rionka komentáře u knih

Ohromně silný příběh, úžasná psychologie. Realistické a bolestivé, ale čte se to samo. Moje první kniha od této autorky a líbila se mi zatím asi nejvíc. Doporučuji.

5 01.03.2024

jsem výtvarníkem od chvíle, co dýchám. dělám obrazy. myslím v obrazech.
říkám to proto, abych osvětlila, proč tahle kniha patří mezi moje nejoblíbenější tituly poslední dekády. je totiž strašně moc nádherná. zasněná. nostalgická. miluju staré domečky, stará města, stříšky, okýnka a průhledy do jinam, tajuplná světýlka. příběh i ilustrace mě naprosto dostaly, nemohla jsem knížku v tom obchodě nechat. dodnes má v mém srdci malé svítivé místečko a vím jistě, že ji nikdy neprodám.
[ pozn. je to ta s fialovou obálkou, nevím proč se po odeslání komentáře změnila :) ]

10 09.01.2020

mně tyhle historické publikace strašně baví! já vím, není to "normální" beletrie, není to klasika, má to nezvyklé přesahy do reality... brož nestojí za moc a je to tištěno na shitty papíře, co za rok zežloutne. ale ten nápad, ten příběh, ta invence. historické období, které je mi blízké, ulice mých předků, dělnický život. domečky, který si pamatuju. miluju lidi, co produkují takový věci.

14 09.01.2020

trošku míň mocné oproti Haně a Tichým rokům, ale i tak za pět. výstavba příběhu, soucit a uvěřitelnost postav na jedničku.

7 09.01.2020

skvělé, hluboké, smutné. a postavy jsou svým způsobem velmi tiché a introvertní, pocitově, jako celek... rozuměla jsem jim. v daném životním rozpoložení mi tento obrazný svět dokonale sedl. výstavba příběhu pomalejší, lezavá, promyšleně temná. závěr mě dostal.

tuhle knihu jsem poslouchala jako audio četbu na českém rozhlasu dvojce. krásně načteno a zpracováno s klavírním podkladem mezi jednotlivými kapitolami a odstavci. výjimečně dobré.

17 09.01.2020

tohle je asi jeden z nejhutnějších a nejlepších příběhů, co mi v roce 2019 spadly na hlavu. extrémní, silné, uvěřitelné, s postavami soucítíš, brečí samo. po téhle knize jsem od paní Mornštajnové ihned vdechla další dvě a nelituju ničeho. díky.

21 09.01.2020

de facto druhej díl "raději zešílet v divočině". což je ale v pořádku, protože první kniha se mi líbila. tentokrát jsou zmínění podivíni a samotáři často vlastně ve svým světě šťastní. což v tom prvním imho tak úplně nebylo, ale kdo ví. divné knihy o opuštěných divných lidech. krásné fotky, ne sice již od pana šibíka, avšak poetické. hodně vnitřní, životní, rozervaný příběhy. člověk si po přečtení nafackuje - a řekne si ok, jsem v pořádku.

4 07.01.2020

"Z myšlenek a citů se rodí slova a činy. Jak by tedy myšlenky a city mohly být soukromou záležitostí? Nepatří snad spoluvoják Státu celý? Komupak by tedy měly patřit jeho myšlenky a pocity, když ne Státu? Prozatím se jenom nedaly kontrolovat - ale teď je konečně příslušný prostředek na světě."

Představte si totalitní svět budoucnosti. Svět, kde zájmy státu stojí vysoko nad zájmy a touhami jednotlivce. Svět spoutaný propagandou, udavačstvím a plánováním každé vteřiny; svět, v němž je třeba mít pro každé opuštění objektu oficiální povrchovou propustku a kde každý váš pohyb a každé slovo zaznamenává "policejní oko a ucho", ve dne v noci, v kanceláři i v ložnici...

Útlá stopadesátistránková kniha popisuje deníkovou formou dobu ne nepodobnou slavnému Orwellovu 1984, a to se všemi až absurdními detaily, které však tamějšímu obyčejnému člověku přijdou automaticky správné. Je přece chvályhodné udat svou manželku, když přemýšlí "protistátně", stejně jako odhalit myšlenky na potenciální zločin v mozcích nebezpečných deviantů. Je to vše pro naše bezpečí a pro dobro státu.

Příběh chemika - vynálezce, který objevil drogu schopnou donutit oběť k prozrazení těch nejniternějších tajemství, je velmi realistický a dokáže na čtenáři ponechat určitou stopu i po zavření knihy. Nejen kvůli tomu, že hlavní postava prochází velmi zajímavým vnitřním vývojem, ale především (i přes to nebezpečí, které přinášejí depresivní a dumavé myšlenky škodlivých individualistů nám, sluníčkové mase pod taktovkou velmoci) za lezavě chladnou zneklidňující paralelu s realitou.
[ riončina recenze z roku 2010 ]

9 07.01.2020

Sterlingův Schismatrix mě ale dokonale pohltil už na prvních stránkách, kde jsem se propadla do bezútěšného plesnivého světa kosmických vyhnanců. V příběhu se snoubí představivost, téměř hmatatelný "realismus" a také základy literárního směru, později známého jako kyberpunk.

Bruce Sterling (*1954) se již od 70. let zabývá psaním povídek ze světa Tvárných a Mechanistů. Popisují budoucnost, v níž je Sluneční soustava již dávno kolonizovaná a dvě hlavní frakce spolu vedou válku o vliv nad vesmírem. Kontakty se zničenou Zemí jsou zpřetrhány a situaci později komplikuje i nečekaná návštěva cizí civilizace. Do tohoto světa je později zasazen i děj Sterlingova nejslavnějšího díla s názvem Schismatrix - životní příběh Abelarda Lindsaye, politika, diplomata, vyvržence a manipulátora.

Schismatrix v sobě mísí filozofii i sci-fi a nepochybujte o tom, že myslím velmi složitou a mnohovrstevnatou filozofii a sci-fi. Trvalo mi dva měsíce, než jsem tuhle pětisetstránkovou bichli přečetla, strávila a poté přečetla podruhé; to druhé přečtení komplikovanost příběhu prakticky vyžaduje, teprve potom se vám některé kontakty konečně propojí... Dílo nemůžu doporučit každému, ale bez zaváhání bych ho orazila pěti hvězdičkami. Je to bestiální. Hluboké. Krásné. Šílené.

České vydání "Schismatrix Plus" z roku 2006 obsahuje i pět povídek ze stejného světa. S podobnou elegancí, s jakou splétal léta osudů v románu, Sterling skládá dohromady i kratší příběhy. Vyniká mezi nimi střípek, nazvaný Pavoučí růže. To si myslím já - dostala mě nejvíc. Nicméně, hlavní příběh si prostě musíte přečíst jako první.

Sterling sám si románu považuje ze své tvorby nejvíce. "Schismatrix se podobá ježovce - je bodavý a neobvyklý," napsal v předmluvě z roku 1995. "Není dvakrát elegantní a postrádá osovou souměrnost, ale kousky z něho se odlamují uvnitř lidí a zůstávají s nimi po léta."

Věřím, že lépe by to nikdo jiný nevystihl.
[ riončina recenze z roku 2010 ]

3 07.01.2020

Byl jednou jeden muž, klavírista, obyčejný kluk a uvnitř dobrák. Opustila ho žena a on odcestoval na vzdálenou studenou planetu, aby zapomněl. Tam mu nabídli práci jakéhosi "testera" umělého slunce. Měl za úkol fyzicky reagovat na sluneční svit - a umělé slunce reagovalo na jeho vjemy a přitápělo či ubíralo nad planetou teplotu podle toho, jak se cítil. Byl Mužem, který se stal sluncem.

Po čase si ale všiml zajímavé věci: když je mu skvěle, na planetě je příjemné letní počasí, ale když je smutný, lidé mrznou... Snažil se účelně si udržovat dobrou náladu, ale samota ho ničila a zpětná vazba v podobě mrazivé zimy začala kosit obyvatelstvo světa... "Přepadaly mě stále větší antipatie, odpor, absolutní zhnusení... a teplota klesala. Jsem slunce - a třesu se zimou."

O vědeckofantastické až pohádkové Petiškově sbírce povídek jsem se tu už zmiňovala v souvislosti s příběhem o modrých chlupech a o normálnosti, ale povídka, na kterou jsem narazila včera v noci, mě svým významem zaujala a skoro až zaskočila... Je to přece tak logické. Muž, který byl sluncem, v depresi nejen umíral vnitřním chladem, ale zabíjel tím i své široké okolí. Zažili jste někdy ten pocit bolestného odosobněného chladu? On ho znal - i autor ho znal - a s nadnesenou lehkostí bajky, eseje či pohádky vykreslil nad tou emocí příběh s dobrým koncem. Ale kdo z nás, chladných bastardů, někdy v takový "dobrý konec" uvěřil?

Chlad uvnitř je zima, která vás žere; je černá a nepomáhá ani panák, ani horká vana. Jsou lidé, kteří mají sklony k žhavé výbušnosti, blízkosti, vášnivým emocím - a pak jsou ti, kdo se snaží distancovat, zůstat neovlivnitelní, chladní, nespoutaní... Ti první v krizi rozsévají žhavou lávu, ti druzí mrznou ve své černé díře.

Umění žít s lidmi je nesmírně složitá dovednost. Vyžaduje schopnost odosobnit si situace, které by nám mohly ublížit tím, že si je vezmeme příliš k srdci, ale přitom musíme zůstat schopní se k někomu přiblížit natolik, aby nás cítil a nezůstal sám. Ten, kdo se zapomene příliš daleko od toho druhého, nakonec skutečně sám zůstane. Máte svou smutnou chladnou díru, nebo ve smutku vzplanete a zabíjíte? Možná existuje i více nuancí; tyhle znám já. Muž, který byl sluncem, nakonec našel svou lásku a jeho led roztál. Už jste byli někomu sluncem? Už jste někdy roztáli? A co šťastný konec - byl?
[ riončina recenze z roku 2010 ]

5 07.01.2020

Blíže nedefinovaný rok, Manchester, Anglie. Město, ve kterém lidé už nepotřebují brát drogy, protože si ujíždějí na lehce dostupných snech. Ten svět snů se jmenuje Vurt. Odněkud z jeho černočerného centra prorůstají do reality šlahouny nebezpečných rostlin. S nimi i květy. A s nimi mračna pylu. Lidé nejprve jen kýchají - ale pak začínají i umírat. Někde je chyba.

Je těžké v pár větách naznačit, jakým směrem se ubírá fantastická obrazotvornost v románech Jeffa Noona. S náznaky kyberpunku, poetikou Lewise Carrolla a brutalitou šílence zavádí čtenáře už s prvními písmenky do světa, kde se spolu kříží lidé, psi, zombie, kytky i roboti, kde se vyplatí disponovat pistolí i telepatickými schopnostmi, kde si jakékoli vaše soukromé šílenství svobodně zavrtí ocasem a rozvalí se na zádech, abyste ho mohli polaskat kvetoucím oddenkem nejbližšího jedovatého šlahounu...

První román ze série, pojmenovaný jednoduše Vurt, představuje svět, v němž jsou smrtelným nebezpečím a zároveň vyhledávanou rozkoší tzv. vurtová pírka, po jejichž zhltnutí se dostanete do rozličných složitě vykonstruovaných snů. Brány do jiné reality, drogy, Síť - všechny ty významy se prolínají v pojmu Vurt. Vurtuální realita. Platí v ní jediný zákon - když si ze sna něco odnesete, něco jiného v přibližně stejné hodnotě se propadne zpět do Vurtu. Což může být trošku problém, pokud se jedná třeba o vaši milenku nebo dítě.

Děj románu Pyl pokračuje o několik let později a boj realita versus Vurt se poněkud vyostřuje. Všechny sny totiž původně vznikly jako příběhy a pokud se některý z těch příběhů rozhodne, že by rád ovládnul skutečný svět, je velmi těžké mu říct ne. A tak se z říše snů vynořují mocná chapadla tropických rostlin, ovládaných nemilosrdnou touhou po moci. Jak už to tak bývá, každý záporák to ze začátku myslel dobře, než mu něco strašlivě ublížilo...

Svět Pylu je přesycen kytkami, mrtvolami, krví, sexem a zrníčky pylu, která devastují přelidněné město. Je to zfetovaná jízda rozjařeného blázna, stejně jako díl první. Knihy Jeffa Noona jsou rozhodně divné, ať už ten výraz znamená cokoli. Dobrý překlad to jen umocňuje. A jelikož si na divných věcech nesmírně ujíždím, nemohu toto dílo nedoporučit. Troufnu si říct, že Vurt si mě prostě jednoho dne našel sám a rozhodl se, že se mu líbím. Zkuste se mu také ukázat, možná vás chytí za ruku, za kouř, za šlahoun nebo za chlupy... Jenom se pořád dívejte, kam jedete. A bacha na kulky.
[ riončina recenze z roku 2010 ]

1 07.01.2020

"Aniž bych chtěl prdět vysoko, mám troufáka tvrdit, že Ouředníkova kniha, obsahující zdaleka nejúplnější sbírku českých argotismů druhé poloviny 20. století, znamená průlom do české prudérie," začíná proslov M. Hyblera na samém začátku Šmírbuchu.

Tento slovník nekonvenční češtiny (Patrik Ouředník, Paseka, 2005), který mi včera večer zničehonic padl do spárů, může být pro mnohé až nestravitelný, ale já mám slovíčkování i češtin rád a tudíž se chechtám.

Šmírbuch není typickým slovníkem. Je v něm sice shromážděno na 16 000 výrazů pocházejících z argotu, slangu, expresivní češtiny a hantýrky (tj. "mluvy tuláků, žebráků, nevěstek, falešných hráčů a vůbec lidí zločinných"), kniha se ale rozhodně nesnaží být odbornou jazykovou příručkou ani popsat absolutně všechny výrazy, vyskytující se v Čechách v letech 1945 - 1989. Úvodní poznámka vysvětluje, že cílem projektu bylo zejména shromáždit dostatečné množství materiálu, jímž lze poukázat na barvitost a vtip "nekonvenční češtiny". Šmírbuch pak díky šikovným rejstříkům může posloužit k práci původní i překladatelské.
[ riončina recenze z roku 2011 ]

3 07.01.2020

Marťanské pisky od Arthura C. Clarka (*1917, †2008) jsou poslední knihou, kterou jsem přečetla - a taky jednou z nejsilnějších a nejoptimističtějších, co se mi v poslední době dostaly do ruky. Narazila jsem na ni nedávno v Levných knihách, když mě zničehonic jen tak napadlo vlézt dovnitř a prohrabat poličku se sci-fi; dobře já!

Příběh představuje spisovatele Martina Gibsona, vypravujícího se na Mars, který je v té době postupně osídlován kolonisty ze Země. Čtenář nejprve sleduje členy posádky vesmírné lodi během jejich několikaměsíční cesty a postupně vnímá splétající se nitky Gibsonova životního příběhu. Příběh má po celou dobu tempo a spád, zvláště ve chvíli, kdy hrdina potkává "následek" své chyby z mládí, ale skutečné dobrodružství přichází až na planetě, kde poznáváme místní krajinu, bytosti a možnosti. Gibson zjišťuje, že ne všechny věci jsou tak jednoduché, jak se zdá - a že i on, zpočátku podceňovaný spisovatel, může sehrát důležitou úlohu. Kolonie, závislá na přísunu materiálu a financí ze Země, se s pomocí nejlepších vědeckých mozků rozhodne změnit podobu své planety.

Tuhle knihu jsem přečetla na asi dva nádechy, jde to samo. Nejen kvůli napínavým zápletkám, inteligentním nápadům, brilantním popisům neexistujících vynálezů a uvěřitelným postavám, ale taky proto, že jsou z ní cítit naděje a optimismus. Ohromné popisy vesmíru i postupně objevovaného nového světa jsou působivým průnikem romantiky, vědy a filozofie, jenž vzbuzuje pocity, které se zpětně velmi těžko popisují. Příběh má možná otevřený konec, ale vy prostě věříte, že všechno dobře dopadne. Jsem místní škarohlíd, ale přesto jsem to tak pociťovala. Děkujeme, pane Clarke. Mějte se tam nahoře/dole/daleko dobře.
[ riončina recenze z roku 2010 ]

3 07.01.2020

hele, nevím. známkuju originální knihu, kterou jsem koupila a přečetla v angličtině. The Subtle Art of Not Giving a F*ck je naprosto skvělá, stejně jako další texty a blogposty autora. jestli se Markova původní podstata informace o tom, jak myslet sám za sebe, ztratila v překladu, tak je mi to líto... bohužel, nestalo by se to v české distribuci poprvý. :-(

1 07.01.2020

tuhle knihu jsem našla omylem, když mi bylo asi třináct. to už jsem dost jela ve star treku. maminka si ji kdysi koupila, když se mnou ležela v porodnici. ještě v ní byl lístek z pokladny. totálně mě to rozsekalo. takovej ten druh příběhu, od kterýho nevíte, co čekat, adaptujete se, protože to vypadá jako... něco, a potom - potom se to celý rozloží jako origami - a vy lapáte po dechu.

15 07.01.2020