zamyšlení. K tomu vybízí i Smrt coby vypravěčka, protože její nezvyklý pohled na svět člověka přitahuje a nutí číst dál.
Zlodějka knih není bestsellerem nadarmo, je to totiž výborný příběh, který rozhodně stojí za přečtení. Myslím, že zaujme téměř každého, protože v sobě snoubí realistické prvky 2. světové války, hrozné životní osudy židů, ironii štěstí za dopadu bomb, dětský smích i romantický příběh lásky. Je to kniha, která si najde cestu ke každému.

6 16.12.2013

Prostředí, ve kterém se díky své drahé polovičce pohybuji, je kupodivu plné lidí, kteří čtou. Ne, že by četli v první řadě. V první řadě poslouchají metal a nosí dlouhé vlasy a chlastají. V druhé řadě pak šermují a čtou. A všichni, naprosto nechápu proč, zbožňují trpaslíky. Možná je to tím, že se trpaslíci tak neradi koupají, nevím. Nicméně Heitzovi Trpaslíky už předemnou tihle lidé několikrát zmínili. A já, schopná hodiny diskutovat o Tolkienovi, Paolinim, Rowlingové, Flanaganovi a Scottovi jsem v takovou chvíli mohla jen mlčet. A tak jsem si řekla, že to prostě prubnu! Je to sice kniha o trpaslících (já fandím spíš elfům), tlustá jako nevím co (571 s.) a má tři další pokračování, ale já prostě nesnáším, když nejsem v obraze.
Hned na počátku jsem se přistihla, jak uvažuji o tom, že bych to mohla vzdát. Jak je totiž nepěkným zvykem většiny fantasy knih, okamžitě se na mě nahrnulo bezpočet podivně znějících jmen, která jsem neuměla přečíst, natož pak vyslovit. A to ani nemluvím o tom, že příběh byl od samého začátku položený na poněkud prostoduchém základu (tedy na likvidaci skřetů). Nicméně vytrvala jsem, přestože ta příšerná jména mě nepřestala štvát až do samého konce knihy. Děj byl naštěstí obohacen i o jiné zápletky než pobíjení skřetů.
Přestože prvních několik kapitol jsem trpěla, záhy jsem se dostala do příběhu a povedlo se mi oblíbit si hlavního hrdinu Tungdila. Je to sice trpaslík, ale ne Trpaslík. Vychovali ho lidé, nikdy neviděl trpaslici, uměl číst a psát v několika jazycích a neuměl bojovat. A přesto všechno dokázal, že když se chce, všechno jde.
Trpaslíci jevlastně neuvěřitelně silný příběh. O mrtvoly tu není nouze (to tedy opravdu ne), ale nikdy jsem neměla pocit, že autor někoho zabil jen proto, aby ukázal, že to vlastní postavě dokáže udělat (což je hrozná vlastnost mnoha autorů). Je to příběh, ve kterém osamělý trpaslík hledá sám sebe, přátele a tolik vysněnou lásku. Mstí mrtvé, bojuje za živé a používá při tom hlavu.
A samosebou tu nechybí pořádné bitky, několik velkých bitev, vtipné scény a hlášky a pár "nevyřešitelných" záhad.
Trpaslíci mě dostali, což jsem zjistila několik stran před koncem, když společenstvo zavítalo do říše elfů. S naprostým zděšením jsem si totiž uvědomila, jak hrozně protivní mi ti "špičatouší" přijdou. Čímž se snažím nenápadně naznačit, že kniha je vážně dobrá a nemůžu jinak, než vám ji doporučit.

6 08.12.2013

Ke knížce jsem se dostala vlastně náhodou - ze všech stran jsem o ní slýchala, až jednou i táta zmínil, že by si jí rád přečetl. V knihovně se na ní stojí nehezky dlouhá fronta, takže nezbylo, než rozšířit řady vlastních knih (které už jaksi nemáme kam dávat).
Kniha se mi četla velice dobře už od samého začátku. Děj je dosazen do českého prostředí, takže jsem ani neměla, pro mě již tradiční, potíže se zapamatováním jmen. Spíš naopak. Jednotlivé postavy byly postupem knihy představovány a zároveň byly odkrývány jejich životní osudy, takže hlavní hrdinka Dora, na tom vlastně byla stejně jako já. Bylo to nesmírně napínavé.
Dora, poslední žena z rodu žítkovských bohyní, je poněkud zvláštní. Její život je protkaný tolika hrůznými a bolestnými událostmi, že by asi bylo divné, kdyby tomu tak nebylo. Přišla o matku, násilím jí odvedli od její tety, léta přežívala v nepřátelském prostředí daleko od svého postiženého bratra… ale nakonec se dokázala postavit k osudu čelem a našla svoje místo v rodu bohyní. Pro mě osobně byla Dora ztělesněním síly ducha a lidské zatvrzelosti. Navíc se v ní, stejně jako ve mně, svářela duše vědce a věřícího. Ona sama viděla, co bohyně dokážou, ale zdráhala se věřit všemu. V mnohém jsem s ní musela souhlasit. Léčit pomocí bylinek a napravovat zlomené kosti je jedna věc, ale ovládat počasí? Mají bohyně takovou moc, aby proklely celý rod? Závěr knihy, který je mimochodem poněkud otevřený, naznačuje, že nejspíš ano.
Kniha je velice napínavým vyprávěním, které ukazuje, že tradice a po léta předávané zkušenosti někdy dokážou mnohé, nicméně mohou být také výborným podhoubím pro nenávist a zášť. Chvílemi jsem měla husí kůži z toho, jak hrozně se mohou lidé chovat ke svým blízkým a k vlastní rodině.
Kniha je psána velmi poutavým stylem, který mi sice z počátku připadal poněkud zvláštní (přišlo mi podivné, jak autorka zaznamenává přímou řeč), ale rychle jsem si na něj zvykla. Text je také doplněný o výstřižky z novin a dokumenty gestapa či STB, což hodnotím rozhodně kladně. Knihu to ozvláštňuje a člověk se mnohem víc dokáže vžít do pocitů, jaké hlavní hrdinka prožívá. Žítkovské bohyně určitě stojí za přečtení.

6 08.12.2013

Kniha měla příjemný spád a čtení jsem si opravdu užila. Příběh hlavních hrdinů postupně gradoval a poodkrývaly se jejich životní osudy spolu s tím, jak si k sobě kluci navzájem hledali cestu.
Líbilo se mi zahrnutí temnější témat, která z toho dělají něco víc, než jen další romantickou knihu v řadě, zároveň mě ale trochu zklamalo, jak ploše jsou líčené vedlejší postavy. Chyběla mi hloubka některých vztahů (např. matka-syn) a možná jsem čekala i nějaké větší vyústění těch "temnějších zápletek".
Jinak jsem spokojená, na první knihu je to určitě provedené.

5 18.03.2024

Knihy z řad povinné četby mě překvapují stále více a více. Buďto jsou všechny skvělé, nebo jsem prozatím vybírala tak dobře, že všechny hrůzy tohoto seznamu jsou prozatím skryté. Tuším spíš to druhé. Nicméně nepředbíhejme, kniha ´Jak jsem potkal ryby´ patří mezi ty lepší, hodně se mi líbila.
Byla psaná docela jednoduše, rozuměla jsem každému slovu a skoro všem rybím větám. A to i přesto, že k rybaření nemám pražádný vztah. To byla snad jediná věc, která mě iritovala. Ryby mi jsou blízké asi jako ICQ mojí mámě, občas jsem trochu kolabovala, když jsem si představovala to hodinové sezení a nic nedělání.
Hodně se mi líbilo, jak byla popsaná Křivoklátská kravina. Tu mám taky hodně ráda, kolem Berounky je nádherně, i když tam jezdím jen na kole. Vždy jsem měla hroznou radost, když jsem našla název nějaké vesnice nebo hradu, které znám.
Měla jsem z toho všeho pocit, že kniha byla psaná pro lidi. To se jen tak nevidí, myslím že hodně knížek píší autoři kvůli tomu, aby jednou nezapadlo do hlubin nicoty nebo pro slávu, snad pro peníze. Tohle vyšlo na světlo boží, aby si o sobě mohla přečíst každá hospodská, co kdy u Křivoklátu točila pivo. Hodně se mi to líbilo.
Ota Pavel uměl psát takové ty věty, které člověka chytí za srdce a je z nich potom celý melancholický a bez odmlouvání poslouchá rodiče, protože najednou je všechno vzácné a čas plyne hrozně rychle. Kolikrát jsem se málem rozplakala. Kniha se mi opravdu dost líbila.

5 09.12.2013

Pokud je to vůbec možné, tak je tenhle díl ještě lepší než ten předešlý. Jsem na sebe tak pyšná, že jsem si v knihovně půjčila rovnou oba a mohla tak plynule navázat na ten předešlý! Takhle to mám nejraději, to pak dokážu odpustit i nějaký ten otevřený konec. I když...
Willova a Haltova dbrodružství nabírají grády, je to všechno hrozně napínavé a nutí vás to stále a stále číst. Knihy jsou asi původně určené spíš pro kluky, ale to je věc, se kterou se potýkám i u jiného čtiva. Mě osobně většinou moc nabaví všechny ty bitevní pasáře, ale hrančářův učeň tvoří jasnou výjimku. Ještě nikdy mě tak nenadchl několik kapitol dlouhý popis bitvy!
A opět musím zmínit ten briskní smysl pro humor. Všechny ty nazářky a špičkování, to mě prostě nikdy neomrzí a vypadá to, že pana Flanagana naštěstí také ne. Mám totiž pocit, že se v tom stále víc a víc zlepšuje

5 09.12.2013

Tenhle díl ve velmi radikálně liší od všech předchozích. Will se osamostatňuje od Halta a stává se hraničářem s vlastním lénem, který musí řešit vlastní problémy. Sám, bez pomoci. Je to zvláštní i pro mě, jako čtenáře, ale je to stále stejně dobré. Svým způsobem musíte Willa obdivovat, jak to zvládá s nadhledem a humorem.
Kniha je také o magii a opět se ukazuje, že Will není dokonalý, má strach, bojí se, utíká... ale také to, že to může překonat, dodat si odvahy a nakonec zvítězit. Je to velice motivující. Líbí se mi také, jak příjemně je vykreslený vztah ke zvířatům.
Kniha se mi moc líbila a velice dobře se mi četla. Příběh, stejně jako u minulých dílů, hezky plynul a nikdy nebyl nudný. Stále se něco dělo a svým způsobem to bylo neustále velmi zajímavé. Čaroděj na severu je kniha, kterou si určitě přečtěte. Stojí za to.

5 09.12.2013

Magyk už jsem kdysi před lety jednou četla - bylo to snad ještě někdy na základní škole. Jsem hrdým vlastníkem prvních čtyř dílů, poslední dva jsem si, z nyní naprosto neznámých důvodů, rozhodla nepořídit. Knihy jsem považovala za takové ty "jde to, ale je to pro malé", takže jsem jim valnou část svého středoškolského studia věnovala minimální pozornost. Nyní na mě ale dolehly prázdniny a hlavně to, že jsem si v SVK nestihla vyzvednout Lolitu a Malé ženy, a prostě jsem si Magyk znovu přečetla. A víte co? Byla jsem velice příjemně překvapená!
Kniha kupodivu není pro děti. Vážně nevím, kde jsem k tomu přesvědčení došla, možná za to mohou barevné ilustrace nebo ten třpytivý obal, nicméně celé roky jsem žila v domnění, že Septimus Heap mě už prostě nemůže oslovit. Omyl. Do knihy jsem se velice rychle začetla a zjistila, že jako mladší jsem jí jaksi nedocenila. Na konci první kapitoly jsem např. pochopila, proč se sedmý syn sedmého syna jmenuje právě Septimus, což je věc, která mi před lety naprosto unikla.
Hodně mě bavily všechny ty záhady, které kolem každého z dětí nastaly. Zamotané životní příběhy byly postupně odhalovány, a přestože jsem mnohdy tušila, jak to vlastně celé dopadne (koneckonců, kdysi už jsme to četla), nikterak mi to neubíralo na čtenářském prožitku. Vyžívala jsem se v tom, jak se chlapec číslo 412 mění a stává se tím, kým opravdu je - přiznávám, že jsme si ho rychle oblíbila. Prošel velikým vývojem, a přestože to z počátku vypadalo, že je ten nejméně důležitý, ukázalo se nakonec, že opak je pravdou. Paní Sageová to navíc popsala naprosto výjimečným způsobem - chlapci je v průběhu knihu věnován stále víc a víc času, takže to nakonec nevypadá vůbec nepatřičně, když se ukáže, čí syn vlastně je.
Zkrátka a dobře - kniha se mi četla opravdu výborně, je plná vtipných situací i napínavých akcí a hlavní hrdinové jsou opravdu sympatičtí. Děj hezky odsýpá a stále se něco děje a vše je prosycené příjemnou vůní magie a tajemna. Kniha má navíc uzavřený děj, přestože série má ještě dalších pět pokračování, což já osobně považuji za velké plus.
Příběhy Septimuse Heapa rozhodně stojí za přečtení.
90%

5 08.12.2013

O knize jsem slýchala už na základní škole, nicméně tehdy mi tohle téma nic neříkalo. Na střední jsem tak na ni zapomněla a nepřipadala si nikterak ochuzená. Znovu mi padla do oka až ve chvíli, kdy jsem se učila k maturitě - jedna z otázek na dětskou literaturu totiž pojednávala i o zakladatelích sci-fi a fantasy literatury. Je tedy nasnadě, že jsem nutně musela zakopnout o pana Bradburyho a s tím i o 451 stupňů Fahrenheita.
Kniha je svým rozsahem velmi krátká, jen několik desítek stran. Skoro bych řekla, že je to povídka, protože nás seznamuje jen s několika postavami a to v průběhu velmi krátké doby.
Dějem nás provází hlavní hrdina, požárník Guy Montag. Jeho postava není moc vykreslená, nevíme, jak vypadá ani kolik je mu let. Ani o jeho povaze toho moc napsáno není. Víme o něm jen to, že pálí knihy, a to tak dlouho, až mu to začne připadat divné a několik jich ukradne, aby si je mohl přečíst.
Guy mi sice byl sympatický, ale na druhou stranu mu trochu vadilo, že jsem o něm skoro nic nevěděla. O něm, ani o jiných postavách. Sledovala jsem příběh, který mi vyprávěli téměř bezejmenní hrdinové. Příběh, který vlastně ani neměl nikterak složitý děj. Myslím, že 451 stupňů Fahrenheita je spíš kniha, nad kterou se člověk pozastaví a zamyslí. Je to něco, co vás donutí přemýšlet o svém chování k ostatním lidem a o způsobu, jakým své okolí vnímáte.
Kniha se mi četla dobře, neměla jsem problémy s překladem ani s žádnými cizími slovy (všechny termíny měli svoji vysvětlivku pod čarou). Ostatním bych jí určitě doporučila, protože je to velmi zvláštní příběh, který člověka svým způsobem přinutí věnovat knihám a čtení trochu víc času.
80%

5 08.12.2013

Po celou dobu četby jsem z knihy měla hodně rozporuplné pocity, protože kniha rozhodně nepopisuje nic nádherného. Po přečtení první kapitoly, ve které hned umírá jeden z vedlejších hrdinů jsem byla odhodlaná knihu odložit. Vrátila jsem se k ní jen proto, že jsem tak trochu strašpytel a netroufla jsem si psát referát o něčem, co jsem nečetla.
Asi v polovině knihy mi došlo, že hlavní hrdina Pavel a celá jeho banda jsou Němci! Ale bylo pozdě, já už jsem je milovala a nemohla jsem jen tak přestat. Dokonce si myslím, že i kdybych si to uvědomila už na začátku, nebylo by mi pomoci. Prostě jsem jim musela fandit, bez ohledu na to, za koho bojují. Vždyť oni za to přece nemůžou! Bohužel jsem tak trochu tušila, jak to celé dopadne. Němci válku prohráli, tak jak asi?
Kniha je až neuvěřitelně čtivá a není ani nijak dlouhá. Je sice smutná a trochu ubíjející, ale i přesto se čte jedním dechem. Určitě doporučuji!

4 09.12.2013

Tyhle knihy mě vážně baví. Jako vždycky skláním velikou poklonu za všechny vtipné situace, počínaje Haltem na lodi (ten nikdy nezklame, to už je tradiční) až k Nihon-Džinským přezdívkám. Opravdu od srdce jsem se zasmála pokaždé, když se někdo z Araulenců zeptal: "A co ta moje přezdívka znamená?" a přišla vždy stejná odpověď: "Je to projev veliké úcty." No, a pak vyjde najevo, že to znamená motýl, že? Mám tenhle styl humoru moc ráda.
Také bych asi měla zmínit ony bojové scény, kterých je v knize požehnaně. Ne, že bych si dokázala všechny představit tak, jak bylo zamýšleno, ale snažím se. Stejně tak to bylo s mojí představou Vlčího Willa. Mám sice lodě ráda, ale moc nechápu, jak přesně to autor myslel s těmi plachtami. Moje představivost v těhle ohledech dost zakrněla, tohle je spíš pro kluky.

4 09.12.2013

Ke knize jsem z počátku přistupovala s nedůvěrou - koneckonců, nějaký čas jsem byla zvyklá na hlavního hrdinu s lukem, pláštěnkou a hraničářským dobovým listem. Jistě, Skandijci byli odjakživa neuvěřitelní sympaťáci, ale já jsem se prostě nedokázala ubránit myšlenkám typu: "Co asi dělá Will?" A moc mi nepomáhal ani fakt, že hlavní hrdina se jmenuje Hal. Komu dalšímu to ještě připomíná jméno Willova učitele, Halta?
Když jsem po nějakých 100 stranách překonala počáteční odpor, kniha mě dostala. Ostatně jako vždy. Je to stále ten stejný Flanagan. A ten, jak se domnívám, se od vydání prví knihy velice výrazně zlepšil. Ve skutečnosti mi ani nepřijde, že knihy jsou tak úplně pro děti. Protože ať už mají jakoukoliv náplň, jsou přímo bravurně a velmi poutavě napsané.
Hlavní hrdina, Hal, mi přišel jako veliký sympaťák. Místy jsem měla pocit, že je až podezřele dobrý, ale vždy mě to přešlo, protože on a jeho bratrstvo ne vždy vyhráli, často byli poslední a ukázalo se, že to prostě nejsou ti podivní lidé typu Roran (Sága dračích jezdů), kteří bez výcviku, bez přípravy a bez učení umějí všechno a přemohou soupeře o několik tříd lepšího. Tihle kluci byli takový obyčejní, ze života.
Jediné co mě na knize naštvalo, byl, u Flanagana docela klasický, otevřený konec. Dvě kapitoly před koncem bylo všechno hezky urovnané a najednou BUM a všechno je otevřené, nic není jasné a já jsem nucená hledat, kdy vyjde další díl. Sakra!

4 09.12.2013

Pokud jde o mě, musím přiznat, že kniha se mi opravdu líbila. Silně mě nadchnul jazyk, jakým je dílo sepsáno. Naprostá ironie - kombinace spisované, skoro až knižní češtiny spolu s hovorovými výrazy. A do toho takové to prosté klučičí uvažování. Vím, že je to asi kniha pro trochu mladší děti, ale mě se vážně líbila.
Je sice pravda, že děj ani nemusel být rozložen na kopu takových těch "jednotlivých povídek", mám pocit, že to bylo spíš ke škodě. Na druhou stranu musím přiznat, že jde-li o námět, bavila jsem se. Občas se sice vyskytla, taková ta mírně hluchá místa, kdy se nic nedělo, ale nestávalo se to často. Vynahradily to jiné, vtipné scény. Myslím, že moje oblíbená je ta, kdy si Pepek Zilvar z chudobince měl brát indickou princeznu. On byl Pepek celkově docela fajn postava. Kromě Péti moje asi nejmilejší.
Samosebou, šlo opět o jednu z knih k maturitě, ale nelituji, že jsem si jí vybrala. Četla se skoro sama, jazyk mě opravdu hodně bavil, nebyla nějak moc tlustá ani myšlenkově náročná. A když vezmu v potaz, že Poláček ji psal v době, kdy čekal na transport do koncentračního tábora, tak snad není co vytknout.

4 09.12.2013

Přiznávám, že se opět jedná o úlovek z řad povinné četby - nicméně zároveň také o první knihu, kterou jsem přečetla ve své nové čtečce (ze které jsem mimochodem dost nadšená). Z počátku jsem měla trochu strach, že na takovou knihu už jsem moc stará, ale ukázalo se, že moje domněnky jsou mylné. Výborně jsem se totiž bavila.
Tom Sawyer mi svým stylem docela připomněl Poláčkovu knihu Bylo nás pět. Mezi Péťou a Tomem je totiž minimální rozdíl. A to ani nezmiňuji Huckleberryho Finna a Pepka Zilvara z chudobince. Zkrátka a dobře, užila jsem si další parádní jízdu na vlnách dětství, naivních představ a otravných "dospěláckých" póz.
Abych se přiznala, děj příběhu mi nebyl tak docela neznámí, koneckonců, knihu jsme probírali už na základní škole. Nebyla jsem tudíž překvapená, napnutá ani znepokojená, což mi však nikterak neubralo na mém čtenářském zážitku. Spíš naopak - bavila jsem se.
Tenhle klučičí svět je mi hodně blízký a myslím, že nejen mě. Každý snad někdy vykopával poklad a cvrnkal kuličky (nebo alespoň každý na vesnici). A ten naivní dětský pohled na svět mě hodně bavil, dost často jsem se od srdce zasmála a než jsem se nadála, hlásila mi čtečka, že další stranu už kniha nemá

4 09.12.2013

Na prvních několika stránkách se příběh rozvíjí a pozvolna přitom do sebe čtenáře vtahuje. Uvedení do děje je však rychlejší, než bývá zvykem a než se nadějete, budete sedět v rychle se rozjíždějícím vlaku (ne-li přímo v TŽV). Dokonale mě to zaskočilo, nevzpomínám si, kdy naposledy mě kniha tak rychle pohltila.

Příběh je velmi čtivý a napínavý, doslova jsem se od něj nemohla odtrhnout. Myslím, že hodně tomu dopomohlo i celkové rozvržení příběhu. Ten je protnut několika zásadními zvraty, které čtenáře nutí přemýšlet o tom, co se přihodí na následujících řádcích. Téma, které se zdá poměrně okoukané, je pojato velmi neobvyklým způsobem, což z knihy činí strhující zážitek.

Christine, hlavní hrdinka příběhu, postupně odhaluje, jaký život vlastně žila. Z počátku se zdá, že jí všechno změnila smutná náhoda, ale jak příběh postupně graduje, zjišťuje ona i čtenáři, že všechno je vlastně úplně jinak - a proto ji nejde nemilovat. Nemůže si neoblíbit hlavní hrdinku, které prožívá tolik bolesti, strachu a smutku. Myslím, že jí prostě musíte fandit.

Přestože kniha patří mezi ty nejzdařilejší, jaké jsem v posledních době četla, musím jí i něco vytknout. Z některých pasáží na mě totiž doslova zíral fakt, že jejím autorem je muž - zejména tehdy, když Christine přemýšlela o intimnostech nebo se snažila se vyrovnat se svými city. Čas od času mě zarazilo vědomí toho, že takhle by na situaci hleděl muž, ne žena.
Jinak však byla kniha naprosto úžasným zážitkem, který mi připomněl, proč tak ráda čtu.

3 13.06.2016