s-reader komentáře u knih

Hodnotit Pasáčka z doliny jako brak je velmi zjednodušené. Souhlasím s tím, že Pasáček a Návrat z žitného pole (někdo do toho výčtu zařadí i Křišťálový pantoflíček) jsou v jistém smyslu úlitby režimu, ale z tehdejší doby existují úlitby opravdu brakové a pak jsou knihy, které jsou kvalitní, přestože se lísají k socializmu. Pasáček je kniha velmi poetická, je to svět viděný očima dítěte, oživený nadpřirozenými bytostmi a kouzly. Je to svět, do kterého se utíká, když už nemáme kam jít. Opravdu, není to brak.

2 30.11.-0001

Poněkud zvláštní vydání knihy Dům o tisíci patrech, ve kterém Petr Brok oslovuje princeznu Tamaru "Máňo". V předchozích dvou vydáních této knihy, které vlastním, se tato důvěrnost nevyskytuje. Drobné odchylky v textu cizojazyčných knih mě nepřekvapují, záleží na překladu, ale toto?

2 30.11.-0001

Jedna z nejlepších knih Miloše Urbana. Naše historie si zaslouží, abychom se u ní zastavili a s překvapením zjistili, jak zajímavé může být rozvedení větičky "Libuše pojala za manžela Přemysla", vytržené z učebnice dějěpisu.

2 30.11.-0001

Potoky krve, praštění kostí a vyhřezlé orgány. Kulomety, granátomety, plamenomety, plazmové pušky a laserové zaměřovače. Tak vypadají typické rekvizity akčních povídek a románů balancujících na rozhraní sci-fi a fantasy, jež by mohly dostat i přízvisko „military“. Někdo je čte rád, hlavu příliš nezatěžují a o dynamický spád děje v nich nouze nebývá. Pokud ovšem patříte k těm, kteří je považují za bezduchý škvár, pak se raději knize Martina Sládka Nabídka, která se neodmítá vyhněte.
V knize najdeme čtyři rozsáhlejší povídky, částečně spolu svázané. Bod zlomu, Nabídka, která se neodmítá, Perný den a Slib.
Akční žánr je odpočinkový, srovnatelný s počítačovými hrami nebo bojovými filmy. Kniha Martina Sládka vše, co se od takové literatury očekává, splňuje.

1 27.08.2013

Některé čtenáře asi nejprve zarazí samotný název, je možné, že některým bude evokovat neslušné pojmy. Ani z vysvětlení na přebalu knihy nebude moc moudrý, neboť se tam mluví cosi o nošení masek. Ve skutečnosti je slovo cochcárna stvořeno ze spojení „dělat si co chceš“. Bylo v době minulého režimu používáno v případech - velmi častých – kdy akce, úkoly i instituce byly natolik formální, že lidé si dělali co chtěli, hlavně že něco dělali, vykazovali činnost a pobírali odměnu.

1 17.02.2013

Mariusz Szczygil se v rozhovoru (http://www.vaseliteratura.cz/rozhovory/47-clanky/2686-rozhovor-marius-szczygiel.html) vyjádřil, že my Češi rádi čteme hlavně o sobě. Dokazuje to tím, že Libůstka, která není o Češích, se u nás prodává mnohem hůř, než jeho ostatní do češtiny přeložené knihy. Nevím, jestli se mnou budete souhlasit, ale podle mého názoru jsou Gottland a Láska nebeská zajímavější a jdou více do hloubky. Přesto se mi i Libůstka líbila.

1 12.01.2013

Sweeney Todd – Šňůra perel je naprosto dokonale zpracovaná „městská legenda“. Původem a autory je předem určená k osudu kýčovitého příběhu, ale tím, jak dokonale tento příběh ladí s formou, pozvedává se z kýče na pozoruhodný záznam londýnské zkazky. Knize nechybí napětí, přesto, že čtenář nemůže být v pravém slova smyslu dějem překvapen, ten se odvíjí podle jednoznačně daných zákonů žánru. Je v ní nečekaný humor a útržky syrového líčení nelehkého života. Souhrnně řečeno – skvěle sladěná, odpočinková, zábavná a kupodivu nekýčovitá. Uvažoval jsem, zda ji dokonce nemám hodnotit pěti hvězdičkami, ale přece jen jde o zábavnou hříčku, ne o seriózní literaturu. Takže téměř pět hvězdiček, kéž by takových knih, které se netváří jako něco, co nejsou, bylo více.

1 19.09.2011

Líbili se vám Mravenci? Těšili jste se na pokračování? Já také. O to větší zklamání mi kniha přinesla. Asi to byla snaha o poutavější vyprávění, snaha o větší akčnost díla, o přitáhnutí většího okruhu čtenářů. Pokud ano, všechny tyto snahy přišly vniveč a naopak se v textu začaly objevovat klišé a očividné nelogičnosti. Těmito nectnostmi trpí hodně knih, ale zrovna u té, která je pokračováním velmi originálního textu, mě to dvojnásob mrzí.

1 16.07.2011

Přátelé, já trpěl. Chvílemi jsem nechápal, co se v románu děje, většinou jsem nechápal proč se to děje, a na konci jsem už vůbec nepochopil, proč jsem to vlastně četl. Roberta Heinleina mám rád a to i na vzdory jeho, pro Čechy zvláště, nepříjemnému jménu. S chutí jsem si přečetl jeho Vládce loutek, kteří se, možná i díky úspěšnému zfilmování stali klasikou, přečetl jsem i jeho Tunel do nebes a pobavil se Zvláštní misí. Ale u této knihy jsem zůstal jen bezmocně zírat. Pro přehlednost bych jeho román rozdělil do tří linek:
Linka, která popisuje putování čtveřice géniů šestirozměrným časoprostorem a zažívá různá dobrodružství. Tato linie je roztomile naivní, jako kdyby vypadla z pera klasika české naivní školy sci-fi J.M.Trosky.
Linka, která se týká Heinleinových názorů na vojenskou disciplínu a problematiku velení. Dotýká se jí i v jiných dílech, které se týkají Hvězdné pěchoty, ale v Čísle bestie je jeho vysvětlování obtížné, dokonce bych použil slova prudné.
Linka, která nenápadně a velmi zmateně odkazuje na americké reálie. Přiznám se ke své nevědomosti, ale nejsem s to ocenit zřejmý jemný humor, který se těchto záležitostí týká.

1 04.07.2011

Kamenná opice zjevně trpí neduhem knih, které jsou x-tým pokračováním řady. Postrádá tajemství, postrádá překvapení. Ne že by se Deaver nesnažil, opravdu jeden zvrat střídá druhý, ale dějové zvraty v jeho podání jsou pořád podle stejného pravidla a není těžké předpokládat, jak se bude děj odvíjet dále. Snaha o překvapení pak působí poněkud křečovitě.
Jinak je ale Kamenná opice vděčné čtení pro letní dny, kdy je potřeba relaxovat ze všech sil a nekazit si odpočinek přílišným intelektuálním zatížením.

1 23.06.2011

Pokud máte rádi Hrabala, bude četba Esterházyho knihy pro vás potěšením. Obdiv k velkému českému spisovateli autor neskrývá a nešetří jím. Vyjadřuje jej prostřednictvím Anny, manželky maďarského spisovatel, která Hrabalovi píše fiktivní dopisy, prostřednictvím citátů z Hrabalových knih, prostřednictvím stylu, který Esterházy od Hrabala přijímá.
Je to příjemné čtení, přestože do idylky Postřižin občas probleskne méně idylická realita maďarského socialismu s maďarskou variantou StB.

1 06.06.2011

Jsem trochu na rozpacích. Evidentně jsem knize Rekviem za sen věnoval více času, než si zaslouží, vlastně více času, něž je pro tuto knihu zdravé. Musím přiznat, že na první přečtení je Selbyho text úžasný, především díky stylu, kterým je napsán. Nutí člověka knihu hltat a žene čtenáře svinským krokem kupředu až do samotného konce. V tom spočívá kouzlo Rekviem.
Měl jsem však trochu více času a zalistoval jsem stránkami ještě jednou a tu přišly první výhrady. Selby se soustředí na postavy, které jsou determinovány prostředím, ze kterého pocházejí, ve kterém žijí a ze kterého se jim nedaří uniknout. V Rekviem se takovému typu postav vymyká Marion. Je z lepší rodiny, dostalo se jí lepšího vzdělání, cestovala po Evropě, má umělecké nadání, které může rozvíjet. Její postava však tomuto typu vůbec neodpovídá, chová se stejně, reaguje stejně, má stejný úhel pohledu jako Harry nebo Tyron, kteří z tohoto pohledu stojí o třídu níže. Postava Marion je pro Selbyho panenkou, které jen svévolně trhá ruce a nohy, k ničem jinému mu není.
Ubohost a nesmyslnost života „obyčejných lidí“, kteří mají rodinu a chodí do práce popisuje Selby v kapitole na začátku knihy. Musím uznat, že je to pár odstavců vtipně a mistrně napsaných, na malé ploše vystihující absurditu života obrovské masy lidstva. Ale tahle myšlenka je jako východisko ke světu feťáků poněkud slabá. Dobrá, uznávám, že Selby nechtěl hledat příčiny, popisuje pouze důsledky.
Nejlépe vykreslená je postava Sáry, útoky televizních reklam, reality show a telenovel jsou v Selbyho podání hmatatelné a uvěřitelné, již nějakou dobu žijeme ve světě, který na nás útočí stejnými zbraněmi. Právě to, jak zdařilá je postava Sáry ještě více zdůrazňuje, jak málo života je v Marion, Harrym a Tyronovi a přece právě ti by měli být, vzhledem k proklamovaným zkušenostem Selbyho s drogovou scénou, vykresleni tak, že je při četbě vnímáme jako kus své osobnosti. A tady se dostávám ke svým drobným pochybnostem:
Scéna, ve které Tony rozstřílí televizi je žalostná. Selby v životě neviděl umírající televizi, popisuje to jako obraz z béčkových horrorů. Prostě to někde v kině viděl a pěkně popsal tu pitomou vizi filmařů – jiskřící přívod, jiskry sem, jiskry tam.
Popis Sářiny elektroléčby je naprosto ze stejného zdroje. Možná to opsal z nějaké knihy pokleslého žánru, možná za to může zase nějaké kino.
Když uvážím, jakého věku se Selby dožil, když si to spojím s tím, jak se sám profiloval (TBC, plíce v tahu, drogy, alkohol), zdá se mi jeho postava takto prezentovaná, daleko méně reálnější, než jeho hrdinové.
V souhrnu mě tyto drobnosti vedou ke kacířské myšlence: není jeho popis drogové scény a drogově závislých lidí stejně smyšlený a stejně převzatý od třetích stran jako jeho popisy ničení televizí a elektroléčby? Není to vše taková malá mystifikace? K čemu by byla dobrá? Možná na to odpovídá věnování a motto knihy.

1 03.06.2011

Trochu mě zklamala a to jsem se na ni tolik těšil a tolik jsem jí fandil. Možná to byla právě přehnaná očekávání, která v pomyslném hodnocení ubírají body. Ale i objektivně jsou v knize momenty, které mi nejsou po chuti. Začátek - úmrtí otce. Já chápu, že současná generace autorů dosáhla věku, ve kterém se s takovou traumatizující skutečností potýkají a téma je odrazem jejich zkušenosti nebo zkušenosti z jejich okolí. Přesto poté, co jsem přečetl několik knih českých autorů s podobným tématem, mám strach, že se z otců stává něco jako ohrožený druh, který brzy vymře.
Další téma - spirituální zkušenost v amazonském pralese inspirovaná učením dona Juana Carlose Castanedy. Já jsem se Castanedu nikdy nenaučil mít rád, četl jsem ho v době, kdy už jsem se přesvědčil, že knihy o takovéto duchovní zkušenosti mají spíše komerční podtext. Abych byl k naší autorce spravedlivý, musím přiznat, že způsob, kterým cituje a používá moudrost dona Juana, není nekriticky obdivný, je v něm nadhled a tím je mi velmi blízký.
Použití pouze malých písmen mi připadá samoúčelné, nepostřehl jsem jediný důvod, proč by to tak mělo být, kromě důvodu "proč ne". Text je místy blábolivý, místy jsou to pouze postřehy, které příběh nespojuje. Teprve v poslední třetině, ve které autorka popisuje chemoterapii a ozařování nabývá text na přesvědčivosti, síle a autentičnosti. Možná, že poslední třetina vyvažuje místa, na kterých si čtenář povzdechne "kdy už to skončí".
Přesto jsem přesvědčen o tom, že je to dobrá kniha, ale není výborná.

1 08.05.2011

Velmi zajímavá knížka. Maně v duchu vidím, jak krásně s dlouze by se dalo o jejich jednotlivých aspektech diskutovat při sklence vína, jak by se dalo pronikat do zdánlivých tajemství autorčina díla. Je to knížečka útlá, nic mi tedy nebránilo přečíst si ji dvakrát za sebou. Nepřispělo to příliš k pochopení díla jako celku ani k tomu, jestli skutečně má hlubší smysl přirovnávat ji k divadelní hře, jak je rozebíráno v doslovu. Nemyslím si, že to v něčem pomůže při pochopení myšlenky se kterou Linhartová svou knížku psala.
Pro mě je důležitější pocit, že si autorka se čtenářem hraje. Že s ním žertuje, někdy se mu i (ne příliš zle) vysmívá. Na jedné straně buduje nesmírně pečlivě základ pro budoucí příběh. Postupně, krok za krokem představuje postavu a vše, co je pro její fungování důležité, na straně druhé sehraje s touto postavou krátký a téměř nesmyslný příběh. V podstatě je podobné, jako když vyprávíme určitý druh vtipu – záměrně se dlouho blížíme k pointě a vtipné je právě to, jak je pointa beze smyslu. Není to jediný žert, kterého se autorka dopustí – vloží do knihy francouzský text bez bližšího vysvětlení, zdánlivou citaci Erbenovy básně (ta citace je záměrně změněná), narážku na Marca Aurelia… Přes zdánlivou vážnost, která může vést k pokušení dělat vážné rozbory, se domnívám, že Rozpravu o zdviži lze brát jako velmi vtipný text, jen si to vtipné v texu najít.

1 19.04.2011

Jak rychle proběhne destrukce osobnosti sekčního šéfa v prostředí, které je mu naprosto cizí? Rychle. Tak rychle, že se až člověku tomu nechce věřit. A mohl by namítnout, že není možné, aby se slušný člověk stal bezvládnou loutkou nasáklou vodkou, neschopnou reálného úsudku. Neupírám nikomu právo v tu nevíru, ale protože jsem si na vlastní kůži vyzkoušel, jaké je být v takovém prostředí a jak je samozřejmé napájet se vodkou, jak zvláštní je chovat se jinak v jiném světě, je pro mě Koenigsmarkův příběh naprosto reálný a naprosto pochopitelný. A tak mi promiňte, že pár procent přidávám jen kvůli vzpomínkám.

1 31.03.2011

Sbírka povídek Labyrint představí Friedricha Dürrenmatta trochu jiným způsobem, než jako autora divadelních her nebo povídek s detektivní zápletkou. Zvláštní pozornost zasluhuje především Zimní válka v Tibetu, nebo Zakázka, ve které je zajímavá myšlenka - dva státy válčí o bezvýznamný kousek území jen proto, aby jim výrobci zbraní platili za jejich "testy". Zdařile Kafkovsky laděná je povídka Město.
Povídka Zatmění Měsíce zpracovává stejné téma jako Návštěva staré dámy.

1 28.03.2011

Velmi slušná oddechová kniha. Ideální všude, kde se člověk nemůže dostatečně soustředit na nic vážnějšího. Je mi sympatické, že se ani nesnaží předstírat, že zpracovává nějaké vážnější téma, snad kromě práva na smrt nevyléčitelně nemocných lidí.
Právě proto, že je psaná jako lehký odpočinkový žánr, je možno přehlížet nedokonalosti příběhu, lehkou kýčovitost i nedostatky v Deavrových technických znalostech. Jsem ochotný také připustit, že to nejsou neznalosti, ale že se přesnější popis do příběhu nehodí a mohl by nudit.
Trochu větší problém je v překladu, ale pro jeho posouzení by bylo potřeba mít k dispozici originální text a v případě knihy tohoto rázu je to naprosto zbytečná námaha.

1 28.03.2011

Krátké povídky na různá téma, za nejlepší, pokud se nápadu týká, považuji první povídku, kde je vyslýchán pan Tobiáš Štefek, český pán, především kvůli penězům, by mohl mít ukryté. Přestože je vyslýchán v mučírně, výslech probíhá příjemně při poháru vína. Ostatní povídky jsou spíše průměrné, neurazí, ale nijak zvlášť nepotěší.

1 08.03.2011

Kniha je příkladem dobře vystavěného děje, který čtenáře vtáhne a... rád bych napsal, že nepustí, ale bylo by to proti mému přesvědčení. Někde uprostřed se děj jakoby zadrhne a jen velmi těžce postupuje dopředu. Přesto, že je to velmi krátká kniha, začne mít čtenář pocit, že ji nedočte. Naštěstí to trvá jen krátkou chvíli, motor se znovu nahodí a jízda pokračuje.
To je snad jediné mínus knihy, protože jinak je vše na jedničku. Čtenář se dostává někam doprostřed děje a delší dobu (pokud si nepřečetl obsah) neví co se stalo. Dovídá se to pomalu, v náznacích. Tak to autor zamýšlel a v tom tkví i velká část účinku vyprávění. Škoda proto, že je všude pečlivě zpracován děj, který kus prožitku čtenáři vezme.

1 04.03.2011

Dickovi optimismus a utopie nesluší. Jeho pokus vidět člověka jako v podstatě slušného a poctivého vede k tomu, že jeho román je namastný, neslaný. Asi by to člověk u jiného autora toleroval, ale na Dicka je to trochu málo...

1 03.03.2011