Rihatama komentáře u knih

"Soudce nikdy nespí. Soudce nikdy nezemře."

Krvavý poledník je přehlídkou krvavé podívané krvavých amerických dějin z doby krvavé mexicko-americké války z poloviny 19. století, která překreslila hranice mezi USA a Mexikem. McCarthy nedovolí čtenáři vydechnout a nadechnout se čerstvého vzduchu prérie. Dostává se mu jen palčivého vzduchu naplněného horkým pískem tamní pouště a pachem krve, výkalů, strachu a bolesti. Kdeže jsou romantické mayovky z německé dílny. Zhluboka se nadechněte, obrňte svou mysl a ponořte se do šíleného pekla Cormeca McCarthyho, kam dobro dostalo stopku. Z plejády postav v románu vyčnívají bezejmenný kluk a soudce. Ne mládí, ne život, ne budoucnost, ne naděje. Jenom děs, hrůza, rigidní systém a jeho prokletí zástupci. Pouze postava soudce přežije všechny nástrahy od nemocí, bitev a nájezdů Komančů po zásah vojenských složek a vězení. Pouze to nejhorší z člověka přežije a raduje se ze smrti přátel i nepřátel, dětí i dospělých, bílých, rudých i černých... Když nezastřelíš, budeš zastřelen. Není to zbloudilý jedinec, kdo rozsévá smrt. Zlo je všude. Nechtěla bych vidět do hlavy McCarthyho, když tohle psal. Děsivá projekce minulosti.

Je to pár týdnů, co Cormac McCarthy umřel z přirozených příčin v požehnaném věku bezmála 90 let, a já mám naštěstí stále ještě co objevovat v jeho literární tvorbě.

"Pouze ten, kdo se cele a beze zbytku odevzdal krvelačenství války, kdo bojoval v aréně, zažil hrůzu hrůz a konečně pochopil, že promlouvá k hloubi jeho srdce, pouze takový člověk umí tancovat."

46 06.08.2023

Zvolit za hlavní postavu tak komplikovanou osobnost, jakou je Anna Foxová, zakládá na velmi slušný thriller. Ta ženská jako by si životní smůlu vybrala na pár životů dopředu. Profese dětské psycholožky je nakonec její největší deviza, která ji pomáhá nikoliv vypořádat se s úpornou formou agorafobie, které propadla, ale s pochopením lidských pohnutek a především slabostí, jemně řečeno. Úvod mě, jako většinu čtenářů, rovněž málem odradil. Nebylo to ale kvůli nedostatku akčnosti, nehledám v knihách potoky krve ani nezměrné násilí a krutost. Úvodní část však byla na můj vkus tak nějak infantilní, laciná. Příběh naštěstí brzy nabyl ostřejších kontur a rozvinul sociopsychologickou rovinu románu postavenou na hendikepech a slabostech nejen ženy v okně. Závěr je pak mimořádně povedený a významně kompenzuje úvodní nešikovné rozehrání a vykreslení hlavní scény.

47 03.08.2023

Čínský spisovatel žijící ve Francii Dai Sijie, sám v 70. letech doby Maovy kulturní revoluce poslaný do převýchovného tábora, v kratičkém příběhu dvou studentů rovněž poslaných na převýchovu na venkov, kde se musí věnovat zemědělským pracím čerpá z vlastní autobiografie. Doba to byla (a dodnes je i s dosud existujícími převýchovnými tábory) krutá, nespravedlivá a společnost prošpikovaná udavači a provokatéry. Jestli chtěl Sijie po francouzsku odlehčit tíživé téma ženským elementem, nebo naopak dokreslit celkový obrázek, protože čínská švadlenka a la Pygmalion se ocitne na okraji srázu ve chvíli, kdy otěhotní, netiším. Co ale udělá společnost/režim? Vdávat se smí až v 25 (a ne v 19) a na potrat smí jen, když je vdaná... Drama všední čínské reality mohlo být lépe vytěženo. Od díla z čínského pera bych čekala přece trochu hlubší úvahy.

38 01.08.2023

Kolumbie Kokain Kobra. FF sepsal velevýmluvný thriller o jednom heroickém pokusu zničit nezničitelné. Kokain nejenom hubí a ožebračuje lidské životy, taky je zdrojem obživy pro kolumbijské zemědělce, kterým (ač jsou nehorázně okrádáni) se nevyplatí pěstovat obilí či zeleninu. To je fakt. A tak hrdinové románu FF bojují s větrnými mlýny. Ani pomoc legislativní, finanční či dokonalé krytí, ač kokainovou válku s mafiánskými kruhy v Americe i Evropě zdá se přece jen dokáže Kobra & spol. ustát, však nic nezmůže proti starým známým politickým hrátkám zainteresovaných osob. Dobré téma, i když v tomto zpracování poněkud don quijotské. Jenže zpracování tentokrát předčilo i všechny "technické příručky", které FF do té doby vydal. Thriller/reportáž zásadně postrádá náboj i napětí a postrádá i výraznější osobní linku, která román odliší od statistických ročenek. A taky bych uvítala otevřenější závěr než nabídnutou definitivu. Obvykle nedám na FF dopustit, ale musím přiznat, že napsal lepší knihy.

43 28.07.2023

Zrodil se osmý syn osmého syna, supermág, neboli Magický prazdroj... tohle je první Pratchettova kniha, která není našlapaná šílenostmi a absurditami umocněnými na entou. Tohle je taková normální pratchettovina, kde každý je nádherně praštěný, a přitom to dává hlavu a patu. Nebo že bych se už nakazila virem Úžasné Zeměplochy, který má účinky pozměňující vnímání reálného světa, kdy Země nabývá kontur Zeměplochy? Tak či onak, s chutí jsem se ponořila do fantasy parodie na parodii, prožívala těžké i radostné momenty s nedostudovaným Mágem Mrakoplašem a jeho společnicí na této cestě - barbarskou kadeřnicí Coninou, dcerou barbara Cohena :-D, kteří se snaží zachránit Neviditelnou Univerzitu, potažmo Zeměplochu. Magický prazdroj je holt magický prazdroj a magie utržená ze řetězu dokáže nadělat pěknou paseku. Opět jsem se skvěle bavila.

Rychle, musíš okamžitě se mnou, zašeptala naléhavě. Jsi ve smrtelném nebezpečí! Proč? Protože když se mnou nepůjdeš, tak tě zabiju!

52 25.07.2023

"Se soucitem je to zatraceně dvousečná věc. Kdo s ním neumí zacházet, ať dá od něho ruce, a především srdce pryč."

Zweig nastoluje tíživé morální dilema, v němž hodnotí váhu a význam soucitu. Co tak ze začátku působí jako přirozeně lidské a vysoce morální gesto, se pomalu promění v hustou pavučinu vyhrocených citových pout. Protože soucit je dobrodiním jen do chvíle, než se stane zneužívaným na straně jedné a povinností na straně druhé. Soucit tak představuje nebezpečnou věc a je podle Zweiga projevem netrpělivosti srdce. Protože jen obětováním sebe sama může člověk odčinit nereálná očekávání vyvolaná soucitem. Nebo způsobit tragédii.

Zvoleným epilogem Zweig fakticky morální dilema vyřeší prostřednictvím viny a svědomí, pokud jej člověk má. Čtenář se tak nemusí sám rozhodovat ve světle dopadů učiněného rozhodnutí zda volit soucit a tady taky neopětovatelnou lásku, a tedy sebeobětování sebe sama, nebo zda volit právo neobětovat vlastní život na oltář soucitu. Zweig sám totiž volbu nevidí. Polemika se odehrává o samotný projev soucitu, míru soucitu. Ano, cesta do pekla je vydlážděná dobrými úmysly. A přece, soucitu bychom se neměli jen tak snadno vzdávat... V příběhu mladého poručíka a částečně ochrnuté slečny Edity odehrávajícího se na počátku první světové války Zweig stvořil velkolepé společenské drama, které má univerzální platnost. Vnější kulisy v takovém případě nehrají roli.

"Žádná vina nezůstane zapomenuta, dokud o ní ví svědomí."

54 22.07.2023

Anna Bolavá se toulá temnými, bolestnými zákoutími lidské duše, povahy, života. Odkrývá, co by mělo zůstat utajeno, podsouvá, co nemělo být nikdy řečeno, uděláno či prožito. Ta, jejíž druhé jméno je Bolavá, nezklamala a do světa pustila další hrůzné, tísnivé, bolavé dílko. Hlavní roli tentokrát hrají běstviny (moc pěkné pojmenování). To ta živoucí hromada hnoje určuje, jak a kam se ubírá život generací Křížů. I zde se Bolavá noří do magického realismu a čtenář úspěšně tápe či váhá, zdali čte řádky geniální autorky nebo zdali je mu servírovaný napříč generacemi rozkročený, tajemstvími opředený, ale docela hutně matoucí text, který nechce nechat nahlédnout do své podstaty. Zejména první polovina knihy nepřipraveného čtenáře úspěšně rozkládá mezi hororové scény a dramatické rodinné vztahy, kde každá jednotlivá postava má nejen svou povahu, ale i pěkně opepřenou anamnézu. Jistěže tu nenajdete jedinou normální, vyrovnanou a úspěšnou postavu. Tyto do světa Bolavé nepatří. A tak se čtenář zmítá mezi zbabělostí, hypochondrií, komplexy méněcennosti, obětovanou láskou, závistí... to vše promítnuto přes filtr jednoho tlustého, ohavného červa, který hlodá, nahlodává, rozežírá, žere. Uznávám, že nápad je to téměř velkolepý. Jen ten děj místy takříkajíc trochu drhne. Hodnocení zaslouží ale vysoké.

50 19.07.2023

Minier na postavě majora Servaze vystavěl nejen sérii kuriózních, šokujících a patřičně brutálních případů, paralelně také rozvíjí osobní a nemálo tragickou linku samotného Servaze. Vyplatí se proto Miniera číst pěkně popořádku počínaje Mrazem. V Údolí se totiž konečně nabízí vedle série dalších vražedných brutalit, které Minier tak trochu neoriginálně zasadil do místa odstřiženého od vnějšího světa, tak dlouho očekávaný hmatatelný vývoj jeho osobní tragédie. Tento, ač charakterní a superinteligentní, ale taky konstantní policejní troublemaker často na půli cesty k vyhazovu z řad policie, je totiž přece jenom člověk. A ten se nejednou dostává do hodně ošemetných situací a musí jednat. Koho by nechal noční telefonát z dávné minulosti odkudsi z lesů, kde se nachází jen staré opatství, v klidu? Na druhé straně pak stojí francouzská frustrovaná veřejnost a ta věčná touha vzít spravedlnost do vlastních rukou... končící lynčem. Veřejnost nabízí únik z osobní ulity a člověk dělá věci, na které by se sám nikdy neodvážil mnohdy ani pomyslet. A že se umí Francouzi o svá práva doslova a do písmene bít víme ze zpráv současných i minulých.

Údolí nabízí napínavé čtení s výbornou psycho zápletkou. A když odhlédnu od všech těch klišé - uzavřeného místa/údolí s vrahem nebo kvazi lynčující veřejnosti, tak tady není nouze ani o překvapení. Aspoň já jsem překvapená byla. I když ani na onom kriminálním archetypu, kdy hlavní hrdina, superskvělý pan policajt nakráčí do nebezpečné situace a jaksi při tom fofru zapomene nejen říct svým parťákům, kam se chystá, ale i si vzít zbraň, se ani tady nic nezměnilo. Minier tak používá snad všechny známé, osvědčené stavební kameny kriminálních příběhů, které okořenil francouzským šarmem :-).

52 16.07.2023

Volodymyr Zelenskyj, televizní komik, který získal nejzásadnější roli svého života, zavítal do Prahy. A právě v této době se mi do ruky dostala kniha válečného reportéra k Ukrajině - Donbasu - Krymu. Boháč připomíná poslední politické události na Ukrajině před nástupem Zelenského, připomíná nástupy a pády triumvirátu Janukovič, Juščenko, Timošenková. Na ruské permanentně u nejbližších sousedů politicky i vojensky intervenující straně se profilují Putin, Medvěděv, Putin, Putin, Putin... a zesiluje prosazování policejní státu. Zkorumpované policejní síly a náboženští vůdci chrání ukrajinské vedení státu a zavádí se po ruském vzoru "potřebná" legislativa, jako ta o zahraničních agentech. Spíš by se hodil zákon o ruských agentech v zahraničí.

Boháč rovněž přibližuje situaci na Krymu a nelehkou situaci krymských Tatarů, která se po okupaci Krymu ještě více zhoršila. Vracíme se na Majdan (a anti-Majdan), autor nechá zaznít hlasy účastníků tehdejších demonstrací - obou stran - vyvolaných poté, co Janukovič odmítl podepsat asociační dohodu s EU. Ukrajinskou vládu práva začínají víc a víc prostupovat zákony z ruské dílny. "Majdan je (přece) operací amerických tajných služeb". A tak se potlačuje svoboda slova, shromažďování, kritický názor je trestně stíhaný podle nového zákona o pomluvě. Jenže Ukrajina změnila vedení a tak RU posílilo své argumenty zbraněmi, tanky, žoldáky, zabíjením, znásilňováním a rabováním. Mimochodem, dlouho kremelské vedení trvalo na tom, že to vše si dělají Ukrajinci sami, nebo že scény aranžují pro účinné fotografie... a doteď tomu skutečně věří spousta Rusů. Stejně jako tomu, že na Ukrajině se skrývá ďábel v podobě fašistů, které ohrožují Rusko, a které je potřeba vymýtit.

Každý by měl mít dle mého názoru možnost si zvolit, kam chce patřit - pokud jde o cestu legitimní. Pak by ovšem ale neměli být mučeni, zabíjeni a odklízeni ti, jež si přejí zachovat status quo, tedy např. ukrajinskou vlajku na Krymu nebo v Donbasu. Bohužel taky nutno přiznat, že vláda Ukrajiny v roce 2014 o Krym ani ty Krymčany, kteří pod ruskou nadvládu nechtěli, vůbec ale vůbec nebojovala. Ani Zelenskyj nevstupoval na scénu s plným počtem bodů. Důvěra ve vedení státu seee propadla na dno a nejednou zaznělo označení loutka toho či onoho atp. Jenže on si poté, co Putin spustil svou vůbec největší teroristickou operaci a napadl Ukrajinu, navlékl zelené triko, zelené kalhoty, pustil se do obrany státu a z herce se stal voják a diplomat. A vede si v dané situaci nečekaně úspěšně.

Vojtěch Boháč nabízí komplexní popis situace na Ukrajině v časové ose posledních 10 let, střídá popisy situace a vývoje, vyjádření dotazovaných osob či politických exponentů, a vše v dokonale uspořádané mozaice. Hlavně nezapomenout a nenechat se převálcovat tsunami dezinformací z ruské nebo čínské dílny prostřednictvím RT, Sputnik, Telegram, TikTok a další.

38 13.07.2023

"Něco neudělat je až posvátně jednoduché, a neudělat to důsledně. Dělali to tak všichni velcí náboženští vůdcové. Buddha seděl klidně pod stromem, Ježíš klidně seděl v zahradě, Mohamed klidně seděl v jeskyni a Gándhí, Martin Luther King a tisíce dalších dovedli klidné sezení k dokonalosti a vytvořili tak mocný nástroj společenských přeměn."

Pastor, učitel, spisovatel... Fulghum dnes již dosáhl úctyhodného věku a dobral se tak pozoruhodné moudrosti bytí. Ne každý se však automaticky s věkem stane mudrcem či moudrou ženou. Chce to mít přeci jen určitý potenciál. Fulghum nepochybně nadto patří k té skupině chytrých a přemýšlivých jedinců, kteří jsou schopni svému okolí trpělivé naslouchat a pozorovat. Bláhově, soudě dle názvu, jsem čekala nějakou urputnou frašku, a proto jsem se knize dlouho vyhýbala. Humor mám ráda, ale ne každý a od každého. Jenže on se žádný velký humor nekonal. Fulghumovo psaní je laskavé, filozofující a, ano, krásně úsměvné. Prostě plné životní moudrosti, která čtenáře nementoruje, pouze odkrývá tajemství toho, v co se mohou naše rozhodnutí přetavit. Fulghum přitom mluví o věcech všedních, které se týkají (téměř) každého z nás. Rodina, vztahy s dětmi, společenské předsudky, smysl života. Příběh plný lidského porozumění, který čtenáře chytí za srdce.

53 10.07.2023

Po téměř třech letech jsem se vrátila k úpatí Uralu do životů sklenařů, lidí a Nasterey. Příběh kulminuje, Pětadvacítka, chránící lidi z Nížin před nebezpečím zpoza Štítu, prochází krizovým obdobím, její tajemství jsou odhalována, a i sama Ilan prochází vývojem. Zničení a zmar, postapokalyptický svět, který za sebou zanechává, nechá Ilan vyrůst, pochopit skrytá tajemství, porozumět Nasterey nebo síle duvalů a síle své. Emocionálně je to přitom pořád jenom třináctiletá holka plná nezvladatelných emocí... Yang adult literatura nabízející jedinečný výlet do fantazie plný napětí, který není ani zdaleka předvídatelný. Jakmile jsem dočetla, pochopila jsem, že tohle není konec, jak jsem čekala. Stehlíková totiž plánuje celou pentalogii, takže (mladý :) čtenář se má stále nač těšit.

45 07.07.2023

"Modlitba je jazykem Boha a andělů. Modlitba, ať už zaznamenaná ve svitcích od Mrtvého moře či uchovaná ve zvycích původních obyvatel... je obecně považována za mystický jazyk, který má moc změnit naše těla, životy i svět."

Gregg Braden je něco jako duchovní sběratel, který pátrá po skrytých způsobech modlitby, ať už u amerických Indiánů, buddhistických Tibeťanů nebo hinduistických Indů. Tento cestovatel po duchovních společenstvích se se čtenářem dělí o svá pozorování a svá nabytá přesvědčení. Přesvědčení o síle požehnání, o síle krásy, o síle modlitby. Člověk zdaleka nemusí souhlasit se vším, a ne každému taky vyhovuje typicky americký styl duchovních rozvojových příruček. Braden je nicméně pro mě podanou formou stravitelnější než jiní, neb nezpovídá hromady jedinců a nevypisuje jejich životní zkušenosti pro potvrzení jeho slov. Příkladům ze života se ale nevyhýbá ani on. Nejméně přesvědčivá pro mě asi byla část o požehnání; spíše filozoficky a zajímavě pojal otázku tajemství krásy; nejzajímavější se mi jevilo pojednání o formách modliteb, zejména o pocitech coby modlitbách. Příliš mě nepřesvědčilo jedno z jeho odhalovaných tajemství, které říká, že "bolest je učitelem, moudrost ponaučením". O bolesti jsem se poučila víc, než by člověk chtěl. Ale moudrost jsem v ní jednoduše objevit nedokázala. A už vůbec si nemyslím, že bych se tím "prožitkem" stala lepším člověkem. Dokonce ani odolnějším, musím se přiznat. Milosrdný čas dává zapomenout, současně však dle mého nesnižuje práh bolesti. Pokud ovšem nemluvíme o kontinuální bolesti, která vede k otupení.

"Požehnání lze definovat jako vlastnost myšlenky/pocitu/emoce, která nám umožňuje přehodnotit své pocity vůči něčemu, co nás v současnosti zraňuje či zraňovalo v minulosti." Hmmmm

35 06.07.2023

"Válku vedou jen ti, co nemají čest."

Nikoliv zločinecká banda nebo klan, ale zločinecká komunita. Staří lidé neboli staří zločinci dědečkové, slovy autora - mají v komunitě, jako ostatně v řadě dalších kultur, nejvyšší autoritu. Staří zločinci jsou učiteli a vzory pro mladou generaci, právě oni učí, jak a kdy zbraně užívat, resp. neužívat. Čest a spravedlnost jsou klíčovými hybateli jejich životů, v nichž má vše pevně stanovený řád a pravidla. Jejich porušení znamená zneuctění celé komunity. Ať už je to kontakt s policií, užívání amerických produktů (od džín po americkou hudbu a literaturu), nebo třeba ohrožování někoho pistolí. Správný zločinec pistoli vytáhne pouze, chce/musí-li ji použít. Sibiřská výchova malého Nicolaje je zajímavým vhledem do jedné vymírající kultury. Člověk už něco četl o italských nebo ruských mafiích či severoalbánských horalech a jejich vendetě, a ty mi právě příběh Nicolaje a podněsterských/moldavských sibiřských Urků připomíná nejvíce. Ale je to určitě jenom nedostatkem vhledu do mafiánských zločineckých kruhů. Jenom jsem se nemohla úplně srovnat s rozdílným viděním "poctivého zločince" a "nepoctivého vraha". To, že zabíjím či mrzačím v souladu s pevně danými pravidly tak úplně nemění nic na výsledku, že za mnou zůstávají mrtví či zmlácení. Brutalita totiž není vůbec na závadu, pokud je útok "ospravedlněný".

Podněstří jsem doposud měla spojené s především po rozpadu SSSR Moldavanům dodnes vnucenou ruskou vojenskou základnou Batumi v Tiraspolu. Ale dává velký smysl, že do chudého okrajového sovětského teritoria Sověti nechali odsunout/přesídlit nepohodlné kriminální živly. Zajímavý příběh to nepochybně je, i když trochu mi nevyhovuje faktická adorace autora těchto rádoby Jánošíků, kteří nenáviděli a bojovali proti policii, bohatým a vůbec mnoha skupinám. Jejich ctností (z nouze) byla jejich chudoba, tradice a pravidla (přespříliš rigidní) a pevné rodinné vazby, které nedovolily starším, slabším, handicapovaným, ženám, dětem aj. strádat. Tady obávám se určitá pozitiva z mého pohledu končí. Mladý zločinec a tatér Lilin zcela jistě neměl snadný život, ale Robin Hood to z mého pohledu nebyl ani náhodou a za jeho současné hodnoty bych ruku do ohně taky nedala. Obrázek o Sovětech to ale zcela určitě doplňuje a Lilin sám žil v podmínkách, které si nevybral.

36 01.07.2023

Jonasi Jonassonovi se zastesklo po Alanovi Karlssonovi, teď už stojednaletém staříkovi. Po tom staříkovi, který nás v minulé knize provedl našimi chmurnými dějinami XX. století, když JJ staříka vehnal do náruče neslavných tyranů. JJ totiž ale zjevně trpí (a není v tom určitě sám) pokračující tradicí tyranů současných, nebo aspoň hlupáků, kteří se v době současné doberou/drží moci, byť prostředky jinými, než užíval Stalin, Hitler nebo Mao ce. Ten poslední je inspirací do dneška, ale na to by byly třeba příhody staříka už stodvouletého.

Jonasson zatím Alana nepohřbil. I když svérázné podnikání v pohřebnictví s nacistickou operetkou našlo taky významný prostor v této knize. Švédský Švejk se i tentokrát dobře bavil, jenže oproti dřívějšku vyzbrojen informacemi ze světa (dezinformace se nekonaly, i když i s nimi dokážeme v tomto století nádherně pracovat) všeho druhu z jeho nového věrného digitálního přítele. A byl moc užitečný, ať už se v tomto století dostal do potíží v Severní Koreji s Kim Čong-unem, Trumpem, bývalou kancléřkou Merkelovou nebo tehdejší švédskou ministryní zahraničí Margot Wallströmovou. Na scéně se objevuje i Putin, ale s tím se Alan osobně potýkat nemusel. To ale nemusíme nikdo a docela nám dokáže pohnout žlučí. A přitom to začalo všechno docela nevinně. Výlet balónem může být docela dobrodružný narozeninový dárek. On je ale celý příběh Alana a jeho přátel dost praštěný, jenže taky zábavný, když tak lehounce karikuje osobnosti tohoto světa. S Jonassonem si velmi dobře rozumím a doufám, že Alan bude mít ještě co říct i do budoucna. Svět se totiž zbláznil. A humor je krásný způsob, jak na to poukazovat. My Češi na to snad slyšíme, stejně jako Švédové a další půlka světa.

46 28.06.2023

Jako bych se ocitla v dobách Davida Copperfielda. Jenže Keeganová nás zavádí do doby mnohem mladší, do 80. let století dvacátého. U nás stále ještě temná doba občanského útlaku Měli jsme coby národ dost práce sami se sebou, a tak nejspíš jen málokdo se zajímal či věděl že a jaké hrůzy v bledězeleném se mohou dít na západ, resp. severozápad od našich hranic. Komunisté by si přitom jistě přišli na své, protože hlavu belzebuba si v Irsku nasadila tamní protestanská církev.

Keeganová sází na vnímavého čtenáře. Volí závažné téma nedávné irské minulosti, aniž na to čtenáře jakkoliv připraví. I když irský čtenář nicméně nepochybně od počátku tuší, kam autorka směřuje. Nahlédnutím do života v malém irském městečku New Ross poloviny 80. let se setkáváme s prostou lidskou dobrotou a charitou, takové maličkosti, které tehdejší život provázely, tady umocněny kouzlem Vánočního času. Keeganová nabízí všední příběh jedné středostavovské rodiny naplněný běžnými životními drobnostmi oproštěný od okázalých gest a emocí. Až si čtenář zprvu říká, o čemu kniha vlastně je. Jenže autorka jde dál, než byla tehdejší mezilidská výpomoc. Právě zde, uvnitř nenápadné, běžné komunity, nechává zrodit osobní odvaze a odporu proti zvrhlému systému a zavřeným očím okolní společnosti. Každý přece máme rodinu a dcery. To mi něco připomíná... Magdaleniny prádelny, domovy pro matky s dětmi, nebo spíše padlé ženy, představují temnou skvrnu na pověsti katolické církve v Irsku a hluboký šrám na těle a duších mnoha Irů. A to přitom tyto domovy nesou jméno po Máří Magdaléně.

Keeganová nechává příběh nedokončený a je na čtenáři a jeho představivosti, závěr si dotvořit, pokud a jak chce. Důležitý ale nakonec není dle mého onen chybějící závěr, a přesně to myslím autorka zamýšlela.

Vánoce v lidech vždycky odhalí to nejlepší i to nejhorší zároveň.

46 25.06.2023

(SPOILER) Coriolan Snow. Kdo jiný by mohl stvořit a řídit hry, v nichž nejde o nic menšího, než o lidský život? Uplynul celý rok, než jsem opět vstoupila do arény smrti, na Coriolana jsem přesto nezapomněla. Středověká obdoba gladiátorských her, jenže podstatně vylepšená. A z ochozů na hry neshlíží staří Římané, ale vyvolená společenská vrstva Kapitolu a přes domácí obrazovky pak obyvatelé kolem se rozkládajících 12 krajů s těmi méně vyvolenými, hladovými, z nichž se nedobrovolně rektrutují každoroční hráči. Suzanne Collins ani tentokrát nevybavila svou hlavní hrdinku výlučně kladnými (ani zápornými) rysy. Fajn. Čtenář tak nedostává nerealistický černobílý příběh, realisticky prosycený krvavými souboji o život, dále okořeněný romantickou linkou. Co je však skutečné a co na efekt? Nemám ráda reality show a nikdy jsem se na ně nedívala ani z důvodu tzv. studia sociologických experimentů, protože o nic jiného nešlo. Hry o život, ač reality show, však berou cenu nejvyšší. A tak jsem udělala výjimku. I když nejde o náročnou ani hlubokou literaturu (chléb a hry nikdy nebyly o hloubce duše, jen emociálním hladu), vím, že k vítězům těchto her Katniss Everdeenové a Peetovi se zase vrátím.

47 23.06.2023

"Pokud budeme žít dost dlouho, dožijeme se Alzheimerovy choroby všichni." (MuDr. Tolar)

Vždycky jsem říkávala, že já budu žít do 140. Později jsem to snížila na 120 a teď si raději užívám každého dne bez velkodušných plánů. A myslím, že dělám dobře, protože dr. Tolar by mi býval vzal vítr z plachet. Taky je to pár let, co nám na Alzheimera umřela na kost vyhublá (teď chápu proč) teta a mě tato nemoc (je to ještě nemoc?) od té doby straší čím dál víc vzhledem k dědičné dispozici. V tuto chvíli se nicméně více obávám o své rodiče než o sebe. I proto jsem sáhla po této knize. Jsem opravdu ráda, že jsem si knihu/deník ze života s Alzheimerem přečetla. Příběh Zdeničky je nicméně ryze osobní, stejně jako přistup jejích dcer a dalších členů rodiny, a nelze jej proto brát jako mustr. Sama nevím, jestli bych měla odvahu nechat svou maminku samotnou doma poté, co bych našla na hořícím sporáku rozžhavený hrnec spálený na uhel, protože se jí vaření vykouřilo z hlavy, nebo kdybych ji nacházela samotnou v pyžamu na ulici či dokonce ležet na zemi. I když tady pochopitelně člověk bojuje s tím, zdali je institucionální péče lepší než domácí. Viděla jsem to na mojí tetě a měla jsem tehdy pocit, že ta v instituci, kam ji umístila moje sestřenice poté, co teta na plynový hořák postavila plastovou varnou konvici, šťastná není. Jak to ale posoudit u člověka, který vnímá realitu odlišně od zdravých lidí, to taky nevím. A teď taky chápu, že její strašidelná vyhublost krátce před smrtí nemusela být výsledkem špatné péče pečovatelek. Bezpečnost rodiče nakonec asi převládne nad pocity krkavčí dcery. Tak či onak, před realitou nelze zavírat oči a já budu našim starouškům držet palce, ať ještě dlouho, nejlépe vůbec, nespadnou do této stále se zvětšující skupiny seniorů, které jejich duševní "vývoj" přivádí do stavu nevratné regrese, a to až na samý počátek lidského života v podobě nemluvněte.

43 20.06.2023

(SPOILER) "Světská sláva na hajzlu vysedává."

Absolutní schizofrenie. To je pocit, který mě provázel na cestě popového zpěváka Tony Pagody, Taliána, který životem tančí krokem zfetovaného, vulgárního medvěda, s lehkostí srdce neapolského zpívajícího seladona, a s duší protaženou desítkami ženských rozkroků. Cholerik, romantik i pragmatik se siláckým až neurvalým chováním. I když ne vždy. No bezva. Co teda může čtenář obohatit? Jenže Sorrentino současně vložil do hlavy Tonyho hluboké a pregnantně zaznamenané existenciální myšlenky ať se týkají sexuálních obsesí panice nebo stárnoucího chlapa v dobrovolném exilu - a slova, jimiž by se mohl pyšnit nejeden intelektuál. "Buď život, nebo život." Tony s nadsázkou a nečekanou moudrostí popisuje a glosuje (svůj) život, vypouští metafory jak jarové bubliny a čtenáře vtahuje do hloubky životních prožitků, okolního světa a života ubíhajícího kolem něj. Já prostě nevycházela u údivu z té nesourodé osobnostní směsice, současně jsem se musela smát Sorrentinově humoru, i když místy poněkud nadsazoval (děs a hrůza, když jdu temnou chodbou do neosvětlené místnosti, kam údajně vnikl papoušek, mě jaksi neobklopila, na rozdíl od Tonyho). Kdybych sama kdysi nepotkala siláckého, k tomu romantického a přitom opravdu moc chytrého kluka, Sorrentinovi bych jednoduše neuvěřila. Takhle si mě omotal kolem prstu jako se úchyty liány obtočí kolem stromu, aniž jej zadusí. Prvotina? Nejspíš ano. Dokonalost? Nepochybně. Politicky nekorektní Tony mi bude vážně chybět.

"Živí se mršinou vleklých sporů." (rozuměj ženu)

43 17.06.2023

"Když hraješ hru o trůny, buď zvítězíš, anebo zemřeš. Žádná střední cesta není!"

Středověká fantasy George Martina se mi usadila pod kůží. Dotančila jsem Tanec s draky, a byl to dlouhý, předlouhý tanec. Málem jsem si ošoupala střevíčky... Výše ocitovaná hláška z první části Her o trůny, se ale Martinovi v průběhu těch tisíců stran trochu vymkla z rukou. Svým postavám umožnil ještě třetí cestu - únik. Nevím, jestli u nás vyjde další pokračování Písně ledu a ohně, ale v tuto chvíli, ač o život přišly k mé lítosti některé postavy, které čtenáře provází od prvopočátku, hře o trůny unikla (zatím?) celá plejáda adeptů na trůny, počínaje Cersei Lannister a jejím incestním dvojčetem a královrahem Jaime Lannisterem, a Aryou či Sansou Stark konče. Nejasný mi zůstal i osud Daenerys, které byl v této části věnován významný prostor, jak naznačuje i samotný název. Martin dotáhl do další dramatické fáze i osud Zdi, Divokých a Černých vran vedených lordem Sněhem. Jon Sníh by mohl mít před sebou ještě hodně práce a možná i onen trůn, o nějž od počátku taky jde. Martin je mimořádný vypravěč. Jeho mnohovrstevnaté vyprávění nepostrádá hloubku, detail ani myšlenku. Detail obzvlášť, když vezmeme např. osud Theona Greyjoye. Na něm se Martin skutečně vyřádil, tedy při popisu toho, co všechno mu udělal nebo vzal Ramsay Sněh. Vzhledem k monumentální šíři Her o trůny je zřejmé, proč jsme stále ještě někde na půli cesty. A já se těším, až budou u nás vydány i poslední dvě knihy Písně ledu a ohně. Člověk si je může přečíst anglicky, ale čeština je přece jenom barvitější a překladatelé si vedli výborně.

40 15.06.2023

Dynastie Morlandů je epické dílo o tisících stránkách a já dlouho váhala, zdali se ponořit do života členů této rodiny. Historické romány mám nicméně ráda a bichle mi taky nevadí. Člověk má dost času se sžít se všemi postavami A tak jsem se seznámila se zakladatelkou rodu Morlandů z první poloviny 15. století Eleonorou Courteneyovou, třináctinásobnou matkou, jejím životem, životem jejího manžela, jeho rodiny a posléze i životy jejich přeživších dětí a taky jejich dětí. Před mýma očima proběhly životy tří generací Morlandů, které se protínaly se životy takových osobností, jako Richard Plantagenet z Yorku, Edmund Beauford, Jindřich VI., Markéta z Anjou, Eduard IV., Richard III., Alžběta Woodville, Eduard V., Jindřich VII. Tudor nebo Alžběta z Yorku. Harrod-Eagles vyobrazila společenské tradice, či spíše společenské zátěže, které dopadaly zejména na ženskou část tehdejší společnosti (ostatně jako vždy), která byla především předmětem kupeckých počtů vedoucích k posílení rodových majetků nebo naopak ke zbavení se neužitečné ženské členky rodiny. Vlastně to nebylo úplně příjemné čtení, a nejenom kvůli postavení žen, ale proto, že se setrvale točí kolem jednotlivých postav dynastie a jejich vzájemných vztahů. Přece jenom však vyprávění autorka místy okoření historickými popisy doby nebo válečnými událostmi. Nebyl to úplně můj šálek kávy, ale taky to nebylo špatné čtení. Takže k vnukům Eleanor Corteneyové se zase někdy vrátím.

38 12.06.2023