pohrobot pohrobot komentáře u knih

☰ menu

Tmavá studnice Tmavá studnice Jaroslav Velinský

Už dlouho se mi nestalo, že bych dočetl sérii a hned začal znova od začátku. Při druhém čtení zvyšuju ze čtyř na pět, protože tohle je opravdu dobré. I bez detektivky (která vlastně začne pořádně vystrkovat růžky až v polovině knihy) by to bylo dobré. Především autentické prostředí: přestože mou Prahu a Otovu Prahu dělí nějakých pětadvacet let, jsou v podstatě totožné. Při čtení tak cítím na patře povědomé vůně dehtu, šmíru, lebedy a černého jelita (střídavě, ne najednou) a mám sto chutí se sebrat, sednout na tramvaj a jet se courat do Strašnic. Ale nepojedu, protože by tam na mě padly chmury z toho, že ve fabrice už se nic nevyrábí, ze Slatin je málem vilková čtvrť a cestou na Zahradní město se musí podcházet dálnice.

(Ale stejně je zajímavé uvědomit si, že ti dědové a babky, co se jim dneska občas pošklebujeme v tramvaji nebo v sámošce, bývali v našich letech větší kanóni, než my kdy budeme...)

15.09.2022 5 z 5


Konec perského prince Konec perského prince Jaroslav Velinský

Deratizace - Dezinfekce - Deméter!

Dlouho jsem se téhle série bál, nemám tu všivou dobu rád (a zdá se, že Ota z ní taky není dvakrát na větvi). Ale nakonec se to nečetlo vůbec špatně. Prostředí je autenticky devadesátkově eklhaft, případ správně zamotaný - a taky tam není takové to věčné pomrkávání na odvážné čtenářky a sličné čtenáře, co mi občas lezlo na nervy v pozdních finkovkách. Však taky tahle knížka vyšla v roce 1995, dávno před stříbrnými hádky, před Marií, "klibnou", Juditou a Modravými stíny.

(Autor pokračuje ve svých hravých mystifikacích ohledně pražského místopisu. Ulice U Močálu sice v Kateřinkách je, ale paneláky byste tam hledali marně - ty jsou až o kus dál v ulici U Pramene.)

09.08.2022 4 z 5


Přibližné řešení Přibližné řešení Jaroslav Velinský

Ota to samozřejmě nemohl tušit, ale Sjoukje van Houten skutečně existovala. Narodila se jako poslední ze čtyř dětí 13. listopadu 1859 ve vesničce jménem... Finkum.

18.07.2022 5 z 5


Brány ze slonoviny brány z rohu Brány ze slonoviny brány z rohu Thomas McGrath

Velice se to snaží být jako 451° Fahrenheita. Až do té míry, že by se to klidně mohlo odehrávat v témž městě, jen o pár let později a o pár ulic dál. Je to svět tupých, věčně zfetovaných pornomanželek a souložení podle rozvrhu; svět robotických psychiatrů-zpovědníků vybavených smrtícími injekcemi; svět, kde soused udává souseda a ten se na něj nezlobí, protože udávat je občanská povinnost; svět, ve kterém by se určitě uplatnili i požárníci a jejich mechaničtí ohaři s jedovými zuby, kdyby ovšem ještě bylo co spalovat. Je znát, že oba autoři byli současníci a že se jim směr, kterým se USA vydaly po druhé světové válce, ani dost málo nezamlouval.

McGrath bohužel není Bradbury. Kniha vyznívá poněkud prvoplánově, autorova snaha šokovat a znechutit (dobového) čtenáře přehlušuje a ubíjí samotný příběh. Snad ani není divu, že tu tahle útlá novela vyšla právě jen jednou a v naprosto zanedbatelném nákladu. Pokud ji ale vezmete jako neautorizované volné pokračování 451, číst se dá.

29.01.2022 3 z 5


Otevřené hranice: Etika a ekonomie migrace Otevřené hranice: Etika a ekonomie migrace Bryan Caplan

Jedna hvězdička za kresbu, jinak odpad za americký ideový kolonialismus. Americkou zkušenost nelze volně aplikovat na Evropu, nebude fungovat. My tady totiž nemáme žádné nedohledné pláně, které by bylo možno rozdělit novým osadníkům, ani žádné bezedné zásoby přírodních zdrojů, z nichž by se uživil mamutí průmysl "od pobřeží k pobřeží". Kromě toho, nově vzniklá Amerika profitovala především z imigrace Evropanů. My žádné Evropany dovážet nepotřebujeme, protože nám se tady rodí přirozenou cestou.

Ano, někdo by snad mohl Americe závidět její rozmanitost. Je ale dobré mít na paměti jednu věc: aby mohla v Americe vzniknout dnešní pestrá multikulturní společnost, bylo nutné nejprve vyhubit nebo vytlačit původní obyvatele. V Evropě jsme původní obyvatelé my, takže jediná americká zkušenost, která by nás v souvislosti s imigrací měla zajímat, je zkušenost amerických Indiánů - a tu nám Caplan bohužel nezprostředkuje.

25.09.2021 1 z 5


Můj rok 1979 Můj rok 1979 Martin Ježek

Napřed jsem si myslel, že autor má z roku 1979 nějaké těžké osobní trauma. Pak jsem se tady s překvapením dočetl, že mu v té době byl teprve rok. Přesto si troufá suverénně a s přehledem pamětníka vyprávět o tom, jak to tehdy všechno stálo za houby, televizní pořady byly trapné, společnost byla nesvobodná a "nikde nic nebylo". To vše doplněno několika málo nahodilými dobovými obrázky a mikroskopickými faksimilemi dobových dokumentů. Úhrnem - dílo na úrovni středoškolského referátu. Kdo se v antíku porozhlédne po zapomenutých číslech sedmdesátkových časopisů, dozví se o té době víc - a levněji.

Předpokládám, že podobně zasvěcené a informované budou i autorovy publikace o letech 1960 a 1971. Zjišťovat to nehodlám.

18.07.2021 2 z 5


Poupata: čítanka malých Poupata: čítanka malých Josef Kožíšek

Bohatě ilustrovaný předválečný slabikář. Dobře živené děti na barvotiskových obrázcích evokují rubensovské andělíčky. Již zde nalézáme tradiční Emu a mámu, a vzápětí dojde i na maso: "Masa máme mísu. Ó, my máme masa. Ó, my se máme." Výjevy z venkovského života ("Pavel pase u lesa. Pase tam i Pepa.") už asi dnešním dětem mnoho neřeknou, ale jejich slovní zásoba je příjemně košatá a brzy se rozvinou v delší samostatné příběhy:

"U potoka stojí topol. Lupen po lupenu padá. Jeden padá do vody, jiný padá na zem. Sypou se jako zlato. A Vítek svolává ves: Topol sype lupeny! Dukáty padají, dukáty! A jen to dopoví, je tu lidu jako máku." (str. 24)

Na stránce 92 dojde i na politiku: "Náš president Masaryk se stará o malé děti i velké lidi. Přeje si, aby se všichni měli rádi a pomáhali si vespolek. Mnoho nocí nespal, mnoho přemýšlel, aby se nám dobře vedlo a každý byl na světě rád." Na následující stránce si nenásilně vyložíme obrat "Kde domov můj?": "Když jdu ze školy, nikdy nezabloudím do cizího stavení. Vždycky se rád vrátím do naší chaloupky. Jsem tam rád s tatínkem a maminkou. U nich jím i spím, králíčky si opatruji i husu pasu. V naší chaloupce je můj domov."

13.07.2021 4 z 5


Ve vrcholu pyramidy Ve vrcholu pyramidy Jiří Švejda

Magický socrealismus. Komunální satira na pomezí Zóny soumraku.
Taková jednohubka na odpoledne. Neurazí, ale asi ani vyloženě nenadchne. Předestřené motivy jsou veskrze civilní; nadpřirozené vyústění je ve většině příběhů jen tak naznačeno a autor nechává na čtenáři, nakolik je přijme za své.

Podle poslední povídky by klidně mohl Dietl natočit seriál, že by Okres na severu a Inženýrská odysea zbledly závistí.

08.07.2021 3 z 5


Z našich dědin Z našich dědin Bohumila Dubňanská (p)

Sbírka národopisných povídek a črt, v nichž slovácká roba přestěhovaná do Prahy vypráví o návratech do rodného kraje a vzpomíná na jeho rázovité obyvatele.
Vyloženě se nabízí srovnání s Galuškovým "Slováckem", jehož první svazek vyšel jen několik let po "Dědinách". Dubňanská užívá spisovnou češtinu, nářečně zapisuje jen přímé řeči místních obyvatel. Její příběhy se nesou v duchu milé nostalgie a lásky k domovu; humor, je-li přítomen, vyplývá z povah a postojů lidí, ne z komických situací. Nedočkáme se tak žádných soubojů s medvědem a škrků do rži, zato se podíváme na tradiční slováckou pouť (ve smyslu procesí, ne kolotočů), na tarmak (dobytčí trh) nebo na vinobraní.

20.02.2021 4 z 5


Hostina mutagenů Hostina mutagenů Eva Hauserová

Transplantace, mutace a fuj a tak dál. Osm povídek Evy Hauserové, osm příběhů ze světů, ve kterých nechci bydlet, ale vzhledem k současnému vývoji mi asi nic jiného nezbyde. Ideová předchůdkyně (skoro až starší ségra) Bacigalupiho "Čerpadla 6".
Zápletky jsou silně poznamenané životními zkušenostmi z normalizačních dob. Styl vyprávění poněkud připomíná slabší romány od Vladimíra Párala, s tím rozdílem, že Páral nikdy nebyl takhle kouzelně nechutný (ani tehdy, když se o to snažil).

"Železné konzervy obsahující lidská těla, když se rozmačkají, tečou. Blažené vrčení. Opocené a zacákané průhledy ze skla předvádějí krajinu jako roztřesený blátivý sen..."

19.02.2021 3 z 5


3x 99 specialit sovětské kuchyně 3x 99 specialit sovětské kuchyně Miloslav Švandrlík

Sovětský svaz není jen Rusko, a právě tak v této kuchařce nenajdete jen samé ruské recepty. Jsou tu nejrozmanitější jídla gruzínská, tatarská, uzbecká, litevská, estonská, ukrajinská, běloruská, arménská, moldavská i kazašská, každému podle chuti a nálady.
Kniha zahrnuje tři samostatné celky: 99 studených předkrmů a polévek, 99 teplých pokrmů a 99 moučníků a nápojů. Recepty v první části doprovází zajímavosti ze sovětské gastronomické historie a slovníček málo známých přísad a pokrmů (od "adžiky" po "žur"). Recepty v druhé části jsou proloženy kulinárními frky Miloslava Švandrlíka. Sladkou třetí část pak doprovází - zcela v duchu osmdesátých let - návody na zdravá cvičení.

Samotné recepty jsou stručné, jednoduché a nepříliš popisné, předpokládají ale základní znalosti běžných kuchyňských postupů.

19.02.2021 4 z 5


Plechový cirkus Plechový cirkus Václav Lacina

Co si mám počíti, když na hlavě mám máslo,
abys mě, Gestapo, abys mě nezabáslo?
Jak skrýt je? - Vím, co udělám:
já na hlavu si nadělám.

Útlá sbírka satirických veršů a epigramů věnovaných druhé světové válce a s ní souvisejícím dějinným okolnostem - od hospodářské krize přes nástup Hitlera, anšlus Rakouska, Mnichov a obsazení Československa, až k památnému jaru 1945. Třebaže tentokrát jde o zvlášť vážné téma, Lacina-satirik splétá slova se svou charakteristickou lehkostí, čtenářům důvěrně známou z jeho pozdější básnické tvorby; slovní hrátky typu "náš koncentrační táborák ať plane" vyloudí na rtech čtenáře potutelný úsměv.

Blažený ten, kdo po dědičné roli
daleko vzdálen světa, jeho vřav,
jde za pluhem, a před ním jeho voli,
či koně, po případě párek krav.

Stokrát však blažený, kdo nevyhna se vřavě
zděděnou líchu hnojí hubou svou,
ten krokem vůdcovským jde k světa slávě,
jde v čele, voly maje za sebou.

(Ten svět se od války zase až tak moc nezměnil, že?)

18.02.2021 5 z 5


Psanci Psanci Chuck Wendig

První stránky vtáhnou do děje vábivým přislibem netradičně pojaté zombie apokalypsy, brzy se však celý příběh začne táhnout jako náměsíčníci samotní. Struktura děje následujících několika stovek stran připomíná typickou první sezónu typického spotřebního seriálu na netflixu: půl hodiny okecávání, moralizování a bezcílného bloumání střídají desetiminutovky akce a dějových zvratů na konci každého dílu, které vás mají navnadit k dalšímu sledování. A když se konečně v očekávání velkého finále prokoušete až k poslednímu dílu, zjistíte, že jste celou dobu sledovali podprůměrnou epizodu Krajních mezí, roztahanou do třinácti dílů.
A ještě něčím tato kniha připomíná netflixové seriály: soudobá americká politka z ní trčí jak rezavá špona z chomáče cukrové vaty. Autor zjevně patří k onomu podivnému poddruhu levicových extremistů, kterému se kdovíproč říká "městští liberálové", a toto své přesvědčení nepřetržitě do čtenářů hrne lopatou hajcrovkou: Všichni křesťané jsou agresivní fanatici. Všichni konzervativci jsou zločinní rasisté a -fobové. Všichni obyvatelé vnitrozemských USA jsou burani, produkty příbuzenského křížení a současně příslušníci prvních dvou skupin. A všichni záporáci jsou bílí heterosexuálové. (Pokud tyto představy o světě sdílíte, přičtěte si k hodnocení dvě hvězdičky.)

Bohužel to vypadá, že Laser se pod křídly Euromedie definitivně mění z vydavatele kvalitní výběrové sci-fi ve filiálku Knižního klubu: ať je to klidně blbé, hlavně že je to tlusté a v tvrdé vazbě s barevným přebalem...
(Překlad nemohu posoudit, přečteno v originále.)

17.02.2021 1 z 5


Král hranice Král hranice Sergiusz Piasecki

(Komentář k oběma dílům)
Dvoudílný autobiografický dobrodružný příběh pašeráckého "ucha", které se v neklidném prostředí tehdejšího polsko-sovětského pohraničí postupně vypracuje na pašerácké "eso", připomíná v mnoha ohledech kovbojku, jen se místo Divokého Západu odehrává na Divokém Východě.
Kniha je psaná úsporným, přímočarým, místy až strohým jazykem bez komplikovaných básnických obratů, některé pasáže skoro připomínají filmový scénář. Pro dnešního čtenáře budou asi nejzajimavějším prvkem dobové reálie meziválečného východního Polska, které už osmdesát let neexistuje.

Co to vidim, co to slyšim z pelechu?
Trocký leze po žebříku na střechu.
Volá, křičí, kňučí k národu:
"Nic nemáte, ani svobodu!"

17.02.2021 4 z 5


Milenec hvězd Milenec hvězd Sergiusz Piasecki

(Komentář k oběma dílům)
Dvoudílný autobiografický dobrodružný příběh pašeráckého "ucha", které se v neklidném prostředí tehdejšího polsko-sovětského pohraničí postupně vypracuje na pašerácké "eso", připomíná v mnoha ohledech kovbojku, jen se místo Divokého Západu odehrává na Divokém Východě.
Kniha je psaná úsporným, přímočarým, místy až strohým jazykem bez komplikovaných básnických obratů, některé pasáže skoro připomínají filmový scénář. Pro dnešního čtenáře budou asi nejzajimavějším prvkem dobové reálie meziválečného východního Polska, které už osmdesát let neexistuje.

Co to vidim, co to slyšim z pelechu?
Trocký leze po žebříku na střechu.
Volá, křičí, kňučí k národu:
"Nic nemáte, ani svobodu!"

17.02.2021 4 z 5


Syn po tátovi Syn po tátovi Ernest Claes

Kája Mařík na vlámský způsob, se špetkou Zvonokos pro ochucení. Snivý a hořkosladký příběh dětství a dospívání chalupnického synka Kubíka na pozadí pastorální idyly venkovských Flander je přes svou prvotní nevinnost chvílemi nečekaně košilatý, někdy snad až lehce vulgární, což ovšem není ke škodě věci, naopak to i po téměř stu letech dodává postavám příjemnou životnost a opravdovost.
Kdo ví, proč se u nás na tuhle tenkou kratochvilnou knížku po prvních dvou vydáních dočista zapomnělo. Snad že v ní pro předlistopadové nakladatele bylo příliš pokory a málo pokrokových idejí - a pro ty polistopadové zase málo akce a prvoplánové srandy.

17.02.2021 4 z 5