tatjana1737 komentáře u knih

(SPOILER) CITÁT: „Mám život ráda, ačkoli se jedná o smrtící záležitost.“

Ačkoli se ve Znamení ledu objeví postavy hrající hlavní role ve Znamení slunce, příběh se věnuje někomu jinému a do série ho řadí zasazení do téhož světa a téže doby. Pokračování je taky výrazně kratší. Zato se čtenář podívá do Ereboru a nahlédne do Sluneční říše a jejích intrik. V ději se opět objeví milostný trojúhelník a zde mi to nedá, abych si nepovzdychla, že i když tu konkurent taky stojí za hřích, je jasné, s kým hrdinka skončí, protože Aradovi prostě konkurovat nemůže. (Oceňuji ovšem, že na rozdíl od červené knihovny, kterou čítávám, zde si konkurence v podobě knížete Hevlina aspoň vrzne.)

Opět musím ocenit nejen autorkou vytvořený svět (sakryš, kde je ta mapa??!), ale i slovní humor a jiskření mezi postavami. Byť zpětně Chicu nemohu pořádně hodnotit. Sama sebe představuje jako že není žádné ořezávátko, očima ostatních postav je líčena její krása, ale osobnost a charakter i její schopnosti zůstaly trochu ve zkratce. Takto působí jako lehkovážná lamačka srdcí a abych ji s klidným svědomím mohla řadit mezi silné ženské literární postavy, zasloužila by si více prostoru. Ostatně i Arad byl poněkud šablonovitý a celou tu rodovou kletbu jsem nepochopila.

Více méně souhlasím s výtkami prvního komentáře - důsledné dodržování slibu o nepoužívání magie tam, kde by se kouzlení více než šiklo (kupříkladu přihlížení vyvraždění vlastní družiny správcem) nebo potvrzování informace, že král zemřel, přestože byl naživu. Zrovna tady jsem byla skutečně na vážkách, zda by spisovatelka skutečně zabila hlavního hrdinu a evidentně svého miláčka. Pokud by to provedla, vzala by mi vítr z plachet. Prokletí rodu Sokola by bylo dovršeno a zakončeno, Chica by skončila s Hevlinem a… třeba mohla zjistit, že je v očekávání a rod Sokola nevymřel. Škoda, že zrovna toto nebylo podrobněji vysvětleno a rozepsáno, aby to nakonec dávalo větší smysl – kromě toho, že spolu s hrdinkou je v napětí a zmatku udržován i čtenář. (např. všichni budeme svorně tvrdit, že král zemřel, ale až dorazí anáronské poselstvo, Arad vstoupí na scénu, a to bude pořádné WOW pro všechny.)

I když se mi první díl líbil víc, za mě to špatné nebylo, jen si myslím, že to klidně mohlo být rozepsáno na více stránek a do hloubky :-).

7 22.04.2024

(SPOILER) CITÁT: Na počátku všeho bylo slovo. Muselo být rozhodně úderné, když stálo na počátku všeho. Možná jich bylo víc, těch slov. (…) Bůh pravil: „Rotace vektoru intenzity magnetického pole je rovna hustotě vodivého proudu a hustotě posuvného proudu. Rotace vektoru intenzity elektrického pole je rovna záporně vzadé derivaci magnetické indukce. Divergence vektoru elektrické indukce je rovna objemové hustotě volného náboj. Divergence vektoru magnetické indukce je rovna nule.“
A bylo světlo.

Předně musím říct, že nemám ráda e-knihy. Věřím, že mají své klady, a ano, vzala je na milost v době covidu, kdy byly knihovny zavřené, a byla jsem za ně tehdy ráda, ale stejně je nemám ráda a blbě se mi čtou. Nevím, zda to bylo chybou zobrazení na vychytralém telefonu, ale tahle kniha měla fakt pod i vn ě dělená slova v textu. (Mimochodem: po otevření třetího dílu se mi v aplikaci pod jeho obálkou otevřel díl druhý…) A pak, do e-knih si nemohu vkládat záložky. Což mě zrovna v případě IN docela štve. Její knihy by byly záložek plné. Protože ale jinak než jako e-knihy nevycházejí, nezbývá mi než udělat v jejím případě výjimku.

Pohádky o čarodějích jsem četla a jako k jediným u nich tehdy na DK nesepsala komentář, takže název Rinó mi sice povědomý byl, ale příběh se mi hůře vybavuje a pamatuji si jen útržky. Úvodem tedy musím říct, že ke Znamení slunce by se mi hodil jmenný rejstřík postav, protože autorka čtenáře hodí do vody a plav. Mapa by tedy taky vůbec nebyla špatná… Zejména poté, co se na scéně objevila i Sluneční říše, jsem si nebyla jistá, kde je na mapě nahoře a dole, co je vlevo a co vpravo.

Na to, že je Znamení slunce prvotinou (a sama autorka se v doslovu doznává k chybám – ovšem chytře, aniž by je jmenovala), je prvotinou mrtě zdařilou. Když mě něco zaujme a baví, jsem velmi shovívavá i vůči chybám v textu, zde mě do očí praštily jen dvě. Kdybych měla šťourat, k postavám mi nesedělo občasné vnitřní zvolání typu Juchů, nebo obraty typu rozbíhajících se systémů (užito ve smyslu, kdy se hrdin(k)a z něčeho vzpamatovává) ve světě, který svými zákonitostmi připomíná středověk. Z nelogičností, k nimž se Ivana přiznává, bych vytkla jen to, že princezny z Ur mohly mít jen dcery, přitom Cetare měla i dva syny. Osudy některých postav skončily neuzavřené (Martan Melis), ale co já vím, třeba se k nim ještě dostaneme? (Protože jsem v mezičase přečetla druhý díl, myslím, že spíše ne.) Jinak jsem dostala všechno, co mám ráda: originální fantasy svět, sympatické postavy, jiskření mezi mužskou a ženskou stránkou, vtipné dialogy, zvraty a překvapení i epické putování.

A jo, uznávám, tohle JE lepší než Naslouchač ;-).

7 22.04.2024

(SPOILER) Liane Moriarty i mne patří k sázkám na jistotu, a i když s výjimkou Alice nemám potřebu její knihy vlastnit, kdykoli vyjde něco nového, přečtu si to ráda. Jablka, která se ke mně z knihovny dostala až nyní, nebyla špatná, rozhodně bych je hodnotila jako lepší než předchozí knížku, ale tak nějak to nebylo ono… Liane volí svůj osvědčený model vyprávění, kdy na začátku nastíní zápletku, a pak se k rozuzlení střídavě pohybuje vyprávěním v přítomnosti a z minulosti, přičemž střídá pohledy různých postav a hraje si se čtenářem, který na základě nových úhlů pohledu a nových informací naprosto organicky mění názor na to, co se tedy vlastně stalo.

Kniha se opět odehrává v Austrálii, kterou sice vůbec neznám, ale autorka mi ji dokáže moc hezky přiblížit, a stejně jako jiné autorčiny tituly byla zaplněna postavami, které pokud sympatie nevzbuzují hned na začátku, jistě si čtenáře získají něčím v průběhu děje. Nejvíc jsem se asi dokázala ztotožnit s Joy, i když nemám odrostlé děti a prázdné hnízdo, možná pro některé popisované aspekty partnerského soužití. (Parafrázuji: Možná jde v manželství právě o tohle, nenechat se vytočit.) Děti mi postupně přirostly k srdci všechny a moc se mi líbilo nenápadné upozorňování na to, jak různí lidé vnímají jednu situaci různě, uchovají si na ni svoje vzpomínky, které jsou pro ně pravdivé, ale kdyby měli možnost nahlédnout do hlavy ostatním aktérům (kteroužto možnost Liane dala svým čtenářům), možná by se divili a přehodnotili své příkré soudy. Amyino oslovování Simona celým jménem bylo rozkošné a jsem si jistá, že reálný Simon Barrington si musel při čtení užívat každé písmenko.

Savannah byla… divná. Nebo pokud ne divná, tak minimálně zvláštní. Moriarty jejím prostřednictvím ukázala na kupu témat, které člověka zasáhnou, obzvlášť proto, že sám kolikrát nevidí věci, které vidět jsou, a kdyby je uviděl, možná by všechno bylo jinak. Přiznávám se, že Savannah mi k srdci jako jediná zcela nepřirostla a v knize na mě působila trochu uměle, jako jakýsi Deus ex Machina, který zamíchá s kartami, otřese světem všech Delaneyových, a pak se vytratí. Moc se mi ale líbily dílčí nenápadné narážky a střípky ukryté v průběhu celé knihy, které se pak složily do celistvého obrázku a najednou dostaly smysl. (I když tedy s tím klíčkem to bylo dost drsné.) V tomhle autorku upřímně obdivuji a říkám si, jak dlouho tyhle detaily promýšlela, zda si psala nějaké poznámky, a jak umně všechno do knihy zakomponovala, že to působilo nenásilně, ale nic nebylo navíc. Vše (tedy téměř vše), co bylo v příběhu jen okrajově nakousnuto, Liane vysvětlila a zakončila, a to včetně nebohé Polly a její žehličky.

Samotný Stan na mě působil spíše odtažitě a nepříliš sympaticky, ale když se ke konci vysvětlilo jeho chování (včetně toho, proč doopravdy nikdy nemluvil o svém otci), vzbuzoval ve mně soucit, hluboké porozumění a musela jsem obdivovat jeho sebekázeň. Škoda, že když o některých věcech nemluvíme a sami předstíráme, že nejsou, budujeme neporozumění a vytváříme problémy tam, kde by vůbec být nemusely.

Souhlasím s výtkou, že covidový konec v Jablcích být nemusel.

V knize je ukryto mnoho životních pravd a mouder, jen asi záleží na tom, v jaké fázi ji čtenář čte a co vše v sobě zachytí a co s ním rezonuje. Což je další věc, kterou musím na Liane vyzdvihnout, tohle ona skutečně umí. Když jsem u toho, po dočtení se mi o postavách z knihy zdálo a nad mnoha motivy jsem ještě přemýšlela, takže i když hned zkraje píšu, že to nebylo úplně ono, tak to vůbec nebylo špatné čtení a dost toho ve mně zůstalo, nad čím ještě budu uvažovat.

11 16.04.2024

(SPOILER) Promiň Elle, ale vážně jsem se musela nutit to dočíst. U tohohle žánru se mi líbí, když k sobě dva hledají cestu a cesta sama je cíl, když napětí graduje a slovní přestřelky ho správně okoření. Zde jsem bohužel z Genevieve a Evana nic podobného necítila a i když po sobě prahli a jistě bylo moc fajn, když mu to udělala rukou na pláži nebo jí on líčil prasárničky, co s ní chce dělat, nějak to nemělo náboj. Autorka v poděkování píše o tom, že příběh je o vykoupení, odpuštění, druhých šancích a o tom, že je občas těžké setřást okovy minulosti a udělat ze sebe lepšího, zdravějšího člověka. Asi jsem nevyrůstala na americkém maloměstě nebo jsem nebyla dost potížistka, ale celé téma mi přišlo povrchně uchopené. Ti dva se v něčem pořád plácali, ale jako potížista na mě nepůsobil ani jeden. I konflikt na konci ve smyslu "co jsem to zavinil, musím se s ní rozejít, abych ji uchránil sám před sebou" byl násilný, o čemž svědčilo i to, jak rychle si to hrdinové vyříkali. Suma sumárum, od Elle Kennedy jsem čekala víc a její knihy o hokejistech (čti: mladých, krásných, bohatých a v posteli nepřekonatelných) mě bavily víc.

6 16.04.2024

Baltazar má poměrně jednoduchý příběh, přesto se u něj ale čtenář nudit nebude. Souhlasím se superlativy a pochvalami z obou recenzí zde na DK uvedenými, a kdybych měla frfňat, tak leda k tomuto:

- Samotný úvod v Pekle bych si dokázala představit delší, i když chápu, že samotné navázání přátelství démona s duší nebylo tou nosnou dějovou linkou, ale jen předehrou k tomu, aby se Baltazar mohl dostat na zem. Pořád jsem čekala, kdy se ještě se zářivou duší setkáme, a v tomto ohledu mě potěšilo, že hlavní hrdina ani autorka na skladatele nezapomněli. Jen jsem původně čekala, že tam toho bude víc.
- Hlubší propracování zákonitostí Pekla i Nebe. Opět: ono to pro děj samo o sobě vůbec důležité není, ale jsem si jistá, že by to IN uměla vymazlit a čtenář by si chrochtal blahem ;-).
- Zápletka s Matoušem – vím, jaký postoj má autorka vůči vedlejším postavám, ale i tak mi to přišlo dosti surové a pořád jsem čekala v nějakou světlou chvilku.
- Příběh samotný bych se nezdráhala číst svým školou povinným dětem, kniha však obsahuje poměrně otevřené sexuální scény, které ji činí mládeži nepřístupnou. Osobně mi sex v knihách nevadí, ale v tomto případě za mě trochu škoda, Baltazar by mohl mít mnohem širší čtenářskou základnu.
- Kniha reflektuje současnost, je zde např. narážka na Babiše, ale s naší politickou pamětí je otázkou, nakolik tyhle hlášky budou ještě za pár let pro čtenáře pochopitelné.

Někomu by se nemusel pozdávat autorčin slovní humor či některé řečové obraty, ale já ho mám ráda a přiznám se, že i když to někdy bylo too much, stejně mě to bavilo, protože jsem za slovy viděla její pomrkávání (někdy možná i dlouhý nos?) na čtenáře. Baltazar je samozřejmě sympaťák, ostatně spisovatelka se nijak netají svojí slabostí pro temnější stranu síly a zlé chlapce (on ani ten Slávek není zcela typický klaďas), a z nebohého anděla Uriela dělá solidní pako.

Pomalu, neochotně na sebe bral podobu muže proklatě podobného Baltazarovi, až na to, že Uriel byl hnědovlasý a zaručeně tenor, protože se choval jako idiot.

"Ty ve mně opravdu nejsi schopen vidět ani stín dobra."
"Zatím moc ne, ale vykazuješ velký potenciál k nápravě."

I když tenduje i ke klasické, pohádkovější fantasy (Serafína), Ivana - stejně jako u Zpackaného kouzla nebo Nápoje lásky - prokazuje, že knihy odehrávající se v současné Praze jí jdou dobře. Aspoň že v Nápoji byli andělé vykresleni v příznivějším světle, takže mohu polknout svoje přání, že bych si taky ráda někdy přečetla současnou fantastiku, kde andělé nejsou jen duhoví homosexuálové, bezpohlavní suchaři či zarytí byrokrati.

Dva knižní závěry mě pobavily, ale i když jsem dostala závěr, se kterým jsem spokojená, nad hrdinou stále visí Damoklův meč úmluvy s čarodějnicí, který nad tím sluníčkovým happy endem věští tmavé mráčky Nezbývá než si klást otázku, jestli IN zamýšlí nějaké pokračování?

Koho tohle útlé dílko pobavilo a zaujalo, určitě doporučuji mrknout na další autorčiny počiny. Baltazara jsem četla jako e-knihu, ale dokážu si představit alespoň nějaké paperbackové či sešitové vydání knížek. Nejen proto, abych si měla kam dávat záložky k větám a vtípkům, co mě bavily, ale hlavně abych se k němu mohla vracet a hýčkat si je v knihovně vedle dalších fantasy humoristů typu Christophera či Johna Moorea.

8 10.04.2024

(SPOILER) Jako jo, po přečtení některých knih, které o Foglarovi pojednávají, musím přiznat, že Jestřáb touhle knihou sepsal agitku nejen na čtenářské kluby Mladého hlasatele, ale udělal si i reklamu na některé své nápady. Jako dítě jsem to ovšem nevnímala a jako dospělé mi to vlastně ani zvlášť nevadí. Po letech se mi úplně nepozdávala pouze Jindrova postava, což je dáno i jistou zkratkou ve vyprávění: hlavní hrdina se seznámí s partou cizích kluků, hned se s nimi spřátelí, a aniž by je pořádně znal nebo respektoval skupinovou dynamiku, ihned aktivně přichází s vlastními nápady, co a jak by klub měl dělat, stejně jako jak by měla fungovat jemu doteď zcela cizí a neznámá čtvrť, až nakonec "vystrnadí" původního vůdce klubu Vildu. (Jistě, Jindra je lepší než Vilda, nemluví sprostě a je to upřímný kamarád, v reálu by to ale takhle černobílé nebylo a Vilda měl spoustu legitimních důvodů „vetřelce“ nesnášet.) Dříve jsem oceňovala, že Foglar dal prostor i učňovskému školství a nijak nehaněl propadlíky, teprve nyní mě trklo, že Jindra celou dobu nepřestal toužit po svém učitelském snu, zakousl se do učení a nakonec deficit dohnal. (Ba dokonce ho i přísný otec pochválil!) V tom vidím další autorův morální apel na to, aby se jeho čtenáři dobře učili a aby si uvědomili, že vlastní pílí a silnou vůlí to mohou dotáhnout daleko nebo aspoň tam, kam se dostat chtějí.

V kontextu víkendové debaty o úcty dnešních dětí a jejich rodičů k vlastním rodičům, zajímavá byla reflexe vztahu otec – syn. Jindru táta mlátil jako žito a maminka proti tomu neřekla ani popel. Až intervence třídního profesora zabrala, přesto si tatínek prosadil, že kluk půjde ze školy bez ohledu na jeho přání nebo vlohy. Ba dokonce kdyby Jindra sám neodnesl přihlášku na radnici, otec by mu vybral učňovský obor a žádná diskuse.

Tajemnou Řásnovku řadím mezi ty lepší foglarovky a jak je několikrát napsáno v komentářích níže, kniha obsahuje všechno potřebné: drama, kamarádství, škarohlídy v klubu i mimo něj, dobrodružství, která může s trochou štěstí zažít každý, ale i pády a ne zrovna úspěšná klubovní období. (Což opět může působit jako vzpruha pro ty, kterým se zrovna nedaří a jejichž klub se potýká s problémy.) Zajímavé je vykreslení členů klubu, včetně kleptomana Baldy.

Věřím, že pro mnoho dětí kniha představovala výzvu k založení vlastního klubu, ale i inspiraci, co vše zažít a podniknout. (Jen mi nepřijde, že by dnes děti byly tak podnikavé, aby sestavovaly vlastní vozíky – ostatně ani my to už nedělali. Opět zajímavá dobová výpověď.) S výjimkou jistého moralizování (viz výše), které ale leckomu unikne a já sama ho kriticky vidím až nyní, nemám knížce co vytknout. Jen mi chybělo rozuzlení, co se stalo s ukradenými součástkami – kam balík z úkrytu zmizel.

11 02.04.2024

Tak toto bylo důstojné zakončení série, ačkoli z toho, jak to končí, není vůbec patrné, zda se o zakončení skutečně jedná :-). Z hlediska kompozice mi trochu vadilo, že příběh Garretta a Hanny je zařazen na konci, když jimi byla celá série zahájena, ale ono to dává smysl - s i ohledem na název této části a celé knihy.

Kdo patří mezi fandy Elle Kennedy, a komu její hrdinové přirostli k srdci (navzdory všem mým výtkám uvedeným u jednotlivých knížek), toho Odkaz potěší. Je zde vše, co člověk od autorky zná, jen fanoušci by mohli nadávat, že je to moc stručné a krátké a že chtějí víc. Výtku bych měla jedinou, totiž že je to fakt limonáda, ale to je přesně to, co člověk od žánru a autorky čeká, takže vlastně nejde o výtku, ale jen konstatování zjevného :-).

Logan a Grace pobavili, scéna v zapadlém autě kralovala celému příběhu a diskusi o tom, kdo koho sní v případě potřeby, bych rozhodně nepodceňovala. U Allie a Deana jsem se po přečtení jednoho komentáře níže bála, protože je to můj oblíbený pár (mám slabost pro zlobivé chlapce), ale i tady to dobře dopadlo. Sabrina mi ze všech hrdinek byla nejméně sympatická, Tucker naopak působí až nadpozemsky svým stoickým klidem a snahou vyjít partnerce vstříc. Líbilo se mi, že jejich příběh chronologicky navazoval na děj předchozích, a pokud chtěli ti dva nasbírat extra zážitky, aby měli na co vzpomínat, splnilo se jim to vrchovatou měrou. Ten kokos mi přišel trochu moc. Nu a Garrett a Hanna - opravdu si někdo myslel, že to dopadne jinak? :-)

Zajímavé je, že ač jsem jednotlivé díly série četla před nějakým časem a nepovažuju to za výkvět literatury, jednotlivé postavy i jejich osudy jsem si pamatovala poměrně přesně a nepotřebovala si nic osvěžit. Vlastně to vypovídá o tom, že EK svoje kvality má a v rámci žánru to patří k tomu lepšímu (i když mi to pořád přijde hrozně nerealistické - aneb starosti mladých, nechutně bohatých a nadpozemsky krásných). Oceňuji autorčin slovní humor, kterým si mě v této knize získala víc než opisy erotiky (tady už mě nemá moc čím překvapit), a chválím i zdařilý překlad. Úplně nejvíc pro mne v Odkazu byl Alexander, na kterého rozhodně jen tak nezapomenu, a i když byl creepy, kdykoli se objevil na scéně, musela jsem se smát.

10 20.03.2024

(SPOILER) Moje první literární setkání s autorem, kterého znám podle jména nejen přes jeho syna (četla jsem na VŠ), ale i skrze seriál Sňatky z rozumu, který se mi velmi líbil. Zásadní kritiku vyčerpám hned zkraje konstatováním, že vydání z roku 2018 je - jak je již řečeno v jiném komentáři - redakčně velmi odbyté, zejména co do práce s uvozovkami přímé řeči. Přitom kniha je jinak hezky zpracovaná, což byl - spolu se skutečností, že je román uváděn jako historický - důvod, proč jsem ji před nějakou dobou koupila manželovi, skuhrajícímu, že by si nějaký román historický chtěl přečíst, ale neví jaký. Od té doby titul ležel nepovšimnut v knihovně, a když mne počátkem roku chytla čtecí krize, sáhla jsem po něm já. Že nejde o román "seriózní" jsem pochopila poměrně záhy, když autor v textu použil slovního spojení zcela nevhodného pro 16. století. Trochu mě to zamrzelo, ale přistoupila jsem na jeho jazykovou hru a i díky volbě prostředků a obratů, které do Neff vložil, jsem si příběh užila. (S jedinou zásadní výjimkou, a tou byl konec kapitána d'Auberée.) Ta třetí sudička byla vskutku krutá, protože když už se zdálo, že se blýská na lepší časy, přišel úder vedený na Petrovu tvář (a jiné části těla) nečekaně a z netušené strany. Od určitého momentu už si hrdina za své smolné příhody mohl valem sám a, i když jsem ho chápala, s jistou životní zkušeností jsem současně smutně pokyvovala hlavou. Celý děj odehrávající se ve Strambě mi přišel moc, ale chápu, že autor chtěl Petra z Kukaně posunout dál z Itálie a vstříc jiným příhodám. Myslím, že knihu si vychutnají nejen milovníci češtiny, ale i ti, co už v životě mají něco najeto a jejich naivní mladická neústupnost dostala v realitě života trochu nafackováno.

(SPOILER) !!! POZOR SPOILERY !!!

Knihu jsem četla už v době vydání, od kdy je hrdou součástí mé knihovny v těsném sousedství Foglarovy trilogie. Na VŠ jsem půjčovala známému, který řekl, že až na závěrečnou volbu Velkého Vonta (pro něj coby skalního Foglarovce naprosto nepřípustnou) to bylo, jako kdyby četl Foglara. Na podzim jsem ji půjčovala kamarádce, která ihned po přečtení, plna dojmů, měla potřebu shrnout to zásadní. Dovoluji si zkopírovat:

Ahoj, tak jsem knížku zhltla a jsem plná dojmů:
- moc jsem si to užila, neb jsem vůbec netušila, že taková FF existuje, a je zřejmé, že autor má Foglara velmi dobře načteného a dokázal ho vytěžit,
- zápletka, styl vyprávění, výrazové prostředky opravdu velmi připomínají kánon - zezačátku mě ty věty končící vykřičníkem přišly trochu na sílu, ale časem jsem si zvykla,
- oceňuji i sugestivní popisy počasí - miluju!
- co mi chybělo, byla možnost více se identifikovat s nějakou postavou a prožít skrze ni niternější pocity (ve většině knih Foglar s tímto pracuje, přiznám se, hanba mi - u Stínadelské trilogie si nejsem jistá!) Myslela jsem si, že to bude třeba ta Martina, ale o té se dozvídáme žalostně málo. Jako by se autor bál pustit se na tenký led ženské psýchy - je to budoucí Velká Vontka, ale v knížce se sotva mihne.
- co se mi naopak moc líbilo, byly slovní přestřelky mezi Červenáčkem a Rychlonožkou - ty byly vtipnější než v kánonu, bylo jich tam více a jsou silnou stránkou knihy,
- Losna je prostě looser forever, jemu to Velké Vontství prostě není souzeno,
- Tleskač: uvěřitelně zdůvodněný jeho původ, ale že by Tleskač dobrovolně půjčil Ramouzovi ježka, ještě rozšroubovaného, na celých 24 hodin?! NIKDY!!! Celá zápletka s dvěma ježky se mě vlastně trochu osobně dotkla - JEŽEK V KLECI JE JEN JEDEN!!!
- celá aféra kolem těch plánů a "zdůvodňování" původních zápisů v deníku mi přišlo trochu na sílu, i když ten závěr - plány jsou ztraceny, ale nevadí, protože kolo stejně nejspíš nelétalo - se mi vlastně docela líbil,
- sblížení Stínadelských s Druhostraníky v závěru je pěkný nápad (a konečně je důvod věřit, že je série fakt ukončená - už se tam nic zajímavého nestane) ale proč se proboha nekonal na závěr ten závod, kde by se mohl konečně atleticky zaskvět Štětináč?!?
- a jako jak, že na konci Rychlé Šípy DOSPĚLY??? Tady se musel Foglar obracet v hrobě!!!
- Shrnutí: Podařená FF. Miluju, když má někdo takhle načteného Foglara a dokáže smysluplně navázat. (Ostatně, to platí nejen u Foglara! ;-) Děkuji za půjčení, knížku si určitě pořídíme, manžel ji taky nezná!!

Kdykoli na knihu v minulosti přišla řeč, vyzdvihovala jsem Velinského, že ze všech Foglarových pokračovatelů on napsal nejvěrohodnější foglarovku; za mě to byl de facto rovnocenný 4. díl. Co se týče kamarádčiných výroků, v zásadě se se všemi ztotožňuji. Poté, co jsem loni přečetla nejen trilogii, ale i různé další autory zabývající se stínadelskou tématikou, nechala jsem si Poslední tajemství Jana T. na konec. Po přečtení, s časovým odstupem od časů, kdy jsem knihu četla prve, a v porovnání s předlohou, Hrnčířem, Grifinem či Hoganem, stále tvrdím, že je to Foglarovu stylu nejpodobnější, současně mám ale jako dospělý čtenář několik výhrad a výtek k věcem, co jsem dříve tolik nevnímala:

- Jarku Metelku miluju. Pokud jsem Grifinovi vyčítala neustálé omílání Jarkových detektivních schopností a nadužívání slovního spojení "detektiv Jarka", Velinský by si s ním mohl podat ruce. V zásadě je to vždy Jarka Metelka kdo přichází s racionálním vysvětlením, vývody, ke kterým dospěl jako první na základě faktů, ale i s poučováním a "kritikou" ostatních, když si něco nemyslí správně. Já Jarku fakt miluju, ale místy mi byl tou "přechytralostí" trochu protivný :-).
- Jak psala výše kamarádka, o postavě Martiny toho skoro nic nevíme. I Tonča Sedlářová, přestože vlastně také není nijak detailněji vylíčena, působí plnokrevněji než bledá a mlčenlivá Martina, jejíž upřený pohled nemůže nikdo vydržet.
- Coby stoupenec Otakara Losny (a jako hrdá obyvatelka Modrých ulic) nemohu se smířit s tím, že by Ota nakonec zaslouženě nebyl legendárním Velkým Vontem s velkým V. Na konci Tajemství Velkého Vonta se ježek dostane do rukou jemu, který ho už jednou vybojoval, a už by zase měl selhat?
- Mažňák působí jako hlavní antagonista, ale jeho linie vlastně taky není moc propracovaná a na dospěláka působí černobíle, včetně ohavného chování po záchraně z vody.
- Amazonky by si zasloužily rozpracovat, Ransomeho vliv na mě už kdysi působil spíše rušivě, ale ve srovnání s Grifinem jsou mi tyhle holky výrazně sympatičtější.
- Taky nerozumím tomu, proč se atletický závod nakonec nekonal?
- I když křestní jméno v trilogii zmíněno nebylo, Nekola za mě rozhodně nebyl Karel!
- Ale to hlavní: V knize je rozehráno několik dějových linií: zlověstní Netopýři (opravdu by jim RŠ dali deník jen tak a nechtěli ho získat zpátky??), poslední tajemství ježka v kleci, dění ve Stínadlech končící volbou Velkého Vonta. Autor se v průběhu děje zaměřuje tu na jednu linii, tu na druhou, ale ne každé se věnuje spravedlivým dílem. Volba Velkého Vonta v závěru knihy je neskutečně zrychlená, utnutá a ošizená, i když to Velinský zdůvodňuje Losnovým kvapným stěhováním. Každopádně po pozorném čtení trilogie vím, že by to s volbou nebylo tak snadné, jako v knize - vždyť i Vláďa Dratuš Losnu navrhl za svého nástupce a nerozhodoval dav ani většina, ale hezky se sčítaly hlasy od náčelníků ulic. Useknutý závěr téhle linky mě mrzel ze všeho nejvíc, a to jsem už svého času skouskla, že VV se nakonec stala dívka.
- Nu a to usmíření mezi Stínadly a Druhou stranou? Pro mě jako skálopevnou nositelku žlutého špendlíku nemyslitelné!! :-)

Zvažovala jsem, že knihu zařadím ještě do loňské výzvy jako knihu obsahující mapu, protože právě kvůli té mapě na předsádce jsem si ji kdysi vybrala. Bylo to v dobách, kdy cesta z Liberce do Prahy byla daleká, a proto jsme tam moc často nejezdili. Když jsme se ale už do velkoměsta vydali, s bratrem jsme vždy přemlouvali rodiče, abychom se zastavili v knihkupectví U Jednorožce na Staromáku, protože to byl jeden z mála kamenných krámů, kde měli sci-fi a fantasy literaturu, a to dokonce cizojazyčnou. (Doteď přemýšlím, zda jsem neprohloupila, že jsem si nekoupila anglického průvodce kosmickou lodí Enterprise se všemi stavebními plány.) Tam jsem se setkala s Morressym, jako první objevila Zeměplochu (abych si ji nikdy nepřečetla, a pak tenhle jediný díl vyhandlovala s bratrem za nějaký komiks), kupovala zde některé své Star Treky. Aby bylo jasné, ty knihy jsme si s bratrem nepořizovali za své, ale při každé návštěvě jsme dyndali na rodičích, aby nám je koupili oni. A protože i ceny knih byly jinde, každý při návštěvě dostal jednu knihu, a tak jsme museli vybírat hodně pečlivě, abychom pak nelitovali. První A5kové vydání prvního dílu Čaroděje Zeměmoří mě dle ilustrace na obálce nezaujalo, ale ta mapa mě okouzlila, takže si pamatuji, že jsem knihu sice vrátila do police, ale několikrát se k ní vrátila a nakonec volba padla na ni. V těch pravěkých dobách někdy před 30 lety jsem ji pak doma četla výrazně déle, než jakou rychlostí čtu nyní, ale byla to první (a zatím jediná) kniha, kterou jsem po dočtení ihned začala číst znovu, jak se mi líbila. Zpětně nedokážu definovat, čím mě Gedův příběh tak zaujal, v dnešní době plné jiných titulů, kdy se fantastika bere za rovnocennou součást literatury, se může někomu zdát naivní či odbytý, bez epických bitev či magických tvorů. Přesto je to pro mne srdcovka.

Další z knížek, která mne zaujala v Adventním kalendáři Arga. Čteno s předškolačkou, kterou to bavilo hodně. Já už jako dospělák měla svoje výhrady, ale celkově z toho mám dojmy také dobré. Mylně jsem čekala, že kniha bude seriózní popularizací skutečných záludností těla, ne fantazijním vysvětlením různých jevů, kterými nás vlastní tělo občas překvapí. To je moje zásadní výtka, ale dceru to naopak bavilo a po některých kapitolách dokonce vymýšlela vlastní vysvětlení. Mne Mžitka iritovala (valem za to mohl popis samotné hlavní hrdinky a neustálé zdůrazňování Mžitčiny povýšenosti a přechytralosti), dceru bavila a neustále se ptala, jak vypadá, a chtěla si ji nakreslit. Samotné ilustrace a ručně psané části textu jsou silnou stránkou celé knihy, která je vizuálně opravdu pěkná. Jen tedy formát není příliš kabelkový, kniha je sice útlá, ale o něco větší než A4 sešit, takže na čtení při cestě na výlet ve vlaku se úplně nehodí :-). Ač mě samotnou titul moc neoslnil, dcerka si jej přála domů, a tak jsme navzdory velké pořizovací ceně koupili k svátku.

11 03.02.2024

Včera dočteno. Knihu mi tchán předával ve středu s tím, že by ji tchyně potřebovala vrátit do konce příštího týdne, protože jí slíbila kolegyni na dovolenou. S ohledem na to, že jsem zase doma s nemocnými dětmi, prohlásila jsem ji, že do pátku mám přečteno. "Do toho příštího myslíš," smála se. - "Ne, do toho tenhle tejden," upřesnila jsem já :-).

Souhlasím s hodnocením, je to typická Hartlovina. Oproti prvotině je vidět posun v tom, že se autor víc "vykecává", kniha je výrazně košatější a delší než Šampon, Prvok, Tečka a Karel. U jiných Hartlových knih mi to trochu vadí, protože na uzavřeném prostoru rozehraje tolik motivů, že by to jiným autorům vystačilo na pentalogii, ale on to všechno zhustí do jedné knihy. Tady mi to nevadilo, i když těch skoro 450 stran popisuje dění v průběhu jen jednoho týdne - možná to bylo dané návratem do světa Šampona a spol., kterážto kniha se mi od PH líbí nejvíc.

Nemohu říct, že bych se identifikovala jen s jednou z "Gazel", ale v každé jsem našla nějaký střípek toho, co řeším buď já nebo moje kamarádky. Knížka je pro mě tak trochu generační výpovědí, zajímalo by mne, zda by stejné momenty na mě měly tentýž účinek při čtení třeba za 30 let, a jak příběh vnímají holky třeba o 10 let mladší než já. (Sama jsem téměř ve věku hlavních hrdinek.) Na tomto místě si dovoluji položit otázku: "Co Vy? Zavolali byste na to číslo, jak bylo nabízeno v závěru knihy?"

Dokážu si představit, že se k postavám Hartl vrátí třeba za 10 let a předloží nám další generační výpověď. Bude kniha taky zfilmovaná a Gazely budou hrát tytéž herečky jako v adaptaci Šampona a spol.?

Pokud někdo neřeší vyloženě podobné životní věci jako hlavní hrdinky, knížka pro něj bude milou oddechovkou. Líbí se mi Hartlův laskavý styl, v knize není žádný vyložený haj.l nebo sv.ně, hlavní postavy se k sobě chovají laskavě a neubližují si, čtenář z četby neodejde vnitřně rozložený. Pokud naopak řeší některé podobné situace a rekapituluje, zda svůj život skutečně žije nebo přežívá, pak mu knížka navzdory lehkému peru možná nabídne podněty k zamyšlení. (Jen nevěřím, že sama o sobě ho ke změně přiměje, na to je spousta věcí neuzavřených.) Každopádně ze současných autorů je pro mě Patrik Hartl vždy (a většinou jen s malými výhradami) sázkou na jistotu.

Ananas!

19 03.02.2024

Rozečteno v roce 2023, ale navzdory dobrým úmyslům se nepodařilo dočíst do 31. 12.

Pokud bych měla srovnat s Hoškovým Evangeliem podle Jaroslava Foglara, Dvorský nepíše tak odborným jazykem a jeho kniha je díky tomu o něco čtivější. Oceňuji i to, že poznámkový aparát je řazen na konci knihy, takže odkazy na bohaté citační zdroje neruší plynulost textu a neodvádí pozornost k poznámkám pod čarou. Naopak spíše než u Pavla Hoška, u Miloše Dvorského jsem místy váhala, zda přání nebylo otcem myšlenky, neboť některé úvahy a podobnosti mi přišly trochu na sílu (např. Štěpán Vonta či symbolika žluté barvy). (A pokud si mohu dovolit remcat, i obálka mohla být hezčí :-).)

Kapitoly věnující se Foglarovým inspiračním zdrojům či stínadelskému místopisu a staré Praze byly velice pěkné a pro mne osobně přínosné. Nemyslím, že by mi vzaly kouzlo fikčních Stínadel a universa Rychlých šípů, „moje“ Stínadla a ta, která nikdy neexistovala nebo jejich předobraz padl v rámci asanace, vedle sebe koexistují dál a kouzlu trilogie mi to neubírá. Naopak, ze závěrečných kapitol jsem si odnesla spíše rozpačité pocity. Vývoj vontského hnutí by si zasloužil samostatnou studii stejně jako část věnovaná Foglarovým napodobitelům a pokračovatelům. Házet do jednoho pytle Pratchetta, Rowlingovou, Tolkiena a celkově fantasy mi přijde značně zjednodušující, nesouhlasím s tím, že by knihy neměly svoji morální hodnotu a byly vystavěny na protikladných principech než Foglar. (Celé autorovo konstatování je poměrně stručné a možná si jeho myšlenky vykládám mylně, ale jeho teze mi přijdou velmi zjednodušující a zavádějící.) O kultu píše více a hlouběji Pavel Hošek, co se odkazu foglarovek u současných dětí týče, nejsem tak skeptická, byť některé povzdechy s autorem sdílím. U Jestřábových knih vidím jako hlavní problém ani ne tak idealizaci hlavních hrdinů a zhrubělost dnešní doby, jako to, že jsou dějově zasazeny do období, které je současným dětem hodně vzdáleno a reálie na ně mohou působit cize.

Kdyby kniha závěrečné kapitoly neobsahovala nebo uchopila jinak, moje hodnocení by bylo vyšší (3,5 * zaokrouhlených na 4). Četla jsem první vydání zapůjčené z knihovny, takže nemohu porovnat, co bylo později doplněno a rozšířeno. Kniha je beznadějně vyprodaná, ceny na trhu dosahují značných výšin, a tak nezbývá doufat, že brzy dojde k dotisku či novému vydání. Oceňuji totiž, že se autor do tématu takto komplexně a do hloubky pustil, práce to musela být mravenčí a úmorná, s minimem písemných zdrojů a bez možnosti zeptat se otevřeně na některé otázky přímo u zdroje. I když mi připadá, že místy od tématu odbočil a v závěru opustil objektivní pohled na věc a sklouzl k předkládání vlastních postojů, Mýtus zvaný Stínadla je zajímavou publikací.

Jiří Stegbauer: „Ke stoletému jubileu Jaroslava Foglara bych si přál, abychom si jako jeho příznivci položili mimo jiné otázku, nakolik jsme těmi, jimiž jsme chtěli v souladu s vlivem spisovatelových děl být, a co uděláme pro to, abychom se co nejvíc reálně přiblížili ideám, které propagujeme, šíříme a připomínáme.“

Nedá mi to zakončit zelenoraoulovskou otázkou: A co na to Jan Tleskač?

Ač je tomu hodně dávno, kdy se na mne usmálo štěstí v nějaké soutěži, a zpravidla patřívám k těm, kteří nic nevyhrajou, tato kniha se ke mně dostala jako výhra v Adventním kalendáři nakladatelství Argo. Zařekla jsem se, že soutěžit budu jen o ty tituly, které mne zaujmou, a tento mě praštil do očí svým názvem. Když jsem si pak přečetla anotaci a podívala se na hodnocení, řekla jsem si, proč ne, poslala odpověď, a pak se divila, že se na mne štěstí usmálo. Ač bylo Argo rychlé i co do odeslání výhry, do čtení jsem se pustila až po Novém roce a musím říct, že autorka si mne rychle získala svým stylem i humorem. Jen jsem si tedy musela knihu dávkovat, maximálně dvě kapitoly denně, jinak bych ji měla přečtenou do dvou dnů maximálně a nebyla z ní tak nadšená. Některé kapitoly jsou si totiž podobné, takže se vytrácí moment překvapení, a i proti slovnímu humoru Danky Štoflové čtenář trochu otupí. Je-li však kniha dávkována v tom správném množství, tak nezevšední a čtenář se k ní vrací a těší se na další příběhy a historky.

Souhlasím s pochvalou i výtkami níže uvedenými. Já sama byla zprvu nadšená, takže jsem se chtěla dozvědět víc o autorském blogu i o spisovatelce samé. Google byl však překvapivě skoupý, ať jsem zadávala jakákoli hesla, a tak se nabízí jen dvě vysvětlení: Danka buď píše pod pseudonymem, nebo je to celé smyšlené. Vysvětlení č. 2 na mě poprvé vyskočilo tady na DK a jen ta myšlenka mi vzala hodně radosti a potěchy z četby. Na popisované události, zejména ty "ezoterické" jsem najednou začala pohlížet mnohem skeptičtěji a mé nadšení bylo zchlazeno. Po pár dnech jsem se trochu otřepala, v mezičase si četla některé příspěvky na blogu, a přijala, že něco asi přibarvené bude, ale blogeři že zpravidla píšou o tom, co dobře znají, takže to celé vymyšlené být nemůže. Neboť přijmout za své představu, že neexistují nejen muži galantní a nepřekonatelní v lůžku (jsem přízemní, i mě tato informace hodně zaujala), ale ani věci mezi nebem a zemí, sepjetí s Přírodou a schopnost jí naslouchat, to by ze mně vysálo i naději a víru v dobro.

V mnoha komentářích zaznívá, že Danka Štoflová se trefila do myšlenek mnoha bílých Evropanů vyjadřujících touhu po něčem ryzím, pravdivém, na co už jsme zapomněli, uvěznění v civilizaci i v každodenních povinnostech svých životů. Být o něco mladší a punkovější, asi bych si sbalila krosnu a vyrazila do Smokey Mountains, když ne najít svého Indiána, tak aby mě Čerokí naučili všechno to, co je pro jejich děti samozřejmost. V tomhle je kniha nepřekonatelná a věřím, že leckterá romantická duše se vypraví aspoň do lesa na výlet, když ne na cestu do hlubin svojí duše. Je otázkou, jestli bych byla tolik skeptická, kdyby mi v hlavě neklíčila myšlenka na to, že vše je fikcí, nebo bych přijala, že tak, jak to autorka líčí, se to opravdu stalo. Zejména některé snové a duchovní pasáže mi během čtení přišly neuvěřitelné. Chtěla bych věřit tomu, že se toto děje, ale něco ve mně se tomu vzpírá, a za to ta jedna hvězdička dolů v hodnocení. (Ačkoli to, že jsem to sama nezažila, neznamená, že to nemůže být pravda.)

Knížka ke mně přišla v pravý čas, mnoho úvah na téma muži a ženy se trefilo do mého momentálního rozpoložení a věcí, které zrovna prožívám a řeším. Danka sice nepíše nic nového, mnoho doporučení a rad, která mezi řádky nabízí, jsem již někdy slyšela, ale zde jsou zahaleny do vtipného hávu s indiánskými pírky a do kontrastu dvou odlišných kultur, takže věřím, že tím spíš jim třeba někdo bude naslouchat nebo ho to minimálně přiměje k zamyšlení. V knize jsou hezky schované univerzální pravdy o partnerském soužití nebo výchově dětí a mně se to četlo hezky. Autorčin styl mi sedl a pokud bychom se třeba někdy setkaly osobně, věřím, že bychom si notovaly a hodně se nasmály. I za to dík.

Milá Danko, věnování v knize „ať udělá radost“ vyšlo na jedničku. Nejen proto, že jsem měla radost, že jsem něco vyhrála. Nebo proto, že jsem ze čtení radost měla. Celkově mi tato výhra udělala radost tím, že jsem potkala novou svěží autorku, která umí psát lehce i o vážných tématech a čtenáře, který je vnímavý, naučí víc naslouchat sobě samému i lidskosti, která by neměla být výsadou Indiánů, ale něčím univerzálním, co všechny lidi spojuje.

P.S.: Radost bych měla i z toho poznat nějakého štědrého indiánského milence, ale myslím, že když začnu praktikovat některé rady indiánských žen, nebudu za ním muset jet až do Severní Karolíny, ale najdu ho u sebe doma :-). (A kdyby ne, předejte, Danko, nějakému Čerokí moji adresu :-P.)

14 21.01.2024

(SPOILER) Po letech přečteno znovu. Hned v úvodu je nutno uvést, že tuhle knihu je nutné číst jako knihu od Hogana, ne jako pokračování Foglara. Pokud čtenář čeká návrat do universa Rychlých šípů, a ještě ve Foglarově stylu, bude Mečem Vontů zřejmě rozčarován. Pokud někdo jen hledá návaznost na původní trilogii a nevadí mu autorský příběh i motivy, pak bude Hoganem zřejmě nadšen či minimálně potěšen. Mně se svého času nepozdávalo právě to, že je kniha jiná než trilogie, ale protože jsem četla jiné autorovy knihy, dokázala jsem ocenit i samotný příběh. Dokonce bych nyní, s odstupem několik desítek let, knihu hodnotila mnohem výš než kdysi.

Hogan představuje zcela nové postavy a zcela jiná Stínadla, než z dob Rychlých šípů. Děj se odehrává s odstupem nějakých 50 let, takže původní postavy zde nevystupují a tajemná stínadelská čtvrť je nutně jiná. Někomu by mohlo vadit, že s klubem RŠ a dalšími vedlejšími postavami trilogie se autor vyrovnal poměrně rychle (měli jiná jména, odstěhovali se, ve městě již nežijí nebo odmítají o minulosti mluvit), mně to vlastně ve finále vyhovuje, protože bych akorát mohla být zklamaná. Víc rozpracována je pouze postava Otakara Losny, ale vlastně také jen zprostředkovaně. Dozvídáme se sice, že měl sestru, ale i další příbuzné, z nichž jeden ve městě zůstal a má vcelku prima vnučku v tom správném věku, aby popletla hlavu aspirantovi na Velkého Vonta, jinak je to pouze několik vět.

Mnoha čtenářům Foglara Hoganův styl nesedí, ale já jsem na něj zvyklá. Kamarádka se do knihy pokoušela několikrát začíst, ale nakonec ji odložila. Vytýkala zejména přechytralou mládež, která prostě takhle nemluví. V tom musím souhlasit. Autor sice výrazněji uplatňuje dívčí element, postava 12leté (!) Makiny je ale nejen na svůj věk mimořádně inteligentní a všímavá, ale taky neskutečně oprsklá a drzá. Jak uvádí absolventská práce Barbory Kovalíkové (FF UPOL, 2017), Hogan užívá hodně květnatý jazyk, užívá moderní výrazy a obecnou češtinu, ale místy to působí neobratně, nebála bych se říct uměle.

JH také do knihy - stejně jako ve Společnosti správných romantiků - vkládá do úst hned několika postav odsudky minulého režimu, což bych mu asi i odpustila, kdyby o politice nemluvily i děti (což se mi již zdá nevěrohodné).

Jako třetí výtku bych uvedla některé zkratky, kdy z popisu není hned na poprvé zjevné, že se změnila situace nebo prostředí – kupříkladu v Tajemství Volavčího jezera doteď nepobírám scénu s potyčkou jednotlivých part, ta je prostě napsaná tak nepřehledně, že se v ní neorientuji a před svým vnitřním zrakem ji nevidím. V Meči Vontů to tak markantní není, ale i tak je Hoganův rukopis na některých místech znát (např. při pátrání na matrice se pak hrdinové dále baví, aniž by ale z textu jasně vyplývalo, že už odešli a svoje repliky pronášejí venku). Protože ale knihu vcelku dobře znám a četla jsem i jiné jeho knihy, nyní mě to tolik do očí nebilo.

Hoganova Stínadla jsou nutně jiná než Foglarova, nejen uplynutím oněch 50 let, ale samozřejmě i kvůli jinému autorovi a jeho stylu. Přesto mě tahle městská čtvrť bavila, a dokonce jsem některé ulice začala na mapy.cz hledat v Brně, kde by se příběh měl odehrávat, abych zjistila, že tam nejsou :-). (Stejně tak v Archeologickém ústavu nenajdeme Františka Losnu nebo Vendu Hrubeše v ústavu historickém.) Dala jsem si předsevzetí, že až příště pojedu za sestřenicí do Brna, musím se na Králova Pole podívat.

Co se týče zapojení Keltů, tím, že je kniha zcela jiná než původní trilogie, mě to nevadilo kdysi a nevadilo mi to ani teď. Naopak vnímám, že mnoha čtenářům to mohlo dát novou látku k přemýšlení. Osobně by mě jen zajímalo, jak k rozšíření myšlenky a oživení vontského hnutí v praxi došlo.

V neposlední řadě musím pochválit velice zdařilé ilustrace Jiřího Petráčka. Jen skini na titulce mi vždycky přišli tak ohavní, že jsem knihu opatřila papírovým přebalem, abych se na ně nemusela koukat :-).

Po letech musím konstatovat, že mě vcelku mrzí, že se svým postavám Hogan nevěnoval v nějakém pokračování a také, že nám některá stínadelská tajemství ponechal nevysvětlená. Vlastně i za to jsem však ráda, protože mě to příjemně dráždí a mohu dát průchod svým teoriím a přáním.

P.S.: Za ty roky jsem si chybně pamatovala, že Taranem je ten pán, kterého objevilo Bratrstvo; úplně jsem zapomněla na to, že tahle teorie byla vyvrácena. Pokud bych měla hledat mezi postavami z knihy, mám svůj tip. Chce někdo podiskutovat? :-)

11 17.01.2024

(SPOILER) Dlužím komentář, a tak napravuji. Vybavuji si, že když jsem tuhle knihu brala do ruky poprvé, podle názvu jsem čekala nějaký exotický dobrodružný román a už při prvních odstavcích pocítila mírné zklamání. To ovšem brzy vystřídalo ponoření se do děje a prožívání dobrodružství hlavních hrdinů. Za mne je to příběh patřící mezi lepší autorovy knihy. (Ve srovnání kupř. s Přístavem volá je Poklad Černého delfína mnohem propracovanější, vyspělejší i konzistentnější co do děje a poselství.)

Jedná se o jednu z foglarovek, které propagují oddílový život (ne nutně v rámci oddílu skautského) a představují jednu z kultovních celotáborových her, o úvodní hře na Vyzvědače ani nemluvě. Poměrně hezký rozbor motivů knihy nabízí Evangelium podle Jaroslava Foglara: smysluplné trávení volného času vs. poflakování se po ulicích či Stepní vlci (včetně rváče Mlejnka) obdivující ručně psanou kroniku a toužící zažít něco podobného.

Vybavuji si, jak jsem kdysi spolu se Standou a Lojzkem doufala, že Jitka Mlejnková "bichli" přinese, a jak mě stejně jako Standu zraňovalo Lojzkovo jednání a svalování viny. (Dokázala jsem se do toho všeho znovu vžít znovu po letech, i s ohledem na to, že jsem v daném věku stejně jako Standa kromě kolektivu potřebovala i jednoho nejlepšího kamaráda, a stejně jako Standu i ten můj mě zklamal a naše cesty se rozešly, i když jsme se pak spolu dokázali normálně bavit.) I když některé reálie dnes už nejsou aktuální, dynamika turistického oddílu a promyšlená hra, vyplňující čas ještě dlouho před táborem a na táboře završená hledáním pokladu, jsou nadčasové. I coby skaut jsem toužila, aby podobná dobrodružství připravil i někdo pro nás, a jako dospělá musím obdivovat promyšlenost jejich přípravy i organizaci. Oceňuji i aktivnější zapojení dospělých, kdy se Standa doma svěří rodičům, jak to s kronikou bylo, a později, když se přizná i hlavní viník, se kroniky snaží domoci oddílový vedoucí. Ve většině Foglarových knih stojí dospělí zcela stranou nebo vystupují jen jako průvodci a vedoucí hlavních hrdinů, zde to bylo o dost věrohodnější.

Nakonec jsem si vybavila ještě jedno další zklamání, které mi kniha kdysi přinesla, a které se opakovalo i po těch skoro 30 letech. Od prvního čtení uteklo hodně vody a já na to stačila zapomenout. Když se Poklad Černého delfína chýlí k závěru, čtenář má před sebou ještě několik kapitol a těší se, jak si v příběhu pobude a co bude dál, aby ovšem zjistil, že těch několik kapitol se týká návodů pro oddílový život a popisy her - nejde o pokračování děje.

12 16.01.2024

Nemám ve zvyku odkládat knihy nedočtené, ale tohle jsem fakt nedala a vzdala to na str. 72. (Z toho 64 stran jsem dala ještě v loňském roce a mohla si tak zvednout statistiku za rok 2023 :-), kdybych pořád nedoufala, že to dám.) Knihu mi věnovala kamarádka a už po pár stranách jsem se jí musela ptát, jestli se mi názvem či příběhem snaží něco naznačit. V hodnocení hlavní hrdinky byla podstatně drsnější, titulovala ji jako skot domácí, ale jinak použila i větu, která v hlavě po celou dobu blikala i mně, a totiž že hrdinku pálí dobré bydlo.

I těch 72 stran, co jsem se sebezapřením přečetla, mi ovšem přišlo neskutečně rozvleklých a roztažených tak moc, až byl příběh řídký a poloprůhledný a zcela neuspokojivý. Hrdinka se má dobře, nic jí nechybí, ale jednoho dne zjistí, že jí to vlastně nevyhovuje a zatouží po troše toho vzrušení. Co se lásky k bývalému spolužákovi (a nyní politikovi) týče, přišlo mi, že o ní přesvědčila sama sebe, láska tam žádná nebyla. Anotace slibovala vášeň a později zvrat, který hrdinku postaví před rozhodnutí - upřímně doufám, že to nebude nějaká nemoc dětí nebo manžela, které by ji přiměly chytit se za nos, protože to by bylo hodně laciné.

Bohužel nemám dostatek vůle, abych se přinutila číst to dál a zjistit tak, jestli se mýlím nebo mě autor něčím překvapí. Pokud takto vypadají všechny Coelhovy knihy, spolehlivě mě to odradilo od jeho četby, byť jsem na některé svého času vychvalované tituly byla docela zvědavá.

Další z raných foglarovek, ale ve srovnání s knížkou Přístav volá - ač podobně útlá - mnohem komplexnější a propracovanější. I když reálie školní třídy a celého příběhu zůstávají prvorepublikové, i dnes leckterý čtenář v třídním kolektivu nalezne takové Rudy Lorence nebo Motejly. Líbil se mi postupný růst hlavního hrdiny, jeho práce na sobě samém, a pamatuji si, jak jsem v době prvního čtení pokukovala po spolužačce, která do třídy přistoupila a chodila do skautu, a jak jsem podobně jako hlavní hrdina nakonec byla ze "svého Cyrina" spíše zklamaná :-). Podobně jako @RoBertino27, měla jsem tendence sbírat krabičky od sirek, ale myslím, že jsem nakonec neslepila ani dvě dohromady, natož abych promyslela celou náročnou konstrukci :-). To už mi přišlo snazší vyrýt si do lavice kružítkem železnici, ale ani to neklaplo :-).

Závěr knihy mohou někteří považovat za "agitku" pro myšlenku junáctví - a vůbec celá kniha propaguje ideály skautingu. K těm ovšem Petr Solnar vlastně nejprve dospěl sám, ještě než vstoupil do oddílu. (Dvojkaři prý Jestřábovy knihy příliš neznali a nečetli, ale pokud ano, muselo je potěšit, jak jejich jména a příhody zapracoval do svých děl - zde se kupříkladu mihne hned několik jmen legendárních členů oddílu, včetně Skukuma.) Co mne překvapilo bylo poměrně rychlé složení nováčkovské zkoušky i Petrův brzký nákup kroje - co si pamatuji, u mě obojí trvalo delší dobu.

Jak na knihách moc nemusím kapitoly ve smyslu "a co bylo s hrdiny dál", zde to vyznívá velice pěkně. Povšimněme si i nenápadné zmínky, že Petr bude i v dospělosti pro svůj smysl pro čest a spravedlnost narážet...

10 26.12.2023

Moje hodnocení určitě nebude objektivní a úplně spravedlivé, protože do ruky se mi nejprve dostal 4. díl, aniž bych měla návaznost na předchozí. O čem to je, to jsem věděla z anotace, ale neznala jsem postavy a neorientovala se v kresbě, kdo je kdo, s výjimkou chlapeckého protagonisty. Příběh jsem nepobrala a celé mi to přišlo spíše jako příručka pro cosplayery, jak se líčit, z čeho šít, kde (v Japonsku) levně nakoupit.

5 21.12.2023

(SPOILER) Pamatuji to těšení se, kdy Olympie vydá další Foglarovku, a přemlouvání rodičů, aby mi ji koupili. Jak mi některé kusy, včetně "Přístav volá" chyběly, a jak jsem se třásla, abych knihu měla v knihovničce, a počítala, co mi ještě chybí a těšila se, co ještě budu číst. (Kupříkladu po "Tajemné Řásnovce" jsem prahla několik dlouhých měsíců a nebyla s to ji nikde sehnat, alespoň jako zápůjčku k přečtení.) Jiné foglarovky si pamatuji lépe a detailněji, tuhle jsem zjevně četla pouze 1x v 90. letech, z čehož usuzuji, že mě tenkrát nevzala tolik jako jiné. Nevzala mě tolik ani nyní. Jako dospělý čtenář s odstupem věku - i těch mnoha let od prvního čtení - vidím, že knížka má hodně nešvarů a nejde jen o útlý rozsah. To, že dospělí - a rodiče zvláště - zde hrají minimální roli (s výjimkou škodící sousedky), bych autorovi odpustila, to je rys všech jeho knih. Ale spousta dalších věcí, se kterými šlo pracovat do hloubky, zůstalo nevyužitých. Ačkoli první část knihy byla velice významná, z děje se kupříkladu po navázání přátelství s Láďou zcela ztratila parta, předtím tolik aktivní ve Vilemínově pronásledování. S výjimkou jednoho dopisu se po Michalovi, Kočkodanovi i Lexovi zcela slehla zem - nechce se mi věřit, že by ze dne na den přestali Láďovi škodit. To spíše autor upnul pozornost jiným směrem. Ale i zde: Přátelství hlavního hrdiny je sice líčeno velkými slovy, ale nikterak detailně jako třeba u Chaty v Jezerní kotlině, a v knize vlastně zabírá hrozně malý prostor. Zápletka s Rudou Šaflířem, vztahy ve školní třídě a ukradenou třídnicí mizí zcela do ztracena, přitom i zde by to bylo na pořádné drama a morální vítězství hlavního hrdiny. Stejně tak setkání s Dvouhlavcem a jeho tajemné kopání zůstalo epizodou. Dala by se čekat i nějaká katarze stran paní Zábranské či alespoň vytouženého kola, tolik důležitého v úvodních kapitolách, ale ani toho se autor nedotkl. Na knížce je hodně znát, že jde o jednu z autorových prvních, a možná i to, v jak krátkém časovém úseku byla napsána pro literární soutěž. Přesto nesporně svoje morální kvality má a ať hodí kamenem, kdo se jako dítě alespoň chvíli nepokoušel také žít Modrým životem (a kdo si snad po vzoru hlavního hrdiny nezavedl vlastní sešit, kam si opsal Jiřího pravidla :-) ).

EDIT: Jde taky o zajímavé svědectví doby, jak žily tehdejší děti. Dnes zcela nemyslitelná třeba situace, kdy Tondova sestra má jednu rozbitou panenku, kterou ukládá do krabice od cukru. Jiřího tatínek shání každou korunu pro bratra, kdy vezme i pracně naspořené synovy peníze, či chování Tondova otce k synovi.

EDIT 2: Vzpomněla jsem si ještě na rozhlasové čtení namluvené Alfrédem Strejčkem, které běželo na pokračování v rádiu na polštář. Kterak jsem na vlastním rádijku s dlouhatánskou anténou ladila Touláček a nesnášela temně pronášené intermezzo "Přístav volááá!" Nevím, zda to bylo u téhle Foglarovky, ale zúčastnila jsem se i soutěže, správně zodpověděla dotaz na ilustrátora Rychlých šípů a vyhrála jeden sešit jejich příběhů :-).

9 21.12.2023