Slepýš24 komentáře u knih

Nebylo to úplně špatné. Hra na odstřel mi přišla docela zajímavá, ale nijak mě neuchvátila.

Životy hlavních hrdinů byly na můj vkus příliš divoké, plné sexu, drog, peněz. Ale přesto se Tom a Marek občas chovali poněkud dětinsky.

Hlavní postavy se mi docela pletly. Mluvily úplně stejně, oběma se hroutil svět, jejich otcové selhali.

Objevily se tu i nějaké ty chyby, hlavně v interpunkci. To si mohla korektura ohlídat (když už kniha dostala Literární cenu Knižního klubu).

Bohužel i zde se mi potvrzuje, že není nejlepší nápad používat k číslování kapitol římské číslice. Mnohdy se stane, že je někdo napíše špatně (to se tu ale nestalo) nebo že napíše dvakrát jednu a tu samou (zde to byla kapitola XXVIII.). Ale to je taková drobnost.

Způsob, jakým byla psána přímá řeč, mi připomínal o rok mladšího Tapetáře. A ani tentokrát mi to nesedlo. Ale to je můj problém.

Celkově tedy nevím, jaký dojem na mě měla kniha udělat a co jsem si z ní jako čtenář měla odnést (jazyk mě neoslnil, příběh brzy zapomenu, postavy nesympatické). Ale aspoň to mělo jen 168 stran...

6 18.09.2021

Je pozoruhodné, jak autor propojil svět dětí, jejich rodičů a prarodičů. Na děti v knize čekají básničky o zvířátkách (a moc krásné ilustrace od Jonáše Ledeckého k tomu), na jejich rodiče narážky na současné dění ve světě a na prarodiče odkazy na doby dávno minulé.

Taktéž oceňuji, že básničky měly povětšinou smysluplnou a výstižnou pointu.

Co už se mi ale opravdu nelíbilo, byly naprosto zbytečné chyby, zejména v interpunkci (oslovení se vždy odděluje čárkou!). A k tomu všemu někdy drhly i samotné verše.

Mnohem více se mi líbily třeba básničky od Kamily Urbanové ve sborníku vítězných prací 27. ročníku literární soutěže Můj svět (z března 2020). Ty jsou formálně vytříbenější a dětem by se určitě líbily.

5 26.12.2021

Od této autorky už si radši nikdy nic nepřečtu. Už její debut nebyl zrovna trefa do černého, ale tohle? To pro mě bylo takové utrpení, že jsem se nedonutila dočíst ani první kapitolu.

Z knihy na mě vůbec nedýchala atmosféra 70. let. Jediné, co by mě k tomuto období navedlo, by mohly být názvy kapitol (podle písní skupiny Beatles). Na druhou stranu jak se Beatles vztahují k Československu?

Ovšem největší problém jsem měla s jazykem. Du forma je sama o sobě zajímavý nápad, už jsem se s ní setkala v minulosti, ale místy jsem měla pocit, že ji autorka neuchopila zrovna za nejlepší konec. Dále mě uvádělo do rozpaků, jak je kniha vulgární. Jistě, vulgarismy jsou kořením mluvy, ale na mě jich tu začalo být po těch pár stranách moc. Také se tu až nezvykle často objevovalo slovíčko "no". Pokud by se vyskytovalo pouze v přímé řeči, budiž, ale v pasážích vypravěče by to být nemuselo...

V předmluvě mohly být některé věty převedeny do dialogu, hned by to vypadalo lépe. Navíc psaní dialogů zvládá Labudová docela dobře, tak je škoda, že toho nevyužila.

Korektura si mohla dát na opravě textu trochu víc záležet. Sem tam se objevila nějaká chybička.

Kdybych Ladu u ledu srovnala s Tapetářem, musela bych konstatovat, že Tapetář byl o něco lepší. Nicméně to, co jsem autorce vytýkala u její prvotiny, bych jí vytkla i tady. Posun k lepšímu tu tedy nevidím. Škoda.

5 17.11.2021

Zajímavé, zajímavé. Z knih, které vyhrály Literární cenu Knižního klubu a které jsem doposud přečetla, je tahle dle mého názoru jedna z těch lepších. Ale přesto mi k srdce nikterak nepřirostla.

Příběh je vyprávěn velmi pěkně. Líbí se mi, jak jej autorka napsala, jaká volila slova. Mně osobně ale chyběly třeba metafory, něco, co by textu ještě přidalo na "vznešenosti". Myslím, že by to text mohlo posunout zase o "level" výš.

Ohledně děje - šlo to. Měla jsem pocit, že nejzajímavější to začalo to být těsně před koncem. Do té doby se tam toho moc nedělo. Ale to vůbec nevadí, poněvadž kniha je vystavěna zejména na postavách. Sice bylo až úchylné, jak se všichni motají kolem klavíru, ale jejich charaktery mě zaujaly. Jsem toho názoru, že byly vykresleny dobře. (I když Ludvík se na konci choval podivně...)

Zarazila mě tu ovšem jedna nesrovnalost. Na jedné straně se píše, že Hana spala jako na vodě (na přesnou formulaci si nevzpomínám) a o cca dva odstavce dál spala tvrdě, takže neslyšela přicházet svou dceru. Ale to je jen taková drobnůstka.

Konec knihy: vše přirozeně vyplynulo, ale stejně mám takový pocit, jako bych byla o něco ošizena.

Do paměti se mi kniha asi nevryje, byť všechna ta témata, kterých se tu paní Vovsová dotkla, mě oslovila. Ale i tak nelituji, že jsem po knize sáhla a strávila s ní několik příjemných dní.

5 29.08.2021

První část mě opravdu hodně bavila a měla jsem ji za chvíli přečtenou. Bohužel ty zbylé dvě části už tak skvělé nebyly. Asi hlavně kvůli hrdinům. Z roztomilého miminka se stala taková nesympatická persona, které je snad všechno lhostejné, její kluk byl takový nezajímavý a se sestrou zmiňovaného jsem se moc neztotožnila. Otcové hlavních postav byli neskuteční ****, co jen ponižovali svoje manželky.

Nejvíc mě u knížek této autorky mrzí, že nemají žádné vyvrcholení. Na konci (ani nikde jinde) se nestane nic, na co bych si třeba za týden vzpomněla. Tady byla aspoň taková malá snaha o "šokující odhalení", ale i tak nic moc.

Co čtenáře ovšem nutí číst dál a dál, je to, že kniha je čtivě napsaná, má jen 156 stran a skládá se z krátkých kapitol.

Také jsem ráda, že se mluva postav aspoň trošku lišila, že nikdo nemluvil úplně stejně.

5 28.07.2021

Tak tahle knížka mě mile překvapila.

Nebylo to ani tolik o ději jako spíš o myšlenkách hlavní hrdinky a vůbec o myšlenkách o stáří. Celkově je to takové zajímavé téma. Stáří.

První strany pro mě byly trochu složitější. V jednom odstavci se hlavní postava dotkla několika témat, překypovalo to tu asociacemi a paralelami. Ale pak to ustalo. Nebo jsem si zvykla?

V textu by mohlo být méně často slovo "fakt". Taktéž by nebylo od věci, kdyby si nakladatelství našlo nějakého korektora. Překlepů tam bylo požehnaně. A občas tam byl i maličko zvláštní slovosled.

Z některých dlouhých souvětí mohly být dialogy. Minimálně pro lepší srozumitelnost.

Dcera hlavní postavy byla někdy na proplesk. Skoro čtyřicetiletá žena a chová se jako puberťačka. Ale i tací lidé určitě existují.

Ve výsledku se mi kniha líbila. Četla se dobře, příběh docela plynul. Především ale musím ještě jednou vypíchnout ty úvahy nad stářím. Pozoruhodné.

5 27.07.2021

Tak tohle se povedlo. Napínavé, propracované, dobré téma, místy vtipné, jen občasné překlepy trochu kazily dojem.
Celkově jsem ale ráda, že jsem si tuhle knížku koupila, stojí za přečtení. :)

5 06.12.2020

Od autorky už jsem četla tři knihy, tato byla čtvrtá. A jsem velmi zklamaná.

Postavy mi připadaly jedna jako druhá, jen ta macecha malinko vybočovala. Všichni pili, nevěděli, jak by naložili se svým životem, stáli na místě. A také mluvili úplně stejně. Až na patnáctiletou Adélu, ta se docela povedla. I když byla na facku, stejně jako ostatní postavy. Sympatický mi tu nebyl snad nikdo.

Hlavní hrdinka střídala zaměstnání a chlapy jako ponožky. A na konci to psaní lístečků - proboha... O takové ztracené existenci jsem dlouho nečetla.

Příběh - pomalu ani nevím, o čem to bylo. Asi o hledání štěstí a svého místa ve světě.

A proč se vlastně Adéla rozešla s Davidem? Chybělo mi tam vysvětlení.

Naštěstí je kniha poměrně krátká a čte se rychle, takže se tím nemusíte zabývat nijak dlouho, pokud se knihu rozhodnete dočíst až do konce.

Od Bublanové nejhorší kniha.

4 04.09.2021

Bohužel ani této autorčině knize nemohu dát 5*, i když jsem si po prvních třech povídkách myslela, že tentokrát už by to mohlo vyjít.

První tři příběhy mě zaujaly svou myšlenkou (a navíc byly i dobře zpracované). Ale pak začala druhá část (Tyhle divný rozhovory), která zahájila strmý pád dobře rozjeté knihy. Myšlenky vzaly nohy na ramena a děj, který by to mohl zachránit, většinou taktéž. A bohužel ani konce toho moc nezachránily... Mnohé z nich jsem nepochopila. Ale možná to mělo být prostě jen o pocitech...

Ovšem "řemeslně" byly povídky zpracovány pěkně. Zajímavé postavy a k mé radosti nezůstala pozadu ani práce s jazykem.

4* dávám proto, že většinu povídek jsem ohodnotila právě 4*.

4 13.08.2021

The Crown: Rodinná historie je přesně tou knihou, která se tváří, že ji musíte mít ve své knihovně, pokud jste si zamilovali seriál The Crown nebo se zajímáte o britskou královskou rodinu – obsahuje spoustu fotografií (dobových i převzatých ze seriálu), komentářů k scénám z The Crown i „výpovědí“ lidí, kteří s královskou rodinou přišli do styku. A to vše na lesklém papíře, na 384 stranách, s krásnou grafikou. Zdá se tedy, že publikace má potenciál přilákat pozornost čtenářů (případně podnítit ke koupi), ale má co nabídnout i z hlediska obsahu?

Přiznám se, že jsem The Crown neviděla, a tudíž nemohu posoudit, do jaké míry se obsah knihy překrývá s obsahem seriálu, ale jako někdo, koho právě téma britské královské rodiny zajímá, můžu říct, že je tu docela dost známých informací i fotografií a občas i nějaká ta podrobnost, o níž jsem nevěděla (např. jak kdo vnímal BKR apod., ale to je koneckonců něco, co bude nově a zajímavě vypadat pokaždé, protože každý vnímá BKR jinak). Nicméně se potýkám s dilematem, čemu všemu mám věřit, když se tu objevují i triviální faktické chyby – pro ilustraci uvedu dvě:

1) str. 62 – „Královna Mary zemřela o méně než dva měsíce později, 24. března.“ (je míněno dva měsíce po smrti krále Jiřího VI., svého syna) ~ Ve skutečnosti zemřela 24. března 1953, tedy ROK a necelé dva měsíce po smrti Jiřího VI. (6. února 1952).

2) str. 44 – „David byl jeho (tj. Jiřího VI.) starší bratr, budoucí Edward VII., který brzy shledal střílení nudným.“ (v následující větě se dočteme, že děda Jiřího VI. byl Edward VII.) ~ To už ani nedává smysl. David se stal Edwardem VIII., nikoliv VII. (Edward VII. byl jeho děda.)

Dojem z četby pak rozhodně nevylepšuje ani místy kostrbatý překlad. K podivnému řazení informací a záhadnému ukončování některých pasáží se ani vyjadřovat nebudu.

Ve výsledku mi tudíž nezbývá nic jiného než napsat, že cílem této knihy bylo pravděpodobně jen vydělat co nejvíce peněz, dokud je o The Crown zájem, a možná i trochu objasnit, jaké scény odpovídaly realitě a jaké byly upravené pro potřeby seriálu. Žádnou výraznější přidanou hodnotu v tom nevidím.

2 05.04.2024

Neurazí, nenadchne, nerozesměje, nedojme. Nezanechalo to ve mně žádný pocit.

Příběh byl předvídatelný, nepřinesl nic světoborného.

Největší chybu udělala autorka podle mě v tom, že čtenáři odkrývá, jak se taková kniha tvoří a na co by si měl dát autor pozor, protože v celém příběhu nám pak vesele ukazuje, jak to sama neumí...

Jako příklad bych uvedla povídání o postavách. Zde nám autorka Laninými ústy říká, jak jsou důležité postavy, že to po nich se čtenáři po dočtení knihy bude stýskat. A jaké postavy stvoří Jenkinsová? Ploché, nudné, nezajímavé. Všichni jsou jak přes kopírák... Blond vlasy, hubení a nejlépe celé týdny v jednom oblečení.

Práce s dialogy a obecně s mluvou postav mě absolutně ničila. Proč mluvili všichni stejně? Všichni používali tatáž slova, tytéž obraty. Proč každý rozhovor skončil slovem "fajn"? Co třeba "dobrá", "dobře", "ok" atd.? Je tolik možností! To samé platí i pro slova "děcko", "po pravdě" (resp. "popravdě", v knížce jsou obě varianty). Proč jsou tam tolikrát? Proč překladatel nepoužil aspoň synonyma? A pak je tam hojně to do nebe volající "jsi se". Začátek byl slibný, tak proč se druhá polovina knihy hemžila překlepy a opakujícími se slovy?

Zarážející je také to, že Lana pravděpodobně píše knihy o lidech ze svého okolí, aniž by se je obtěžovala požádat o souhlas. Tím by v ČR porušila zákon, co tak vím. Ale třeba to ve Velké Británii funguje jinak (i když se mi tomu nechce věřit).

Osud Nancy je kapitola sama o sobě...

Taky mi to trochu připomínalo Dítě Bridget Jonesové. Hlavní mužské postavy se taky jmenují Mark a Jack.

Výsledek? Odpočinková knížka, na kterou hodně brzy zapomenu.

2 15.07.2021

Jednu hvězdičku dávám snad jen za relativně bohatou slovní zásobu.

Asi v polovině se bohužel začaly objevovat naprosto zbytečné chyby. Několikrát vypadla čárka a o zájmeně "svůj" autorka asi v životě neslyšela. Ale to by člověk ještě odpustil...

Bohužel samotná podstata knihy dost pokulhávala. Autorka vlastně celou dobu rozebírá svou psychiku, snaží se "poznat sama sebe". Psaní deníčku nebo psaní jako terapii chápu, ale proč by to někdo i vydal?

Zvláštní na tom všem je také strana 93, z níž se dozvídáme, že některé události jsou smyšlené a podobnost se skutečnými lidmi je čistě náhodná. Jak se to teda mohlo stát v reálném životě, když jsou všechny postavy vymyšlené? Zároveň s tímto bodem přestávám rozumět smyslu celé knihy. Autorka se chce podělit o své zážitky a pomoct druhým, ale příběh je ve skutečnosti částečně vykonstruovaný - jaký to pak teda má smysl?

Celkově to na mě působilo nějak nevěrohodně. Příběh se hemžil samými klišé (vztah s profesorem na VŠ, milostný trojúhelník, dokonalá romantika atd.). Některé věci tu ani moc neseděly - nejdřív dělala u Korejců nějakou manažerku a Filip jezdil s vysokozdvižným vozíkem, následně si oba vzali brigádu, v níž dělali archeologickou práci, a o nějakou dobu později začala hlavní hrdinka studovat Marketing a managment na VŠ. Jsem z toho zmatená! Na VŠ už byla, manažerku dělala a najednou studuje znova (a pravděpodobně i to samé)? A jak se dostala na vykopávky? To tam berou lidi jen tak nazdařbůh? Vždyť mohli zničit třeba 500 let starý poklad! Podivné... Tohle měla autorka rozvinout, dovysvětlit.

Zarážející je také to, že se hrdinka chová jako puberťačka i po třicítce. To už by snad mohla být trochu emočně vyrovnaná, ne? Ale každý jsme jiný, takže asi i tací lidé existují.

Ve výsledku: nezaujalo a vracet už se k této knížce nebudu.

2 20.03.2021