puczmeloun komentáře u knih

Z předchozích dvou příběhových knih jsem byl poněkud rozpolcený. Některé části byly skvělé, jiné zase průměrné. A Krev elfů je pro mě taky taková.

Velmi oceňuji úvod, kde se uvedení do děje (a reálií světa) organicky vplete do "hospodské hádky". Baví mě, že jistá epizodičnost ději zůstala, ale celou knihou se zároveň táhne linka uceleného příběhu. Pokud se na stránkách objevují uvolněnější odstavce nebo delší části, jsem za ně opravdu rád – tenhle typ "lehčího" humoru mi opravdu sedne. A pokud vážné linky dumající nad pozemskými problémy skrze fantasy oceňuji už u Pratchetta, nemůžu u Sapkowského smýšlet jinak. A jsou tam tak přirozené, že kdo nechce (a znám takové čtenáře) se jimi zaobírat nemusí. Otázky neutrality, spravedlnosti, práv původních obyvatel, okupace, masakrů, politického pletichaření apod. jsou rozehrány velmi dobře.

Na druhou stranu je v knize málo klasického "zaklínání" a opravdu mě mrzí, že to nemá vlastní uspokojivé zakončení. Krev elfů mě pravda neštve jako mnoho jiných současných románů (young adult, dívám se tvým směrem), které jsou na mnoho částí rozděleny už z principu, ale že se vlastně neuzavře nic důležitého, to mě pravda překvapilo. Zvlášť, když hluchých míst v knize pár bylo... A těch vlastních jmen (především osobních) je do mála stránek nahňácáno tolik, že v tom aby se čert vyznal. Pokud člověk nemá na jména paměť, a to já na ty osobní nemám, je to teda boj.

Kniha mě každopádně ve formě mluveného slova potěšila, dávám podmíněně čtyři hvězdičky a těším se na další díl s očekáváním toho, že mě snad pokračování nezklame, něco se začne dít a konečně rozplétat!

12 06.11.2021

Normálně se do čistého klasického fantasy nevrhám, tohle je ale zásadní výjimka. A i když jsem knihu (resp. celou sérii) vlastně četl celou jen jednou, filmy jsem viděl v jejich různících se verzích mnohokrát. V tom ideálním věku, kdy prostě nejde zapomenout. Po letech jsem si tak Pána prstenů chtěl znovu připomenout v originále a audioverze se ukázala jako ideální. Kdybych totiž Společenstvo prstenu četl jen jako text, na to nejvyšší hodnocení by nedosáhlo - obsahuje totiž milion různých jmen, rodokmenů, historií a názvů. Jenže verze, která je načtená Alešem Procházkou je úplně jiný kalibr. Hlas filmového Snapea jako by ve zdech Bradavic vyprávěl podmanivě historii kouzelnického světa a dobře tak vynikne bohatý Tolkienův jazyk, který dokáže z popisu každého zvadlého listu udělat starobylý čarokrásný les a z krátké procházky mezi dvěma městečky dobrodružství zahrnující několik ras, čarodějných tvorů a historky, které se budou vyprávět po mnoho generací. Vše navíc doprovází dobře zvolené hudební předěly. Tomuto zpracování tedy velmi zaslouženě patří pátá hvězdička a každému fanouškovi Pána prstenů rozhodně doporučuji.

Pátá hvězdička pak patří i ilustrované knižní verzi, které jsem neodolal a se kterou se jednou za čas listováním těším...

12 22.06.2021

"Všichni musíme být stejní. Nejsou všichni zrozeni svobodní a sobě rovní, jak říká Ústava, ale dá se dosáhnout toho, že jsou všichni srovnaní. Jeden každý je věrným obrazem všech ostatních; pak jsou všichni šťastní..."

...a srovnaní u svítících (mega) obrazovek, srovnaní ve městech, srovnaní v práci. Bez chuti projít se, cítit přírodu a omezeni tím, co někdo jiný vybere, sestříhá a srovná. Děsivý svět. Stabilizovaná Čína dnešních dní dovedená do absurdna dobou svého vzniku. Znovu ve mě dokázal po knize Marťanská kronika Bradbury svou dystopií vyvolat intenzivní nepříjemné pocity. Tentokrát k apatii a jednotvárnosti. Uf.

12 18.02.2021

Neuvěřitelné, jak to pořád funguje. A ano, přiznávám, i na mě. Přitom nejsem cílová skupina...

Když totiž pominu všechny části, které vyloženě necílí na moje čtenářské zaměření, rozhodně rozumím tomu, že i po více než 200 letech od vydání je kniha stále oblíbená a čtená. Mění se totiž svět, technologie nebo zvyky, ale lidi, ti se prostě mění jen minimálně. A i když zrovna nejste obyvatelem rodinného sídla se sluhy, nějakou část rodiny nebo přátel prostě v textu pozná každý. Nemluvě o ústředním příběhu, který dokáže zasáhnout i takového balvana, jako jsem já :) A to jsem si myslel, že onen známý film s Keirou Knightley je dílo vycizelované i na jiné publikum. Nikoli. I knihu jsem si tak svým způsobem užil, dodává tomu celému zajímavou plasticitu. Včetně zábavných rozhovorů mezi rodiči hlavních ženských postav.

A tedy lady Catherine, jako by vypadla z Kerska. Máte štěstí, že jdu zrovna kolem...

Surrealistická báseň zabalená do formy novely. Spousta zajímavých nápadů, které by samy o sobě mohly být nosnými tématy povídek, ale zatlačené do pozadí tunami slovní vaty. Jednotlivé snové epizody objevující Druhé město schované za "kulisami" Prahy i jen tak se ukazující nejen v jejích ulicích, dohromady však pospojované jen náhodně, neuvěřitelně a někdy i na sílu. Krásně podivné a hravé vnitřní odkazy na děj jiných stránek i dospělé filozofování. Na druhou stranu až dětská hra s fantazií, ne/asociacemi a náhodným spojováním nespojitelného v rámci dlouhých nesmyslných odstavců (na mě trochu moc, i přesto, že jde o dílo knižního surrealismu). A krásné, i když bohužel jen černobílé, ilustrace Pavla Čecha.

Je to tak strašně zajímavé, některé z vytvořených knižních obrazů za čtení opravdu stály, jako celek je ale Druhé město strašlivě nevyrovnané a pro mě míjející se účinkem – jako příběh to zkrátka nefunguje. Spíše jde o hodně podivnou řadu prosněných nocí, sepsané povídání ze spaní nebo do slov převedené tahy štětce bláznivého malíře...

Pro milovníky alternativní historie promarněná příležitost. Prakticky veškerý důraz je kladen na těžký život dvou hlavních postav a překážky, které jim klade i za rok 1989 pokračující normalizace s režimem utahujícím šrouby. Informací o domácím i světovém dění je velmi málo, podobně jako myšlenek nad tím, jak by s modernizací a globalizací bojovalo komunistické Československo v 21. století. Celé je to velmi civilní (jak jen to jde říct u knihy o životě ve "vojenské diktatuře"), mířící na city a čtenáře předchozích autorčiných románů asi nepřekvapí, kam směřují poslední kapitoly knihy.

Vím, po četbě knihy Hana jsem měl styl Listopádu očekávat, ale nedalo mi to. Podobné náměty mám opravdu rád, knihy jako Otčina nebo Židovský policejní klub mají v mé knihovně speciální místo. Tak jsem alespoň znovu pro mě odhalil slepou uličku. A jak se dívám na zdejší komentáře, své velmi spokojené čtenáře kniha má. Rozumím tomu, styl autorky nemůžu kritizovat*, líbí se mi orámování příběhu/ů dopisy i tento krok autorky mimo již prošlapané cesty české literatury.

Pro ty, co naopak už teď ví, že by s hodnocením skončili jako já (nebo hůře), doporučuji sáhnout po knize:
- Plán N, pokud chcete alternativní realitu stále existujícího východního bloku
- 1984, pokud chcete číst temnou dystopii o diktatuře (i Listopád na autora opakovaně odkazuje Velkým bratrem, nebo parafrází citace z Farmy zvířat)
- Kulky a opium: život a smrt na náměstí Nebeského klidu, pokud chcete vědět, jak se opravdu totalita brání protestům a demokratizaci (a k tomu bohužel i aktuální zpravodajství z Běloruska)

* Snad jen, pokud by mi někdo četl náhodné neukotvené věty z Hany nebo Listopádu, rozdíl bych nepoznal. Uznávám však, že lidé cíleně vyhledávají styl, který se jim líbí a podobnou námitku bych mohl slyšet u svých oblíbených autorů od Pratchetta po Dicka.

11 27.10.2021

Po dočtení jsem ani nedýchal. Poslední stránky a kapitoly jsem hltal tempem žíznivého na poušti, který právě dorazil do oázy a narazil na pramen... Mám totiž opravdu rád knihy, kdy na začátku člověk ví velmi málo o tom, co se vlastně děje. Postupně přirozeně odhaluje jedno vodítko za druhým, až se před ním vynoří příběh ve své celistvosti a komplikovanosti. A do té doby může vymýšlet vlastní teorie, přemýšlet nad motivacemi a možnostmi, přehodnocovat na základě dalších "nápověd"... Piranesi* přesně tohle na svém začátku nabízí v hojné míře. Čtenáři tak nezbývá, než vymýšlet a spekulovat, užívat si velmi zajímavého prostředí, vrtat se myšlenkově ve zdánlivých rozporech... Je pravda, že od určitého bodu mu autorka nabízí nejen drobné kapky, ale rovnou přívalový déšť materiálu (paradoxně srozumitelnějšího, než pro hlavního hrdinu), který na konci neumožňuje už žádné větší spekulace. I tak jsem ale neměl dost...

Kniha si každopádně po prvním přečtení rozhodně zaslouží plný počet hvězd. Je originální**, velmi zaujme tématem i atmosférou (skvělé popsání jednotlivých síní, postupné zkázy i zákonitostí světa včetně přílivů) a náhodné otázky dokáže zodpovědět i zpětně se znalostí pointy. Je otázkou, zda plný počet obstojí i při druhém čtení, ale to už nechám na budoucnosti. Např. autorčin diamant - Jonathan Strange & Mr Norrell - už jsem četl několikrát, a i když už logicky vím, jak skončí, už teď se těším, že se do jeho světa vrátím znova.

*A bylo hezké si až po dočtení knihy přečíst, co to jméno vlastně "znamená". Alespoň jsem se nenechal svést na špatnou stopu.
** SPOILER: Na paměť se mi neustále vracela pouze teorie paralelních světů ze Simmonsova Ílionu, která je však oslavou spisovatelů, nikoli jisté nevázané dávné fantazie a magie, jako v Piranesi. Snad bych jen byl rád, kdybych ve světě Domu mohl přečkat o trochu déle. A ani by to nemuselo být tak hutné, jako v Simmonsových románech.

11 25.10.2021

"Zdravá brambora, libosti plná, pánev s tebou, požehnaná ty mezi hlízami… Amen."

Co jsem to právě dočetl? Nálož všeho možného směřujícího k bolesti i slasti, utrpení i rozkoši... Je to neuvěřitelná směs větších či menších odboček, tisíce detailů od vybuchujících pyramid přes setkání s historickými i fiktivními postavami všech druhů (Smetana, mexický císař, sv. Dynda, továrník na "zadní" papír, kolotočář-vynálezce vycpávající hříbata vcelku...) po duchy, mluvící mrtvoly i inteligentní mandragoru. Děj vlastně slouží jen jako nosič pro tisíce a jednu příhodu (ano Zeměplocho, dívám se tvým směrem), odkaz či událost. Vše je pak řádně okořeněno nekončícím množstvím sexuality a gastrosexuality všech druhů, variant i množství. Aneb co vše (a jak) se dá nadívat a prošpikovat (v obou slova smyslech)... A přiznávám, že nejvíc jsem se asi těšil na úvody kapitol, které nádherně parodují* konspirační teorie o iluminátech i současný svět.

Normálně bych takovouto knihu miloval, ale u Stančíka mi střídání témat přijde příliš samoúčelné. Ony odbočky několikavěté i několikakapitolové totiž často nikam nevedou a jsou "jen" součástí nekončící promenády všech možných podivuhodností. Sám závěr nosného děje je pak bohužel neuspokojivý (i když je jasné "kdo", jen mi tato postava nepřišla natolik zajímavá/důležitá, abych se o ni předtím víc zajímal) a použitý jazyk až příliš vulgární (připomíná mi "poetiku" Záviše). Ale sám jsem si to naložil, když už první věta hlásá, že jde o filozoficko-pornografický detektivní román.

*I když ruku do ohně bych nedal za to, že ten "krásný starý svět" trochu nechybí i autorovi. A takto se s tím současným plným lidských práv nevypořádává...

11 07.06.2021

První povídka je trochu pomalejším rozjezdem, ale pak to sviští až do konce. Hrátky se třemi zákony robotiky ve všech směrech, vesmírný sci-fi rébus ve stylu "dedukce Sherlocka Holmese" a roboti všech druhů, určení i myšlení. Za mě nejpovedenější částí je ta věnovaná robotímu prorokovi nebo "úniku." I teď mnoho let od prvního čtení nezapomenu na logické hrátky s robotem v kapitole Malý ztracený robot a závěr o celoplanetárním rozhodování robotů. Velká klasika...

11 30.04.2021

Na první pohled vše, jak má být. Řemeslně dobře napsaný text okořeněný lokálními výrazy, zajímavá oblast v zajímavé době (pro mě ještě spojená s rodinnými kořeny :), audiokniha profesionálně namluvená Vilmou Cibulkovou, chvála, kudy jen chodím. Jenže zatímco začátek knihy je skutečně dechberoucí*, s každou další kapitolou se čtenář dostává k románově zpracovaným těžkým, avšak všedním (jak jen to lze na dobu a místo říct), životům několika karvinských rodin. Sem tam na povrch probublají historické zajímavosti, jako je např. historie lázní Darkov, imigrace z Haliče, sedmidenní válka o Těšínsko (včetně tehdejší propagandy, zvěrstev a pověr, které jako by vypadly ze zpráv o probíhající válce o východ Ukrajiny) či čtvrtá třída vlaku bez střechy, skryty jsou ale pod hlušinou práce (hlavně té hornické), péče o rodinu, domácnost a potomstvo, či donekonečna rozebírané vztahy... Těžká doba, těžká práce, těžká četba...

Rozumím, proč se tato kniha tolik líbí. Určitě jsem rád, že jsem ji četl. Jako děda, který v Karviné žil a popisovaná místa zná, si ji ale užít nemůžu. Ano, začátek o cestě za solí, hornické neštěstí a válečný závěr stojí za to, dál už to ale čtenáři hledajícímu v knihách originalitu, nejen kvalitně zpracované lidské příběhy, mnoho nepřinese. Jako už vícekrát si musím přiznat, že zkrátka nejsem cílová skupina čtenářů českých bestsellerů.

*Trochu mi to připomíná knihu Hana, kde je úvodní příběh zajímavý a pro mě neznámý, brzy ale sklouzne ke klasickému českému vztahovému románu (i když výrazně ovlivněnému nacistickými zvěrstvy). Křivý kostel je rozhodně literárně kvalitnější a lepší kniha, trpí ale podobným způsobem.

11 22.04.2021

Oslava života koncentrovaná do léta roku 1928 v americkém maloměstě. Poetické střípky tehdejšího dění, fantazie, zvyky, proměny společnosti, ale také obavy či konec života. To vše především klukovským pohledem, nejen pro nostalgiky vzpomínající na dětská léta.

Nejde o nějaký celistvý příběh, kniha nemá klasický děj. Ze čtení jsem měl především pocit nekonečného televizního seriálu (dobrého a odpočinkového), kde se sice prolínají postavy a jejich příběhy, když ale vynecháte pár dílů (stránek), nic strašného se nestane. Odlehčené vzpomínky na sběr lesních plodů tak může střídat dětská filozofie nad stářím, různorodé rodinné i sousedské trable, skoro fantastický vývoj stroje na štěstí, nebo hororová pasáž z místní rokle...

CITACE: Na světě je pět miliard stromů. Někde jsem to četl. Pod každým stromem je stín, nemám pravdu? A víš, jak vzniká noc? Já ti to povím: to vylezou stíny zpod těch pěti miliard stromů! Jen si to představ! Plnej vzduch stínů, trochu jako by kalily vodu. Kdybysme přišli na nějakej způsob, jak těch zatracenejch pět miliard stínů udrželi pod stromama, mohli bysme zůstat vzhůru až do půlnoci!

Poznámka: Nevěřte anotaci. Mluví o jedné postavě, jejích zážitcích a jednom postrachu. Skoro, jako by kniha někde začínala a někde končila. Omezena je ale pouze začátkem a koncem léta, postav je víc a Samotáři je věnována jen velmi malá část knihy, která i tak nechává velký prostor pro představivost a fantazii.

CITACE: "Tome, řekni mi to na rovinu."
"Co ti mám říct na rovinu?"
"Kam se poděly šťastný konce?"
"V sobotu v biografu je mají."
"Jasně, ale v životě?"
"Dougu, já vím akorát, že když si jdu večer lehnout, tak je mi fajn. A to mi připadá jako šťastnej konec jednou denně. Ráno pak třeba vstanu a všechno se pokazí. Ale stačí, abych si pamatoval, že až večer půjdu spát a lehnu si do postele, všechno bude v pohodě."

11 18.02.2021

Citace: "Ztratil jsem svůj mentální kompas ukazující, která ze stran je obětí konfliktu. Obě jsou plné horlivých, umírajících vojáků a zoufalých civilistů. Obě, zdá se, upadají stále hlouběji."

Neuvěřitelná jízda čtená skoro bez dechu. Kniha je napsána jako velmi dobrá fikce, přitom jde ale o popis syrové reality*. A nejen to, mezi příběhy i vyprávěním vojáků, ozbrojenců, politiků, aktivistů i civilistů (atd. atp.**) všech stran konfliktu se organicky objevují fakta, připomínky historie i jiných souvisejících konfliktů, střípky zapojení dalších zemí (včetně české stopy komunisty "O jako obušek"), zajímavosti či odkazy na další rozhovory, reportáže či výzkumy. Přitom se kniha pořád skvěle čte a vše je velmi přirozeně seřazeno v jeden celek.

Opravdu velmi dobrá práce při editování knihy a kombinování všech dřívějších samostatných reportáží se projevuje především při pohledu na to, jak velké množství osobních příběhů kniha obsahuje. Čas sice někdy nepřehledně poposkočí a protagonisté se střídají jako na kolotoči, přesto není cítit, že by se ztrácela zamýšlená nit vyprávění. Čtenář si tak projde všemi fázemi konfliktu - od boje proti Rusku a separatistům se začátkem konfliktu přes návštěvy okupovaného/separatistického Donbasu, který stále nemůže zapomenout na surovost "fašistické" Ukrajiny, po zamrzlý konflikt dnešních dní (pozn. psáno v říjnu 2020, všichni bohužel víme, jak dnes Rusko ve své agresi pokračuje) dopadající na uprchlíky a další obyvatele bydlící na obou stranách konfliktní linie.

Je jasné, že všechny podrobnosti se do nějakých 300 stránek vejít nemohou, výběr i zestručnění událostí (stále velmi hutné) a jejich vývoje dává přesto velký smysl. Číst podobné shrnutí a ještě si užívat styl psaní je prostě krása. S plným vědomím, že je při čtení cítit bezmocnost místních, beznadějnost celé situace a krutosti i nespravedlnosti války. A zlost vůči všem těm, kteří sobecky válku začali a zamrzlý konflikt udržují...

Zároveň je nutné ocenit otevřený přístup k tématu, kdy autor chápe jeho komplexnost, a přes popsání podrobného zapojení Ruska a jeho nezpochybnitelné kroky, se dívá i do hlubší minulosti a hledá chyby následných obětí ruské agrese, které k invazi vedly (a to např. i v Gruzii). Nemluvě o snaze vysvětlit a ukázat i stávající ukrajinskou kulturu a společenské vztahy - dominanci žen, které jsou ale sluhy mužů, korupci či mafiánské okrádání. To vše doplňované i autobiografickými částmi, které ale organicky doplňují celý obraz. Od zajetí Berkutem, které mohlo skončit opravdu velmi špatně, přes předstírané zasnoubení se slečnou žijící na Donbase, která sloužila jako součást autorova krytí pro pobyt na místě, po noční můry z Ukrajinců vyvolané propagandou lidových republik...

Citace: "U velké části ze stovek respondentů ve frontových oblastech si výzkumníci všimli zjevně proruské nálady a negativních stereotypů o Ukrajině, její armádě a politicích, které jsou běžně šířené ruskými médii a sociálními sítěmi. Všechny tyto vesnice byly v dosahu vysílání ruských médií a jejich obyvatelé se ani netajili tím, že je sledují radši než ty ukrajinské. Když potom v několika vesnicích vypnuli vysílání ruských televizí a rádií, výsledek se dostavil už po pár týdnech. Obyvatelé těchto vesnic neměli jinou možnost než sledovat ukrajinské stanice, a zároveň s tím začali výrazně měnit své názory. Výzkumníci najednou zaznamenali prudký nárůst důvěry v ukrajinskou administrativu a instituce."

Kniha si zaslouží také pochvalu za krásné zpracování, povedený minimalismus a sjednocenou grafiku myslící i na drobnosti. Na druhou stranu je mi líto, že poznámky nejsou rozdělené na ty doplňující kontext a pouze odkazující na zdrojuje. Pro čtenáře není ideální pořád listovat až na konec knihy a hledat, zda je poznámka užitečná či nikoli. Ty doplňující kontext by měly být pod čarou. A textu by slušelo také více autorových fotografií.

A doporučená četba k tématu?
Pochopení mentality obyvatel Donbasu nabízí "Doba z druhé ruky. Konec rudého člověka".
Další středoevropský pohled na válku, tentokrát v Sýrii, lze najít v knize "Ve válce - Příběhy obyčejných lidí z Iráku a Sýrie".
Obtížné je vstřebat silnou historii "Krvavých zemí" od T. Snydera.

*Rozhodně není náhoda, že si člověk může na zadní straně přebalu přečíst tento citát Marka Twaina: "Pravda býva často menej uveriteľná než fikcia, pretože vymyslený príbeh sa musí riadiť pravidlom pravdepodobnosti, kým ten pravdivý nie."

**Celý text je opravdu více než bohatě ilustrován mnoha různými charaktery, které "hlavním příběhům" dodávají další barvy a hloubku. Od místních obyvatel, kterým se na střechách jejich paneláků usídlily pro/ruské jednotky střílející na Ukrajince, úřednice pašující dokumenty z Donbasu, nebo vedoucí dětského domova, která odmítne převést své svěřence do Ruska i pod pohrůžkou zastřelení, přes neskrývané neonacisty bojující na obou stranách konfliktu, uživatele neustále padající separatistické mobilní sítě Fénix (protestující za znovuzavedení Vodafonu z "fašistického západu"), babky bydlící v bunkru i bojovníky z evropských zemí, kteří věří v chemtrails a různá spiknutí, po pro/ruské separatisty, kteří se neštítili rabovat trosky havarovaného letu MH17.

10 04.03.2023

Totální popcornovka a zároveň guilty pleasure. Musel jsem to přestat brát vážně a přejít veškerou až pubertální otravnost hlavních postav. Je to totiž svým způsobem natolik zábavné, že mě to po pár prvních kapitolách chytilo a až do konce nepustilo. Těšila mě i postupně, logicky a přehledně odhalovaná tajemství. Až se trochu provinile těším na pokračování. A to ještě nesmím zapomenout na brutálně-intimně nepříjemnou scénu hned na samotném úvodu. Podobné drzosti a bezskrupulóznosti by si knížka zasloužila víc.

A proč to nebrat vážně? Sci-fi koncepty to nakousává a pojmenovává než aby je to vysvětlovalo a respektovalo. Prostě je nutné brát věci tak, jak dle autorky fungují, není nad tím potřeba přemýšlet. Svým přístupem je to až naivní space (soap) opera. Young Adult s dospělými postavami, které se chovají nedospěle a dle zvoleného stylu si samozřejmě neustále koušou ret nebo zastrkávají láskyplně vlasy za uši. Prostě odpočinková vesmírná fantasy na způsob Spát v moři hvězd.

10 24.02.2023

Kniha mého dětství. Nebydleli jsme sice na ostrově, natož ve vile, a nikdo z naší čtyřčlenné rodiny nebyl spisovatelem ani střelcem, ale v akváriích nám sídlili žáby, čolci nebo žábronožky. A o pískomilech nebo křečcích nemluvě. Naše dovolené končívaly u rybníků a potoků, kde jsme vytahovali mikroskop a zkoumali, co se pod hladinou skrývá. Nebyla kůra nebo kámen, který jsme opatrně neotočili. V krabicích od bot jsem měl krovky, svlečky hmyzu a různorodé škeble a ulity... Příběhy z Korfu, zejména ty živočišně orientované, jsem tak hltal pravidelně a dodnes na ně vzpomínám – včetně pavouků schovaných pod poklopem, želvích kopců nebo ptačích otců nosících malému Gerrymu vzácné přírůstky do sbírky. Ano, veškeré to rodinné hemžení okolo je pro knihu důležité, stejně jako setkání s místními, ale pro mě je to dodnes "jen" bonus, který jsem teď při "dospělém" čtení znovu objevoval a na které jsem si už nevzpomínal. Výjimkou je samozřejmě neopomenutelný Spiro a doktor Theodore.

Jasně, není to nejlepší literární dílo, co znám, má to v sobě ale šťávu, život a dětské objevování... A pro mě spoustu vzpomínek...

...a ano, když jsme byli na Korfu, alespoň do jedné z vil jsme se šli podívat. To by bez toho nešlo, že...

10 12.07.2022

Citace: "Pánové a dámo, přijměte prosím mé blahopřání k Vašim vynikajícím snovacím schopnostem."

Jako by se Lovecraft snažil napsat hutný příběh z Pratchettova Ankh-Morporku. Ale ani to není zdaleka popisující. Město je rozkládající se, páchnoucí, plné špíny, odpadu lidského, xenického i fyzického. Přidejme specifický wierd steampunk, lidské editace ("přetvoři"), jiné dimenze, vědecko-racionálně-diplomatickou démonologii a mnoho dalšího. Jen otázka zdejších ras a tvorů by vystačila na studii, ve světě Bes-Lagu totiž najdeme ty cíleně nejdivnější tvory, které by člověk potkal v kantýně Mos Eisley na Tatooine, na setkání Addamsovy rodiny nebo v pozdějších brněnských rozjezdech (vygooglete si Komiks: Brněnské rozjezdy od Tomáše Kučerovského). A to všechno drží zázračně pohromadě!

Zajímavý je i styl vyprávění. Některé odstavce jsou totiž do děje přidány snad jen proto, aby mohl autor vykreslit sebemenší detaily života Bes-Lagu, které ale nemají pražádný vliv na děj. Prostě jsou tam jen tak, jako by to byl opravdový svět a autor je říkal mimochodem. A to včetně náhodně vkládaných a upravovaných slov, které hlavní hrdinové berou samozřejmě, čtenář ale pouze tuší a ani nečeká na potvrzení... Ano, jsou světy, které autor popisuje vyprávěním, pak ty, kde se historii/současnost/specifika čtenář dozvídá dějem. Toto je ale asi poprvé, kdy čtu knihu stylu mimochodného.

K celému textu bych měl každopádně tři výtky (celek přesto dosahuje kategorie pro mě nezapomenutelných knih, tedy dávám plných 5 hvězd):
- S blížícím se koncem postupně ustává příval divností, specifik i výprav do neznáma, přibývá akce a na Nádraží Perdido příliš jasného děje. Je to pořád dobré, ale už to nebylo tak své.
- Úplný konec je doslova deus ex machina a trochu mě rozladil. Ano, chápu, ale dospět k tomuto momentu se dalo i jinak.
- A vůbec, proč je v knize všechno tak divné? Je to pro tamní obyvatele/tvory normální? Jeden náznak v knize je, velmi zajímavý, ale také zmíněný jen tak mimochodem a už se k němu autor/příběh nevracel... A neberu to, že se autorův styl označuje jako "weird fiction", primární je příběh, až pak škatulka.

Na závěr ještě patří pochvala za ilustrace ve vázané verzi knihy, škoda, že jich je tak strašně málo.

10 16.05.2022

Dvě věže jsou pomalejší, ale mnohem temnější než Společenstvo Prstenu. Z pohádkovějších motivů se do příběhu dostává ještě více klasického fantasy, bitev, ale hlavně cti, rytířskosti, přátelství, odvahy nebo odhodlání... Zároveň je moc hezky vidět, jak je tato knižní série vícevrstevnatá. Od civilního a pohádkového příběhu několika hobitů v Kraji se postupně dostáváme k větším a větším celkům, až se děj přelije do započaté války několika království, mnoha ras a statisíců jednotlivců. Z dobrodružné cesty lesem, kde hrozí tak maximálně Dědek Vrbák, se hrdinové ocitnou v proudu událostí spojené s obranou poslední výspy Rohanu, osudem celé rasy Entů, ale i celých vsí, měst i království. Historie se doplňuje a děj je stránku za stránkou stále temnější. A jen samotný konec je napsán tak krásně odporně a hnusně, že se nějaké To musí stydět a zkormouceně sedět v koutě.

Poznámka: Už jsem to psal u prvního dílu, ale velký vliv na to, jak moc se mi trilogie Pána prstenů po letech líbí, je její zpracování ve verzi audiobooku. Znovu se musím před Alešem Procházkou uctivě poklonit, protože jeho hra s hlasem se zvláště u Gluma dá srovnat s herectvím Andyho Serkise v hrané verzi. (A také ilustrované vydání je pro knihomila pravým potěšením...)

10 22.06.2021

Příběh vyprávějící o homo sapiens (sapiens) doplněný množstvím zamyšlení a teorií, nikoli dějiny, i když si tak dle úvodních odstavců autor knihu představuje. Je to spíše povídání o tom, jak schopnost mluvit a následně spolupracovat ve větších skupinách (kognitivní revoluce) proměnila člověka ve tvora nekonečně chrlícího sociálně kulturní konstrukty od mýtů a náboženství přes peníze po impéria. Ano, objevují se i kapitoly zaměřené na zemědělskou revoluci (slovy autora jak nás obilniny zotročily), vědu nebo zámořské objevy (imperialismus), stejně se to ale vždy vrátí ke společnosti a jejímu vnímání...

Na jednu stranu si člověk říká, že by bylo skvělé poslouchat takto barvité vyprávění o pravěku a středověku i ve středoškolských hodinách dějepisu. Toto docela striktně chronologicky předložené vyprávění první poloviny knihy by bylo zajímavou kostrou pro vyučování, ze které by se mohl dobrý učitel odpíchnout. Navíc ji doplňují některé zajímavé detaily, např. o schopnosti člověka vyvraždit velké tvory několika kontinentů, a totálně tak proměnit druhová složení*, o různorodých národnostech římských císařů, nebo o tom, že doba kamenná byla vlastně dřevěná, jen dřevo se logicky nezachovalo... Aneb co vám učitelé ve škole neřekli...

Na druhou stranu si ale prostě nejde nevšimnout, že s postupujícími roky si autor vybírá příklady, které se mu hodí a dějinné události pro zdůraznění svých argumentů velmi zjednodušuje, např. třicetiletá válka a její ne/zaměření jen na náboženství. Sem tam si i protiřečí – různé používání individualismu, zmínky o ne/štěstí a moudrosti dávných lovců a sběračů... Postupně přibývá různé přeskakování a vracení se, opakování a velké množství příkladů hojně srovnávajících historii a současnost v mírně moralizujícím tónu. Člověk pak jen někdy kroutí hlavou nad argumentačními klamy**. Závěr o štěstí a nesmrtelnosti už je pak prakticky čirým názorovým textem autora, kde je snaha o vysvětlení "historie lidstva" úplně v pozadí. A to už opravdu o dějiny nejde...

* CITACE 1: Dnes se odhaduje, že Severní Amerika přišla během krátké doby o 34 ze 47 rodů velkých savců a Jižní Amerika jich ztratila 50 z původních 60. Zmizely šavlozubé kočky, které tu nerušeně lovily po 30 milionů let, a stejný osud potkal i gigantické pozemní lenochody, původní americké koně, velbloudy, velké hlodavce i mamuty. (...) Paleontologové a zooarcheologové, kteří hledají a studují zvířecí ostatky, už celá desetiletí prohledávají americké pláně i pohoří a hledají zkamenělé kosti pravěkých velbloudů, fosilizované exkrementy ohromných pozemních lenochodů a podobné poklady. Každý nález pečlivě zabalí a pošlou do laboratoře, kde pak vědci každou kůstku a každý koprolit (zkamenělý exkrement) pečlivě studují, zkoumají a docházejí ke stále stejnému závěru, a sice, že nejčerstvější výkaly a nejmladší kosti pocházejí z doby, kdy Ameriku zaplavili lidé, tedy z doby 12 000 až 9 000 př. n. l. Jen na karibských ostrovech, zejména na Kubě a Hispaniole, se našly výměšky pozemních lenochodů z období okolo 5000 př. n. l., tedy také z doby, kdy se přes Karibské moře přeplavili první lidé a tyto dva velké ostrovy osídlili.

**CITACE 2: Dnes je rodičovská autorita na ústupu, dospívající mládež rodiče neposlouchá a rodičům se kladou za vinu téměř všechny životní nezdary. Matka a otec mají ve freudovské soudní síni asi takovou šanci na osvobozující rozsudek, jako měl obžalovaný ve vykonstruovaném stalinistickém procesu.
CITACE 3: V pohodlném životě městské středostavovské třídy není nic, co by se alespoň trochu blížilo vzrušení a radosti lovců mamutů po úspěšném lovu. Každý nový vynález nás vzdaluje od ráje.

10 10.05.2021

Vše o tom, jak...
...komunisté Sovětského svazu kradli rodinám syny a otce k likvidování havárie, kterou sami způsobil. Lhali, zatajovali, mlčeli. Tvrdili, že lidé odjíždí na cvičení, na dva týdny, na pár dní a oni tam byly měsíce, měli doživotní následky, nebo umírali. Bojovali proti těm, kteří se snažili informovat a pomáhat, proti vědcům a znalcům. Mluvili o sovětském člověku, o společném boji i o akcích zahraničních agentů.
...se šmelilo s radioaktivním jídlem, mizela radioaktivní technika, kradlo se vybavení domů i celé radioaktivní stavby prodávané mimo zónu jako víkendové chaty.
...se v době výbuchu jaderné elektrárny předstírala normálnost, projevovala se lidská hloupost, neschopnost pochopit smrtelnou nebezpečnost něčeho neviditelného, preferovalo se splnění úkolů, sklízení brambor nebo zavařování okurek, před vlastním zdravím. Sebeobětovalo se pro vlast i pro peníze
...v sobě jedna havárie skrývá tisíce a tisíce tragédií, rodinných, dětských. Lidské roboty na střeše reaktoru, lovce domácích i divokých zvířat, vědce, duše běloruských bábinek vyprávějících o starých zvycích, uprchlíky z válečných zón středoasijských "stánů "schovávajících se v neobydleném pásmu.
...se vyprávěly specifické černobylské vtipy.
...se stovky kilometrů od elektrárny šířil radioaktivní prach smíchaný z olova, písku a grafitu.
...silná byla víra v mírový atom i přípravu na válku, ale zároveň brutální bezradnost v době katastrofy, nepoužitelné zásoby civilní obrany, vojáci bez vybavení z lenosti nebo neschopnosti vedení SSSR.
...se šmelilo s materiálem i na vzorovou jadernou elektrárnu.
Ale zdaleka nejen o tom...

Je těžké, až nemožné, vybrat ty nejlepší části knihy. To by člověk musel odcitovat slovo od slova minimálně celou její polovinu. Není divu, že se stala základem pro skvělý seriál Černobyl. Po poslechnutí i přečtení tohoto díla je mi ale jasné, že těch silných lidských příběhů, přehánění i nadsazování pochází od filmařů mnohem méně, než jsem myslel. Všechna ta přirovnání, možnosti neobyvatelnosti velké části Evropy, dobrovolníci pod reaktorem i nad ním, likvidátoři zabíjející domácí zvířenu, všudypřítomná vodka... Ano, vědecký i historický základ je stejný, ale lidský pohled je jasně a viditelně z Modliteb.

Zároveň nejde nedoporučit zpracování audioknihy - jde vyloženě o hereckou hru hlasů. Skvěle se to poslouchá.

---------------------------------------------

Vesnice Čuďany... Sto padesát curie na metr čtvereční...
Ženy okopávají zahrádky, ulicí běhají děti. Chlapi na kraji obce přitesávají trámy na nový roubený dům. Hned nás obklopili a řekli si o cigarety.
„Chlapi, odsud se budete muset už brzo vystěhovat," pokoušíme se jim vysvětlit.
„Podívejte se na dozimetr a ten ukazuje, že radiace přesně na tomhle místě, co zrovna stojíme, je stokrát vyšší než povolená norma."
„Hele, nepřeháněj... To zrovna - a kdo je ti vůbec na ten tvůj dozimetr zvědavej? Ty si klidně jeď, ale my zůstanem tady. A svůj dozimetr si můžeš strčit do prdele, nám je k ničemu!!"
Když jsem pak několikrát viděl film o zkáze Titaniku, naprosto přesně mi to připomínalo vše, co jsem kdysi viděl sám. Měl jsem to přímo před očima, sám jsem to v prvních černobylských dnech prožíval... Tam taky bylo všechno jako na Titaniku a lidé se chovali naprosto stejně. Hlavně ta jejich psychologie byla stejná. Poznával jsem to, a dokonce srovnával - trup lodi už je proražený, podpalubí zaplavuje obrovská spousta vody a převrací sudy i bedny. Plazí se dál a dál a z cest hravě odklízí všechny překážky... Na horní palubě ale září světla, hraje hudba a servíruje se šampaňské. Pokračují rodinné spory a rodí se nové lásky. Jenže voda stoupá dál, po schodech výš a výš, do kajut...
Lustry září, hudba hraje, šampaňské teče proudem...
- str. 152

10 01.02.2021

Za právo vzdorovat příběhu! Za možnost rozhodovat se bez vlivu druhých! Za svobodnou vůli! Za pohádky bez pohádek!

...a také příběh, kde je hranice mezi dobrem a zlem (resp. mezi hrdiny a padouchy) tak tenká, jako je rozdíl mezi pohádkovou žábou a princem (tedy někdy skoro neznatelná). Kde se hlavní hrdin(k)a prakticky neukáže a není ani tolik důležitá. Kde můžete být čímkoli bez ohledu na tvar - a to jak ve smyslu tvarismu, tak "přeměňování", které by si ale profesorka McGonagallová do rámečku rozhodně nedala. Kde je důležitá znalost zeměplošského esperanta, vúdú i cizozemské kuchyně. A kde příběhy touží po šťastných koncích, ale kašlou na to, kdo šťastně skončí...

PS: Pátá hvězdička putuje Zuzaně Slavíkové a celému týmu zodpovědnému za skvělé zpracování Čarodějek do formy audiobooku. Všechna čest, zdaleka nejen hlasy všech čarodějek jsou nezapomenutelné.

10 22.01.2021

I kdyby Kantůrek svým hlasem četl návod na opravu ovladače na televizi, bylo by to zábavné a poetické. První část Čaroprávnosti tak velmi bavila a nejen příběhy z hor Beraní hlavy, ale i cestování jsem si užíval. Od chvíle začátku odhalování jiné "magie" na Neviditelné univerzitě je to však nějaké podivné a to zakončení mi nějak nesedí. Jako kdyby to bylo celé zakončeno ještě před finálním rozuzlením. Každopádně hezký začátek linie Čarodějek - na Soudné sestry nebo Maškarádu to nemá :)

10 22.01.2021