Sisssi komentáře u knih

Jen více takových knih pro děti! Myslím, že pro hloubavější, zvídavější malé čtenáře je tohle velmi vítané zpestření mezi všemi těmi sci-fi nebo červenými knihovnami, kterých jsou regály s dětskou literaturou plné. V knize najdeme surrealismus pro nejmenší, cestování v čase a prostoru, opakování leitmotivů, které nás občas zavádí do slepých uliček a na konci zjistíme, že máme více otázek než na začátku... Někdejší Růženka z pohádky Jak se budí princezny vymyslela opravdu povedený příběh Matyldy/Lišky, která nechápe, proč žije jen s tatínkem, velmi zaneprázdněným režisérem, který má krom své práce dosti triviální koníčky (fotbal+pivo). Otázkám na maminku se vyhýbá a (jako vždy) nestihne dceřin klavírní koncert, kde se Matylda poprvé setkává s Medvědem/Davidem. Motiv zvířat se objevuje i v rozhlasovém vysílání (nebo to nebylo obyčejné rozhlasové vysílání?), kde vystrašená liška nalézá klid a pokoj právě v blízkosti medvěda. Další šelmou je fretka Selma, se kterou se Matylda potkává ve světě, do něhož se vstupuje tajemnými škvírami. Obrázek fretky se nakonec stává artefaktem, který si přináší - odkud vlastně? Od maminky z budoucnosti? Ať je tomu jak chce, při prvním výletu skrze trhlinu slyší sama sebe hrát na klavírním koncertu, který tatínek zmeškal, ale stojí přitom v matčině domku, kam se při dalším škvírovém výletu podívá jako dospělá, kdy naslouchá hře své matky, která jí vysvětlí, že od nich odešla kvůli japonskému turné a později je nemohla najít.

Bouře mečů na mne rozhodně nečiní dojem nejlepšího dílu z celé série, jak někteří tvrdí. Oproti předchozím dílům mi dokonce bylo za autora i trapně. Nemám nic proti syrovým popisům sexu (Lolita, Obratník Raka, Portnoyův komplex, Bukowského povídky - Martin se má v tomto směru ještě hodně co učit), ale incest v septu a Malíčkova svatební noc zdatně konkurovaly pokleslým pornopovídkám, jakých najdete na netu 13 do tuctu.
Překlad je stále stejně špatný, perly jako "abys ses", "Petyr poklekl, abych jí políbil prsty" mě děsí, když pomyslím, že tohle čte hlavně spousta mladých, kteří tak přivykají takovému pravopisu (bohužel chybnému). Překladatel asi není vždy úplně soustředěn na dění v textu, protože si plete u zájmen ženský a mužský rod. Z překladu by rovněž neměl na sto honů zavánět jazyk originálu (mám na mysli příšernou inverzi ve větě "Tyrion si říkal, zda měla Cersei vůbec ponětí, jakého druhu hada dala lady Tandě, aby si ho hřála na hrudi").
Sám Martin však také pobavil - útlocitnost hostinské, která se zdráhá nalít dětem pivo je v pseudostředověkém kontextu opravdu komická. Mínění, že děti by neměly pít alkohol je novinkou posledních pár desetiletí, předtím se vždy dětem alkohol běžně podával, byť třeba zředěný, aby jeho účinky nebyly tak velké (na druhou stranu - otrlé chůvy někdy neváhaly omámit své zlobivé svěřence ani tvrdým alkoholem). Ještě za první republiky si školáci brali na pochoďák lahvové pivo úplně běžně a po celá staletí dávali ti, kteří si to mohli dovolit, přednost pití alkoholu před konzumací vody, jejíž kvalita nebyla mnohdy nejlepší (např. ve městech, kde odpad znečišťoval vodní zdroje). Podobně nestředověce působí tvrzení, že Cersei je starší z dvojčat, a proto by v případě (v Dorne uznávaného) ženského nástupnictví byla dědičkou Casterlyovy skály. V dřívějších dobách však lidé věřili, že starší z dvojčat je to, které se narodí jako druhé, protože bylo v břiše matky dál, hloub a muselo být tedy dříve zplozeno.
Některé zápletky jsou opět předvídatelné, například pseudosmrt Aryi u Dvojčat. Závěr kapitoly přímo vybízí k myšlence, že tohle nebude dívčin konec, když na ni Sandor nejprve řve, ať si dělá co chce, ale vzápětí ji srazí sekyrou. Sansa opět prokazuje svou hloupost a naivitu, když si neuvědomí, kdo jí to o králově svatbě rovnal náhrdelník, bohužel jí tentokrát zdatně sekunduje i Arya (ve chvíli, kdy se mluví o sestře Sansy a Arya se zmůže jen na myšlenku, že žádnou jinou sestru přece nemá).
Neustálé opakování některých slov bylo vskutku únavné. Schválně, kdo z Vás spočítá, kolikrát se v textu objevuje makové mléko, vařená kůže či Deště Kastameru, kolikrát se někdo pomočil (především Sam), kolikrát někdo zakroužil vínem ve svém poháru (zvláště Tyrion), kolikrát se někomu zježily vlasy vzadu na hlavě (především Brienne)? Myslím, že frekvenční slovník PLaO by byl opravdu výživným badatelským počinem. Rovněž některé popisy jsou příliš zdlouhavé, ale to by samo o sobě nevadilo, kdyby se neopakovaly a nebyly si všechny tak podobné.
Závěr dílu je plný nečekných zvratů, bohužel je jich však tolik (Tyrionova otcovražda, zvolení Jona velitelem, líbání Petyra a Sansy, Lysino přiznání k vraždě manžela, živá-neživá Catelyn), že to působí lacině a strojeně, podobně jako useknutí děje v nejnapínavějším okamžiku v céčkových (déčkových?) amerických seriálech našeho naivního dětství.
K středověkému ladění celé ságy myslím nemá smysl se vyjadřovat, protože Martin se jím pouze inspiruje (vzdáleně, nepřesně a vybírá si to, co se mu hodí), přesto se děsím toho, že spousta naivních čtenářů uvěří, ža takhle středověk vypadal. Nikoli. Chce-li někdo nahlédnout do života a především myšlení, chování a vnímání středověkého člověka, doporučuji například i laikům přístupné knihy Encyklopedie Středověk (Le Goff, Schmitt), Středověký člověk a jeho svět (ed. Le Goff), Věk katedrál (Duby).

Díky překladu manželů Pellarových se čtenář opravdu pobaví. Až do přečtení této knihy mě nenapadlo, že "ruční pohon" může být homonymní.

Opravdu velmi slabý cestopis, z takto zajímavého koutu světa a prožitých peripetií se dalo vytěžit opravdu víc. Navíc je v textu ponecháno mnoho pravopisných a stylistických chyb. Ostatní komentáře si patrně napsal dvojmo autor sám, případně někdo z jeho přátel, patrně ze soucitu.

Kniha, která hodně vychází z historické literatury, často narazíme na výroky, které císařovna skutečně řekla a někdo z jejího okolí je zaznamenal - to se mi na knize do jisté míry líbí, ale myslím, že i tak zůstává dost prostoru pro vlastní autorčinu fantazii. Ona však tento prostor nevyužila. Někteří čtenáři se bohužel nechávají nachytat a myslí si, že jde o skutečný deník, napsaný samotnou císařovnou. Ne, je to skutečně jen fikce.

Všechny knihy z této série jsou velmi zajímavé. Doktor Beneš je stejně jako Marek Dvořák tak trochu cvok, oba potřebují k životu spoustu adrenalinu, byť každý v trochu jiné formě.

Velmi sympatické a přitom srozumitelné vyprávění. Moc pěkně mluví hlavně o tom, jak důležité je znát míru, vědět nejen kdy operovat, ale hlavně kdy si zbytečně nehrát na hrdinou a neoperovat. A míra je to, co nám v dnešní době hodně chybí, zatímco jsme často tlačeni to onoho nesmyslného a zbytečného "hrdinství".

Typická wiccanská kniha. Líbivá slupka, rádoby luxusní úprava, která ale skrývá... dutinu. Proč se to jmenuje Velká kniha, když je ve skutečnosti malá (asi 20 cm)? Mám dojem, že formát měl být původně větší, ale pak si to tvůrci rozmysleli a zmenšili písmo, což není zrovna pro postarší a již hůře vidící čarodějky nic příjemného.

Je třeba si uvědomit velký rozdíl mezi prováděním lidové magie, ke kterému se lidé v dřívějších dobách uchylovali a tímto wiccanským čarováním. Dříve si lidé chtěli pojistit úspěch při pěstování plodin, chovu zvířat, zkrátka přežít, kdežto wiccanské čarování na mě působí spíš dojmem koníčku pro lidi, co neví, jak využít čas, tak se zkrátka obklopí líbivými předměty, vůněmi a příjemnou atmosférou.

Jsem sama, komu tyhle wiccanské knihy připadají všechny úplně stejné? Stále jen samé vykuřování, kameny, vizualizace, afirmace, stále ty samé propriety a postupy, žádná kreativita, tvořivost, ať knihu otevřete na staně té nebo oné, stále máte dojem, že čtete totéž dokola.

V souvislosti s kolem roku autorka píše: "Tyto svátky jsou spojovány s tajemstvím a magií, pravděpodobně se zrodily z čarodějných učení Wicca a dalších keltských germánských a neo pohanských tradic". Věta naznačuje, že příliš netuší, o čem to vlastně píše. Předně je třeba říct, že Wica je novodobé čarodějnictví, které vzniklo ve 20. století a daleko víc než z keltských či germánských svátků (o nichž máme jen velmi kusé zprávy) čerpá více z folkloru a romantických iluzí 19. století. A ne, folklor není přímým pokačovatelem předkřesťanských tradic, jak se mylně domníváme. Více najdete v článku Pavla Horáka "Keltské svátky: Staré tradice nebo moderní invence?", který je k nalezení na internetu.

O tom, že autorka nemá o cyklech přírody příliš dobrou představu, svědčí mimo jiné i to, že svátek
Lammas/Lughnasadh, spojuje s 1. srpnem a zároveň s obdobím sklizně kukuřice. Zkuste zajít začátkem srpna na kukuřičné pole a podívejte se, jak maličká je v tu dobu kukuřice (která navíc pochází z Ameriky a v předkřesťanských dobách se v Evropě tudíž nepěstovala). Na vině je zřejmě překlad z angličtiny a je třeba dodat, že mezi příslušníky new age, wicca a neo pagan hnutí v ČR je tento nesmysl s kukuřicí široce rozšířen, tato kniha tedy není výjimkou. Více viz článek Dany Strnadové "Kukuřice - dar bohů" (Prameny a studie : z historie zemědělství I.).

Podobné knihy proklamují, že jsou o sepětí s přírodou a jejími cykly, ale pokud se začnete řídit jejich obsahem, skončíte spíš jako destruktor životního prostředí, protože: pálíte věci, spjaté s ukončeným životním cyklem (co si budeme povídat, v reálu člověk používá tolik věcí, které se pálit vůbec nesmí, že tím přidáme do ovzduší spousty škodlivin) a k rituálům potřebujete spousty zbytečných serepetiček (často dovážených z druhého konce světa, neekologicky vyrobených, ale následně načančaných a za eko vydávaných).

S pravopisem si autorka starosti příliš nedělá (např. str. 173 - rituál 12ti měsíců - koncová číst -ti je už obsažena v číslovce samotné, není třeba ji tedy takto psát; podobně str. 197 - rituál uzdravení a péči o sebe - spávně rituál péče (koho, čeho), na straně 193 se zase dovídáme, že máme set semena, správně je ale sít semena).

Proč je všechno tak nalinkované? Vizualizujme si, jak by se náš život změnil, kdybychom dosáhli splnění svého přání, říká autorka v kapitole o manifestačním deníku. Ale všichni přece dobře víme, že věci se zkrátka nedějí jen tak, jak chceme.

Moc jsem nepochopila, proč je u některých znamení rituál, který má posílit právě ty vlastnosti, kterými podle charakteristiky ono znamení již samo od sebe disponuje (např. blíženec je popsán jako komunikativní, ale najdeme u něj rituál pro zlepšení komunikace, stejně tak lev je líčen jako sebevědomý, ale rituálem si má sebevědomí posílit - nač?).

Typická wiccanská kniha. Všechny knihy o Wiccanském čarodějnictví mi připadají tak stejné, jednotvárné, na jedno kopyto. Stále jen otrocká podřízenost živlům a nebeským znamením, posedlost pozitivitou. A naprostá odtrženost od životní reality archaického způsobu života. Lidé dřív měli na rozdíl od nás poměrně malý rozsah dostupných potravin, navíc byl problém s jejich uchováváním, takže sezónnost hrála v jejich stravování velkou roli. Když potom čtete autorovy rozsáhlé výčty exotických potravin z celého světa, ptáte se, co to má vlastně do činění s dávnými dobami.


Nepochopila jsem, co má být těch receptech utajovaného, navíc receptů je tam minimum, jde hlavně o popisy potravin a jejich domnělý magický účinek. Autor má velmi svérázný způsob citování. Každou knihu, z níž vychází, má popsanou číslovkou, kterou odkazuje na celý název a autora. Neuvádí však přesné strany, takže citace vám příliš neposlouží. Navíc někdy odkazuje na jednu a tutéž knihu třeba 3x po sobě v rámci jendoho odstavce. Proč? Proč nedá jeden odkaz až na konec?

Celé tohle wiccanské čarování v kuchyni je na hony vzdálené skutečné lidové magii, kde vždy šlo hlavně o to, mít vůbec dostatek potravy na uživení sebe a rodiny. Jak už jsem zmínila, je třeba si uědomit, že člověk měl k dispozici především lokální potraviny, zkrátka to, co si vypěstoval a co rostlo divoce kolem. Dovezené potraviny byly dlouhou dobu vzácnost či občasná kuriozita pro nejbohatší společenské třídy. Cunninghamovy výčty nejrůznějších potravin ze všech koutů světa a jejich zapojování do našeho jídelníčku (pro lásku/štěstí/peníze,...) jsou tak něčím zcela moderním, co lidé dříve nemohli praktikovat.

Úděsný překlad je kapitola sama pro sebe. Okurka není v textu označena jinak než maskulinní okurek (překladatelka je z Moravy?). Další potíž je s rodem některých bohů. Setkáte se tak s bohyní Osiris, bohem Aštortem a bohem Cerem. Co na tom, že jde o bohy opačného pohlaví, překladatelka si s tím hlavu nedělá.

Pokaždé, když jsem kolem téhle knihy prošla, mi v první vteřince blesklo hlavou: proč má proboha na obálce ten dalekohled? než mi došlo, že to je helma. Musím říct, že z pohanských fantasy, které jsem letos přečetla, je tahle asi opravdu nejrománovější a nejlepší (dodávám však: na tu bídu).

Těšila jsem se na líčení Avalonu, ale měla jsem (na rozdíl od Gweniny agorafobie) dost klaustrofobní pocity, protože Avalon mi připadal strašlivě malý a okleštěný, vlastně jsem z něj mnoho "neviděla", jen mohylu a Vivienin dům, jinak nic, právě ta opěvovaná příroda mi chyběla, protože se v příběhu téměř neobjevovala.

Celé to bylo poněkud natahované, obsáhlé knihy mám ráda, ale téhle bych, být redaktorem, doporučila razantní zkrácení, protože díky všeobecné známosti artušovské látky víte, co bude, jen je vám cestička k příslušné události záměrně dál a dál natahována, což není zrovna záživné.

Raný středověk ještě nebyl dobou ustálených pravidel nástupnictví, v tehdejší turbulentní době záleželo spíše na schopnosti (či všehoschopnosti) člověka, než na jeho příbuzenském vztahu s předchozím králem. V textu tolik zdůrazňovaná nutnost mít následníka je tak poněkud mimo, být synem krále nezaručilo synovi do budoucna trůn ani větší podporu.

Co mi však chybělo úplně nejvíc, bylo tehdejší náboženství. Bradleyová se inspirovala smyšleným konceptem Bohyně Margaret Murrayové, který však neodpovídá dnešním vědeckým závěrům. Dostáváme tak obraz podivně bizarní Británie, kde v 5. století lidé (byť menšinově) ještě věří v Bohyni a jejího partnera "paroháče" (což samo o sobě má v češtině úplně jiné konotace než anglický Horned God) - jelena - ale proč jelena? Proč ne domestikovaného samce, býka? Jelen evokuje předneolitické, lovecké společnosti, jako by hlavním zdojem obživy byl lov. Ale nic takového se v knize neobjevuje, Avalon se zdá být v tomto ohledu stejně moderní = středověký, jako okolní zbytek Británie. Další dílek náboženské skládanky, který mi v Mlhách Avalonu chybí, je britsko-římský synkretismus, to, jak se ostrovní náboženství změnilo vlivem příchodu Římanů. Nic takového v textu vůbec nevidíme, ba dokonce se zdá, jako by s Římany přicházelo pouze křesťanství a žilo zcela odděleně od "druidského" náboženství, což je do značné míry také moderní konstrukt.

Po celou dobu čtení žasnu nad tím, proč je kniha tak oslavována feministkami určitého druhu a přírodními ženami, když hrdinky se chovají značně bezohledně a využívají slabosti druhých (což bývá těmito kruhy zpravidla vytýkáno mužům a jakési zkaženosti "patriarchátem"). Igraine začne nenávidět Gorloise a pohrdat jím teprve tehdy, když jí začne projevovat svou lásku a slabost. Podobně vnímá Morgaine svého manžela Uriense. "Jaká se ze mne stala děvka" si říká nikoli proto, že spí s nevlastním synem, ale proto, že je ochotna se pro domácí klid vyspat se starým, ale laskavým a vlídným manželem, který jí navíc nechává ve všem volnou ruku.

Morgaine se cítí zhrzena, že ji Artuš provdal za staříka a udělal z ní královnu v zapadákově. Co víc by si žena mohla přát, vysmívá se. Přitom necouvla, dokud ještě mohla a sama dokonce nemá nejmenší pochopení pro podobné pocity u Elaine. Podobný dvojí metr postavy uplatňují často.

Na fantasy by člověk neměl uplatňovat stejná měřítka jako na historii, ale protože spousta lidí má představy o středověku a dobách před přijetím křesťanství ovlivněné právě tímto žánrem, myslím, že nebude na škodu upozornit na pár drobností.

Předně je autorka hodně mimo s dobovými reáliemi. Děj pendluje mezi několika časovými rovinami, nejčastěji 12. a 18. století. Ani jedno z nich není bohužel dobře a věrohodně vylíčeno. První život Vesny a Morany je opravdu vše jiné než středověký. Nemají rodiče, nemají poručníky, přesto si dvě mladé dívky kolem 15-17 žijí spokojeně samy v domě. Nemusí se o nic starat, žádná práce, žádné pole, žádná domácí zvířata. Morana údajně chodí lovit, ale spíš to vypadá, že obě jsou živy z ničeho, samy od sebe. Vesna má spousty šatů a stará se jen o parádu. Jak podivně nestředověký a nakašírovaný obraz. Vyvrcholením je, když si tuto chudou dívku z lidu vezme princ - jako by neexistovaly žádné společenské rozdíly, jako by neexistovala žádná hierarchie.

Nejvíce mě však pobavil závěrečný Velesův výstup na vysoké škole, který trumfnul i pseudovědecký rozhovor dvou etnoložek v Žítkovských bohyních, který jsem do té doby považovala za nejvíc mimoňský pokus o náhled do vědeckých sfér ztvárněný v naší moderní literatuře. Už jen to naivní zkoušení, kdy "profesor" Veles chce, aby mu žáci vyjmenovali nejdůležitější slovanské bohy a jejich pole působnosti - opravdu si autorka (která sama vystudovala angličtinu a anglickou literaturu a němčinu a německou literaturu) myslí, že rozhovor vyučujícího se studenty na VŠ vypadá tak, jak je popsán v knize? Vždyť to spíš připomíná základní či střední školu - jasné odpovědi, o kterých se nepolemizuje, žádné hlubší přihlédnutí k různých verzím, žádné zkoumání pramenů, žádné nejasnosti, žádné možnosti interpretace. Proč? Navíc považuje za jisté a ověřené takové věci, jako například skutečnost, že Vesna a Morava byla bohyně a sestry. Nic z toho není doloženo. Jav, Nav, Prav rovněž ne, jde o výmysl z tzv. Velesovy knihy, což je padělek.

Neumann knihu napsal už v 50. letech a je to na ní hodně znát. je na pováženou, že k dílu jako je toto, není nakladatelstvím doplněn komentář nikoho z dnešních odborníků, kteří by uvedli na pravou míru omyly v knize se vyskytující a kteří by vyvrátili Neumannovy (Jungovy,...) teorie, které jsou ve vědeckých kruzích již dávno passé, ale laická veřejnost je teprve začíná s velkým humbukem objevovat a bohužel jim nekryticky věří. Ačoli sám Neumann mluví v knize o matriarchátu jako o psychologické kategorii a zpochybňuje existenci matriarchální společnosti jako reálně existujícího sociologického systému (na rozdíl od Marxe a Bachofena), zdá se, že v textu samotném na to často zapomíná nebo to alespoň nezmiňuje dost často, což je na škodu u rozborů jednotlivých uměleckých artefaktů. Plete dohromady západ a východ, Evropu, Asii a Ameriku, pravěk, středověk i svou současnost a vůbec si neuvědomuje, že i věc, která vypadá na první pohled stejně či podobně, může mít v závislosti na době, místě, společnosti, vrstvě,... jiný význam. přibližme si to na příkladu kříže. Sice ho bereme jako symbol křesťanství, ale to neznamená, že by neexistoval dávno před vznikem tohoto náboženství. A ani to neznamená, že by všichni křesťané byli jednotní a vnímali ho stejně (katolíci x evangelíci x pravoslavní křesťané,... , koneckonců i křesťané, vyznávající oficiálně úplně stejnou víru, mezi sebou vedou války). A pak ten kříž otočte a udělejte z něj symbol satanismu - je to tentýž symbol, záleží jen na jeho konkrétním umístění, orientaci. A to je další věc, kterou Neumann zcela opomíjí (jak to bylo v jeho době ještě běžné či alespoň časté) - nálezový kontext artefaktu, který je pro archeologické zkoumání zásadní. Vykopete-li sošku pravěké "bohyně" (což je značně nepravděpodobné) a přinesete-li ji do musea, aby vám řekli, co to vlastně je, ošidili jste se o valnou část její výpovědní hodnoty, protože její původní uložení nám může říct daleko víc než samotná soška vytržená z kontextu.
Další věc je, že Neumann bere (v čemž je dítětem své doby i 19. století) vše, co se k artefaktům váže, jako posvátné, rituální, mysteriózní, velmi vážné. Přitom se zdá, že vtip a humor hrál v dávných dobách v náboženství daleko větší roli, než si myslíme (viz např. článek Radka Chlupa Vtip a náboženství v časopisu Religio).
Koncept celosvětově uctívané Velké matky nebo Velké bohyně je nedoložený a neprokázaný, stal se však součástí mainstreamu a široká veřejnost tyto fantazie nadšeně a bez přemýšlení polyká i s navyjákem.

Hůlová opět nezklamala. Pobavil Kosmův polský původ, hra se jmény (Janovy dcery Edita a Julie spojené ve jméně Sylviiny dcery Judity), dceruška, která nic neví, ale do všeho matce mluví, protože je přesvědčená, že má patent na rozum a správný způsob žití. A pak ten věčný koloběh opakujících se situací, o němž sice tušíme, že existuje, ale vždy si ho představujeme trochu jinak, než jaký nakonec je (viz Janovo a Sylviino vtipkování o tom, jak Sylviin budoucí manžel nakonec svede malou Janovu dceru Julii, kterou spolu hlídají na pískovišti - v konfrontaci s tím, že nakonec to byla Janova druhá dcera Edita, kdo se spustil s Davidem, nejdůležitějším mužem v Sylviině životě).

Petra Hůlová - Nejvyšší karta (str. 28): Že mám na své děti nároky, které nikdy nebudou moct splnit. Nevím přesně, jaké nároky má na mysli, kromě požadavku, aby z nich nevyrostla hovada.

Petra Hůlová - Nejvyšší karta (str. 42): ...musím přiznat, že mi zároveň všechny ty lásky a holokausty v literatuře už léta lezou krkem.

Petra Hůlová - Nejvyšší karta (str. 47): Představa dětí o tom, kde končí jejich nikde nekončící práva, mě nepřestává fascinovat. Mají za to, že já žádná práva nemám, nebo na ně kašlou vědomě?

Petra Hůlová - Nejvyšší karta (str. 93): ...nejhůř se polemizuje s absolutní hovadinou.

Petra Hůlová - Nejvyšší karta (str. 116): ...významnost českého undergroundu nespočívá v politice boje proti komunismu, ale v tvůrčí komunitě nezávislé na státu v míře, která je v dnešní společnosti jen těžko myslitelná.

Petra Hůlová - Nejvyšší karta (str. 154): A svou mantrou, že planeta už to má za pět minut dvanáct, si lže do kapsy. Ve skutečnosti je pět minut po dvanácté a já, Sylvie Novak, na tom stejně jako ona, Judita Králová, nic nezměníme.

Petra Hůlová - Nejvyšší karta (str. 168): ...moje dcera se svýmiabsolutními nároky na vše se nezastaví před ničím. Minimalismus vydává za boj proti konzumu...

Petra Hůlová - Nejvyšší karta (str. 169): Minimalismus je trojský kůň, kterého Juditina generace není schopna rozpoznat, respektive mu sama žere z ruky.

Petra Hůlová - Nejvyšší karta (str. 171): Představa, jak to Marek v té čepici po chlapovi z agentury dělá v posteli s mým synem, v mé mysli zhasne, jen co stačé letmo problesknout. Po své matce mám diskrétnost, o níž se mým dětem může tak nanejvýš zdát.

Petra Hůlová - Nejvyšší karta (str. 184): Myslím na to, že Judita svůj boj proti velkokapacitním chovům, pro který horovala ještě před dvěma lety, vyměnila za jatka na všechny čuráky světa.

Své dospívající dceři nebo neteři bych knihu bohužel nemohla s klidným svědomín doporučit. Ano, cyklus ženu určitým způsobem ovlivňuje, ale stejně tak ji ovlivňuje i spousta dalších faktorů, rozhodně to není tak přímočaré a zaškatulkované, jak autorka popisuje.
Chvílemi jsem měla dojem, jako bych četla něco na způsob budovatelské agitky. Sára pochází z té správné (=cyklicky uvědomělé) rodiny, proto nemá s menstruací problém, zatímco Terka trpí potížemi, protože její matka cyklus ignoruje a nepředala tak dceři správný model. Její potíže ustoupí teprve poté, co je "napravena" v té správné, Sářině rodině. Rozhovor obou děvčat na straně 101 o tom, jak se jim ostatní holky smály ("Ale my se nedaly. My jsme věděly co víme, a jakou to má sílu. A dneska? Dneska už to ví skoro všechny holky od nás ze třídy a většina z nich má doma magnetky. My víme, co jsme. Jsme Ženy s velkým Ž!"), je jako vystřižený z Majora Zemana nebo nějaké podobné propagandistické lahůdky, kde si ti, co stojí na "správné" straně notují, jak tu svou úžasnou vizi rozšířili mezi ty méně uvědomělé a ukázali jim, jak je ten nový systém skvělý. Kéž by vše fungovalo tak snadno, jak si to autorka představuje. Vše je až příliš idylické, až přehnaně zalité sluncem. Sářina maminka je neustále k dispozici a dobře naladěná, snad denně čeká na dceru s obídkem či svačinkou (kdy provozuje to podnikání z domova?), neustále má čas a chuť na ženské povídání, s dcerou mají ničím nezkalený a naprosto otevřený vztah. Jenže toto vše je ideál, který v reálném životě dostává vážné trhliny (nedostatek času, stud, pubertální vzdory,...). Ale pokud vím, kniha má být pomůckou pro reálný život, takže... jak?

Kniha si navíc v mnoha směrech odporuje. Maminka klade důraz na zdravou stravu, ale pak se pořád chdí/posílá pro pizzu, upozorňuje se na důležitost zapojení tatínka, ale pak je tatínek odejit předtím, než se začne mluvit o ženském orgasmu. Proč? Tvrdit, že "když si dospívající holky uloží do hlavy jako fakt, že menstruace nebolí a je pohodová, pak ji mají v dospělosti pohodovou a přirozenou" mi připadá opravdu hloupé, dokonce lživé, řekněte toto těm kvantům žen, které si menstruaci s ničím špatným nespojovaly a přesto každý měsíc trpí? A na druhou stranu, řekněte to těm kvantům stydlivých a nervózních žen, které dobré mínění o menstruaci neměly, ale přesto je při menstruaci nic nebolí. Ne, v těchto věcech neexistuje žádná přímá úměrnost a spravedlnost (jako ostatně v ničem). A pokud má autorka na menstruaci opravdu tento jednoduchý názor, proč tedy na konci knihy několikrát mluví o tom, jak je fajn, nechat dívku každý měsíc den či dva doma? Pokud je něco takového nutné, pak přeci nejde o pohodovou menstruaci a je asi na místě vyrazit k lékaři.

Autorka sice přiznává, že každá žena to má trochu jinak, ale celkově jsou popisy jednotlivých fází velmi pevně nalinkované, jako by třeba další části těla nebo nedejbože záležitosti zvenčí nehrály roli. Ne, opravdu bych nechtěla být otrokem svého cyklu a plánovat si podle něj činnosti, to je přehnané a popírá to ženskou variabilitu a svobodu.

Co mi však připadá nejvíce nepřijatelné, jsou líbivé pohádky o jakési ideální společnosti, kde lidé žili mírumilovně a v souladu s přírodou, ženy si bezvýhradně rozuměly, pomáhaly si a podporovaly se. To jsou dávno vyvrácené představy (jde o tzv. zpětnou projekci některých feministických směrů) a bylo by třeba přestat před historií zavírat oči. Ženy v pravěku a starověku se dožívaly daleko nižšího věku, dožít se přechodu byla výjimka, dívka měla před dětmi jen pár cyklů, v lepším případě let na to, aby se s fungováním svého těla seznámila, pak ji čekala řada těhotenství, potratů, kojení (kdy vlivem horších podmínek, nedostatečné výživy a tělesně náročné práce často trvalo daleko déle, než se jí vrátila běžná menstruace) a měsíční krvácení si neužila zdaleka tolikrát, jako dnešní ženy, které se přechodu dožijí téměř všechny a navíc mají za život třeba jen jedno či dvě děti, takže nějaký pravěký/starověký ženský život v souladu s cykly je mýtus nebo spíš ojedinělá záležitost, rozhodně ne běžná norma.

V předmluvě autor zmiňuje jména středověkých irských soudkyň Bríg Briugaid, Áine Ingine Iugaire, Darí a zmiňuje, že brehonské zákony prakticky zaručovaly feministický ráj. To je sice hodně nadnesené, ale jde o jedno z lákadel, které sestře Fidelmě dodnes nahání čtenáře. Velmi úsměvné je autorovo lpění na obrazu starých bohů jako laskavých a spravedlivých, jsou to zkrátka i z hlediska novodobých měřítek sympaťáci, kteří nevyžadovali lidské oběti, na rozdíl od anomálie, zlaté modly zvané Cromm Cruach, boha krvavého půlměsíce. Toto jednostranné, idealizované a obdivné vidění keltkého dávnověku je v nás zakořeněno nejpozději od 19. století. Idealizovaný obraz Keltů si pak zpětně projikujeme do svého obrázku starých dějin. Proto autor vkládá svým postavám do úst takové výroky, jako že keltští pohani mohou věřit čemu chtějí, pokud jejich víra neubližuje ostatním, zatímco křesťané znají jen volbu mezi smrtí a vírou v jediného Boha.
Autor sice konečně zmíní 9 druhů manželstkých svazků, které tehdejší zákon zná, ale do podrobností se raději moc nepouští, aby nemusel odhalit, že ono proklamované skvělé postavení žen zas tak úžasné není. Přesto má plusové body za to, že zmiňuje, jak nevýhodný je sňatek dvou jedinců pro toho, který je výrazně chudší, to skutečně odpovídá irské středověké realitě.

Prostě Agatha. Navíc se děj odehrává ve skutečném sídle autorky, v Greenway House.

Agatha Christie - Hra na vraždu (str. 40): "No tak vám to budu muset vypravovat. Jenže já moc dobře vypravovat neumím. Totiž když píšu, tak je všechno úplně jasné, ale když mluvím, tak to vždycky vypadá strašně zmateně; proto taky o svých zápletkách nikdy s nikým nemluvím. Naučila jsem se to nedělat, protože jinak na mě každý tupě zírá a řekne: ,Ehm - ano, ale - já pořád nechápu, co se stalo - a z tohohle přece nemůže být knížka.´ Hrozně to člověka odradí. A není to pravda, protože když to napíšu, všechno klape!"

Pokud čekáte fakta a něco zajímavého a věrohodného o problematice, která se váže k Marii Magdaleně, pak sáhněte raději po něčem jiném. Autorka mluví o svitcích z Nag Hammádí - přitom nešlo o svitky, texty byly nalezeny v knižní podobě. Císař Konstantin roku 313 rozhodně neudělal z křesťanství jediné náboženství Římské říše, jak autorka uvádí, naopak, tehdy bylo křesťanství teprve zrovnoprávněno s ostatními náboženstvími a přestalo být pronásledováno. Nemá smysl rozebírat další nepřesnosti a zkreslení, protože by to vydalo na objemný článek. Pokud se chcete dozvědět, jak přesně zní onen inkriminovaný text Filipova evangelia, kde se píše, jak Ježíš miloval Magdalenu víc než ostatní učedníky a často ji líbal, sáhněte raději po článku "Nově objevený koptský zlomek tzv. "Evangelia Ježíšovy ženy"" od Zuzany Vítkové, "Konec příběhu zlomku o Ježíšově ženě" od téže autorky (volně dostupné na internetu), nebo po knize Oertera a Pokorného Rukopisy z Nag Hammádí I.

Čekala jsem, že s autorem asi nebudu někdy souhlasit, ale netušila jsem, že budu nesouhlasit tak často. Pro toho, kdo se na poli historie a mýtů nepohybuje, to asi je úchvatná kniha. Pro toho, kdo už něco o historii ví a je ochoten si vyhledat mýty, o nichž Campbell mluví a srovnat jejich skutečné znění s tím, co o nich tvrdí, je ale jasné, že si mýty ohýbá k obrazu svému. Schválně, přečtěte si příslušné části z Bible, Homéra,... a uvidíte, jak čtenáře balamutí. Rovněž jeho jednoduché soudy o středověku, o tom, kdo tvořil mýty, o dualitě atd. jsou dost mimo. Takový (i přes zdánlivou obsažnost) jednoduchý a zkreslený pohled na minulost ale i na současnost, zabalený do spousty líbivých slov. Dnešním lidem se to ale zamlouvá, protože to odpovídá jejich iluzím.

Byly opravdu některé básně už v předchozích sbírkách, nebo se mi to jen zdá proto, že jsou všechny stejné? Ufňukané nebo naopak rádoby přehnaně sebevědomé, tuctové a velmi mainstreamové. Na wiki píší, že autorka studovala rétoriku a odborné psaní - udivující. Sice je to bestseller, ale to nic nemění na tom, že je to škvár.

Olga Tokarczuková - Anna In v hrobech světa (str. 41): Rozumné jednání se rovná pořádku jazyka. To je gramatika bytí.

Olga Tokarczuková - Anna In v hrobech světa (str. 43): Zápisník omdlévá rozkoší, rozevírá doširoka listy.

Olga Tokarczuková - Anna In v hrobech světa (str. 45): Dal bych jí nejepší nebe, byla by tam bohyní, čistou a nevinnou. Procházela by se mezi k ní se modlícími lidičkami, nosila by modré roucho, tenkými podpatky by drtila hlavy hadů.

Olga Tokarczuková - Anna In v hrobech světa (str. 49): Jak si můžeš nepamatovat, že všichni máme matku, a jen někteří otce.

Olga Tokarczuková - Anna In v hrobech světa (str. 64): lepší by bylo nic netvořit, ničeho se nedotýkat, neměnit.

Olga Tokarczuková - Anna In v hrobech světa (str. 69): Je to blbec, zavřeštěl účetní. Ach, ten bude úředníkem za stolem, přiváže se k židli, aby neutekl. Dá se mu počítadlo, bude sčítat sloupce čísel.

Olga Tokarczuková - Anna In v hrobech světa (str. 70): Potom byla žena, drobná a hubená, bez břicha. Nemohla by rodit, a tak nejstaší konstatoval, že se bude zabývat tkaním a prostitucí, když z ní stejně nebude jiný požitek.

Olga Tokarczuková - Anna In v hrobech světa (str. 79): Tak jsem si ji nepředstavovala - měla být ta dobrý, ta mocná a silná, a tohle je příšerný útulek, a ona je čarodějnicí mezi monstry.

Olga Tokarczuková - Anna In v hrobech světa (str. 110): ...koho jsi prosila o pomoc a jak dlouhoza mě drželi smutek...A můj Zahradník, ubohý, jak to nesl on, museli jste ho držet násilím, aby se nevrhl za mnou do hrobů?

Tabulky o sestudu Inanny do podsvětí vznikly kol r. 1750 př. Kr., 30 hliněných tabulek obsahovalo asi 400 veršů, navíc tabulky nezůstaly v kompletu, ale dostaly se do různých institucí, jsou však přístupné v The Electronic Text Corpus of Sumerian Literature.

První nov po jarní rovnodennosti nejspíš odpovídat, jakožto čas smrti a sestupu do podzemního světa, začátku období sucha, kdy příroda v tamních zeměpisných šířkách odumírala. Bůh zmizel na půl roku, aby se "narodil" na začátku zimy - kdy začínalo období dešťů a úrody.

Inanna před sestupem instruuje Ninšubur, aby se vydala za trojicí jejích otců, kdyby se do tří dnů nevrátila. cestou překoná 7 bran, u nichž odkládá své božské atributy a nahá se octne před sestrou Ereškigal, přichází na pohřeb sestřina muže. Inanna se sestru pokouší svrhnout, ale je potrestána smrtí.
Dva z otců (Enlil, Nanna) pomoc odmítají, jen Enki uhněte z hlíny dva fantomy (Kurgarra a Gallatura), kteří dík své bezpohlavnosti nepodléhají smrti a mohou se vydat do podzemí, aby zbavili Ereškigal tělesných útrap. Za to jim vydá sestřino tělo. Dík bylině života a živé vodě ji vzkřísí, ale je třeba najít někoho, kdo Inannu v podzemí nahradí. Inanna nakonec zvolí svého muže Dumuziho, který se pomocí proměn ve zvířata snaží uniknout. Sestra Geštinanna se ho snaží ukrýt, nabízí se za něj, nakonec je uzavřen komrpomis a Dumuzi se vrací na zem.

Autorka přiznává, že jí dílo vůbec nepřipadá staré skoro 4 tisíce let, přesto nechápe tu a tam psychologickou motivaci a nedovede si vysvětlit jejich chování. Myslím, že by jí pomohlo, kdyby celý příběh brala spíše jako personifikaci střídání přírodního cyklu než jako příběh bohů jakožto individualit a zasvěcenců mystérií. Bohužel, stejně jako mnozí jiní, i Tokarczuková ještě stále věří v teorii matriarchátu, která však je již půl století ve vědeckých kruzích passé. V kruzích mainstreamových se však drží jako hovínko košile a bohužel se i čím dál více rozmazává a zapáchá :-). Na textu to však naštěstí není téměř znát. Kniha je dostatečně kvalitní, doporučuji ji, jen si k četbě vezměte i pokrokovější literaturu než je Graves a jeho trojperspektivní bohyně nebo Kerényi. V závěru si autorka klade otázku "Kým je Bohyně?" Každá doba si vykládá a přetváří entity dle svého obrazu a proto zde dnes máme kult pseudobohyně, který s historickými obrazy různých bohyní nemají mnoho společného.

Naivní feministické plky o ničem, o posvátné prostituci jsem se vlastně nic nedozvěděla.