tez80 komentáře u knih
Krátké texty vhodné pro začínající čtenáře nebo malé posluchače kolem tří let. Lobelovy knihy jsem objevila až v dospělosti a mám je moc ráda já i mé děti. V téhle mě zaujaly příběhy o mracích, o malém a velkém myšákovi a nadšená jsem z povídky Myšák a vítr (dala jsem jí číst třináctileté dceři, která v dětství milovala Pana Sovu, a ona se u toho spokojeně a šťastně pochechtávala).
Tahle kniha na mě zapůsobila v první nebo druhé třídě, kdy nám z ní četli. To, jak se kluci kvůli myši naučili číst a kytka krokus mi utkvělo. S knížkou jsem se setkala znovu až v dospělosti a pořád ji považuji za působivou, zajímavou a zábavnou. Vyzkoušela jsem ji na všech svých dětech - funguje to! Teď ji čtu čerstvému prvňáčkovi a čerstvý středoškolák i terciánka poslouchají také, tajně za dveřmi.
(SPOILER) Ela jde spát a Eda jde spát - jedno dílo prodané dvakrát. To není příliš sympatické -ani od autora ani od ilustrátorky. Identický text, pouze drobné odlišnosti s ohledem na pohlaví. Obrázky totožné, jen s jinou postavou a občas změnou barvy (ručník, pyžamo, tričko na sušáku - ale to se trochu nepovadlo, na druhém koupelnovém obrázku u Edy je místo modrého trička růžové).
(SPOILER) Ela jde spát a Eda jde spát - jedno dílo prodané dvakrát. To není příliš sympatické -ani od autora ani od ilustrátorky. Identický text, pouze drobné odlišnosti s ohledem na pohlaví. Obrázky totožné, jen s jinou postavou a občas změnou barvy (ručník, pyžamo, tričko na sušáku - ale to se trochu nepovadlo, na druhém koupelnovém obrázku u Edy je místo modrého trička růžové).
Myslím, že tato kniha je zapomenutá a nedoceněná. Je to skvělý průvodce historií loutkového divadla a typologií loutek se spoustou inspirativních nápadů, jak si zahrát na divadlo. Nejen pro děti. Měla jsem tuto knížku v dětství moc ráda a později jsem ji používala na střední pedagogické škole i v ZUŠ jako zdroj a pomůcku při výuce.
První kniha, kterou jsem uměla "číst". ("Předčítala" jsem mladší sestře a všem okolo a mohly mi být tak tři-čtyři.) Těch rýmů jsem se nikdy už nezbavila, při různých příležitostech se mi vybavovaly, i s obrázky.
Četla jsem si ji svým dětem asi už od roka. Ta knížka je ideální pro rozvoj řeči a poznávání světa kolem (no, to asi pro městské děti ne tolik, ale ty moje vyrůstají na vsi).
POZOR, kniha obsahuje též "upozornění pro čtenáře a uživatele této knihy" - bez souhlasu nakladatele nesmí být žádná část této knihy šířena. To se patrně vztahuje i na inscenování.
Toničku a piráta Jedno oko si přinesl pětiletý syn z knihovny. Během čtyř večerů jsme ji přečetli. Já jsem nadšená, on začal v předposlední kapitole plakat. Nad stárnutím, smrtelností, pomíjivostí - nad tím, že i další pirát Jendo oko jednou zestárne a umře a tak pořád dokola. Uvědomila jsem si, že i toto téma v knize je - pomíjivost, smrt, koloběh života. A že je dál o čem přemýšlet a povídat si.
Knihu jsem vzala do ruky kvůli jménu překladatelky. Paní Šťovíčková Heroldová je úchvatná osobnost. Stejně tak autorka knihy. Nabízí pohled na problémy muslimských žen zevnitř a v poklidu. Bez velkých srdceryvných dramat, která již tolik let "frčí".
Ideální letní čtení pro začínající čtenáře, dokonce s pracovním sešitem. Kniha i pracovní listy by mohly být skvělým materiálem pro výuku čtení a prvouky na konci první nebo začátku druhé třídy (případně úkol na letní prázdniny?).
Osobně vidím ale problém v přílišné jednoduchosti a v zahazování zajímavých motivů, které by mohyl být vzaty do hry a rozvedeny. Největší škoda je, že klobouková víla je vílou, která se stará o vzpomínky a navíc bydlí u dědečka na půdě plné starých krámů. Připadá mi to jako naprosto zahozená příležitost. Je to jen konstatováno a dál se řeší pořád jen ztracený klobouk, který nemá žádnou jinou funkci, než že v něm víla spí.
Knihu máme asi tři nebo čtyři roky a neustále se k ní vracíme. Bavili jsme se nad ní dospělí i děti. Předčítala jsem ji i asi tříletému a i on se velmi bavil (asi v tom nacházel mnoho známého vzhledem k tomu, že má dva starší sourozence). Máme dokonce v rodině různé zažité "hlášky".
Knihu jsme dostali darem od kamarádky z Bratislavy. Čtyřletý syn je nadšen a stále se k ní vracíme. Místy nám Špinuška splývá s Pipi Dlouhou punčochou. jako by ty dvě byly sestřenice... Slovenština (tedy moje ne-příliš povedené předčítání) mu problémy nedělá, jen se občas zeptá na nějaké slovo.
Marketu Lazarovou mi dal táta do ruky, když jsem byla asi v sedmé třídě. Netuším, proč. Jen mi řekl, že tohle bych si měla přečíst. Nedala jsem to a zamotala se v první kapitole. Přesto mě ta kniha hrozně lákala, chtěla jsem vědět, o čem to je. Přečtla jsme ji asi o rok-dva později a byla to láska na zbytek života. A když jsem pak cca v 17ti viděla Vláčilův film.... Jednou za čas si ji přečtu a propadám se do ní.
Bylo mi asi třináct nebo čtrnáct, když mi tuhle knihu doporučil můj táta - jelikož jsem biblické příběhy dobře znala, moc jsem se tehdy bavila. Dokonce jsme sama v tomto duchu tehdy napsala příběh o Panně Marii a archandělu Gabrielovi - dodnes je ten vytržený list z nějakého sešitu založený v té knize doma na polici...
Četla jsem asi před šesti lety s dětmi (5 a 6 let), dnes čtu se čtyřletým - úžasné dobrodružství pro všechny! (i když máme bazarovou nekompletní verzi - jedna mapa je 2x, obsah jedné obálky zcela chybí, všechno česky, jen hlavní mapa slovensky)
Na první pohled je kniha velice brněnská - o to tu také šlo, o listopadové události v Brně. Příběh je ale univerzální a zcela vystihuje atmosféru konce 80. let v jakémkoli jiném městě v ČSSR. Dětskému čtenáři naprosto přehledně, a na pozadí zajímavého příběhu, zprostředkovává veškeré důležité informace o historických událostech i běžném životě lidí v té době. I dopad totalitního režimu na vztahy v rodině tu je.
Nostalgická procházka Brnem je tu jakousi nadstavbou - dárkem pro každého, koho toto město vzalo za srdce.
Kniha nabízí takřka ucelený pohled na menstruaci a rozhodně může být inspirativní nejen pro matku dospívající dcery, ale pro ženu vůbec. Jde o přínosný počin, který podává v podstatě ucelený obraz problematiky vnímání menstruace. Nedostatky vnímám v místech, které se snaží být praktickým návodem pomoci při menstruačních problémech (což je dáno tím, že autorka radí na základě svých zkušeností a prostředí, že kterého pochází a ono je to co žena - to rada) - postrádám zcela bylinkové čaje (kontryhel je přece základ!), vystudovaného lékaře v oboru nutriční a environmentální medicíny nebo odborníka v oblasti naturopatie u nás příliš snadno nenajdete. Tato nesrovnalost je samozřejmě dána tím, že autorka je Australanka - myslím, že by bývalo bylo velmi přínosné české vydání doplnit o středoevropské babské rady.
Třebaže si jsme vědoma škodlivosti moderních výdobytků naší civilizace na organismus, rady typu: " nebydlete ani nepracujte v blízkosti frekventovaných silnic" nebo "nespěte v blízkosti vysílačů, elektrického vedení ani pojistkové skříně" či "minimalizujte zbytečné neionizační záření z počítačů" mi připadají přitažené za vlasy (navíc v našem malém vnitrozemním státečku zcela nerealizovatelné, tudíž zde vidím opět prostor pro vydavatele k nějaké místní aktualizaci).
Četba knihy je rozhodně obohacující i přes tyto výhrady. Pro hovory s dospívající dcerou mi je velmi užitečná. Mnoho věcí člověk cítí a vnímá aniž by si je potřeboval převádět do slov a pouček. Kniha mi v tom formulování velmi pomohla.
Přečteno asi desetkrát. Neustále dokolečka. Donesla jsem postupně asi pět různých "LuckyLuků" z knihovny - tento díl ale vzbuzuje u syna (4 a půl) neutuchající nadšení. Musíme si hrát na Daltnovy, musím si pamatovat, jak se který z bratrů jmenuje, stohy papírů jsou pokreslené kníratýma hlavonožcema s kloboukama a pistolema. A všechno to začalo animovaným filmem ze 70. let...
Povídky jsem četla na střední škole a nesmírně jsem se jimi bavila - dodnes mám v hlavě tu o malovodním komplexu a tu o tom, jak z babičky udělat motýla. Autor má svou poetiku do která asi nemusí sednout každému. Promítá se v ní to, že je výtvarník (a asi i to Brno - já byla na střední právě v Brně).
Přiznávám se, že jsem nebyla schopná přečíst Labyrint, dokud jsem nenarazila na jazykovou úpravu Tomáše Makovičky z roku 2013. Knihu jsem vlastně nečetla, ale studovala, abych našla způsob, jak Komenského přiblížit dnešním dětem. Fascinuje mě, jak je tento obraz společnosti stále aktuální. (Když měl Komenský z nepravostí a špatností v 17. století takový pocit, co by asi psal dnes?). A cesta co s tím, kterou nabízí Komenský je také geniální - navrátit se, odkud jsme vyšli, do domu svého srdce, tam se zavřít a rozhlédnout se. Zjistit, co je v mém srdci - kdo vlastně jsem, poznat sebe sama. Komenský, jakožto hluboce věřící člověk zde nalézá Boha a ten mu pomůže nejdříve zlepšit sebe samého a takto dobrý pak může opět vyjít ven a zlepšovat společnost svým vlastním dobrým chováním a příkladem. To je geniální psychoterapie, ne? Každý najdeme ve svém srdci něco trochu jiného, ale každý v něm můžeme najít pomoc (i když ji třeba nepojmenujeme "Bůh").