SONP komentáře u knih

Občas stojí za to vrhnout se do čtení nějaké knihy s minimem znalostí o její podstatě. O jménu růže jsem věděl jen to, že se jedná o jakousi historickou detektivku (snad něco na bázi Soudce Ti), která byla zfilmována se Seanem Connerym řešícím tajemné vraždy v benediktinském opatství. Už po přečtení desetiny knihy mi bylo jasné, že nic nemohlo být knize vzdálenější než to, co jsem si o ní původně myslel. Jedná se vskutku o mnohovrstevnaté dílo, v němž si každý najde to, co chce najít. Ten podobenství o příšernosti katolické církve, jiný iniciační román o mladém Adsovi, tamten filosofické pojednání o historii křesťanských herezí, onen oslavu racionalismu či podobenství o nebezpečnosti knih - a ano, lze zde najít i tu slibovanou historickou detektivku. Do trávení Ecova textu jsem se pustil vybaven jedním semestrem církevního práva a povšechnými historickými znalostmi o středověku a dějinách církevní filozofie, a dalo mi to sakra zabrat. Dokonce natolik, že jsem si musel v průběhu knihy 2x odpočinout u brakových povídek páně G.R.R. Martinovým - tohle když se mi stane, hrozí tím, že se ke knize nevrátím. Ale nevzdal jsem to a hrdinně jsem dospěl k rozuzlení detektivní zápletky. Ta ovšem pro mě osobně nikterak podstatná nebyla, z knihy mne asi nejspíš nejvíc dostal senzační inkviziční proces s cellerariem a pochopitelně už zmiňovaný hororový knihovní labyrint, za nějž by se nemusel stydět ani sám Clive Barker. Dílo je to bezesporu geniální, já však vždy hodnotím jen a výlučně svůj vlastní čtenářský zážitek, který byl poznamenán velkou náročností textu, proto jen čtyří hvězdy.

20 03.02.2022

Nikterak nelze patnácti knihám Sinuhetovým dát méně hvězd nežli právě pět, neboť vskutku jde o knihy pozoruhodné, proti nim jsou díla ostatní jen bzučením mouchy v uších čtenářových, pokud se ovšem nenarodil s lejnem mezi prsty.

Sinuhet obstojí nejenom jako svědectví o dobách dávno minulých, ale i jako podobenství na jakoukoliv dobu pozdější. Tím všim totiž proplouvá Sinuhet jako nerozhodný intelektuál, který se tu nechá ovládat ženami, tu náboženstvím a tu mezinárodní egyptskou politikou. A koho neodradí jistá až Tarantinovská "užvaněnost" této knihy, ten se dočká opravdu unikátního čtenářského zážitku.

Za všechno hovoří fakt, že jsem si v průběhu čtení zatrhl nespočet pasáží, padnoucích jako ulité na současnou společnost nebo na individuální životy nás, co jsme se narodili do technické civilizace a přitom je vše vlastně stejné, jako v době válečných vozů a otevírání lebek.

Zkrátka a dobře je to jednoznačných 100% i při druhém čtení a nehnu se ani o píď!

19 18.07.2023

Velké finále pro mne už pošesté - stále nezklamává a stále překvapuje v tom, kolik toho kniha umí nabídnout oproti mnohem populárnějším filmům. Časem vždy zapomínám, do jakých epických šíří se v knize rozkošatí cesta jednotlivých postav z Edorasu do Minas Tirith a posléze v bílém městě samotném. Naopak samotná bitva se odehraje doslova na pár stranách (a tak to mám se svojí nechutí k akčním scénám rád). Následuje komorní hobití finále (jaký skok oproti epickým předchozím částem) a filmem zcela opominuté Vymetení kraje, které má značnou emocionální hloubku v tématu ohrožení domova. Zkrátka i když člověk ví, jak vše dopadne a řadu zákrut děje zná nazpaměť, stále má čtení Pána Prstenů smysl a za pár let si jej dám jistě znovu. 100%!

19 12.08.2015

Ševče, drž se svého kopyta - této zásady se Andy Weir držel a po pokusu s ušpiněnou sci-fi v románu Artemis se vrátil s další sólo kosmonautickou odysseou. A tento návrat mu sakra vyšel. Příběh jako takový je jednoduchý až triviální, opět zde máme dnes velmi populární téma s umírající Zemí. Ovšem to, co Spasitele učinilo knihou, kterou jsem nedokázal odložit a kterou jsem četl v noci, ve dne a zkrátka pořád, jsou dvě věci. Jednak jistá dojemnost v setkání, které hlavní hrdina zažije (nechci spoilovat), a jednak obrovské, ale opravdu obrovské množství myšlenkových experimentů, které se lnou celou knihou v kvantitě, kterou jinde nezažijete. V emocionální rovině i ve vykreslování postav urazil autor od spíš suššího Marťana kus cesty. Snad jen těch čísel na mě bylo trochu moc - v závěru knihy třeba naleznete pasáž o rotaci lodi a jejích výpočtů, která zabrala snad dvě strany. Za to srážím půl hvězdičky, ale jinak pro fanoušky hard sci-fi povinnost. A že je to utopická pohádka? To vyprávějte někomu jinému, kdo nevyrostl na E.T., Starmanovi a Číslo 5 žije. 90%!

18 02.01.2022

Co by měl spokojený čtenář dodat k 8. dílu série? Slov už se moc nedostává, zábava přetrvává:
Pozdně-středověké reálie? Ano!
Zábavně vykreslené postavy? Ano!
Klasický červenákovský styl a hlášky? Ano!
Jaroš terminátorem i po operaci mozku? Ano!

Paradoxně nejlepší částí knihy pro mě byla tak, která s dějem vůbec nesouvisela, a to dobrodružství bosorky a jejích chlapců poblíž rozbořené věže. Dalo totiž zavzpomínat na starého dobrého fantasy Červenáka. 80%!

16 01.02.2023

Holocaust a všechno kolem něj vyprodukoval jedny z nejsilnějších lidských příběhů, jaké má vůbec naše civilizace na svědomí. Poté, co jsem po delší době znovu shlédl Schindlerův seznam, se mi dostal do ruky Tatér z Osvětimi. Bohužel ten se má k Schindlerovu seznamu stejně, jako se má Stmívání k Stokerově Draculovi. Kniha je plytká, charaktery ploché a nezajímavé a celé je to vlastně jenom středoškolská romance umístěná do Osvětimi. Nejvíce asi celou knihu vystihuje scéna, kdy se hlavní hrdinka prochází po lágru zavěšená do své kamarádky, přijde esesák, praští ji pažbou, hrdinka se zvedne a dál básní své kamarádce o svém Romeovi. Zkrátka a dobře, celý holocaust je tady jenom kulisami, a to kulisami hodně a hodně papundeklovými. Celkem se nedivím, že bývá autorka obviňována z jisté formy svatokrádeže. 40%

15 10.11.2020

Řbitov jsem z nějakého důvodu hodně dlouho obcházel a stavěl jsem se k němu stejně jako kdysi dávno k Matrixu - prostě jsem vůbec nevěděl o čem je. Až se ke mě celkem náhodou dostala audiokniha a já strávil 16 hodin v Ludlow a okolí. A musím říci, že už dlouho mě žádná kniha takhle nevtáhla do děje. Paradoxně se mi ze všeho nejvíc nelíbily hororové prvky (i když Louisova noční procházka byla hodně dobrá), ale opravdu mě za srdce vzal ten úplně obyčejný popis rodinného života předtím, než se to všechno zvrhlo. Mistrovi se opravdu podařilo u mě založit až intimní vztah ke všem postavám předtím, než jim v druhé polovině začal fest ubližovat (snad moc nespoiluju). Všechny ty hovory o smrti a o starých časech - no prostě King v nejlepší formě. Trochu váhám, jestli to není moje vůbec nejoblíbenější Kingovka, ale v TOP3 bude určitě. 100%

15 04.10.2019

Klasika nejklasikovatější v žánru moderní fantasy. Ano, jsou zde trpaslíci, elfové a čarodějové, ale kromě nich je zde to, co v Tolkienovi nenajdete: vědecké bádání, univerzity, špionáž, intriky a sem tem nějaké to pohlavní jiskření. A taky moře chlastu, nevěstinců, zpěvu košilatých písní a dalších věcí, v jejichž popisování Sapkowski exceluje. Ano, na špinavé fantasy není dnes nic neobvyklého (viz Hra o Trůny), ale v 90. letech to bylo fakt zjevení - a to byla počítačová hra a Henry Cavill ještě hodně daleko.
K tomu všemu je to fakt pěkně napsané, při některých scénách jsem se musel smát nahlas (obvykle v nich tedy figurovali bodří ogaři trpaslíci), v jiných jsem byl naladěn na stejnou filozofickou notu s Geraltovou neutralitou a pohrdáním nad válkami mezi státy. I scény s výlučně ženskými debatami a tématy (zejména debaty Ciri a Yenefer) se zdají být dobře napsané, protože mě prostě bavily.
Je to pochopitelně docela jiné čtení než původní prehistorické povídky, které jsou spíš fantasy zpracováním středoevropských pohádkových příběhů, ale více intrik a politikaření z mého pohledu příběhu neškodí. V tom u mě Sapkowski došel na hranu až v Husitské trilogii, kde bylo intrikaření až příliš.
Nešlo o moje první čtení ságy, ale tentokrát ji dávám v podobě audioknihy načtené Martinem Fingerem. Jeho jemný hlas mi nejdřív k zaklínači neseděl (a musím říct, že jsem si nezvykl na některé jeho výslovnosti, zejména Geralta "z Rivié"), ale nakonec jsem ho přijal a vychutnal si změny jeho intonací při střídání postav.
100%!
P.S. Hledáš-li spravedlnost - najmi zaklínače. (Nápis na zdi Právnické fakulty University v Oxenfurtu)

15 15.11.2018

Skvělé to bylo! Až se trochu stydím, že téměř cokoliv, co má na sobě napsáno Stephen King (i kdyby to byla krabička od olejovek) snad ode mne dostane pět hvězd. Jenomže je to prostě tak! Námět, který by vám na obálce knihy připadal fakt přitažený za vlasy (cože? sečtělý introvertní nájemný vrah s jemnou povahou?) dokáže King zpracovat tak, že kniha je prakticky neodložitelná... Ano, jsem taky v týmu "první půlka", ale ani válečné vzpomínky ani závěrečná road movie/vendetta žádnou hvězdu neodebere, možná tak maximálně tři procentní body. Takže 97%!

14 19.08.2022

Pro mě je spolu s Těžkým melodičnem a Pohyblivými obrázky Maškaráda součástí trilogie, která Zeměplochu překlopila od humoristické fantasy k parodickému žánru vždy na konkrétní téma, který se jen shodou okolností odehrává právě v tomto světě.
Pro čtení tohoto dílka je dobré vidět muzikál Fantom Opery (jen vás to utvrdí v tom, že Christine je úplně pitomá) a ještě lépe aspoň jednou navštívit představení operního žánru - bez těchto propriet to absolutně nevyzní. Ale když víte o co jde, upřímně se zasmějete u výšplechtů páně Basilica (alias Jindřicha Slimejše nesnášejícího špagety a milujícího pivo a knedlo-vepřo) i u rozhovorů návštěvníků opery (Mami, věděla jsi, že když chceš jít na operu, musíš si nejdřív přečíst v knize, o co v ní půjde?). Pro operou nedotčené je tu samozřejmě roztomilá Stařenka Oggová, která si vydělala majlant prodejem drobně erotické kuchařky, ale hlavní je tu prostě opera a dlouhé árie o tom, kterak se někdo najedl nebo kterak umírá. A také je to jedna z mála Zeměploch, která pro mě neměla klasický zmatený Pratchettovský konec a byla napínavá do posledních stránek! 99%

14 21.09.2019

Co může člověk napsat ke knížce, která ho někdy ve 12 letech přivedla ke sci-fi? Dětskýma očima byla samozřejmě docela jiná než dnes po 30 letech. Už tenkrát byla více jak 20 let stará a dnes po půlstoletí zub času samozřejmě zapracoval dál a v mnoha ohledech je buď jazykově nebo představově směšná nebo technicky zastaralá. Přitom si ale zachovává své kouzlo zlatého věku fantastiky 60. let, šmrcnuté trochou dänikenismu (toho jsem v dětství četl taky a nestydím se za to).

Cesta slepých ptáků:
Vernem inspirovaný první díl je klasickým dobrodružstvím v exotice. Verna to připomíná i velmi dlouhými popisnými pasážemi o přírodních krásách Islandu a horolezeckých výstupech, které jsou tak zdlouhavé, že se člověk stěží brání je přeskakovat. Ale jakmile hrdinové vlezou do díry sv. Patrika, je všechna nuda ta tam. Tenhle díl je k jeho škodě dost ideologicky zabarven. Přece jen je napsán v době kubánské krize a tak hlavním bubákem je NATO a američané, zatímco islandští komunističtí novináři jsou tak mladí a chytří a progresivní... Naštěstí to v dalších dílech Součka už přešlo, a ve slunečním jezeře, psaném v rozvolněné době kolem roku 1968 už je to pravá utopie, kde se drží kolem ramen sovětský kapitán a americký pilot stíhaček. Vyprávění ve stylech jednotlivých postav si ale drží celá série, a tenhle pseudodokumentární přístup knížku dost pozvedá, i když některých expresivních a hovorových výrazů je trochu moc a navíc jde o o archaismy (ani v 80. letech člověk opravdu už neříkal ve chvíli překvapení "joj cigán").

Runa rider:
Prostřední díl jsem v dětství přečetl snad jen jednou (ten zbytek snad 8x), prostě a jednoduše mě nebavil. Po dnešním přečtení se na něj dívám jako na klasický dobrodružný rodokaps z pralesa. A dost mě taky bavila sebeparodie Součka, když zde popisuje Cestu Slepých ptáků v komiksové úpravě (ten sešit se jmenuje Islandská příšera).

Sluneční jezero:
Na mém kdysi nejoblíbenějším kusu série čas zahlodal snad nejvíc (když nepočítám směšně komunistické pasáže dílu prvního). Tohle kosmonautické dobrodružství na Marsu je opravdový pulp jak ze 40. let (a švanda je, jak si právě z těchle pokleslých dílek postavy neustále dělají legraci a přitom sami v jednom z nich žijí). Kniha se v naprosté většině zabývá popisem marsovského života a tomu všemu ještě přispívají pseudorealistické fotky fotů, špaget a mnoha dalších přírodopisných vylomenin. Na rodokapsový charakter předchozího dílu pak odkazují popisy horolezeckých akcí záchranné výpravy v Himaláji. Teprve po sestupu do jeskyň "podzemních bohů" se knize vrací seriozní scifi tón a při čtení rozhovoru s ufony (rozum poslední kruh, poslední létá) mně hororově mrazilo ještě dnes.

Myslím, že další generace už Součka číst asi nebudou, přeci jen fantastická literatura je už dneska někde jinde, ale možná je to škoda. Tohle je totiž na dřeň obnažené to, co mám na sci-fi rád, i když už v notně obnošeném kabátě. Objektivně bych dal tak 70%, ale z nostalgických důvodů musím prostě dát tu stovku...

14 01.06.2019

Jako mnoho dětí mojí generace (a pravděpodobně mnoha předchozích) jsem byl tím neuvěřitelným elektrickým, posuvnými pláty opatřeným, salonem s křišťálovým sklem k pozorování ryb vybaveným a vůbec doutníkovitým strojem zvaným Nautilus totálně fascinován. Stejně tak jsem jako dětský knihomol zbožňoval toho zapšklého a sociopatického hráče na varhany jménem Kapitán Nemo, kterému čas od času přeskočí a povraždí bodcem svého stroje pár nevinných námořníků hned poté, co přidá peníze utlačovaným koloniálního světa předminulého století.

Z pohledu dnešního dětského čtenáře už je to ale asi všechno passé. Nedokážu si představit dnešní dítě, kterak si po nocích čte 150 let starou knihu, jejíž více než polovinu rozsahu textu tvoří pozorováním ryb za oknem toho skvělého salonu a Conseilovo mírně aspergerovské jejich zařazování do čeledí, druhů a poddruhů.

V polovině 19. století musel být Verne opravdu neuvěřitelně sečtělý a neváhal to dávat na odiv. Dnes to ale působí spíš, jako by knihu způlky napsala AI na podkladě wikipedie. Tak například v předposlední kapitole při cestě od amerického k evropskému pobřeží nás Verne kromě obligátních rybích informací zahrne tím, jak to bylo s pokládáním podmořského kabelu (včetně historky o její sabotáži), aby následně přešel k poučování ohledně Golfského proudu. O ději se ale nedozvíme nic kromě toho, že cesta byla vykonána.

A tak snad ten půvabný příběh a mnou milované postavy dnešní děti lépe zpracují z nějaké modernější TV adaptace nebo možná z Neffova převyprávění, které mě kvůli přidání zápletky s jakousi mysteriozní výbušninou strašlivě rozlítila.

Pro mě nostalgických 100%, objektivně ale pro dnešního čtenáře někde kolem 50-60%. Hvězd ale dávám pět, nemohu jinak, drahý Conseili.

13 22.11.2023

I když jsem spíš pomalý čtenář, občas mne baví knihy, které jsou jiné v tom, že zážitek není čtenářský a pomalý, ale spíše filmový či televizní s rychlými střihy. A 101 minut je právě takováto kniha - nedá čtenáři vydechnout a v podstatě (pokud po dvou hodinách čtení neztratíte úplně sílu číst a neusnete) je neodložitelná. Střihy mezi scénami s hasiči a pasažéry zejména v první polovině knihy byly naprosto famózní - v té druhé polovině, kde už se "jen" zachraňovalo a hasilo, už to tak ostré nebylo, ale stále to zůstalo skvělé. Nadšen jsem byl z pasáží, psané "Vy" formou, ze které až na samém konci vzejde to, co je řečeno tou skvělou, níže už citovanou, první větou.
Když k tomu připočtu, že metro mne fascinuje už od dětství a že se autor do podzemního prostředí ponořil s důkladností takřka haileyovskou, nemůžu "stojedničce" dát méně než 100%.

13 26.05.2022

Když jsem ještě neměl ani ponětí o tom, co to je fantasy, zbožňoval jsem ruské pohádky. Oproti těm našim s německými kořeny měly v sobě cosi hororového (kolikrát jen vrány careviči Ivanovi vyklovaly oči a k tomu Kostěj nesmrtelný a jeho život ukrytý v jehle skryté ve vejci!) a dodnes vzpomínám na svou fascinaci Bilibinovými ilustracemi knihy Peříčko Finista Jasného Sokola; zejména ty svítící lebky!
No a zde jen Ďuro Červenák zúročil tuto fascinaci. Po spíše historizujícím prvním dílu tu máme fantasy jak z dřevněruského žurnálu. Jak už někdo psal níže, je to v zásadě lineární dobrodružství z Bolgaru směrem na sever, až do Půlnočních hor. Ne že by mi to vadilo, přímočaré putování zajímavé družiny odtud tam prosáklé magií a příšerami na každém kroku, to je moje gusto.

Je tu vše, co k tomu všemu pagří: žrec s medvědí kůží umějící se v medvěda proměnit, Baba Jaga, Kostěj (pardon Koščej) a i ten život zakletý v něčem skrývajícím se v kachně. Občas bych ocenil více hutné atmosféry na úkor popisu soubojů, ale nelze vyčítat spisovateli jeho styl. Takže je to plná palba!

12 16.04.2022

Himbajs! Pro mě až trochu moc internetově okatá variace na Foglara. Mobily, notebooky a další vymoženosti moderní doby mne trvale vytrhovaly z jinak docela super stínadelské (pardon prašinské) atmosféry, ale nejsem holt cílová skupina dětí 21. století. Oceňuji snahu o vědecké vysvětlení fenoménu zvláštní městské čtvrti v podobě nefungující elektřiny. Kdo ví, asi se to současným dětem bude číst líp než Rychlé šípy, ale já zůstávám sedět se Širokem ve stínu stromu Ginko, ozdoben žlutým špendlíkem. 70%!

12 03.01.2022

Ocelové jeskyně jsem si přečetl po letech v originále a všiml jsem si některých věcí, které jsem dříve zachytil jen omezeně. Tak především ta strašlivá dystopie uzavřeného města, sociálního inženýrství, totálního společenského kastování a výhod jednotlivých společensky užitečných lidí, spočívajících v lepším (kvasnicovém) jídle nebo prostě v soukromé koupelně (ten luxus!). Když jsem to prvně četl coby jinoch ještě za totáče, vůbec jsem tenhle rozměr nevnímal (ostatně v Kouzelném městečku to bylo stejné, akorát že s čepicema, takže mi to nepřišlo divné). Druhý nově objevený rozměr je lidský odpor k jinakosti - každý měšťan zde více či méně upřímně nenávidí nejen roboty, ale pro jistotu i jejich propagátory Vesmířany. Jako bych to už někde viděl... Každopádně toto je hlavní devíza této Asimovovy 65 let staré vize, coby detektivní román to totiž moc nefunguje a hlavní je na vině dost nekritický hlavní hrdina, který trousí z rukávu různé teorie, až mu konečně jedna vyjde. Ale jako start robotické série je to super. 80%

12 10.09.2019

Co k tomuto napsat... Všichni správní scifisti znají HALa 900, vědí, kde se přestupuje z linky ze Země na linku na Měsíc i co to je TMA-1. Ale řada z nich to víc spíš z filmu, než z knihy - a to není žádná ostuda, protože tato kniha předlohou filmu nebyla a vznikala současně. A přesto nejde o nízký typ literatury zvaný novelizace scénáře, ale o plnohodnotný příběh, který má celou řadu odklonů jak dějových tak místních (například se neletí k Jupiteru, ale k Saturnu). Čte se to jedním dechem a jde o úžasný příklad ještě stále technicky i humanisticky optimistickou hard-scifi 60. let. 100%

12 01.03.2019

Ke kultovním knihám se píše komentář poměrně špatně - buď dáte automaticky pět hvězdiček, ale pak to vlastně není váš názor na knihu, anebo dáte míň a sesypou se na vás všichni fanoušci a budou vám spílat do literárních ignorantů a milovníků braku. Osobně jsem se nikdy netajil, že jsem byl vždycky spíš příznivcem brakové sci-fi, než té přísně intelektuální. Nikdy jsem se třeba nestal příznivcem Bradburyho, a právě k němu bych Piknik u Cesty přirovnal - obtížně čitelné, příliš komplikovaný jazyk, neodsýpající příběh. Z podobného soudku je pro mně taky Lemův Solaris - podobně jako v tamních popisných pasážích o úkazech na planetě se tu Strugačtí na mnoha a mnoha stránkách přehrabují v surreálnu, které panuje v pásmu. Asi ne náhodou si obě dílka vzal na paškál Tarkovskij a natočil z nich dva pro mě zcela nestravitelné, leč rovněž kultovní sci-fi filmy.
Moje výsledné hodnocení je průměrné, protože otevřeně přiznávám, že jsem se většinu knihu trochu nudil při utápění v básnickém popisnu a nedostatku příběhu. 3 hvězdy dávám za zábavnou úvodní výpravu do pásma v "papuči" a za Pillmanovy úvahy o Hostech, které jsou možná to jediné pravé sci-fi v knize. To ostatní je pro mě asi vysoká lyrika, na kterou nestačím (a nechci stačit). Moje setkání s bratry Strugackými cca po 30 letech (naposledy jsem v dětství četl Špunta) tedy nedopadlo úplně ideálně - možná příště. 60%

12 27.04.2018

Nikdy bych nečekal, že mne zrovna čínská kniha takhle pohltí. Když jsem si na začátku přečetl seznam postav, bál jsem se, že s těmi všemi Weji a Yangy pro mne bude kniha nečitelná. A opak byl pravdou, nemohl jsem se od ní skoro vůbec odtrhnout, a to přes to, že na fantastický prvek jsem si musel nějakou dobu počkat (nejdřív je třeba projít úvodem z kulturní revoluce). Když se ale objevil odpočet běžící na fotografiích, běhal mi mráz po zádech. Neznámé čínské prostředí zcela zastínilo menší originalitu námětu (SETI už tu přece jenom bylo) a také mě potěšila prakticky úplná absence akčních scén - v rozporu s anotací je kniha spíše klidná a filozofická (to mám rád!). Problém jsem nejdříve měl s pasážemi, odehrávajícími se ve virtuálním světě hry Tří těles, ale nakonec jsem si zvykl.
Zkrátka a dobře, dlouho jsem nečetl nic tak dobrého ve stylu klasické scifi (nálada mi hodně připomínala Asimova) a čtu-li níže, že první díl je považován za nejslabší, pak se nemůžu dočkat dalších dílů! 90 %

12 11.07.2017

(SPOILER) Já jsem si z dětství pamatoval, že děj známý z filmu s Noahem Hathawayem (a Eduardem Cupákem :) ) je v knize pouze prologem. Z té druhé půlky mi ale ulpěl jen Chrám tisíci dveří a závěrečná scéna uvnitř medailónu Auryn. Naopak jsem úplně vypustil, v jakého pitomce moc zkorumpovala Bastiána, jehož zaujetí pro čtení z první půlky prostě musí každý správný knihomol ocenit. Autor se prostě rozhodl, že nám u hlavní postavy naservíruje vývoj od klaďasa k záporákovi a zase zpět.
Oproti Děvčátku Momo, které jsem četl nedávno, dávám o jednu hvězdičku méně, protože celá druhá půlka byla souborem trochu izolovaných podobenství a v důsledku toho se podstatně hůře četla než ta "filmová" první, kterou má člověk prostě tak nějak víc pod kůží.

11 17.11.2022