Sisssi komentáře u knih

Proč jsme tak na/štvané? A neměli bychom se spíš ptát "A jsme skutečně?" Ve většině případů jsem naštvaná zcela jinými věcmi než pisatelka a její manipulativní rétotika, s níž najisto počítá s ženskou na/štvaností, mi není sympatická. Je tohle feminismus nebo pseudofeminismus? Opravdu velmi naštvaná musela autorka být, když psala pasáže o tloušťce, z těch přímo kouká rezignace na objektivnost a nevyřešené vlastní problémy.

Co některým lidem vadí na modré menstruační krvi v reklamách? Budou dámy požadovat stejnou realističnost i v reklamách na plneky, léky na nadýmání nebo na průjem? Nebylo by spíš chytřejší si uvědomit, že reklama je prostě reklama a očekávat od ní relističnost je nesmysl?

Autorka citovaná na straně 34, která důsledně píše i*y by si měla zopakovat češtinu na ZŠ, protože měkké i zahrnuje i ženy a děti, psát tedy i*y je tedy zbytečné.

Poznámka o tom, že by si autorka přála, aby se její děti nebály ve škole zpochybňovat autoritu učitele, je poněkud úsměvná. Jen "ocuď pocuď", stačí si představit, co by se děti naučily, pokud by každé neustále zpochybňovalo vše, co učitel řekne.

V dnešní době často zmiňovaný test Bechdelové je opravdu hloupá škatule, která o kvalitě knihy nic nevypovídá (v největší míře podmínku testu naplňují nejtriviálnější ženské románky, nestálo by za to se nad tím zamyslet?). Rovněž absence většího počtu kvalitně ztvárněných ženských hrdinek v současném filmu není důsledkem jakési misogynie, ale prostě tím, že současná filmová tvorba zkrátka není příliš kvalitní. Co třeba podívat se na mužské postavy? Stejně ploché a schematické jako ty ženské.

Všichni máme právo dělat a myslet si co chceme - ale když se Petr A. Bílek vyjádří k současným českým autorkám a jejich hlavním hrdinkám (že prý jsou divné - s čímž souhlasím a nepovažuji to za negativní hodnocení), autorce se to nelíbí. Není to pokrytecké? Když se k něčemu vyjádří žena, je to vnesení svěžího ženského pohledu, když se vyjádří muž, je to špatně a ženám prostě nerozumí. Proč je v literární kapitole zcela opomenuta Petra Hůlová? Asi moc nezapadá do autorčiných škatulek té správné ženské prózy.

Společenský konstrukt, spojení autorkou nezdravě nadužívané. No, ono všechno je do určité míry společenský konstrukt. Ale to nic nemění na tom, že se do těchto konstruktů promítá i biologický rozměr pohlaví, zkrátka to není jen výmysl, který nám vnucuje nějaký zlý, ošklivý systém, který může za všechno zlo světa.

K zapojení žen po narození dítěte zpět do původní profese by bylo především třeba říct, že největším nepřítelem je čas. Věda se prostě nezastaví, nezpomalí jen proto, že paní doktor si na pár měsíců odskočila k dítěti. Čas prostě nedoženete a váš objem výzkumu či prostudovaného materiálu prostě bude nižší než u mužského kolegy, který podobným zdržením netrpí. Možná by to chtělo, aby se ženy zkusily podívat na problém i z druhé strany. Mně zase přišlo sobecké, jak autorka kvůli svým cca dvěma pracovním dnům v týdnu nechala matku, aby odešla dříve do důchodu, aby jí tuto "legraci" mohla dopřát. Možná by to chtělo myslet i na ostatní, ne jen na sebe a podívat se na to zvenčí. Ony se ty menší úvazky v mnoha profesích prostě nevyplácí (mnohdy ani těm ženám samotným).

Vyjádřit by se k něčemu dalo skoro na každé stránce, vyvracet, komentovat, ukazovat, jak autorka manipuluje a dělá totéž, co vytýká ostatním, ale byla by to ztráta času. Ne, tohle není objektivní pohled na postavení ženy v naší dnešní společnosti, je to opravdu jen takové naštvané povídání a tak by se k němu také mělo přistupovat - se shovívavostí. A hlavně to všechno nebrat vážně.

Mám ráda chytrý humor a často jsem se u toho tak smála, že se mě okolí vyptávalo, co je na knize tak vtipného - leč bohužel, člověku mimo obor se to dlouho vysvětluje (a než vysvětlíte, máte po pointě). A to je největší výhoda i slabina celé knihy. Za mě skvělé, ale milovníkům konspiračních teorií bych tohle čtivo nepředhodila, stejně by nepochopili, věrni svému obvyklému přístupu k informacím by si vybrali jen to, co by se jim hodilo. Takže vlstně je dobře, že je kniha pro omezenou skupinu čtenářů. A takhle to většinou bývá - kdo hledá velkou záhadu, nakonec zjistí, že měl v ruce akorát obyčejný nákupní seznam.

Knihu jsem přečetla letos znovu po více jak deseti letech spolu s Ecovým Jménem růže a shledala Browna ještě naivnějším než kdysi. Oněch více jak deset let, kterých uběhlo od mého prvního čtení, se projevilo víc, než bych sama čekala. Zatímco tehdy mě bavily obě knihy, ač už tehdy se mi Brown zdál moc senzacechtivý, dnes se rozdíl mezi mým vnímáním těchto dvou textů neobyčejně prohloubil. Zatímco Eco na mém žebříčku postoupil nahoru, Brown prudce klesl dolů. Ztímco u Eca jsem nacházela mnoho nového a překvapujícího, Brown mě unavoval svou naivitou, senzacechtivým honem za nafouklými bublinami, které se nakonec ukáží být prázdné a bez hlubšího významu. Brownův naivní přístup k historii a její nechutné ohýbání mě nudily a myslela jsem přitom na Ecovy poznámky ke Jménu růže, kde se vyznává z toho, jak rok vymýšlel, vzhled a reálie opatství a Budovy, jak musel znát i jména mnichů, kteří v knize ani nevystupují, jakou práci si musel dát při nastudování podrobných dobových reálií a tehdejší nepřehledné náboženské situace. Jak šokující musí pro mnoho lidí být, že ve Jménu růže vystupují kláštery, které straní císaři proti papeži, řády, které mají různé názory na teologické otázky (např. Kristovu chudobu) a podobné složitosti, když z pokleslých knih (jako je např. Šifra) znají jen jednoduchou, jednotnou, černobílou a skrz naskrz zlem prolezlou církev. Oč se ochuzujeme, když čteme raději knihy typu Šifry, než knihy, jako je Jméno růže.

Nádherná a nezapomenutelná kniha, magická, realistická a především hluboce lidská.

Michail Bulgakov - Mistr a Markétka (str. 273): "Teda vy jste mi spolek, vy baby!"

Michail Bulgakov - Mistr a Markétka (str. 278): Ze všech těch běd sa pohrom, co mě postihly, jsem se stala čarodějnicí.

Michail Bulgakov - Mistr a Markétka (str. 370): Tato Bangova gesta měla zřejmě naznačovat, že hodlá svého pána utěšit a že je ochotem čelit neštěstí společně s ním. Totéž se pes pokoušel vyjádřit pohledem, hledajícím oči prokurátorovy, i bystřě vztyčenýma hrotitýma ušima. Takhle ti dva - člověk a pes - ve svorné lásce uvítali na kolonádě sváteční noc.

Michail Bulgakov - Mistr a Markétka (str. 457): ...provnile se tváří každý kocour! Není to tím, že by kocouři byli lotři, ale tím, že se bojí, aby jim některý z tvorů silnějších než oni - třeba pes nebo člověk - nepřičinil nějakou újmu nebo křivdu.

11 05.04.2023

Jde o značně zastaralou a z nevěrohodných zdrojů vycházející publikaci. K poučení o dějinách předkřesťanské Evropy kniha není vhodná, jde spíše o idealizovaný pohled novpohanů na jejich domnělou minulost. Doporučuji čtenářům recenzi Jiřího Dyndy v časopise Dějiny a současnost, který poukazuje na hlavní nedostatky knihy.

Obrázek na obalu mi připadá velmi výmluvný - lidé bez tváří vzhlížejí k nafouknutému, načančanému nic. Taková alegorie dnešní doby (nebo všech dob obecně?).

Jedna z knih, ke kterým má člověk chuť se vracet. Miluji Ecovu moudrost, miluji Ecův humor! A také labyrinty, ať už je to labyrint Théseův, manýristický či labyrint/síť/rizoma.

Umberto Eco - Jméno růže (str. 498): Když autor dopíše, měl by zemřít.

Umberto Eco - Jméno růže (str. 499): Tvrdí-li autor, že byl stržen insparcí, pak lže. Genius is twenty per cent inspiration and eighty per cent perspiration.

Umberto Eco - Jméno růže (str. 501): Přítomnost znám jenom z televizní obrazovky, zatímco středověk znám bezprostředně.

Umberto Eco - Jméno růže (str. 504): Prní rok práce na románu jsem věnoval budování světa.

Umberto Eco - Jméno růže (str. 510): Tady hrozí nebezpečí "salgarismu". Salgariho postavy utíkají, štvány nepřáteli, do pralesa a zakopnou o kořen baobabu. A ejhle, spisovatel přeruší děj a podá nám botanický výklad o baobabech.

Umberto Eco - Jméno růže (str. 512): Vejít do románu, to je jako jít na výlet do hor_ člověk se musí naučit správně dýchat, zvolit správný rytmus chůze, jinak daleko nedojde.

Umberto Eco - Jméno růže (str. 512): ...erotická scéna v kuchyni je vytvořena z citátů náboženských textů, od Písně písní před svatého Bernarda a Jeana de Fécamp až po svatou Hildegardu z Bingenu.

Umberto Eco - Jméno růže (str. 516): ...na smlouvě s ďáblem je nejkrásnější právě to, že ji člověk podepíše, i když velice dobře ví, s kým má co dělat. Proč by taky jinak byl odměněn peklem?

Umberto Eco - Jméno růže (str. 518): Chtěl jsem, aby se čtenář bavil. Alespoň tak, jako jsem se bavil já.

Umberto Eco - Jméno růže (str. 522): Postoj postmoderního umění mi připadá jako postoj někoho, kdo miluje velice vzdělanou ženu a ví, že jí nesmí říci: "Zoufale tě miluji," protože ví, že ona ví (a že ona ví, že on ví), že takové věci napsala už Liala.

Umberto Eco - Jméno růže (str. 524): Se kterou ze svých postav se ztotožňuješ? Panebože, s kým by se tak mohl autor ztotožňovat? Samozřejmě s příslovci.

Proč dnes tolik autorů zasazuje děj svých příběhů na venkov, když o něm nic neví? Představa, že kdo žije na venkově prauje v prasečáku/v kravíně a nezná nic než zbytečnou práci (aby náhodou neměl něco takového, jako je volný čas), hospodu a televizi, je dost zcestná. Uvědomují si vůbec tito autoři, jak setřené jsou dnes rozdíly mezi městem a vesnicí?
Vložit do textu úryvky z pohádek a nahlížet na příběh z perspektiv různých postav by byl celkem povedný nápad, ale realizace je jaksi kostrbatá, neohrabaná. Vzhledem k tomu, že má autorka vystudovanou bohemistiku a působí v AVČR, čekala bych vyšší kvalitu.

Takové... naivní, černobílé, za ten humbuk a řadu cen to rozhodně nestojí. Rozhovor dvou vědkyň etnografek v závěru byl skutečně úsměvný. Jako lehká oddechovka dostačující.

Na knihu jsem se hodně těšila, protože podle popisu vypadala slibně (příběh A. a H., proložený citacemi z filosofických děl, přirovnávaný k Ecovým textům). Již po prvních stranách však přichází zklamání. Přirovnávat tohle k Ecovi je šlápnutí nejen vedle, ale rovnou do něčeho hodně nevábného, reálie pokulhávají a já se (stejně jako u mnoha moderních próz s historickou tematikou) ptám, proč si autoři nejsou schopni nastudovat něco o době, do níž zasazují děj svého příběhu. Mají k tomu bohatou paletu literatury (kterou i sám Smilevski zmiňuje v doslovu, ale očividně nebyl ochoten si z ní něco odnést), myslím, že zvlášť u Francie je to díky práci školy Annales jednodušší než u ostatních zemí.
Heloisina matka přadlena, pracující v něčem, co připomíná tkalcovskou manufakturu, odmítající finanční podporu bratra kanovníka a umírající při vzpouře proti králi by se hodila spíš do 19. století. Rovněž pohled na tehdejší kláštery je dost mimo, stejně jako fakt, že Abélard a Heloisa jdou do katedrály Notre-Dame, která ještě nestojí (mohli jít leda tak do ruin baziliky svatého Štěpána, která byla nedaleko dnešní katedrály). Vyspí se spolu nejen po pár hodinách známosti, ale ještě přímo v katedrále - a tím vše teprve začíná. Škoda, dobrý nápad, ale realizace kulhá.

Tak to je sádlo-máslo! Když jsem před lety narazila na pár autorčiných rozhovorů o bezmyšlenkovitém předepisování HA a jejích úskalích, v zásadě jsem s ní souhlasila. Rozvinutí do větší šíře a napsání knihy však tomuto tématu neprospělo, ba právě naopak - ukázalo se, že autorka je zdatná manipulátorka, která si vyzobává z různých oborů jen to, co se hodí pro obhájení jejího světonázoru, aniž by přiznávala také druhou stránku věci. Nemohu sympatizovat (a to hodnotím pouze ty části knihy, k nimž mám co říct - ty části, které se týkají proměn náhledu na plodnost v dějinách, zatímco k medicínským/chemickým/... záležitostem se nevyjadřuji, nejedná se o mé obory). Tolik polopravd, překrucování, zkratkovitosti a mnohdy i vyložených nesmyslů jsem nečekala. Bohužel, spousta čtenářů tuto knihu spolkne i s navijákem, aniž by se sama trochu zamyslela.

Už jen to, že na obálce je Afrodita z Knidu předělaná na těhotnou ženu, dává nápovědu, že tady neůjde o seriózní zkoumání, ale o líbivou iluzi. Proč upravená Afrodita, vždyť by se našlo tolik historických ztvárnění těhotných žen. Ale což, obálka je druhotná záležitost, to nemusí být chyba autora, mohlo ji prosadit nakladatelství.

Zmíním nejkřiklavější nedostatky: autorka trestuhodně motá dohromady plodnost a porodnost, má velmi idealizované představy o minulosti, ať už té vzdálené, nebo i modernější, neobtěžuje se uvádět zdroje přímých citací, poznámky a odkazy na prameny a literaturu se objevují jen občas, když se to autorce hodí a některé zdroje jsou uváděny nepřesně. Schválně si přečtěte jak Sedmero krkavců, tak i pohádku se stejným námětem u Grimmů (a také Babičku - že i myslivec může být voják se autorce asi nedoneslo, přitom myslivecké sbory byly součástí rakouské armády již od 18. století, tedy žádný archetyp myslivce u vojáka), uvidíte, že autorka si vyzobala jen to, co se jí hodilo a zamlčela to, co se neslučovalo s její osobní ideologií. Občas vám postačí i zcela obyčejná wikipedie, abyste zjistili, že s vámi autorka hraje nečistou hru (např. mluví o neexistujících dětech císaře Ferdinanda a Marie Anny, císařovnu Alžbětu uvádí bůhvíproč až pod nadpisem 20. století se spoustou dalších úsměvných nesmyslů - Alžběta se s neplodností nikdy neléčila, naopak, otěhotněla záhy po svatbě a ve dvaceti měla již za sebou 3 porody, pak se naopak snažila dělat vše pro to, aby z manželské ložnice prchla a další děti již neměla, výjimku učinila teprve v době uherské korunovace - takový pěkný příklad regulace porodnosti a strachu ze ztráty krásy v důsledku opakovaných těhotenství už v 19. století a autorka si ho takhle sama pokřiví, mimochodem, Rudolf byl prý nemanželský :-); u dětí posledního vládnoucího císařského páru píše, že se rodily v intervalu 2-3 roky, což je rovněž snadno vyvratitelný nesmysl, stejně jako dvacetiletá neplodnost Polyxeny z Lobkovic (syn se narodil cca 6 let po svatbě). Zcela mimo mé chápání je však především zkratkovité scvrknutí dějin jen na šlechtické rody, jako by šlechta, měšťanstvo i venkovské obyvatelstvo (ještě dále rozdělené do několika stupňů) mělo zcela stejné problémy, zvyky, strategie a porodnost jako urozené/panovnické rody. Zvláště scvrknout renesanci jen na syfilis je směšné, škoda, že si pisatelka nepřečetla třeba Malé dějiny brambor, to by zase za všechno mohly brambory... O tom, jaký vliv měla průmyslová revoluce, potažmo 19. století celkově, na sňatkový věk a proměny porodnosti, naopak vůbec nemluví, ale drží se jakýchsi zkratkovitých iluzí o tom, jak dívce na venkově stačila jedna sezóna tancovaček a šlechtičně/měšťance jedna sezóna plesů... Ať si žije dál ve svých iluzích. Historická demografie se téhle vědě říká a její výsledky jsou bez problémů dostupné, jen by se asi nehodily paní Máslové do krámu. Pakliže považuje za tak důležité porozumění minulosti, musí onu minulost předkládat v poněkud širší podobě, než jen v mezích dnes tolik moderního bláznění po ezo/přírodním životě, který ale se skutečnou přírodou nemá moc do činění (podobné je to třeba se "slovanskými výšivkami"). Takto by se dalo pokračovat dlouho.

V závěru autorka píše, že dnes přeceňujeme detaily a podceňujeme souvistlosti. Asi ano, sama její kniha je toho hezkým důkazem. Souhlasím však s jejím názorem, že se dnes víra v sebe sama a ve své neomezené možnosti (dokážu všechno, co si zamanu) stala novým náboženstvím a neumíme se smířit s prohrou a poddat se tomu, co nám život přináší.

Taková parnasistní kniha - líbivá slupka skrývá duté, prázdné jádro. Hollý, Pauliny-Tóth, Országh Hviezdoslav, Růžička a podobní nadšenci 19. století, kteří si (do)vymýšleli slovanskou mytologii, by zaplesali, že mají pokračovatelky, které si umí také tak pěkně vymýšlet. Ale opravdu je to i v 21. století nutné? Myslím, že rozhodně ne. U většiny "bohyní" se ve skutečnosti o žádné bohyně nejedná, maximálně o personifikaci nějaké síly/doby, o postavu z folkloru (většinou ne středoevropského, ale východoslovanského) nebo dokonce jen o strašidlo s lokálně značně omezenou působností. Na příkladu Vesny uvedu alespoň pár do očí bijících chyb: 1. jméno bohyně Ostary se podobá ženskému pohlavnímu hormonu estrogenu - nikoli, je to hloupé feministické klišé, Ostara pochází od protoindoevropského výrazu pro úsvit, kdežto estrogen je z řeckého výrazu pro říji, krom vnější podobnosti spolu obě slova nemají nic společného (toto klišé se ale objevuje hodně často v nejrůznější populární literatuře). 2. k novodobým jarním rituálnům prý patří jarní úklid - k novodobým určitě ne, co jiného dělali naši předci po dlouhé zimě? Konečně pořádně větrali, vyndávali mechová těsnění ze všech škvír a vymetali zimní nepořádek. O propojení "bohyní" s dnešními celebritkami ani nemluvím. Brát si takové osobnosti za vzor nebo si posilovat ženské sebevědomí prostřednictvím smyšlených konstruktů mi připadá hloupé,nedospělé a navíc nehodné té autorkami propagované moderní, sebevědomé ženy, která je sama sebou...

Velmi pěkná kniha (Neopouštěj mě se mi zdaleka tak nelíbila), příjemné počtení, ačkoli je vám od začátku jasné, že nedojde k žádnému zvratu a nic zásadního se nezmění. Podobně jako Stevens bohužel uvažuje mnoho lidí, ačkoli si to neuvědomují. Promarní svůj život tím, že se neustále ženou za chimérou kariéry a "užitečné práce", která podle nich dává jejich životu vyšší smysl, zatímco ve skutečnosti zanedbávají kvůli nesmyslnným činnostem ty, kteří by si zasloužili jejich pozornost. A najednou je pozdě a po chvilkovém záblesku uvědomění jim tak nezbývá, než se ponořit do nesmyslnné činnosti ještě hloub, stejně jako Stevens se snažil trénovat svůj smysl pro humor. Bylo mi ho líto.

Zneužívání a účelové interpretování historie či mytologie pro účely politiky vadí skoro všem. Zajímavé je, že u (rádoby)psychologických textů to nevadí skoro nikomu, lidé je hltají a věří, že najdou cestu k sobě, k pochopení svých problémů,... Naivní a primitivní femismus, hledání spojnic tam, kde nejsou a opomíjení těch, které existují, vytržení z kontextu a ignorování vývoje dějin (politických, náboženských, kulturních,...) - to je v kostce asi tak vše, co kniha nabízí.
Ne, znásilnění v mytologii není vyjádřením vítězství "patriarchátu", je to častý motiv, který se objevuje v mnoha mytologických příbězích a daleko víc spojnic má s Gaiou než s Persefonou (když už chceme hledat antické analogie).
Místy jde o opravdu zcestné čtivo. Ztracená a zoufalá žena (str. 61), která není schopna se zavděčit otci má nalézt úlevu ve feministickém náhledu na věc: celé ženské pokolení je přece utlačováno, což z ní snímá břímě vlastní nedostatečnosti - to je rada psychologa, vážně? Nahradit jeden komplex komplexem jiným? Od podobných "odborníků" ruce pryč.
Muže asi autorka viděla jen z rychlíku, protože jak jinak si vysvětlit černobílé a jednoduché soudy typu: mužům se dostávalo podpory od vnějšího světa a nezažívali vnitřní konflikt. Rovněž zkratkovité myšlení typu "věřící - inkvizitor - upalování nevinných žen" mi připomíná zjednodušování, jakých se dopouštíme, když se nás malé dítě zeptá na fungování nějkého složitého technického stroje.
Autorka je toho názoru, že jen po přijetí a procítění temných aspektů ženství budou moci muži a ženy prožít opravdový, hlubký, citový vztah. Já myslím, že lidé by spíš měli používat zdravý rozum, lásku, toleranci - a hlavně by sebou neměli nechat manipulovat podobnými nesmysly.

Kniha mě nemile překvapila primitivním feminismem a řadou klišé, obojí nehodné roku 2020. Vraťme se k Osudovým ženám, Českým ženám nebo Českým královnám, které dovedly dětem přiblížit příběhy známých žen bez okatého zkreslování a zbytečného patosu. Většina medailonků je jako přes kopírák - skvělá, úžasná, ale vlastně neživá superžena, kterou musíme adorovat, ale úplně se tu ztrácí žena jako člověk se svými běžnými životními radostmi a statostmi. Škoda.

Autorce lze jen závidět. Co? Její naivitu a nekomplikovaný pohled na svět, jednoznačné dobro, jednoznačné zlo, jednoduchou feministickou hrdost. Podobně píše leckteré pubertální dítě, jen bez přidané hodnoty indického původu.

Skvělé! Jeden z klenotů naší humorné knižní i filmové tvorby.

Skvělé. O životě se vší jeho bídou, zlem, samotou, zkázou a bolestí.

Autorka je zamilovaná do Habsburků a na jejích textech je to okatě vidět. Největším přínosem je to, že zveřejnila rodinné dopisy, ale její komentáře pokulhávají, navíc se záměrně vyhýbá čemukoli, co by rozbilo její "převratný" pohled na vztah Žofie a Alžběty (např. se vyhýbá neshodám ohledně stěhování dětí císařského páru). Nevěřte, že Alžběta a Sisi měly idylický vztah, ani nevěřte, že mezi nimi docházelo k vyhroceným střetům. Pravda je kdesi uprostřed.

Tuto knihu jsem četla po více jak deseti letech a bavila mě stejně jako poprvé, snad ještě víc a je mi jasné, že pokud se k ní dostanu někdy potřetí, najdu v ní zase nové a nové věci, který jsem si na podruhé a na poprvé nevšimla. Jaký to rozdíl oproti Brownově Šifře, kterou jsem (stejně jako Jméno růže) letos po více jak deseti letech znovu přečetla a shledala ji ještě naivnější než kdysi. Oněch více jak deset let, kterých uběhlo od mého prvního čtení, se projevilo víc, než bych sama čekala. Zatímco tehdy mě bavily obě knihy, ač už tehdy se mi Brown zdál moc senzacechtivý, dnes se rozdíl mezi mým vnímáním těchto dvou textů neobyčejně prohloubil. Zatímco Eco na mém žebříčku postoupil nahoru, Brown prudce klesl dolů. Ztímco u Eca jsem nacházela mnoho nového a překvapujícího, Brown mě unavoval svou naivitou, senzacechtivým honem za nafouklými bublinami, které se nakonec ukáží být prázdné a bez hlubšího významu. Brownův naivní přístup k historii a její nechutné ohýbání mě nudily a myslela jsem přitom na Ecovy poznámky ke Jménu růže, kde se vyznává z toho, jak rok vymýšlel, vzhled a reálie opatství a Budovy, jak musel znát i jména mnichů, kteří v knize ani nevystupují, jakou práci si musel dát při nastudování podrobných dobových reálií a tehdejší nepřehledné náboženské situace. Jak šokující musí pro mnoho lidí být, že ve Jménu růže vystupují kláštery, které straní papeži, řády, které mají různé názory na teologické otázky (např. Kristovu chudobu) a podobné složitosti, když z pokleslých knih (jako je např. Šifra) znají jen jednoduchou, jednotnou, černobílou a skrz naskrz zlem prolezlou církev. Oč se ochuzujeme, když čteme raději knihy typu Šifry, než knihy, jako je Jméno růže.

6 06.08.2023

Lákavý vzhled, líbivé obrázky, pro zažehnutí jiskry zájmu o problematiku ideální kniha. Pro hlubší zájem o biblické ženy je to ale dost povrchní, ony slibované pohledy z antropologie, lingvistiky, politologie, psychologie, kulturní historie (a ještě bych dodala feminismu, ten autor neuvádí) často chybí či se zcvrkávají v až pseudovědecké přepisování původního biblického textu. Často je pak Bibli podsouváno něco, co tam ve skutečnosti není, naopak ambice pochopit a popsat, o čem vypovídaly příběhy v době, kdy vznikly, nebyla naplněna téměř vůbec, protože svět biblických dob autorovi dost uniká. Škoda, že uvádí jen samé zahraniční zdroje, přitom i u nás by se našly práce, které se ženami v Bibli zabývají, ačkoli spíše ve formě článků a kvalifikačních prací než knih. Uvítala bych, kdyby autor více vycházel z Bible samotné a méně podléhal moderním, tendenčním výkladům této knihy. Nebo kdyby se k nim snažil sám častěji vyjádřit, místo pouhého nekritického přebírání (ne vždy brilantních) myšlenek.

Doporučuji vzít si ke čtení bibli, nejlépe více verzí, třeba kralickou i moderní, ekumenický překlad. Jen pro ilustraci - autor, potažmo jím citovaná Edwardsová, dělá z Evy upovídanou ženu, která se ze všeho snaží vykecat. Ale když nahlédnete do Bible, zjistíte, že Eviny promluvy nejdou nikterak v převaze, naopak, Adam toho napovídá dokonce víc. Nebo je v tomto směru anglickojazyčný překlad Bible tak diametrálně odlišný?

Uvažovat o Evině barvě kůže je anachronismus. Touto myšlenkou se můžeme zabývat my, v dnešní globalizované společnosti, ne starověký či středověký člověk, který se s lidmi jiné barvy kůže buďto nedostává do styku, nebo je nepovažuje za lidi sobě rovné. Sám autor říká, že Bible neuvádí popisy postav, ale charakterizuje je pomocí jednání a řeči, proč by tedy měla barva kůže být zmíněna? Tato úspornost ohledně vnějších popisů je navíc i jedním z faktorů, proč je křesťanství tak snadno přenositelné do téměř jakékoli společnosti, která je alespoň na úrovni neolitického způsobu života (aby pochopila přirovnání z oblasti zemědělství a pastevectví).

Ochutnáním zakázaného ovoce Adam a Eva "propadnou smrti a přijdou o pohodlný život v Edenu" - nikoli, naopak, tehdy teprve začínají Adam a Eva skutečně žít! Teprve na konci pozemského života je čeká smrt. Většina mýtů o stvoření světa pracuje s představou nějakého ideálního stavu, z něhož je člověk vytržen, dostává se do našeho neutěšeného světa a útěchou je mu představa návratu k ideálu (po smrti, po skončení našeho světa, po posledním soudu,...). Ochutnání ovoce poznání tak je nezbytným prvkem, jakousi kolizí (řečeno terminologií dramatu), která posunuje děj od ideálu do reálu, je naprosto nezbytný, aby se v příběhu vůbec něco dělo.

Stvoření Evy je podáno jako křivda na ženách, které mají nižší ontologický status proto, že Eva byla stvořena z Adamova žebra. Ale stvořit jednoho z druhého je přece důkazem jejich blízkosti a neoddělitelnosti, nikoli snaha o snížení významu ženy, to je až náš moderní pohled. Navíc jsou i mýty, kde nejrůznější bohové tvoří lidi z hnoje, holubů z nosu či dokonce ze svého vlastního ho... trusu. Co asi jejich ontologický status :-D?

Lilith vydá na samostatný rozbor, kolem této "postavy" se hemží tolik nepřesností a zkreslujících informací, že se divím, že se jí ještě nikdo nezabýval podrobněji.

Nenašla jsem v různých Biblích nějaký zásadní rozdíl v tom, jak vcházeli a vycházeli muži a ženy z Noemovy archy, takže ono zdůrazňované dovnitř muži, pak ženy a ven všichni společně se patrně vůbec nekoná. Zná někdo hebrejský originál?