SlamLenka komentáře u knih

S elegancí ježka – jedna kniha, jeden dům v Paříži, dvě ženy: vdova a domovnice Renée a přemoudřelá dvanáctiletá dívenka Paloma. Zatímco Renée chce dál nenápadně žít a předstírat, že je obyčejná tuctová domovnice (jen aby se nikdo nedozvěděl, že čte knihy o fenomenologii!), Paloma se nechce nechat vtáhnout do absurdity života v dnešním světě a na své třinácté narozeniny plánuje sebevraždu.
Už od začátku je vám jasné, že domovnice i dívenka jsou jiné, než jaké se jeví být svému okolí, a zatímco jedné z nich vyhovuje, když může žít takto ve skrytu, druhá se v takové pozici komfortně necítí. Paloma se však rozhodně dát životu ještě šanci a začne si vést deník, do kterého si zapisuje hluboké myšlenky a zajímavé pohyby světa – vyzývá vlastně život, aby ji během pár měsíců přesvědčil, že stojí za to žít.
Román se (alespoň z počátku) nečte nijak snadno, je plný filozofických myšlenek a jakéhosi hloubání nad povrchností světa a lidí z vyšších společenských vrstev. Spád příběh dostane ve chvíli, kdy se do domu přistěhuje Kakuro. Tento Japonec poodkryje symbolický plášť, pod nímž se Renée a Paloma skrývají, a odhalí, že nejsou tak všední, jak se zdá. S jeho příchodem jsem se konečně začetla a musím říct, že mě to docela oslovilo.
Tento nevšední román doporučuji hlavně náročnějším čtenářům, Muriel Barbery totiž čtenáře nešetří – nepočítejte s relaxační četbou, tady budete muset nad textem přemýšlet, navíc se autorka odkazuje i na jiná literární díla.
Mimochodem: hrozně mě baví, jak lidé pojmenovávají svá zvířata, a fiktivní osoby nevyjímaje. V téhle knize najdete kocoura Lva (nikoli však podle krále zvířat, ale podle Lva Tolstého), dále kočky Ústava a Parlament, poté Kitty a Levina (ano, podle Kareniny), psi se tu zase honosí jmény Athéna a Neptun. Podle mého o lidech leccos vypovídá mimo jiného i to, jaká jména dávají svým mazlíčkům.
A ještě jedno info: podle knihy natočila Mona Achache film Ježek (2009), na ČSFD má hodnocení 76 %, tak si ho asi časem taky pustím.

10 03.12.2020

Od Viktorie Hanišové jsem četla romány Houbařka a Rekonstrukce. Nebyly špatné, ale něco tomu chybělo. A pak přišla Dlouhá trať – sbírka povídek, jejichž sjednocujícím prvkem je téma sebevraždy, a já si řekla: jo, to by mi mohlo sednout, jdu do toho! A teda páni, to bylo fakt něco!
Nejenže kniha přesně odpovídá mému literárnímu vkusu, povídkové vypravování navíc zjevně sedne autorce, protože to bylo skvělé jak po stránce obsahu, tak i formy. Bylo to neskutečně hutné, tíživé, místy velmi depresivní. Přesto bych ale trochu polemizovala o tom, zda není hlavním tématem spíše smysl života, jeho účelnost a pocit naplněnosti, nikoli sebevražda, pro niž je bohužel snadné se rozhodnout, pokud člověk necítí, že má proč žít.
Jednotlivé příběhy jsou sice téměř všední (vždyť velmi podobné životy mnoho lidí kolem nás žije), přesto jsou velmi poutavé… Nebo je to snad tahle všednost, která si čtenáře podmaní? Tohle je prostě život se vší svou tíhou a krutostí. Je jen na nás, jak se k němu postavíme a zda se tím necháme semlít, nebo zda budeme dál bojovat a dál poběžíme, třebaže na konec té dlouhé trati ani nedohlédneme a nevíme, co nás cestou čeká. Jasně, samozřejmě to často není jen na nás – je to taky na lidech, kterými se obklopujeme, jenže i ty si v důsledku většinou stejně zase volíme my…
Viktorie Hanišová touhle povídkovou sbírkou rozhodně prokázala, že si čtenáře umí získat – aspoň u mě se jí to dokonale povedlo! Při četbě ani jedné z povídek jsem se nedokázala od knihy odtrhnout, dokud ji nezhltnu, každou jsem pak v hlavě převalovala sem a tam, přemýšlela jsem o životě. S postavami jednotlivých příběhů jsem soucítila, bojovala jsem spolu s nimi, stejně jako jsem chápala, když se to rozhodli vzdát. Skoro jako bych ty životy žila já sama…
Jednoduše doporučuji a těším se, s čím tato česká spisovatelka a překladatelka přijde příště.

10 29.11.2020

Tahle kniha mě zaujala hned po vydání, ale dostala jsem se k ní teprve teď - to načasování na dobu, kdy jsme doma v izolaci a tak trochu o samotě, se docela povedlo! =)
Kniha vám v osmi rozhovorech představí dvě ženy a sedm mužů, jejichž způsob života se výrazně odlišuje od běžného mainstreamu. Aleš Palán s nimi mluvil přímo tam, kde žijí - ve starých domech, v chatkách i maringotkách na Šumavě. Jedinečnost příběhů těchto samotářů je navíc ještě umocněna skvělými fotografiemi Jana Šibíka. Každý vypravěč je zcela originální a ke svému nynějšímu stylu života se dostal úplně jinak, a i když jsem s některými z nich nedokázala tak úplně souznít, je všech těch devět lidí přesto svým způsobem nesmírně inspirujících.
Je to čtivé, silné a plné energie, která mě doslova táhla ven - do přírody, do divočiny...

10 22.03.2020

Co bylo nejasné a nevyřešené, zůstalo tak i nadále, přesto Margaret Atwood vykonstruovala za pomoci známých faktů velmi poutavý příběh jedné chudé dívky z dosti bídných poměrů. Simon Jordan byl zvláštní postava a postupně mi k němu ubývalo sympatií, ale s Grace to nešlo jinak, než jí fandit. Závěr byl pro mě sice poměrně nedůvěryhodný, přesto celkem příhodný (a je-li to vnímáno jako protimluv, pak je to možná o to spíš skutečné...). Za veškerou imaginaci při beletrizaci tohoto příběhu musím hodnotit plným počtem hvězd.

10 24.05.2019

Stejně jako Hanu, i Slepou mapu jsem doslova zhltla. Dokonce mám pocit, že tenhle kousek je i lepší než Hana.
Příběhy umí paní Mornštajnová podávat plynule, něžně a přitom trefně. Nijak nezabíhá, nepíše ani čárku navíc, i tak ale podává krásný komplexní příběh plný malých detailů.
A pak je tu ten morální náhled na naši společnost - jak tomu bylo i u Hany, opět nám paní Mornštajnová předkládá takovou revizi české společnosti a jejího vývoje, úžasně vykresluje, jak je důležité vyrůstat v přirozeném a demokratickém uspořádání.
Knihu řadím i mezi ty, které doporučuji. Mám novou oblíbenou spisovatelku, respektive mezi své oblíbené spisovatele konečně přidávám i první ženu. =)

10 21.11.2018

Kniha mě strhla a fandila jsem Skeeter, Aibileen i Minny od začátku do konce! Rozhodně knihu nevnímám jako nějak černobíle narýsovanou, tedy že by všichni bílí byli (mimo Skeeter) vykresleni jen v tom duchu, že ženy jsou husičky a páni sobečtí vládci, a všichni černí jen v dobrém. Ostatně co Leroy Jackson nebo pan Foote? Rasismus se tu prolíná celým příběhem a je krásně vidět, jak ovlivnil obě strany - většina bílých se černých štítí a většina černých za to ty bílé nenávidí a opovrhuje jimi. A co by se taky jiného dalo čekat?
Jako velké plus knihy hodnotím, že autorka do příběhu zakomponovala i odkazy na skutečné události - poctivě jsem si je dohledávala a až na jednu (kterou jsem nenašla), k nim skutečně došlo, z čehož mě dost mrazilo... A to nepočítám JFK...
Knihou jsem byla docela nadšená, proto si řadím i film podle ní natočený mezi ty, co musím brzy shlédnout!

10 28.10.2018

Dámský gambit je jednou z mála knih, u nichž jsem nejprve viděla filmovou, respektive seriálovou adaptaci, a musím říct, že nadšená jsem z obojího stejně!
Osiřelá Beth Harmon díky správci sirotčince naprosto podlehne hře v šach, již brzy ji však pohltí ještě jedna vášeň, a to v otupování smyslu prášky a alkoholem. V románu Waltera Tevise tak sledujeme, jak obstojí na dvou zásadních bitevních polích svého života. Zatímco si v šachovém prostředí, jemuž tradičně dominují muži, vydobývá svou takřka neotřesitelnou pozici geniální hráčky, musí zároveň svádět tuhý a urputný boj také se svou závislostí. Krásně se při tom ukazuje, jak důležité je mít v takových životních bitvách kolem sebe lidi, o které se můžete opřít. Někdy se totiž nedá bojovat o samotě, o to spíš, jste-li vy sami svým nejtěžším nepřítelem.
Jako někdo, kdo sice šachy hrát umí, ale potřebuje rozestavění figur na 64 černobílých polích vidět, jsem sice občas mořila svůj mozek, abych si herní situaci představila (a ne vždy to úplně šlo), ovšem o tom to vlastně ani tolik není. Základní znalost téhle královské hry je určitě výhodou, není však podmínkou – i bez toho máte čtenářský zážitek zcela jistý. A že uměl Tevis psát tak, že budete napnutí k prasknutí, o tom svědčí i fakt, že jsem zadržovala dech při každé Bethině partii, i když jsem ze seriálu dávno věděla, jak dopadne! =))
Srovnávání se člověk asi nevyhne a nuance mezi seriálem a románem tu pochopitelně nějaké jsou… Podle mého jsou ale nepodstatné a Bethinu příběhu nijak neubírají na kráse ani poutavosti.
Končím a jdu si dát pár šachových úloh. =)

9 11.10.2021

Ve vedrech se mi četlo špatně, ale konečně se trochu ochladilo a stránky se začaly rychleji otáčet. Před pár dny jsem dočetla Děti Volhy od Guzel Jachiny, ruské autorky s tatarskými kořeny. A víte co? Jsem nadšená! Ve všech ohledech to bylo skvělé, především pak po stránce jazykové (nutno pochválit i práci překladatele Jakuba Šedivého, který na tom jistě má velké zásluhy!).
Ocitáme se v městečku (možná spíše osadě) Gnadental, která je jedním z německých „ostrovů“ v rozlehlé ruské říši – na pozvání carevny Kateřiny Veliké sem totiž v 18. století přišli žít emigranti z Německa. Začínáme v roce 1916 a na břehu Volhy se začíná odvíjet životní příběh Jakoba Ivanoviče Bacha, zdejšího šulmajstra. Tenhle samotář, který miluje básně německých velikánů a bez bázně se za bouří vydává ven, aby se pokochal sílou přírody, žije poměrně stereotypním životem. Jednou ale dostane podivný vzkaz a nechá se převézt na druhý břeh řeky, kde začne vzdělávat dceru Uda Grimma a… No a pak je všechno najednou jinak a víc už vám prozrazovat nebudu! =)
Nemohla jsem si při četbě nevzpomenout, jak na mě působila Smetanova Vltava či Straussův valčík Na krásném modrém Dunaji. Člověk se řekami a jejich proudem snadno nechá unést a i v knize může v rukou schopného spisovatele nabýt značné moci nad člověkem. I v tomto románu je Volha něčím významným, co určuje život v blízkosti jejích břehů, byť zde řeka často hrála roli spíše symbolickou (a jednou řekněme dokonce i magickou). Její tok je přitom stejně silný a hutný, jako je i příběh této knihy. Je to čtení melancholické, místy snad i truchlivé, ale především okouzlující.
Tohle byl vážně skvělý literární zážitek, o kterém ve všech směrech můžu mluvit v superlativech, a už se strašně těším na Zulejka otevírá oči od téže autorky.

9 24.06.2021

Jedno české přísloví říká, že neštěstí nikdy nechodí samo, podobně v Anglii říkají, že nikdy neprší, ale rovnou leje. Své o tom ví i Angličanka Raynor Winn. Ta nejprve se svým manželem Mothem přišla o milovaný domov, který si tak pracně během desítek let vybudovali, a pak je ještě ochromila zpráva, že Moth trpí nevyléčitelnou nemocí, jež časem povede k nevyhnutelné smrti. A právě tím začíná Pobřežní cesta.
Raynor sepsala nesmírně poutavý příběh o tom, jak se najednou ocitli bez domova a vydali se na 1 000 km dlouhou pouť po jihozápadním pobřeží Anglie. Bylo by však velice zjednodušující tvrdit, že jde o cestopis, protože román má mnohem více vrstev. Autorka v něm totiž velice zajímavě píše o fenoménu bezdomovectví a o tom, jak silné předsudky mají lidé, kteří střechu nad hlavou mají, vůči těm méně šťastným, aniž by o jejich situaci cokoli věděli. Zároveň se opakovaně zaobírá vlastním strachem z nemoci, která se u jejího manžela může kdykoli zhoršit, a z toho, jak se jednou bude muset vyrovnat s životem bez něj.
Knihy o putování mám moc ráda a tahle si určitě zaslouží mnohem více pozornosti. Winnovi se totiž na cestu vypravili jen se základním vybavením a za situace, kdy měli na měsíc méně než 200 liber, což jim muselo vystačit na jídlo, občasné přívozy a další občasné nutné náklady. I přesto však nikdy nezaváhali, a bylo-li to třeba, rádi se ještě s jinými podělili.
Protože však jde i o sdílení prožitků z cest, dočtete se tu tom, jak proměnlivý kraj se na jihozápadním pobřeží Anglie rozkládá, co tu roste, co tu žije a jak tu drzí rackové číhají na nedostatečně hlídané svačiny.
Výborná kniha, kterou vřele doporučuji.

9 26.03.2021

Pokud nepatříte mezi ty čtenáře, kteří vyhledávají jen jeden konkrétní žánr, pak vám tenhle román určitě udělá radost. Uranova je totiž jakousi koláží žánrů – má v sobě trochu komedie, trochu thrilleru, trochu sci-fi, drobet psychologie a jako bonus se maličko dotkne i historie Jáchymova.
Něco o hlavní zápletce: Dcera Čechoslováka Angela se po pražském jaru vydá do Jáchymova, kde žijí její čeští příbuzní. Tam se po ní slehne zem a její britský partner Henry pak každý čtvrtek navštěvuje její prázdný hrob – Angelino tělo se totiž nikdy nenašlo. Teprve po třiceti letech se Henry odhodlá vydat v jejích stopách a doufá, že se v Jáchymově se ztrátou Angely konečně vyrovná. Se svou novou partnerkou se ubytuje v hotelu Sklodowska a show může začít…
Co z románu vypíchnout jako nejzajímavější? Určitě skupinu jaderných fyziků s jejich jad(e)rným humorem, protože ti byli vážně skvělí! Rozhodně taky zdravotní sestru Elbe s jejím abstinenčním psem, která se ve své přímočarosti nebojí říct, že „na pokoj číslo 8 ubytovávají kretény“. A pak taky autorčinu představivost, která spolu s městem duchů určitě hraje hlavní roli – ostatně kde jinde byste našli tak originální pojetí toho, čemu lze pravděpodobně říkat lidská duše? A pak je tu samozřejmě Chuchin, čímž se dostáváme k tomu, co mě po dočtení stále nenechává v klidu: Kdo (nebo co?) to sakra je? A co ty mraky nad hotelem?
Otazníků zůstává poměrně dosti, přesto musím říct, že to bylo čtivé a vcelku i originální čtení. A pokud vám nevadí místy až absurdní situace a postavy, jež jsou občas karikaturami sebe samých, pak vám román doporučuji.

9 24.09.2020

S Petrou Dvořákovou jsem se poprvé seznámila, když jsem četla její Já jsem hlad - tehdy jsem byla zklamaná. Že se ale občas vyplatí dát autorovi druhou šanci, to mi dokázaly Vrány. Se 184 stranami by se mohlo zdát, že půjde o nějakou tu odpočinkovou četbu, tentokrát však zdání klame. Děj vypráví dcera a matka a už od začátku vás nutně praští do očí, jak moc odlišný pohled na svět a dění kolem sebe mohou mít. Všechny postavy i jejich jednání jsou v knize velmi realisticky vykreslené, děj se plynule odvíjí a postupně si vás víc a víc podmaní. Zaručuji vám, že na konci vás z toho i zamrazí. Příběh navíc skvěle podtrhují vyborné ilustrace Terezy Basařové.
Perfektní kousek, dostalo mě to a vřele doporučuji! Po tomhle asi zkusím i další knihy z pera autorky.

9 25.02.2020

Tak úplně nerozumím tomu častému srovnávání s Annou Bolavou. Sice je tam podobný prvek ve sběru, částečně je podoba i v tom, že má hrdinka psychické obtíže, ale jinak je naprosto evidentní, že hlavní téma je úplně jinde. Nejmarkantnější je pak rozdíl ve stylu vypravování.
Menší výtku mám k některým (spíše vedlejším) postavám, protože mě mátla jejich motivace, ale hlavní postavy jsou dobře a důvěryhodně vykreslené.
Knížku jsem přečetla se zaujetím a zřejmě časem zkusím i Anežku, případně nějakou další knihu, vydá-li autorka nějakou. =)

9 16.11.2018

Styl vyprávění Fredovy podle mého úžasně koresponduje s tím, jak musí vypadat duše žen žijících v takové společnosti - obojí je roztříštěné a pohromadě to drží jen silou vůle. A udržet si pevnou vůli v takovém světě, to snad musí umět jen člověk se zázračnými schopnostmi. Ať již je žena služebnicí nebo manželkou, její život je ztělesněním ponížení. Ani rádoby noblesní náboženské rituály takovou ženu nepozvednou ze země, na níž leží v troskách.
Nejtíživější na celém vyprávění je asi ten pocit, že ta ztráta fertility se nám může opravdu stát - ničíme si zdraví i životní prostředí, sami si svým způsobem života vytváříme nové a nové nemoci, když ani to nestačí k likvidaci lidstva, pouštíme se do válek ve jménu čehosi, co je však ve skutečnosti jen planou nenávistí...
No dost už, vraťme se ke knize. Pro mě klidně mohl být vynechán ten epilog, či jak nazvat tu konečnou pasáž s přednáškou, i když to do určité míry příběh dokresluje a poskytuje naději takové společnosti. [POZOR, NÁSLEDUJE SPOILER] Taky pozitivně hodnotím otevřený konec, i když by mě docela zajímalo, jak se odvíjel příběh Fredovy dál, stejně jako příběh Nicka. Co mi ale chybělo, to je vykreslení charakterů postav. Takhle se mi nejen Fredova, ale i jiné postavy jevily skutečně jako prázdné nádoby.

9 24.06.2018

Ne že bych byla nějaký záhadolog, ale určitým způsobem mě záhady a tajemství lákají a zajímají, proto jsem si knihy brzy po vydání všimla a rozhodla se, že se do ní pustím. A stálo to za to! Když odhlédnu od faktu, že moc nevěřím tomu konceptu, že někdo autorovi doslova odvyprávěl svůj vlastní příběh a on ho jen předal dál, je to moc zajímavý způsob vyprávění, který je navíc i celkem sugestivní a člověka pak mrazí, když se začte. Posledních cca 15 % knihy mi pak ale přišlo moc zmatečných, možná i uspěchaných, i když to na druhou stranu asi korespondovalo s pocity vypravěče, takže to asi sedí. Postavy byly celkem reálně vykreslené, člověk jim jejich jednání věřil, což hodnotím též pozitivně.
No, každopádně myslím, že sama budu muset Tribeč navštívit, s manželem jezdíme stanovat, tak to asi riskneme i tady (samozřejmě ne mezi listopadem a březnem =D ).

9 22.03.2018

S hlavní hrdinkou mě nebezpečně spojuje vyhýbání se lidem - "pokud dnes nikoho nepotkám, bude to dobrý den".
A jak tak koukám do komentářů, tak nejsem jediná, koho Anna šíleně nadchla pro sběr bylinek - už mám nasušenou bazalku a mátu, připravila jsem si vlastní jitrocelový sirup a chystám se, že si brzy přečtu i knihu Ke dnu.

9 19.08.2017

JKR vytvořila natolik komplexní svět, že se jen těžko dá uvěřit v jeho neexistenci. I tyto příběhy jsou napsané s takovou precizností, že se při jejich četbě skoro divíte, proč vám je máma v dětství nevyprávěla. Spolu s úžasnými Brumbálovými poznámkami je to naprosto skvělé a přitom poučné počtení.
Upřímně: stále nechápu, jak je možné, že mi sova nepřinesla mou pozvánku ke studiu v Bradavicích... Vnímám to jako naprostou křivdu! =)

9 18.06.2017

Pokud lze emocionální dopad knihy zhodnotit množstvím prolitých slz, pak tady byl opravdu velký - až jsem občas vůbec neviděla a musela jsem si vyčistit brýle. Vypravěčku jsem si celkem snadno oblíbila a s tím jako by se i trochu poupravil můj náhled na její poslání. A její závěrečné zhodnocení lidí? To je naprosto shodné s tím mým!
Děkuji za úžasné počtení, Zlodějka mě opravdu dostala na kolena, děj byl úžasně vylíčený a vůbec nevadilo, že vypravěčka občas prozradila něco z děje příštího - o to větší pak bylo napětí a silnější byl prožitek.
A ano, je to zajímavé, že některé věci jsou hnusné i nádherné zároveň.

9 09.01.2016

Vím, jak vnitřně zabíjí opakovaně neúspěšná snaha o mateřství, když se o to sama marně snažím už čtyři roky, a také vím, jak žena balancuje mezi pocity naděje a bezmoci, když stále čeká a nic nemůže ovlivnit. Mít dítě je skutečný zázrak a přesně tak to pojala i autorka. Kniha se čte s lehkostí a svým jímavým příběhem snadno upoutá. Při barvitém vyprávění a popisu zimní přírody skoro cítíte, jak vám pod oblečení zalézá mráz, stejně jako slyšíte křupání sněhu a praskání ledu, když si představujete, že jdete cestou kolem řeky. A ano - v tom největším tichu dokonce slyšíte padající vločky, když sněží!

9 13.11.2014

Po Knize, kterou posypal hvězdný prach, jsem pokukovala už dlouho, ale definitivně jsem se pro její koupi rozhodla až poté, co mi o ní řekla kamarádka Marcela na kurzu, který spolu navštěvujeme. A spokojeně hlásím, že to stálo za to!
Ze všeho nejdřív mě oslovil styl, kterým knihu Nora Eckhardtová píše a který byste u současné literatury asi tak úplně nečekali – je to historizující a naprosto skvěle to ladí s rokem 1874, během kterého se příběh odehrává, a celkově je to jazykově docela vymazlená kniha, jejíž čtení jsem si fakt užila!
Jazykem ale výhody nekončí, protože každého knihomola jistě potěší i prostředí, v němž se příběh odehrává. Nakladatel Max Alfred poměrně neuváženě přijme výzvu svého konkurenta Jonatana Bartoloměje a muži se vsadí o to, čí kniha bude mít větší úspěch. Tihle dva rivalové na knižním trhu snad nemohou být odlišnější a každý k sázce přistupuje jinak, ač by měli směřovat k témuž cíli, byť výchozí situace každého z nich je zcela jiná. Nicméně závod, k němuž se ti dva na večírku odhodlají, se nakonec rozběhne tak, že nebudete věřit vlastním očím.
A tady jsme u dalšího velkého plusu knihy – začíná to jako docela pohodové a zábavné čtení a postupně to získá úplně jiné grády a vy jen čekáte, jak to dopadne, a nedokážete vůbec odhadnout, kdo by z toho mohl vzejít jako vítěz. A nevím, jak jiní čtenáři, ale já jsem v tom našla (poměrně hořkosladké) vítězství nakonec pro někoho úplně jiného, než jsou jmenovaní soupeři.
Tohle bylo moc pěkné čtení a jazykově vlastně úplné pohlazení. Moc jsem si užívala, jak Max Alfred analyzoval slova, která užíval, a taky jak se nám postupně odhaloval nejen samotný příběh, ale i charakter hrdinů.
Tenhle román určitě doporučuji! =)

8 19.03.2024

Před třemi měsíci jsem si ji koupila a rok od vydání českého překladu konečně i přečetla, abych mohla říct, že Smažená zelená rajčata ve Whistle Stop Cafe jsou nejen knihou s nejdelším názvem, kterou jsem letos zdolala, ale rozhodně i jedna z těch nejlepších.
Whistle Stop Cafe je místem, kde se obyvatelé městečka mohou cítit vítaní a v bezpečí, nerozhoduje ostatně ani barva pleti a (přední nebo zadní) dveře jsou tu každému otevřené. Podnik spolu otevřely Idgie a Ruth – protiklady, které se však úžasně doplňují – a právě jejich osudy v románu sledujeme především. Ale svérázných postav, které si svou jedinečností i přirozeností získaly moje srdce, je tu mnohem více, a tak jsem zase jednou byla strašně nešťastná, když jsem otočila na poslední stranu knihy. Whistle Stop se mi opravdu neopouštěl snadno
Fannie Flagg koncipovala celý děj do střípků, které si musíte postupně sami poskládat, abyste nakonec získali ucelený obraz. Dílčí informace postupně získáváte například i z lokální tiskoviny vydávané zaměstnankyní pošty či z vyprávění paní Threadgoodeové, která je o desítky let později spontánně v pečovatelském domě vypravuje Evelyn, jež sem doprovází manžela. Bývala bych čekala, že taková příběhová roztříštěnost, kdy navíc ne vše dostáváte naservírované v souladu s během času, bude náročná na čtení, ale nakonec to naopak byla úplně nebeská lahoda.
A nejlepší na tom všem je, že je to tak milé vypravování, i když se dotýká i takových témat, jako jsou domácí násilí, rasová nenávist a podobně. Prostě jedna z něj knih, kterou mohu jen a jen doporučit!

8 31.12.2023