sika444 komentáře u knih

Jedna z nejdůležitějších knih, protože pomocí jednoduché fikce ukazuje mechanismus moci a vzniku násilí. Psychologové potvrzují, že jednotlivé stupně sestupu do pekel, přesně takto fungují (masky, zvířecí názvy, odlidštění). Není to o dětech ani o škole, ale o společnosti a každém z nás. Někde tam, mezi těmi žáky elitní školy, se nacházíme.

25 04.03.2020

Kniha je celá výborná a působivá, ale některé pasáže jsou opravdu pozoruhodné:
1. Líčení vídeňského prostředí Zweigových studentských let. Je zde několik hlubokých ponorů do tehdejší společnosti (kultura, školství, židovství, rodina, sexualita a prostituce etc.)
2. Zweigovo vnímání války, vzedmutí nacionalismu a šovinismu i u lidí, kteří byli do poslední chvíle proti válce. Velmi dobré postřehy.
3. Charakteristika poválečného období - inflace, poměry v Rakousku a Německu, rozpad hodnot, charakteristika poválečné mládeže, moderna a dekadence.
4. Desetiletí 1924 - 1933 jako období klidu, kdy najednou bylo možno uvěřit, že Evropa bude opět jednotná. Vzestup nacionálního socialismu a rozklad Rakouska.
5. Nástup NSDAP a Hitlerovy vlády - tahle část je zvlášť dnes působivá: na co vlastně Hitler a jeho věrní dostali Němce a Rakušany, na jaký hesla, na jaké sliby, jakým způsobem manipulovali, hrozili a vytvářeli nepřátele. Děsivé je, jak to připomíná současnost.
6. Co všechno zaniklo? Jak vzala za své svoboda, lidská důstojnost, důvěry lidí, mravnost. Zweig je náhle emigrant bez domova. Reflexe zániku civilizace. A neschopnost uvěřit, že se Evropa opět vzpamatuje.
Stefan Zweig zaslouží velké uznání za poctivost, s jakou knihu psal. Dokázal zde, jako už mnohokrát, jak byl velký spisovatel, myslitel i humanista. A chci si přečíst Balzaca.

19 29.09.2021

Nejprve bylo setkání se stejnojmenným filmem Fréderica Backa. Pak kniha, krásné vydání z Vyšehradu vyšperkované Helenou Konstantinovou. Setkání s vírou, že svět není v háji, protože i jeden člověk může být dárcem života navzdory ničení i vlastní samotě.

18 30.01.2020

Psáno s odstupem několika let po přečtení. Dodnes je ve mně úžas nad jasnozřivostí, s jakou autor prohlédl, k jakým koncům vede pop kultura. Děsivé je i to, že ne totalitní vláda, ale lidé sami rozhodli o tom, že knihy mají být zakázány. Román není literárně zcela zvládnutý, fabule je slabá, ale základní myšlenka je děsivě geniální.

Vlastně až po přečtení člověku dojde, jak důležitou knihu přečetl. A jak mistrovsky napsanou. Posledních 100 stran už je to prostě velká literatura. Vše, co bylo do té doby, se sbalí do uzlíčku - a teď si s tím, milý čtenáři, dělej, co uznáš za vhodné. V české literatuře nenacházím obdoby.
Ještě k délce: mnoho knih i filmů prostě musí být dlouhých. Čtenáři, trp, ať se ti to zadře pořádně pod kůži. Musíš se nechat provést tou délkou, abys pochopil. Nebo víc: abys prožil, zakusil, stal se účastným. Zde nemůžeš být vzdáleným pozorovatelem. Vždyť stejně to dělal Dostojevskij s nekonečnými líčeními banálních rozhovorů (Bratři Karamazovi). A jemu to přesně tak funguje.

17 02.06.2019

Kniha mnohovrstevnatá, která se stává stále znovu aktuální. Němcová zde dovedla k dokonalosti postavu "dobrého člověka". Babička je totiž žena, která šíří dobro. Ne programově, ale prostě tím, že sama je dobrá. Často je staromilská, naivní, tvrdohlavá, ale má ráda lidi, zvířata, přírodu, českou zem a svět vůbec. A taky Pána Boha. Automaticky si k ní nacházejí cestu děti, což Němcová bravurně vylíčila hned v první kapitole knihy. Babička přeje lásce. Není žádná moralizátorka, ale protože sama poznala velkou lásku, podporuje všechny, kteří se milují. Záchrana ohrožené Kristliny a Mílovy lásky je jejím velkým úspěchem. Babiččina dobrota je zřetelná ve vztahu k různým lidem, živým i mrtvým. Nedělá rozdílu mezi úctou projevovanou paní kněžně a úctou, kterou projevuje žebračce. Nikdy se nad nikoho nepovyšuje, protože sama poznala hloubku chudoby a osamění. Babičku mají rádi její sousedé z mlýna, myslivny i hospody, protože umí naslouchat, je empatická, soucitná, ale především moudrá. Ví, kdy má mlčet a kdy promluvit.
Jasně, všichni víme, že Babička je velká idyla. Němcová ji psala v době osobní krize a utíkala se k ní jako k něčemu krásnému. Přesto však je ta kniha víc než idyla. Babička je totiž postava, která proměňuje svět. Její dobrota a láska jsou nakažlivé. Lidé se ve styku s ní stávají lepšími, citlivějšími, uvědomují si svou odpovědnost za druhé, za jejich nouzi i za jejich štěstí. Babička je ztělesněním principu, na němž stojí svět – principu lásky. Tím je postavou kristovskou, vykupující. Její vykupující role není v tom, že by se za někoho obětovala, ale v tom, že každého přijímá s úctou, ať jsou to žebráci, Kudrnovi, co jedí kočky a veverky, nebo císař pán. Babiččin přístup k lidem je uzdravující, stejně jako je uzdravující každý stisk ruky, obejmutí, přátelské slovo, sdílená radost a sdílená bolest.
V povídce se objevují texty, které udivují. Třeba vylíčení Barunčiny fantazie, pojednání o imaginaci a vlivu pohádek na dětskou představivost, pojednání o čase a reflexe přírody, kterou nevnímá romanticky, ale prostě z hloubky své duše. Nacházíme zde jakousi obdobu synoptické apokalypsy z evangelií a velmi zajímavé pojednání o tom, že by bylo bývalo možno zachránit muže odsouzeného k smrti za vraždu, kdyby se byl našel jediný člověk, který by v něm viděl člověka.
Babička je dílo konstitutivní a vpravdě zakladatelské. Němcová v ní vytvořila knihu, kterou lze číst opakovaně a která se s přibývajícími lety čtenáře stává stále sdělnější a hlubší. Pro mě to byl v 62 letech obrovský zážitek.

14 27.04.2024

Skvělý a výborně napsaný román. Autor ví, co chce napsat, a velmi dobře se mu to daří. Opravdu živé postavy, hluboký záběr vztahů. Film zabírá jen malý výsek děje knihy, ale i tak je výborný. Caleb v Deanově podání je dokonalý.

14 29.07.2019

Mimořádná kniha nejen o fantazii a zvrhlých snech, ale především o lidském srdci a jeho tajuplných zákrutech. A taky o konverzi a nalezení zdroje živé vody - neboli o lásce. Krásný obraz přátelství, v němž je někdy nutné prožít velkou bolest. A kapitola o Proměnlivém domu je opravdu dojemná, stejně jako nalezení obrazu. Mimochodem - film je sice krásný, ale knihou se opravdu inspiruje jen velmi lehce a povrchně. Ne nadarmo se k němu Ende neznal.

13 15.12.2021

"Literatura musí vypomáhat, hrozí-li niterná prázdnota," říká o poslední kapitole Werthera Rüdiger Safranski. Werther četl Ossiana, my čteme Werthera.
Jak to, že tato kniha je tak skvělá? Proč se stále čte? Goethe v ní do světa uvedl vůli k subjektivitě. Sám o tom řekl: "Navracím se sám k sobě a nacházím celý svět." Safranski upřesňuje: "Dosud byly promluvy o věcech duchovního života určovány církvemi a veřejnou morálkou. Nyní došlo k deregulaci veřejné komunikace o projevech lidské duše. Lidé chtěli podobně jako Werther mluvit svobodně a originálně o všem, o lásce, manželství, morálce, náboženství, věcech umění, výchově dětí, šílenství a poměrech ve státě. Lidé chtěli, aby mohli mluvit o všem, co jim leželo na srdci. Vnitřní přirozenosti, pocitům, vlastní individualitě, tomu všemu mělo být nyní dopřáno sluchu. To, co je individuální, je pravdivé, prohlašuje Werther, a pokračuje, že ,žádný argument na světě mě tak nevyvede z míry, než když někdo přijde s bezvýznamnou, všeobecnou průpovědí, protože já mluvím z celého srdce.´"
Werther je román o svobodě, která musí být prožívána, aby se o svobodu jednalo. A ke svobodě patří i rozhodnutí ukončit život, který se stal utrpením. Jakmile se začne vše zdůvodňovat a vysvětlovat, vždy se najde dosti kauzalit a člověk je ochromen ve svém činu.
A čím oslovuje kniha dnes? Je zde dokonalý vhled do rozvrstvení společnosti a mentality jednotlivých jejich skupin (popis šlechtického dýchánku, na kterém se Werther nedopatřením ocitl, je skvělý), je zde pojednání o výchově dětí, které dodnes může inspirovat, nacházíme zde kategorické tvrzení, podle něhož je špatná nálada neřest. Werther sám si váží víc svého srdce než svého rozumu (rozumové znalosti může získat kde kdo, ale "své srdce mám já jediný"). Doslova současná (tedy jako by byla napsána ve 21. století) je Wertherova lamentace nad pokácením několika krásných stromů - ořešáků na farním dvoře.
A z teologického hlediska je inspirativní úvaha uvedená otázkou: "Neříká-li sám Syn Boží: že budou kolem něho ti, které mu dal Otec?" Načež se ptá: "A což když já mu nejsem dán? Když si mě Otec chce ponechat pro sebe, jak mi srdce šeptá?" V této pasáži pokračuje líčením svého stavu: "A zhořkl-li kalich i na lidském rtu Boha nebeského, proč bych se naparoval a říkal, že mi chutná sladce? A proč bych se styděl v strašlivém okamžiku, kdy se celá má bytost tetelí mezi bytím a nebytím, kdy minulost září jako blesk nad černou propastí budoucnosti a všechno kolem mne se hroutí, kdy celý svět mi zaniká?! - Není-li to pak hlas zcela do sebe stísněného stvoření, které pozbylo sebe, které nezadržitelně padá do hlubin, zaúpí-li z propastí svých marně pracujících sil: Bože! Bože! Pročs mě opustil? A měl bych se stydět za slovo, měl bych se bát okamžiku, když mu neušel ani ten, který nebesa svinuje jako baldachýn?"
Nelze než znovu vzdát hold Goethovu geniu, který v tak mladém věku nechal vzniknout tak působivé knize. Není to kniha pro náctileté, je třeba mít zkušenosti a dostatek vnitřní usebranosti, aby čtenář ocenil hloubku zápasu hlavního hrdiny. A je třeba číst pomalu, pozorně, pečlivě a s očekáváním těch důležitých úvah, které jsou na dějovou linku pověšeny. Pak se kniha odmění silným zážitkem, intenzitou citu a inspirativním ponorem do lidského srdce, byť je čtenáři více než jasno, že své srdce má každý jen sám.

13 23.03.2021

(SPOILER) Všechno o této knize je v doslovu Pavla Kořínka. Román není realistický, postavy nejsou živé, nýbrž jsou to nositelé určitých rolí, jež nejsou relativizovány ambivalencí či psychologickou rozporností. Jsou konzistentní, jejich city jsou extrémní, vyhrocené, ryze kladné. Všechna přátelství jsou vypjatá, hluboká, přátelství Judta s Willemem dokonce přerůstá v partnerství. Kolikrát se v knize objevuje "To mi je líto" nebo "Prosím, odpusť" - všichni jsou citliví a ohleduplní. A my to akceptujeme, protože doufáme, že to pomůže. Jenomže v tom se mýlíme - a dochází nám to postupně. Ve skutečnosti se totiž nejedná o psychologický román, jehož tématem je zneužívání a jeho celoživotní následky. Je to spíš antická tragédie, v níž hlavní postava čelí neúprosnému osudu, jež jej drtí. A nepomůže nic, protože vše je od začátku dáno. A to je vlastně to nejsilnější - poznání, že se není kam uchýlit a že před esenciálním zlem nepomůže lidská pomoc. A ta transcendentní, tedy Bůh, zde přítomna není. Autorka odhaluje slabinu života, který není zakotven v ničem, co by bylo mimo tento čas a prostor. Vítězí absurdita, sebenenávist, sebedestrukce. Při vší snaze a při vší dobré souhře okolností má zlo stejně nakonec navrch, protože dobro je "jen lidské", zatímco zlo je "nadlidské". Proto v nás zůstává po přečtení knihy tolik smutku. Myslím, že právě ten "druhý plán" knihy je opravdu cenný.

13 02.01.2021

Je to asi nejlepší Horníčkova kniha, jak říkají znalci jeho díla. Pro mě opravdová zábava, ale nejen to: je to setkání s člověkem, který je velmi citlivý k projevům jakéhokoli násilí. Vztah s manželkou Bělou je velkou inspirací. Horníček Bělu opravdu miloval (a ona jeho) a vzájemná úcta okořeněná humorem byla skutečná. Humor - to je veliká cennost této knížky. Humor plný sebeironie i sarkasmu, humor moudrý a často překvapivě politický (úvaha nad tím, ve zítra bude taky předevčírem - vzpomeňme na Fučíkovu knihu "V zemi, kde zítra znamená již včera"). Ta mnohá patra Horníčkových vtipů jsou pro čtenáře velkým zdrojem potěšení, pakliže je objeví. Ještě chci podtrhnout autorův humanismus, který je patrný z mnoha stran textu. Cítíme zde velkou obavu z násilí a manipulace - on opravdu nebyl kluk, jak v knize vysvětluje. Nevím proč, ale připomíná mi trochu Fulghuma, i když v něm vnímám mnohem víc opravdové pokory.

13 11.05.2020

Klasika, humor, vtip, krásný jazyk. Popis obrazu v hostinci mě vždy rozesměje. Zde je i četba:
http://umctachov.cz/2020/02/pavel-repa-cte-z-dila-karla-polacka/

Brilantní dílo. Bohužel, pokládá se za román určený mládeži. Je to chyba, protože se jedná o velmi trefnou a nemilosrdnou satiru anglické společnosti 18. století. Swift nešetří nikoho - politiky (včetně panovníka), sociální systém, zahraniční politiku (včetně imperiálních zločinů), soudnictví, peněžnictví, ale i obyčejnou lidskou podlost. Největší špatností je pak pýcha. Opravdu výstižné i po 300 letech, nedivím se, že kniha inspirovala Pavla Juráčka ke geniálnímu filmu Případ pro začínajícího kata.

13 05.06.2019

Tohle je vskutku perla českého písemnictví, plná slovního humoru a nádherných formulací. Kolik je zde ironie, kolik poezie, kolik smyslu pro krásu slova. Jsou zde snad všechny jazykové jevy, je zde okouzlení z toho, co to udělá postavit vedle sebe nízké a vznešené, hloupé a vysoké, prosté a učené. Kolik krásných vazeb, přechodníků, kolik objevených slov! A pak je zde příběh, postavy, prostinký děj a lehký úsměv nad moderním uměním. Pokud bych chtěl vypsat příklady, opsal bych půlku knihy. Tak jen jedna ukázka, neb mi to nedá:
"Jsem pravověrný člověk, děl kterýsi soused, a vím, že do tohoto náměstí nepovolí ani při dobytčích trzích (a bývá tu bez počtu těžkého dobytka), avšak všimněte si, nestalo se teď propastí, nad níž po slunečním paprsku, po útku baladické přadleny sem a tam kráčí líbezný zjev ženský?"

12 21.03.2023

Pozoruhodná sonda do společenské polarizace Británie mezi válkami. Sex mezi lady a Mellorsem je nejen oslavnou ódou na tělesnost, ale také metaforou toho jediného zdravého a nosného sblížení tříd, mezi nimiž je tolik antagonismů a jež odděluje propast nenávisti a předsudků. Domnívám se, že primárně zde opravdu nejde o lásku, ale o to spojení, o překonání povrchních snah o sblížení. Lawrence zde vytváří mnoho typů mužství, z nichž sir Clifford reprezentuje mrtvou, prázdnou sterilitu, Michaelis živočišné sobectví, gondoliér Giovanni prostituci, jeho kolega Daniel zdravou mužnost. Do této kategorie patří i Mellors.
Pozoruhodné je, jak se autor - muž popasoval s líčením sexuálních prožitků ženy, tedy s líčením sblížení Connie se svými partnery.
Summa sumárum: ta kniha je pozoruhodná a stojí za přečtení, byť její otevřenost může být pro někoho nevkusná.

12 04.12.2021

Literární skvost, který pomalu a postupně demonstruje ideál platónského pojetí krásy, jež v reálném životě vede ke smrti. Novela vyžaduje trpělivost a ochotu nespěchat.

12 20.05.2021

Působivá a emočně hodně nabitá sonda do vnitřního světa tří postav (Alice se trochu vymyká). Na knize je znát, že ji autor psal dlouho, je v některých částech nespojitá, jako by se jednalo o jiné postavy. a přece je v ní tolik emocionální síly, tolik nahoty a upřímnosti v introspekci a vnitřním dění. Sílu jí dává nejen hledání lásky a smyslu, ale především vědomí duchovních souvislostí života, byť to nikde není úplně explicitně řečeno. Co je smrt? A co je život, který je smrtelný? Co je láska? Kam celá naše existence ústí. Stálá přítomnost Bobbyho mrtvého bratra Carltona je znakem jakési nesmrtelnosti, byť spíš implicitně cítěné nežli přímo reflektované. Kniha je velmi působivá i díky promyšlené kompozici, skvělému jazyku a především díky tomu, že autor své postavy má skutečně rád.

12 21.11.2020

Četl jsem to mnohokrát ve svém mládí a stále mě ta báseň dojímá. Snad i díky Vávrovu filmu. "Navždy mě bude víc..."

11 31.08.2021

Jedinou nevýhodou této knihy je, že ji čtou ti, kteří většinu z toho, o čem pojednává, znají, zatímco ti, kteří by ji číst měli, protože jim informace chybí, ji nikdy do ruky nevezmou.
Kniha je nabitá fakty, přičemž osobní tón působí na čtenářovy emoce. Působivá, chtěl bych ji dát přečíst mnoha lidem, jen se bojím, že platí první věta z tohoto komentáře.

10 10.09.2023

Tuto knihu jsem četl v době svého obrácení ke Kristu. Bylo to na vojně v roce 1986. Prorok Jeremjáš mě pak provázel léta a dodnes mám pro tuto postavu slabost. Werfelův text mě pohltil a otevřel mi dveře k hlavním tématům Starého zákona. Exil a celou dobu královskou jsem vnímal od té doby prizmatem této skvělé knihy. Prorokův zápas s Bohem a o Boha byl pro mě velkou inspirací.