SONP komentáře u knih

Větrný přístav mi ze všeho nejvíce připomínal Čaroděje Zeměmoří. Jednak je to bildungsroman jak vyšitý, jednak hodně podobnou geografií světa a jednak bohužel i tím, že mne obě knihy moc za srdce nevzaly, i když musím uznat jejich literární kvalitu. A to jsou jinak knihy o létání obecně mým šálkem čaje.

Přesněji to nedokážu analyzovat, ale podobně jako u LeGuinové mne zaujaly jenom oddělené části příběhu (hlavně tedy epilog, takže kniha nakonec zanechala dojem spíš pozitivní), ale celkově jsem tak nějak knihou proplul, aniž bych prožil nějaké dobrodružství nebo získal citový vztah k postavám. 60%

P.S. Většinu textu bezesporu napsala Lisa Tuttleová. Na to, aby jej napsal GRRM, je tam málo popisu jídla (pamatuji si jen jedinou takovou pasáž).

2 20.10.2020

Píše se rok 1986 a v trafikách se prodává komunistický Rodokaps s názvem Edice Karavana. Už si nepamatuju, zda mi v této edici v mých 9 letech koupil modrožlutý sešit s nápisem "Ve jménu Metanoona" někdo z rodiny, nebo zda jsem si ho cestou ze základní školy koupil sám , ale v každém případě tento spisek je jeden z těch, který prudce torpédoval moji čtenářskou budoucnost - do té kategorie řadím ještě Cestu slepých Ptáků a Signály z vesmíru. Do té doby byla fantastika u mě buď doménou filmů jako Starman nebo E.T. anebo některých dílu Čtyřlístku (Třetí planeta, Bruchnička to zařídí) se sci-fi nádechem a troufám si tvrdit, že tady to všechno začalo.

Bylo mi úplně jedno, že je to pravý a nefalšovaný brak (vzpoura mravenců proti lidstvu!) v utopistickém mírovém hávu té doby (mravenci se bouří také proti zbrojení!) a že hlavní postavou je soudruh Pištora, který to na závěr s náčelníkem pražské kriminální ústředny pěkně vytmaví západním diplomatům. Ostatně na tom nebylo nic divného, pionýrský šátek a soutěž Poznej Sovětský svaz byl běžnou součástí dětského života. Ale tnulo to pěkně hluboko - fantastika v pražských reáliích byla pro mě zatraceně nová a k tomu atomová letadla!

Z pohledu o 34 let později (je to vůbec možné) je to pochopitelně všechno trochu směšné, Kličkovy postavy se moc nechovají jako skuteční lidé a Kyberoformik je tak trochu jako Fidel Castro - jeho proslovy jsou obvykle dlouhé k uzoufání a plné toho, co se ve Star Treku nazývá technoblábolem. Autor se navíc vyžíval ve složeninách ruského typu a tak je text plný myrmekyb, techminů a bůhvíčeho ještě. Ale přesto mne znovu tento zapomenutý text znovu přitáhl a nepustil; asi to nebude jeho kvalitou, ale nostalgií.

3 11.10.2020

Austrálie je zvláštní kontinent a tohle je taková hodně divná Pratchettovka. Celá kniha je jeden velký zmatený chuchvalec někdy vtipných a někdy úplně psychedelických nápadů tohoto génia, který nám skáče od mluvících klokanů přes ptakopysky až k aboriginskému kouzlení kreslením na kameny. Kdo ho delší dobu čteme, víme, že k tomuto stylu obvykle sklouzne v závěrečné části knihy - za tu dobu jsem dospěl k závěru, že se ze Sira Terryho sice nápady řinuly proudem, ale někdy to prostě nedokázal uřídit a měl proto problém s konci příběhů. No, a Poslední kontinent je celý takový, jaké jsou konce jiných knih. Jako by tady ani nedokázal začít, natož skončit. Ne, že by to zase nebylo místy třeskutě vtipné (mágský rituál klíčů, fascinace jednoho z členů vědecké rady paní Vidlákovou nebo nárážky na "Šílu" Mad Maxe), ale jako celek je z toho prostě guláš. 50%

6 27.09.2020

(SPOILER) Musím říci, že souhlasím s tím, že po druhé polovině šla záživnost knihy opravdu dolů. Ne, že by mi vadilo Kingovo přešaltování do politické podoby (naopak mne zaujalo, jak dokázal zobrazit alt-right populisty, které máme po čtyřiceti letech i u nás, jakož i jejich publikum), ale prostě tak nějak po objevení "hladkého" vraha už děj zdaleka nebyl tak magnetický. Zato ta první půlka byla opravdu skvělá, ať už tradičně kingovsky skvělé seznamování s postavami (zde na pouti u kola štěstí, hejhejhej!) a nebo výborně zpracované následné probouzení z komatu a objevování schopností hlavního protagonisty, popřípadě skvělé propadnutí hrdinovy matky křesťanským sektám. Takže nakonec je to v průměru solidních 80%.

7 15.09.2020

Vlastně je to celé jedno velké road movie, odehrávající se v kulisách neuvěřitelné Simmonsovy imaginace. Každý ze světů je tak skvělý, že by si zasloužil vlastní román, ať už to je "waterworld" Mare Infinitus nebo postapo Sol Draconi Septem s arktickými démony a putujícími domorodci milujícímu prvočísla nadevše a také rozvinutá církevní planeta Pax s hrozivými plavidly třídy Archanděl. Tato vlastnosti díla pak sice způsobuje jistou epizodičnost děje, kdy skupinka dopluje k další bráně, střih a je tu další svět, ale to vůbec nevadí. Aspoň se dá ta cihla číst snadněji na pokračování. Původní Hyperion ji sice stále převyšuje, ale přesto jde o skvělé čtení. 85%!

4 02.09.2020

Tato kniha je vlastně takový přívěšek k seriálu, a tak je jí třeba i brát. Prostě byla stvořena proto, aby si ji přečetl dívák, který má zájem zjistit, co vlastně zapříčinilo zahořklost Picarda, proč je z Raffi Musikerové chlastající hulička a tak dále, a tak dále. Není to žádná velká literatura, ale fanouška pobaví a pro nikoho jiného asi ani není určena. Celkovým naladěním ze všeho nejvíc připomíná multikulti trilogii Becky Chambersové, takže chápu, že zástupce opačného politického spektra dokázala autorka rozpálit doběla (viz komentáře níže). Mě osobně to nevadí - jednak mám k použitému politickému směru celkem blízko a jednak utopie k ST vždy patřila. To už mi spíš trochu vadilo, kterak federace občas připomínala stávající korporát - věčné meetingy a tlaky ze strany nadřízených - původní kapitán Kirk by se v takovém prostředí asi zbláznil a desertoval by k Andorianům. 70%

5 07.08.2020

Zajímavé - z autorčiny prvotiny jsem byl úplně odvařen, u Prokleté věže jsem zatím ve 40% a vůbec jsem se nedokázal začíst. Snad za to může výrazný young adult odstín tohoto příběhu o skupince mladých zlodějů, k nimž jsem si vůbec nedokázal najít cestu. Bohužel momentálně odkládám bez hodnocení a zkusím to někdy znovu, snad to podruhé půjde lépe...

Filmová či knižní díla vytvořená cizinci a odehrávající se v naší vlasti bývají někdy směšná. Blahé paměti je třeba si vzpomenout hlavně na film xXx, v němž jsou kousek od Prahy velehory a hrdinná Městská policie všechny zachrání. V téhle knize ovšem Craig Russel podal lepší výkon. Ideální to samozřejmě není - první republika je tak strašně ponurá, až by nikdo nevěřil, že v ní někdo kdy mohl žít: ulice Prahy jsou plné chudých brlohů, prostitutek a dělnických německých hospod a venkov obsahuje hned za Mladou Boleslaví strašidelný hrad jak od Drákuly, v jehož stínu žijí pověrčiví vesničané.

Ostatní reálie jsou ovšem celkem uvěřitelné (i když jsou to vlastně jenom kulisy, odehrávat by se to mohlo kdekoliv jinde na světě) a příběh plyne poměrně zajímavě. Příběhy odehrávající se mezi nebezpečnými psychiatrickými pacienty táhnou, postavy jsou fajn a i detektivní linka je obstojně postavená.

Celkově solidně napsaný bestseller, který ale asi čtenáře ničím nepřinutí sáhnout po něm znovu. 70%

4 11.07.2020

Postupem času se série o Elániovi proměnila v humanistickou sérii zaměřenou proti rasismu, druhismu a válkám (pokud si pamatuji, vyvrcholí to celé Šňupcem). Zdá se, že se z Elánia stalo autorovo alter ego, přes nějž hlásá své názory do světa. Ač jinak s autorovými liberálními názory souhlasím, přijde mi trochu rušivé infikovat těmito seriozními tématy humoristickou fantasy. Tu totiž čtu z escapistických důvodů. Ale i tak to celé bylo zábavné a nejlepší ze všeho je Leonard da Quirm a desátník Noby objevující podstatu ženství. 70%

4 08.07.2020

Je těžké hodnotit v dospělosti knihu takhle slavné série, zvláště pak když na ni nemám žádné vzpomínky z dětství jako ostatní komentující. Z mého pohledu musím říct, že z í pořád ještě čiší, že ji JKR psala jako čtivo pro menší děti, čemuž odpovídají i témata v knize řešené (vymizely sice téměř body z prvního dílu, ale školní tresty po škole jsou tady pořád). V závěru knihy se už ale začínají objevovat výrazně temné tóny a závěr je velmi čtivý).
Dílko jsem poslechl jako starší audioknihu načtenou Pavlem Zedníčkem a pojatou spíš jako rozhlasovou hru s efekty a používáním mnoha hlasů pro postavy. Nevím jak ostatním a nic proti panu Zedníčkovi, ale pro mě tam bylo protagonistových pitvoření až přílíš. Lockhart totiž hlasem připomínal spíš Páťu Tlučhoře a otec a syn Malfoyové jako by vypadli z policejní akademie Zdeňka Izera. Ještě jsem to nezkoumal, ale doufám, že další knihy budou načteny někým jiným. 80%

4 25.06.2020

Hvězdná pěchota o několik koňských délek překonala moji subjektivně dosud nezelenější knihu, kterou byl Kotletův Spad. Máme tu sice všechny sci-fi propriety (vesmírné lodi, Čerenkovův pohon, insektoidní nepřátelské mimozemšťany a další), ale o ty tady vlastne vůbec nejde. Středobodem všeho je totiž ARMÁDA! Dalšími důležitými body jsou pak čest, odvaha a zejména subordinace a obdiv k vysokým důstojníkům, kteří řadové vojáky nešetří a urážejí je kudy chodí (samozřejmě jen proto, aby vychovali z chlapců muže). Nechci o sobě tvrdit, že jsem pacifista (třeba Clancyho jsem schopen číst bez problémů), ale tohle bylo i na mě trochu moc. Už chápu, jak musí trpět přesvědčený konzervativec, když čte ťřeba Mievillovu Železnou radu nebo kompostovatelnou trilogii Becky Chambersové!
Heinlein tady balancuje přesně na hraně mezi extrémním patriotismem a autoritativním režimem - uvažuje o tom, jaký je rozdíl mezi morálkou vojáka a civilisty (hádejte, v čí prospěch je odpověď?) a podobně. Už proto jsem si nemohl knihu řádně užít, protože prostě neudeřila na mé čtenářské struny. Autor mne však párkrát také potěšil, když např. do armády zařadil také ženy (kvůli jejich vesmírně pilotním schopnostem - v USA 50. let jistě něco nemyslitelného). Nicméně jsem rád, že jsem si toto stěžejní dílko klasické sci-fi přečetl a mohl zhodnotit, že filmová adaptace r. 1997 se téměř vůbec nepřiblížila atmosféře knihy. Tady totiž primárně nejde o popisy bojů, i když z první kapitoly se zdá, že autor v 50. letech časovým okénkem zahlédl akční počítačové hry dnešních dnů. Spíš je to celé o armádní atmosféře, směřování společnosti k osobní odpovědnosti a vhledu do uvažování vojáků - byť pro mě vhledu až příliš jednobarevně obdivného. Je to stejná utopie jako třeba neandertálská společnost u Saywera, ale z druhé poloviny politické spektra, zcela bez úvah o tom, v co se něco takového může zvrhnout. Musím ale ocenit, že čtení v člověku mého politického ražení vyvolá úvahy o těchto kontroverzí a od toho čtení ostatně je. 80% (20% jsem přidal během psaní tohoto komentáře, protože kniha která nutí přemýšlet, je dobrá kniha)

8 21.06.2020

No, tak v hodnocení tohoto dílka už s na rozdílu od prvního dílu ostatními přispěvateli na jedné vlně nepopluji. Snad proto, že kouzlo ústředního nápadu už od jedničky vyprchalo a nebylo nahrazeno ničím novým podobně zajímavým. Pravda, ponoříme se tentokrát hlouběji do organizace cechu smrtek a závěrečná právní procedura mě docela zaujala, ale Nimbus pro mě neměl žádnou ústřední dějovou linku, která by mne ke knize připoutala tou příslovečnou červenou nití. A tak mne ze všeho nejvíc bavily úryvky z Nimbových úvah na začátcích kapitol; co se psalo v kapitolách samotných mne nechávalo zcela chladným až do zhruba 3/4 knihy. A ten cliffhanger doutnající už od konce knihy, který zůstal nedokončený, je až přiliš okatým nalákáním na další díl, o němž nevím, zda ho budu číst. 60%

5 09.06.2020

Ještě předtím, než jsem začal číst Pratchetta (sákryš, opravdu byl někdy čas, kdy jsem neznal Zeměplochu?) jsem objevoval humornou fantasy prostřednictvím Moressyho Kedrigerna, který byl tehdy tak nějak na okresním městě dostupnější. A dlužno podotknout, že Mrakoplaš, Smrť, Elánius a Vlahoš nebohého pohodlného čaroděje později úplně zastínili a já na něj zapomněl. Při stěhování knihovny jsem ovšem na tyto útlé paperbacky (s napsanou cenou 79 Kč, cože?) narazil a řekl si, že si to z čiré nostalgie ještě někdy přečtu. No a právě nyní, po 26 letech od vydání na Kedrigerna přišla řada.
A ačkoliv jsem čekal spíš zklamání z jednoduchoučkých příběhů podobně, jako jsem se kdysi snažil v dospělosti neúspěšně koukat na seriál Goro - bílý pes, musím říci, že mě Moressy příjemně překvapil. Pravda, jde o sadu krátkých povídek, takže žádná velká epika se nekoná, ale bylo to sakra příjemné čtení. Dokonce musím říct, že v pokročilejším věku, kdy už i na scifistu ve věku s čtyřkou na začátku občas doléhá peciválství středního věku, Kedrigerna asi chápu lépe než moje nerdské 17-leté já z 90. let, trávící svůj volný čas u své Amigy 1200 a nedělních seancí dračáku. Tenhle chlapík, který odmítá nosit z pohodlnosti bílý plnovous a špičatou čepici jako správný čaroděj a z duše nenávidí cestování je prostě sice úplně jiná liga než potrhlý Mrakoplaš, ale je to zkrátka zatracený sympaťák!
A některé povídky jsou vpravdě geniální, například hned ta první o návštěvě mimozemšťanů na Kedrigernově zahrádce mě úplně odbourala. Takže si myslím, že ještě přijde řada na další zažloutlé Kedrigernovky z mé sbírky, protože občas se zkrátka člověku zachce číst si o větším lenochovi než je on sám. 90%

4 02.06.2020

Musím souhlasit s tím, že zvláštnímu fantasknímu pojetí této space opery a přesahu do různých žánrů svědčila spíš povídková poloha první knihy než románová poloha té druhé. Pro mě tam bylo snad o třetinu textu více, než bych potřeboval pro to, abych si děj řádně užil. Tak třeba moderně veršované promluvy jedné z umělých inteligencí byly pro mne utrpěním - první chvíli mě bavilo hledat v tom nějaký obsah sdělení, ale když se do toho začaly motat ještě původní Keatsovy básně, byl jsem ztracen. Podobně jsem na tom byl s tehdy populárním popisováním kyberprostoru coby vln a dálnic a staveb - kvůli tomu jsem už v devadesátých letech měl problém s Gibsonovým Neuromancerem. Pořád jsou zde ale fascinující pasáže, které patří k tomu nejlepšímu, co se dá ve sci-fi najít. Kupříkladu závěrečná pravda o útoku vyvrženců a následná destrukce všech portálů mě i při třetím čtení málem shodila z postele. Celou dobu čtení jsem osciloval mezi třemi a pěti hvězdami a tak nakonec dávám průměrné čtyři a 80%.

6 19.05.2020

Věž vlaštovky je přímočarým putováním dvěma příběhy od konce minulé knihy do nikam. Ale pozor, nuda to není! Sapkowski totiž putování Geraltovo i Cirino opentlil takovým množstvím pro hlavní příběh zhola nepodstatných odboček, vedlejších postav a historek, že jsem se nenudil snad ani minutu. A výhoda je, že si je tak nějak nemusíte ani pamatovat, protože stejně jako se v příběhu objevily, tak za chvilku kratší než mrknutí kikimory většinou zmizí. Ano, je to spisovatelova exhibice, ale na mě to prostě platí. Můj čtenářský zájem si získal jak už notně opelichaný učenec Vysogota, šlachovitý lovec lebek s drobně sadistickými sklony Leo Bonhart, tak i vraždící přesvědčený demokrat Stefan Skellen. A že se z Ciri stal takřka terminátor? To mi celkem nevadilo, to už bych si spíš stěžoval na nedostatek melancholických proslovů páně Geralta nebo snížené množství hantecu mistrů trpaslíků. 80%

6 29.04.2020

Hyperion je zkrátka gejzír imaginace ve všech ohledech. Každá z pospojovaných povídek je docela jiná a jak tomu u povídek bývá, některé čtenáře zachytí více a některé méně - podle toho, jakému stylu holduje. Pro mě osobně je špičkou livingstonovský příběh Paula Durého a Lenara Hoyta a trochu jinak pojatá časovka Sola Weintrauba, méně už military bojovka od plk. Kassada, byť ozvláštněná jeho Nemesis. I ve spojovacích textech se ale dá najít ledacos zajímavého, za sebe musím ocenit netuctové technologie tohoto světa: dům Martina Silenuse, který má každý pokoj na jiné planetě, stromoloď, která jako by sem přiletěla ze žánru fantasy, kolovůz pro cesty mořem trav nebo hermetizovaná lanovka. Zkrátka a dobře, i při nějakém třetím čtení mi měl Hyperion co nabídnout. Navíc lépe funguje, když není samostatně stojícím (četl jsem cihlovité vydání "Kantos Hyperionu") a nepřináší níže popisovanou frustraci z díla bez konce.

9 20.04.2020

Nechci tvrdit, že Underground nemá něco do sebe. Postapokalyptických měst, kde chudí žijí při zemi a bohatí v oblacích, jsme sice v žánru měli víc než dost, ale tohle postapo je v naší stomrakodrapové Praze s celou řadou odkazů na současnou dobu . Celé to nové pražské společenské zřízení v podobě vlády korporací (na které jsem se nechal nalákat v Pevnosti) je ale jenom velmi hrubě (i když zajímavě) načrtnuto, na víc nezbyl čas - 90% knih totiž tvoří svištící projektily, rozbité hlavy a oddělené končetiny a v neposlední řadě všelijaké p--ování, č---kování a ku--ování.
Moment, já si koupil knížku od Kotlety a teď si tady stěžuju, že to je takřka výlučně akční přisprostlá jízda?! No, tak to jsem teda trochu mimo svou knižní bublinu, to se občas stává. Nicméně jsem si to prostě neužil.

4 31.03.2020

Pro mě tak trochu průtokový příběh o hlídce, z něhož mi ulpělo následující:
- Sir Terry se zde ukázal jako správný západní levičák horující pro rovná práva všech (golemy z toho nevyjímaje): "Rouhání? To říkáte vždycky, když dostane hlas někdo, kdo ho předtím neměl!"
- Strašlivě nečitelné pseudohebrejské písmo, které golemové čmárají na své tabulky, jimiž komunikují s osobami z masa a kostí
- Noby Noblhóch šlechticem na večírcích na vysoké úrovni - co k tomu dodat

Jinak mě ale tenhle příběh o atentátu na Vetinariho nechal tak nějak chladným. Šlo vlastně o první tak trochu seriozně míněný díl a to mi úplně nesedlo (v další serii jich bude ještě víc, co si pamatuji z předešlých čtení). Nevadí, za nějakou dobu pokračuji ve svém maratónu dál. 60%

3 26.03.2020

Tuhle Kingovku řadím někde do středu spektra mezi Tommyknockery dole a Řbitovem zvířátek nahoře. King zde rozehrál své klasické maloměstské drama s postaršími protagonisty v hlavní roli a sporem liberálů a krajní pravice o interupce v roli vedlejší, a tuhle jeho polohu mám rád. Do toho všeho ale zamotal linii s "holohlavými doktůrky" třímajícími v lepším případě nůžky a v horším případě rezavý skalpel a patry hyperreality, mezi nimiž se dá stoupat a klesat jako ve výtahu, a tuhle surreální připomínku Tommyknockerů už jsem stravoval o poznání hůř. A tak výsledek je průměrný stejně jako průměr mezi pasážemi, které se mi líbily, a pasážemi, které jsem ke konci už zkrátka přeskakoval. Potěšily ale drobné odkazy na TO a Řbitov v podobě zmínění tam popisovaných událostí (odkazy na Temnou věž jsem nezachytil, byv touto serií nedotčen). 60%, ŠMIK!

6 16.03.2020

No prosím! Zase po delší době jedna tuzemská žánrovka, díky které nelituji, že domácí scénu stále sleduji. A přitom vlastně nevím, čím mne Píseň Oceli vlastně nasála do příběhu a už nepustila.

Poněvadž kdybych tady napsal ve zkratce děj, řekli byste si, že je to jenom další drobně oplzlý klon zaklínače. Protože co jiného si pomyslet o tom, že hlavního hrdinu - nemluvného horala ze severu, provází na jeho hrdinných výpravách druhý hlavní hrdina v podobě barda, který se spíš plete pod nohy než pomáhá. A nebo o tom, že nejde o žádnou high fantasy Tolkienova typu, protože tohle fantasy je prokvetlé hormony a pohlavním pudem téměř na každé stránce. Dokonce by se dalo říci, že jde o Sapkowského klon neúspěšný, protože v něm nenajdete žádnou silnou ženskou postavu, nepočítáte-li všechny ty nezkušené děvečky a nadržené hostinské nebo nadpřirozenou ježibabu z lesa.

Tohle všechno mne při čtení napadalo, a autorka mě z těchto prvoplánovitých nápadů na možné výtky vyvedla. A podle mě je příčina jediná: Při Grabtharově kladivu, tahle paní nebo slečna zatraceně umí psát příběhy a umí je pravděpodobně psát o čemkoliv. Takže i tenhle méně originální námět uchopila tak, že to čtenáři prostě ani nemůže vadit a raději se nechá unášet řekou autorčiny literární dovednosti. Tak to se teda těším na příští kousek! Pane jo! 95%

5 03.03.2020