schacco komentáře u knih

Kniha Benešova osobního tajemníka z let 1939-1945 je zasvěceným příspěvkem k nekonečným diskuzím ohledně chování a rozhodování tehdejšího československého prezidenta v kritických letech 1938 a 1948. Zabývá se ovšem i Benešovou činností v mezidobí. Zatímco rozhodnutí o postoupení sudetoněmeckých oblastí Říši v roce 1938 je pro Táborského v určitém smyslu pochopitelné, horší je to s Vítězným únorem, který, podle autorova mínění, Beneš nezvládl.

Z knihy mimochodem vyplývá i jeden dost ostrý rozpor v Benešově názorové struktuře. Zatímco na jednu stranu nepřestal nikdy kritizovat politiku appeasementu západních mocností vůči Německu, sám naprosto stejnou politiku uplatňoval vůči Sovětskému svazu a českým komunistům; nakonec s podobně tragickými následky.

4 14.05.2014

Ke čtení mě inspiroval povedený film Duna z roku 2021. Kniha byla pro mne ovšem zklamáním.

Vyfabulovaný svět je v některých oblastech solidně propracovaný, v jiných vůbec.

Dílo je to strašně povrchní, prázdné, přehnaně obestřené mysticismem tak nezřetelným, že u něj přesně platí poučka jistého filozofa, že pokud se někdo vyjadřuje co nejvíc nejasně, je to proto, že se snaží zakrýt NIC.

Předloženému příběhu chybí napětí, gradace, vyprávění je z mého pohledu nešťastně uchopené, resp. složené. Překlad je, slušně řečeno, poněkud kostrbatý (platí minimálně pro 10. vydání z roku 2023). Nečetlo se mi to pěkně. Filmy (z roku 2021 a 2023) na mě zapůsobily mnohem víc.

3 16.03.2024

Slovy Egypťana v knize: "Myslíte, že by islám mohl vzniknout v tak krásném kraji?" (Znovu ukázal na nilské údolí s opravdovým dojetím). "Ne, monsieur. Islám mohl vzniknout jen v blbý poušti, mezi smradlavými beduíny, co neměli nic jiného na práci než - s prominutímí - píchat velbloudy. Čím víc se náboženství blíží monoteismu, tím je nelidštější a krutější; a ze všech náboženství nikdo neprosazuje monoteismus tak radikálně jako islám... V žádné muslimské zemi nikdy neměly místo ani inteligence ani talent; ararbské matematiky, básníky a vědce známe jen proto, že ztratili víru".

3 06.08.2021

Sbírka kratších esejů autorů seskupených kolem Václava Klause. Nepřináší nic než jakýsi stručný sumář aktuálních bojišť v rozběhlé kulturní válce. Asi nejpůsobivější shrnutí toho, co se děje na Západě, je odstavec z eseje Tomáše Břicháčka: "Výjevy klečících postav v amerických a evropských ulicích a na sportovištích jsou alegorií Západu, který je na kolenou - Západu duchovně vyprahlého, mravně a kulturně uvadajícího, dezorientovaného, ustrašeného, odlidštěného, sebenenávidějícího, zajíkajícího se ve své korektnosti, zbloudilého mezi falešnými modlami a náhražkovitými (ne)ctnostmi, zadluženého, vymírajícího."

3 27.03.2021

S knihou jsem měl trochu problém. Zhruba v půlce jsem ji chtěl odložit, neboť se jaksi nedostávalo k tomu, k čemu mě navnadil její titul. První polovina je v podstatě soubor na esejů na téma: zahrádka, umění a cestování. Když v půlce knihy dojde autor k podstatě, rychle se informačně vyčerpá a následuje dojezd, který charakterizuje směsice názorů na různorodá témata včetně třeba fenoménu zombie... Obecně je mi autorův postoj a náhled na svět sympatický, ale tato kniha je takovým příliš široce rozkročeným slepencem vědeckých faktů, náhledů a názorů různé hloubky a kvality. Tak si skoro říkám, že Cílek je mnohem lepší řečník, sloupkař až esejista než autor mohutnějších literárních útvarů.

3 25.08.2017

Kniha z roku 1938 vytrysklá ze zklamaného srdce českého reportéra. Pohybuje se mezi beletrií a literaturou faktu. Občas se člověk neubrání pohnutí a záchvěvům národní hrdosti, častěji však národního ponížení. Pozoruhodný je i autorův dodatek z roku 1945. Jakoby ho psal někdo úplně jiný. V hlavním textu se zmínka o úloze Sovětského svazu v oněch krušných dnech měsíce září 1938 redukuje na čtyři pět zmínek, včetně trochu komicky znějící zmínky o tom, že Sovětský svaz zůstává v "hrozivém mlčení". Dodatek z roku 1945 je naproti tomu plný slov o "hrdinném Sovětském Svazu", "reakcionářích západního imperialismu", "Sovětský Svaz jako mohutný činitel ve válce i míru", "Sovětský Svaz jako hlavní původce vítězství" apod. Je to dokladem ohromného vzestupu prestiže Sovětského svazu po druhé světové válce, která se tak stala zásadní událostí umožňující proniknutí komunismu do civilizované Evropy.

3 14.05.2014

Životopis habsburského císaře Maxmiliána I. byl patrně určen pro odrostlejší děti či nepoučitelné romantiky. Již po přečtení několika málo desítek stran si čtenář navíc uvědomí, že genderová studia mají svůj význam a dílo má určité rysy ženského psaní. Nadto nepříliš erudovaného a bystrého. Úhelným kamenem autorčina historického zájmu jsou typicky ženské oblasti: vztahy, svatby a slavnosti. Na její vášni pro historii je až příliš patrné, že má svůj pramen spíše v romantickém založení než v zájmu nalézat pravdu či odkrývat hlubší souvislosti; o ambici uchopit onoho příznačného "ducha doby" a předat ho čtenářům ani nemluvě.

Kniha je až tak prodchnuta emočně laděným výrazivem a natolik neobjektivním podáním, že vposledku není životopisem, nýbrž špatným a roztěkaným historickým románem hraničícím tu a tam s pohádkou. Dozvídáme se např., že "dámy, které turnajům přihlížely v nejnovějších robách z drahocenných látek posázených drahými kameny a lemovaných nejdražšími kožešinami, obdivovaly krásné rytíře..."; hned o odstavec dál pak: "když se společnost zápolení nabažila, sedala k tabuli, kde v křišťálových sklenicích zářilo tajuplně tmavorudé víno a světlo svící se odráželo ve zlatých a stříbrných mísách. Maxmilián byl výtečný společník..."; anebo "Ale všichni přítomní hodnostáři nebyli nic ve srovnání s krásným Maxmiliánem ve zlatém brnění, který přezářil všechny kouzlem svého mládí. Působil dojmem pohádkového prince, který přitáhl zdaleka, aby po překonání mnoha nebezpečenství a překážek mohl konečně na velkém schodišti do hradu vzít do náruče svou princeznu." Nemůže snad být brakovější způsob psaní.

Absolutismy autorka rozhodně nešetří. Např. Maxmilián byl "geniální", "nejkrásnější", "nejsilnější bojovník", "nejlepší možný císař", atd. To by samo o sobě snad ani nevadilo, kdyby se v knize objevily nějaké zvláštní důvody pro takovou charakteristiku. Postupně se (a nutno říci, že značně zmateně) dozvídáme, že celý život Maxmilián v podstatě stále s někým bojoval (většinou neúspěšně), neuměl udržet groš, nezabránil tomu, aby mu říšský sněm výrazně omezil jeho vlastní moc a že sice zavedl v Tyrolsku jakousi základní podobu úřednického aparátu, převzal ji ovšem odjinud. Grössingová si postavu Maxmiliána I. nekriticky oblíbila, díky čemuž je podávána značně zkresleně. Všichni jeho soupeři jsou líčeni téměř výhradně negativně, setkáváme se tu s několika "úhlavními nepřáteli", desítkami intrikánských mizerů, vychytralých politiků, zrádných "lancknechtů", kdežto Maxmilián životem prochází vždy bílý jako ta pověstná lilie.

Snad největším nepříjemným překvapením je, že v knize po znalostech dychtící čtenář nenalezne nic, co by mu přiblížilo a alespoň zhruba rozkrylo dobu, ve které Maxmilián žil. Rakouské původkyni této knižní perly buď unikají širší politické, ekonomické, sociální a historické souvislosti, anebo se prostě o ně odmítá se čtenářem dělit. Zmiňovány jsou války, nařízení, svatby, smlouvy, historické osobnosti, ovšem vzájemně je nic logicky nespojuje. Objevují se náhle a chvíli poté opět zmizí. Paradoxem je, že dopodrobna čteme o průběhu menších a ještě menších slavností a svateb, na skutečně podstatné záležitosti autorce nezbývá místo nebo je prostě nechápe. Když se už už zdá, že se objeví rozbor složitější situace, výklad náhle končí zoufalou berličkou typu "nakonec všichni válčili proti všem a nikdo vlastně nevěděl s kým bojuje" nebo "politické vztahy byly v těch dobách skutečně složité a nepřehledné" (jako kdyby někdy byly jednoduché a přehledné...).

Občas má čtenář pocit, že si z něho autorka přímo utahuje. Např. na jednom místě celkem jednoznačně uvádí "Jeho (Maxmiliánův) oděv byl ve srovnání s jinými tak nenápadný, že na francouzském dvoře nad oblečením římskoněmeckého císaře přímo ohrnovali nos." O jednu stranu dál však k překvapení zjišťuje "Když Maxmilián, oděný do lesklých a zářivých látek, které si nechával posílat z Milána, projížděl na koni ulicemi měst, nebral jásot mužů a žen v hustých špalírech konce. Již zdálky zářily ve slunci drahé kameny, rubíny, diamanty a smaragdy. I když žádné poklady nevlastnil, šperky, které s sebou vozil, představovaly celé jmění (sic!)." Anebo "Maxmilián byl totiž člověk, který nedokázal potlačit své city a nedovedl se přetvařovat"; opět o jednu stranu dále však stojí "Byl (Maxmilián) natolik diplomat, že dokázal ukázat přívětivou tvář i v tak nebezpečné hře." Takových do očí bijících protimluvů je v knize více. Dočkáme se dokonce i takových logických zvláštností jako např. "Celý svět byl svědkem tohoto nehorázného činu (uloupení manželky), a dokonce i papež v Římě nad ním raději přivřel oči... a požehnal mu."

Čas strávený s tímto dílem byl pro mne utrpením. Přistupoval jsem k němu jako k seriózní biografii a dostal něco naprosto odlišného. Říká se, že zážitek nemusí být až tak hezký, jako silný. Císaře Maxmiliána I. si proto v té nekonečné řadě různých králů a vládců budu jistě nadosmrti pamatovat. Na druhou stranu, pro milovníky Rozumu a citu, Pýchy a předsudku, Jarmily Loukotkové apod. bude čtivá kniha Maxmilián I. - Zakladatel habsburské světové říše určitě příjemným společníkem při dlouhých podzimních večerech.

Ač Mariana Kechlibara mám rád, kniha mě jako čtenáře pranic neuspokojila. Je to v podstatě jakási nahodilá kolekce několika drobných epizod z občanskou (resp. civilizační) válkou zmítané Francie. Pan Kechlibar má nepochybně spisovatelský talent, pakliže chce ovšem vytvořit hodnotné beletristické (či snad vizionářské) dílo, měl by mu věnovat daleko více času, podstatně ho rozšířit, mocně prohloubit a celkově uhladit. Zkrátka: tato útlá publikace působí jako ve spěchu splácané kusy souvislejšího textu z připravovaného dystopického románu. Jestliže si autor chtěl touto cestou pouze ověřit, zdali má smysl pokračovat, pak odpovídám: "ano, má, ale ušetřete prosím čtenáře podobných demo verzí".

2 15.12.2019

Zdařile napsaná kniha, ve které není snad ani slovo navíc.

2 26.01.2019

Jedna z oblíbených knih mého dospívání.

2 18.09.2018

Kniha, která nesnese ta úplně nejpřísnější vědecká (objektivní) historická kriteria a je v podstatě protiislámským pamfletem. Drží se historických fakt, většinou je ovšem vysvětluje poměrně jednostranně z pozice židovsko-katolické. Nicméně, v základních bodech silně rezonuje s pocity poučeného čtenáře.

Některé myšlenkové konstrukty jsou natolik vystihující, že je čtenář nucen souhlasně kývat hlavou, některé natolik odvážné, že se neubrání úsměvu.

Mezi ty úsměvné patří např.:
"...zrod marxistické ideologie je spjat s vyhnanstvím Izraele mezi národy. Otec Karla Marxe, syn velkého rabína města Trevíru v Porýní, konvertoval ke křesťanství, očividně kvůli kariéře. Syn Karel nebyl schopen se s tím vyrovnat jinak, než že si vytvořil svůj vlastní systém, jakési nové náboženství, napodobeninu hebrejského mesianismu, od kterého ale odloučil to podstatné, víru v jediného Boha. Kdyby v té době židovský národ mohl žít ve své vlasti, v zemi Izrael, tak by se nic takového nestalo a miliony obětí marxistické ideologie mohly být ušetřeny".

nebo

"Historikové dokazují, že Balfourovo prohlášení (o závazku pomoci vytvořit židovský stát) by bylo mohlo být uveřejněno daleko dříve, kdyby v tom nebránili určití velmi vysoce postavení britští Židé, kteří se obávali, že úspěch sionismu by mohl podkopat jejich pozice v britské společnosti. Především baron Edwin Samuel Montagu, který byl ministrem zbrojního průmyslu v r. 1916 a poté od 1917 do 1922 státním tajemníkem pro Indii ve vládě Lloyda George. Kdyby Balfourova deklarace byla uveřejněna dříve, možná by se historie 20. století odehrála zcela jinak. Může se zdát nesmyslné spekulovat o tom, co by bylo, kdyby se nestalo to, co se skutečně stalo. Je snad ale možné si představit, že první světová válka by skončila rychleji. Miliony ruských Židů by možná dorazily do Izraele už tehdy. Cařihrad by byl navrácen křesťanům. Turecká část Arménie, kterou mírová smlouva v Sčvres přenechávala Arménům, by jim mohla skutečně zůstat. Velká říjnová revoluce by se možná neuskutečnila a my všichni jsme si mohli ušetřit komunistický útlak. A když víme, jak strach z komunismu ovlivnil historii, můžeme si myslet, že bez Říjnové revoluce by se třeba Hitler vůbec nedostal k moci."

2 06.12.2014

Zajímavá kniha amerického novináře H.R. Knickerbockera Bude válka v Evropě? Knickerbocker byl novinář, držitel Pulitzerovy ceny, žijící od roku 1922 v Evropě.

Ve své novinářské činnosti se soustředil zejména na hitlerovské Německo. Pečlivě sledoval vzestup Adolfa Hitlera, se kterým uspořádal několik interview. Velmi dobře se znal taktéž s Churchillem, Mussolinim a množstvím dalších významných evropských politických činitelů.

Pod vlivem narůstajícího zbrojení v Evropě, napsal Knickerbocker v roce 1934 knihu s výmluvným názvem Will War Come in Europe?, která byla přeložena do češtiny, kde v Nakladatelství Julia Kittla nást. vyšla pod názvem Bude válka v Evropě? Autor v ní stručně a dostatečně přehledně hodnotí situaci v mnoha možných potencionálních ohniscích konfliktu a zpovídá množství tehdejších politiků.

Evropské země dělí do jednotlivých táborů. Rozeznává tábor francouzský (Francie, Polsko, Jugoslávie, Československo, Rumunsko a Belgie), německý (Německo, Rakousko, Maďarsko a Bulharsko), italský (Itálie), anglický (Velká Británie) a tábor neutrálů (Švýcarsko, Holandsko, Španělsko, skandinávské a baltské státy). Sovětské Rusko považuje za zemi, "která žije příliš ve strachu a obavách před Japonskem, než aby byla pro Evropu něčím víc než velkým mocenským činitelem budoucnosti a hrozbou, o které Francie doufá, že by jí mohla držet v šachu Německo."

Knickerbocker píše: "Co naplnilo Evropu panickým strachem, je jméno Hitlerovo. Ani jeden mezinárodní vztah v Evropě nezůstal týž jako v době, kdy Hitler ještě nebyl kancléřem. Potud se zdá, že mínění světa potvrzuje úsudek, že Hitler znamená válku; na mnoha evropských místech panuje vysilující společný strach. Je to strach před tím, že by válka, až přijde odkudkoli, strhla všechny národy do svého víru a že by zničila civilizaci Západu. Amerika si nemůže dovolit, aby vůči tomuto rozšířenému mínění Evropy zůstala lhostejná."

Ne nevýznamná část knihy je věnována názorům tehdejšího československého prezidenta T. G. Masaryka a ministra zahraniční Evarda Beneše. Masaryk je podle Knickerbockera "Washingtonem Československa, doslovně otcem své země. Dnes cítí jeho národ, jeho dítě, že je Hitlerovým pangermanismem více ohrožen než kterýkoli jiný stát."

"Území Československa je položeno tak nešťastně, že by se motorisovaná německá a maďarská vojska ve čtyřech hodinách setkala ve středu Československa a že by mohla zemi rozdělit ve dvě poloviny. Češi prohlašují, že mají pouze minoritu, čítající 119 000 maďarských státních občanů. Maďarsko však tvrdí, že jde o více než jeden milion, a Maďaři jsou pokud možno ještě žádostivější "územní revise" než Němci."

Autor kapitolu o Československu uzavírá:

"Československo má ze všech spojeneckých zemí nejnepříznivější vojensky-zeměpisnou polohu. Dnes má pětašedesát milionů hitlerovských sousedů. Zítra může tento počet, stane-li se Rakousko hitlerovským, stoupnout na dvaasedmdesát milionů. Československo má ve svých vlastních hranicích tři miliony bojovných Němců, z nichž mnozí volají po sloučení s říší. Má za sousedy Maďarsko, jež nyní vede nový divoký propagační útok za znovuzískání Slovenska.

Ale Československo má své vzájemné obranné smlouvy s Francií, Rumunskem a Jugoslavií. Má nejmenší, ale nejlépe vyzbrojenou armádu ze všech zemí Malé dohody. Má Škodovy závody, největší zbrojovku ve Střední Evropě. A konečně má Beneše. On má pro udržení míru větší cenu než vojsko. Ale on sám odhaduje skutečné možnosti války a míru na padesát procent."

Jak vidno, Edvard Beneš americkému novináři imponoval. Je škoda, že se Beneš o čtyři roky později, v rozhodující chvíli, zachoval více jako chytrý než jako statečný státník.

V závěru knihy Knickerbocker shrnuje názory politiků:

Čs. president Masaryk: "Války nebude, protože není peněz."
Čs. ministr zahraničí Beneš : "Vyhlídky pro válku a proti ní v nejbližších pěti letech jsou stejně velké."
Maďarský říšský správce, admirál Horthy: "Války nebude. Risiko je příliš velké."
Generál Camille Walch, štrasburský vojenský guvernér: "Nejsem již optimistický."
Jihoslovanský král Alexandr: "Na Balkánu se válka nezačne."
Bulharský král Boris: "Válka se zdá pravdě nepodobná, dokud bude míti moc v rukou generace, která prodělal poslední válku."
Rakouský kancléř Dollfuss: "Mír Evropy závisí na nezávislosti Rakouska."
Otto Habsburský: "Mír Evropy závisí na nezávislosti Rakouska."
Francouzský ministr letectví, generál Joseph Denain: "Radujeme se z každého nového letadla, které vybuduje Anglie."
Francouzský ministr zahraničí Louis Barthou: "Před rokem jsem napsal, že v roce 1934 nemůže dojíti k válce. Dnes bych již nemohl projeviti tento názor."
Maďarský ministerský předseda Julius Gömbös: "Zda bude deset let mír? Neřekl jsem to sice výslovně, ale doufám v to z plného srdce."
Mussolini: "Mír na deset let."
Winston Churchill: "Obávám se onoho dne. Není daleko vzdálen. Jsme od něho odděleni snad jen jedním rokem, snad jen osmnácti měsíci."

A Knickerbockerův názor? "Karty jsou rozděleny tak, že všechno svědčí proti trvalému míru, nelze-li dosáhnouti omezení zbrojení."

2 16.05.2014

Je nedlouho po globálním kataklyzmatu. Otec a syn jdou, vedeni prazákladním pudem.

Tyto dvě věty si stačí číst stále dokola a pustit si k nim kupříkladu "Quiet These Paintings Are/Outro" od Shape of Despair a člověk získá na dvanáct minut obdobný, ale mnohonásobně intenzivnější prožitek marnosti a bezvýchodnosti než za tři hodiny čtení tohoto ne-díla. Jestliže tato kniha dostala Pulitzerovu cenu, pak žiji ve světě, který má zcela jiná měřítka kvality. Informační hodnota 0, metafyzický přesah 0, jazyk 0, dialogy -1, atmosféra 3 z 10, poselství 2 z 10. Aktuálně snad nevím o knize, která by byla přeceněnější. Dokonce jsem měl po několik hodin od jejího dočtení chuť ji obřadně spálit. Pak mě ale koniášoviny naštěstí opustily a knihu jsem raději věnoval své známé. Z mého dobrého skutku pak prý měla pár dní krásné deprese :-).

Kniha Edvarda Beneše - Demokracie dnes a zítra - je souhrnem esejů a přednášek vztahujících se k vývoji demokracie po první světové válce, její krizi ústící do druhé světové války a vizích dalšího vývoje.

V Benešovi se nezapře sociolog a žák T. G. Masaryka . Byl rozhodně člověkem, který se nikoli nevýznamně podílel na utváření politického prostředí meziválečné Evropy; jeho názory proto patří v kontextu doby k nejzasvěcenějším. Podrobuje tvrdé kritice tehdejší totalitní státy, zvláště Německo a Itálii; zmíněno je současně i Japonsko a zčásti Sovětský svaz. Jeho kritice se ovšem nevyhnou ani meziválečné demokratické státy, přičemž jedním dechem zdůrazňuje, že přes veškeré těžkosti, problémy a neúspěchy tehdejších demokracií vždy byl a zůstává demokratem.

2 14.05.2014

Kniha je bolestivým čtením o období československého státu, které následovalo po promarnění snad největší vlny národního uvědomění od dob husitských válek.

Mobilizace československého vojska byla po potupné Mnichovské dohodě ze září 1938 odvolána, rozsáhlá území podstoupena Německu a morálka národa pomalu klesala k bodu mrazu. Prezident Beneš rezignoval, zčásti ze své vůle, zčásti na doporučení řady politiků, kteří argumentovali, že německá averze k němu není tím nejlepším výchozím bodem pro další jednání, jež měla za cíl poskytnutí německých záruk novým hranicím Československa, resp. tehdy již Česko-Slovenska. I přes jeho odchod z politické scény (nebo právě proto) a následnou emigraci se poslední předválečná demokracie ve střední Evropě dostávala rychle do područí Německa. Zbylí českoslovenští státní představitelé byli otřeseni, stále častěji ustupovali a pokorně plnili další a další požadavky, které Němci vznášeli jako podmínku uznání nových hranic Československa...

2 14.05.2014

"Bojte se doby, kdy Člověk sám nebude trpět a umírat pro myšlenku, protože tato jediná vlastnost je základem Člověčenství a touto jedinou vlastností je člověk člověkem, tím je odlišný od celého vesmíru."

1 09.11.2023

Flavius Iosephus tuto knihu napsal podle svých slov proto, aby vyvrátil pochybnosti o tom, že jsou Židé starobylý národ.

Na začátek relativizuje řecké historiky, upozorňuje na to, že se vzájemně vyvracejí a nikomu z nich se nedá věřit. Obviňuje je, že ve své většině upřednostňují literární složku před faktickou. V tomto smyslu prý jen snad Thúkydídés snese přísnější měřítka.

Postupně ale Josephus pro své účely využívá a cituje i zdroje egyptské, fénické a "chaldejské". Nejrozsáhleji nakonec však reaguje na řecké a egyptské historiky a často se vymezuje proti jejich hodnocení židovského národa. I v antice totiž existovalo něco jako "antižidovství" a mnoho tehdejších historiků tento pohled přenášelo do svých děl. Důvodem údajně mohla být zásadní odlišnost židovského náboženství od ostatních, jejich uzavřenost a rezervovanost vůči cizincům. Za zmínku stojí i to, že některé prameny ztotožňují Židy s Hyksósy, kteří vyvrátili egyptskou říši a nějakou dobu nilské deltě vládli, než byli opět vypuzeni.

Co se původem židovských knih týká, Josephus píše, Židé mají všehovšudy 22 knih, z toho 5 Mojžíšových, zbývající (když se pominou dvě knihy veršů a návodů na život) pak psané po smrti Mojžíše proroky, kteří zaznamenávali události, jež se staly během jejich životů. Zdůrazňuje, že dbali na fakta v daleko větší míře než historikové sousedních civilizovaných národů.

V druhé části knihy přibližuje v čem vlastně tkví síla židovských zákonů, jež mají být hodny toho, aby následovány a dodržovány, neboť jsou nejspravedlivějších a nejzbožnější na celém známém světě. Vysmívá se dalším náboženstvím, jako řeckému polyteistickému Olympu (kde bohové nejsou tak mocní a oplývají spoustou lidských slabostí či nectností), tak egyptskému Duatu, který uctívá zvířata.

Knihu uzavírá rozsáhlý poznámkový aparát. Zajímavý příspěvek v poznámkách: "obec nemá náhodně přijímat cizince" (Platón, Zákony) " to by občanům, žijícím v dobré ústavě se správnými zákony, přinášelo škodu ze všech největší, kdežto většině obcí, protože nemají dobré zákony, na tom nezáleží, že jsou míšením porušovány, když jejich občané přijímají cizince".

1 29.09.2023

Spíš než o nestrannou literaturu faktu jde o rozsahem nevelkou apoteózu obránců Stalingradu.

1 18.01.2021

Stručný souhrn současných výzev v oblasti práva. Nepřekvapí, že drtivá většina z nich souvisí s technologiemi.

Autor připomíná neustálou disproporci mezi překotně se rozvíjejícími se technologie a pomalou tvorbou legislativy. Naznačuje v zásadě dvě možnosti, jak problém řešit, přičemž prvním z nich je "změna nazírání na obsah… (stávajících) právních norem a pokus vyložit je v nových souvislostech", kde zásadní roli spatřuje ve výkladové činnosti soudů.

Mně osobně je ovšem daleko bližší druhá zmíněná a, podle mého názoru, životaschopnější cesta, která spočívá v důkladné revizi a redukci právních norem za současného zdůraznění základních obecných pravidel a principů, kterými by se pak tvůrci nových technologií museli řídit, resp. pohybovat se v jejich mezích.

V knize se objevuje i úvaha o fenoménu fake news, kdy je autorem ve stručnosti představena problematičnost jeho definice a velmi sympaticky doporučeno namísto tvorby nových regulací, využít stávajících institutů, které právní řády demokratických zemí již dávno mají.

1 26.05.2020

Kniha nehodná filozofa. Rozporuplné čtení pro Čechy (Čechoslováky) a tuplem pro ty, kteří žili ve své vlasti v době, do které autor zasadil svůj příběh. V jednotlivostech se knize daří relativně zdařile vystihnout určité aspekty té doby, v zásadnějších otázkách je ovšem značně tendenční a povrchní (vyniká kupř. velmi emocionální a jednostranné vylíčení nespravedlností páchaných na sudetských Němcích, aniž by byly zasazeny do širších souvislostí složitých vztahů mezi Čechy a Němci; obzvláště pak v meziválečné éře).

Kniha neumožňuje jiný výklad autorova náhledu na Čechy (Čechoslováky) než ten, že má do úcty či snad dokonce obdivu na hony daleko a český disent (se kterým udržoval pravidelné styky) v něm vyvolával převážně shovívavý úsměv ("většina jejich děl měla menší hodnotu než papír, na kterém byla napsána"). Úvaha o "národu knihy", který vznikl skrze knihy a v podstatě mimo knihy neexistuje, mně osobně v hlavě utkvěla asi nejdéle.

Příběh samotný je archetypální a v různých obdobách ho patrně prožila velká část mužů.

1 05.04.2017