SirChico komentáře u knih

Archivy tajné války je hodně zajímavý mix alternativní historie a Lovecraftovského weirdu. Sám bych si to asi nekoupil (nejsem takovej fanoušek špionážních válečných thrillerů), ale protože jsem to dostal darem pustil jsem do toho a určitě toho nelituju. Jde vidět, že autoři mají v plánu epický příběh plný válečné tématiky, historie a nepojmenovatelné hrůzy. A je to hlavně ta poslední složka, které rezonuje s mým vkusem. Reálie historického obsazení Československa Německem je zajímavá, ale jsou ty snové světy a tajemné hrůzy, které (pro mě) dělají knihu zajímavou. Autoři tam dokonce na čtenáře pomrkávají odkazem na známé Lovecraftové reálie jako je Randolph Carter a jeho stříbrné klíče a dokonce se tam mihla i zmínka o českém Koniáši (autoři jsou asi fanoušci Žambocha).

Ale je to ten zamýšlený epický rozsah knihy, který ji drží trochu zkrátka. Jednotlivé kapitoly jsou hrozně krátké některé mají jenom dvě, tří stránky a za tuhle krátkou dobu se rozhodně nestihnu s žádným hrdinou ani trochu seznámit. Takže jména a prostředí se mění rychlostí blesku a nakonec jednotlivé hlavní postavy splývají v jednu. U konce je to trochu lepší, protože přece jenom za třista stránek hrdiny, alespoň trochu poznáme, ale přijde to trochu pozdě. Nemám nic proti střídaní pohledů a skákaní v ději, ale rozhodně ne touhle rychlostí iránského kulčíka. Nicméně se už pouštím do druhého dílu a doufám že to bude jenom lepší.

16 16.08.2023

Nezvěstný aneb hledání ztraceného kufru. Snad jenom Karel dokáže ztratit a znovu objevit jeden kufr tolikrát. Anebo taky o tom jak podivný strýček vyhnal synovce, jako vážně? Je jeden prohřešek natolik vážný, že to stojí za to vyhnat člena rodiny z celého západního pobřeží? Ale vezměme to pěkně od začátku.

Šestnáctiletý Karel byl vyhoštěn z Evropy, protože byl sveden třiceti pěti letou služkou a jeho rodina to vyřešila tak že ho poslali do Ameriky- ani nevím jestli je dobře, nebo špatně že to dneska už tak nejde. No a jak vzpomíná na celou tu scénu svedení, která připomíná znásilnění, tak mi dochází Kafkův podivný postoj k ženám. Jediný typ ženy, který nějak psychicky zvládá jsou mateřské matróny - pěkně velké a starostlivé. Jenom ony se chovají tak nějak normálně, ostatní archetypy jsou spíše parodie, kdy ani hlavní hrdina (ani čtenář) nezná jejich motivaci a je neustále překvapen jejich chováním.

I když I mužské postavy jsou docela šílené taky a celá ta vize Ameriky docela mrazí. Prostě, musíš se probojovat a zviditelnit, nebo zemřít. O to víc mě trochu zaráží ta mouchy-sežerte-si-mě povaha Karla. No prostě, je to Kafka jako vyšitý; hlavní hrdina je podivně smýkán kýmkoliv koho potká a chová se jako malé dítě, které přejímá manýry a názory všech okolo. Taky většina lidí, které potká ho na první pohled nenávidí, snaží se ho zneužít nebo ho bezmezně zbožňuje.

No, ale i když mě ta bezcharakternost Karla pěkně sere, asi to dělá svoji práci a nastavuje to pěkné zrcadlo společnosti. Je trochu škoda, že je to další Kafkovo nedokončené dílo. Jak by to asi dopadlo s Bruneldou nebo Divadlem? Jak znám Kafku nebylo by to nic pěkného.

16 28.01.2023

V ducha Edgara Allana Poea je sbírka polské fantastiky z přelomu 19. a 20. století. Není to ani tak čistý horor jako spíš výběr fantaskních textů. Taky výběr autorů je docela široký, od nositelů Nobelových cen až po mírně obskurní spisovatele lechtivých románů. Všeobecně je kvalita povídek docela vysoká, ale přece jenom tam jsou docela výrazné hvězdy. Mě asi nejvíc zaujali Karol Irzykowski a Stefan Grabiński. Oba dva píšou velmi snově se špetkou toho nadpřirozena, prostě můj šálek..... čerstvé krve. Jinak Boleslaw Prus tam má velmi sympatického záporáka, který je tak lakomý až ho vyplivne i samo peklo. Jako přehled polského “wierdu” to určitě doporučuju.

16 17.12.2022

Tak nám kapitán Moravec přežil další vesmírnou vyvražďovačku, i když teď šlo o něco víc než zachránit svět, tentokrát si musel zachránit i pinďíka. Ale to by nebyl Moravec aby si u toho i pořádně nezašoustal.

Jako obvykle je Legie rychlá odpočinková četba, nad kterou není radno moc přemýšlet. Protože jakmile nad tím člověk moc dumá, tak mu začnou ty příběhové kličky dělat uzly z mozkových závitů. Ale jako vždy tam jsou kousky perel, kdy si člověk říká, že Kotleta (Kyša) i umí psát. Giusepepe konečně dostal nějakou osobnost, planeta vesmírných hmyzů je zajímavá, a dokonce tu máme i pařící rituály více vesmírných druhů. Jenže potom tam natříská hromadu “zvratů”, nekonečné množství akčních scén a velmi nelogické chování skoro všech a máme tady zase tu slátaninu co jsme asi tak nějak čekali a chtěli.

Jako příklad je hmyzacký, punkarský odboj - skvělej nápad a provedení. Ale proboha proč k tomu hmyzákovi cítí Moravec víc emoci než ke komukoliv jinému? Jasně sympatie tam jsou, ale vážně k němu dokáže za cca tři dny vybudovat citovou vazbu - na život a na smrt?

Ale zase na druhou stranu, alespoň tady máme hotový konec. Kyša s něma trochu bojuje, ale tady je to tak nějak dokončené. Jsem zvědavej na další díly, takže za mě dobrý a Legie furt jede.

15 31.12.2022

(SPOILER) Problém tří těles jsem si nakonec přečetl až teď – ve (skoro) postpandemickém roku 2022 (a na počátku třetí světové války). Propásl jsem teda celý ten hype train s prvním překladem a moje hodnocení přichází trochu s křížkem po funuse. Ale musím teda uznat, že chvály na Liou Cch’-Sin jsou oprávněné. Knížku jsem přečetl jedním dechem a doopravdy mi připomíná staré dobré sci-fi romány Asimova.

První začátek knihy je docela brutální – kulturní revoluce v Číně nebyla procházka růžovou zahradou. Trochu mi to připadalo až zbytečně brutální (a to mám rád horrory), ale nakonec se ukáže že to pomáhá postavit do perspektivy motivace hlavních postav. Pomalu, ale jistě se potom kniha přetavuje do detektivního thrilleru a končí jako masivní space opera.

Jediné co mě trochu rušilo byla (pro mě) neuvěřitelná motivace hlavních postav. SPOILER - Nějak nevěřím tomu, že by první výspu proti-lidské organizace tvořili vlivní lidé a intelektuálové. Někomu musí přece dojít, že i když lidská společnost není nejlepší, tak není vůbec žádná záruka, že mimozemská bude lepší. - KONEC SPOILERU Další malou výtku bych měl na velmi uspěchané akční scény, buďto někomu zakroutí krkem anebo roztřelí atomovku(!) a do dvou vět je s veškerou akcí konec.

Ale to jsou jenom velmi malé výtky. Jako celek můžu Problém tří těles určitě doporučit a těším se na další díly.

15 16.04.2022

Přečteno za jeden den. Temní Ilumináti je fantasy brak v tom nejlepším slova smyslu. Je to velmi čtivá odpočinková kniha, která si nedělá nic moc hlavu s uvěřitelností a soustředí se hlavně na akci a podivný fantasy svět. A je to je to docela šílenost kde Ministerstvo školství je odhaleno jako to pravé hnízdo zla, kde bratří Nedvědi, pardon Medvědi, jsou psychopatičtí zabijáci a kde fantasy obludky čekají za každým kamenem. Je to prostě parádní letní čtení, které určitě doporučuju a těším se na Pohůnkovi další knihy.

14 04.10.2023

Brouk v mraveništi je taková sovětská verze Bladerunnera. - Takovej Bladerunner o kterým ti máma říká, že na tebe čeká doma a nemusíš si ho teda kupovat. Příběh ale není směřován na androidy ale na speciálně trénované agenty progresory. No a jeden z těchto agentů se vrátil na Zemi a následně se hned ztratí. Co tady vlastně chce dělat a proč? To se pokouší zjistit hlavní hrdina Maxim Kammerer ale má podivné příkazy a nemá s hledaným komunikovat. O co tady vlastně jde?

Je to moje třetí knížka od Strugackých a i když se mi líbila asi víc než Ničivá vlna na Piknik u cesty to určitě nemá. Je tady silné budovaná napěti a velmi zajímavé finále. Jenom trochu dlouho trvá než se tam dostaneme. Hlavně přepínání vnitřní psychiky Maxima mezi progresorem a novinářem je strašně únavné a rozbijí to rytmus. Jinak to docela dobrá kniha a jako bonus tam ani není žádná propaganda. Za mě pěkné tři hvězdy.

14 06.04.2023

Gentlemani, pozor na tuhle sbírku steampunkových povídek. Je to docela solidní sbírka českého steampunku. Sice je to skoro 700 stránek, ale čas u toho letí skoro jako by byl poháněný párou. A kvalita povídek se drží docela vysoko, ani jednu povídku bych nehodnotil pod tři hvězdy. Jo, dokonce se tam vplížila jedna esej od Kudláče.

Jako v každé jiné sbírce, některé jména vynikly, asi nejlepší kousek je Otázka excelence od Jana Pohunka, byla to pecka od začátku do konce. A kdo by to byl řekl že takovej steampunkovskej James Bond bude využívat moderní technologii na svádění žen. A jeho Mark byl taky k popukání, přípomínal jiného Marka - Z. Určitě se poohlídnu po jeho další tvorbě... po Pohunkově tvorbě myslím ne po tvorbě pana Z., toho mám už dost v telefonu.

Další čtyři hvězdy bych dal těmhle povídkám v tomhle pořadí:

Petr Shink - Suvenýry z války
Je to taková docela příjemně depresivní povídka. I ve steampunkovém universu musíme řešit vesnické problémy.

Tomáš Bandžuch - Konec věků páry
Na mě trochu moc politiky, ale příběhová linka s ruským psychotickým velvyslancem byla skvělá. Koneckonců se skvěla doplňovala s komediální linkou českých vězňů, která končila psychologickým hororem dost dobrý.

Jan Dobiáš - Igor
Anebo jak moc se musí chudák Igor namáhat, aby to na strašidelném zámku fungovalo.

Vlado Ríša - Grimoár 2: Gonyalax
Další komediální kousek. Magický/technický učeň se vrátí k mistrovy a snaží se mu zachránit život.

Zbytek byla lepší či horší trojhvězda. Sečteno s průměrováno (Kudláč snad odpustí, ale esej jsem vyřadil): 3,42 hvězdy.

14 05.03.2023

Edogawa Rampo je v českých luzích a hájích docela neznámý a trochu nechápu proč. V Japonsku jsou jeho povídku a novely slavné, byly mnohokrát zfilmovány a animovány. Je jedním ze zakladatelů japonské verze detektivních románů a erotického groteskního nonsens. A je to asi moje krevní skupina. V porovnání s ostatními detektivkami je Edogawa takový japonsky úchylný. Prostě mňam.

Tahle sbírka obsahuje šest povídek a jednu novelu - Slepá bestie. Bohužel novela, která zabírá skoro půlku knihy, je asi nejslabší. Je hrozně roztahaná a končí velmi neuspokojivě. Se zbývajících šesti povídek to jsou dvě, které mě zaujali nejvíc.

Člověk křeslo je velmi skvěle napsaný a gradovaný příběh, který je přesně o tom jak se jmenuje ta povídka. Postupně rostoucí pocit neuvěřitelnosti a znechucenosti vyústí ve skvělý závěr, kdy vlastně ani mi ani hlavní hrdinka netuší jestli se jí někdo doopravdy neschovává někdo pod zadkem.

Další povídka - Housenka byla docela síla. Kombinace znechucení, izolace, týraní a sexuality je prostě skvěle namixovaná. Prostě fuj, ale pětihvězdičkové fuj.

Edogawa mě zaujal a pokusím se najít jeho další (asi anglické) překlady.

Ještě poznámka k doslovu. Jan Levora tam má pěknej překlep, kde vliv na Edogawovu spisovatelskou dráhu připisuje Morganu Freemanovi (předpokládám, že to měl být R. Austin Freeman - autor anglických detektivek a ne slavný herec). Ale alespoň si to nespletl s vrahem Arthurem Phillipem Freemanem.

13 10.08.2023

Tak pokračuju s mojí malou nostalgickou výpravou do hlubin sovětské sci-fi a jako další na řadě je Ničivá vlna od bratrů Strugackých. Tentokrát se dostaneme na planetu Duhu, kde vědci experimentují s teleportací a svojí ignorací spustí konec světa.
Je to jedno z jejich rannějších děl a je to výrazně slabší než třeba Piknik u cesty. Taky verze co se mi dostala do ruky je hodně slabě přeložená (Vydání z roku 1965). Tak nějak vím co se tam děje, ale jsou tam pasáže, kde jde vidět že překladatel ztratil nit a tak trochu žvatlá. Taky první polovina je docela slabá, vědci se tam podivně špičkují jako malé děti a celá planeta Duha je v takovém chaosu, že vůbec nechápu jak tam vůbec něco může fungovat.
Zato druhá půlka je pecka. Docela mrazí z představy neodvratného konce jak bychom se asi tak zachovali my? Neumím si moc představit že by apokalypsa probíhala tak klidně, ale má to určitou vnitřní logiku a řád a docela mě to oslovilo. Další velké plus je absence propagandy (alespoň ne dostatečně výrazné). Takže za mě docela solidní tři hvězdy jenom ten překlad je fakt bolestivý.

13 20.03.2023

Musím se přiznat že mě celá záhada Měsíční šachty trochu zklamala. Mluví se o ní celkem dost a je k ní spousta materiálu i v angličtině. Tak jsem si říkal co na této malé slovenské záhadné jeskyni je. No v po přečtení docela komplexního shrnutí od Lavaye musím konstatovat že to všechno zní jako vymyšlená chujovina.

O tom že spousta věcí na poli záhadologie je alternativní pravda (lež) asi nikdo nepochybuje, přesto je docela zábavné se do těchto vod občas potopit, nechat si mysl otevřenou a říct si, co kdyby. Bohužel u Měsíční šachty je to hodně obtížné. Celá záhada totiž pochází ze ztráceného deníku od českého kapitána, který emigroval do USA. Zachoval se jenom překlad do angličtiny, celý tenhle zápis je dlouhý jenom třicet stran a je to taková trochu snůška blábolů. Antonín Horák zkoumá tuhle záhadnou jeskyni nahý a pomazaný tukem a pak náhodně střílí do podivných gumových stěn tvaru půlměsíce co vydávají zelené jiskry. Nakonec odchází. To je tak ve shrnutí všechno, co deník obsahuje. No a tenhle žbrunť byl rozpitván a zanalyzován slovo po slově a, světě div se, nepodařilo se potvrdit absolutně nic co je v deníku psané.

Autorova práce je ale docela dobrá. Shrnul a zapsal co se dá a opravdu si nemyslím, že něco vynechal. Četlo se to docela dobře, takže moc nelituju nad ztraceným časem, ale určitě bych to nikomu nedoporučil. Záhada Měsíční šachty je jednou z nejnudnějších záhad o kterých jsem kdy četl.

13 28.05.2022

“Horpach svlékl plášť. Měl pod ním kalhoty a síťovanou košili, z jejíchž ok trčely husté šedivé chlupy jeho široké hrudi.”

Nějakým záhadným způsobem ve mně zanechal největší dojem obraz chlupatého kapitána vesmírné lodi v síťovaném tílku. Fuj.

Ale teď vážně. Několik děl jsem od Stanislava Lema zhltnul jako náctiletý a teď jsem se vrhl na jedno opáčko Nepřemožitelného. A rozhodně nejsem zklamán. Nepřemožitelný je klasická dobrá science fiction o prvním setkání lidstva s jiným druhem inteligence. Hvězdolet “Nepřemožitelný”, který je napěchovaný technologií – od generátorů silových polí, vrhače antihmoty, až po téměř nezničitelného mecha v podpalubí, přece jenom potká zdánlivě neporazitelného protivníka.

Je to docela osvěžující číst o takovéhle budoucnosti, kde dokáží lidé technologicky převálcovat skoro cokoliv. Přitom nám Lem neustále připomíná že jsme jenom lidé, což můžeme vidět na kapitánově mačismu, nebo na škodolibosti špičkování se některých vědců. Přitom to ale není hluboká psychologická sonda do hlubin a špíny lidské mysli, jako je Solaris. Je to prostě hodně dobře napsaná odpočinková sci-fi.

13 20.01.2022

Tak v téhle pidi sbírce nám Bulgakov vysvětlí proč je vlastně ten alkohol prospěšný. To víte: Pil - umřel, nepil - umřel taky. Je tam taky spousta jiných pořekadel, ale tohle to docela dobře shrne. Jinak je to parodický výkres šílené socialistické doby, kde se plány pořád plnili na 120 % a ženy, tedy pardon, soudružky dostávali pěkné, osvětové přednášky na den žen – od alkoholiků, mužů.

Některé povídky byly lepší a některé horší. Nejvíc se mi asi líbily – O prospěšnosti alkoholismu, Egyptská mumie a Jak se Uher oženil. Za mě to jsou velmi slušné, odpočinkové tři hvězdy.

12 16.02.2023

Temný les mi prozářil několik večerů. Jako pokračovaní první knihy to rozhodně uspělo I když trpí stejnými neduhy jako Problém tří těles - podivná psychika a těžká společenská imbecilita hlavních postav. Všichni jsou hrozně inteligentní, ale jakmile musí řešit vztahy a společenské problémy, tak buďto chtějí vyhubit lidstvo nebo alespoň zavraždit miliony. Taky to jak si Luo-Ťi objedná ženu/milenku na přání mi přijde trochu morálně pochybné, ale to víte, když je muž dostatečně neoblomný a žena v dostatečné izolaci láska přece vykvete.

Takže objem výtek je stejný jako k předchozímu dílu, ale positiva zde rozhodně převahují. Jde vidět, že autor psal už první díl s myšlenkami na pokračovaní a celá trilogie tak tvoří ucelený celek. Dělá mi potíž přiřadit jednotlivé události k prvnímu nebo druhému dílu, což je moc dobře, je to prostě jedna vesmírná sága. No a v tomhle neskutečně dobře propracovaném příběhu dává autor popustit uzlu fantazii. Hlavně poslední část – kde konečně vidíme zemi budoucnosti a první kontakt je absolutně úžasná. Hned se vrhám na další díl a za mě je to plný počet hvězd.

12 05.05.2022

Řekl bych že se tahle nová série od Kotlety a Sněgonové pěkně rozjela. První díl byl nadprůměrnou Kotletovkou - tj. napěchován akcí, drsnými hlášky i vtipem a druhý díl vůbec v ničem nezaostává. Možná bych si i dovolil říct že se mi líbí trochu víc.Postavy jsou jaksi více vyrýsované a příběh komorně zajímavější. Legie má teď moji plnou pozornost a doufám že si tuhle vysokou kvalitu udrží.

12 11.12.2021

Tak jsem se v rámci sebevzdělávání rozhodl vrhnout se na Lustiga. Bohužel jsem docela rychle zjistil že literatura o druhé světové pro mě není.

Krásné zelené oči jsou hlavně o polním nevěstinci a o tom jak se tam patnáctiletá hlavní představiltelka, které přezdívají Kůstka, snaží přežít. Není to ucelený příběh ale je to spíš tok myšlenek a dialogů, které poskují v čase a nastavuje zrcadlo šílené době druhé světové války. Lustig využívá hlavně dialogy se třemi postavami (nebo spíše jejich monology), které tvoří většinu knihy. První dva jsou hauptmann Henstchel, její zákazník a rabín Schapíro, její ochránce potom co Kůstka uteče. Upřímně řečeno oba byly docela nudní – první je prostě moc nezajímavý nácek a rabín se jenom užírá na stovkách stránek tím co Kůstce provedli a jak je s tím Bohem co tohle dovolí. Je to ten třetí dialog co mě zaujal a rozhodně zvedl hodnocení o jednu hvězdu. Obersturmführer Sarazin je prostě psychopat k pohledání. On tu válku jenom nepřežívá, on si ji užívá a čím víc bolesti a násilí tím líp. Po zranění granátem je víceméně impotentní, ale o to víc Kůstku tyranizuje - každá jeho návštěva je spíš soubor testů které může vést k její smrti.

Myslím že málokdo by dokázal napsat takhle neurčitý tok myšlenek dostatečně srozumitelně a zajímavě - Lustig je prostě mistr. Ale téma není pro mě a jako celek mi tohle přišlo docela slabé.

11 04.05.2024

Trhlina je zábavná kombinace mysteriózního (možná falešného?) dokumentu a thrilleru. Z hlediska zpracování se mi líbilo naprosto všechno, je to velmi zdlouhavá kniha, která s pomalostí šneka buduje atmosféru pro výbušné, bleskové, finále. Hromada reálných podkladů pomáhá budovat napětí a finální téměř Lovecraftovské rozpouštění osobnosti je dokonalé. Až si čtenář říká, co když ne tom Tríbeči doopravdy jenom něco pravdy?

To, co drží tohle dílko v rovině zábavných tří hvězd jsou hlavní hrdinové. Mám pocit, že u nich došlo k rozkladu psychiky ještě předtím něž o Tríbeči slyšeli. Všichni se tam chovají nějak nenormálně a už jenom vztah hlavního hrdiny s Miou je naprosto toxický hnus, kdy si vzájemně dělají naschvály a Igor s ní chodí snad jenom proto aby s ní nechodil nikdo jiný. Hlavní hrdina je všeobecně podivně vyšinutý připosránek, ale to má alespoň nějakou roli v příběhu. Zbytek party jsou jenom ploché karikatury osobností - šprt, chytrej sporťák a křehká sporťačka.

No jsem tak nějak opatrně zvědavý na Karikovy další knihy, ale jestli tam bude další Igor tak rychle prchám.

11 24.10.2021

…nejsi moc počestná, vždyť tě přistihli s milencem. Zapřeš. Je z toho spor. A ona popírá znova jako dřív. Řekni alespoň: “Jen jednou to bylo, to byla jsem děvče; navíc ten, s kým mě přistihli, vlastní můj bratr to byl.” - Seneca, Epigramy

Seneca žil a psal své filozofické spisy před celými dvěma tisíci lety. Bylo to v době, kdy vlastnit otroka bylo normální a ženy byly viděny jako skoro jiný živočišný druh – trochu hloupoučké a zcela ovládané emocemi. Takže, nějaké části nezestárli zrovna nejlíp. Když se přes tohle čtenář přenese, tak Seneca nabízí užasnou studnici vědění.

Tahle sbírka se zabývá hlavně o hněvu, skromnosti, o volném čase a hlavně o tom jak vlastně spokojený život. Jako správný stoik se Seneca zabývá analýzou emocí a snaží se je vtěsnat do normálního lidského existování. Určitě to už někdo zkoumal, ale mě to připadá jako počátky psychoanalýzy. Jde hlavně o to zjistit proč se cítíme jak se cítíme a co s tím můžeme udělat.

Hlavně tu část O hněvu by si vážně měli přečíst všichni. Proč se docela často vztekáme na věci? Rozbitej počítač nemůže nic cítit, proč do něho my investujeme tolik emocí? I pomsta je lepší, když se vykoná s chladnou hlavou, protože hněv jenom spaluje všechno s čím přijde do kontaktu – i sám sebe.

Je to rozhodně lepší než Dopisy psané stoikem, takže tohle dílko můžu doporučit všem a všemi pěti. Jenom si prostě uvědomte, že autor žil v trochu jiném světě.

10 11.09.2022

Jak tady tak koukám na hodnocení, tak vidím že největší výtky mají čtenáři k UFOlogickým kapitolám a duchařinám. Ale pro mě je tohle je zase skoro nejzajímavější část. Je pěkné se dočíst toho že i u nás máme podivná pozorování úkazů na obloze v druhé půlce dvacátého století, kdy probíhal boom v UFO pozorování v USA. Taky je k popukáním, jak se komunistický režim snažil bojovat s poltergeistem – “takhle strašit může leda tak v Americe, ne v socialistickém Československu”.

Takže za mě můžu jenom doporučit. Autor prozkoumal a okomentoval třináct různých záhad od požáru národního divadla až po agresivní bludičky z Křemelné. A každá jednotlivá záhada je zajímavá a některé si zaslouží další rozbor a četbu.

10 25.06.2022

Tak tohle budu trávit hodně dlouho.

Dopisy od Senecy jsou velmi zajímavým vhledem do filozofie stoicismu, který by měl být plně přenositelný do moderní doby. Jenže, když to porovnám s deníkem Marcuse Aurelia, tak musím říct že ta aplikovatelnost tady hodně chybí. Seneca nás hlavně kárá - teda kárá Lucila (a vůbec nechápu že mu ještě odpovídal) a říká co všechno moderní společnost dělá špatně a jak je dobrý návrat ke kořenům. Neslyšel jsem to někde? A tyhle ranty o tom že moderní knihy, jídlo a umění je špatné jsem jenom hodně těžce skousával. Taky jde poznat že si ty stoické myšlenky přivlastňuje jak se mu hodí - na jednom místě tě kárá že plýtváš časem svého života na jiné než filozofické knihy a na jiném místě tvrdí, že vůbec nezáleží na tom jak dlouho žijeme, žijeme-li čestně. Takových nesrovnalostí je tam trochu víc, takže Seneca mi chvilkama připadá jako stařík co na trávníku okřikuje omladinu.

Ale určitě si tady každý najde to svoje. Pro mě to byla diskuze o smrti, blízkých a i té moji. Seneca docela dobře argumentuje nad marností strachu z budoucna, špatné věci prostě přijdou, není třeba se jich bát, musíme na ně připravit. Tahle emociální připravenost je vlastně podstata stoicismu a taky je to důvod proč mě tahle filozofie zaujala. Měli bysme dokonale poznat naše emoce a pokusit je trochu regulovat, ať jsou v souladu s racionalitou.

Takže, určitě jde na tamhle dílku poznat, že je mu skoro dva tisíce let. Takže to chce trochu pochopení, ale Seneca má co říct i modernímu člověku.

10 13.06.2022