SONP komentáře u knih

Okultní nácky já rád. Ať už si vybudovali u finů základnu na Měsíci, nebo u Součka kdesi v Grónsku, popřípadě si v hlavách pseudovědců stavěli vesmírné plavidlo Haunebu. A tahle knížka jede přesně na téhle vlně, takže se okamžitě v mé čtenářské mysli zaháčkovala. Děj zklamáním nebyl, rozhodně mne potěšila propletenost s Lovecraftovským mythosem. Ovšem musím se přidat s kritikou společně s komentářem níže: vůbec mi nevyhovoval styl extrémně krátkých kapitol, do kterých jsem se sotva začetl, a už jsme zase skočili jinam. Působilo to na mne rušivě a epizodicky - takže přes zajímavé téma a historické návaznosti (potěšila zejména letecká technika) nemůžu dát více než 70%.

6 20.01.2022

Himbajs! Pro mě až trochu moc internetově okatá variace na Foglara. Mobily, notebooky a další vymoženosti moderní doby mne trvale vytrhovaly z jinak docela super stínadelské (pardon prašinské) atmosféry, ale nejsem holt cílová skupina dětí 21. století. Oceňuji snahu o vědecké vysvětlení fenoménu zvláštní městské čtvrti v podobě nefungující elektřiny. Kdo ví, asi se to současným dětem bude číst líp než Rychlé šípy, ale já zůstávám sedět se Širokem ve stínu stromu Ginko, ozdoben žlutým špendlíkem. 70%!

12 03.01.2022

Docela fajn sbírka kingovských povídek:

Telefon pana Harrigana, surfující trochu jinak na podobné vlně jako legendární Nadaný žák.
Chuckův život mne též zasáhl, jde o poměrně originální zpracování oblíbeného Kingova tématu - smrti.
Titulní Když teče krev je spíš už novelou patřící do detektivní Kingovy série Finders Keepers, která začala panem Mercedesem a zatím skončila Outsiderem. Podobně jako v posledně jmenovaném dílku si i zde užijeme variace na příběhy McBaina, ale já prostě tu titulní postavu - mirně švihlou Holly - nemám rád, a tak to pro mne tak docela nefungovalo. Za tuhle povídku srážím jednu hvězdu - sorry mistře, sice jsem se dočetl v doslovu, že Holly milujete, ale já se od ní budu držet dál.
A konečně Krysa byla povídkou, které chvíli trvalo, než se zakousla, ale pak už nepustila. Je v ní totiž vše, co mám na Kingovi rád. Koktejl smrti, rodiny, vnitřních monologů i vnějších okolností, které se dějí nebohým spisovatelům, je korunován nadpřirozeným jevem, který se stal a možná nestal. Bravo.

10 02.01.2022

Ševče, drž se svého kopyta - této zásady se Andy Weir držel a po pokusu s ušpiněnou sci-fi v románu Artemis se vrátil s další sólo kosmonautickou odysseou. A tento návrat mu sakra vyšel. Příběh jako takový je jednoduchý až triviální, opět zde máme dnes velmi populární téma s umírající Zemí. Ovšem to, co Spasitele učinilo knihou, kterou jsem nedokázal odložit a kterou jsem četl v noci, ve dne a zkrátka pořád, jsou dvě věci. Jednak jistá dojemnost v setkání, které hlavní hrdina zažije (nechci spoilovat), a jednak obrovské, ale opravdu obrovské množství myšlenkových experimentů, které se lnou celou knihou v kvantitě, kterou jinde nezažijete. V emocionální rovině i ve vykreslování postav urazil autor od spíš suššího Marťana kus cesty. Snad jen těch čísel na mě bylo trochu moc - v závěru knihy třeba naleznete pasáž o rotaci lodi a jejích výpočtů, která zabrala snad dvě strany. Za to srážím půl hvězdičky, ale jinak pro fanoušky hard sci-fi povinnost. A že je to utopická pohádka? To vyprávějte někomu jinému, kdo nevyrostl na E.T., Starmanovi a Číslo 5 žije. 90%!

18 02.01.2022

Za těch 19 let od českého vydání jsem zapomněl, jak je Zloděj času skvělý. Je to jak když zkřížíte Klášter Shaolinu s konceptem ztraceného času z Endeho Děvčátka Momo (které jsem shodou okolností četl nedávno) - možná tam nějaká inspirace byla. Ale samozřejmě se nám dostane řada dalších šíleností jako je miminštinou blábolící čerstvě reinkarnovaný opat, jeden Igor s fascinací bleskem a rukama svého pradědečka, tak trochu autistický hodinář, jezdec apokalypsy pod pantoflem a k tomu všemu jeden dost zvláštní mlékař. A že závěrečná bitva postav s auditory prostřednictvím bonboniér je pratchettovsky zmatená? A komu to vadí? Není snad psáno: "Ceš čušenku? Ceš"? Au, nechtěl jsem dostat do hlavy gumovým jakem! 110%!

11 08.12.2021

Na děvčátko Momo, která byla v mém dětství jednou z mých nejoblíbenějších knih, jsem si vzpomněl při jednom nerdovském přemítání o tom, ve které knize si postavy ve světě se zastaveným časem málem rozbily čelo o pírko visící ve vzduchu. A tak jsem se rozhodl si dětskou knížku přečíst v dospělosti a nelitoval jsem. Kromě famózní práce autora s časem a jeho smyčkami, které mne připravilo na mnoho klasických časových paradoxů v dospělejší sci-fi literatuře, je zde poselství i pro dospělost čtenáře - neměli bychom si nechat krást svůj čas věcmi a lidmi, které se o to snaží; ať už je to práce, krysí závod v moderní společnosti nebo zbytečný luxus a nenechat se obrat o čas s blízkými. Já se snažím, mistře Hóro! 100%

8 11.11.2021

Ke knize už prakticky nemám co napsat, znám ji prakticky nazpaměť a hodnotím automaticky sty procenty. Tentokrát se mi ale zachtělo dát si ji v autě coby audioknihu v podání V. Dyka. A dlužno podotknout, že Dyk Adamsovu textu dodal potřebnou dávku další úchylnosti. Chvíli mi teda trvalo, než jsem si zvykl na to, že Ford zní jako ten nejhorší ukoktaný zhulenec pod sluncem, a že Zafod pravděpodobně dříve, než se stal galaktickým prezidentem, žil kdesi na Těšínsku. Také mne pobavilo, že náš panprezident v Dykově podání není tradičním Vogonem, nýbrž přezíravě deklamuje v roli Hlubiny myšlení; v důsledku toho si pak posluchač může vychutnat legendární báseň "Ó fretná chrochtobuznosti" namísto Miloše v podání někoho, kdo silně připomíná zvěčnělého mistra Karla. Zkrátka musím říct, že toto audioprovedení dodává Stopařovi další šťávu. Sice možná není pro každého, ale pro mě se to k této legendární šílenosti sakra hodilo. 100%

7 03.11.2021

Tentokráte pro mne Chambersová stvořila dílo na mě až moc dějově minimalistické. Jestli jejím cílem bylo vyvolat ve čtenáři dojem, který prožívají astronauté zcela odříznuti od zbytku lidstva, tak se jí to povedlo, ovšem takřka úplná absence děje mi zkrátka vadila. Text byl spíše zaměřen na pozorování a popis mimozemského života na jednotlivých exoplanetách - v tom mi kniha připomněla Lemův Solaris, k němuž jsem měl podobné výhrady. Od autorky se dočkáme i tradičního zdviženého prstu nad naší civilizací, to už ovšem patří k jejímu stylu. 60%

4 03.11.2021

(SPOILER) Po nejnovějším lunárním Neffovi jsem skočil ještě dříve, než jsem se v Pevnosti dočetl, že si autor touto knihou rozhodl podívat na zoubek woke ideologii a politickému aktivismu. Kdybych to byl věděl, byl bych se na to psychicky připravil, ale takhle mne to na počátku zážitek z knihy nepříjemně pokazilo. Že se s O. Neffem, tedy jedním z autorů, který mne přivedl ke sci-fi žánru, politicky neshodnu, vím už někdy od pozdních 90. let, kdy jsem začal číst jeho politické komentáře - už tehdy jsem byl tak trochu progresivní levičák. Nicméně knihy odlišného politického zaměření jsem normálně schopen číst, ať už jde o Clancyho, Albrightovou nebo o Heinleina, a většinou mne ponouknou k úvahám a pochybnostem viz třeba můj komentář k Hvězdné pěchotě). Tady ale ne. Bohužel tady můj oblibený autor o ničem nedisputuje nebo nenabízí argumentaci. Tady je autorem neoblibená ideologie zkrátka a bez dalšího prvoplánovitým nepřítelem ohrožujícím svobodné lidstvo a basta, a ti kdo ideologii zastávají, jsou fanatičtí teroristé (respektive ještě ke všemu teroristky). Přes toto všechno jsem se první půlkou knihy prokousal a dostal poté poměrně příjemné lunární dobrodružství známé Neffovy dvojice - úprk z vězení na lunárním jeepu po prašných dunách byl opravdu skvělý. Omlouvám se všem za toto politické extempore, ale po Ultimu mi skutečně ve čtenářském mozkovém laloku zůstala jistá pachuť. Třeba ale jsem to jenom já, zkuste to taky a udělejte si názor. Možná pokud s autorem souhlasíte, nebo Vám to bude jedno, budete mít z knihy docela jiný dojem než já.

7 27.10.2021

A jako jo! Hlídka dostává další bod! Od té doby, co si vzal Elánius lady Sybilu, stojí tato část série opravdu za to! Pravda, akční sekvence s jeho útěkem lesem mne moc za srdce nevzala, ale pak se děj vrátil do původních kolejí a byla to opravdu skvělá jízda. Nejlépe asi sekundovali všichni ti Igorové, nicméně feminizace trpaslictva taky nebyla k zahození, stejně jako náhlé zblbnutí Freda Tračníka povýšením. A čtenář se dočká i reminiscence na Maškaráda v podobě dalších narážek na operu. 90%

3 14.10.2021

Asi jedna z mých TOP3 Verneovek, samozřejmě mocně pracuje faktor čtení v dětství (a to mi Ludvík Souček dodal ještě sequel v podobě Cesty Slepých ptáků), jinak bezesporu jde o dílko z dnešního pohledu vědecky i literárně dosti naivní. Ta rozpálená plechová zeměkoule v rukou Humphry Davyho! Ty runové podpisy Arne Saknussemma! A možná právě tato naivita v kombinaci se zmiňovanou nostalgií na mne působila i při čtení ve zralé dospělosti. Stereotypy mi u 150 let staré knihy tak nějak nevadily a tentokrát jsem dokonce byl schopen přelouskat i pasáž cesty na island a putování po tomto sopečném ostrově ke Sneffelsu, které jsem v dětství přeskakoval, abych co nejdřív po rozluštění pergamenu stanul na břehu Liddenbrockova moře, vypravil se na cestu chatrným prámem pod starou Evropou a našel tam na druhém pobřeží obrovského australopithéka (či co to vlastně monsieur Jules vybájil). Při tomto čtení jsem ovšem také rozpoznal obrovskou změnu tempa, se kterou Verne příběh ukončil - jako by ho snad příběh přestal bavit nebo jako by mu došel inkoust v kalamáři, když musel ty nebožáky vystřelit z podzemí ven během pár stránek. Nicméně ani tohle, ani jistá zdlouhavost popisů geografie Islandu a geologie tajemného podzemí, mi nezabrání dát Cestě do středu země plnou palbu. 100%

11 24.09.2021

V 90tkách ohledně humoristické fantasy zněla v zásadě 3 jména: Moressy, Pratchett a Asprin. Všechny tři jsem vyzkoušel už tenkrát a dal jsem si nyní závazek, že v průběhu nového posmrtného čtení kompletu páně Pratchetta ty zbylé dva autory zkusím i v pokročilejším věku. A zatímco Moressy se ctí obstál a překvapil, tak Asprin bohužel potvrdil svou poslední příčku. Ne že by to nebylo vůbec vtipné, ale styl humoru je spíše cynický a přímočarý a příliš mi tehdy ani dnes nesedly ani postavy, které si nezískaly m sympatie. Největší problém jsem ale měl s tím, že kniha v zásadě nemá děj, resp. má děj na úrovni průměrného dobrodružství dračáku (cestujeme, potkáme lovce démonů, zastavíme se na trhu, potkáme sexy mágyni a na závěr vybušíme bosse). Na knize jsem nakonec nejvíc ocenil grafickou úpravu e-booku, v němž příjemně potěšily ilustrace J. Maffet Šouflové na začátku každé kapitoly, to v elektronické verzi nebývá zvykem. 60%

5 21.09.2021

Hlavní hesla ostatních komentářů platily i pro mé čtení. Znepokojivé. Mix detektivky, politického thrilleru a fantastické časovky. Na tento typ fantastických příběhů jsem vysazen, a tak rovina cestování v čase pro mě dominovala, i když jsem na mne v poslední době lépe zapůsobilo zpracování podobného tématu od Blakea Crouche. U Sweterlitsche to na mne bylo možná až příliš surealistické a fantaskní. Nicméně sám Terminus a jeho přibližování se v jednotlivých variantách budoucnosti lidstva byl dostatečně silný a děsivý na to, aby mne u knihy bez problémů udržel, i když se mi někdy zdálo, že autorovi se podařilo v jednotlivých liniích zamotat i sebe sama. Třešničkou na dortu pak byla obliba seriálu X Files u mne i hlavní hrdinky. 70%

6 11.09.2021

Ještě o trochu víc než děj první knížky připomíná děj Pravidla dvou scénář pro dobrodružnou počítačovou hru. Darth Zannah dostane úkol, přesune se na planetu, tam se situace vyřeší, následuje přesun jinam a nový úkol. Na stranu druhou od SW knížek psaných na zákázku těžko lze očekávat příval nějaké převratné literatury. Fanoušek se při čtení cítí v daném světě doma a jako nádavek dostane další informace ze Sithovské filozofie. A souhlasím s tím, že závěrečná scéna byla opravdu famózní a časem si ten poslední díl z trilogie dám. 60%

3 31.08.2021

Je úžasné, co se díky četbě žánru, který je příznivci seriosní literatury někdy považován za pokleslý, lze všechno dozvědět. Kniha je sice prudce akční (na můj vkus je zde toho vojenství až moc - o to více jsem ocenil intermezzo s lesními upírkami), ale mezi akcí se autorovi podařilo propašovat tak obrovské množství reálií z historie daného regionu i slovanské mytologie. Po přečtení prvního dílu bohatýrské ságy tak může čtenář donekonečna vyhledávat více o jednotlivých kmenech, starobylých městech Povolží nebo postavách ruského bájesloví. A díky němu si taky můžeme uvědomit to, co nám někdy už v současnosti uniká: tj. že základ ruské říše položili varjažští vousáči ze severu. 80% (20% si přičtou všichni příznivci vojenství)

9 18.08.2021

Je zajímavé sledovat, jak literární zástupci tzv. katastrofického žánru ze 60. a 70. let nedobře stárnou. Zjistil jsem to už před nějakou dobou při čtení Haileyho Letiště, což byla kniha, kterou jsem v mládí zbožňoval, a při moderním čtení v dospělosti jsem s ní měl velký problém. Ponorka je zástupcem téhož žánru a trpěla pro mne stejnými neduhy, přesto že jinak ponorkové příběhy mám rád - obrovské množství postav, většina z nich k tomu ještě provázených rodinnými trably a různými druhy depresí a neuróz, děj knihy strašlivým způsobem rozmělňuje a zakrývá jinak celkem pěkně postavenou zápletku o tom, kam se může zvrhnout jedno riskantní námořní cvičení. Ale tak se prostě tenkrát tento žánr psal. Zajímavé je, že to není tak dlouho, co jsem četl Clancyho Hon na Rudý říjen, což je něco hodně podobného, jen bez těch neustálých neuróz a osobních problémů - a to u mě fungovalo prakticky bez vad. Zde jsem měl při čtení stálý pocit jistého zklamání. 60%

7 06.08.2021

Afghánistán je pro nás většinou jen vzdálenou zemí z televizních zpráv. Nicméně jako všude na zemi, i tady žijí lidé a prožívají své příběhy, opouští se, zklamávají se a zase shledávají. Kniha je v zásadě velmi dojemná, ale nikoliv takovým tím limonádovým způsobem, ale tak, že si čtenář při čtení uvědomuje, že to co se stává těm vzdáleným cizím lidem se s velkou pravděpodobností stalo/stane i jemu. V zásadě vám autor dodá ty nejzákladnější lidské emoce, zmocněné ještě takovou tou zvláštní východně-orientální zasněností a nostalgií, zkrátka něčím, čemu v Rusku říkají "pečál". Těch emocí tam už na mě asi bylo trochu moc a rozmýšlel jsem se, zda využiju povídkového charakteru knihy a proložím to něčím jiným, ale nakonec jsem to neudělal a nechal si na sebe celý ten kýbl pocitů vylít. Rád jsem si přečetl něco jiného, než co obvykle čtu a dávám 80%.

6 23.07.2021

Žánr alternativní historie mám rád. Ať už jde o spekulace na téma "co kdyby Hitler vyhrál druhou světovou válku" (už dost profláklé) a nebo o krapet originálnější "co kdyby v 19. století došlo k potopení části Evropy, Češi konečně získali moře a stali se námořní velmocí". A tak není divu, že když jsem na jednom conu zaslechl o knize, která pracuje s verzí, že Hitler se po krátké epizodě s nacionálním socialismem dal na dráhu sci-fi autora a v 50. letech jezdil po amerických conech, řekl jsem si, že tohle dílo si prostě musím přečíst.

A rozhodně nelituji! Pravda - ti, kdož by nerozpoznali skutečnou parodičnost knihy, by so mohli v šoku myslet, že jde o nějaký druh mokrého snu pro neofašisty - tolik je zde rasové vůle a plavovlasých SSmanů a chlapského hrdinství a blýskavé kůže a paží vystřelujících vzhůru. Sám hlavní hrdina - plavovlasý bůh Fenric Jaggar je tak dokonalý árijec (a přitom narozený ve špinavém sousedství dokonalého germánského Heldonu, kde se to jen hemží mutovaným póvlem), že je paralela s panem A.H. docela jasná a každý náš holohlavý nácek by pana Jaggara kdykoliv následoval se zdviženou pravicí, i kdyby ho o půlnoci vzbudili. A bohužel nejenom on, ale i řada mírumilovných občanů (na mysl se dere závěr knížní ságy o zaklínači, ten vraždící švec v zástěře mne straší dodnes).
Oni ovšem američtí nacisté celou tu parodičnost také nepochopili a dali tuto knihu na svůj seznam doporučených děl. A v SRN pro jistotu tuto knihu rovnou v roce 1982 zakázali kvůli možnému narušení mládeže. A přitom jde jen o zamyšlení, kterak se vlastně může zlo maskovat jako dobro a zkáza jako snaha o nápravu lidstva. Z čtenářského hlediska se mi sice zejména válečné scény zdály docela nastavované a přeskakoval jsem je (autor prý musel na žádost nakladatele dopsat dalších 10.000 slov), ale první půlka knihy byla prostě dokonalá fúze sci-fi postapo světa se zrodem nacismu a nikdy nepochopím, jak někoho může napadnout dát něco takového dohromady a napsat takovou zvláštní a přitom senzační věc. 90%

4 12.07.2021

Toto ranější Kingovo dílo, notně ovlivněné pány Stokerem, Vladem Napichovačem a hrabětem Orlokem, obsahuje zárodky toho, co na pozdějších kingovkách mám tak rád. Mluvím zde o životem již notně pošramoceném spisovateli v roli hlavního hrdiny, sympatické postarší obyvatele malého mainského města, kupu dětí (které autor jako vždy nikterak nešetří), tu a tam nějaké popkulturní odkazy. Jenže tím jak se King nechal svázat tou upírskou látkou v tom nejklasičtějším slova smyslu - hlavní velemocný upír, jeho lidský pohůnek, množství jeho malých přisluhovačů, rakve, kříže, česnek apod., si v této knize nemůžeme užít jeho kreativitu v plné síle. Radši bych si četl o nějakém novátorském kingovském upírovi než znova o Drákulovi v Americe (i když se tak nejmenuje). V moderním upírském příběhu tak pro mě zatím vítězí Lumleyho Dragosani proti Kingovu Barlowovi. I tak se ale Kingovi podařilo mě vyděsit (zejména nemrtvými dětmi za okny visícími ve vzduchu), a tak je to solidních 70%

9 18.06.2021

Čteno podruhé po deseti letech a první díl démonské série ani po delší době neztratil nic ze svého kouzla. Nevím čím to je, ale ačkoliv na námětu, ději ani postavách není nic prudce originálního , stejně se autorovi daří vtáhnout mě do svého světa a nepustit. To se vždy pozná na tom, že se čtení knihy odmítám vzdát i přes den (jinak totiž čtu beletrii v podstatě jen před spaním) Snad je to tím realisticky a do všech detailů popsaným fantasy světem snad je to vykreslením hlavních postav, snad tím, že mě něco táhne na skrývání se za chranami před tím příšerným nočním světem. Zkrátka skvělá práce a mohu doporučit všem milovníkům klasické fantasy. A jsem zvědav, zda při druhém čtení budu mít takový problém se třetím dílem. 100%

10 30.05.2021