Sparkling komentáře u knih

Úžasné. Dýchá to Indií, silnými emocemi, životem.

3 29.10.2016

Viewegha jako spisovatele neuznávám, ale nemůžu mu upřít, že jeho knihy jsou čtivé a zabaví, když chce člověk knihu, na kterou se nemusí soustředit.

Úchvatné! Knihu jsem dostala a dlouho jsem se jejímu přečtení vyhýbala, slova jako ,,cestopis´´ či ,,fiktivní ostrov´´ ve mně vyvolávala nedůvěru. Jak jsem se mýlila! Ještěže jsem si knihy po několika letech všimla v knihovně a kvůli nedostatku času na rozmýšlení ji vybrala jako četbu na třídenní pobyt se školou.
Nikdy jsem nečetla nic podobného, což je pro mě jeden z atributů, které musí kniha splňovat, aby mě zaujala a měla šanci stát se mou oblíbenou. Slovo ,,originální´´ už sice téměř ztratilo význam, ale v knize Zlatý věk jej opět našlo (a tentokrát prohloubený a zdůrazněný). První polovina knihy je popis nejrůznějších aspektů bezejmenného ostrova, na kterém vypravěč pobýval. Mohlo by to leckoho odradit, ale prosím, prosím, PROSÍM, jestli tento komentář čte někdo, kdo váhá nad přečtením Zlatého věku, důvěřujte vášnivé (a snad i celkem náročné) čtenářce a hned knihu otevřete a začtěte se. Nechápu, jak autor mohl vymyslet tolik kouzelných informací o vymyšleném ostrově a napsat je na 150-ti stranách tak poutavě, že jsem se od nich nedokázala odtrhnout. Druhou polovinu knihy pak tvoří jeden příběh z Knihy ostrovanů, který je neméně fascinující než první polovina knihy, přestože tu už (alespoň v mých očích) nepřekonal. Častým úkazem jsou v knize téměř (a někdy doslovně) filozofické pasáže, kterými si procvičíte mozek, uvažování, porozumění i vytváření názoru.
Ve všech kapitolkách autor přeskakuje od příběhu k příběhu, ale takovým způsobem, že se čtenář začte do příběhu A, v tom je pak vsuvka příběhu B, v té vsuvka příběhu C... Čtěnář dočte vsuvku C, se zatajeným dechem se prodírá slovy, až ji nakonec dočte a autor jej znovu nenásilně přesune do příběhu B, na který čtenář při čtení vsunutého příběhu C úplně zapomněl, ale teď si opět rozpomene a se stejným zápalem a zvědavostí, s jakými četl vsuvku C, se vrhne na B. A s návratem do příběhu A je to úplně stejné. Celá kniha je úžasným obrazem složeným (snad doslova) z milionů drobných střípků třpytivých drahokamů pestrých barev, které způsobují, že se čtenáři tají dech. Když se přes jejich průhledné úlomky čtenář podívá na svět, získá úplně novou perspektivu, svět se jimi zabarví do jasných barev a jeho tvrdé hrany se různě zaoblí a pokřiví.
Další věc, kterou mě kniha uchvátila, je autorův bohatý a nádherný jazyk, zamotaná souvětí, která se mi zavrtala do hlavy a ještě teď mi v ní rezonují.
První setkání s Michalem Ajvazem pro mě nemohlo dopadnout líp. Drahocenná kniha.

První třetina knihy byla na mě až moc rozvláčná, na kvalitě to knize ale nijak neubírá (možná spíš naopak, protože se tím jen zdůrazňuje předěl mezi stavem, v jakém byly postavy knihy původně, a tím šíleným zmatkem a dramatem, ve kterém se ocitly v druhé půlce a hlavně na konci). Vikomt de Valmont, kterého už si po tom, co jsem viděla film, neumím představit jinak než s tváří Johna Malkoviche (a vůbec mi to nevadí), je opravdu neodolatelný a v knize je jeho postava skvěle propracovaná, stejně jako všechny ostatní. Na knize mi vadil snad jen velmi rychlý konec Valmontova života, chtěla jsem, aby ještě nějak jednal v záležitosti s paní de Tourvel, ale to je asi jen ta lidská potřeba po velkých citech a dobrých koncích... (Také jsem trochu zmatená filmem, ve kterém je jasné, že Valmont de Tourvel opravdu miloval, kdežto v knize jsou jen takové náznaky, jestli se nemýlím. Jak to vidíte vy?)

3 20.05.2016

O něco horší než Zůstaňte s námi, ale samozřejmě je hloupost tyto dvě knihy srovnávat, když jde o žánrově i tématicky naprosto odlišné knihy. Chyba mě překvapila originálním tématem a několika hororovými okamžiky-například scéna na patologii, kde rostlina zatouží po krvi, nebo historka o šíleném myslivci, který se potuluje po lesích. Co mě nepřekvapilo byla úchvatná práce s jazykem, perfektní cit pro vyjádření pocitu popisem prostředí a zajímavé hlavní postavy.

3 20.05.2016

Bohužel mě tato (minimálně mnou) dlouho očekávaná kniha nenadchla. Chybí mi atmosféra, na kterou jsem u Urbanových knih zvyklá, atmosféra plná tajemna, očekávání, napětí a v neposlední řadě záhadných žen, ke kterým podle mého názoru Cora nepatří, i když se o to autor asi snažil. Ani prostředí anglického města na pobřeží mě příliš nepotěšilo, protože Urban podle mého umí nejlépe pracovat s českými kouty (a nalézt v nich to, co ostatním uniká).
Kniha je velice zdlouhavá, plyne pomalým tempem, které je přeušeno až poslední kapitolou, ve které je najednou vše prozrazeno. To pro mě moc nefungovalo, navíc mi celý příběh i postavy v něm přišly až moc křečovité.
Všechny mé výhrady ale nemění nic na tom, že pro mě Miloš Urban zůstává géniem české literatury a původcem nezapomenutelných nálad, které přetrvávají dlouho po přečtení (některých) jeho knih.

3 20.05.2016

Moc zajímavá kniha. Trochu mi připomínala Kdo chytá v žitě od Salingera (mladá hlavní postava v New Yorku, lehce teenagerovský slang, zdánlivě lehký příběh, který se pomalu změní v popis boje s psychickýmu problémy). Moc se mi líbilo, že nešlo jen o nějaké klouzání po povrchu, ale naopak o pořádné ponoření do hloubky. Přestože styl psaní a v podstatě i prostředí, ve kterém se začátek knihy odehrává, připomínají nějaký dívčí románek, celkem rychle se ukáže, že to tak není, ať už si čtenář hned na začátku všimne dokonalosti jazyka, který Sylvia Plath používá, nebo si počká na celkem potemnělou druhou část.

3 20.05.2016

Čistá krása (krajiny, příběhu, jazyka).

3 20.05.2016

První kniha, kterou jsem od Urbana četla (a díky které jsem si ho zamilovala). A po všech jeho dalších knihách je pro mě stále tou nejlepší.

3 20.05.2016

Ze začátku jsem měla opravdu dobrý pocit. Prvních pár stránek mě uchvátilo a měla jsem problém knihu byť jen na chvíli odložit. Vysokou úroveň si držely i další kapitoly, až na konci moje nadšení poněkud opadlo, protože závěr knihy se na mě vyřítil příliš vysokou rychlostí-po poklidném ději, který jen tak lehce popobíhal, najednou tolik událostí, nových informací a rozuzlení. Někteří to ovšem mohou mít v oblibě.
Co jsem si na knize zamilovala, byly vynikající popisy horkého léta v jihočeských vesničkách. Jak už psalo mnoho čtenářů přede mnou, člověka jako by spalovalo horké srpnové slunce a jako by chvílemi cítil dráždivou vůni sena a lučních květin, přestože právě začal studený únor.
Styl psaní mi trochu připomínal Miloše Urbana, což je můj velký oblíbenec, a vzhledem k tomu, že nešlo o kopírování, mě tento fakt potěšil.

3 20.05.2016

Jedna z nejkrásnějších sbírek poezie, co jsem kdy četla.

Když hledám smysl,
zkrátím lásku
na první a poslední pohled.

Zkrátím utrpení
na úlek a úlevu.

Zkrátím štěstí
na naději a ozvěnu.

Zkrátím život
na předtím a potom.

3 20.05.2016

Stává se mi opravdu zřídkakdy, že lituji peněz a času, které jsem vložila do literatury, ale u této knihy se mi to "poštěstilo".
Při čtení jsem měla neodbytný a neutuchající pocit dejà vu, jako bych se se všemi aspekty příběhu i stylu vyprávění a vyjadřování už setkala v jiných knihách českých spisovatelů dnešní doby (zoufalá neoriginalita většiny současných českých autorů je kapitola sama pro sebe). Musela jsem se pousmát, když jsem v tiráži postřehla jméno Miloše Urbana jakožto odpovědného redaktora, protože se mi zdá, že Koudela v textu vykrádal právě jeho poměrně výrazným způsobem, ačkoliv ne právě zdařile (na mysl mi při čtení knihy opakovaně vyvstávala především kniha Sedmikostelí).
Co se týče jazykové korektury/redakce textu (bohužel mi chybí znalosti týkající se rozdělení zodpovědnosti za kontrolu textu), někdo by si zasloužil dostat výpověď. V textu se to hemží chybami pravopisnými i stylistickými. Nevím, jak to vnímají jiní čtenáři, ale mě dohání k šílenství, když se v textu objevují pravopisně chybně psaná slova jako například "chlorofil", neustále se opakuje citoslovce "he he", nebo se střídá spisovný a nespisovný tvar přídavného jména v rámci jednoho souvětí (a to nejsou jediné nešvary, které vás v textu můžou vyděsit).
Charaktery postav jsou vykresleny nevěrohodně, chovají se křečovitě, nepřirozeně.
Co se týče příběhu samotného, byl plytký a beze stopy invence, stejně jako styl vyprávění. Měla jsem pocit, jako by se jednalo o text účastníka kurzu tvůrčího psaní. Co mě však zaujalo, byly kapitoly věnované Věře a Petek, ty se autorovi opravdu povedly a věřila jsem mu každé slovo. Škoda, že byly utopené ve zbytku textu, který za moc nestál.

2 11.09.2023

Jedno velké klišé.

2 11.02.2023

Kdysi mě humanistická psychologie velice oslovovala - empatie, bezpodmínečné přijetí a autenticita, dodnes věřím tomu, že tyto faktory stojí (nebo by stát měly) v popředí každé psychoterapie. Jenže časem mi stále více docházelo, že přesně tak to i je, tyto tři podmínky jsou využívany i v ostatních psychoterapeutických směrech, akorát jejich autoři necítí potřebu je zmiňovat, tak jim přijdou samozřejmé. Knihy humanisticky orientovaných autorů na mě v některých případech působí jako nepřetržité omílání několika základních myšlenek v různých nepatrně odlišných obměnách. Bohužel tato kniha patří mezi ně, s výjimkou asi dvou kapitol.

2 18.07.2020

Je to zvláštní, ale když jsem byla obdarována touto knihou, došlo mi, že to bude moje první Poirotovka. A to mám seriál Hercule Poirot zkouknutý tam i zpět přibližně milionkrát a k detektivovi i jeho přátelům chovám hluboké (!) city. Možná mělo zůstat u sledování seriálového zpracování - jazyk knihy je spíše jednoduchý, charaktery postav působí povrchně a poslední Poirotův čin jako by šel proti veškerým faktům, které jsme o Poirotovi během jeho dlouhé a bohaté detektivní kariéry měli možnost sesbírat a pospojovat. Přesto si ale anglický venkov a dům plný rozmanitých lidí a myšlenek na násilnou smrt zachovává svoje kouzlo.

2 26.01.2019

Vzhledem k tomu, že mě fascinují horory, mysteriózno, duchařské příběhy a gotická estetika, nemohla jsem se dočkat, až se mi kniha dostane do rukou. Podle popisu knihy a reakcích na ni se dalo usuzovat, že se jedná o zhmotnění všech mých představ o ideální knize spadající do kategorie vymezené výše jmenovanými aspekty.
Očekávání se dokonale vyplnila v atmosféře knihy, kterou autorka buduje precizně a bez zaváhání - zlověstné lesy, krev, svazky klíčů, tajuplné zámky, zamaskovaní tvorové jen zdánlivě připomínající lidi, pochmurnost podzimu... V tomto ohledu bych knihu hodnotila pěti hvězdičkami, práce s jazykem při tvoření nálady, která čtenáře doprovází, je bezchybná.
Bohužel se ale zdá, že autorka se zaměřila na propracování atmosféry na úkor kvality děje. Ten totiž v knize téměř chybí - a když už na něj čtenář narazí, může si přečíst jen tisíckrát opakovanou (a k tomu ještě značně zjednodušenou) pohádku.
Domnívám se, že by temné imaginaci Angely Carter bývala byla svědčila spíše jiná forma literatury, ve které by na děj nebyl kladen takový důraz. Představuju si například jakýsi lexikon nadpřirozených bytostí, který by byl v jejím podání podle mě úplně dokonalý.

2 20.11.2018

Příběh Anny Boleynové je natolik poutavý, že nepotřebuje, aby ho někdo přikrášloval románovým zpracováním. Nechybí v něm vyhrocené emoce, nečekané zvraty, situace budící dojetí či zlost. A už vůbec se nedá říct, že by postrádal výjimečné hlavní postavy, které nelze zařadit do určité škatulky, popsat je jedním slovem nebo pár vlastnostmi, protože jsou na to příliš složité a jednají různorodě, takže jejich slova či činy ihned vyvrátí ty, které jim předcházely.

2 10.06.2017

Kniha bez jakékoliv výpovědní hodnoty - prázdné plky, neustálé omílání toho samého dokola, zbytečně podrobná vysvětlení, občas směšně působící definice známých slov (interní, fitness...), témata i obsah kapitol ve stylu páté přes deváté (kapitoly jako paměť, kouření, fitness, sociální opora) a absolutní nesystematičnost. Z celé knihy, která má snad 250 stran čistého textu, jsem si odnesla snad jeden nový poznatek. Smutné. Mám pocit, že kniha byla napsaná "sama pro sebe", jen aby si autor mohl připsat na seznam další vydanou knihu.

2 24.05.2017

Hájíček se nestydatě opakuje - příběh, hlavní postava (ty jsou opravdu ve všech knihách téměř totožné), prostředí. Ale pořád mě to baví. I tak ale doufám, že konečně uzavře kapitolu napravování venkovských zločinů, ať už těch páchaných v minulosti či v současnosti, a začne svými knihami mířit novým směrem. Tohle téma už dočista načichlo zatuchlinou jak peřiny v Bohunině chalupě...

2 25.03.2017

Stále zábavný, poutavý Murakami. Ale musím se ptát, jak velký podíl na atraktivitě a jakémsi kouzlu jeho knih má jeho japonský původ. Zamyslela jsem se nad tím, proč mě stále baví číst další a další jeho knihy, přestože jsou si velice podobné jak povahou hlavní postavy, tak zápletkou, atmosférou a nejrůznějšími vedlejšími atributy příběhu. Napadlo mě, jestli to není právě tou magičností, kterou pro mě v sobě skrývá všechno japonské...

2 07.02.2017