-Pečivo- komentáře u knih

Stejně zábavný jako Fanánkova kapela. 3/10 - podle počtu sester, že jo. Společenský přesah a osud sester mi byl stejně volný jako středy na kovárně v Bráníku. Todle kdybych musel číst k maturitě, tak se ze mne nikdy automechanik nestane.

1 14.05.2019

“Můj otec si vzal život jednoho pátečního odpoledne. Bylo mu třicet tři let.” - takhle začíná di Benedettovo kniha. Já jsem knihu začal číst ve vlaku v pátek odpoledne cestou z práce! A je mi 33! Di Benedetto! Já nejdu! Lol!

Jelikož teď píšu recenzi jak víno, tak je jasný, že já jsem se nezabil. Ve vlaku by to taky šlo celkem blbě, protože tam je spoustu lidí, co podřimují a navíc mám rodinu a v práci jsem si taky nezažádal o absenci a tak dále pana krále. Krom toho se nezabije ani hlavní hrdina - spoiler alert.

Di Benedetto napsal Zamu a ta se mi nemálo nezamlouvala, ale tímhle se totálně vykoupil. Já tomu dávám normálně 9/10. Mám těžkou averzi k latinoteratuře, ale tohle vůbec nebylo cejtit jak cerveza raknrol, víc takových knížek, dobří latinolidé.

1 28.04.2018

Zazi v metru jsem četl ve vlaku a obavám se, že tím kniha velmi trpěla. Taktéž jsem ji četl v anglickém jazyce, takže musím bohužel konstatovat, že by bylo lepší, kdyby Zazi zůstala v metru.

Na tuhle klasiku od pana, kteryho neumím skloňovat, jsem se docela těšil. Ale na druhou stranu se v zimě taky každej rok těším na léto a pak když k tomu dojde, tak mi je vedro a celý je to na hovno. Tak nějak k tomu teď taky přišel pan Queneau. Nominativ by mi šel, Peči 1 - gramatika 0.

6/10, má mnohem lepší věci teda. Proberte se lidičky! Nebo začnu psát slovo lidičky častejc!

1 20.04.2018

"Jestli jsme tam byli doma, kdo byli ti lidé, kteří tam žili? A když teď žijí tady, kdo jsou teď? A kdo jsme my?" - tyto a podobné otázky si klade pan Jenni v tomto rozsáhlém románu o poválečných dějinách Francie. Stejné otázky si kladou i lidé, kteří ztratí klíče a pijou hodně alkohol, ale tady jde o něco jiného.

Kdo pravidelně sleduje moje recenze - dobrý den, Bronislavo! - ví, že jsem sečtělý jak pán a je málo věcí, který nevim. No ale Jenni mě nachytal na švestkách! No! Jak by řekl on - nachytal mě na le švestkách! Protože je Francouz! Francouzské umění válečné jsem si jako většina lidí představoval tak, že lidem v roláku někdo vyhlásil válku a oni vyvěsili bílé prapory a šli si dát bagetu! Ale non! Jakože francouzsky ne! Frantíci po druhý světový šli rovnou na tvrdku s les kulometama do Indočíny a počali tak první vietnamskou válku! Ta americká byla až druhá! Proč o tom nikdo nenatočil nějakej film? Nebo mi to prostě neřekl!

Frantíci rádi jezdili na kole a tak měli dřív hodně kolonií. Po vynálezu auta pak ztratili zájem o kolonie, to dá rozum. Kolonie pak začli bejt autonomní! LOL! Prosím vás drazí lidé, zastavte mne někdo, asi se mi protrhly humory! Navíc Francouzi zjistili, že Indočína je blbost. Nikdo přece nemá rád Kung-pao na kari. Mnohem lepší to je zvlášt a proto ta země nikdy neměla budoucnost. Hlavní hrdina je stařík, který vypráví druhýmu hlavnímu hrdinovi svůj příběh. A jeho příběh je o tom, jak si to štrádoval z druhý světový právě do Indočíny, kde Francouzi dostali na fraque (na frak) a šli tak hasit nepokoje v Alžíru.

Proč hasit? Protože Alžír byla další kolonie a tam taky měli kola a hlavně Hasany. Hahahah. No a tam to dopadlo podobně nevalně, ale o tom už psal Camus, tak tam jsem nebyl uplně na le švestkách. A nakonec se vojáci vrátili domu a na starý kolena si stěžujou, že maj doma uprchlíci. No a Jenni hezky popisuje kde se stala chyba a proč jsou ve Francii čas od času nepokoje a že si za to vlastně ty joudové můžou sami.

K tomudle všemu narval Jenni do knihy sáhodlouhý rozmluvy o malování tuší, protože sám maluje tuší. To ale vlastně nikoho nezajímá. To je jako kdybych sem teď psal, že mám rád pečení. Za prvý to neni pravda a za druhý to nikoho nezajímá, protože každej ví, že Hera je pečení. Já jsem jen pečivo. Všehovšudy 8/10.

1 24.01.2018

Naposledy jsem se takhle nudil, když jsem sledoval zápas Ústí nad Labem proti Opavě. A přitom byl námět tak lákavej - Rus krví umytá, revoluce, komouši, znárodňování, první světová. V celé knize nikdo nikoho nemyl krví a tak s klidným srdcem dávám 3/10. Nudilo mne to tak, že si to ani nezaslouží delší recenzi.

1 24.10.2017

Prej nejdůležitější maďarský román posledního desetiletí. Tak to se tam teda moc pěkně nemaj v tom Maďarsku, když je těchdle 5/10 takhle ceněných.

V doslovu jsou Nemajetní správně srovnáváni s Velkým sešitem od Agoty Kristof. Kdyby to ale celý byl fotbal tak je to Bayern Mnichov proti TJ Sokol Jiskra Karviná B.

Borbély popisuje rodinný příběh z maďarský vesnice sedmdesátých let a jak to bylo těžký žít v chudobě mezi vidlákama. Což vůbec nepopírám, jen podotýkám, že se s podobným tématem poprali jiní autoři mnohem lépe. Ať už to je zmíněnej Velkej sešit, nebo Jákob se odhodlá milovat nebo i ta věc co sem čet od Herty Miller.

Borbély se snaží šokovat naturalistickým popisem událostí na vesnici, ale když čtenář po šestý čte, jak máma švihá kotětem o stěnu, tak už je to stejně šokující jako předešlých 5 koťat na stěně. Proto celkem tedy jen 5 koťat z 10.

1 21.09.2017

Můj kamarád Škorpil vždycky říká: "nejdřív kostel a pak postel." Protože jsem ale byl v mládí pěkný prase a nectil todle pravidlo, tak jsem si řek, že si přečtu dva kostely a zfouknu to pěkně zpětně a za dva.

Chyba. Dva kostely jsou italská variace na jednoho kokota ze Španělska. Příběh se odehrává v jedné horské vesničce v italských Alpách po dobu necelých 100 let - začíná před první světovou a končí o sto let později. Postav je tam jak špaget ve špagetách a aby toho nebylo málo a nebylo to náhodou moc fadní, tak má každá postava přezdívku a autor mal nutkání vyprávět její původ. Tak je tam lamželezo, černá ruka, hulibomba a superkulička a co já vím kdo ještě. Dobře, poslední dvě jsem si vymyslel, ale to je jedno. Bohužel je každý příběh zajímavý jak pizza margarita. A ano, tím kokotem na začátku odstavce jsem myslel Marqueze.

Navíc i tenhle italský spisovatelini byl navržen na Nobelovu cenu! Já mu to teda přeju, protože určitě všechny jeho ostatní díla musí byt famózní, jinak by ho přece nikdo jen tak nenavrhnul.. Tohle ale bylo utrpení. 4/10.

1 08.09.2017

Detektivka je žánr po kterém rád sáhnu, když mi shoří všechny knížky a vypadnou mi oči. Ani jedno se však nestalo a já i tak přečetl detektivku. No a jaké to bylo? Inu dle očekávání. A proč jsem to udělal? Protože jsem byl zase napálen.

Namlsán Europeanou a Šmírbuchem jsem v knihkupectví zahlédl Ouředníka a tak rovnou pám: tak pojď. Kdo mohl tušit, že Ad acta je detektivní příběh o důchodcích? Já teda ne.

Knihu jsem přečetl za den s tím, že mi unikaly různé brilantně vymyšlené a schované náznaky, kterej důchodce teda co přesně udělal a komu. Celý to je rafinovaně bez konce a tak když to v doslovu nějakej fanda detektivek vysvětluje a staví hypotézy jak to všechno mohlo bejt a jak to teda vlastně číst, nechalo mne to úplně chladným. Což nebylo vůbec na škodu, protože dneska bylo zase vedro. 3/10.

1 27.08.2017

Tak jako je těžký přiznat kamarádovi, že holka se kterou spí je maximálně 4/10, tak je těžký přiznat si, že Rubato vydalo jednohvězdičkovou knihu. Úplně jak říkal bejvalej zpěvák Linkin Park: "Why is everything so heavy?" Tohle si mimochodem říká každé ráno i manžel Haliny Pawlowské.

Jako chlap se tomu ale musím postavit čelem a přiznat si, že to co jsem právě dočetl je 2/10. Nevím jakou roli v tomto hodnocení hraje fakt, že právě sedím v obleku ve vlaku, kde je 40 stupňů a moje genitálie se potí tak, jako by si mysleli, že už nejsou v kalhotech, ale v neklikatizovaným supermarketu v Indii. Why is everything so heavy?

1 01.08.2017

Největší německý román o druhé světové válce od dob Güntera Grosse povídali na přebalu. Možná, že ani nelžou, protože mě teď z hlavy nic lepšího německého o druhý světový nenapadá, což ale neznamená, že nejsou lepší romány o druhý světový. Jsou. A to všechny. I ty co nejsou o druhý světový jsou lepší než todle. Na druhou stranu je todle lepší než spát v zimě v autě.

A co je vlastně todle? Vesnickej pepik Walter, kterej dojí krávy je esesákama naverbovanej a nuceně odvedenej na frontu těsně před koncem války, kdy už i slepice přestaly hajlovat, protože bylo jasný, že Rus už v Německu bude dřív než bys řek Schweinsteiger. Walterovi je 18 a radši než střílet Rusy by strkal svůj bajonet do Elisabeth z vesnice. To ale musí počkat.

Walter jde do války s kamarádem. Kamarád se omylem pokusí dezertovat, chytnou ho a Walter ho musí zastřelit. To všechno by určitě bylo hodně působivý a dojemný a smutný. Ale to by to tak pan Rothmann musel napsat. Já jsem se neskutečně nudil a tak za 6/10.

Klobouk dolu za to, že je to pravdivý příběh jeho otce a Rothmann tak našel odvahu popsat zásun bajonetu svého otce do vlastní matky. Ty Němci sou divný.

1 17.07.2017

Na ženský je člověk krátkej, je Queneaova (zde opět po nějaké době skloňovací syndrom kanadského brankáře Patrika Royeho) krátká próza o tom, že je člověk na ženský krátkej. Mám rád tyhle knihy, kdy příběh rovnou obsahuje pointu knihy, tak jako třeba Jak se plave ke dnu od Jirky Pomejeho.

Tento příběh se odehrává během první světový války, chvíli před vznikem Irský republiky. Irský rebelové spolejhaj na to, že britský flotily maj na práci drancovat někoho jinýho a tak v Dublinu začnou obsazovat britský úřady. Queneau se soustředí na jeden poštovní úřad, kterej obsadí několik rebelů a co čert nechtěl, nevyhodí z úřadu všechny zaměstnance. Zapomenou totiž na záchodě jednu poštovní úřednici. No a tady je kámen úrazu - jak už to na poštách chodí, jen co se zavřou dveře, úřednice začne ouřadovat a kalhotky za chvíli letí komínem. A revoluce taky.

Já tomu dávám 8/10, protože nerad chodim na poštu.

1 14.05.2017

Kniha jak lusk pro zfilmování Wingding Refnem - scéna, kdy si mladá nevěsta nandá jako návštěvnice v bordelu dlouhý rudý rukavičky a vypráví svou minulost nějakýmu cizímu Mirkovi, zatím co ji on lehce rabuje kasičku, je úplně jak malovaná buď pro něj, nebo pro Víta Olmera.

V tomto duchu se sice nenese celá kniha, ale o podobné scény v tomto italským špagetyrománu, není nouze. Špagetyromán ne jako alegorie na špagetywesterny, ale protože je to italská knížka a v Itálii se jí špagety. Občas se Bariccovi zadaří a použije i špagetyvětu typu "Chvíli se namáčel v marinádě obdivu". To se musím přiznat, že jsem se při čtení podobných klenotů přistihl, že se namáčím ve stejný marinádě.

Příběh jinak velmi jednoduchý - mladá nevěsta se jednoho dne ocitne na prahu domu, kde hledá svého nastávajícího, kterej ale není doma. Kdyby byl, tak by to totiž byla úplně jiná knížka! On ale doma není. Zato ale jeho matka, otec, sestra, strýc a domovník. A kolotoč bizarností se roztáčí. Zdaleka nenabíra rychlosti Kavčiaka, Viana, nebo toho pána jak napsal to o tý sardince a vydalo ho Rubato, ale i tak je to velmi dobrý a já dávám osmery špagety carbonara z deseti.

1 20.04.2017

Nějaká paní na goodreads napsala recenzi "it's nuts. I liked it." a já nemůžu než souhlasit. Je to úplně ořechy. Stejně jako je ořechy třeba Dan Nekonečný, čokoládový máslo, Ovčáček, buráky v těstíčku a pan Brambora.

A navíc krátkých 60 stran. Já dávám plnou tašku ořechů!

1 22.02.2017

Od Kahudy už mám nespočet kadění u záchoda Veselou bídu a to je silný kafčo na pozornost - absence děje a jen lyrický potok slov. Když kadim, tak taky vytvářím lyrický potok, takže to němužu úplně zhejtovat.

Vítr, tma, přítomnost se ale na záchod nehodí. Nehodí se ani moc do vlaku a to proto, že má 720 stran. Oproti Veselé bídě ale kniha obsahuje děj. I když vlastně jen jako kamufláž, aby si čtenář nestěžoval, že tam žádnej děj není. Kahudovo alter ego se vydává po stopách svého dědečka - vývojáře plovoucího tanku!!! - který záhadně zemřel na smrt poté co se gestapo snažilo ho přimět ke spolupráci.

Kahudič tak bere tuto událost k tomu, aby se jako investigativec amatér brodil spletitou síti archivů, internetu a známých a našel tak pravdu. Kdyby se držel jen toho, tak má příběh zfouklej do 200 stran. Kahuda ale kde může odbočuje a spoušti splachovadlo svého tvůrčího psaní. Jako člověk, který rád splachuje jsem to i častokrát ocenil.

Například když si tento několikanásobný mistr světa ve vypadání jako Honza Nedvěd hraje na Henryho Millera a popisuje jak svým zavalitým tělem dobyl nejeden ženský džusík. K tomu samozřejmě používá nádherný sloh: "Fialové leskle kladivo rozviralo hadí ústa na lysé hlavě a lovilo to unikající a znovu kličící poupě klitorisu." Krása.

Taktéž jsem samozřejmě náležitě ocenil pasáže o kadění a tak i zde cituji: "Vysral jsem snad Empire State Building, opakovaně řvalo splachovadlo. Štětkou jsem pěchoval, rozbíjel hovna a cpal je do záchodoveho otvoru. Byl to boj svatého Jiří s drakem." Amen, bratře.

Naopak co oceňuji méně jsou konspirační teorie jichž je kniha narvaná jako ten záchod, který cituji o odstavec výš - Kahuda jako detektiv cestuje kvůli informaci o dědovi celým světem a vypráví jak to vlastně bylo se Sametovou revoluci, s vraždou Kennedyho, smrti Jana Masaryka, co všechno ovládá Moskva, jak to bylo doopravdy s 11. zářím, proč vlastně dopadla 2. světová tak jak dopadla a spoustu dalších konspirací, který možná konspirace vůbec nejsou, protože se je snaží doložit reálnýma osobama a informacema. Problém ale je, že mne tyhle věci moc nezajímají a tak sem odložil gůgl po první konspiraci a četl knihu jako Roman. A Roman čte knihy jako romány.

Hlavní hrdina se tak zamotává do sítě bývalých agentů, donašečů a politických kruhů, který maj tajný informace a já ke konci už nemoh. A na konci ani není žádný šokující odhalení.

I tak ale celkem nadprůměr, 8/10 nejen za obohacení mého slovníku o slovo plešingr.

1 16.02.2017

Oproti Markétce a Zápiskům doktora celkem slabota. Ruskej vědec najde v roce 1928 způsob jak pomocí paprsku rozmnožovat žáby. Mezitím začnou jinde chcipat slepice. Nejakej jouda z vlády přijde za vědcem a sebere mu v rámci národního dobra paprsek a s vědomím, že množí slepice, vytvoří monstrhady, který mu všechno podělaj (sežerou manželku a tak).

Takže něco jako Hadi v letadle. Zkoušel jsem si představovat, ze vědec vypadá jako Samuel L. Jackson, ale ani to moc nepomohlo.

Žádnej full frontal, nikde ani náznak vodky. Co je todle za sovětskou literaturu?

1 30.01.2017

Průměrná divadelní hra od Viana. Chybí švihlost, ale bylo to tak krátký, že sem se ani nedokázal nasrat, že je to vlastně nuda. Alegorie na lidskou zapomětlivost, kdy se jedna rodina stěhuje furt vejš a vejš v baráku až se nastěhuje na půdu a zůstane na živu jen fotr. Ten bydlí v podkroví, který je tak malý, že se tam nevejde ani tank (spoiler)

Neni se čemu divit, v baráku neni výtah. Bohužel opět potvrzeni, že neni všechno co Vian napsal kvalitativně srovnatelný s Mravencema. Život stojí za hovno.

1 30.01.2017

Čtyři a půl strany krásné české literatury z roku 1933. Štýrský bruslí po papíře jak Jarda Jágr. Krása prcá nádheru.

1 30.01.2017

Tak strašlivě předvídatelný a dementní, až se mi z toho nechce čist Lolita. "Drahý čtenáři" a "nyní vám dám tři různé způsoby začátku kapitoly" a podobný hovna mě jako čtenáře vytáčí. Zabiju svojeho dvojníka, abych dostal pojistku. Bravo.

Čteno současně s Platformou od Houellebecqa a kdyby to byl volejbalovej zápas, tak by to bylo 1:0 pro Francouze. Smeč šach Vladimíre!

1 30.01.2017

Jelikož jsem napůl vlk, tak mne povinna četba české literatury na základce/gymplu úplně minula. Po fiasku se Švejkem mi trvalo dalších 11 let, abych vzal z knihovny další klasiku. Hlavní důvod ale byl, že sem ráno moc dlouho kadil a proto sem měl co dělat abych stihnul vlak a nebyl moc čas vybírat.

4 hvězdičky za to, že jsem to přečet cestou do a zpátky z prace, což je vždycky plus a taky za to, že se s tím Erben nesere. Pár věcí nečekaně skvělých (vodník), pár básní šlo mimo mě, protože sem ve vlaku usnul a zapomněl, kde sem vlastně skončil.

Co mě ale nejvíc nadchlo je doslov - do teď jsem předmluvy a doslovy ignoroval, ale zjistil sem, že sem dělal velkou chybu. Sepsat takovou snůšku hoven, to je sakra kumšt.

1 30.01.2017

Jirka Němčík bydlel pár měsíců v podkroví baráku, ve kterým jsem bydlel taky. Bydlel v takovým oprejskaným bytě ve Vršovicích s Palivem a jelikož sme se s Palijem často vídali, tak nám občas Jirka přišel vysát bar do přízemí. Jirka se v knize popisuje úplně přesně, což je pro mne taky největší boj - jeho filozoficko-buddhistický kecy v hospodě po několika panácích jsme těžko snášeli a i při čtení skřípu zubama, když se Jiří vždy zachová jako správný člověk. Mirek Dušín a Vinnetou se dmou hrdostí tak, že se nadzvedává víko rakve, když Jirka vždy volí morálně správnou cestu - nebudu krást, nebudu prcat, nebudu jist maso a nebudu a nebudu.

Příběh Jirkovo civilní služby ve starobinci je krásně napsanej, brutalita skutečnosti se mísí s vtipem, nadhled knize nechybí stejně tak jako hovna a chcanky a čte se to skvěle - ve zkratce: Jirka rok a půl opečovává staříky, snaží se bejt sbalenej sestrou, kterou stejně nakonec nevoprcá (to snad ani neni spoiler) a po večerech o tom u ferneta vypraví svýmu kamošovi. Přečteno více méně za jeden den.

1 30.01.2017