Peleus komentáře u knih

Příběhy z lékařské praxe, prokládané autorovými úvahami, na mě hluboce zapůsobily. Kniha o životě a smrti se dá rozebírat (chválit, hanit, zpochybňovat, pokládat otázky a domýšlet si odpovědi) až příliš dlouho, a to je známkou výjimečného díla.

Co takhle nestudovat žádné komentáře, recenze a utvořit si vlastní názor?

Jste tu ještě?

Mazejte číst! :)

17 19.08.2015

O kvalitě daného díla snad nejvíc vypovídá, že nejsvětlejším momentem je KONEČNĚ! úmrtí hlavního hrdiny.

P.S. Omlouvám se za vyzrazení, avšak věřit, že mladý Werther bude žít šťastně až do smrti, je stejně naivní jako důvěra v předpověď počasí nebo průzkumy veřejného mínění.

16 18.12.2019

Jaroslava Duška mám docela rád.
Svým způsobem.

Líbí se mi jeho plynulý projev, hrátky s jazykem, všeobecný přehled, a dokonce i pozitivní přístup z Čtyř dohod, jenž dlouhodobě prosazuje jako vhodné rozšíření mezilidských vztahů. Souhlasím s postřehy toho typu, že každé dítě dokáže zcela přirozeně mnoho věcí (novorozenec plavat kupříkladu), a to do doby, než mu dospělí "logicky" vysvětlí, že vlastně nic z toho umět nemá, dokud se vše (znova) nenaučí podle jejich pravidel. Souzním rovněž, že řekneme-li někomu: "Ježíš, ty ale vypadáš blbě! Nejsi nemocný?", i kdyby nebyl, na zdraví a lepším pocitu dotyčnému nepřidáme.

Jenomže občas je autor natolik všeobjímající a všechno milující, touhu po návratu k přírodě prosazující, že bych ho nejraději posadil na první letadlo do Peru s tím, že tam navždy zůstane! S indiány v nepřístupných horách. Co by nejraději nepoužívali kolo (alespoň podle J. Duška), protože s ním přicházejí cesty, s cestami obchod, s obchodem znečištění, korupce atd., apod. Aby žil v hliněno-slaměných chatrčích. Meditoval ve tmě. A jedl maniok!

16 28.05.2019

Jsem upřímně zvědavý, zda se mi někdy podaří narazit na thriller z policejního prostředí psaný již v tomhle století, kde by vyšetřovatel nebyl drogově či alkoholově závislý, nebojoval s démony minulosti a setrvával v harmonickém rodinném vztahu?

16 04.03.2019

V reakci na komentář "Isew" se musím podělit o vlastní vzpomínku z dětství (nebo mládi? - nikdy jsem neměl příliš jasno v tom, kde je hranice). Také se na škole konala akce ve stylu "drogy jsou fuj, fuj, děti!". Pustili nám na VHS krátký film, což jsme vítali s povděkem, neboť jinak hodina občanské výchovy s pospávající a znuděnou vyučující neskýtala příliš zábavy. Následovala krátká přednáška s protidrogovým koordinátorem, po které se konalo rozdávání brožury s otázkami a odpověďmi ohledně drog.

Nevím proč, nejvíc mi v paměti ulpěla otázka:
Moje přítelkyně se v poslední době hodně změnila v sexu. Je mnohem kreativnější. Taková nebyla.
Odpověď:
Je možné, že si na drogy vydělává prostitucí, proto je zkušenější.

Každopádně jsem si ve své mladistvé oprsklosti řekl koordinátorovi o autogram (musel jsem přece mít něco víc než jiní, ne?), který mi skutečně dal i s věnováním "Přeji ti úspěšný život bez drogové závislosti!".

A to samé bych nyní chtěl popřát všem bez rozdílu věku, neboť skončit jako malá fetka Vera Felscherinow nepřeji skutečně nikomu. Tudíž, prosím, nehrajte si jako autorka knihy na zajímavé a nedívejte se na sebe očima své sjeté, věčně přiopilé, mudrující "party". Kašlete na to!

P.S. Nechci tu kázat, ale stejně jako Isew si pokládám otázku, kolika závislým tato kniha změní život? Jen si říkám, že odpověď znám, ale nechci ji slyšet.

16 27.08.2018

V souvislosti s Eposem se mi vybavuje jedna povídka, jejíž autorem je snad Isaac Asimov. Opakuji - snad. Nechám se znalci sci-fi literatury poučit a vyvést z omylu, setrvávám-li v něm.

Povídka je vystavěna jako mezigalaktické soudní jednání, kde na straně poškozeného je lidstvo jako celek, zatímco na straně žalovaného je jistý kuchař z vesmírné lodi patřící mimozemské rase. Diváky jsou zástupci různých jiných inteligentních druhů ze všech koutů galaxie. Předmětem stání je žaloba z toho, že neopatrný kuchař vyhodil do vesmíru odpadky z lodní kuchyně, které se následně dostaly na mladou planetu známou jako Země. Katastrofa však spočívá v tom, že z nich vznikla inteligentní rasa lidí. Z odpadků. Tudíž na nich byl spáchán zločin. Vzhledem k tomu, že neznali vlastní původ, utápěli se po staletí ve válkách a vleklých náboženských konfliktech.

Proč o tom píšu?

Baví mě, jak mnozí zdejší diskutující, prosím, se vší úctou k vám, přátelé, nadšeně a zasvěceně mluví o filozofickém, etickém, kulturním aj. rozsahu, zásahu, přesahu díla starého 3 tís. let. Přičemž ze samotného díla je patrné pouze to, že Gilgameš byl despotou, jenž trápil své poddané, kteří mu sloužili jen ze strachu před trestem. Sám si dělal, co chtěl, lidi měl za méněcenné a bavil se převážně se smetánkou, tedy bohy. Dostal strach ze smrti. Aby také ne. Měl hezký život, nechtěl tuhle "divokou jízdu" ukončit, pročež se vydal na výpravu. Někdo přežil, jiný zemřel. Poučení? Ne všechno dopadá podle představ a plánů.

A slova šenkýřky Siduri: "Kam běžíš...?". Možná skutečně znamenají jednoduše, "kam běžíš?", stejně jako že lidstvo možná dle autora sci-fi povídky vzniklo z odpadu vyhozeného z kuchyně vesmírné lodi.

16 13.02.2018

Žil jednou jeden chlapec, který nevěděl, co se životem. Doma nuda, ve škole pruda, tak si našel slečnu a uvěřil, že ty nejlepší věci v životě jsou zadarmo. Nebyly.

Dospěl, ale pitomcem, tím zůstal napořád. Lhal si do kapsy, chvíli cosi zkoušel, pak od toho upouštěl. Ubližoval, a bylo mu ubližováno.

Tečka.

Zbytek již není podstatný, neboť výše napsané je asi tak celá pointa. Z nějakého důvodu nemám rád povídání o fetkách. Jsou to lidé, kteří se vyflákli na svůj život. Místo toho, aby bojovali za vlastní lepší zítřek (ať už to zní jakkoli banálně a zprofanovaně), tak žijí ze dne na den a pokud se jich někdo ptá, jak se do tohoto bodu dostali, téměř všichni mají po ruce jímavý příběh. Málokdo uzná, že dlabal na povinnosti, odpovědnost,nechtěl nic dělat a měl za to, že bude žít ve snovém světě.

Každopádně podobné knihy mě občas ukotvují do reality, začnu-li mít příliš pravicové názory. Na základě přečteného si totiž jeden uvědomí, že určitá podoba sociálního systému JE nutná. Je lepší, když mají možnost využít protidrogový program, dostanou použité, leč slušné oblečení (je pak legrační, když se s takovými potkáte někde u popelnic nebo během procházky se psem a musíte konstatovat, že jako socka vypadáte spíš vy, než oni), jsou relativně čistí, najezení, mají možnost přespání na ubytovně a někdy dokonce krátkodobě provozují cosi jako práci. Skutečně to JE lepší, než že se budou shlukovat do skupin a páchat trestnou činnost, protože vědí, že po nich potopa, nemají co ztratit. Je nicméně dosti "vtipné", že za tenhle pokus o jakýsi relativní pořádek a bezpečnost platí lidé, kteří se na svůj život nevykašlali a zkoušejí vytvářet HDP.

16 09.02.2017

Jde o čistokrevnou urban fantasy, která se tématicky, a nakonec i pokusem o zpracování, blíží autorům jako Miroslav Žamboch, Jiří Kulhánek, František Kotleta a, snad jen velmi vzdáleně, Sergej Lukjaněnko.

Nicméně co u těchto lidí funguje, u Jana Urbana bohužel selhává:
- Charizmatický hrdina.
Hrdinovi musíte fandit. Je vcelku jedno, jak je starý, z jakých poměrů vzešel, jak moc kouří, pije, sexuálně žije a jakému způsobu likvidace oponentů dává přednost. Jeho jednání musí dávat smysl. Vyvyanovo smysl nedává. Jak mám věřit, že jde o přes 400 let starého muže, když mluví jako 16letý spratek, slintá při pohledu na ženy (evidentně příliš sexuálního vyžití nemá), je to držgrešle (stále počítá, kdo mu vyjídá ledničku, kolik dal za rychlé občerstvení...), žije s kočkami (je to snad postarší lidmi zklamaná dáma?) a jediné čím zaplňuje knižní éter jsou rádoby sarkastické poznámky či odkazy na současné filmy a seriály (jeden by předpokládal určité vzdělání a postřehy stavěné do kontextu s minulostí, bohužel jsem kromě několika štěků z Wikipedie a neustálého opakování výrazu "genius loci" nic podobného nezaznamenal)?
- Hlášky.
Jsou výbornou součástí hrdinovy image, ale ne na úrovni pubertálního kluka, jenž se do každé poznámky snaží propašovat sexuální podtext. Navíc kreativita hlavního hrdiny v dané oblasti se blíží nule, a tak není divu, že působí jako vůl, ne jako Dr. House.
- Odkazy na současné kulturní či politické dění.
Tohle je obecný nešvar podobné literatury. Těžko zaujme i po 15 letech, kdy jen pamětníci pochopí, kdo byla Borhyová spolu s odkazy na reklamy s pracím práškem. Není to výtka. Jen mi přijde líto, že místo přehnané aktuálnosti spisovatel nerozvíjí potenciál, který nabízí Řád. Mohl těžit z jeho mytologie, což jaksi nedělá.
- Kvalitní záporáci.
Ani tady autorova snaha neuspěla, neboť o protivnicích Řádu nevím zhola nic, kromě toho že jsou taktéž cosi jako "Batmani a X-Meni". Jen Bůh ví proč pocházejí z Německa, Švédska, ale také Ruska?? a Srbska?? (dost praštěná aliance). Každopádně jsou to hlavně Němci, kteří autorovi podle všeho leží v žaludku a jež dosti neuměle paroduje.

Ale nešť! Je na čase knihu také pochválit. Obálku má docela pěknou, a dokonce i některé hrdinovy poznámky jsou vtipné.

Každopádně asi nebudu autorovou krevní skupinou, anebo snesu mnohem méně nesmyslů na stránku textu, než jsem si o sobě doteď myslel.

16 03.02.2017

Tohle je smutné.
Ne tak smutné jako Hostina ledu a ohně: Oficiální kuchařka Game of Thrones, filmová trilogie Hobita či cokoli jiného oficiálního a dodatečně rozpitvaného z kteréhokoli úspěšného sci-fi nebo fantasy světa. Faktem ovšem zůstává, že nebýt vcelku nečekaného úspěchu kdysi nevelkého polského herního vývojáře, žádná Bouřková sezóna by se nekonala.

Autor jednoduše vyndal z šuplíku pár epizodických nápadů, hrst postav a náhle tu máme zaklínače a Yennefer (lepší dvojka než Kuchařová s Brzobohatým), pikle kující mágy (od těch se stejně nic dobrého nečeká), ukecaného Marigolda (bez něho ani ránu), trpaslíka (patří k věci, i kdyby měl pouze hlásit počasí) vše okořeněné zaklínačovým sexuálním apetitem. Podobných knih se dají naklepat desítky!

A to je problém. Bouřková sezóna nemá duši! Což neznamená, že si ji příznivci ságy stejně nepřečtou.
Prostě smutné.
Doufám, že už žádná další pokračování nebudou.

16 25.07.2016

Knihu jsem si (kdysi dávno) půjčil v knihovně, protože jsem měl dost klasických děl a potřeboval si vyčistit mozek od přehršle úvah o životě a společnosti. Doposud si pamatuji, jak jsem se vrátil domů, vzal si petku Dobré vody, posadil se do křesla a četl a četl, dokud jsem ji nedal na jedno posezení.

Venku tma a v hlavě jen záblesky obrazů, jak kolem mě po tu dobu někdo sem tam prošel, na něco se zeptal, cosi jsem odpověděl, opět kdosi kamsi šel, cosi říkal, já (asi) nějak reagoval, až konečně nastal klid.

P.S. Nečekejte nic intelektuálního, nic připomínajícího skutečnost. Vstupte do světa Vládců strachu a sledujte Kulhánkovu akční jízdu až do konce.

16 21.08.2015

Bohužel se kniha těžko popisuje a ještě složitěji se vysvětluje, proč je vlastně tak dobrá!

Celý děj je jako vystřižený z ústavu pro duševně choré a zasazen do kulis společnosti lidí, jež jsou považováni za inteligenci a vyšší střední třídu. Bohužel každý jeden z nich je hluboko uvnitř zvíře, které chce všem kolem ubližovat - trhat, výt, plivat krev. Zároveň jako zvíře trpí - chce se stočit do klubíčka, plakat, lízat rány uštědřené životem.

Nikdo není oběť.

P.S. Přečtěte si to!

15 18.12.2019

Nejdříve ze všeho chci zdůraznit, že kniha je to skutečně pěkná. Přiměřeně dlouhá, psaná srozumitelným jazykem, čte se velmi plynule bez složitých myšlenkových či jazykových konstrukcí a kudrlinek.

Zklamala mě pouze v jednom, a to navzdory proklamovanému cíli autora nebýt hyperkorektním a vybočit názorově z tzv. mainstreamu, Planeta Země: Kruté místo k žití je velmi diplomatickým výtvorem. Z osobních názorů pana generála se ve výsledku nic nedozvíme. Což je škoda, neboť témata jsou zvolena poměrně atraktivní.

Spojené státy americké - hlavním faktorem je pragmatismus a výhodná obchodní bilance. Není to hodný strýček, který do nás bude investovat a chránit z dobroty vlastního srdce, tudíž musíme být pro naše západní partnery zajímavými, mít co nabídnout na oplátku.

Nic, co by nebylo známo.

Ruská Federace - je nutné chápat mentalitu, která byla určována bouřlivými dějinami. Ve výsledku, i přes tvrdá vyjádření, nemá v úmyslu válčit. Touží po výhodných obchodních vztazích ze západem a klidem na vlastních hranicích. Otázkou však zůstává, co považuje za vlastní hranice?

Nic, co by nebylo známo.

Čínská lidová republika - viz. Ruská Federace akorát s tím rozdílem, že Číňanů je mnohem více a ekonomicky jsou na tom mnohem lépe.

Německo, Velká Británie, Francie - uvědomují si svůj ekonomický a vojenský potenciál, tudíž se podle toho chovají a i nadále se budou chovat.

Nic, co by nebylo známo.

Migranti - přicházeli, přicházejí, budou přicházet. Dlouhodobá strategie však v dané oblasti chybí.

Nic, co by nebylo známo.

EU - pro ČR je to v současné době lepší s ní, než bez ní. Přílišná politická korektnost může být kontraproduktivní, byrokratizace je výrazná, výkonná moc těžkopádná. Různé země mají různé zájmy a starosti, chce to navzájem se respektovat a hledat průniky.

Nic, co by nebylo známo.

Tak co nám vlastně Andor Šándor sděluje? Ano, správně. Nic, co by nebylo známo.

15 27.06.2019

Shodou okolností jsem četl danou knihu těsně po jiném díle Vlastimila Vondrušky - Znamení Jidáš. A nestačil jsem se divit autorovým recyklačním schopnostem!

Opět záletnický švihák, který nenechá žádnou sukni na pokoji, přičemž se nositelky sukní samy rády otočí a toužebně povzdechnou.
Opět mírně od reality odtržený zástupce církve svaté, jenž nezná jiného slova než "inkvizice".
Znova vyšetřování ve stylu Rychlých šípů, kdy se všichni scházejí u číše vína, medoviny či buchet, aby se rozebraly dosavadní poznatky z vyšetřování.
Několik historických zajímavostí, aby autor dokázal, že o tehdejších poměrech něco ví. Bohužel celý pokus o navození atmosféry troskotá na nedodržování hierarchických vztahů. (Je hezké vědět, že osoba snížená na cti stojí před konšely na vlčí kožešině, avšak je stěží uvěřitelné, že si titíž konšelé nechávají od takovéto osoby ve výsledku poučovat a vodit za ručičku jako v knihách o Herculu Poirotovi.)

Nechápejte mě špatně! Kdybych na Ještě že nejsem kat narazil, aniž bych před pár dny dočetl Znamení Jidáš, zasmál bych se naivitě, přimhouřil oči nad zápletkou a konstatoval, že na dovolenou dobrá volba. Jenže zcela subjektivně nemám rád, když autor vykrádá sebe sama (včetně stejných jmen typu Křivák a Světlana).

Jestliže patříte k věrným čtenářům p. Vondrušky, klidně si knihu pořiďte. Zřejmě vás bude bavit, neboť se zdá, že nabízí přesně to, co se od autora očekává a co čtenářům dlouhodobě skutečně dopřává.

15 25.06.2019

Přiznám se, že mám určitou nedůvěru ke knihám, jejíchž název je strukturován podobným způsobem jako u daného díla. Tj. Dívka, která si hrála s ohněm; Chlapec, který rozdával sny; Muž, který hledal svůj stín; Žena, která se ponořila do srdce světa; Pes, který hovořil s bohy; Kočka, která uměla číst pozpátku apod. Zjednodušeně dávám přednost funkčnímu názvu, který naznačí, co mohu očekávat, místo toho poetického, spíše podněcujícího fantazii a cíleně sázejícího na určité logické kontrasty. Ale nešť! Je to pouze moje zvláštnost!

Co jsem tedy spatřil v neviditelných světlech? Klasický produkt knižního trhu, který od začátku sází na jistotu. Stejný postup, jenž používají v hudební branži. Je vědecky a statisticky prokázáno, jaké kombinace tónů vyvolávají určitou emoci. Chceme smutnou náladu, použijeme moll, chceme nabudit, převáží dur. Na vánoční náladu nesmějí chybět triangly nebo rolničky, zatímco u filmového westernu očekáváme kytaru a harmoniku.

Anthony Doerr správně ladí příběh s využitím těchto ingrediencí: holčička (+), slepá (+), druhá světová (+), německý chlapec, který je v jádru hodný (+), násilničtí ruští vojáci (+), různé příběhy, které se na konci protnou (+), jednoduchý jazyk (+), posmutnělý konec (+). Tohle je, zdá se, recept na Pulitzerovu cenu.

No, proč ne, ale abych parafrázoval Zdeňka Pohlreicha "...tohle není nic, o čem bych psal domů." Na to by tu muselo být něco původního, osobitého, s myšlenkou. A ne omílání stále stejných stereotypů a postupů.

15 30.12.2018

Vlastně jde o vzácný příklad zcela oprávněně vysoce hodnocené knihy.

1. Perfektní ukázka vnitřního a vnějšího PR.
2. V době kdy přístup k libovolným informacím neprobíhal připojením se na internet a zadáním určitého hesla, šlo o poutavé líčení exotického prostředí záhadných a nebezpečných barbarů.
3. Ukázka toho, že máme tendenci fandit vítězům a termíny jako vyhlazování či masové vraždy se zpravidla připisují jen poraženým.

15 22.10.2018

Takové hodně, inu, svěrákovské. Včetně opakujícího se motivu tatínka elektrikáře, výrazné postavy učitele, fascinace mladými děvčaty a osudovou postavou maminky s občasným chlapeckým vzdorovitě hravým zvoláním "hovno".

Potěšilo mě, že film byl v nabídce letecké společnosti Fly Emirates v kategorii současné evropské kinematografie. Bohužel pouhý anglický překlad bez divákovy znalosti prostředí nedokáže vystihnout atmosféru, a tak se obávám, že bude vnímán jako další "divný" film z "východní" Evropy.

Každopádně jak knižní, tak filmová verze jsou si docela podobné, tudíž můžete směle sáhnout po kterékoli z nich.

15 07.06.2018

Úsporné a funkční jako šatní skříň z populárního, avšak z reklamních důvodů nejmenovaného, švédského obchodu s nábytkem, v jehož nabídce naleznete mj. proslulé švédské kuličky, tentokrát zaručeně bez koňského masa, prý. Dobrá, ty reklamní důvody mi nevyšly, koukám.

Na příběhu se mi kromě jeho úspornosti líbí, že nejde o snahu šokovat a napasovat do děje teroristy, mezinárodní zločin, masové vrahy apod. Jedná se o velmi lidský příběh. Uvěřitelný příběh jedné velké křivdy a neméně velké pomsty. Žádná filozofie kolem. Pouze akce následovaná reakcí.

15 16.02.2018

Je obdivuhodné, jak někdo, kdo píše stále o tom samém, dokáže prodat tolik stále stejných knih.

15 11.01.2018

Tato myšlenka mě napadala už u Višňového sadu. Jako malé, gymplácké, škvrně jsem tuto hru viděl v divadle jako předpremiéru (díky ti, studentské předplatné!), premiéru a dokonce donutil rodiče jít na regulérní představení.

Opět se mi totiž vybavilo, že pokud "produktivní" vrstva společnosti byla tak vyčuchlá, uslzená a bez nápadů, co dál se životem, pouze plácající o jakési hypoteticky fungující společnosti (viz Tolstoj s myšlenkou rozdávání osobního majetku), nikdo se nemůže divit, že Rusko muselo potkat to, co ho potkalo.

15 16.02.2017

Znáte ten pocit, kdy sedíte s "kámošem", jehož jste dlouho neviděli, v zakouřeném pajzlu, neboť "Jsou tam skvělý lidi, seznámím tě!" a který se honosí označením bar?
Kdy se éterem rozlévá raná tvorba jakéhosi neznámého "umělce" nebo jiný podobně "alternativní" blaf pouštěný z počítače aktuálního "barmana"?
Kdy kromě tvrdého nejde pít nic jiného, protože víno ze skleněných galonů chutná jako horší varianta toho, co používáte doma na vaření?
Prostor kolem vás zaplněný "lidičkami" s přehršlí názorů naprosto na cokoli a v libovolném množství, jež stále o čemsi diskutují, aby na závěr začali sockovat, kdo, komu, kolik půjčí, nebo jestli si to zase napíšou na sekeru a zaplatí příště?

Znáte ten pocit?

Přesně takový jsem měl z Na cestě.

15 08.02.2017