puczmeloun komentáře u knih

Po shlédnutí stejnojmenného filmu (a následně i dílu známého seriálu s Davidem Suchetem - bavil mě víc) mi to nedalo a chtěl jsem si pročíst i originál. Těch "ALE" totiž bylo ve filmu víc než dost a zajímalo mě, jak se s tím vypořádává originál (co všechno film změnil, ubral nebo přidal). A musím říct, že víc než dobře. Má to skvělou atmosféru té doby, Poirot je prostě skvělý (takový, jakého ho znám z už zmíněného seriálu) a celé to má rychlý spád. I když je pravda, že když už jednou člověk zná pointu, nikdy to nebude tak dobré jako na poprvé. Na druhou stranu mi některé kousky skládačky zapadly hned na první dobrou "při prvních výsleších", protože už jsem jako čtenář očekával, kde je skrytá pravda.

9 23.06.2023

Na Hodiny z olova jsem slyšel spoustu chvály. Čína mě jistým podivným způsobem fascinuje a tak jsem se opravdu těšil...

...a je to neuvěřitelné spojení až do formálna vysoustružených vět, čínských zajímavostí, ne/skrytých metafor, odkazů literárních i politických, slovních hříček s různou kvalitou (viz třeba kukačka - ku-ku-ku - Ku-klux-klan...), průvodců ve formě dvou koček a různě se prolínajících příběhů.

Proč tedy dávám dvě hvězdičky, když normálně takováto konceptuálně promyšlená díla chválím kudy chodím a vyhledávám? Inu, když dva dělají totéž, není to totéž. A stejnou knihu čte každý trochu jinak. V tomto případě je styl čtenářsky velmi nepřívětivý, nosné příběhy pro mě málo zajímavé a všechno to zajímavé (v mém případě mj. čínská historie a zajímavosti) je skryto pod množstvím proudících slov a myšlenek. Jenže ani to by mě od knihy neodradilo...

Tím hlavním důvodem, proč jsem ve čtení od poloviny knihy už prakticky nemohl pokračovat, byl onen nekonečný pesimismus. Vše je špatně. Dělat i nedělat politiku. Starat se o sebe i být aktivistou. Zajímat se i být netečný. Ano, poukazuje se na statečné disidenty, zásadové hrdiny všedního dne i světoznámé angažované autory, ale v tom množství všeho odmítaného i parodovaného ("hamáčkové světa") jako by pro jiskřičku naděje nezbývalo místa. Chápu, rozumím, ale nepotřebuju víc...

9 09.03.2022

Pět hvězdiček za samotnou knihu, která je geniální svým humorem nápady a šíleností.
Jednu bych strhl za konkrétní provedení audioknihy čtené V. Dykem. Stopařova průvodce jsem četl několikrát, mám rád i jinak odmítaný film, Marvina, vogony, skryté vtípky, vzdychající dveře, fjordy atd. atp. A Dykovo pojetí tomu dodávalo jistou novou úroveň. Na druhou stranu to někdy bylo až příliš - třeba u Forda, který celou dobu zněl fakt úděsně.
Naopak jednu zpět zase přidávám za ilustrovanou verzi od Černodana. Můj šálek čaje :)

9 14.10.2021

Začátek ještě pomalejší než Dvě věže - vše se probírá do posledního detailu, většina důležitého se děje někde jinde, o čemž se taktéž hodně mluví, a když už se stane něco významného, je to jakoby mimochodem. Například to, co si ve filmu intenzivně pamatuji - Stezky mrtvých a jeden ze zvratů války - jsem si tady musel pustit dvakrát, protože mi přišlo, že jsem o něco musel přijít. A nepřišel. Přesto, především druhá třetina knihy spojená s poutí Sama a Froda je naopak extrémně silná a poslouchá se jedna báseň (tedy spíš "jedno utrpení"). Jako by se člověk plížil Mordorem s nimi, cítil jejich hlad, neukojitelnou žízeň a všudypřítomné nebezpečí (nejen) skřetů. Kdyby kniha vznikala dnes, byly by pravděpodobně obě dějové linky promíchané a důležité zvraty by se ve stylu Her o trůny skrývaly jako "cliffhanger" na konci kapitol. V Návratu krále je ale dění jednotlivých linek vcelku silně odděleno a výsledek tolik nevyzní. O to zajímavější je proto ještě zakončení v Kraji, které se postupně z úrovně celokontinentální magické války statisíců jedinců vrátí do regionální, skoro pohádkové, úrovně a skončí uzavřením konkrétního příběhu jedné rodiny.

Každopádně musím říct, že je velká radost Tolkiena poslouchat a po letech si jeho dobrodružství ve Středozemi připomenout. Zvláště v tomto povedeném zpracování. Rád se k němu zase za nějaký čas vrátím...

9 22.06.2021

Už od prvních stránek naprosto neuvěřitelná kniha. Ten, kdo (stejně jako já) nestudoval dopodrobna čínské tradice, zvyky a chování zdejších ekonomicky nejslabších vrstev, musí být zákonitě překvapen tím, co všechno si může přečíst. Asi každý už slyšel o všemožných kampaních, které v Číně druhé poloviny 20. století směřovaly proti škůdcům, pravičákům, nepřátelům lidu, intelektuálům, členům věřícím ve Stranu, vedoucím kádrům, tomu, koho zrovna určil Velký Kormidelník, za lepší tavení železa, kulturní revoluci atd. atp. Ale je naprosto neuvěřitelné číst rozhovory s reálnými lidmi, kteří se setkali s kanibalismem, jedli k smrti hladoví i jíl a pak ho museli "šťourat" lžičkami z míst, kam slunce nesvítí, sami se stali cílem kampaní a tavili železo jako šílení, žili opravdový život zeměplošského Starého Smrdi Ruma, viděli draky, byli vesnickými císaři i obyvateli bouraných císařských center měst, chránili h*vna před krádežemi z veřejných záchodků, léčili se lidským mozkem nebo vodili po čínském venkově mrtvoly. A s tím, jak se kniha dostává ke konci, věnuje se víc i civilnějším "příběhům" (žebráci, vězni, městská chudina...), které už jsou pro Evropany pochopitelnější, ale přesto šílené - včetně toho nejfekálnějšího příběhu, který jsem kdy četl.

Čínu zná každý, každý si o ní něco myslí a zná část její historie - tuhle zemi prostě nejde přehlédnout - ale její kultura, společnost a historie dokáže pořád ohromně překvapit svou odlišností, kterou by člověk ani nečekal. A podobně jako u sovětského Ruska (doporučuji knihu Doba z druhé ruky) mi prostě nejde do hlavy, jak můžou lidé pořád věřit komunistickým politikům a jejich ideologii, která na celém světě stála za smrtí a utrpením desítek milionů lidí.

PS: Zároveň doporučuji k přečtení i autorovu druhou - podobně silnou - knihu Kulky a opium a tematicky doplňující román Čtyři knihy.

---------------

Ke kanibalismu: "Existuje jedna taková návnada, které se říkalo "bonbónek". Byla to třaskavina potřená olejem a dříve se tím odstřelovali vlci. Teď už vlci nebyli, tak to začali používat na děti. Hladové dítko ucítí slastnou vůni tuku a chce se zakousnout, prásk a tělíčko se rozletí na kusy. Než přiběhnou vyděšení rodiče, zůstane po něm jen krvavá kaše."

K pověrám: "Za všechno může ten velký divodrak. Nedlouho potom, co odešla, uhranul i švagrovu ženu, umírala. Vymítač draků říkal, že ji musíme dát lidský mozek. Švagr šel na hřbitov a vykopal ze zarostlého hrobu mozek mrtvoly a nakrmil jím ženu. Když se schovával pod mostem, slyšel draka, jak řve."

Ke krádežím výkalů: "Dřív lidi v noci taky kradli hovna. Občas někoho chytila služba domovního výboru, zavřeli ho a zabavili mu kolo. Za Kulturní revoluce museli zloději výkalů citovat z Rudé knížky předsedy Maa. Všechno patřilo státu. Dřív nebyly k dostání chemická hnojiva, na vesnici se používaly přírodní, výkaly byly poklad. My jsme byli specializovaný úřad, měli jsme skvělé výsledky, výkalů jsme vybrali hodně a prvotřídní kvality, museli jsme se řídit pokyny vedení a posílat to do komuny Rudá záře. Ale to byla panečku značka! Když přijel předseda Mao v roce 1957 do Čcheng-tu, osobně komunu navštívil."

9 20.06.2021

Je to už hodně let od doby, kdy jsem Pyramidy četl poprvé. Tehdy jsem si toho tolik nevšímal, ale opakovaně mě dnes při čtení Pratchetta fascinuje, kolik témat dokáže dát organicky a nenásilně k sobě. Od skvělého rozvedení Cechu vrahů (s vynikající úvodní zkouškovou pasáží, kterou si dodnes z Pyramid pamatuji asi nejlépe), níže zmíněného "vládnutí" a královských povinností (i povinností poddaných) či vysokou matematiku v "netradičním provedení" přes Egypt a mystiku pyramid nebo Řecko s antickou filozofií po otázku daňových rájů a fungování náboženství atd. atp.

Zároveň mě při čtení vždy těší, když si autor v textu klade filozofické otázky, na které si následně i logicky odpovídá. V případě Pyramid a Zeměplochy navíc ještě v souladu s místními fyzikálně-matematickými zákony. Konkrétně jde například o ne/božství faraonů a jejich schopností (východ slunce, povodně...).

Jedním z nejviditelnějších motivů je pro mě v knize také otázka vládnutí. Nevím, jestli to tak Pratchett psal schválně, ale po shlédnutí seriálu The Crown nemůžu nevidět onu "brutální parodii" britské královské rodiny. Stejně jako tady faraon vyloženě jen sedí ve zlaté masce a vše "skrze něj" řeší "velký vezír", tak v seriálu má oproti samotné tradicemi a zákony svázané královně snad i více pravomocí její vlastní kancelář protokolu. Do kontextu ještě zajímavě zapadá kniha Byl jsem posledním císařem čínským, po jejímž přečtení si nemůžu říkat, že Pratchett ve svém textu přehání. Nepřehání, jen už mnohokrát potvrzené a popsané myšlenky rozvádí ve svém vlastním světě Zeměplochy.

(A mimochodem, jsou obrazy kouřících černých kousků Velké pyramidy srovnatelné s obrazy po výbuchu Černobylu jen náhodou?)

Poznámka: Jde sice o dotisk, přesto čtenáře mrzí množství tiskařských/nakladatelských chyb. Mj. buď nebylo opraveno, nebo vypadlo, rozdělení některých částí (neznačených podkapitolek), což docela mate v případech, kdy na sebe přímo navazují jinak nesouvisející věty. Co ale zamrzí hodně, je neodhalený chybný překlad v místě, kde jde o celou pointu knihy (str. 331 a "tichá pošta") a vyznění překladu je o dost jiné, než v anglickém originálu.
Poznámka 2: Na druhou stranu, zábavnost poznámek překladatele opravdu dostihuje samotného autora knihy a jsem za ně rád.

CITACE:
Na síle pyramid není nic mystického. Pyramidy jsou přehrady stojící v proudu času. Jsou-li správně tvarované a správně směrované a mají-li v sobě ukryty správné parakosmické rozměry, časový potenciál té obrovské masy kamene může být využit k urychlení nebo obrácení toku časového proudu ve velmi malé oblasti stejným způsobem, jak dokáže vodní trkač využívat sílu proudu k tomu, aby hnal vodu proti proudu samotnému.
Původní stavitelé, kteří byli prastaří, a tedy moudří, tohle věděli a celý vtip dobře postavené pyramidy spočíval v tom, že v místnosti, kde ležel sarkofág, dosáhli časového toku v hodnotě absolutní nuly, takže kdyby se tam byl strčil umírající král, byl by opravdu žil navěky - tedy přesněji řečeno nikdy by skutečně nezemřel, čas, který by jinak protekl pohřební místností, se shromažďoval ve hmotě pyramidy a každých čtyřiadvacet hodin unikal ve formě výbojů.
Po několika věčnostech lidé tento základní princip zapomněli a došli k názoru, že stejného efektu se dá rovněž docílit a) obřady, b) nakládáním lidí do láku a c) uskladněním jejich měkkých částí v mísách.
Funguje to zřídka.

9 22.01.2021

Noir detektivka s drakem? Pohádka, kde není důležité jméno krále? Taková dávka cynismu a ironie, že to může být až nebezpečné? Tajné řády? Základy chemie dračích žaludků? Pravděpodobnost pro začátečníky? A do toho ještě trochu toho zamyšlení nad šedou masou lidu?*

Je skvělé, že některé věci zůstávají nevyřčené, přesto jsou nádherně jasné. Je zábavné hledat různá propojení napříč knihou, kdy jako už obvykle u Pratchetta každá až příliš konkrétní poznámka, která nezapadá do kontextu, odkazuje na něco v knize ukryté dál, nebo zpět**. A je až neuvěřitelné, že vše zmíněné dává dohromady skvělou a zábavnou knihu. A ještě o to lépe vyznívající, když je zpracování rozehrané ve velikosti divadelní hry, a přesto jde o audiobook namluvený jedním člověkem.

* Tam dole jsou lidé, kteří by následovali jakéhokoli draka, uctívali libovolného boha, přistoupili na každou ohavnost. A to všechno nevyplývá z přemrštěné zvrhlosti, ale z každodenní obyčejné špatnosti těch lidí. Ne z nějaké nepřirozené vynalézavé zvrácenosti velkých hříšníků, ale z ošklivosti a zla duše, produkovaného ve velkém. Dalo by se téměř říci z hříchu, který pozbyl veškeré originality. Oni přijímají zlo, ne tím, že říkají ano, ale protože nedokážou říci ne.
** Což je tedy u audiobooku trošku prekérní a musel jsem sáhnout po kdysi získaném e-booku. Kdo holt nemá v hlavě, musí použít funkci vyhledávání. Viz provrtané kameny a zelená mast na úplném konci knihy.

9 22.01.2021

Lepší knihu o vývoji mezinárodních vztahů v Evropě jsem nečetl. A to jsem se během studia příslušného oboru na univerzitě prokousával tunami podobného materiálu. Kissinger velmi umně proplétá teoretické pohledy, politickou praktičnost a historické zajímavosti. Například o Vestfálském míru jsem už od gymnaziálních let slyšel i četl mnohokrát, ale poprvé někdo vyprávěl také o jeho praktické stránce. O tom, jak se do dvou neznámých měst, Münsteru a Osnabrücku, sjely tisíce lidí...

CITACE: "Dvě stě třicet pět oficiálních vyslanců se svými družinami obsadilo veškeré volné pokoje, které v obou městečkách dokázali najít (...) Švýcarský vyslanec tak „přebýval nad vlnařskou dílnou v pokoji, který páchl klobásami a rybím olejem“, bavorská delegace zase pro svých devětadvacet členů dokázala zajistit jen osmnáct postelí. Konferenci oficiálně nikdo neřídil ani nezprostředkovával a nekonala se žádná plenární zasedání; zplnomocněnci se setkávali ad hoc, kvůli vyladění stanovisek cestovali po neutrální zóně mezi oběma městy a často podnikali neformální setkání v lokalitách na půli cesty. (...) Delegace v zájmu absolutní rovnosti vymyslely systém, kdy do vyjednávací místnosti vcházel každý vlastním vchodem (kvůli čemuž bylo nutné probourat mnoho nových dveří) a přistupoval k sedadlům shodným tempem, aby nikdo nemusel strpět ponížení a čekat, až se dostaví ostatní."

A takto kniha pokračuje několik stránek. Je to fascinující pohled na vznik mezinárodního řádu, jak ho s postupnými změnami známe dodnes (státní suverenita, procedury...).

Jenže Kissinger se v Uspořádání světa nevěnuje jen Evropě. Zaměřuje se na Asii, islámské státy (s důrazem daným Íránu) a především na Spojené státy. Pořád je to nezpochybnitelně skvěle napsaný text, ztrácí to ale jednotnou linku a přístup. Po celou dobu poslechu (a souběžného listování) "evropské" části jsem si říkal, že bude skvělé si alespoň pro jednou (během studia mezinárodních vztahů jsou jiné systémy uspořádání světa brány velmi zběžně) nechat odvyprávět podobně podrobný příběh Číny, Ruska nebo islámského světa. Kissinger se ale rozhodl vykročit viditelně americkocentrickým směrem. Ano, pořád se k člověku dostávají fascinující části a historické citace, například o drsnějším indickém Machiavellim - Kautiljově Arthašástře, o tom, jak Čína svůj sinocentrismus brala jako natolik daný, že pro něj vůbec neměla slovo, nebo o historicky prvním Rooseveltovi, který je pro mě prakticky neznámou osobou...

Zatímco je ale kniha k Asii fér, USA je v jeho popisu s trochou přehánění prakticky idealistickou svobodu-milující demokracií: "Národ, který za válečné cíle nevyhlašuje jen trestání svých nepřátel, ale také zlepšení života jiných lidí, a který nehledá vítězství v nadvládě, ale ve sdílení plodu svobody – takový národ má nepochybně jedinečný charakter. Kdyby Amerika odvrhla tento bytostný idealismus, přestala by být sama sebou."

Dalším příkladem může být část o španělsko-americké válce: "Po pouhých třech a půl měsících vojenského konfliktu Spojené státy vyhnaly imperiální Španělsko z Karibiku, obsadily Kubu a anektovaly Portoriko, Havaj, Guam a Filipíny. Ve své obhajobě podniknuté akce se prezident McKinley omezil na obvyklé otřepané pravdy. Bez sebemenšího zdráhání vylíčil válku, díky níž se USA prosadily jako velmoc ve dvou oceánech, jako nevídaně nesobeckou misi. „Americká vlajka nebyla zasazena do cizí půdy kvůli nabytí dalšího území,“ vysvětloval výrokem, který pak zdobil jeho plakáty při snaze o znovuzvolení v roce 1900, „ale v zájmu lidstva.“"
...kde ale není řečeno B (citace pro zjednodušení z Wikipedie): "Přestože oficiálním casus belli před válkou byla hlavně podpora kubánských a filipínských snah o nezávislost, již krátce po válce začala americká vojska obě země okupovat a USA pod různými záminkami jejich snahy o samostatnost odmítly. USA následně v rámci tzv. banánových válek spustily ozbrojenou kampaň proti stejným rebelům, kteří jim předtím pomáhali v bojích proti Španělsku, přičemž při potlačování jejich odporu často používaly ještě horší metody než předtím španělští kolonizátoři. Obzvlášť tragické následky to mělo pro Filipíny, kde v následné filipínsko-americké válce (1899-1902) zahynulo přes 200 000 lidí, přičemž USA zemi následně okupovaly až do roku 1935."

Ano, Kissinger se účastnil americké zahraniční politiky a z textu proto vyloženě čiší, že jde o jeho srdeční a doslova osobní záležitost. Jeho pojetí Wilsonových kroků a dědictví by z každého mezinárodněpolitického (rosseauovského) liberála udělalo klasického (hobbesovského) realistu. A podobně je to vidět i u jeho pojetí války v Koreji (nedostatečné poučení z dějin), ještě více Vietnamu (naštvání na tehdejší protestující veřejnost, nepochopení toho, že Severnímu Vietnamu jde o všechno, neupravení strategie apod.) a zřetelný nesouhlas s nejistými kroky spojující se Evropy (bez jasného mezinárodněpolitického cíle).

Neříkám, že praktická "příručka" Západu pro orientaci v systému mezinárodních vztahů není zajímavá, to naopak, ale po první neoddiskutovatelně pětihvězdičkové části jsem čekal něco trochu jiného. Postupné přibývající rady pro další kroky, významně směřující na americké politiky (ve vztahu s Čínou, či Íránem), v závěru z faktického výkladu vytvoří mírně řečeno hodně upovídanou směs rad, předpovědí a fascinace moderní technologií (sociální sítě, ovlivňování voleb ve stylu Trumpa a brexitu, kyberbezpečnost atd.).

A mimochodem, zatímco Evropa je brána po stovkách let, případně dekádách, svět mimo západ (a mimo 20. století) spíše stovkách a tisících. Naopak Amerika je od přelomu 19. a 20. století rozebírána skoro po jednotlivých administrativách. Kniha by se spíše měla pravdivěji jmenovat "Uspořádání světa a role USA. Kudy dál?".

9 22.01.2021

Stručné, přitom velmi výstižné. Hry Karla Čapka mám opravdu rád, protože svou koncentrovanou formou míří přímo na střed. Nezdržují se "zbytečnostmi" a přitom i tak hluboké téma, jako je cena ne/smrtelnosti, dokáží v pár dějstvích vytěžit na dřeň. A to zábavně i vážně současně.

Zároveň jsem rád, že jsem si o knize nezjišťoval hlubší podrobnosti, než člověk zná z hodin češtiny (tedy ono téma délky života), takže pro mě mohl být děj větším překvapením. Ano, neskrývají se tam nějaké zásadní neočekávané zvraty, ale i tak si z toho člověk může udělat menší detektivku.

8 21.06.2023

Největší smolaři v dějinách dětské dobrodružné literatury. A zároveň klikaři, kteří by bez náhody (ve stylu deus ex machina) dopadli hodně hodně špatně. Jasně, asi není úplně dobré dávat v urban fantasy hlavním hrdinům vše na zlatém podnose, ale tady se fakt prakticky nepovede vůbec nic. Je to až komické. Oproti třem (a ani toto číslo nakonec není pravda) hlavním postavám je Harry Potter ve svých nejhorších scénách (a že třeba uvíznutí nohou ve schodišti si pamatuji doteď) prototypem šikovnosti.

Na druhou stranu nás při rodinném poslechu bavil svět Prašiny a její fungování. Je to zajímavý nápad, na jehož základě autor vystavěl pěknou řádku tajemna, postupně odhalovaných detailů i alternativní historie. A snaha (jelikož nejsem cílová skupina tak pravda nemůžu hodnotit) o aktuální přístup k příběhu, kdy třeba pro mě oblíbená (a srovnatelná) Záhada hlavolamu už v sobě logicky obsahuje mnoho dávno překonaného (zrovna nedávno jsme s kamarádem probírali, jak s dětmi diskutoval třeba nutnost výroby vlastního časopisu, když dnes stačí společná skupina na soc. sítích).

8 28.09.2022

Čtvrtý návrat k Elániově Městské hlídce jsem četl už hodně dávno a pamatoval si tak jen útržky témat a scének. Paradoxně o samotném konání policistů mi v mysli nezůstalo skoro nic. A jsem za to rád, protože jsem se po letech mohl znovu nechávat překvapovat detektivkou propojenou s kritikou války, mezinárodního práva, latentního rasismu, trefováním se do všech možných (i nemožných) témat a jako obvykle zdaleka nejen kulturních odkazů (doporučuji klasický web L-Space). S čímž se pojí otázka, že by mě opravdu zajímalo, jak Pratchett knihy psal. Šel od základní kostry děje, na kterou pak vše nalepil? Nebo od jednotlivých etud, vtípků a scének, ze kterých následně skládal celou knihu? Jedno bez druhého by totiž nebylo ono, někdy jsou ale myšlenkové pochody od původních témat až velmi vzdálené – třeba při zamyšlení se nad stálostí tetování.

Pátou hvězdu pak přihazuji za interpretaci Jana Zadražila v audioknižní verzi. Je to už čtvrtá kniha ze Zeměplochy, které propůjčuje svůj hlas, a i když jsem se u prvních dílů sžíval s širokou paletou všemožných postav pomalu, Nohy z jílu a Hrrr na ně už jsem si jen užíval. Jde pro mě o nejpovedenější a nejzábavnější audioknihu za poslední měsíce. Velmi jsem se těšil na každé další zapnutí přehrávače.

8 12.06.2022

Nádherně poetické, jazykově zvukomalebné, příjemně čtivé, provokativně-revolučně-žensky-zlobivé, Pepinovsky hlasité a přímočaré. A na druhou stranu někdy dosti drsné, neucelené a skákající, nadsazené i tísnivé. Celkově ale velmi pitelné, taková knižní jednohubka, tedy v tomto případě pivní šnyt.

Posloucháno zároveň jako audiokniha, kde se hudební doprovod někdy dobře trefoval do nálady, někdy až moc tlačil na pilu a radši jsem písničku přeskočil. Pozitivní naladění ale naštěstí převažuje :)

8 20.05.2022

Směs banálního a bizarního. Oceňuji nápad přinést do okolí Cejlu literární život, historickou předmluvu i inspiraci v podobě dobových článků, na základě kterých jednotliví autoři tvořili své povídky. Výsledek je ale dosti nevyrovnaný. Ke čtenáři se dostane široká paleta textů od klasických příběhů historií inspirovaných přes nějaké to zasazení do současnosti, které mě ve všech případech zklamalo, špetky fantasy (Jan Němec - Obolos) nebo hmyzí kafkárny (Václav Kahuda- Využili zatemnění) po "stančíkoviny" hutného kalibru. A musím přiznat, že čím bizarnější povídka byla, tím víc mě bavila. Když pominu klasického Stančíka (Turbína a Mordýrna), který nijak nezklamal, tak mě potěšili dva jeho "epigonové" v podobě Michala Sýkory (Závodčí Bruch) a Ondřeje Hübla (Elév). Nejvíce mě v celé sbírce zaujal Michal Konečný (Jeden den Eduarda Pospíšila), který jako historik velmi dobře spojil reálné dějiny Brna a jeho postavy s dostatečně nevšedním a zajímavým příběhem.

Zároveň musím velmi pochválit ilustrace knihy. To jsou doslova umělecká díla. Nebyla někde vystavena? Šel bych se na ně teď už se znalostí Krvavého Bronxu podívat... A vlastně celá kniha by se dala rozehrát jako site specific divadlo. Kraťasy jako Mladého pošetilce od Aleny Mornštajnové nebo Krále Cejlu od Martina Reinera bych si dokázal představit jako součást nějakého pouličního festivalu.

8 09.02.2022

Pro mě příjemné oddychové fantasy překvapení. Od Sapkowského jsem zatím četl jen Husitskou trilogii (Narrenturm a další), a i když ta je svým stylem velmi podobná (jazykem, dobou i stylem humoru), v Zaklínači se už historie nahrazuje čistou fantazii. A to ne je tak ledajakou - místo základních "klasicky používaných" ras a mytických tvorů tady autor představuje neuvěřitelnou plejádu tvorů všeho druhu, která jako by vypadla z nějaké děsivější verze klasického českého lexikonu strašidel (viz kniha Bubáci). Velmi mě těšilo, že např. nejde jen o nějakého upíra, nebo čarodějnici, ale autor pracuje se strigou, kikimorou, molou a mnoha dalšími potvorami.
Druhou specialitou je styl knihy, kdy je děj rozdělen na jednotlivé (i když propojené) povídky, které uvozuje (a zároveň knihou provází) jeden na části "nasekaný" text.
Třetí překvapení je inspirace lidovou slovesností i klasickými pohádkami ve stylu drsné Sněhurky od Gainmana (viz kniha Kouř a zrcadla).
Na druhou stranu, přestože se mi kniha četla velmi příjemně lehce a člověk se sem tam nad dějem pousmál, není vlastně nic "extra", co by mě hnalo dál do čtení zbytku série.

8 06.11.2021

Cestopis pro ty, kteří ke sprostému slovu nesáhnou jen výjimečně, mají rádi fekální humor (i fekální příhody) a mají pocit, že pravidla se na ně nevztahují. Kniha je neuhlazená, surová, nic nepředstírá, před čtenářem je brutálně otevřená. Cílem je přejít Jižní Ameriku od severu na jih, co se postaví do cesty je spíše na osudu, než autorovu plánování. Ostatně na začátku si stanoví 10 000 kilometrů a návštěvu Machu Picchu, ani jednoho se v této knize nedočkáme. Bez vysvětlení totiž končí v polovině na hranicích bouřící se Bolívie. A takový je i styl psaní – něco se nakousne a nedopovídá, dobrá příhoda se bez gradace shrne do jednoho odstavce, ale setkání s nějakým člověkem/skupinou/rodinou může zabrat i několik stránek. Sem tam se v infoboxu objeví seznámení s místní zajímavostí, ale ty by se daly spočítat na prstech jedné ruky. Spíš se dočkáte stránek a stránek o tom, co vše a s kým autor vypil, snědl a kde a jak vylučoval (to už sám...). A taky opakovaného nahlédnutí do autorovy alkoholicko-bezdomovecké minulosti.

Takto, rozhodně to není špatná kniha. Jenže cestopisů vychází dost a dost a člověk tak hledá nějaký přesah. Ziburu člověk může číst kvůli jeho sebeironii, zábavné práci s jazykem, v posledních knihách i pro místní zajímavosti. Poláček zase dokáže ze stopování udělat svým léta pilovaným novinářským jazykem opravdové dobrodružství. A nedávné Čínou nahoru i dolů je spíše o tom, s kým ne/cestovat, než jen o čínských zajímavostech. V 10 000 kilometrech podobně můžeme najít snahu ukázat, že lidé jsou dobří všude (snad až na ten Ekvádor, že :), pravidelně se příběhem prolínají venezuelští uprchlíci a kromě pěší cesty se autor přibližně jednou za 1000 kilometrů vrhne na dobývání jihoamerických vrcholů, jako je Huascarán, Coropuna nebo Cotopaxi. Jenže stejně jako u zbytku knihy to není nijak cílené – mírně rozvedený a přepsaný deník doplněný obstojným množstvím fotek (za ně knize rozhodně plus)... To není špatné, ale nestačí to...

8 05.08.2021

Do knížky jsem se pustil společně se seriálem. Tedy abych byl přesný - poté, co mi v seriálu některé věci neseděly a některé věci chyběly. Pokud jde o první skupinu, tu kniha o dost zmenšila. V seriálu totiž tvůrci něco přeskakují, něco přidávají, některé věci nelogicky dělají jiné postavy než mají a pak se člověk diví motivaci. To si kniha drží... Pokud jde ale o druhou skupinu, tu kniha jen rozšiřuje. Ano, chápu, že jde o výpověď jedné jediné osoby, která má své vlastní motivace a svůj přístup k věci (a musí se brát s jistou mírou kritického myšlení - a ano vím, že jde o fikci - jak uvádí závěrečná "přednáška" po příběhu...), přesto mi v knize chybí spousta informací a na mysl se mi dere spousta ALE. Jak může být Gileád udržitelný, když je založen na otrokyních a otrocích (služebnice, Kolonie...)? Kde se budou lidi brát, až dojdou náboženské skupiny/LGBT/političtí vězni atd.? Kde se pak budou brát samotné služebnice? Jasně, tisíce lidí bude stále možné brát do kolonií (vzpomeňme na ruské Gulagy, kde dostatek vězňů "nikdy" nechyběl...), ale služebnice už se jednoduše nenaberou z nenáboženských rodin/studentek/bývalých pracujících žen atd. Nemluvě o tom, jak takováhle společnost může být udržitelná z pohledu potravin, technologií atd. Kdo na tom maká? Jsou nějaké další skupiny lidí, o kterých se v knize nedozvíme? Kde vůbec nový režim nabral tolik vlastních vojáků (andělů, ochránců, očí...), když šlo fakt o nové lidí? Kam zmizela US army? Kdo vůbec ten stát vede? Je to jen kolektivní? Nikde není o žádném vůdci ani slovo, natož propaganda... A co teprve otázka toho, jak je možné, že se USA zhroutily tak neuvěřitelně rychle, prakticky z hodiny na hodinu. Velké teroristické útoky a najednou moc vlastní pár lidí, co si dělá politicky co chce? Divné... (O to divnější je to ještě v seriálu, kde je to ještě o trochu rychlejší než v knize...)

Každopádně příběh je psaný zajímavě, po Aréně smrti (Hunger games) další knížka, kde se mi líbí ženský přístup k vyprávění. A tady je opravdu hodně vidět... O to víc v knize, než v seriálu. Hlavní postavě je dávána veškerá pozornost, její psychika je víc drcena Gileádem a ustupuje mu a oproti seriálu je taky méně samostatná/emancipovaná/plná touhy po odplatě. Distopie, jak má být...

8 01.06.2021

Kolik já se načetl Rychlých šípů... A jak moc na ně Pavel Čech navazuje a odkazuje. Je to ale jiné, dospělé. Je to rozloučení se s dětstvím. Autorovo vyrovnání se s tím, že "ty doby, kdy jsme ještě příběhy Rychlých šípů uměli číst" už jsou dávno pryč. Pro mě je tak nejsilnějším momentem knížky setkání s Vonty ve Stínadlech v Epilogu... Moment, o kterém všichni ví, že jednou přijít musí, ale i sám Foglar se mu vyhýbal. A taková je celá kniha. Nejobtížnější moment známé pětice... A i když je to vlastně smutný melancholický příběh, je moc hezké u něj vzpomínat a mít radost z poznaných dávných dobrodružství...

No a samozřejmě nesmím zapomenou na ilustrace. Je to nádherné propojení klasického pojetí Rychlých šípů, koláží Pavla Čecha a jeho lásky k úzkým uličkám, malým náměstíčkům, schodům a střechám starého města...

8 03.05.2021

Tak takovéto hrátky s časem jsem asi ještě nečetl. Kam se hrabe klasické cestování časem a tamní paradoxy. Kde ostatní končí, Asimov jde dál. Vyřešení známé otázky, co dál, když jsem "zabránil narození vlastního dědečka," je oproti udržování stovek tisíců let vývoje lidské civilizace brnkačka. Ostatně letopočty v knize nejsou v rocích, ale ve staletích. A to vše doplňuje pěkná teorie organického fungování času (jak by se toto přírodní vyvažování "nemožného" dalo vyjádřit ve fyzikálních zákonech?) a v Nadaci nacvičená práce se sociologickými rovnicemi vyjadřujícími fungování světa. Čtenář Asimova sice ono největší překvapení odhalí ještě před koncem, nic to ale nebere na zážitku z četby. Naopak. Na podobných knihách mám totiž nejradši, když autor otázky a námitky vyskakující při čtení jednu po druhé přirozeně vysvětlí a vyvrátí.

Ano, text už s léty v některých společenských tématech trochu zestárl, ale ústřední děj, zvraty a nápady jsou skvělé. Nemluvě o základní (až cimrmanovské) myšlence, že na hledání slepých cest není nic špatného (kdo se nespálí, nemůže vědět, že si má příště dát před ohněm pozor) a přílišná pohoda těžko člověka dovede k hledání cest nových (vědecky revolučních). Zajímavé, že od autora jsem v dětství přečetl kde co, ale na Konec věčnosti došlo až teď. Přitom bych ho bez váhání zařadil mezi autorovy nejlepší kousky.

PS: Úplně bych si po letech přečetl Zloděje času. Neříkejte mi, že Pratchett neznal tohle dílko.

8 11.03.2021

A ty tvrdíš, že ty druhé vesmíry vytvořilo samo to vědomí?
Obyčejné vědomí ne. Výjimečné typy vědomí, které jsou jako holé singularity v tom, že mohou ohýbat časoprostor, ovlivňovat jeho organizaci a kolapsem pravděpodobnostních vln vytvářet samostatné alternativy. Mluvím tady o Shakespearovi. Proustovi. Homérovi.

Ílion je oslava geniality spisovatelů skrytá ve space opeře a napájená bezmeznou představivostí Dana Simmonse a jeho láskou k literatuře. Bylo pro mě velkou radostí se znovu začíst do knihy propojující pozemskou dystopii (kdy se podíváme i na oběžnou dráhu), příběh autonomních robotů vytržených z jejich prostředí kvůli řešení celogalaktického problému a o sci-fi prvky vylepšenou Trójskou válku. To vše postupně se skládající do jednoho příběhu, jehož rozpletení ale na čtenáře čeká až v pokračování Olympos.

I kdyby člověk chtěl knihu číst jako klasické sci-fi/fantasy/space operu, stejně se nakonec musí dostat k tomu, že vše je jen nepokrytý hold Proustovi, Nabokovi, Shakespearovi, Homérovi a dalším spisovatelům. Simmons si půjčuje jejich motivy, postavy o nich v knize aktivně diskutují, v kulisách jejich děl se část děje odehrává atd. Při dávném prvním čtení mě to poněkud rušilo, teď už jsem byl připraven a "tak zlé" mi to nepřipadalo. Více než dostatečně to totiž vynahrazuje autorova čistá imaginace - hrátky s vesmírnou fyzikou, proměnami Země či vlastní parafrází na božství.

Pátou hvězdičku za mě Ílion přesto ztrácí za onu až přílišnou zahleděnost do klasiky, kterou já asi nikdy kompletně číst nebudu, seberecyklováním témat, které už Simmons používal ve svých předchozích novelách, a někdy nepochopitelnými poznámkami ve stylu "Old Man Yells at Cloud", kdy není rozpoznatelné, zda jde jen o osobnostní rysy postavy, či zda sám Simmons prostě měl nutkání něco takového do knihy propašovat (po přečtení předmluv v knize Dost světů a čas sázím na to druhé).

8 11.03.2021

Ze čtení až mrazí. Když člověk ví, že Čapek napsal Bílou nemoc v roce 1937, je jasné, na co odkazuje a před čím varuje. Stačí ale vyměnit jen pár slov za aktualizované termíny (například Čapkův anarchismus za dnešní terorismus apod.) a na mnoho světových vůdců (či situací v mnoha zemích) by se text jako varování dal použít i dnes.

I proto, že jde o divadelní hru, je čtení velmi svižné a vše směřuje k jasnému a silnému konci. Čapkův přístup je tak ve své koncentrované divadelní formě až neuvěřitelně pesimistický. Je ale velmi pochopitelné proč a svou kritikou se strefuje velmi cíleně a nadčasově...

Dovětek z roku 2021: Kdybychom tak věděli v roce 2019 (kdy jsem knihu četl), co víme dnes. Ještě aktuálnější než dříve, bez ohledu na téma nemoci...

8 18.02.2021