Peleus komentáře u knih

Je jen pár knih, které jsem četl víckrát, Jméno růže je jednou z nich.
Za zmínku stojí také povedený film dle této literární předlohy. Jen škoda, že se originálu nedrží víc.
Jednoznačné "must have" pro každou domácí knihovnu!

20 19.08.2015

Ačkoli knihu, nebo spíš publikaci, ještě stále čtu, již teď mohu zanechat komentář.
Je zcela prostý.
Daný "výrobek" nepatří mezi knihy.

Jedná se o reklamní brožuru, kde autor ozvučuje svoje myšlenkové pochody a přání. (Alespoň zatím) jsem nenarazil na způsob, jak chce uvést tyto myšlenky do života. A o tom to celé je. Celé to působí stejně jako vyjádření vítězky soutěže krásy, která přeje mír a lásku pro všechny.

P.S. Nic proti tomu...

Tohle mě bavilo. A když říkám "bavilo", myslím tím BA-VI-LO!

Musím zároveň dodat, že nepatřím k pamětníkům, kteří se učili oslavné básně diskutabilních literárních kvalit, nosili šátky, odznáčky a jiné propriety budoucích strůjců lepší budoucnosti národů naší planety. Taktéž se nemohu podělit o vzpomínky, a z nich plynoucí zasvěcené názory na fronty na banány a další radosti života jako samizdatovou literaturu, Tuzex či vlastnictví strýčka ze Západního Německa s kapsami plnými žvýkaček Orbit. Na tohle jsem holt jiná generace!

I přesto jsem se u audioknihy poměrně dobře bavil. Je totiž tak hloupatá, až je to odzbrojující a takovým zvláštním způsobem milé. Doporučuji!

19 22.06.2017

Jde o jednu z těch vzácných knih, jejíchž ději jste ochotní uvěřit.

František Niedl líčí poměrně atraktivní období předposledního Lucemburka na českém trůnu aniž by se příliš vzdaloval obecnému vnímání Václava IV. a způsobu jeho vlády (tj. pijan, sukničkář s komplikovaným vztahem k církvi, šlechtě a bohužel nepříliš úspěšný diplomat). Zároveň se autorovi daří umně přidávat další vrstvy panovníkovy složité osobnosti, abychom si ve výsledku uvědomili, že tehdejší vztahy nebyly tak černobílé, jak se podávají v hodinách dějepisu. Při tom je chvályhodné, že postavy ožívající na stránkách Čtvrtého králova psa nepůsobí zkostnatělým dojmem starých vykopávek. Jsou překvapivě "živé" a jejich úvahy či pohnutky působí čistě lidsky a uvěřitelně, jedno že pocházejí z 15. století.

Vytknout se musí některé zbytečné odbočky (např. cesta do Itálie), které natahují vcelku svižně psaný text. Jinak se dá bez uzardění prohlásit, že před sebou máme zástupce "toho lepšího", co je k mání v rámci české historické beletrie.

19 04.06.2017

Po výletech na skotských vřesovištích (Skála, Muž z ostrova Lewis, Šachové figurky) jsem se těšil na trochu odpočinku. Navíc, přiznám se, v poslední době pociťuji jistou nechuť k trilogiím, tudíž samostatný a uzavřený příběh z kanadského prostředí přišel vhod.

Moje následné pocity byly ne nepodobné pěti fázím smutku.
- Popírání. "Ne, tohle se nemůže dít, ne mně."
- Hněv. "To není fér, vždyť jde o další díl ovlivněný skotskou historií."
- Smlouvání. "Třeba se děj rozjede, stačí ještě pár desítek stran a vše se může zlepšit!"
- Deprese. "Nic se nezlepší! Vyšetřovatel je fňukna trpící nespavostí s videotékou ze života mrtvého předka v hlavě, kolegové jsou tupci a vyšetřování stojí na místě."
- Smíření. "Nějak to dopadne." "Určitě všechno dobře dopadne!"

Ke konci jsem měl tak akorát po krk sociální ("kastovní") nespravedlnosti ve Skotsku počátku 19. století, divoké a krásné přírody po obou stranách oceánu a Simova zpackaného života. Co mě ale skutečně rozčarovalo nebylo to, že šlo o "neoficiální" 4. díl ostrovní ságy, ale skutečnost, že nejde ani o dobrou detektivku, neboť důvod ke zločinu je zcela neuvěřitelný a rozuzlení, kdy vyšetřovatelé jsou neustále vedle, pročež pachatel na jednoho z nich doslova skočí s nožem v ruce, aby se tak sám odhalil, je neúctou k žánru jako takovému.

19 02.04.2017

Zjistil jsem, že se Švédem nemá cenu pít tvrdý alkohol, pokud nejste Fin, nebo alespoň Rus. Vyplatí se tedy nejprve prozkoumat rodinnou genealogii!

Co jsem ale nezjistil, tak je důvod, proč se kniha o tomto švédském a o něco úspěšnějším J. Cimrmanovi těší tak vysokému hodnocení? Až na staříkovy vzpomínky je příběh zoufale hloupatý, tudíž jsem nejednou měl chuť přeskakovat (nicméně ukáznil jsem se) a číst jenom ty.

19 24.02.2016

Měl jsem tu smůlu, že se mi Dášeňka dostala do ruky na gymplu. Nenadchla a zařadila se do skupiny tvořenou knihami oblíbeného spisovatele, ale pouze jako doplněk k jeho tvorbě, neboť přece napsal i lepší.

Po letech musím poupravit svůj názor.

Jde o knihu, která se má číst buď v dětství (nezkušenost...), nebo až v dospělosti (ach, ta zkušenost...), pak zanechá dojem a má co říct.

19 02.09.2015

Čtení o tom, že demokracie a humanismus jsou dosti křehké a při životě uměle udržované záležitosti. Je-li všeho kolem dostatek, mohou fungovat. Je-li o základní komodity nouze, dostane se na povrch naše povaha z říše zvířat. Zavládne právo silnějšího a zájem většiny.

Což by samo o sobě bylo na zajímavou diskusi na téma: "Jsme-li skutečně stvořeni k obrazu Božímu, proč jsou lidé takové potvory?"

18 06.09.2018

Na střední nám učitelka češtiny (nikdy jsem nepochopil, proč se tolik zdůrazňovalo slovo gymnázium, když, na rozdíl od střední, po jeho ukončení jsme nic neuměli a stejně tak jsem příliš nepobral, proč si kantoři na gymnáziích nechávají říkat profesoři, ač jimi nejsou) tvrdila, že autor napsal Obsluhoval jsem anglického krále doslova přes noc. Zavřel se a k ránu byl hotový základní rukopis.

Nevím, zda tomu bylo přesně tak. Dáma to byla nesmírně vzdělaná a až neuvěřitelně sečtělá. Bohužel celá věc měla i jinou, stinnou, stránku, jež se začala projevovat ke konci našeho studia, a to když ve svých vyprávěních několikrát nechávala umírat hlavního hrdinu z Cesty zpátky v knize Na západní frontě klid. Stále opakovala, téměř jako mantru, "pište si", ačkoli před chvíli nemluvila o literatuře, ale o tom, komu dá a komu nedá svůj hlas v parlamentních volbách, či vzpomínala, jak v srpnu ´68 viděla přijíždět na náměstí tanky s bílými pruhy, aby vzápětí přeskočila na jinou vzpomínku, kterážto spočívala v tom, že jednou viděla mávat z okna samotného Jana Wericha studentskému průvodu, jehož byla součástí.

Každopádně ať už je to s napsáním knihy jakkoli, svým způsobem umocnila můj zájem o literaturu, který trvá do dnešních dnů. Obsluhoval jsem anglického krále jsem tudíž přečetl přes noc z pátku na sobotu. I vám doporučuji!

18 18.02.2018

V autorově vyprávění o generacích rodiny Buendíů se organicky prolíná historie jihoamerického kontinentu s různými událostmi ze života četných hrdinů románů.

Namísto popisování jednotlivých aspektů lidského života, autor úspěšně pracuje s celým spektrem lidských pocitů v průběhu dlouhé životní cesty rodu Buendíů. Zároveň používá neutrální až neosobní přístup vyprávěče, aniž by knihu ochudil o svůj typický marquézovský humor. Samostatnou kapitolou je zajímavý jazyk (uznání si zasluhuje i překladatel – Vladimír Medek), který ze Sta roků samoty činí ještě větší požitek.

V románu se dá vycítit sotva postřehnutelná hranice mezi realitou a světem iluzí. Jsme účastníky filozofického rozjímání o těžko uchopitelném pojmu, kterým je „samota“. Co je to samota? Jde o izolaci? Jde o hledání vlastní individuálnosti? To si musí ujasnit každý jeden z nás.

Ke knize mám jen dvě výtky. Autorova záliba v opakovaném používání stejných jmen napříč generacemi a místy až neúnosné zpomalování tempa. Oboje má smysl v celkovém kontextu, avšak někdy dokážou lehce rozladit.

18 05.12.2017

Pokud si vzpomenete na americký seriál Sedmé nebe, vězte, že jde o podobný styl okořeněný buddhistickou mystikou. Kde americkému pastorovi stačily k vyřešení všech problémů citát z Bible a hřejivá láskyplná náruč, místní lámové používají citace z děl od těžko vyslovitelných autorů a zahrnují zúčastněné osoby svým chápavým či soucitným upřímným pohledem.

A jaké životní "problémy" vyžadující buddhistický náhled se tu řeší?
- přejídání
- nedostatek sebevědomí
- výbuchy vzteku a jeho krocení
- starost o svoji karmu, aby v budoucnu nekousla majitele do pozadí
- vegetariánství a (ne)možnost jeho 100% dodržování (zvláštní úvaha: když se zabije jedna kráva, nasytí se z ní 50 lidí, kdyby se měly jíst ryby, je nutné jich padesát vylovit, a co teprve garnátů..)

Navíc vše souvisí se vším. Takže ona pověstná Čechovova puška visící na zdi ve druhém dějství skutečně bude použita. O tom nemějte pochyb!

Nelze se ubránit dojmu, že kniha je psána na míru zaoceánským a evropským čtenářům. Je přesně taková, jakou ji chtějí mít. Nekomplikovaná, chvílemi rádoby vtipná, řešící nicotné problémy a přesvědčující o tom, že vše se vyřeší samo, stačí věřit. To vše zaštítěno značkou "Dalajláma".

Jako čtení před spaním pro milovníky koček možná zafunguje.
Co doporučit zbytku? Těžko říct. Snad jen jako něco jiného, než na co jste zvyklí. Jen tak pro rozptýlení, na dovolenou apod.

18 18.07.2016

Kniha, kterou jsem chtěl mít rád.
Kniha, kterou jsem chtěl číst a nevědět o čase.
Kniha, kterou jsem chtěl vnímat jako osoba, jež mi ji doporučila.
NEMOHU.
Nemohu se dostat přes 500. stránku.
NECHCI.
Nechci se prosekávat každým řádkem jako hustým pralesem.
NEBAVÍ.
Nebaví mě život a úvahy postav, vyprávěč a styl, který napodobuje francouzské romány 19. století.
ŠKODA.
Ano, ...škoda, asi.

Pobavilo mě, jak se tu scházejí příspěvky zhruba v tom smyslu, že jde o hezké čtení pro děti.

Mě osobně Staré řecké báje v dětství jaksi minuly. O to větší požitek, když jsem si na pláži v Řecku pustil tuto knihu do sluchátek a jen občas otevřel oči pod slunečními brýlemi, abych se chvíli díval na jasně modrou oblohu, tak čistou a tak nízko, že se ji téměř dotknete rukou. Nádhera!

18 27.08.2015

Knihu jsem objevil na půdě u rodičů během vyklízení starého harampádí. Začetl jsem se a nechal se okouzlit!

Věřte mi, že nejde vyjádřit slovy, jak jsem doposud rád, že se tak stalo dřív, než se začal probírat na gymnáziu v hodinách literatury.
V těch dávných časech, kdy nás češtinářka doslova nutila psát citáty, rozebírala každý odstavec a nutila k diskuzím, z nichž nám začínalo být zle. Máj, Jarmila a spol. se staly tématy nehezkých vtipů a narážek na okolí.

"Teď z mala města bran vojenský pluk vychází, povolným krokem on zločince doprovází, jenž v středu jeho jde..." Bože! Už se mi začínají vybavovat úryvky!!! Nééé!

Končím příspěvek.

18 19.08.2015

V době filmového vydání Pána prstenů jsem se smál lidem, z nichž se najednou stali nadšení obdivovatelé Tolkiena, ačkoli o něm nikdy neslyšeli. Knihkupectví se plnila Pánem prstenů, Hobitem apod. (nejvíc jsou mi proti srsti obrázková vydání, co mají v názvu něco na způsob Velký průvodce světem blabla) a já (plus několik známých) si s jistým pocitem převahy říkal, že patřím k těm, jež to znali ještě v době, než se série stala tak populární.

Teď, s hlavou sklopenou, žádám o odpuštění, neboť v případě G.R.R. Martina se chovám naprosto stejně. Nebýt seriálu, nevím, že existuje. Nečtu ho jedním dechem a nevykládám nejbližšímu okolí ty části knihy, které se na obrazovku nedostaly.

Díky tomu se ze mně stal o kus lepší člověk. Tolerantnější. :))

18 19.08.2015

Asi tak před měsícem jsem poslouchal Saturnina na YouTube v podobě rozhlasové hry. Opět jsem se ponořil do atmosféry líných, letních dnů popisovaných Jirotkou.
Zahrada (bohužel cizí), nohy na stole (moje vlastní), bílé víno (cizí), Saturnin (stále skvělý). Doporučuji vyzkoušet!

18 19.08.2015

Pakliže máte dost katastrofických zpráv z televize a předpovědí hrozících, sice neurčitých, avšak zajisté děsivých, nebezpečenství, jež nám přinese budoucnost, přečtěte si Faktomluvu.

Netvrdím, že ke knize nemám výhrad. Budoucnost není veselá lokomotiva poháněná úsměvy růžových poníků a ranní rosou s paprsky slunce. Není to ani šedivý mrak globální apokalypsy, o níž tak nadšeně zpravují média.

17 19.06.2020

Vždy mě pobaví vysoko zdvižené obočí lidí, kteří se konečně dozvídají, jak tato pohádka skončila doopravdy.

Pryč jsou mýty stvořené Waltem Disney se zpívajícím krabem Sebastianem.

P.S. Takových čtenářů je mi nakonec skoro až líto.

17 10.04.2020

Krátké.
Smutné. Drsné.
Lidské.

Doporučuji!

17 27.08.2018

Vzpomněl jsem si na scénu z filmu Roming (2007, ČR/SR/Rum):
(Roman dává k přečtení Jurovi svůj deníček.)
Jura: Co to je?
Roman: Víš, já teď hodně přemejšlím. O nás. O Romech. A jak ti jednou přemejšlím, běží v televizi takovej film. Povídací. A tam říkali, že každej národ, jako skutečnej národ, má nějakej ten velkopříběh. Třeba Němci mají Prsten Niebelungů. Angličani mají Artuše krále. Finové mají Kala..., Kala..., Kala... . To jsem si nestačil napsat. A Rusové mají byliny, nebo co.

Příběhy z Kalevaly mě občas dost pobavily. Jeden je zvyklý, že se stateční rekové nejprve navzájem urazí, pak si pomačkají plechy, zlomí o sebe několik kopí, mečů, palcátů a po pár stránkách zjišťujeme, že pravdu měl přeživší. Takové středo/západoevropské. Klasika.
Ve Finsku se naproti tomu potkají dva rekové a místo držkové se začnou předhánět ve výmluvnosti. Když je to nakonec omrzí a jeden se těší na rozuzlení, zjišťuje, že poražený, místo důstojné smrti, nabízí svoji krásnou sestru coby trofej pro vítěze. Zajímavé.

S krásnými sestrami, dcerami a celkově hezčí polovičkou lidstva je to ostatně ve Finsku lepší, než s jídlem, tudíž hrdinové mají vcelku slušnou šanci na nějakou natrefit, případně dostat darem. Žádná velká romantika a plnění předsvatebních výzev. Bohužel pro ně, tedy hrdiny, emancipace byla ve Skandinávií už tenkrát na vysoké úrovni, pročež lecjaká slečna se radši utopí (štěstí, že vodních ploch je v okolí dostatek), než aby rekovi doživotně odvšivovala kožich.

Posmutnělý nositel jazykolamu místo jména (uvažte sami Väinämöinen, Lemminkäinen či podobný -nen), se tedy musí poohlédnout po jiné, zaručeně krásné, panně, avšak jsa poučen skutečností, že co je zadarmo, za tolik také stojí, do budoucnosti investuje. Třeba takový mlýnek sampo, který svému majiteli naděluje mouku, sůl a zlato a dokáže získat pár bodů k dobru. Proč by se vlastník podobného zázraku vůbec chtěl ženit, bohužel runa nevysvětluje.

Přítomna je i severská lstivost známá z vikingských příběhů a to o tom, kterak se tři rekové rozhodnou ukrást sampo, přičemž se hrozně diví, že jsou majitelé výrazně proti. Každopádně jednou jsou to hrdinové a ochrana osobního vlastnictví je zajímat nemusí. Tady už se čtenář začíná trochu orientovat, neboť privatizace cizích pokladů není pro středo a západoevropské příběhy žádná terra incognita.

Každopádně Elias Lönnrot pospojováním 50 run poněkud uměle, avšak úspěšně, vytvořil dílo, jež se zapsalo do historie. Za mě osobně z hlediska příběhu nebo poučení nejde o žádný nadčasový výtvor. 4* tudíž dostává za svoji neurážející specifičnost a hlavně překlad Josefa Holečka.

17 25.02.2018