pil komentáře u knih

Přelouskat víc než 170 let starou knihu, co má 783 stran - a ještě se přitom smát? Hm, ta má dost, je zralá navštívit Chocholouška, řekli by si mnozí. Leč! Ať do mě hrom bací, jestli to není pravda. Kronika je úsměvná kniha o lidech dobré vůle, kteří trpí malým roztomilým nešvarem. Mají o svých schopnostech až přehnaně rozbujelé mínění.) No, nejsou milí?

Kdo má strach, že se kniha bude hemžit malými ušmudlanými caparty v roztrhaných oblečcích, kteří s nadějí alespoňspatřit přes sklo skývu chleba, slzavě hledí ze špinavých a temných ulic Londýna do krbem rozzářených oken vil pánů továrníků a sní o lepším světě, má smůlu. Žádná sociální témata. Borci z klubu do fachy rozhodně nechodí. Tito čtyři londýnští gentlemani se projíždějí dostavníky sem a tam, popíjejí hektolitry punče a mudrují o životě. Přímo f-i-l-o-z-o-f-i-c-k-y

Zprvu se mi pan Pickwick jevil jako nejnesympatičtější postava knihy. Snobský tlustoprd, co se nechává na lov vozit trakařem a pečlivě dbá na to, aby jeho pověst nebyla za žádnou cenu pošramocena. Na konci knihy už mi byl milejší, prostě takový pan Papučka a dědulka
Skutečné grády dostane kniha s postavou Sama Wellera, sluhy páně Pickwicka. Je to typický cocney s rázovitými názory na „oučtování se životem a všelijaký tydlencty saky paky, co se jednomu přihodějí, když to s druhejma myslej dobře.“

Dickens umí psát. Je vtipný a ironický, utahuje si z postav i ze čtenáře. Jeho popisy jsou neskutečně propracované, hnedle se vám ten dotyčný vašnosta či outlocitná vdova zjeví před očima jak živá. Zde připomínám jména sourozenců Tilschových, co tlustý román dokonale přeložili. No tak dobře, rodiče se jim pomstili, ale s motýlem Emanuelem a panenkou z máku rozhodně nezaměňovat! ) Tahle dvojka má podle mě obr zásluhu na tom, že se román čte jedním dechem.
Humoristický román 19.století, který se dá číst i dnes. Kolik takových je?

„Někde se tě Samku, chytila nějakýho novýho vynálezu, jak prej se dospělí naroděj znova, říkaj tomu znovuzrození, se mi zdá. Tenhle kousek bysem strašně rád viděl, jak funguje ve skutečnosti. Strašně rád bysem viděl, Samku, kdyby se tak narodila znova tvá macecha. Hnedka bysem ji poslal z domu někam na vychování!“

18 15.10.2013

Četli jste už povídkovou knihu, z které jste si zapamatovali každou povídku? Jistě stane se to, ale není to častý jev. Rybník Jakub je pilířem, kolem kterého se odehrávají malé velké příběhy se zajímavými hrdiny a silnými pointami. Každá povídka je zasazena do jiné doby, takže si projdete příběhem polorozpadlé rodiny roku 1639, budete se bát, zda zemře hrdina druhé povídky, která se odehrává na konci druhé světové války, naštvete se, když vám autor neprozradí, co se stalo s Marií ve třetí povídce z Maďarska roku 1956, politujete Lojzu Kostrouna, kterému komouši zpackali život a nakonec se díky poslední povídce z roku 1996 dostanete obloukem k té první, dojde ke katarzi a vše, co bylo nedořečeno je autorem jemně naznačeno a doplněno. Už se ani o Marii bát nemusíte. Do toho všeho krásný jazyk, kouzelné nářečí, stylisticky vybroušeno, postavy životné, žádné fňukny, co se rejpou ve svých niterních bolístkách. Myslím, že se Michalovi Vrbovi povedl majstrštyk. O tom spisovateli ještě uslyšíme. Můj jednoznačný nominant na Magnezii.
(a ještě velká pochvala za puntičkářskou redakční a nápaditou grafickou práci Arga)

16 26.09.2019

Výpověď jednoho milostného vztahu.

Zatímco jiní si koupí motorku, hrnčířský kruh, jdou pěšky s šutrákem v botě do Compostely, nebo si rovnou řežou žíly, Jan Němec zpracoval vývoj milostného vztahu románově. Velmi otevřeně, zajímavě, postmoderně. Rejstřík, kde se potkává jeho babička a Arthur Rimbaud, nebo paní, co pozvala Ninu s PJ Harvey, najdete uprostřed knihy, nechybí ani rozhovor „redaktora“ se samotným autorem knihy. Copak tyhle čimčurádičky, ty mohou čtenáře ohromit formou, ale ten příběh! Postavy jsou dokonale vykreslené, popisy detailní, že vše vidíte jako ve filmu. Od začátku víte, že to blbě skončí, autor si na nic nehraje, servíruje vám věci, které jste určitě zažili někdy sami, tedy s partnerem, pokyvujete hlavou a říkáte si je- fakt je to v každém vztahu stejné? Po prvním čtení jsem měla chuť zabít hlavní hrdinku, protože mi vadilo její rozporuplné chování v určitých situacích, ale když jsem si Možnosti přečetla podruhé, došlo mi, že pro její jednání existuje vysvětlení. Není to jen výpověď vztahu, je to kniha o knihách, autorech, současnosti. V rámci české současné prózy nadprůměrná kniha. A věřím, že o ní ještě uslyším. Ostatně Dějiny světla nasadily vysokou laťku. A Možnosti milostného života jim zdárně sekundují.

12 18.10.2019

Nekamenujte mě! Zlodějka knih je pro mě především banální a dosti plytké čtivo. Jistě, téma druhé světové války, problematika holocaustu, Židé versus Hitler je stále živé a dá se říct, že se z něj dá hodně „vydojit“. Znám ale spousty knih, které si s tématem poradily mnohem lépe, propracovaným silným neplochým příběhem. Ano, vyprávět příběh z pohledu smrti je dobrý nápad, ale tím to také končí. Navíc, nezdá se vám, že smrt mluví jako by jí bylo deset?:-) A to se už dostávám k jazyku: vždyť je to psáno v tak jednoduchých větách, slovní zásoba chuďoučká jak kostelní myška. Celou dobu jsem si říkala, že je to zřejmě kniha určená dětem na druhém stupni ZŠ, aby se lépe seznámily s pojmem druhá světová válka. Proč ne. Ale ouha! Knihu čtou dospělci a ještě si u ní rochní, co že je to za překrásný dojemný příběh. A jakápak zlodějka, když nakonec to žádná zlodějka vlastně není. Už končím.
Pro případné zájemce ty největší banality a kýčovité věty ráda vypíšu.

12 30.01.2014

Silný čtivý příběh o dalekém putování nejen po moři a přitom ze středověku? Plný dobrodružství, odvahy, bitev, střetů, barvitého líčení krajiny ? Anglie, Orkneje, Island, Grónsko, peřeje na Dněpru, Konstantinopol? Lučištník, jeden vrah na útěku, mladý učenec a medik, válečník, krvežízniví kočovníci, kteří nejsou šustivě papíroví, ale z masa a kostí? Že to zní nepravděpodobně?
Ani náhodou.
Cestu sněžných ptáků psal prý autor přes pět let. A je to znát. Detailní popisy života na moři se prolínají se sokolnictvím, válečnictvím Vikingů a zvyklostmi obyvatel zemí, kterými naše výprava putuje. Nevím, jaký je rozdíl mezi dýkou a nožem, ze sokolnictví si pamatuju jen „kejkle“ s oblékáním čepiček na hlavy dravců při odpoledním vystoupení ornitologického kroužku na hradě Šternberk, a že by bylo až tak vzrušující, říct nemohu. Po přečtení Cesty už ale pro mě nic nebude jako dřív)….
Lyndon vás přilepí do křesla a nevstanete, dokud tu bichli s bezmála šesti stovkami stran nezavřete na poslední stránce. Ta kniha vás pohltí. Takhle vám bude bušit srdce.

12 16.04.2013

Už dlouho se mi do rukou nedostal tak poctivě napsaný román českého spisovatele. I když se vlastně autor jmenuje Jan Němec:)Dějiny světla je kniha o vynikajícím fotografovi Františku Drtikolovi. O jeho rodině, tvorbě, láskách, o životních peripetiích. Jan Němec zvolil nezvykle vypravování ve druhé osobě. Bude se vám líbit stejně jako košatý sloh a nádherný jazyk vyprávění. Asi ze mě v příštím životě bude fotograf. :-)

a ukázka:

„Ještě jako malý chlapce jsi jednou na zahradě našel spadlé ptačí hnízdo. Obracel jsi ho na všechny strany a nechápal, jak vůbec může držet pohromadě. Donesl jsi ho domů a tatínek ti vysvětlil, co všechno je na takové ptačí hnízdo potřeba. Tři věci, řekl. Za prvé, materiál- tráva, snítky, větvičky. Za druhé, pojivo-ptačí sliny. A za třetí, létání- hodiny a hodiny, které ptáci stráví zavěšeni v povětří. Schoval sis to hnízdo v dutině stromu a o mnoho roků později tě napadlo, že také v hlavě člověka se postupně tvoří takové hnízdo. Jako materiál poslouží všechny ty dojmy, myšlenky a zážitky, pojivem je mysl, co má slinu, onen niterný apetit a vášeň věnovaná světu. A létání, samozřejmě létání, na tom se nic nemění.“

11 14.02.2014

Kniha o lidech, kteří raději poslouchají než mluví, čtou než chodí na večírky, rádi tvoří, ale nenávidí self-promotion, a raději pracují sami než brainstormují v týmu.„
Tak zní podtitul. Taky píšou, že pokud tíhnete k introverzi, změní Vám kniha život. Hm, silná slova na to, co kniha nabízí. Nebořila jsem ledy, nepálila mosty. Hlavní devízu knihy vidím v kazuistice. Nepočítaně konkrétních případů lidí, kteří zapadají do škatulky „ introvertů“-jejich osudy, trápení, radosti, možnosti, jak „přežít“ ve světě hluku extrovertů. Předností knihy je též bohatý poznámkový aparát včetně odkazů na velmi zajímavé knihy!

11 16.04.2013

Historický příběh ze 14.století. Katalánsko a středověká Barcelona . Zvláštní kniha. Je tam vše, co by velký epos o lásce a zradě měl mít, ale přesto pro mě žádný zásah do srdce. Hlavní hrdina mi byl od počátku nesympatický, vše je studené. Ten příběh je řemeslně odveden skvěle, ale kniha podle mě nemá ten správný šmrnc. Když hrdina trpěl, šla jsem si namazat chleba.

10 26.05.2013

Postmoderna! Tenká kniha, která sílu má. Nenechá čtenáře v klidu. Budete plakat, budete dýchat zhluboka, srdcebuch hlasitý cítit. A přitom pozor! Nečekejte sentimentální srdcerývky ani ucintané kapesníčky. Hana Andronikova vláčí čtenáře zběsilým tempem několika časovými pásmy, rovinami a žánry – Baťovým Zlínem, Indií třicátých let, poválečnou Amerikou….Ten jazyk! Tak pestrý a mnohovrstevnatý…Prostředí vzájemně neskonale odlišná, a přitom věříte, věříte od začátku až do konce, že se „tohle“ mohlo stát. Žádné cucání z prstu, vše podloženo hodinami a hodinami náročné rešeršní práce.
A samotný příběh? Několik pramínků, které ponejprv jako samostné říčky tečou, ale časem, když dorostou, zmohutní a naberou směr, propletou se a spojí v jeden mocný proud.
Dlouho jsem k té knize nemohla najít cestičku. Až letos.….
Na světě je stejně krásně, když začínající autorka umí napsat tak nádhernou a zajímavou knihu, ne? Že má ta věta smutnou pachuť? Ano. Vím. Nebetyčná škoda talentu…….…..

10 30.04.2013

Pořádná kláda. Román bezmála o tisícovce stránek.
Ať napíšu o knize cokoliv, bohajeho se mi nedaří vystihnout široký záběr románu. Škvorecký bez jakéhokoliv patosu líčí životní příběh Daníčka S. Tentokrát už žádný Kostelec. Není to neochmýřené ucho, které fotí nahá kolínka svých spolužaček a nakukuje dírkou do vedlejší převlékací kabinky na plovárně, aby zahlédl pučící dívčí ňadérko. Na maminčina mazánka zapomeňte.
Daniel Smiřický oslavil padesátku, je úspěšný spisovatel ve svobodné zemi. Vydává knihy, vyučuje literatuře na kanadské univerzitě. Československo, kde hrával jako malý s klucíma kuličky, se rozhodl opustit v roce 1969. Chytří vědí proč.
Hlavní hrdina si všímá jistých konstant lidského chování, které je málo závislé na společenské situaci. Kniha je prodchnuta nejrůznějšími figurkami, s kterými se za svůj dosavadní život potkal. Panoptikum postav a postaviček. Škvorecký nádherně využívá jazyk, ať už se mazlí s východočeským dialektem nebo vočautuje a kudnt bilívuje hyz ájs v podání emigrantské čechoameričtiny.
Nostalgie, to je slovo, které mě doprovázelo celou knihou. A možná ještě smutek. Taky absurdita a paradox. Je to silný román. Ne tloušťkou. Ale příběhem o svobodě a jejich podobách. Taky o životě v totalitní zemi. O tom, že stále znova znova někteří ztrácíme paměť, nebo si ji upravujeme podle „našich chutí“.

10 16.04.2013

Suzanne Renaud a Petrkov 13.
Mládí v Grenoblu, první básně, dopisy s překladatelem z Vysočiny panem Reynkem, které přerůstají do osobní roviny. Písemná žádost o ruku. Svatba a Suzanne se stěhuje na Vysočinu do Petrkova s tím, že půl rok budou trávit v Petrkově, druhý ve Francii. Složitosti soužití dvou básníků. Narození Jiřího a Daniela.
Petrkov se zahradou, barvami a vůněmi , ale také dlouhé a mrazivé zimy. Válka a po ní nemožnost navštívit své blízké ve Francii. Rok 1948 a zestátnění Zámečku. Básně a manželovy grafiky. Stáří a tesknota po domově v Grenoblu. Neustálá absence toho, co číst. V roce 1964 SR umírá. Ačkoli si přála být pohřbena ve Francii, (s hrůzou říkala, hlavně aby nebyla pohřbena ve vysočinské zemi) leží na hřbitově ve Svatém Kříži.
Paseka vydala překrásnou knihu.

9 06.05.2014

Velmi chytrá a satirická detektivka z prostředí akademické půdy. Autor zná dokonale reálie, vždyť na jedné VŠ taky sám učí! Nebo už ne? Po barvitém vykreslení některých postav bych se nedivila, že by mu v práci jen tak náhodou spadl na hlavu regál s 12ti svazky a 8 585 stranami Ottova slovníku naučného. Čte se jedním dechem, je tam láska, napětí, mordy, vtip, trochu Boba Dylana a uvěřitelný vrah. A opět Pecina. Obálka retro jak z šedesátých let je jedním slovem…kouzelná.

9 22.07.2013

„Co se nám do našeho Kafky sere nějakej Anglán?“….už slyším rozčílené hlasy čtenářů , když jim do rukou padne kniha Proč byste měli číst Kafku, než promarníte svůj život.
Tím Anglánem myslí britského kafkologa Jamesa Hawese a dlužno dodat, že se „sere“ skvěle. Je to skutečný odborník, podává ověřená fakta z několika zdrojů, sbírá informace, fotografické materiály a má Kafku dokonale načteného. Snaží se vyvracet mnoho z nejrůznějších mýtů, které autora obklopily po jeho smrti a dnes se s mnohými z nich pracuje jako s jistotami. Tak třeba:
-Kafka ve své poslední vůli přikázal, aby bylo celé jeho dílo zničeno
-Kafka byl za svého života prakticky neznámý, zčásti proto, že se ostýchal publikovat
-Kafka se bál svého krutého otce
-Kafkovo dílo spálili nacisté
-Kafkovo dílo vychází z jeho zkušenosti Žida

Pečlivě porovnává, zkoumá a dokládá materiály, že vše bylo trochu jinak.....

Vy, kdo máte rádi Kafku se budete divit, usmívat, překvapivě objevovat docela nové pohledy na Kafkovy rodiče a sourozence, přátele, milenky, práci a především na jeho psaní. Kniha obsahuje spousty odkazů včetně detailního rozboru fotografického materiálu. Moc zajímavé a přínosné čtení. Končím. Jdu si číst. Kafku.

8 23.08.2013

Murakami, Murakami, že vy byste měl víc škrtat a krátit, taky necucat z prstu. A odpustit si cpát do románu všechny zážitky z knih, které přečetl, jen abyste se pochlubil. Nevěřím vašim hrdinům. V jednu chvíli jsme se přistihla u kacířské myšlenky, že když si hlavní hrdinka strčí jen tak pistoli do úst, přeju si, já pacifistka, aby holčina vystřelila a byl od ní pokoj. ….. Několikrát mi v hlavě naskočilo…“tak spolu přece ženy nemluví“…. Protiřečí si v mnohém ti „mimozemšťané“.V jednu chvíli A neřeší peníze, jsou ji jedno oblečky a v druhé už zas kostýmky a botky co nosí včetně značek důkladně vyjmenované, aby bylo vidět, že se vyzná. Jedna a tatáž osoba. Pokračování? Díky, nechci

8 07.05.2013

Kdyby celá "ženská literatura" vypadala jako román paní Mornštajnové, nemám o ženy strach.:-) Solidní román. Příběh, který neskřípe, navíc podložen konkrétními událostmi, co se staly ve Valmezu a okolí (tyfová nákaza v roce 1954). Jednoznačně autorčina nej kniha. Zlepšuje se, dáma.
Židovka Hana cíti hanu za to, že jako jediná z celé velké rodiny přežila útrapy koncentračního tábora. Mám s autorkou jediný problém: její touha vše vysvětlovat až na píďu, nenechat čtenáře,aby použil fantazii, působí občas nudně. Až tak, že než dočtete větu, máte ji už v hlavě poskládanou.
Ale za přečtení příběh Hany stojí.

7 29.06.2017

Co napsat, aby zase nevyhrkly slzy? Smutné, přesmutné čtení. Jedna z oáz v té hrůze koncentračního tábora Osvětim je maličká knihovnička, o kterou se stará židovská dívka Dita. Čítá do desíti knih všelijak pomuchlaných, poničených a zubem času jinak provrtaných. Tajně ukrytých.. Při čtení děti i dospělí snad na chvíli zapomenou na útrapy a hrůzu války. To peklo kolem je k zešílení.....Moc krásně je zpracován motiv "živých knih"..Kdy jeden člověk umí vždy dokonale převyprávět jednu vybranou knihu. Kdo má slabé nerstvo, prosím raději mu doporučuji se jít místo knihy projít...

7 11.11.2013

Ještě teď mám husí kůži. Thoreau říznutý Cestou pana Carthyho. Postavy: Otec a jeho třináctiletý syn. Kolem aljašského ostrova Sukkwan se rozprostírá jen širé moře, dřevěný srub s jedinou obytnou místností, v němž mají podle plánu celý rok bydlet. .Kluk nemusí chodit do školy, táta do práce, obstarávají si obživu rybolovem, chodí na medvědy, kácejí stromy, aby měli čím topit a neumrzli v tom kraji bez civilizace. Taky bez vysílačky a mobilů. Chtělo by se říct, idylka. Jenže! Od začátku cítíte všudypřítomné napětí, které pomaloučku narůstá. V nehostinném kraji ostrova postupně vyplouvají na povrch nejen každodenní problémy jak si obstarat nové jídlo, vyrobit marmeládu či stlouct stříšku nad dřevník, ale zjevují se i „duchové“ z dob, kdy synek byl ještě malý a otec nebyl zrovna dvakrát hodný tatínek. Nikdo nikoho nebije, nelítají sprostá slova, hádky se nekonají. Celou dobu ale tušíte, že něco přijde.A opravdu přijde. Máte rádi knihy, kdy ve vyprávěném příběhu naráz jedinou větou nastane něco tak neočekávaného a zásadního, že lapáte po dechu a říkáte si, to jsem asi přečetl špatně? A čtete znova a znovu dokola tu jednu jedinou větu a zjišťujete, že ta věta nezmizí, a že od teď už bude v knize všechno jinak?Tak to jste na ostrově Sukkwan správně. Co se stane, neprozradím. Jisté je, že ten příběh nemůže skončit dobře. Pohltí vás, převálcuje, omráčí. A budete na něj myslet ještě hodiny a hodiny poté, co už přečetli. A přitom žádný rozsáhlý román. Novela.

7 18.04.2013

Baví vás číst životopisné příběhy? To jste možná četli U Útulku 5. A Matka vzala roha je pokračování. Jde vlastně o soubor povídek, z nichž ta nejdelší dala název knize. Autorovu maminku zavřeli komunisté v roce 1948 do vězení za převaděčství, a zatímco v textu U Útulku popisuje sám sebe v dětském domově, zde se zaměřil na dobrodružný osud maminky, která se rozhodla z drsného vězení utéci. Za velmi riskantních podmínek a dramatických okolností se jí to nakonec podařilo. Uprchla za hranice a skončila až v daleké Austrálii. V dalších povídkách pak Dutka prozrazuje své trápení v životě osvojeného dítěte v náhradní rodině, studium vysoké školy i pátrání po své matce v samotné Austrálii, kam se mu podařilo vycestovat na konci šedesátých let. Poprvé po dvaceti letech se s ní na vlastní oči viděl. Silné přesilné téma ukryté v útlé povídce. A ne v jedné. Edgar Dutka umí nádherně vykreslit postavy, nic jim neubírá ani nenadržuje. Nepěstuje sentiment ani patos, proto jsou jeho texty okouzlující a podmanivé, navíc vždy si můžete říct, takhle nějak se to skutečně stalo.

6 01.05.2017

Vynikajici zalezitost! Napinave, dobre napsane. Zas po case jedna literarni lahudka!

6 08.01.2017

Temný příběh rodiny Hajnů a jejich zetě Petra Švajcara na mě v horkém létě působil jako vynikající chladicí zařízení. To je totiž tak studené čtení bez jediné optimistické jiskry, že jisté uctívané severské detektivky proti Neviditelnému působí jako vlažný čajíček.
Prokreslené postavy a jejich pohnutky, způsob uvažování hlavního hrdiny, kterého jsem si překřtila na monstrum Švajcar, je bez citu, bez schopnosti vytvořit si s někým vztah, sebestředné a vypočítavé. A koho tam máme dále? Rozměklého a bojácného továrníka pana Hajna, co se bojí cokoliv rozhodnout, jeho rozmazlenou dceru Soňu a její záchvaty, tetičku co ustrnula v minulém století a nikdy nevychází z pokoje.
Celou dobu tušíte zkázu. A ona opravdu přijde.
A prapodivný strýček Marcel, který trpí chorobou neviditelnosti, přičemž Hajnovi s ním tu hru ochotně hrají ?
Ten jen cvrnknul do první kostičky domina....
Geniální psychologický román.

6 19.08.2014