Pišingr komentáře u knih

Kombinace smíchu a slz. Opět Backman a opět takto. Zase ty sebevraždy.

Napadá mě, že by to byla výborná divadelní hra. Ty dialogy si o to vyloženě říkají.

Skupinka velmi současných lidí, kteří se předtím neznali, se stala rukojmími v bytě, který si přišli prohlédnout. Každý z nich je tak trochu svůj a nějak „divný“. Každý má svůj příběh. Kniha má spád, místy je drsná, až lehce vulgární, ale o to víc možná působí současně. "Doprdele, miláčku." Nějak mě to pobouřilo :-) Tahle drsná stránka věci ale tvoří rub hlubokým až patetickým příběhům, které vás rozbrečí, když si je trochu pustíte k tělu.
K tomu divadelnímu zpracování možná svádějí i záznamy výslechů od policie, které jsou vlastně scénářem samy o sobě.
Také neustálé předjímání v ději, kdy se čtenáři prozradí konec a posléze se k němu dochází, má na spád děje svůj vliv. I to oslovování čtenáře. Vtahování do děje.
Přečetla bych si to teď ještě jednou, s vědomím konce.

Příběh je vlastně ohromně lidský. O tom, že všichni děláme chyby. O odpuštění.

24 22.08.2021

Dlouho jsem si chtěla tuhle klasiku přečíst. Krása! Až mě překvapilo, jak mě to občasné moralizování zasáhlo. Chtělo se mi šít a opravovat oblečení, po vzoru malých žen z 19. století :-) Líbilo se mi, jak se zdobily květinami a jak v nich byla americká svoboda a touha po vzdělání a taková životní opravdovost oproti zkostnatělému evropskému kontinentu...
Velkým tématem knihy je rodinný život.

22 09.12.2021

Zhltnuto za dvě odpoledne. Řekla bych i trochu horor, nejen detektivka!

18 02.08.2023

Skvělá kniha, navzdory očekávání se mi ale více líbil první díl. Pravděpodobně byly historické události zobrazené v tomto díle příliš temné a beznadějné. Obdivuju autorku, jak dokáže množství postav vystihnout tak, že se nepletou. Čte se hladce!

17 13.01.2023

Nádherná kniha. Jak to, že jsem o ní tak dlouho netušila? Láska, pohraničí, deníkové zápisky, "vančurovská" místy to čeština, syrovost Šumavy... Už se těším, až se s ní znovu setkám. Nerada ji dávám z ruky.

15 25.02.2018

Když jsem ji četla jako malá, nechápala jsem. Nelíbily se mi ani obrázky:-) Bylo mi Malého prince líto, že má tak malou planetu a z beránka v krabici mi bylo úzko. Čím jsem starší, tím je mi ta kniha bližší a bližší.

15 25.04.2014

Moje první kniha od autora, pozdě, ale přece.
Policista Harry Hole řeší se svou mladou kolegyní Beátou loupežné přepadení banky, při kterém je zavražděna zaměstnankyně banky.
Evidentně se navazuje na události v minulých knihách, ale jako prvočtenáři mi to nebrání v chápání této knihy, vše je v kostce vysvětleno a připomenuto. Myslím, že by mi to ani nemělo překážet v tom, číst si ty knihy zpětně.
Co mi trochu vadí na hlavní postavě, je její alkoholismus. Není to tím pádem superhrdina, ale člověk s chybami, což sice bývá fajn, ale nedodává mu to právě na větší důvěryhodnosti...
Norská ponurá atmosféra, stmívání ve tři odpoledne, břečka a sníh jsou mi sympatické.
Asi bych knihu úplně nedoporučovala, ale jako napínavé, jednoduché oddychové čtení dobrý. Zkusím další díly.

14 13.01.2023

VELKÝ dojem z knihy. Rozechvívá mi srdce. Citová HLOUBKA hlavní hrdinky, její citlivé vnímání událostí, velice dobře napsané a velice syrově představitelné. Seriál velmi věrně knihu zrcadlí, až uvažuji opravdu tak, zda nebyla kniha napsána až po natočení seriálu? To se mi skutečně ještě nestalo, ale musím říct, že mi to nevadí, naopak.

Zaujal mě zde jeden komentář, který se vyjadřuje v tom smyslu, že to byla nuda, ještě že tam byl občas ten Sepp. Vždyť to byla ztělesněná hrůza, ten Sepp! Hrozně mě ten komentář udivuje. Nevím, jestli moje citlivější vnímání té knihy není dáno také tím, že mám vztah k oběma místům – jak k Jeseníku (Frývaldovu), tak k Brnu. Myslím si, že ano. Bylo velmi silným zážitkem číst o válečných událostech v místech, která člověk zná a kudy chodil. Jak se to zdá nepravděpodobné, že se na nich něco takového udávalo. A to je to pouhých 80 let… Tělocvična na Údolní z červených cihel, kde my jsme měli pilatek, a v knize se před ní konaly popravy!

Děj knihy mi přijde místy snový, prolínají se v něm představy a vzpomínky hlavní hrdinky, zabarvené jejími emocemi, místy pragmatický, kdy jednají Anna Urbanová a tatínek, ty seriálové postavy zkrátka stále vidím před sebou. Naprosto perfektně zahráno. Myslím, že to byla životní role Heleny Růžičkové. Na tragickej život já jsem pes! I Stanislav Zindulka jako tatínek mi splývá s postavou v knize. Velmi krásnou částí románu jsou jeho dopisy, které posílal Anně Urbanové, přes které se seznámili. Kouzelné. I s těmi chybami. S těmi obzvlášť.

Místy není zcela jasné, co se vlastně stalo, předpokládám, že to je dáno vnímáním děvčátka. Vnímáme to, co se děje, jeho očima, jeho zkušeností. Psaní v náznacích – smrt maminky, popravy, zamyšlení Anny Urbanové na kopečku… Rozhodně není řečeno vše…

Je to velmi krásná, i když smutná kniha. Ale je zároveň prodchnuta láskou k životu. Moc se mi líbí i ta její anotace:
Čtenář románu hledí na svět očima citlivé dívky, která není ušetřena žádné rány a která přesto na život ani na člověka nezanevře, protože je pro ni vždy DOŠIROKA ROZEVŘENÁ NÁRUČ velké ženy a malého muže.

14 29.10.2022

Postava charakterizovaná na obálce mě zpočátku děsila a od čtení spíše odrazovala. Ale je to doják! :-) Konec he hodně patetický. Ale vlastně se mi to líbilo. Bylo to nakonec příjemné čtení před spaním, na které jsem se těšila. Text vyšperkovaný vtípky, svět komentovaný bručounem, který ale čím dál víc taje. Ale jak mohou nazyvat devětapadesatiletého muže staříkem??? Sympatické nedokonalé postavy.

14 11.09.2020

Kniha Nikola Šuhaj loupežník pro mě dlouho byla tou nejoblíbenější. Je v ní holt kus romantiky. Hlavně ten "pudový hoch", jak se píše v anotaci, hory, láska a drama! A Eržika, co voní po višňovém dřevě... to je prostě krásné.

11 20.04.2014

Fascinuje mě to prolínání Persie a valašské chalupy v horách. Příroda a vzpomínky, které člověka formují. Jak postavy splývají v čase i ve vědomí vypravěče. Syn, otec, dřevo, důstojnost a úkol...

10 27.08.2019

Moc krásná kniha, která mě rozplakala. Byly to tak povědomé momenty - vzpomínky na babičku, žlutý gauč, něco, co se předává. Padal na mě z té knihy někdy smutek a úzkost, ale byla to úzkost takového životného druhu. Zajímalo by mě, jak ji budu vnímat, až budu taky mít vlastní děti. To vědomí propojení generací musí působit jako prastaré kouzlo. Podíváte se na svoje dítě a vidíte babiččiny rysy... Knihu mi poslala poštou kamarádčina babička, já ji pak koupila a poslala mojí mamce:-)

10 12.05.2014

Všechny ty příběhy hrozně bolí, hrozně. Jsou tak reálné… je to mnohem drásavější čtení než Denemarková. Ale výborně se to čte a je to myslím hodně poučné pro udržování mezilidských vztahů.

10 17.03.2014

Doznívá ve mně román japonského autora Haruki Murakamiho. Mé představy o něm byly značně jiné a chladnější, než jsou nyní. Román mi lidsky přiblížil Japonce, vždycky pro mě byli tak čistí, úslužní a spořádaní. Vím, že to je klišé. Norské dřevo se odehrává koncem šedesátých let na japonské vysoké škole, zní tam Beatles a lidé spolu neskutečně rádi spí A to je na té knize velmi sympatické. Bohužel je to ale celé o depresi, citech, zraněních, láskách a smrti. Na tak útlou knihu je v ní příliš mnoho sebevražd. Protiklady živelné Midori a křehké Naoko spojuje postava chytrého chlapce Tórua Watanabeho. Laskavý dohled jejich kamarádky Reiko, pětatřicetileté a rozcuchané hudebnice.
Co ty vlastně umíš, Tórue? Co můžeš naučit ostatní… zní mi v hlavě.
Japonské jídlo, rýže, zelenina, ryby… okurka zamotaná v řase Nori a pokapaná sójovou omáčkou. Návštěvy blízkých přátel. Život. Hra na hudební nástroj. Tím, že si přiznáme, že jsme blázni, jsme vlastně mnohem šťastnější než lidi venku.
Za čas bych si rozhodně ráda přečetla od Murakamiho další knihu.

10 10.02.2014

Ironický a úsměvný román Vladislava Vančury. Chvíli trvá, než si člověk na Vančurův osobitý jazyk zvykne. Kniha se ale čte výborně - je členěna na krátké kapitolky a zdobí ji ilustrace Josefa Čapka. Vypráví o pozdvižení, které na malém městě vyvolal příjezd kouzelníka Arnoštka a jeho krásné schovanky Anny. V Krokových Varech se zamotaly hlavně stávající mezilidské vztahy.
Sledujeme čtyři obyvatele tohoto malého města - majitele plovárny Antonína Důru, jeho manželku Kateřinu, kanovníka Rocha a majora Huga. Kniha vyšla poprvé v roce 1926 a čiší z ní odlesky poetismu.Doporučuji vychutnávat si Vančurovy krásné věty a zamýšlet se nad jejich původem, či zda některé obraty ještě vůbec známe...

10 05.01.2014

Zrcadlení…
Hlavní postavou, inspirovanou Vaculíkem, je JOSEF. Spisovatel, který knihu píše. Nikdy se nerozvedl se svou manželkou Marií, žije ale s Xenkou, se kterou má dceru a nyní chtějí ještě chlapce.
XENKA, inspirována Lenkou Procházkovou, je spisovatelka popisující krizi ve vztahu. Jako mladá svobodná matka měla dceru Magdalénu, první muž ji opustil. Ze vztahu s ženatým Josefem má pětiletou Lucku, přeje si ještě syna. Ona pětatřicetiletá, Josef šedesátiletý. Nikdy se však se svou ženou Marií nerozvedl, z toho pramení Xenčina nespokojenost. Je partnerovi nevěrná, píše o tom knihu. Chce ho celého, to, že je manžel někoho jiného, ji zraňuje. Umí pracovat, režim jí ale nedovoluje naplno se věnovat spisovatelské práci, tak uklízí. Po revoluci se do toho opírá s vervou.
PAVLA a Josef jsou hlavní postavy Xenčiny knihy, která reflektuje vztah Xenky a Josefa.
Vypravěč si jejich jména občas vypůjčuje a jména se zde tak střídají, že člověk nakonec vnímá všechny ty vztahy jako vztah jeden.
Jak se dělá chlapec je jedna z knih, která mě inspiruje k psaní. Přečetla jsem i Smolnou knihu Lenky Procházkové, která reflektuje stejný vztah z pohledu ženy. A také knihy Marie Vaculíkové. Tenhle milostný trojúhelník mi několik let ležel v hlavě. Jak to všechno zvládli??? Jak se dělá chlapec je jedna z knih, která mě nutí zpívat lidové písně a toulat se po našich kopcích a končinách. Krása všedního života. Výlety s dětmi, práce jako hra. Jazyk písňový, vzletný, obrazný, přitom civilní. Vaculík zde vystupuje sympaticky, ač nedokážu ty vztahy pochopit a schvalovat, dokážu se s ním jistým způsobem ztotožnit. A to mě na tom vytáčí! :-D

9 03.02.2023

Poslouchala jsem jako čtení na pokračování v rozhlase. Konečně! první kniha od Hájíčka. Byla jsem vlastně překvapená, o čem ta kniha byla, takový "archivní" příběh jsem nečekala. Byla pro mě motivací poslechnout si víc pořadů o genealogii a o pátrání po předcích.

9 13.01.2023

(SPOILER) Alice se na páteční hodině stepu uhodí do hlavy a ztratí paměť. Téměř čtyřicetiletá matka tří dětí v rozvodovém řízení se probudí s pocitem, že je jí 29 let a čeká své první dítě. Jak zvláštní! Velmi mě zaujalo, jako moc se člověk za 10 let promění. Jak se změní jeho osobnost.
Jak se najednou chovala ke všem mile, ubrala na výkonu, přidala na citu. Uvolnila se. Vše bylo najednou více v pohodě. Jak zarazila sama sebe, když zhodnotila, že je dospělá žena, kdežto Alice před deseti lety byla ještě naivní a nezkušená. Jako kdyby Alicino staré já přišlo urovnat spory a ohladit hrany, které bojovná Alice-matka mezitím ve světě napáchala. Jaké bylo Alicino překvapení, když zjistila, že ji někdo nemá rád!
V něčem ale byla starší Alice vážně dobrá. Měla napečeno a zamraženo, vypracované tělo… trochu mě děsí ty „supermatky“ západního typu – i když zde to bylo v Austrálii – které jsou dokonalé ve všem. A to ani nechodí do práce, ale zajišťují chod celé rodiny – logistiku dětí, vaření, nákupy, úklid a ještě stihnou makat na sobě a být krásné. Trochu se nedivím, že byli s Nickem v rozvodovém řízení. Když byla tak dokonalá. Což nebyla, byla trochu zlá. Angažovanost ve škole, různé dobročinné spolky a školkové večírky, bože, je to děs! Na druhou stranu všechno to zorganizovat musí stát spoustu úsilí a manažerského talentu. Ale být nejlepší za každou cenu?
Byl to velice zajímavý námět na knihu.
Děj sám nebyl až tak převratný, ale ta myšlenka mě nutila vyprávět o té knížce spoustě lidem jen tak pro zajímavost. Jak by reagovalo na Vaši současnost Vaše staré já? Před deseti lety?

9 11.02.2021

Pohodová knížka, ideální ke kurýrování v posteli. Smála jsem se místy nahlas, často mě i rozbrečela. Dojala. Takové knížky jsou potřeba! A taky je hodně současná.

9 12.01.2020

Kniha je psána živým jazykem a čtivě. Krátké postřehy se střídají s několikastránkovými reportážemi. Szczygiel často píše kontrastním způsobem, srovnává různé postavy, různé pohledy a dobu.
Podle recenzí jsem si představovala, že to bude pohled polského novináře na slavné Čechy, plný obdivu. Zarazila mne proto první reportáž o Baťovi. Dokonce mne pobouřila, někdo nám sahá na velikána! Svým způsobem pro mě byla objevná. Baťova posedlost v reportáži připomíná svou snahou vychovat „svého“ člověka totalitní režimy.
Szczygielovým pohledem zvenčí, ze zahraničí, je to kniha osvěžující. Dívá se trochu jinak, snad objektivněji. Českého čtenáře na některých místech potěší polské vnímání Čechů. Jinde se mu připomene česká neutralita a tendence přežít.
V mnohém je to kniha ubíjející. Většina příběhů popisuje období komunismu a jeho hrůzné praktiky, které přetrvávají dosud v lidech okolo nás. Tím je kniha dosti depresívní. Osobnosti, o kterých se píše, jsou ale z celého 20. století. Příkladem může být zavírání očí Lídy Baarové před válečnými událostmi okolo ní, její zaměřenost na svou osobu a trpké stáří.
Vedle osobností všeobecně známých představuje polský novinář osudy některých méně známých, alespoň pro mě, např. spisovatele Kirchbergera nebo autora pomníku Stalina na Letné Otakara Švece.
Nejvíce mne dojal odstavec z reportáže o Jaroslavě Moserové, kdy Moserovi navštěvují svou bývalou služebnou Hildu, sudetskou Němku, v západním Německu. Ona je vítá v luxusním bytě a všichni pláčou. Jedni vyjadřují lítost nad vyhnáním Němců, druzí nad válkou.

9 21.12.2013