Snoopi komentáře u knih

Jakožto jazykovědec-amatér jsem si nemohla nechat ujít dva překlady této drobné knížky od A. de Saint Exupéryho do dvou českých nářečí - valaštiny a hantecu. Příběh, který znám téměř zpaměti, přede mnou náhle ožil ve zcela jiných barvách, a já si čtení naprosto užívala. Moje duše jazykovědce si lebedila: nádherné valašské nářečí, barvitá přirovnání... a celý text k tomu všemu kolorovaný povedenými obrázky. Navíc i velmi vtipnými, neboť jejich autor Roman Kudláček do nich také šikovně propašoval nezbytné regionální prvky: Malý princ ve valašském kroji, název železniční stanice "Valašské Klobouky", portrét "Královny matky, Jarmily I.", jednoznačně odkazující k Jarmile Šulákové, nenápadný nápis "Baťa", zdobící krabici...
Povedené dílko, které určitě potěší všechny, jejichž srdce si ten "malučký ogár" dočista podmanil a ochočil. Ačkoliv působí jako taková lehká nářeční hříčka, z níž se již vytrácí ono závažné poselství celé knihy, své kouzlo nepochybně má. Při čtení jsem si navíc i uvědomila, jak širokou škálou jazykových prostředků každý z překladatelů disponuje. Povšimla jsem si totiž, že oproti originálu v češtině, který jsem si pořídila, se v tomto textu objevuje daleko méně cizích slov, např. výraz "migrace" zcela zastoupila - dle mého mnohem poetičtější - perifráze "čas, kdy táhli diví ptáci..." Také díky tomu, že valaština není nijak složitá na porozumění, se mi tato kniha četla podstatně lépe než stejná verze v hantecu. Každopádně ji mohu jedině doporučit.

..."A tož tak sa stalo, že sem býl úplně sám. Nemňél sem nikoho, s kým bych si pěkně povykládál. Naraz sa mně v púšti na Sahaře, je to tak z šesť roků, porantál motor. Cosi sa v něm zplantalo. Enomže sem v éropláně nemňél ani nějakého montéra ani nikdo inší se mňú neleťél, tož sem sa mosél do téj těžkéj roboty dať sám. Šak mně šlo o život. Mňél sem vodu na pití tak enom na týdeň. První noc sem spál v tom písku, tak z dobrých tisíc mil od nějakéj dědiny či města. Býl sem eště věcéj opuštěný než nějaký trosečník, co sa plaví na tom voru kdesi po oceáně. Jistě si dovedete představiť, jak moc sem býl překvapený, když mňa nad ránem probudíl taký divný, tenučký hlas: "Prosim vás... nekresli mně baránka..." "Co?" "Nakresli mně baránka..."
...Má-i nekdo rád kytičku, co je enom jediná, aj když je okolo tolikých milijónů hvězd, stačí mu enom, aby býl šťastný, když sa na ty hvězdy díve. Praví si: Tam kdesi je tá moja kytička... Enomže lesti tú kytičku zežere hlúpučký baránek, bude to, jak by všecky ty hvězdy naraz zhasly. Tož to že néne důležité?" Daléj už nemohl praviť nic. Rozbečál sa. Byla už noc. Odhodíl sem náčiní, zamazané od oleja. Co mně bylo po kladivu, motóře, po žízni a šak aj po smrti. Na jednéj hvězdě, na planétě, na téj mojí, na Zemi, bylo třeba utěšiť malučkého princa. Objál sem ho. Huškál sem ho. A pravíl sem potichučky: "Kytička, kerú máš rád, je jistě v bezpečí... Nakreslím tvojém baránkoví taký náhubek. A kolem tvojí kytičky nakreslím ploteček, ohrádku...Zrobím..." Nevěďél sem už velice, co chcu pověděť. Cítíl sem sa taký nešikovný. Nevěďél sem, jak sa k němu přiblížiť, jak sa k němu dostať. Na slze sa mosí velice opatrno."
..."Tehdá sem nedovédl ničem rozuměť. Mňél sem ju brať podla teho, jak sa chovala, a né podla teho, co pravila. Oplantala mňa tú vůňú a krású. Nemňél sem z tama nikdy utécť. Mňél sem pod tým, co bylo slabúčké a hlúpučké cigánění, tušiť cosik jemného. Kytičky sú také složité! Enomže sem býl eště moc mlaďučký na to, abych ju dovédl měť rád."
..."Hledám kamarády. Co to znamená, že ochočiť?" "To je neco, na co sa velice zapomíná," pravila liška. "Znamená to vytvořiť si púta..." "Vytvořiť púta?" "Jistě. Ty si pro mňa eště malučký ogáre, co je stejnaký jak stovky tisíc malunkých ogárků. Já ťa nepotřebuju a ty zaséj nepotřebuješ mňa. Enomže když si mňa ochočíš, budem už sa potřebovať, jeden druhého. Budeš pro mňa ten jediný na celém světě a já zaséj pro tebe tú jedinú na celém světě..."
..."Šak ale dobře známe enom věci, keré si ochočíme," povidá liška. "Ludé už nemajú čas neco poznávať. Kupujú si v obchodoch věci už docela hotové. Enomže kamarádi sa kupiť nedajú, a tož lidé nemajú kamarády. Cheš-i měť kamaráda, ochoč si mňa!"
..."Spánembohem," pověděla liška. "A tož toť je to moje tajemství, je ale úplně obyčejné: dobře vidíme enom srdcem. Co je důležité, to oči nevidíja."
..."Ludé na túto pravdu docela zapomněli," pravila liška. "No ty na ňu zapomněť nesmíš. Si napořád odpovědný za to, cos k sobě připoutal. Si odpovědný za svoju ružu..."
..."Vzpomňél sem si na lišku. Člověk je v nebezpečí, že si nekdy trochu poplače, když sa nechá ochočiť..."

88 28.06.2023

Melancholický, dojímavý příběh pro všechny milovníky psů. V roli netradičního vypravěče zde vystupuje Tassen - pes s velmi racionálním myšlením a skeptickým pohledem na svět, hlavně tedy na ten lidský. Pes, který se stále cítí být vlkem, patřičně hrdý na svou rasu, občas lehce komický, občas poněkud mrzutý až protivný, ale povětšinou lidem nakloněný, přestože jejich jednání se mu jeví mnohdy nepochopitelné a zbytečné. Žije ve společnosti stárnoucí paní, s níž vede zajímavé rozhovory a debaty, a oba dva se navíc nesmírně baví nad knihou o dobrodružném dobývání jižního pólu. Jako by se záměrně uzavřeli před okolním světem do vlastní bubliny štěstí - jejich soužití je krásné a téměř idylické, nebýt čím dál častějších rušivých faktorů a výpadů zvenčí. Brzy si však uvědomíme, že jde o iluzi, kterou si vytvořili: sledujeme, jak paní čím dál víc propadá své vášni, "dračí vodě" neboli alkoholu, jak stále více zapomíná, jak Tassen trpí jejími náladami a podivnostmi... a na scéně se stále častěji objevují nenávidění příbuzní.
Příběh je vyprávěný jednoduchým stylem, tvoří jej převážně líčení jednotlivých epizod, postřehů, vjemů a glos bystrého psa. Ozvláštňují ho četná originální a svérázná přirovnání, ale i obrázky v podobě notových záznamů. Chvíli mi trvalo, než jsem pochopila, kdo se skutečně skrývá pod přezdívkami "Fena" a "Štěně".
Vzhledem k dosavadnímu ději se mi závěr zdál poněkud nejasný, zamlžený, vyznívající do ztracena: jako by autor chtěl nechat na samotném čtenáři, ať si do puzzle příběhu vloží ten poslední dílek sám. Je to kniha, z níž mi bylo hezky, ale i hodně, hodně smutno, a nejradši bych ji doporučila všem lidem, kteří uvažují o pořízení psa jako společníka, žijí však v iluzi "věčného mládí" a odmítají si připouštět, že cosi jako "pojem stáří" vůbec existuje.

"Ignorovala fenu jako starý labrador, který ztratil chuť k jídlu."
"Paní je inteligentní, sečtělá žena, ale pokud jde o to, co chci říct, někdy jí to zapaluje opravdu pomalu. Možná je to mojí povahou. Já jsem pes jednoho pána, a to jsem nikdy neskrýval. Naopak. Paní Thorkildsenová mě krmí a koupe, kartáčuje mi srst a bere mě na procházky od chvíle, co si pro Majora přijeli, no, předtím to dělala taky, ale až do dne jeho smrti jsem a budu Majorův pes. Když teď ten den smrti nastal a ze mě se stane psí vdovec, tak mě napadá, že jsem se nikdy ani nezamyslel nad otázkou, co se mnou a s Paní Thorkildsenovou bude dál. Dosti má zítřek svého trápení. To je dobré pravidlo. Dostávat jídlo jenom v pevně stanovenou dobu je naopak pravidlo hloupé."
"Hrozí sice, že budu znít jako briard, co moc dlouho čichal k ponožkám, ale..."
"Border kolie - pes, který nepotřebuje žádnou výchovu a stejně dělá, co chce člověk. Stačí vložit baterky a kolie prostě jede. A jede. A jede. Ale je šťastná? Můžete se nad tím zamyslet, až příště uvidíte nějaký exemplář tohoto plemene s tenisovým míčkem v tlamě a vykulenýma očima. Nebo vlka nahánějícího ovce, místo aby je požíral. Dá se na takového vlka z dlouhodobého hlediska spoléhat?"
"Byl to milý chlapík. Mladý, chlupatý, nezapřel jisté psí rysy. Taky uměl dobře drbat za krkem, a to hodně znamená. Paní Thorkildsenová mu přinesla kávu a skořicový rohlíček, přestože mladík odmítl. Kávu nicméně vypil, a jakmile jen tak ze slušnosti kousl do prvního rohlíčku, víceméně proto, aby mu stará paní dala pokoj, byl ztracený. Paní Thorkildsenová to samozřejmě věděla, ale přesto si nemyslím, že by tím něco sledovala."
"V kuchyni je Paní Thorkildsenová nejlepší. Právě tam ze smutku a jednotlivých surovin uhněte, uvaří, uřízne a usmaží štěstí."
"Ta nemoc má jméno. Paní Thorkildsenová trpí osamělostí. Je to chronická choroba a Paní Thorkildsenová ji snáší bez hlesu a statečně, ale občas, zřídkakdy, nejčastěji pozdě v noci na konci příliš dlouhého dne, mi to říká: "Tassene, jsem tak osamělá." Cítím se kvůli tomu mizerně, protože já osamělý nejsem. Mám Paní Thorkildsenovou, a to mi bohatě stačí. Paní Thorkildsenová oproti tomu má jenom mě, a to jí rozhodně bohatě nestačí."
"Večírek. Nejspíš jsem nikdy dřív na večírku nebyl. Večírek vzniká následovně: vezměte čtyři dospělé a jednoho chlapíka k tomu a posaďte je ke konferenčnímu stolku v domě, kde kdysi žila kočka. Toho smradu se nikdy nezbavíte. Tedy - toho kočičího smradu. Postavte dračí vodu, oříšky a brambory vyrobené ze zlata /nebeská chuť!/ na stolek. Na konferenční stolek. A na tom stolku jezte teplé jídlo."
"...keramičtí tučňáci nenápadně zmizí z parapetů, tak jako nacistická nášivka na bundě těsně před koncem druhé světové války..."
"Tyhle štítky řeknou počítači o knize všechno, co potřebuje vědět. Jenom vezmeš takovou elektrickou pistoli, zamíříš na štítek a pink! Ale jak to funguje, o tom nemám ani páru."
"Pověsil jsem se na to jako německý ovčák na paži mírového aktivisty."

88 04.05.2023

Zajímavý výběr toho nejlepšího z časopisu Enigma, věnovaného záhadám. Autoři se zaměřili na ta největší světová mystéria a sestavili unikátní žebříček záhad. Od míst jako jsou egyptské pyramidy, skotské jezero Loch Ness či Bermudský trojúhelník se přes nevysvětlitelné události a jevy typu UFO nebo Yetti přesuneme k tajuplným postavám /světoznámý Jack Rozparovač, o němž se toho vlastně moc neví/ a nevyjasněným úmrtím /J. F. Kennedy a další/.
Kniha pro záhadology jako dělaná, ale určitě by se dala ozvláštnit ještě něčím: co takhle mongolská příšera "olgoj chorchoj", mexický "Ostrov panenek", japonský "Les sebevrahů" nebo děsivý vrah s přezdívkou "Zodiac"... nebylo by také od věci prošetřit sedm divů světa... a zavítat klidně i do českých luhů a hájů, nebo spíše mezi naše památky: takových lokalit je u nás spousta, vždyť snad každý hrad a zámek má své "zakleté duchy minulosti" v podobě Bílé paní, a Devět křížů, to je již klasika :-) Zároveň si říkám, že je možná dobře, že některé záhady zůstávají stranou masového zájmu: neumím si představit, jak by Číhošť vypadala, kdyby se zdejší nechvalně proslulý zázrak stal světovou atrakcí...
Kniha má kapesní formát, je čtivá, doplněná spoustou fotografií a obrázků - možná se nedozvíme, jak to přesně to s těmi záhadami bylo, ale je dobré "poznat místa, jevy a fakta, z nichž příjemně mrazí".

88 13.04.2023

Román? Rozsahem spíš novela, opěvující sílu obyčejného člověka, který se dokáže povznést nad všechny útrapy, ztráty a bolesti. Nabízí poutavý lyrický příběh s jednoduchým dějem, plynoucím v poklidném tempu. Zachycuje život prostého člověka, horala, který se dokáže vyrovnat se všemi tragédiemi, jež mu osud naservíruje. Hrdina, Andreas Egger, jakoby "zůstal viset v čase", nenechá se nikým ani ničím rušit. Uprostřed drsné přírody, kdy smrt je nemilosrdná, ale jediná spravedlivá, nachází klid i smíření - žije si podle svého, osamělý ve své bublině, jen pro okolní lidi z nejbližší vesnice se stává jakousi raritou, místním bláznem.
V textu chybí přímá řeč, přesto na sebe vyprávění navazuje plynule a bez škobrtání. Autorův styl je strohý, stručný, všechny události jsou líčeny téměř neosobně.
Zajímavě působí legenda o tzv. "Ledové paní", která bere životy - připomíná tak trochu Sněhovou královnu od H. Ch. Andersena.

"Jednalo se o ohromný projekt. Oblohu měla protnout ocelová dopravní lana v délce skoro dvou tisíc metrů, pětadvacet milimetrů silná a propletená jako zmije při páření. Bylo třeba překonat výškový rozdíl tisíce tří set metrů, překlenout rokle a odstřelit skalní převisy. S lanovkou přivedou do údolí také elektřinu. Elektrický proud bude přitékat bzučícími kabely a teplé světlo ozáří i v noci ulice a světnice a chlévy. Na to vše a ještě na mnoho jiných věcí lidé mysleli, když vyhazovali klobouky do průzračného vzduchu."
"Jejich hlasy zněly v křišťálovém vzduchu zvučně a jasně jako křik mladých orlů skalních, kteří krouží vysoko nad údolím a odnášejí z roklí zřené kamzíky a z pastvin kůzlata."
"Egger se dělil se sedlákovými dětmi o velkou postel v ložnici, což však neznamenalo, že byl jedním z nich. Po celý čas na statku zůstal cizincem, někým, koho sotva trpěli, parchantem bohem potrestané švagrové, který vděčí za sedlákovu milost jen a pouze obsahu koženého váčku na krku. V podstatě ho nepokládali na dítě. Byl stvořením, které mělo pracovat, modlit se a nastavovat zadek lískovce. Pouze selčina stará matka, bábinka, pro něj tu a tam měl hřejivý pohled či přátelské slovo."
"Lidi jsou úplně posedlí, aby na těch svých prkýnkách sjížděli hory."

88 31.08.2022

Báječná kniha, nejen pro malé děti a jejich rodiče - své místo určitě najde u každého milovníka češtiny.
Autor čerpá z bohatých zdrojů své fantazie a nenechá nás na pochybách ani ohledně šíře své slovní zásoby: nabízí nám úžasné a téměř neskutečné hrátky se slovy, významy a slovními spojeními. Namíchal vskutku chutný koktejl, kdy se labužnicky vyžívá ve všemožných kombinacích a variacích jazyka. Nadšeně odhaluje jeho krásy, přičemž je znát, že právě tahle hra ho nesmírně baví, a nebojí se ani slov vlastní výroby: sníváček, snínek, zdátko...
V textu místy využívá principu výstavby pohádek, paroduje názvy, poukazuje na různé známé fráze, zvláště dovedně pracuje se synonymy, homonymy či homofony.
Skvěle jsem se bavila, pořád jsem se usmívala a moje dychtivé očekávání toho, s čím protentokrát přijde na další stránce, vždycky splnil na víc než sto procent. Také se mi moc líbí grafická stránka knihy a to, jaké obrázky jednotlivé kapitoly uvádějí. Jen je škoda, že knížečka je tak malá a prostě "kapesní".

"Jak byl celý zaražený, napadlo ho, že je hřebík. "To se musím vytáhnout, když jsem hřebík!" řekl si. A jal se vytahovat, vytahoval se a vytahoval, že kdyby byl hřebík, musel by být už dávno vytažený, ale on ne. "Když se stále vytahuju, tak to nejspíš nebudu hřebík, nýbrž tričko!" pomyslil si. Bylo z toho všecek naměkko. A cítil se jak vajíčko. Pak byl zvadlý a přišlo mu, že je salát. Byl ušlý a měl se za zisk. Až z ničeho nic byl svěží. A hned volal: "Já jsem svěží, já jsem s věží! To já nejspíš budu kostel! Ne, ne, spíš radnice!" A byl z té radnice bezradný. Takhle semlel, na co přišel. A omílal to, omílal, až z toho svého omílání byl dočista omýlený. Načež se sesypal a prohlásil o sobě, že je krupice. A s tím, že je krupice, usnul. Naštěstí! Protože jako krupice se mohl dostat do pěkné kaše."
"On zkrátka spravuje sny. A spravuje je všelijak. Hlavně ovšem spravuje sny pochroumané. Ty odchroumává. Potrhané záplatuje, když to je co platné. Navinulé rozvíjí, zamotané rozmotává, pomačkané žehlí, přetrhané navozuje, rozložené skládá, hloupé z dálky zdraví, růžové zelení - komu se nelení, tomu se zelení! - líné kárá... A píše rozvrhy zdání. Kdo do zdání, s čím do zdání, kdy ze zdání a zda ten, kdo se zdál, se zdá dál tam, kde se zdál, či zda se zdá zas o kus dál... Odstraňuje kazy, odevzdává vzkazy, dává příkazy, sbírá důkazy, sleduje úkazy, prohlíží průkazy, ruší zákazy, vyplňuje výkazy, přijímá odkazy, chrání od zkázy a nákazy..."
"A v tom vidí krásné nové jízdní kolo. Opírá se o boudu. Krásné, nové, nablýskané! Řídítka a sedlo. Panečku, to by mi sedlo! A jak okukuje kolo, to si přímo koleduje, aby na něm někdo jel. Kouká kolem, vůkol nikdo. Ještě trochu okolkuje a hup! Už je na kole a uhání v jednom kole s větrem o závod! Po lázeňské kolonádě - kde se tu najednou vzala? - a dál kolem Kolína, Koloděj a Zákolan, přes Kolovraty, Kološvár a Colorédo ho unáší kolo do Bacháně nad Piplavou."

88 31.05.2022

Podle náznaků z anotace jsem čekala úplně jiný příběh, ale nakonec mi to vůbec nevadilo. Novela je to velice hutná a strhující, nabízí psychologickou sondu do chodu jedné domácnosti. Vylíčené události jsou též zajímavě zachycené - ze dvou úhlů pohledu, matky a dcery Báry. Pro úplnost mi však trochu chybí i pohled starší dcery Katky.
Kniha odkrývá velmi bolestné téma neporozumění, neschopnosti komunikace a odcizení v rámci úzkého kruhu rodiny, dotýká se i několika tabu témat, jakým je např. první menstruace.
Autorka skvěle vystihla křehkou psychiku dospívající Báry, která si neví rady sama se sebou a se světem okolo: nabaluje na sebe pomyslné vrstvy zbytečných nedorozumění, což nakonec nabývá obludných rozměrů. Oproti ní postavila tvrdou a panovačnou, zároveň však přecitlivělou a méněcennou matku, která své emoce nedokáže ukočírovat. Postava starší dcery Katky se mezi nimi poněkud ztrácí, není nijak vyhraněná, její submisivita je vlastně výsledkem výchovy: chová se tak, jak od ní rodiče očekávají. Obrázek o otci si děláme zpětně, až z jeho chování, kdy si až příliš silně uvědomuje Bářin přerod.
Svým námětem by kniha klidně vydala i na obsáhlejší román - autorka je však mistr zkratky: na malý prostor dokáže vměstnat neuvěřitelné množství informací. Zajímavá je i paralela k vráně, která ze svého hnízda pravidelně pozoruje život za oknem protějšího domu.

88 20.11.2021

Nápovědy... Už samotný název odkazuje, k čemu se tato kniha může hodit, o co v ní půjde: čtivou formou čtenáře ponouká, jak vnímat Holanovy básně, ale přímou interpretaci nenabízí, ten luxus ponechává na každém zvlášť.
Autor v osmi chronologicky řazených esejích, věnovaných Holanovým nejvýznamnějším dílům, umožňuje bloudícím čtenářům nalézt cestu labyrintem básnické obraznosti svého oblíbence a nabízí nespočet záchytných bodů, které jim putování usnadní a snad i zpříjemní.
Ačkoli sám připouští vysokou míru zájmu o Holanovu tvorbu, přiznává, že tato útlá knížka vznikla ze zcela neosobního, vnějškového podnětu. S nabídkou napsat jakési "uvedení" do díla tohoto složitého autora jej oslovil profesor heidelberské slavistiky Urs Heftrich, který plánoval vydat celé Holanovo dílo v němčině. Uznává, že tento záměr mohl lehce "deformovat" jeho způsob psaní s ohledem na německého adresáta, o to víc se snažil přiblížit Šaldovu postulátu, podle něhož má být kritik "někdo, kdo umí lépe číst a lépe přečíst básníka než obyčejný čtenář".
Určitě se mu to podařilo. Bloudit labyrintem Holanových slov s touto knihou v ruce je požitek a já se těším na další a další setkávání: toto rozhodně nebylo poslední.

87 26.01.2024

Ta malá knížka mě upoutala svou obálkou, ztřeštěným názvem - a pak i upozorněním, že jde o logopedické hrátky. Hrábla jsem po ní čistě ze zvědavosti, a nelituji. V rámci své funkce - procvičování a trénování mluvidel a správné výslovnosti - asi neexistuje nic ujetějšího a bláznivějšího :-) Jednotlivé básničky - říkačky mají děj, mají příběh, verše jsou vcelku pravidelné a rýmy sedí, ale o to zde nejde: hlavní je jejich účel, tedy hlasitý přednes. Svým absurdním obsahem mohou zaujmout i děti, avšak ti mladší některým výrazům nemusí porozumět, takže patří do rukou spíše dospívajícím. V rámci recitačních soutěží jsou pro ně ty básně přímo ideální. Jsou psané s lehkostí a příjemnou nadsázkou, mají čtenáře pobavit, vzbudit úsměv na tváři, což se vcelku i daří, právě díky originálním hříčkám s jazykem. Potkáme zde skutečně pestrou řádku hrdinů: kudlanky na velocipedech, datla, který neplatí daň a dostane se do dluhové pasti, žížalu, jež chce být mažoretkou, mloky v limbu - a spoustu dalších bizarních postaviček, pro něž nic není nemožné.
Publikace se určitě hodí pro pilování vad řeči, některé verše možná aspirují na funkci budoucích jazykolamů :-) Jen je škoda, že básně nemají názvy a jsou řazeny podle písmen, jejichž výslovnost mají trénovat. Bohužel však nikoli abecedně, což může trochu ztěžovat orientaci v knize. Ovšem ilustrace, které knihu doprovázejí, jsou opravdu zdařilé, trefné a vtipné.

...Cestoval cejn Cyril Cihla
co se nikdy neculí
aby se mu nemoc vyhla
cucal citrón s cibulí....
- - -
...Bosorka Saskie
řekla si: Zkus to
bez pravé lásky je
na světě pusto...
- - -
...Čečetka je mistr čači
je to psáno v počítači
učiní z nás během chvíle
tanečníky pokročilé...
- - -
...Ezoterik Erik
trnul ráno strachem
když jeho chrt Žeryk
sežral bednu s hrachem...
- - -
...Foxteriér Alfons Bílý
ať mu feny prominou
potkal jistou Ofélii
s fialovou ofinou...
- - -
...Když budete skřípat křídou
tak si pro vás skřítci přijdou
zbaští vaše svačinky
pak vás zavřou do skříňky...

87 09.09.2023

Železniční mašiny, to je svět sám pro sebe. Je smutným paradoxem, že nás sice poměrně bezpečně dopravují tam, kam potřebujeme, ale blíže se o ně zajímají jenom skuteční železniční fajnšmekři. Nejsem přímo zapálený fanoušek, akorát jsem se tak trochu zakoukala, a od té doby mě moc baví sledovat tyto krásky na nádražích. Přiznávám, že toho o nich zatím moc nevím, ale dokážu je již aspoň rozlišovat a těší mne, když na svých cestách natrefím na nějakou zvláštnost.
Docela nedávno se mi dokonce podařilo v jednom dni zahlédnout dva skvosty, které už moc nejezdí - tažné mašiny s přezdívkou "Bardotka". První z nich jsem spatřila na Hlaváku. Celá se blyštěla zánovním červeným nátěrem, ozdobená žlutým pruhem, umně zakončeným krasopisným nápisem "Brigitte". Hrála si na "velkou paničku", zamračený čumák bojovně vystrčený dopředu: stála tam u nástupiště tak majestátně, tak sebejistě, jen jen zakřičet: "JÁ jsem TADY, podívejte, JÁ pokořím všechny tratě světa, JÁ nepatřím na vedlejší kolej - a do starého železa už vůbec ne!!!" Nedivím se, že si ji nějaký nadšenec fotil: výstavní modelka v plné kráse, retro celebrita, čekající na cvakající spouště reportérů, dobře si vědomá svých předností, nezlomená ve své pýše.
Ta druhá mašina, to už byl dočista jiný kalibr: unavená dělnice v plném zápřahu, vytrvalá pracovnice na věčné šichtě bez odpočinku, jež si ovšem ani slůvkem na svůj úděl nepostěžuje. Povšimla jsem si jí na malém nádraží, kam ji spolu s obřím nákladem dřeva přivlekla její supící kolegyně, která hned vyrazila směrem na Brno. Jen ta milá, zamračená Bardotka zůstala a poněvadž její sílu potřebovali, neboť její provoz nezávisí pouze na trakčním vedení, okamžitě ji "přešíbovali" na jednokolejnou trať. I na tu dálku bylo znát, jak se na ní již podepsal čas: jevila znaky viditelného opotřebení, celá byla taková omšelá, narezlá, a s oprýskaným šedě-červeným lakem působila tak zdrchaně, až mi jí bylo líto. Říkala jsem si, co ji ještě asi čeká, jestli jí ti její lidé také někdy dopřejí krásný přeliv a hodí ji pořádně do gala, nebo ji příště s díky pošlou do šrotu... Jenže tyhle ženský, ty se nedají! Ty není radno podceňovat, ty mají za ušima, ty dokážou neuvěřitelné, ty umí klamat tělem! I proto věřím, že jich ještě spousty budu dále potkávat na kolejích: takové dámy rozhodně nepatří do muzea.
"Bardotky" neboli "Zamračené" či "Prsaté" mám moc ráda, ale nejvíc miluji Brejlovce. Podivní elegáni, gentlemani kolejí, kteří vypadají, jako by jim někdo místo hledí nasadil obří svářečské brýle, snad aby "lépe viděli". Díky své image jsou nepřehlédnutelní - a budí také i patřičný respekt. Jejich výhodou i prokletím je, že jsou to dieseláci: sice s nadhledem tahají obří náklady po neelektrifikovaných tratích, jenže jejich spotřeba je obrovská. Vídám je již o něco méně, většinou vypadají sešle a kolikrát je zdobí již značně oprýskaná patina, avšak i přesto se mi někdy povede potkat skutečně zajímavý exemplář. Zrovna v Kolíně jeden takový fešák občas pobývá: přímo výstavní kus, oděný do zářivě žlutě-zeleného hávu jako nějaký kanárek, jak jemu to sluší! Práce zřejmě moc neudělá, tenhle marnivec je tu opravdu jenom pro parádu. A když se tam občas setkám s jednookým Kyklopem, který jako prototyp existoval pouze ve dvou kusech, mé srdce jenom plesá.

Když se mi do rukou dostala tato publikace, neváhala jsem ani chvilku a symbolicky nastoupila. Byla to jízda dlouhá, se spoustou zastávek, a já rozhodně nelituji, přestože se kniha hodí spíše pro železniční fajnšmekry, odborníky, a samozřejmě i tzv. "šotouše". Do tajů té "vysoké železniční fyziky" kdesi u drátů asi už neproniknu, ale o to víc mě "svět na kolejích" fascinuje - asi nejvíc ovšem slangové názvy mašin. Bylo krásné podívat se na zoubek všem Bobinám, Žehličkám, Staročeškám, Peršingům, Asynchronům, Hrbounům, Banánům, Krysám, Bastardům... projet se Laminátkami, Plecháči, Belgičankammi, Ešusy, Hliníky... a skončit až u Pendolína. Zároveň jsem se doslova opájela tou krásnou češtinou, těmi božskými termíny a nádhernými odbornými názvy: sběrač, odpojovač, uzemňovač, stykač, usměrňovač, vlakový zabezpečovač, pískovač... pulzní měnič, brzdič, tlumič vrtivých pohybů, chladič, volič směru... rozvaděč, přivaděč... písečník, příčník, čelník, podélník, příčník, převodník, odporník... kluznice, pružnice, sběrnice, bočnice... pojezd, vzduchojem, tlumivky, spřáhlo, vratidlo... krouticí moment, točivý moment, pulzní regulace výkonu, táhlové narážecí ústrojí, brzdové zdrže, tlačítko bdělosti... Asi nejkrásnější mi ale přišel výraz, jehož bych hned zařadila mezi naše přední jazykolamy -"nezatrolejovaná trať" :-)
Oba autoři v knize tematicky zpracovávají pouze prototypová vozidla, ale věnují se i vozidlům, vyráběných rovnou sériově, bez prototypů. Je rozdělená na dvě části: první se věnuje lokomotivám, druhá elektrickým motorovým vozům a jednotkám. U všech prototypů je bohatě zdokumentovaná jejich minulost až do r. 2022, dozvíme se o jejich osudech, popř. v jakém depu jsou k dispozici. Jakožto "zapálený laik" velmi oceňuji vzhled do označování československých železničních vozidel, kapitoly o historii elektrizace našich drah, o životě Františka Křižíka a informace o známém tvůrci tvůrci škodováckých lokomotiv "Eso" Františku Palíkovi. Také nesmím opomenout krásné fotografie a technické výkresy.
S touto knihou si na své si přijdou jak laici, tak i odborníci a lidé, kteří mají železnici jako koníček.

87 01.09.2023

Neodolala jsem a v dětském oddělení knihovny hrábla i po tomto leporelu, které ve mě evokuje vzpomínku na dětství. Dostalo se ke mě v době, kdy už jsem číst uměla, a bylo určené pro mladšího sourozence. Spíše než samotný text se mi ovšem vybavily emoce, které četbu doprovázely: tenkrát jsem se neubránila slzám.
Autor zde šikovně obměňuje námět jedné Ezopovy bajky. Zápletka příběhu není nijak složitá: je léto a cvrček hraje mravencům, kteří nepolevují ve své pracovitosti a pilně střádají zásoby: ve své lehkomyslnosti se jim směje, a nijak se nezabývá tím, co bude, "až se zima zeptá". S nástupem chladu se svým koncertem nepřestává... když však přijde mráz, hodní mravenci ho zachrání a nechají ho přes zimu u sebe, aby zase mohl hrát...
Text se skládá z pravidelných čtyřverší ve sdruženém rýmu. Z prostředků nechybí personifikace /Už podzim kráčí po zemi/ nebo onomatopoie /Bubnuje déšť a vítr sviští/. Báseň je přizpůsobena vnímání malého dítěte, přináší však s sebou značně didaktický podtext, velmi patrný s ohledem na vznik díla v roce 1969. Jeho poselství je jednoznačné: oslava kolektivní práce, do níž obraz mravenců se svým pověstným úsilím skvěle zapadá, význam kolegiality a přátelství a velký důraz na budoucnost, na níž je třeba myslet neustále.
I přes tyto drobné "vady na kráse" se jedná o krásné dílo: leporelo doprovázejí nádherné ilustrace Vojtěcha Kubašty, v nichž celkový dojem umocňují i důmyslně prostříhaná okénka v na určitých místech.
"To cvrček hrál. Jak ráno vstal
už pod bradu si housle dal
a hrál pak na ně bez únavy.
A považte: hrál všechno z hlavy!"
"Odzvonil srpen červenci
a svědomití mravenci
dál plní spíže mraveniště.
Pak první list slét na strniště."

87 14.06.2023

Skrze tuto knihu jsem si dovolila takový "malý návrat do dětství", za což jsem opravdu ráda. Ve společnosti žáků Kopyta a Mňouka jsem vyrůstala, pokaždé jsem se nemohla dočkat jejich dalších alotrií a navíc jsem je s chutí ještě převyprávěla i dědovi. Zpětně je mi ho tak trochu líto, že mě musel poslouchat, avšak do řeči mi nikdy neskákal :-)
Po letech jsem se ke čtení vrátila - a jejich příhody mě pořád bavily, přestože jsou založené na jednom a tom samém principu: dva malí "věční zlobilové", kteří vlastně vůbec nejsou zlí, pořád baží po pozornosti a slávě, ovšem jejich snahy se neustále míjejí účinkem. Dychtiví všemožných objevů touží nalézat poklady, chytat lupiče, nacházet nepoznané druhy fauny a flóry... chtějí konat i dobré skutky, ale úplně nejvíc prahnou po jakémkoliv dobrodružství. Mnohdy mi jich bylo spíše líto - zvlášť když se k něčemu nachomýtnou náhodou, a díky tomu, že jednají na vlastní pěst, tedy podle vlastních pravidel, jejich snahy o dobrodiní vyjdou vždy zcela naprázdno. Nejsou však vyložení klaďasové typu Mirků Dušínů: jakožto správní "antihrdinové" jednají občas naprosto vypočítavě, jenže takové činy se jim vymstí obzvláště silně. Z těch dvou je Kopyto ten "akčnější" a odvážnější; právě on svým zápalem strhává nebohého Mňouka, jenž mu bezmezně důvěřuje. Ti dva jsou prostě neodolatelní: když prozkoumávají tajné chodby, hasí požár, vrací domněle kradené věci původním majitelům, zachraňují tonoucí, když si prostě "jen tak hrají na hrdiny"... Jako protiklad vůči nim vystupují výrazné postavy kapitána Ošmery a pana učitele Pěničky. Ošmera představuje ideální prototyp vyšetřovatele a úřední osoby, Pěnička zase přímo modelový případ "vzorného, čestného, správného muže a skvělého badatele".
Jednotlivé příběhy jsou velmi vtipné a humorné, občas mne skutečně rozesmály, hlavně díky umně vypointovaným a zcela nečekaným závěrům. Knihu můžeme číst jako velmi zdařilou parodii převážně klasických detektivek, indiánek a dobrodružných románů. Autor si také dělá legraci i z amatérských archeologů, písařů, historiků a všemožných "záhadologů" a dospělí čtenáři zde mohou objevit i něco víc - dovedně zamaskovanou kritiku tehdejšího vládnoucího systému /našla jsem i narážku na Krále Šumavy/.
Příběhy se odehrávají v reáliích socialistické ČSSR, pravděpodobně v 70. - 80. letech. Setkáváme se s pojmy a artefakty, které tyto roky charakterizují: VB, Bezpečnost, JZD, MNV, SNB, cigarety Astra, embéčko, nanuky Eskymo... Některé pobaví, některé vzbudí nostalgii: skleněné kuličky, závorář, ručně zvedající závoru, zmínka o mladé Janě Brejchové, desky kapel Beatles, Olympic a Flamengo...
Kniha se mi líbila paradoxně i díky užívání zastaralých obratů, např. četných přechodníků a příčestí trpných, které jsou pro autora typické. Obávám se však, že tento lehce krkolomný styl spolu s reáliemi dané doby bude pro dnešní mladé čtenáře představovat velký oříšek, takže nezbývá než doufat, že oba hrdinové si své další přívržence i přesto najdou. Plánuji si postupně přečíst celou sérii.

... Poskakovali asi dvě hodiny, míjejíce spoustu zajímavých, ba přímo pozoruhodných věcí. Na dně potoka viděli zkamenělé listy, větvičky, ale i žáby a několik ryb. Šlo zřejmě o ryby, které z řeky otrávené fenolem hledaly spásu v Brumbálci a přepočítaly se. O kus dál našli Kopyto a Mňouk zkamenělou veverku, držící v pracičkách kousek zkamenělé muchomůrky. Nejspíš se opojnou houbou přivedla do nálady, v opojení vrávorala po břehu, uklouzla a spadla do potoka. Což se jí stalo osudným. "Mám takový dojem, že dneska zažijeme nějaké dobrodružství." A když minuli třetí vykotlanou vrbu, šestou dutou olši a devátý svítící pařez, strnuli a zachvěli se děsem. Uprostřed potoka, téměř po pás ve vodě, stál zkamenělý člověk. Urputně zíral před sebe do vody, jako by ještě sledoval vlastní pravici, která, jsouc ponořena pod vodou, svírala zkamenělý zouvák. Žáci Kopyto a Mňouk vytušili, že se zde odehrával tragédie, s níž je nutno seznámit Bezpečnost.
..."Probádáme všechny chodby pod hradem a zjistíme, kam vedou!" "Všechny asi ne," krotil ho Kopyto, "protože podle místní kroniky měří dohromady šedesát až osmdesát kilometrů!" "To je taky dost," připustil Mňouk. "Co když tam zabloudíme a umřeme hlady?" "Vezmeme si s sebou křídu," vysvětloval Kopyto, "a budeme si po stěnách dělat značky. Kromě toho mám dlouhosvítící baterku a pro případ potřeby i píšťalku." "V podzemí se nikoho nedopískáš," mínil Mňouk, "i kdyby ses upískal." "Tak jdeš, nebo nejdeš?" zeptal se Kopyto. "Samozřejmě že jdu," odvětil Mňouk, "buďto společně zahyneme, nebo objevíme veliké věci!"
... "Ona mě totiž smrtelně urazila!" "Smrtelně? Opravdu smrtelně?" "Představ si, že mi tuhle řekla: Ty, Mňouku, u mne nejsi hrdina, nýbrž salát! Měl by ses někdy slyšet, jak vyvádíš při vejprasku! Já jsem jen slabá žena, ale když jsem bita, tak pouze nepatrně kvičím." "Jindra Benecká je závistivá holka, které vadí naše sláva a proslulost. Jde ovšem o to, aby své názory dále nešířila a nekazila naši dobrou pověst!" "To ji neznáš," řekl Mňouk, "ta si ještě nikdy nenechala nic pro sebe. Je schopná všeho." "Tak jí nařežeme," navrhl Kopyto, "a uvidíme, jestli bude jen nepatrně kničet!" "Nebudu tlouci dámu," řekl Mňouk, "neboť to nemám v povaze."
... "Viděl jsi film Král Šumavy? Tam jeden diverzant nosí ve futrálu na housle samopal. Proč by tam nemohl Mistr Johanides mít ukrytou pušku?"
... Ze silnice se ozývalo tiché vrzání a kodrcání. Opatrně vyhlédli z úkrytu a spatřili zavalitého muže středních let, kterak za sebou táhne vozík. "To je on!" zašeptal Kopyto. "Neměj s ním slitování a prašť ho pořádně!"
"Buď bez starosti!" řekl Mňouk a pevně sevřel v ruce dubové poleno. "S takovým banditou se mazlit nebudu!"

87 08.01.2023

Silnější než slova, výmluvnější než film... komiksové zpracování zasáhne do černého. Kniha velmi drsná, tvrdá, nekompromisní - ukazuje válku v té nejsyrovější podobně. Vezme nás do přímo do pekla. Záběry nekonečného utrpení se na nás valí a není úniku - přiznávám, že při čtení jsem ji musela často zavírat, abych některé scény rozdýchala, a taky abych utřela slzy. Přesto jsem ji nedokázala odložit. Rozhodně není pro každého: autor natolik plasticky ilustruje válku a dění na frontě, až máme svíravý pocit, jako bychom byli její součástí, jako bychom byli přímo v centru dění. Depresivní exkurze do světa předních linií, kdy většinu hrdinů čeká smrt, nebo se jí raději sami vydávají vstříc, aby ulevili vnitřní trýzni. Nenajdeme zde ucelený děj: jde o jakési minipříběhy bez chronologického řazení. Sotva jeden strávíme, už je tu druhý, o nic optimističtější... Kniha se mi četla docela rychle, ale musela jsem si ji dávat pauzy, a ještě štěstí, že obrázky byly černobílé: mrtvolami se to v ní jen hemžilo.
Záměr je jednoznačný - odkázat na zbytečnost válek, marnost konfliktů a bojů, v nichž umírají miliony a miliony nevinných lidí, naprosto zbytečně, kvůli mocenským zájmům jiných. Přesto jsem ze čtení neměla depresi - taková iniciativa se mi líbí /část knihy tvoří i přehled dalších protiválečných aktivit malíře/. Je jedině dobře, že někdo dokáže svůj geniální talent tak skvěle využít. I když jsem si zprvu myslela, že půjde o dílo satirické až humorné, cosi ve stylu "Jak jsem vyhrál válku". Tak to jsem se spletla, což vůbec nevadí. Už jen ten obraz vojáka z přebalu knihy mluví za vše :-)

"Lidé jsou ovce. Právě díky tomu můžou existovat vojska a války. Lidé umírají jako oběti vlastní hloupé poslušnosti" /Gabriel Chevallier, Strach/
"Ti, kdo ze třetí roty přežili, se vysíleně svalí do zákopu. Potřetí za osmačtyřicet hodin útok nic nepřinesl. Všichni hledají jen úkryt, demoralizovaní, ztrhaní a vzteklí, bez jakéhokoli zbytku bojovnosti. Do francouzských linií se vrátilo jen třiašedesát mužů ze sto dvaceti. A sotva tam jsou, ocitají se pod prudkou palbou z děl. Ze třetí roty toho moc nezůstalo. Útok skončil neúspěchem, přesně jako ty před ním. Kapitána zabili, my jsme ustoupili do zákopů a teď na nás pálí vlastní dělostřelectvo. Naši, a pobíjejí nás. Není to poprvé, co naše děla nepálí dost daleko a nám to padá rovnou na huby!"

87 27.08.2022

Když slyším jedinečnou melodii z filmu "Most přes řeku Kwai", ihned se mi vybaví Emil, náš papoušek žako. Pouštěla jsem mu ji z nahrávky skoro každý den, také jsem se pokoušela o její neumělou napodobeninu, ale nakonec se ji naučil reprodukovat daleko věrohodněji než já.
Cesty osudu bývají nevyzpytatelné: na svou opeřenou lásku jsem před lety natrefila v jedné obří firmě, která zaručuje uspokojení potřeb všem majitelům nejen čtvernohých mazlíčků. Tehdy jsem se tam starala hlavně o blaho zákazníků, ale v merku jsem měla i všemožné zvířectvo, a mým úkolem bylo, aby působilo pokud možno "šupito presto prodejně". Hlavně city stranou - obchod je obchod.
Dlouho jsem se tomu bránila, ale k tomu žakoušovi mne cosi zázračně přitahovalo. A když mne jednou uvítal přátelskými slovy: "AHÓÓJ, nazdáár, čau čau!", byla jsem ztracená. Věnovala jsem mu každou volnou chviličku, kradla čas, hledala záminky, jak být poblíž, dokonce jsem se učila i pískat... Věděla jsem, že je to marné, přežívala jsem v podnájmech a z mého výdělku jsem si ho nemohla dovolit ani omylem. Chtěla jsem pro něj to nejlepší, chtěla jsem, aby zažil - svobodu. Nevím, co mě to tehdy popadlo, prostě jsem ho vyndala z klece ven a hrdě se s ním procházela po prodejně. Vsadím se, že obrat firmy hned znatelně stoupl: každý chtěl mít selfíčko, cvakaly spouště, ten pocit stál za to, ta radost, extáze a opojení... užívali jsme si to oba.
Cena však byla příliš vysoká: druhý den jsem dostala okamžitou výpověď. Těžce se mi loučilo, stýskalo se mi moc. Naštěstí nic netrvá věčně a můj nový přítel se rozhodl, že mi Emila koupí. A tak jsme si nevědomky adoptovali tříletého diktátora. Soužití s ním bylo veselé, někdy na palici, mnohdy až dramatické: moc rád do všeho kecal a to svoje: "Dáme kafíííčko!" vyřvával ve chvíli, kdy se ve filmu schylovalo k napínavému zvratu... a když se nudil, uraženě zkoumal, k čemu jsou dráty a jak funguje počítač. Úplně nejradši se ale předváděl a kdyby mohl, vstoupí na prkna, která znamenají svět. Svůj part hypochondra dovedl k naprosté dokonalosti: pokaždé, když jsme ho zcela zničeni dopravili uprostřed noci na zvířecí pohotovost, elegantně vystoupil z přepravky a milého veterináře pozdravil jadrným: "Do prrrdele, dobrrrý den!" Upozorňuji, že ho to nikdo neučil :-)
Mít takového papouška není žádná legrace: už jen kvalitní strava něco stojí, pokud se začne nudit, je to horší než demoliční četa, a jakmile se příliš fixuje na jednu osobu, jeho žárlivost je likvidační. Vím o tom své.
Po našem rozchodu jsme se s přítelem dohodli, že Emil zůstane s ním, nejen kvůli tomu, že na něj byl vázaný více. Pokud vím, daří se mu dobře: jsem moc ráda, že na nějaký čas se stal součástí mého života.
Na takový závazek mne ale nemohly připravit ani zkušenosti z dětství, kdy jsem odchovala i několik andulek a agapornisů.
Pořízení takového papouška je velmi důležité rozhodnutí a je dobré se o jeho chovu dobře informovat, hlavně o případných úskalích. Tato publikace, nevelká rozsahem, patří mezi díla základní a zásadní - potenciální chovatelé by se možná měli naučit některé pasáže odříkávat i zpaměti :-) Obsahuje čtyři základní kapitoly: Papoušek šedý - žako; Zdravý a ve formě; Důvěra, hraní, radost; Přílohy. Postupně se tedy seznamujeme s jeho anatomií a přirozeným prostředím, kde a jak žije; dozvíme se o jeho druzích a představí se nám jako člen rodiny. Obdržíme zásadní informace, na co si dát pozor při nákupu, a dále, jak mu připravit domov, tedy vhodnou klec, krmení a prostor. Ta nejpodstatnější fakta jsou shrnuta do přehledných tabulek, například rozpis nemocí a jejich příznaků, seznam škodlivin v potravě apod. V další kapitole se dozvíme, jak si získat jeho důvěru, jak svého chovance motivovat, případně odměňovat, jak uspořádat jeho volný čas, jakých chyb se při výchově dopouštíme a jak se zachovat v nečekaných situacích, které mohou nastat. Přiložen je rejstřík, včetně důležitých adres a seznamu další doporučené literatury. V záložkách na přebalu knihy se dozvíme, jak porozumět řeči jeho těla, získáme chovatelské tipy a obdržíme podstatné SOS rady pro případ, kdy si nevíme rady. Knihu doprovází nádherné a velmi názorné fotografie. Je určena spíše laikům a těm, kteří o koupi takového papouška uvažují.

87 14.07.2022

Tři povídky, které spojuje téma traumat, jež si odnášíme z dětství a dospívání. V každé z nich se odkrývá notně zašmodrchaný propletenec složitých vztahů a různých sourozeneckých konstelací. Autorka dokáže skvěle proniknout do duše dospívajících, postavy jsou propracované, vykreslené, každá z nich je něčím osobitá. Zároveň s jejich osudy dovedně míchá - připravuje nečekané scénáře, což však nepůsobí nikterak překombinovaně: zápletky jsou natolik uvěřitelné, že se se podobné příběhy mohly docela klidně odehrát. Své hrdiny staví do krajních situací, ale přesto není sentimentální, ani nechce působit na city - nechává na čtenáři, aby si úsudek vytvořil sám. Slouží jí k tomu i zvláštní technika, kdy na dění nahlíží z různých úhlů pohledu zúčastněných postav a bohužel již poněkud nešťastně kombinuje i časové roviny. Hlavně v začátcích povídek tak dochází k lehkému chaosu: chvíli nám totiž trvá, než si ujasníme, o koho se vlastně jedná a kdy se vše odehrává.
V povídce Zmizel jde převážně o Jakuba, jenž se v životě musí vyrovnat hned se dvěma tragédiemi, které citelně zasáhnou jeho rodinu. "Stěžuji si na nohu, a ona začne znovu brečet. Nohu nemám. Bolí mě noha kterou nemám. Mám štěstí, prý sem mohl bejt mrtvej. Možná mám štěstí, ale nemám nohu."
V povídce Nakrátko jde o dva sourozence, vyrůstající bez otce, kolem jehož postavy matka vytvořila nafouknutou bublinu lží. A v povídce Věneček jde o vnitřní dramata dvou sester, které k sobě jen velmi obtížně nalézají cestu.

87 27.02.2022

Nádherná kniha. Inspirace pro další vlnu fantasy: zde to všechno začalo.
Bohužel však jiní autoři její myšlenky též rádi vykrádají :-) Milionkrát lepší než film - četla jsem předtím, než filmy uvedli do kin, abych využila většinu své fantazie /jenom ten Frodo měl podobu toho kluka, který ho ve filmu tak krásně hrál/ :-)
Každý zde najde to svoje, jak děti, tak i dospělí. Též smekám :-)

87 28.08.2021

Skvělá publikace, vhodná jako ÚVOD do studia bohemistiky - jejích služeb jsme bohatě využívali v rámci úvodního jazykovědného semináře. Mrzí mne, že nevyšla daleko dříve, neboť by studentům předchozí studium výrazně usnadnila: první verze příručky vznikala až během zimního semestru akademického roku 2012/2013. Pomohla mi lépe se orientovat v problematice, i s ujasněním konkrétních pojmů. Zabývá se morfematikou, morfologií a syntaxí, k nimž přidává ještě slovotvorbu, která se jinak řadí do lexikologie. K uvedeným disciplínám nabízí základní výklady, doprovázené četnými příklady. Oceňuji, že je zaměřená velmi prakticky a řešení "nevisí" hned u příkladu, ale jsou uváděny souhrnně na konci každé části. Navíc obsahuje kapitoly s komplexními rozbory a cvičením z normativní mluvnice, plus korekturní pravopisná cvičení s řešením. Jako velký bonus vnímám přidaný terminologický slovník s dvojím řazením hesel - tematicky a abecedně, což usnadňuje orientaci, pokud si čtenář potřebuje ověřit znalost konkrétního pojmu. V závěru nechybí seznam doporučené literatury pro další studium.
Pro mě to bylo jedno velké veselé dobrodružství, i když zprvu jsem z něj moc radost neměla, a pustit do něj jsem se i trochu bála: "pitvat" slova na molekuly, rozebírat je na atomy a zase je skládat do slov jiných, sdružovat je do větších celků a hledat vzájemné vazby mezi nimi... těžká práce :-) Vše se zlomilo ve chvíli, kdy jsem to celé začala chápat jako jednou velkou hru, která mě najednou začala bavit. Řešení zadaných úkolů jsem vnímala jako velkou výzvu a když jsem si na seminářích uvědomila, že za špatnou odpověď se "hlavy netrhají" a veškeré dotazy jsou vítány, můj strach se rozplynul a já tomu osobitému kouzlu jazyka zcela propadla. Až díky této příručce jsem si ujasnila některé postupy a procesy, jimž jsem dosud nerozuměla (například jsem konečně pochopila, jak je to se slovesnými třídami). A musím se smát tomu "wau efektu", který se u mě dostavil poté, co jsem sama začala "slova rozbíjet na součástky": připadala jsem si jako dítě, které právě díky stavebnicím Merkur, Seva a jim podobným náhle objevilo svět :-) Přesně takovou příručku jsem potřebovala.
Jen je třeba upozornit na několik důležitých faktů: přístup k syntaxi se trochu liší od tradičního pojetí, které známe ze škol - zobrazení tzv. "závislostního stromu" je poněkud jiné. Také určování některých kategorií doznalo jistých změn (4 jmenné rody, neexistence tzv. "pomnožného" čísla, obohacení zájmen a číslovek o 2 druhy). Pojetí knihy se také v lecčems rozchází s tradičním pojetím Příruční mluvnice české. Pro hlubší vhled do problematiky a další doplnění doporučuji také publikaci M. Čechové "Čeština, řeč a jazyk", z níž jsme hodně čerpali.

86 13.02.2024

Soubor literárněvědných studií, vzniklých k nejrůznějším příležitostem: odborné studie, vystoupení na literárněvědných sympoziích a konferencích i jako předmluvy a doslovy - některé jsou zde publikovány prvně. Autor, známý badatel a literární historik s velkým podílem na našem literárním dění, ve svazku shromáždil práce věnované interpretaci básnických děl nejvýznamnějších básnických osobností české literatury - zaměřil se na dvě přelomová období, 90. léta 19. století a 20. léta 20. století. Ve svých statích nejen analyzuje tvorbu vybraných básníků: dokáže ji vnímat i v širším kontextu a všímá si osobitých rysů jejich poetiky. Velmi podnětné jsou jeho hlubší ponory do světa lyriky takových tvůrců, jako Jaroslava Seiferta, Františka Halase, Karla Hlaváčka, S. K. Neumanna a dalších.
Studie jsou psány čtivým, nikterak komplikovaným jazykem, nabízejí klíč k pochopení děl uvedených autorů a prakticky mohou sloužit i jako odrazový můstek k jejich další interpretaci.
Kniha mi poskytla ucelený pohled na dílo některých zde probíraných autorů a umožnila mi lépe se v jejich tvorbě orientovat. Asi nejvíc oceňuji stať "Apollinairovo Pásmo a dvě fáze české polytematické poezie", díky níž jsem dokázala porozumět tomu, jak zásadní dopad na českou poezii mělo vydání tohoto díla v Čapkově překladu v roce 1919.

86 13.01.2024

Miluji slovníky všech druhů... Sbírám ty, které se týkají oborů, které mě zajímají, nejvíce jazykovědné a literárněvědné. Pokud je nemám doma či je z různých důvodů nemohu vlastnit, ráda se po nich poohlédnu na regálech knihoven: s chutí pak jimi listuji, nadšeně hladím jejich stránky a mazlím se s nimi s trochou lítosti, že jim "nemohu nabídnout trvalý domov". Přitahují mne přímo magicky: ráda vstupuji do nabízeného kouzelného světa slov, nechám se jím unášet, zkoumám jejich uspořádání, baví mě hledat poučení i zajímavá hesla a nepřestává mne udivovat mravenčí práce, která stála za vznikem každé takové publikace. Věřím, že s rozvojem "e-kultury" působivost jejich stránek fyzicky nezanikne, i když uznávám, že mnohé z nich jsou skutečně "cihly" a nemanipuluje se s nimi zrovna lehce :-)
Tento slovník je naopak lehký, praktický... a nesmírně užitečný. Ve své knihovně by jej měl mít každý uživatel češtiny: hodí se všem, kteří sepisují jakoukoli písemnost, záleží jim na kvalitě daného textu a chtějí se vyhnout častým klišé či nadužívání nějakého slova.
Patří mezi synonymické slovníky, bez nichž se neobejdou učitelé, studenti, novináři, redaktoři, překladatelé, ba ani spisovatelé a básníci. Obsahuje více než 22 000 hesel a asi 40 000 synonym: ke každému heslu jsou přiřazeny jeho synonymní výrazy, tedy slova, která mají stejný význam a která lze v příslušném kontextu vzájemně nahradit. U víceznačných hesel nabízí i synonyma ve významových řadách a u frekventovaných a důležitých výrazů i jejich antonyma.
Mám k dispozici vydání z roku 2001, které je druhou, aktualizovanou verzí slovníku z roku 1994, a jsem s ním velmi spokojena. A to i přesto, že se v době svého vzniku ještě neopírá o korpusová data. Když něco hledám, stačí jen zalistovat... a nikdy nezklame :-) Zaujme už svou obálkou: líbí se mi ten typ moderních "abstraktních oblečků", do nichž své skvělé jazykové publikace odělo Nakladatelství Lidové noviny po roce 2000.

86 18.12.2023

Vyprávění balancující na hranici pohádky a motivační knihy, které v poslední době hodně získávají na popularitě. Samotný příběh není nikterak složitý: pojednává o tom, jak se malá holčička Františka rozhodne "objevovat i jiné světy" - vykročí z nudného světa šedi, v němž dosud přežívala, a dostává se do říše Fantazie, která jí doslova vyrazí dech. Není to však lehké: musí překonat svůj strach i obavy a se svým objeveným darem - vidět svět barevně - se musí naučit zacházet. Zprvu je jen zvědavá, ale postupně dospívá k závažnému rozhodnutí: vnést barvy i do nudného světa své rodiny. A tady její úsilí málem ztroskotává, když naráží na zeď v podobě autoritativních rodičů, kteří dívce - v dobré víře - jakékoliv prožitky zakazují.
Textu docela škodí absence stoupajícího napětí - chybí v něm pořádná zápletka, zásadní moment, který by mu dopřál větší sílu. Jde spíše o vrstvení dojmů a zážitků, které se postupně zintenzivňují tím, jak Františka poznává moc své vlastní fantazie. Vyprávění je to poklidné, bez zbytečných konfliktů, protkané jasně formulovanými myšlenkami a úvahami, které mají čtenáře nutit k hlubšímu zamyšlení. Body mu ubírá i přílišná snaha o edukaci a výchovný charakter díla - naštěstí je tato tendence dovedně ukrytá v dialozích postav a nepřekračuje rámec přijatelné motivace. ("Máš Františce všechno vysvětlovat, ne se chvástat tím, co umíš. Učíme se nápodobou.")
Největším kamenem úrazu celého textu se však stává používaný slovník. Opravdu pochybuji o tom, že by sedmileté dítě rozumělo pojmům jako "energie, intelektuál, polemizovat, elegantní, finta, optický klam, intuice, rozšafně, placebo, ingredience"... a spoustě dalších abstraktních výrazů.
Jinak musím vyzdvihnout autorčinu vlastní představivost a kreativitu, jíž využila při vytváření jmen postav i ilustrace zákulisí - restaurace Příběh, pan Trudný, slečna Slaměnka, byliny letounka letní a žabákovník, pokrm jáhlovníček, podivní "strachobylové", cupekárna, píšťalka Sněžilka... Jen některá přirovnání se jeví poněkud neobratná: "Potopil se hluboko pod vodu", nebo: "Jak to tak bývá, Vánoce utekly rychle jako projíždějící vlak."
Šikovně se zde mísí svět fantazijní s tím skutečným: nepochybně se inspirovala knihou "Nekonečný příběh" Michala Endeho, z níž převzala některé motivy - ukradenou knihu, létajícího psa, samotnou říši Fantazie. Tu svou říši však naštěstí zabydlela spoustou dalších vlastních postav a postaviček. Úvodní setkání s hadem Otakarem, který v ději působí jako iniciátor, vyvolává asociace v podobě Malého prince... a paralel s jinými díly bychom zde určitě našli hodně.
Podstatné je, že dílo si po celou dobu zachovává ráz pohádky - a pohádkově i končí. Záměr autorky - ponoukat čtenáře ke změnám, vytyčovat si cíle a nebát se překonávat překážky při jejich plnění - je jasný, přičemž ve výsledku je to kniha milá, hřejivá, působivá a motivující, s překrásnými ilustracemi, které si spisovatelka sama vytvářela.

"No tak se posaď. Na co čekáš. Čaj ti dám. A deku. Samozřejmě. Asi to nebyla moc příjemná cesta. To se rozumí. Ale člověka takovéto události tuží. Můžeš si pak dosyta vychutnat ty blaženější okamžiky. Jakpak by sis chtěla užívat teplo, kdybys neznala zimu? Řekni."
..."Rodiče nemají rádi déšť. Pokaždé jim něco zkazí," přiznala Františka.
"Přesně tak, Františko. To, co bychom měli vnímat jako krásné, vnímáme jako ošklivé a škodlivé. Po dešti touží všechny rostliny a země, jinak by nic nekvetlo a nežilo. My zatracujeme déšť, protože nám nevyjde slunné počasí na koupání. Mohlo by se ti podařit ukázat rodičům, že život je pestrobarevný a krásný, to by byla nádhera!"
..."Nechtěj nikoho změnit. Můžeš mu jen ukázat cestu, nabídnout rodičům svůj vnitřní barevný svět. Máš odhodlání, Františko?" Františka se muži podívala do očí. Věděla jistě, že jestli něco skutečně vlastní, je to odhodlání."
..."Je jenom jeden svět, není jich spousta. Ale je mnoho a mnoho pohledů na svět. Každý ho vidíme a vnímáme skrze naše smysly, tudíž je to pohled ryze osobní. Nacházíme se na místě, kde normálně stojí váš řadový domek, kde se teď asi ukládá k spánku tvá maminka a tatínek. Ale oni sem nepatří, protože žijí jiný život. Žijí černobílý, bezbarvý život. tohle je stejný svět jako ten tvůj, jen jsi našla jeho jinou podobu. Jestliže se tvým rodičům podaří vrátit vnímání barevného světa, váš dům tady bude stát."...

86 05.11.2023

Tu knihu jsem darovala své mamce, potrefenou specifickým druhem poklidné a pohodové mánie - zálibou v pěstování rostlin. Je to vášeň tichá: sdílejí ji nejen nepřístupní introverti, kteří se svými úspěchy kochají kdesi v ústraní, ale i komunikativní extroverti, kteří se naopak svými výpěstky nadšeně chlubí, a všechny spojuje jediné: láska ke všemu, co roste, slouží užitku, okrase a hlavně neškodí. Je to vášeň neškodná: tihle blázni se od jara do pozdního podzimu hrabou v hlíně, vedou vážné diskuze o tom, jak vyhánět ze svých zahrad krtky a další "podvratné živly", a když svou úrodu sklidí a udeří mrazy, ani doma nijak nezahálejí a svou péči zaměří aspoň na "tropy a subtropy", nastrkané do květináčů.
Mamka svým květinám skutečně rozumí: ví, co každá z nich opravdu potřebuje, zná jejich bolesti a umí léčit jejich rány a neduhy - občas mám dojem, že ty rostlinky rostou jen kvůli tomu, aby jí tu péči mohly vracet. A pak ta nepokrytá radost, když na jaře zasázená semínka vyklíčí... když rozkvetou všechny orchideje... když v létě balkón oživne truhlíky plné muškátů... když se svět rozzáří pestrou škálou barev kvítků, jimž pomohla na svět... to je panečku štěstí! A rozumím tomu i já, přestože takhle vášeň mě jinak zcela míjí.
Mamka má doma spousty příruček o pěstování rostlin, ale vlastně do nich ani nemusí nakukovat - péči o rostliny zvládá s přehledem. Trochu jsem se tedy obávala, jak knihu přijme, ale nakonec v ní listujeme obě. Příručka není příliš obsáhlá, zaujme však svým obsahem a úžasnými fotografiemi. Jednotlivé kapitoly se věnují trvalkám na slunce, trvalkám do polostínu, trvalkám do stínu... letničkám, dvouletkám, cibulovinám, dřevinám - a nakonec pokojovým rostlinám. Některé květiny dobře znám - hluchavka, chrpa, růže, kdouloň, kala, asparágus... Jiné mě nepřestávají fascinovat už jen svými názvy: janeba, bělozářka, čistec, srdcovka, dlužicha, třemdava, udatna, krásenka, mračňák, štěničník, kořenokvětka, popelovka... Takže i to srdce lingvisty zaplesá :-)

86 20.10.2023